PALBA.CZ

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 291.
Zde viz náčrt



, na kterém je nakreslen celý průběh Bitvy v Korálovém moři od 28. dubna až do 11. května 1942. Pro Palbu jej, z mnoha dalších náčrtů, nakreslil malíř Roz.). Pokračujeme dál situací, kdy obě nepřátelské strany, v Bitvě v Korálovém moři, zažívaly útoky proti svým letadlovým lodím. Tedy dobou dne 8. května 1942, někdy okolo poledne. Stále mapujeme, sledujeme co o této době nového a jiného píše náš český historik Miloš Hubáček, ve své knize – Pacifik v plamenech a začínáme tam, kde jsme skončili v Č 290., tedy na str. 314., cituji:

„V době, kdy se americké bombardéry vracely na Yorktown (zde viz foto



, pod kterým byl popisek_USS_Yorktown_CV_5_Coral_Sea_Korálové_moře_april_1942, foto je volně přístupné na několika webech a muselo být několikrát zmenšeno.) a Lexington, obě letadlové lodi zažívaly horké chvíle. Krátce před jedenáctou hodinou je nalezlo 69 letadel japonské útočné skupiny. Radiolokátor na Lexingtonu zaznamenal blížící se nebezpečí v době, kdy letouny byly ještě vzdáleny 70 mil. Všechny lodi svazu se připravily k obraně a sedmnáct stíhaček zamířilo nepříteli v ústrety. Obě letadlové lodi zvýšily rychlost na 30 uzlů a z jejich palub vzlétlo ještě 23 střemhlavých bombardérů typu Dauntless (zde viz foto



, pod kterým byl popisek_Douglas_SBD_2_Dauntless, dál pak přeloženo volně - na letadlové lodi USS Enterprise v říjnu 1941, foto je volně přístupné na několika webech, bylo zde několikrát zmenšeno.), jednak aby se v době náletu nezdržovaly na nechráněné letové palubě a jednak aby napadly pomalejší japonská torpédová letadla. Zakrátko se rozpoutal vražedný boj. Přestože američtí piloti prokazovali divy statečnosti, nebylo to nic platné; početnější a technicky dokonalejší japonské stíhačky měly snadnou práci a americké letouny končily v plamenech na mořské hladině. Bombardéry zatím neztrácely čas, nezadržitelně se blížily a hlavní nápor se soustředil na Lexington. Japonci nalétávali převážně ze severovýchodu po větru a s výhodou slunce v zádech. Ve vzdálenosti zhruba 3 míle od lodi se torpédové bombardéry, které útočily jako první, rozdělily do dvou skupin a prudce sestupovaly k pravoboku i levoboku lodi. Když první torpédo dopadlo na hladinu a řítilo se zleva k Lexingtonu, nařídil velitel kapitán Frederick C. Sherman plný obrat doprava. Velká loď se otáčela pomalu, jen nastavení kormidla do krajní polohy vyžadovalo 30 až 40 sekund. Vzápětí se objevily stopy torpéd i z pravé strany. Bylo zhola nemožné uhnout s mohutnou lodí včas z drah šedých štíhlých válců naplněných vysoce brizantní výbušninou, které nyní křižovaly hladinu na obou stranách. Kapitán Sherman sledoval z můstku dvě torpéda blížící se zleva, a protože loď se právě nacházela uprostřed manévru, kterým unikala torpédům přicházejícím z opačné strany, věděl, že tentokrát již není pomoci. Stopy obou torpéd zmizely pod převisem letové paluby a kapitán křečovitě sevřel okraj mapového stolu v bezmocném očekávání dvou explozí. Uplynulo několik sekund; nic se neozývalo. Sherman přeběhl na druhou stranu můstku a ještě stačil zahlédnout dvě bílé čáry vzdalující se od lodi. Torpéda se po dopadu na hladinu ponořila příliš hluboko a Lexington podplula! Takové neuvěřitelné štěstí se ale nemohlo opakovat.“

A skutečně se pak již neopakovalo, jak píše český historik Miloš Hubáček, když na str. 315. a 316., pokračuje těmito slovy:

„Zatímco ve vzduchu ještě stále zuřil boj a na hladinu dopadaly trosky sestřelených letadel, zaduněly v 11.20 rychle za sebou dva výbuchy. Dvě torpéda zasáhla levobok Lexingtonu. Současně začínal útok japonských střemhlavých bombardérů. Většina pum sice dopadla neškodně do vody ve větší či menší vzdálenosti od lodi a při zásazích těsně vedle trupu se jen spousty vod přelévaly přes letovou palubu, nakonec ale pět z nich přece našlo cíl. Požáry vzplanuly na řadě míst. Přesto se zdálo, že situace není kritická, neboť nejdůležitější lodní mechanizmy stále zůstávaly nepoškozeny.
Vytí motorů bombardérů se slévalo v jednu ohlušující vřavu s duněním protiletadlových děl, kulometů, vybuchujících pum a nepřetržitým jekotem lodní sirény, kterou uvedl v činnost zkrat způsobený jednou z explozí a nikdo zatím neměl čas poruchu odstranit. Celý útok na Lexington trval přesných devět minut. Poté, co se japonské letouny počaly vzdalovat z dohledu, palubní děla umlkla a pouze praskot požárů se mísil s povely důstojníků řídících záchranné práce.
Několik mil na jihovýchod se urputně bránil druhé skupině nepřátelských bombardérů Yorktown. Jako první jej napadly torpédové letouny a osm torpéd mířilo k lodi. Díky vyšší manévrovatelnosti se jim Yorktown dokázal vyhýbat snadněji než Lexington a kapitán Buckmaster s naprostým přehledem vedl svoji loď při rychlosti třiceti uzlů sérií prudkých obratů. V 11.24 zaútočily střemhlavé bombardéry. I v tomto případě většina pum minula. Jednomu zásahu však Yorktown přece jenom neunikl. Čtyřistakilogramová puma zasáhla letovou palubu blízko ostrova, pronikla až ke čtvrté palubě v nitru lodi, kde explodovala ve skladišti. Sedmatřicet mužů bylo zabito na místě a stejný počet zraněn. Požární družstva ale brzy oheň zvládla a kromě několika míst, kde střepiny pum vybuchujících těsně vedle lodi narušily ochranné pláty kryjící boky, Yorktown již další újmy neutrpěl.“

Americká letadlová loď Yorktown, jak píší všichni historici, které jsme zde i citovali, vyvázla z japonského náletu provedeného mohutnými japonskými leteckými silami, relativně dobře. Zaútočila na ní síla, která mohla prakticky obě letadlové lodi poslat ke dnu. I zde od Miloše Hubáčka je patrné, že situace byla na Lexingtonu vážnější, ale i zde si nejprve záchranné týmy a posádka dokázaly nejprve poradit. Vždyť po dvou zásazích torpédy se Lexington nejprve naklonil o sedm stupňů, ale pokyn k vyrovnání lodi daný kapitánem, aby byly zaplaveny komory na pravoboku, loď srovnal. Horší bylo, že byla proražena letová paluba, ale i ta byla rychle opravena. Nepoškozená strojovna pak stále dodávala letadlové lodi energii, která přispívala k udržování nejvyšší rychlosti. Zajímavostí těchto japonských útoků bylo, že vůbec nenapadaly doprovodné křižníky a torpédoborce. Japonské letecké údery byly od začátku soustředěny jen na nejvýznamnější cíle, kterými zde byly obě dvě letadlové lodi Yorktown a Lexington. Český historik Miloš Hubáček pak na str. 316 pokračuje slovy, cituji:

„Japonští piloti se vraceli s radostnými pocity a přesvědčeni, že dosáhli významného vítězství. Čtyři letouny přistály na Šókaku, ostatní piloti, odrazeni kouřem, který se stále vznášel nad její palubou, zamířili k Zuikaku. Čtyřicet čtyři letouny se nevrátily vůbec, skončily v plamenech sestřeleny americkými stíhači nebo protiletadlovou palbou napadených lodí. Velitel útočné skupiny po přistání hlásil admirálu Harovi (zde viz foto




, pod kterým byl popisek, kontradmirál Chuichi Hara, foto bylo pro Palbu několikrát zvětšeno. Foto je volně na několika webech.) potopení dvou nepřátelských letadlových lodí. Tato radostná zpráva se brzy rozšířila po všech lodích japonského svazu a vyvolávala bouře nadšení.
Zatím uplynula další hodina a na Lexingtonu hlásil velitel záchranných čet fregatní kapitán H. R. Healy telefonem na můstek kapitánu Shermanovi, že poškození způsobená nepřátelskými torpédy se podařilo provizorně opravit a požáry lokalizovat. Healy měl optimistickou náladu, loď přestála mimořádně nebezpečný nálet dobře, proto si dovolil žertovat.
´Kapitáne´, pravil, ´mohu-li něco navrhnout, tak jestli ještě budete muset přibrat nějaké torpédo, tak pokud možno na pravobok´. Fregatní kapitán Healy ještě ani nedomluvil, když lodí otřásla děsivá podpalubní exploze. Bylo 12 hodin 47 minut. Při výbuchu japonských torpéd byly narušeny kryty nádrží s benzínem a uvolněné a nahromaděné benzínové páry explodovaly, vzníceny běžícím motorovým generátorem. Ústřední stanoviště záchranných čet bylo rozmetáno a Healy s mnoha dalšími muži, kteří se nacházeli v těsně blízkosti, byl na místě zabit. Následovalo několik menších výbuchů, z nitra lodi se začal valit kouř, komunikační systém byl vyřazen z činnosti.
Kapitán Sherman převzal osobně řízení záchranných prací. Protože výbuchy přerušily v zasažené oblasti přívod vody, musely být ze zádi natažené dlouhé hadice, čímž se podstatně snížil tlak, což ztěžovalo okamžitý účinný zásah proti rozsáhlým požárům. Letová paluba však stále zůstávala schopna přijímat letouny vracející se z náletu na japonský svaz, a tak zatímco nahoře dosedalo jedno letadlo za druhým, v podpalubí se odehrával horečný zápas s rozmáhajícím se požárem. Lexington byl ale stále schopen udržovat rychlost 25 uzlů a zprávy, jež po necelé hodině přišly z podpalubí, sice neskrývaly vážnost situace, ale dávaly naději, že se loď podaří zachránit.“

Bylo stále 8. května 1942, když, odpoledne ve 14 hodin 45 minut, na letadlové lodi Lexington „zaburácel druhý mohutný výbuch“ (zde viz foto



, pod kterým byl popisek, volně přeloženo – Velká exploze na letadlové lodi Lexington 8. května 1942, foto bylo volně na několika webech a zde je zmenšeno.). Po tomto druhém výbuchu se již velitelé lodi začali obávat nejhoršího a kapitán Sherman okamžitě požádal admirála Fletchera, aby vyslal do blízkosti letadlové lodi torpédoborec. Vznikala totiž situace, že posádka bude muset loď opustit. Následoval také rozkaz, který znamenal, že všechny akceschopné letouny, které na hořící lodi byly, musely co nejrychleji vzlétnout a přemístit se na letadlovou loď Yorktown. Yorktown pak okamžitě uvolňoval potřebný prostor na své letové palubě, když okamžitě odsunul svá letadla do podpalubních hangárů.

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 292.

O vzniklé situaci na Lexingtonu, po druhém výbuchu, odpoledne dne 8. května, po 14 hodině a 45 minutě, pak český historik Miloš Hubáček, na str. 317 a dalších stranách, z historických hlášení velitelů píše, cituji:

„Situace na Lexingtonu se rapidně zhoršovala. Záchranné čety pracovaly ve tmě, neboť dodávka elektrické energie byla přerušena a horní paluby se počaly nebezpečně rozehřívat od požárů zuřících pod nimi. Zastavení přívodu elektrické energie vyřadilo z činnosti i kormidelní stroj a poté už bylo možno řídit loď jen telefonickými příkazy z můstku do strojovny. Oheň se nezadržitelně šířil, ze strojovny přišla zpráva, že přední přepážky se rozpalují do červena a teplota v jejich blízkosti dosahuje 160 stupňů. Vrchní strojník žádal kapitána o povolení k vyklizení přední strojovny, které bylo neprodleně uděleno. Začal vynechávat i telefon a Sherman si uvědomil, že pokud nechce nechat lidi ve strojovně napospas jisté smrti, musí je odvolat i ze zbývající části, dokud s nimi ještě je telefonické spojení. Nerozvažoval dlouho a dal rozkaz k opuštění strojovny. Byl již také nejvyšší čas; několik desítek námořníků a důstojníků s kouřem zčernalými tvářemi a mnozí z nich s vážnými popáleninami přeběhlo podél rozpálených přepážek a po rozžhavených schodištích doslova v posledních minutách. Z uvolněných bezpečnostních ventilů unikala pára, pro kterou nyní již nebylo využití. Loď se zvolna zastavovala. Vyřazení strojovny současně znamenalo ztrátu tlaku v protipožárních rozvodech vody. Jeden torpédoborec přetáhl na palubu Lexingtonu hadice, ale jeho omezené zdroje energie nemohly kritickou situaci vyřešit. V operační zprávě později kapitán Sherman napsal:
‚V tuto dobu již se oheň vymkl jakékoli kontrole. Z nitra lodi se ozývaly další exploze; dostal jsem hlášení, že torpéda uložená na hangárové palubě jsou zahřátá na 140 stupňů; v blízkosti ohniska požáru se nacházelo i hlavní skladiště pum a věděl jsem, že loď může každou minutu vylétnout do povětří. Již předtím jsem nařídil, aby nemocní a ranění byli spuštěni do člunů a muži, kteří se nepodíleli na záchranných pracích, aby po lanech sešplhali na palubu torpédoborce, jenž přirazil k pravoboku‘.“

Bylo odpoledne 16 hodin 30 minut, když se Lexington, který se doposud pohyboval setrvačností, zastavil svůj pohyb úplně. Začaly zbývající přípravy k opuštění lodi. Obsluhy uvolňovaly záchranné prámy. Z paluby letadlové lodě byly ke hladině spuštěny žebříky a lana. Velitelé poslali do podpalubí záchranná družstva, která měla za úkol prohlídnout všechny dostupné prostory. Nalezené námořníky pak měli pomoci vynést na palubu stejně jako všechny zraněné, pokud jim bezvědomí znemožňovalo se o sebe postarat. Bylo 17 hodin odpoledne, kdy se admirál Fitch naklonil přes zábradlí vlajkového můstku a na kapitána Shermana zavolal: „Tede, je na čase opustit loď!“

„Kapitán vydal příslušný rozkaz hlasem chvějící se hlubokým pohnutím. Sherman a posádka Lexingtonu představovali po dlouhou dobu jednu z nejlepších a nejkvalitnějších lodních posádek v americkém námořnictvu, řada námořníků na lodi sloužila již od roku 1927, kdy byla spuštěna na vodu. Váhavě, ale v naprostém klidu a ukázněně ji nyní opouštěli. Záchrannou akci řídil kontradmirál Kinkaid (zde viz foto



, pod kterým byl popisek_admiral_Thomas_C_Kinkaid,foto je volně přístupné na několika webech, a bylo několikrát zmenšeno) z těžkého křižníku Minneapolis, trosečníky přebíral na paluby torpédoborce Morris, Anderson a Hamman. Byli zachráněni všichni muži, kteří Lexington opustili, dokonce i pes kapitána Shermana se bezpečně dostal na palubu torpédoborce. Admirál Fitch (zde viz foto



, pod kterým byl popisek_Aubrey_W_Fitch, foto je volně na několika webech, zde bylo zvětšeno.) byl převezen na Minneapolis a Sherman se svým výkonným důstojníkem fregatním kapitánem Seligmanem, i když se vystavovali smrtelnému nebezpečí, neboť na všech místech vybuchovalo střelivo a rozléval se hořící benzín, naposled procházeli lodní prostory, aby se ubezpečili, že na palubě nebude zanechán nikdo živý. Když nikoho nenašli, sešplhal po laně na zádi lodi fregatní kapitán Seligman a po něm jako poslední kapitán Sherman.“

Bylo 18 hodin 30 minut, stejného 8. května 1942, obloha v Korálovém moři začala v té době tmavnout, když se na palubě Lexingtonu, nyní již opuštěné lodi, se ozvala obrovská detonace. To explodovala všechna uskladněná letecká torpéda. Na všechny strany létaly kusy staveb z lodi, stejně jako části letadel, další různé kovové pláty a trámy. Vše létalo vzduchem vymrštěno tlakovou vlnou. Okolo stojící lidé na torpédoborci a ostatních lodích svazu říkali, že se maně rychle ukrývali před troskami, které létaly i několik set metrů. Celá letová paluba letadlové lodi Lexington byla rozervána po délce i šířce. Podle výpovědi všech, kteří tento úkaz viděli, bylo vidět, jak všude šlehají plameny a valí se oblaka kouře. To hořely i nádrže pohonných hmot. Zvláštní bylo, že loď se stále ještě držela na hladině. Bylo 19 hodin 15 minut, když admirál Fletcher (zde viz foto



, pod kterým byl popisek_admiral_Fletcher_Frank_J_foto je volně přístupné na několika webech, zde bylo zmenšeno) z paluby druhé letadlové lodi Yorktownu, dal příkaz, aby se zbývající části svazu zformovaly do obranné pozice a odpluly.

„Již po tři hodiny se všechny plavidla zdržovala poblíž hořícího Lexingtonu, který ozařoval širé okolí. Nebylo možno dále riskovat, že této situace využije japonská ponorka a svaz utrpí další citelné ztráty. Lodi shromážděné kolem Yorktownu se až na jednu pomalu vzdalovaly. Torpédoborec Phelps byl pověřen smutným úkolem, zasadit hořícímu Lexingtonu ránu z milosti. Ze vzdálenosti 1 300 metrů vypálil do jejího pravoboku čtyři torpéda. Letadlová loď se počala zvolna nořit do vln. Kolem osmé hodiny večerní zazněla poslední velká detonace a Lexington za sykotu páry a hukotu vod valících se do jeho nitra rozervanou palubou zmizel očím posádky torpédoborce, která je naposled zdravila. Spolu s lodí klesala ke dnu mrtvá těla 216 námořníků a zbytky 36 letounů. 2 735 mužů se zachránilo a 19 letadel přelétlo na Yorktown.“

Zde byl popis Miloše Hubáčka (str.: 320.), o hrůzách doby, velice skvělý a nezapomenutelný a já si jej více než 30 let pamatuji a stejně se k němu budu i dál vracet. Hubáček i s výhradami, byl skvělý popisovatel hrůz, stejně jako historických událostí (a to i s malými chybami), a válka, zde na moři… taková skutečně i byla. Pojďme dál. Bylo stále 8. května 1942, když v odpoledních hodinách přikázal admirál Nimitz Fletcherovu 17. operačnímu svazu (TF 17) stáhnout se z oblasti Korálového moře. Ještě další den, tedy 9. května, Nimitz stále vážně uvažoval o tom, že by měl rozkaz změnit, ale pak jej ponechal v platnosti. Dle historických zápisů prý v myšlení Nimitze zvítězilo, že „hlavního cíle operace – zabránění japonskému vylodění v Port Moresby (operace MO) – bylo dosaženo, operační svaz byl však podstatně oslaben ztrátou Lexingtonu a poškozením Yorktownu. Vrchní velitel Tichomořského loďstva nechtěl více riskovat. Po dva další dny vedl Fletcher tedy svůj svaz dál na východ. Teprve odpoledne 11. května rozdělil svou TF 17, svůj svaz, do dvou skupin – jednu skupinu kontradmirála Kinkaida s křižníky Minneapolis, New Orleans, Astoria a torpédoborci Anderson, Hamman, Morris a Russell odeslal na základnu Noueméa na Nové Kaledonii a sám se zbytkem svazu a Yorktownem zamířil k ostrovu Tongatabu v souostroví Tonga“.

„V šest hodin odpoledne 8. května (tedy stále stejný den v 18.00) nařídil japonský velitel operace ‚MO‘ (Port Moresby) viceadmirál Inoue (někde také Inouje) z Rabaulu Tagakimu vrátit se na základnu na ostrově Truku v Karolínách. Inoue se rozhodl především na základě informace o potopení obou amerických letadlových lodí. Pro obsazení Port Moresby bylo stanoveno datum – 3. červenec, a nebylo nutno, aby se Takagiho uskupení ještě zdržovalo v Korálovém moři. Poškozená letadlová loď Šókaku se od hlavních sil úderného svazu odpoutala již před několika hodinami a odplavala k rozsáhlým opravám v domácích přístavech.“
Admirál Jamamoto na palubě své vlajkové lodi kotvící v Kure ve Vnitřním moři byl však jiného názoru. Od půlnoci z 8. na 9. května obdržel Takagi jeho rozkaz pronásledovat a zničit zbytky nepřátelského operačního svazu. Kdyby nebyl Inoue přikázal akci přerušit, asi by se Takagimu podařilo Yorktown dostihnout (spekulace českému historikovi tak trochu nepřísluší a není u historiků obvyklá). Nelze samozřejmě jednoznačně říci, jaký by byl výsledek střetnutí (být či nebýt a - toť otázka?), ale v každém případě by Japonci alespoň věděli, že Yorktown v Korálovém moři potopen nebyl, a tato informace by pro ně měla nesmírnou cenu o tři týdny později, kdy přítomnost Yorktownu u Midway podstatnou měrou přispěla k drtivé porážce japonského loďstva (český historik, mnou oblíbený Miloš Hubáček zde s vědomím, že ví, ví jak to dopadlo - prostě spekuluje… tedy nejen historie, ale i). Nyní ale Takagi vyplul za Fletcherem již příliš pozdě. Zuikaku a její doprovod vyrazily na jihovýchod, v poledne 10. května se k nim připojila krycí skupina admirála Gótóa, ale Fletcher měl příliš velký nákok. Dne 11. května Jamamoto nařídil s konečnou platností všem lodím Takagiho svazu Korálové moře opustit.
Dne 15. května Inoue obdržel zprávu, že letecký průzkum zpozoroval 450 mil východně od ostrova Tulagi dvě nepřátelské letadlové lodi. Šlo o Enterprise (zde viz foto



, pod kterým byl popisek USS_Enterprise_April_1939_foto bylo volně na několika webech, muselo být několikrát zmenšeno.) a Hornet (zde viz foto



, pod kterým byl popisek USS_Hornet_28CV_829_Doolittle_Raid_on_18_april_1942, foto je volně na několika webech) 16. operačního svazu (TF-16) viceadmirála Halseye, který Nimitz vyslal Fletcherovi na pomoc, ale jenž dorazil do oblasti bitvy příliš pozdě.
Dne 16. května byl svaz povolán zpět do Pearl Harboru, kam doplul 26. května.“

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 293.

Než budeme pokračovat Midway a také Aleutami, tak si přečtěme jednu ze tří zlomových operací (u mne čtyř operací, když čtvrtou je pro mne určitě Guadalcanal) začátku války v Pacifiku. Jedná se o hodnocení Bitvy v Korálovém moři, tak jak jej podává pan Miloš Hubáček.
Hodnocení dle Miloše Hubáčka – Pacifik v Plamenech - na str. 321. až 323., z historických dokumentů český historik píše, cituji:

„Bitva mezi americkými a japonskými letadlovými loďmi v Korálovém moři byla vůbec prvním střetnutím tohoto druhu v dějinách námořních bojů. Poprvé se utkali soupeři, kteří jeden druhého nezahlédli, a veškeré útočné akce provedly palubními letouny, a ty také připsaly na své konto všechny způsobené škody. Japonci dosáhli taktického vítězství, neboť ztráta Lexingtonu, tankeru Neosho a torpédoborce Sims daleko převýšila ztrátu Šóhóa. Strategické vítězství si však podrželi Američané. Jednak odvrátili nebezpečí, že se Japoncům podaří uchvátit velmi důležitou základnu Port Moresby, která by v nepřátelských rukou znamenala ohrožení dalších rozsáhlých oblastí jihovýchodního Pacifiku a Austrálie, a jednak potopením Šóhóa a byť i jen dočasným vyřazením Šókaku (zde viz foto



, pod kterým byl popisek_Japanese_carrier_Shokaku_under_attack_at_Coral_sea_1942, volně přeloženo – Japonská letadlová loď Šhokaku, pod útokem v Korálovém moři 1942, foto bylo volně přístupné na několika webech, muselo být několikrát zmenšeno.) a Zuikaku znemožnili Jamamotovi užít těchto lodí v nadcházející midwayské operaci. Ztráta zkušených letců, kteří zahynuli v Korálovém moři, sehrála u Midwaye též nezanedbatelnou roli.“

V dalších větách český historik, pan Miloš Hubáček, poukazuje i na některé chyby obou válčících stran, které i pojmenovává, a také na některé nalezené skutečnosti, když na str. 322 a 323, ještě dodává:

„Obě strany se během bitvy dopustily vážných chyb, za které draze zaplatily. Lexington zřejmě nemusel být ztracen, kdyby nezůstal nedopatřením v chodu jeden elektrický generátor, který způsobil katastrofální výbuch nahromaděných benzínových par. Dále se opět ukázala, nedostatečnost amerických letounů, zejména stíhaček, jež měly hrát klíčovou úlohu při ochraně těžkých lodí. Japonská Zera převyšovala Wildcaty v rychlosti, schopnostech manévrovat, i stoupavosti – Zero dosáhlo 1 000 metrů za minutu, Wildcat se za stejnou dobu vyšplhal pouze do 350 metů. Spojené státy těmito draze placenými zkušenostmi získávaly poučení a po uštědřených lekcích začaly americké továrny urychleně vyvíjet nové typy letadel, které zakrátko po nasazení na tichomořských bojištích zbavily nepřítele jeho výhod. Taktické zkušenosti získávali američtí velitelé, letci i námořníci a stávali se ostřílenými a zkušenými bojovníky. Základní japonskou chybou v Bitvě v Korálovém moři bylo neprověření informace o potopení Yorktownu a poskytnutí zbytku Fletcherova svazu možnosti úniku. Zatímco japonské sdělovací prostředky chrlily jako obvykle zprávy o velkolepém vítězství, americká strana mlčela. Ministerstvo vojenského námořnictva vydalo opatrné komuniké přiznávající ztrátu Lexingtonu, o Yorktownu pomlčelo vůbec. Šlo o jasný záměr – ponechat nepřítele v nejistotě, neprozradit skutečný stav věcí. Američané natolik tajili výsledek střetnutí, že dokonce způsobili těžké chvíle i svým spojencům. Australský předseda vlády Curtin byl znepokojen, že krátce po Bitvě v Korálovém moři vyzval australské obyvatelstvo, aby se připravilo k odražení japonské invaze, ke které může dojít každou hodinu. Taktické mlčení se Američanům vyplatilo. U Midway se Yorktown zjevil jako úplné překvapení.“

Tolik tedy, pro srovnání, dny Bitvy v Korálovém moři očima tří historických skupin lidí, kteří pro dobrého pozorovatele hovoří jen jiným slovosledem, ale jejich historické poznatky jsou buď stejné, nebo podobné. Určitě je tam přínosem pohled tehdejšího nepřítele obou japonských historiků. Poslední doplnění nejnovějších historických poznatků pak zde dává pan profesor Love a některé momenty o mnohé rozšířil i český historik Miloš Hubáček.
V dalším pak bude následovat Bitva u Midway, 4. až 6. června 1942 a něco okolo, a také zmínka o klamném manévru Japonců na Aleutách, který znamenal jejich tamější vylodění - dne 7. června 1942. Protože jsme si dokázali, že všechny historické prameny, a to i ten nejnovější od profesora Love pracují s podobnými historickými podklady a to i těmi nejnovějšími v roce 2005, budu pak dávat větší prostor profesoru Love. Začínat však budu i zde tou nepřátelskou stranou, kterou bylo japonské císařství, tedy Micuo Fučidou a Masatake Okumiyaem, neboť přibližují více válečnou atmosféru tehdejší doby u Japonců. Některé pasáže budou samozřejmě napsány z poznatků i českého historika Miloše Hubáčka.¨

Bitva u ostrova Midway 4. až 6. června 1942, a něco okolo.
Zde viz foto náčrtu



Bitvy u ostrova Midway_1, dne 4. června 1942, od 4 hodin do 10 hodin 30minut, jako prvá fáze, a zde je foto náčrtu



, kde je Bitva u Midway_2, s vývojem událostí 4. června od 10 hodin 30 minut, až do 6. června 1942 do 00,00 hodin. Náčrty byly nakresleny, z mnoha jiných, pro Palbu, od kreslíře Roz., a mnou neuměle naskenovány a zmenšeny.
Když jsme v Bitvě v Korálovém moři opustili, v mém Č 287., japonské historiky, vzpomněli na závěr ještě, jak mohlo být nešťastné vyřazení dvou jejich letadlových lodí, když přímo v uvozovkách napsali:

„´Vítězství´v Korálovém moři mělo tedy dalekosáhlé důsledky pro midwayskou operaci. Vyřazení Zuikaku a Šókaku připravilo Nagumův svaz o třetinu letecké úderné síly – možná, že právě to byl onen jazýček na váze, jenž rozhodl mezi vítězstvím a porážkou.“

Než se oba historičtí spisovatelé Micuo Fučida (zde viz foto



mladého Micuo Fučidy, a zde je foto



Micuo Fučidy po válce, kdy publikoval, fota jsou volně přístupná na několika webech.) a Masatake Okumiya, začali dále zabývat konečnými přípravami na Bitvu u ostrova Midway, připomínají ještě, jak vypadal tehdejší stav letadlových lodí Japonska, a některé další skutečnosti doby, cituji z jejich knihy, Midway. Rozhodující bitva v Pacifiku., str. 102 a 103.:

„Přestože takto nečekaně z midwayského svazu vypadla 5. divize letadlových lodí, pohlíželo velitelství Spojeného loďstva a s ním Nagumův svaz na chystanou operaci s nezmenšeným optimismem. Jelikož se soudilo, že obě americké letadlové lodi zúčastněné na střetnutí v Korálovém moři byly potopeny, vypadal poměr sil letadlových lodí určený pro Midway stále pro Japonce velmi výhodně. Nagumův svaz měl k dispozici 4 letadlové lodi osvědčené v bojích, Akagi, Kagu, Sórjú a Hirjú, a byl nezvratně přesvědčen, že je schopen rozdrtit jakékoli nepřátelské loďstvo, které by proti němu mohlo být vysláno. I Námořní generální štáb, ačkoli původně označoval midwayskou akci za příliš riskantní, neprojevoval teď o výsledek akce obavy.
Pozdější události ovšem ukázaly, že všechny tyto výpočty byly chybné. Letadlová loď Yorktown nebyla v Korálovém moři potopena a nebyla ani tak těžce poškozena, aby se nemohla zúčastnit příští bitvy. Teprve po válce se Japonci dověděli, že letadlová loď Yorktown se spěšně vrátila do Pearl Harboru, opravářské čety tam pracovaly ve dne v noci a podařilo se jim opravit loď včas /zde viz v angličtině více o Yorktownu, také z Bitvy v Korálovém moři, článek v překladu - Vzpomínka na roli loděnice v bitvě u Midway – včetně co bylo i do Midway:
https://shipyardblog.wordpress.com/2016 ... of-midway/

/ (v některém jiném historickém podkladu jsem nalezl, že opravárenští dělníci pracovali na letadlové lodi více než 72 hodin, tedy ještě v době, kdy již loď odplouvala do akce, a teprve tehdy byli staženi a odvezeni zpět do Pearl Harboru), aby se mohla připojit k jednotkám, které měly čelit útoku na Midway. Tento výkon byl příkrým protikladem našeho laxního postoje, jenž zavinil, že ani Šókaku ani Zuikaku se nemohly midwayské operace zúčastnit.“

Jak je vidno, tak oba japonští historici Micuo Fučida a Masatake Okumiya, své řady, své souputníky doby, své spolubojovníky nijak nešetřili.
Příště pokračujeme poslední přípravou na Bitvu u ostrova Midway. Bude také vzpomenuta i příprava na klamnou operaci proti Aleutám, která probíhala ve stejné době.


Použité podklady:

Americký orel proti vycházejícímu slunci, Alan Schom.
Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách, David Jordan a Andrew Wiest.
Bitva o Guadalcanal, Samuel B. Griffith II.
Boj o Filipíny, Miloš Hubáček.
Causa Dohihara, Josef Novotný.
Dějiny světa, Svazek X, za redakce: V. V.Kurasova (odpovědný redaktor), A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku, S. I. Roščin (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov.
Autorský kolektiv:
I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov.
Druhá světová válka den za dnem, Donald Sommerville.
Druhá světová válka, Martin Gilbert.
Duel v Pacifiku, Hrowe, H. Saunders.
Japonská válka 1931 - 1945, Aleš Skřivan
Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt.
Krev slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války, Len Deighton.
Krvavá jatka I., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavá jatka II., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, Micuo Fučida, Masatake Okumiya.
Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku, Eric Hammel.
Pacifik v Plamenech, Miloš Hubáček.
Pád nedobytné pevnosti Singapur, Peter H. Gryner.
Pearl Harbour, Ivan Brož.
Průvodce válkou v Pacifiku, Daniel Marston.
Speciální operace, William H. McRaven.
Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945, David M. Glanz.
Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt.
Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl), Edwin P. Hoyt.
Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945, Dan Van Der Vat.
Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje, Edwin P. Hoyt.
Vítězství v Barmě, David Rooney.
Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, PROLOG Lubomír Vejřík, 1994.
Záhady 2. světové války, William B. Breuer.
Zlomená křídla samurajů, Robert C. Mikesh.



Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=128 ... &start=220