Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 306.

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 306.
Zde viz foto náčrtu



, na kterém je Bitva u ostrova Midway_1, dne 4. června 1942, od 4 hodin do 10 hodin 30minut, jako prvá fáze. Náčrt byl nakreslen z mnoha jiných náčrtů pro Palbu, od kreslíře Roz., naskenován a zmenšen. V Č 305., jsme se dozvěděli, jak byla naplánována konečná podoba „operace N“, historickou literaturou spíše „operace MI“, konečná podoba útoku na Aleuty a atol Midway, kterou, jako konečnou sestavil operační důstojník Kamet Kurošima.
Zde viz mapu, náčrt



, volně přeloženo, Přehled japonské expanze v roce 1942, foto bylo několikrát zmenšeno. Zde viz mapu



Aleutských ostrovů, pro možnost ověření, kde se nacházejí a pro základní databázi, mapa je volně přístupná na několika webech. Zde byla upravena její velikost).
Pokračujeme tedy tím, co následovalo, když český historik Miloš Hubáček, v knize - Pacifik v plamenech, - sub kapitola 5. Midway - , na str. 340. až 344., o plánu, dál píše, cituji:

„Jamamoto neměl proti Kurošimovu plánu žádné podstatnější výhrady, a proto mohli nastoupit specializovaní důstojníci štábu, jejichž úkolem bylo dát rámcovému plánu konkrétní náplň, vyjádřenou již přesnými čísly označujícími počty lodí, letadel, posádek, množství pohonných hmot, časové údaje a desítky dalších, nesmírně důležitých podrobností. Fregatní kapitán Joširo Wada, hlavní spojovací důstojník, sestavoval komunikační systém operace, fregatní kapitán Jasudži Watanabe se zabýval taktickými problémy, fregatní kapitán Akira Sasaki měl na starosti vše, co souviselo s dokonalou přípravou stovek palubních letounů a jejich osádek. Prakticky každý důstojník štábu Spojeného loďstva se podílel na realizaci operace, svým rozsahem dosud nevídané v análech války na moři. Všechny nitky se scházely u Jamamota, jehož slovo bylo konečné.
V posledním týdnu měsíce dubna přijal Jamamoto (zde viz foto



, na kterém je admirál Jamamoto, foto je volně přístupné na několika webech) na palubě vlajkové lodi dva ze svých nejvýznamnějších velitelů viceadmirály Naguma a Kondóa (zde viz foto



, pod kterým byl popisek_admiral Chuichi_Nagumo, foto je volně přístupné na několika webech, bylo zde zvětšeno. Zde viz foto



, admirála Kondóa, foto je volně přístupné na několika webech). Oba se vraceli z Indického oceánu a zatím nevěděli o midwayské operaci nic podrobnějšího. Usedli do hlubokých křesel v Jamamotově kajutě, kde podlahu kryly rudé koberce, a vrchní velitel Spojeného loďstva je seznámil s detaily ´plánu AF´ (japonský plán ´AF´ byl vlastně anglický uváděný - plán Midway - ´MI´), jak zněl krycí název pro operaci. Oběma důstojníkům v ní byla svěřena významná úloha: Nagumo, podobně jako u Pearl Harboru, měl velet svazu letadlových lodí a Kondó, velitel 2. loďstva, měl stát v čele invazních jednotek a mít pod přímým velením zabezpečovací skupinu složenou z bitevních lodí a těžkých křižníků. Proto vrchní velitel pokládal za potřebné osobně je zasvětit do celého plánu a vyslechnout jejich názor.“

Je zajímavé, že názory obou Jamamotových velitelů byly odlišné. Viceadmirál Nagumo prý zprávu o operaci „AF“, přijal zcela lhostejně. Z Naguma přímo čišelo, že přeci „japonské letadlové lodi, s tolika stovkami letadel na palubách jsou neporazitelné!“ Jeho letadlové lodi přeci vyjdou z každého boje jen a jen vítězně. Vůbec prý neuvažoval, vůbec si nepřipouštěl, že by mohlo být jinak. A bylo mu jedno, za jakých okolností budou letadlové lodi nasazeny, zvítězí vždy…!

„Kondó nesdílel optimismus Naguma ani Jamamota. Poukazoval na řadu výhrad již dříve vznesených proti záměru napadnout Midway a neskrýval obavy. Jamamoto ale nebyl ochoten znovu opakovat argumenty dokazující nezbytnost operace, činil tak proti oponentům po řadu týdnů a nyní již nebylo možno jej zviklat. Korektně, ale chladně upozornil Kondóa, že plán byl vypracován po pečlivém zvážení všech okolností, on jej pokládá za dokonalý a nehodlá na něm nic měnit. Nepřesvědčenému Kondóovi nezbývalo než zmlknout.“

Bylo 1. května 1942, když paluba vlajkové lodi admirála Jamamota, nová bitevní loď Jamato (Zde viz foto



, pod kterým byl popisek Jamato, foto je v archivu Palby), již po několikáté, a tak také ten den, ožila nezvyklým ruchem. Byly sem admirálem Jamamotem svolání velitelé všech operačních svazů, kteří měli být účastníky „operace AF“ – midwayské operace. Všichni se měli účastnit čtyřdenní válečné hry, která se měla zatím odehrát na velkých stolech, a to v prostorné operační kajutě. V celé této hře měly být prověřeny závěry, ke kterým při sestavování plánu dospěl operační důstojník, fregatní kapitán Kurošima. A historický obraz, který uvádí český historik Miloš Hubáček, na str. 341. a 342., nám pak říká i následující skutečnosti, cituji:

„Při jedné z probíraných variant se stala nemilá věc. Červený tým představující americké loďstvo zcela nečekaně napadl modrý tým v okamžiku, kdy hlavní síla japonských letounů směřovala k náletu na Midway, a ochrana letadlových lodí byla podstatně oslabena. Červení – podle pravidel her – si připsali na účet devět zásahů, a to znamenalo, že dvě z japonských letadlových lodí – Akagi a Kaga – byly potopeny. Tak alespoň rozhodl jeden z rozhodčích korvetní kapitán Okumija, letecký důstojník štábu. Situaci zachránil dosti svérázně náčelník Jamamotova štábu konradmirál Matome Ugaki (zde viz foto



, pod kterým byl popisek_admiral_Ugaki_Matome, foto je volně přístupné na několika webech.), který pozměněným výkladem pravidel snížil počet zásahů na šest, čímž zůstala jedna z lodí bojeschopných. Zda tento manévr sledoval Jamamoto, a jestliže ano, jaká byla jeho reakce, nevíme. Zkušený admirál se jistě nemohl dát ošálit Ugakiho trikem, ale lze předpokládat, že i kdyby zahlodaly pochybnosti, události již pokročily tak daleko, že neměl jiné volby než pokračovat a riskovat.“

A poté již následoval obvyklý postup při plánování nějaké velké námořní akce, zde tedy do té doby největší námořní akce v dějinách Japonska – vydání rozkazu pro Spojené loďstvo. Celé to popsal český historik, s čísly a některými skutečnostmi, které tam jsou stejné a některé jsou i jiné, než třeba u Micuo Fučidy a Masatake Okumiyae, v jejich knize - Midway. Rozhodující bitva v Pacifiku. Já tedy ocituji vše co o rozkazu číslo 18, píše, na str. 342., a 343., český historik Miloš Hubáček, cituji:

„Dne 5 května (1942) císařský hlavní stan vydal rozkaz číslo 18., jenž přikazoval Spojenému loďstvu - ´provézt ve spolupráci s armádou obsazení atolu Midway a klíčových pozic v západních Aleutách´. Celá operace dostala krycí označení ´MI´, Aleuty ´AO´a Midway ´AF´.
V konečné verzi, schválené hlavním stanem, předpokládal plán tento postup:
Třetího června zahájí boj 2. úderný svaz kontraadmirála Kakudžiho Kakuty, složený ze dvou letadlových lodí Rjúdžó a Džunjó a dvou těžkých křižníků, leteckým napadením americké základny Dutch Harbor na Aleutách s cílem zmást velitele Tichomořského loďstva, pokud jde o japonské úmysly, a současně krýt obsazení ostrovů Adak, Attu a Kiska v západní části Aleut. První úderný svaz letadlových lodí, sestávající ze čtyř plavidel ze šesti, jež napadla Pearl Harbor, opět pod velením viceadmirála Naguma, zaútočí palubními letouny na Midway s cílem maximálně oslabit jeho obranu a současně také zasadí první úder Tichomořskému loďstvu, jestliže se objeví na scéně. Zatím hlavní svaz, pod osobním velením Jamamota, tvořený třemi nejmodernějšími bitevními loďmi Jamato, Mucu a Nagato, dále lehkou letadlovou lodí Hóšó (zde viz foto



, pod kterým byl popisek letadlová loď Hosho - Hóšó po operaci Midway, foto je volně přístupné na několika webech.) a svazem čtyř bitevních lodí a dvou lehkých křižníků viceadmirála Širóa Takusua (toto uskupení bylo vyčleněno z hlavního svazu k zaujetí pozice mezi Midwayem a Aleutami tak, aby bylo schopno zasáhnout, ať již se Američané objeví na té či oné straně), se bude zdržovat ve vzdálenosti asi 300 mil západně za Nagumovými letadlovými loďmi a zasadí Nimitzovu loďstvu konečný úder. V mezičase midwayský invazní svaz pod velením viceadmirála Nobutaka Kondóa, složený ze zabezpečovací skupiny dvou bitevních lodí a čtyř těžkých křižníků a skupiny přímé ochrany pod kontradmirálem Takeou Kuritou a dalších čtyř těžkých křižníků, vysadí na Midwayi z dvanácti transportních a nákladních lodí pět tisíc vojáků, kteří zlikvidují americkou obranu a začnou atol přebudovávat na silnou leteckou základnu.“

Admirál Jamamoto tehdy pevně věřil, že jeho protivník admirál Nimitz (zde viz foto



, pod kterým byl popisek, admirál Chester W. Nimitz, foto pochází z amerického námořního archivu.) nezasáhne dřív, než Japonci budou chtít vylodit svá vojska na Midway. Svou past proto nastražil západně od atolu Midway, protože byl plně přesvědčen, že mu Tichomořské loďstvo přímo vpluje do jeho rozevřených kleští. Pokud by byl Nimitz nějak znervózněn napadením Aleut, mohlo se stát, že vypluje z Pearl Harboru směrem na severozápad. Zde by ho Kakutovy průzkumné letouny určitě objevily včas a palubní bombardéry z letadlových lodí Rjúdžó a Džunjó jej okamžitě napadnou. Ve stejnou dobu přispěchá se svými bitevními loďmi Takasu a dorazí Američany palbou svých mohutných děl. Kdyby se objevil Nimitz mezi Midwayem a Kakutovými letadlovými loděmi, snadno by se stal cílem Nagumova svazu a poslední ránu by mu zasadil svaz admirála Jamamota. Pokud by plul Nimitz přímo k Midway, musel by narazit na kordon japonských ponorek, a tak by na jeho lodi, kterým by se podařilo proniknout, zaútočil opět admirál Nagumo. Tohle bylo ono samé, kdyby, v japonských úvahách, český historik Miloš Hubáček na str. 343., k nim dodává, cituji:

„Tak tedy vypadal strategický plán admirála Isoroka Jamamota. Na první pohled impozantně a se zaručeným úspěchem; nepřehlédl ani jednu z možných variant postupu nepřítele. Plán měl však jeden zásadní nedostatek, který se nakonec ukázal pro Japonce tragickým: Obrovská námořní moc, kterou představovalo Spojené loďstvo a proti které jako celku se Američané nemohli v dané době v žádném případě postavit, byla rozprostřena po celém severním Pacifiku a její jednotlivé součásti již mohly podlehnout i oslabenému Tichomořskému loďstvu admirála Nimitze. Zdá se, že Jamamoto zapomněl na příklad svého učitele admirála Tógóa, který dosáhl rozhodujícího vítězství nad carovým loďstvem u Cušimy v roce 1905 jen proto, že udržel svoje síly pohromadě a byl s to nasadit je v pravou chvíli a na pravém místě. Jamamoto příliš spoléhal na to, že nepřítel učiní přesně to, co on od něj očekával. Jestliže ale protivník tento předpoklad nesplnil, potom se začal celý složitý plán hroutit. Asi již nikdy nebude známo, co přimělo prozíravého a zkušeného Jamamota právě k takovému postupu; on sám to už vysvětlit nemohl; zahynul 18. dubna 1943 a důstojníci jeho štábu, kteří válku přežili a byli vyslýcháni Spojenci, buď nevěděli, nebo nechtěli vědět.“

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 307.

V úvahách, o způsobu myšlení admirála Jamamota směrem k útoku na atol Midway, které jsou popsány v Č 307., pak český historik Miloš Hubáček ještě pokračuje i na str. 344., když píše, cituji:

„Je ale jedna důležitá skutečnost, která při naprosto objektivním zvážení všech pro a proti do jisté míry Jamamotův postup vysvětluje. Jamamoto v souladu s tradiční japonskou taktikou, ve které významnou roli vždy hrál moment překvapení, na ně spoléhal i tentokrát. Předpokládal, že právě díky tomu snadno obsadí Midway a americké Tichomořské loďstvo, které zcela postrádalo rychlé bitevní lodi, bude moci zasáhnout až o několik dnů později, v době, kdy především Nagumovy letadlové lodi budou plně připraveny se s ním utkat, a navíc Midway už bude sloužit jako japonská letecká základna. Jamamoto nemohl nic vědět o tom, že Američané rozluštili japonský kód a ze zachycených zpráv jsou přesně informováni o jeho záměrech, a proto Nimitz nevstrčí hlavu do připravené pasti, ale naopak sám převezme iniciativu.“

Úvaha o americké straně konfliktu – Bitva u atolu Midway.
V úvaze o americké straně, a v té pak v úvaze admirála Chestera Nimitze, český historik Miloš Hubáček, na str. 344. a 345., píše, cituji:

Vrchní velitel amerického Tichomořského loďstva admirál Chester Nimitz se již po řadu týdnů nacházel v nezáviděníhodné situaci. Věděl, že neodhadne-li přesně úmysly nepřítele, nechá-li se překvapit a ztratí-li posledních pár těžkých lodí, které ještě má, bude to znamenat nejen konec loďstva, ale i ztrátu životně důležitých pozic v Tichomoří, nehledě na to, že to bude i konec vlastní kariéry. Nimitz ale byl rozhodným a tvrdým bojovníkem. Současný stav věcí jej nutil především se neukvapovat, vyčkávat a jednat rozvážně. Nenechal se zneklidnit ani výtkami nezasvěcené části americké veřejnosti, která mu předhazovala, že jeho síly jsou neustále v defenzívě, zatímco Japonci ohlašují jeden úspěch za druhým.
Co Nimitz nejvíce potřeboval, byly lodi, především letadlové – Lexington se potopil v Korálovém moři, Yorktown (zde viz foto



, pod kterým byl popisek_USS_Yorktown_CV_5_Coral_Sea_Korálové_moře_april_1942, foto je volně přístupné na několika webech a muselo být několikrát zmenšeno.) se belhal do Pearl Harboru s vážným poškozením, Saratoga se stále ještě zdržovala na západním pobřeží. Na druhé straně měl však americký admirál v rukávu eso, které znamenalo nesmírně mnoho, a jak se ukázalo, především díky němu, byl nakonec s to, změnit pro Američany nepříznivý vývoj událostí v tichomořské oblasti a překonat krizi započatou 7. prosince 1941. Nimitz totiž znal záměry protivníky. Vědět předem, co nepřítel hodlá učinit, kdy a jakými silami, sice ještě neznamená, že je mu v tom možno vždy zabránit; taková znalost ale chrání před překvapením a umožňuje včas učinit nejvýhodnější protiopatření, nasadit vlastní, byť slabší síly tak, aby měly naději na vítězství.“

Úvaha českého historického spisovatele Miloše Hubáčka je určitě, po mnoha a mnoha přečtených stránkách o problému, správná. Zde navíc sloužila i k tomu, aby mohl, z dostupných mu historických pramenů popsat zdroj, ze kterého Američané čerpali své informace.

Rozluštění japonského námořního kódu JN–25.
Český historik Miloš Hubáček zde pak, od str. 345., až po str. 349., vypisuje, trochu i špionážní románovou formou, historický fakt, že Američané četli japonský námořní kód JN–25. Seznamuje své čtenáře i s místy, kdy a kde byly použity rozluštěné zprávy. Opět, ve většině případů nechám hovořit přímo Miloše Hubáčka, leckdes dám i svá slova. Že používal i trochu špionážní románovou formu, se ukáže už na počátku jeho statě, cituji:

„V podzemních místnostech zpravodajského oddělení štábu Tichomořského loďstva vedly svoji tichou, ale urputnou a namáhavou válku dvě desítky mužů pod velením fregatního kapitána Josepha J. Rocheforta (zde viz foto



, pod kterým byl popisek – kapitán Joseph J. Rochefort, americké námořnictvo, důstojník cryptoanalytik, * 12.5.1900, + 20. července 1976_ majitele fota viz zde:
https://stationhypo.com/2018/05/12/reme ... rochefort/
), hubeného vysokého důstojníka, pověstného – kromě nesmírné píle a vytrvalosti – dvěma vlastnostmi: obrovským smyslem pro suchý anglický humor a červenými trepkami, které měl na nohou od rána do večera, a to už musela být událost, která ´Joa´Rocheforta přiměla změnit obuv. Luštěním kódů se zabýval mnoho let a úspěchy, které na svoje konto připsal, byly záviděníhodné. Posledním z nich byla rozhodující účast na rozluštění japonského námořního kódu JN-25 na podzim roku 1940. Krátce před napadením Pearl Harboru Japonci klíč kódu změnili; nevědomky to učinili v pravou chvíli. Ale po několika týdnech i nový klíč přestal být pro americkou dešifrovací službu záhadou, a tak neustálý příliv stovek zachycovaných zpráv poskytoval dešifrátům nepřeberné množství čerstvého materiálu, na kterém mohli vyzkoušet svůj um. Od počátku roku 1941, se Rochefort soustředil na kód užívaný pro spojení mezi japonskými vlajkovými důstojníky a začátkem dubna 1942 již dosáhl prvních nadějných výsledků.“

Stejně jako u Enigmy, v jejích počátcích, ani tady u amerických šifrantů námořního kódu JN-25, jejich úspěšná práce neznamenala, že mohli číst všechny japonské radiogramy, jako čteme knihu. To určitě ne. Většinou se dařilo číst tak trochu, i s odhadováním, tak 10 až 15 % textu a pak šlo o porozumění dalšímu textu. To šlo jedině v souvislosti s kvalitní analýzou, když bylo nutné brát v úvahu spoustu dalších faktorů. Muselo se vycházet „ze široké škály znalostí získaných jinými cestami, porovnávat, předpokládat, mnohdy i text dohadovat“.

„Například rozbor dřívější operace mohl pomoci při čtení zprávy, která hovořila o přípravě nové operace; objevovaly se zákonitosti v sestavě lodí, systému zajištění, taktickém postupu. Nebo ze jména lodi bylo možno na základě předchozích poznatků usuzovat na její obvyklý doprovod.
Důležitá byla i znalost typického ´rukopisu´ japonských radistů, neboť zpráva charakteristická známým rukopisem naznačovala, že loď, na které ten jistý radista pracuje, se nachází v určitém prostoru nebo, že jeho plavidlo – podle obsahu zprávy – se podílí na konkrétní akci. Znalost ´rukopisu´ nepřátelských radistů byla mimořádně důležitá; loď nebo základna, na které radista sloužil, mohla změnit svůj volací znak, ´rukopis´ se ale neměnil nikdy.
Šlo o nesmírně složitou a náročnou práci a ideální dešifrát musel být zkušeným námořníkem, aby dokonale rozuměl problematice, musel znát jazyk nepřítele a především musel být rozený luštitel. K tomu všemu ještě přistupovala nezbytná schopnost soustředit se stovky a stovky hodin s mravenčí pílí na vytčený úkol.“.

Byla polovina měsíce dubna roku 1942, když došlo v US NAVY k neočekávané události To totiž vrchní velitel loďstva Spojených států amerických admirál Ernest J. King (zde viz foto



, na kterém je admirál Ernest J. King, foto je volně přístupné na několika webech, byla upravena velikost fota) se z Washingtonu obrátil přímo na fregatního kapitána Rocheforta – pominul prý zcela všechen obvyklý instanční postup – se žádostí, aby sestavil odhad japonských úmyslů pro jejich další námořní operace v prostoru Tichého oceánu. A český historik na str. 346. a 347., pak pokračuje, cituji:

„Vrchní velitel měl k tomuto neobvyklému kroku dobrý důvod, Japonci právě napadli Cejlon a vyvstala otázka, zda to znamená přesun japonského náporu na Indii nebo zda bude i nadále hlavním válčištěm Pacifik. Znát odpověď, a rychle, se stalo pro americkou strategii naprostou nezbytností.
Fregatní kapitán Rochefort se na dva dny uzavřel ve své kanceláři obklopen stohy zpráv, poznámek, radiogramů. Výsledkem byla prognóza, podle které, za prvé, japonský úder v Indickém oceánu byl pouze izolovanou akcí a námořní síly, jež se na něm podílely, se vracejí na základny, za druhé, Tokio nemá v dohledné době v úmyslu napadnout Austrálii, za třetí, nepřítel nehodlá zaútočit ve směru jižně od Rabaulu na Nové Británii a za čtvrté, Tokio připravuje v Tichomoří rozsáhlou operaci, o níž ale zatím není dostatečně jasno, kdy k ní má dojít a kam je namířena.“

Tato zpráva fregatního kapitána Rocheforta prý ve Washingtonu vyvolala mnoho smíšených pocitů. Jak to tak bývá tak někteří vysocí vojenští a vládní činitelé jí věřili, někteří byli ale také velice skeptičtí; „vzhledem k obrovské závažnosti toho, co naznačovala, se jim zdála málo podložená a neměli mnoho chuti založit klíčová rozhodnutí s dalekosáhlými důsledky na odhadech fregatního kapitána zastrčeného v podzemních kancelářích Tichomořského loďstva“. Čili tak trochu velké podceňování!

„Vývoj událostí v následujících čtrnácti dnech ale rychle dával Rochefortovi za pravdu. Jižně od Rabaulu Japonci skutečně počali vyvíjet rozsáhlou aktivitu a bylo zřejmé, že jejich cílem je Port Moresby na jižním pobřeží Nové Guineje. Další velká japonská operace, jejíž pravděpodobnost Rochefort ve zprávě zmínil, stále zůstávala tajemstvím. Nové poznatky jen naznačovaly, že má jít o oblast středního Pacifiku. A tam byl jediný bod, který mohl poutat japonskou pozornost – Havajské ostrovy.“

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 308.

Český historik Miloš Hubáček, ve své knize, Pacifik v plamenech, na str. 347., a i na dalších stránkách, dělá rozbor na téma dohad, dohady a fakta, a pak k dalšímu postupu Japonců, z Rochefortovy zprávy píše, cituji:

„Dohad, i když podložený hlubokou znalostí a nejpečlivějším rozborem, zdaleka ještě není jistotou. Jen muž velké odvahy postavený před nutnost učinit zásadní rozhodnutí byl s to na takovém základě vyslovit jednoznačný závěr a stát za ním, i když mohl znamenat jeho naprostý pád. Nimitz byl přesvědčen, že cílem připravovaného japonského útoku bude Midway i přes to, že jeho nadřízený admirál King věřil, že Japonci zaútočí přímo na Oahu.
Jak plynuly dny, fregatní kapitán Rochefort a jeho tým získávali stále větší jistotu, že Japonci skutečně připravují na nejbližší dobu velkou námořní operaci. Na jeho stole se scházely i informace ze dvou dalších vyhodnocovacích středisek amerického válečného námořnictva ve Washingtonu a v Austrálii. Bylo zřejmé, že 3. divize bitevních lodí admirála Kondóa je ve velmi živém rádiovém spojení s Nagumovým svazem letadlových lodí. Z dalších zpráv vyplývalo, že na ostrově Saipan v Marianách Japonci soustřeďují transportní flotilu zajišťovanou 7. divizí křižníků. Rochefortovi muži skládali kostku ke kostce ve složité stavebnici, jež jim měla odhalit japonské úmysly. Informace ze zachycených radiogramů doplňovali zprávami hlídkujících ponorek a poznatky, jež dodávala rozvědka. Bylo zřejmé, že nepřítel připravuje akci, na které se má podílet podstatná část japonského Spojeného loďstva. Otazník ale stále zůstával nad tím nejpodstatnějším – kam je namířena. To s jistotou zatím nevěděl nikdo.“

V popisované době bylo v japonské rádiové korespondenci námořnictva a jejich velitelů, velice frekventované místo, které bylo označováno jako „AF“. Dešifranti od Rocheforta tehdy velice solidně četli obsah zpráv, ale stále jim nebylo zcela jasné, co znamená v kódu – tajemné „AF“. Pak si však jeden ze šifrantů vzpomněl, že označení „AF“, někdy dříve, zachytili v japonských březnových depeších. Tehdy Japonci podnikali s několika létajícími čluny Emily (zde viz foto



, pod kterým byl popisek Kawanishi_H8K1_Emily, označovaný jako typ 2, foto je volně přístupné na několika webech a muselo být zmenšeno.) demonstrativní, ne zrovna úspěšné nálety na Pearl Harbor. Český historik Miloš Hubáček pak popsal, ve své knize, zpravodajské pátrání, a to na str. 348 a dále, když vypisuje, cituji:

„Nastalo vzrušené hledání a nakonec byla nalezena rozluštěná depeše, odeslaná jedním z letounů na mateřskou základnu; pilot v ní sděloval, že prolétá v blízkosti ´AF´.
Protože Američané později zjistili, že létací čluny doplňovaly pohonné hmoty na širém moři z nádrží ponorek čekajících u Francouzských fregatních mělčin (zde viz foto náčrtu



, pod kterým byl popisek, volně přeloženo Francouzské fregatní mělčiny, patrná je pak trasa až k Midway, vše má autora ve Wikipedii. Snímek byl několikrát zvětšen)
https://cs.qwe.wiki/wiki/French_Frigate_Shoals
, malého atolu ležícího jihovýchodně od Midwaye, bylo Rochefortovi od té chvíle jasné, že neexistuje jiná možnost, že ´AF´ musí znamenat Midway. V blízkosti Francouzských fregatních mělčin totiž nebylo jiné místo, jež by mohlo stát japonskému pilotovi za zmínku.“

Je to jak z klasického Hollywoodského filmu, ale Rochefort si prý byl tehdy zcela jist, že japonské námořnictvo, a pozemní jednotky, připravují úder proti ostrovům Midway, a dokonce i admirál Nimitz byl již tehdy také napůl přesvědčen. To však neznamenalo, že by stejně uvažovali vojenští a úředničtí páni ve Washingtonu, v místě, ve kterém se vždy rozhodovalo. V místě, kde vždy zaznívalo „konečné a rozhodující slovo“.

„V zachycených japonských depeších se neobjevovalo jen označení - ´AF´, ale také ´AL´, ´AOB´, ´AO´, a tady bylo z jiných souvislostí zřejmé, že jde o kódové zkratky pro zatím neurčená místa v Aleutách.
Řada vlivných důstojníků ve Washingtonu byla toho názoru, že Japonci ve své nenasytné rozpínavosti tentokrát zamíří na Aljašku, nebo přímo na západní pobřeží Spojených států v oblasti San Franciska. Jak již bylo řečeno, admirál King měl za to, že půjde o Havaj. Tato směsice pochybností a rozdílných názorů se odrážela i v Nimitzově štábu. Naštěstí pro válečné úsilí Američanů v Tichomoří Rochefortovu jistotu sdílel jeden z nejdůležitějších důstojníků štábu Tichomořského loďstva, šéf zpravodajského oddělení korvetní kapitán Edwin T. Layton
https://en.wikipedia.org/wiki/Edwin_T._Layton

(zde viz foto



, pod kterým byl popisek_captain_Edwin_T_Layton, foto bylo pro palbu zvětšeno.). Tito dva muži spojili úsilí, aby přesvědčili vrchního velitele loďstva, pokud ještě měl pochybnosti, a aby mu poskytli důkazy, které by mohl předložit Washingtonu.“

Pro své přesvědčování, si zvolil Rochefort poměrně chytrou taktiku. Měli již své zkušenosti, za poslední čtyři měsíce spolupráce s admirálem Nimitzem, ze zkušeností věděl, že admirála mohou přesvědčit jedině tak, že mu svou precizností a solidní prací předloží skutečný důkaz. Takový důkaz bude, když Nimitz sám uvidí, že Rochefortovo oddělení došlo k jediným možným závěrům. A důležitý fakt se opírá jen a jen o řetěz úvah odhalených faktů, které vedou ke konečnému stanovisku. Nejprve tedy Rochefort požádal admirála Nimitze, aby, jejich podzemní oddělení, kde svou práci provádějí, navštívil osobně a viděl jeho muže, jak pracují s dosažitelnými fakty. Admirál ale, v daném čase, nemohl nejprve vyhovět, neboť v té době zuřila, řekněme probíhala právě - Bitva v Korálovém moři, musel se v probíhajících dnech plně soustředit na řízení námořních bitevních operací.

„Místo sebe vyslal kapitána L. D. McCormicka, důstojníka odpovědného za válečné plánování, známého profesorskou pedantností a puntičkářstvím. Nimitz tyto McCormickovy vlastnosti dobře znal a věděl, že bude-li přesvědčen McCormick, nemusí už on sám mít žádné pochybnosti.
Po čtyřech hodinách strávených v místnostech Rochefortova oddělení, po stovkách položených a přesvědčivě zodpovězených dotazů a po prohlídce celých svazků zpráv a analýz vyšel McCormick z podzemí s jistotou, že Rochefort má pravdu, když tvrdí, že Japonci v krátké době napadnou mohutnými silami Midway. V tomto smyslu také podal zprávu Nimitzovi.“

K tomu všemu pak český historik ještě dodává další fakt, skoro jako z Hollywoodského filmu, a to na str. 349, když píše, cituji:

"Zbývalo ještě vyvrátit poslední pochybnosti Washingtonu, především je přesvědčit, že ´AF´, objevující se tak často v japonských depeších jako osa, kolem níž se roztáčí rozsáhlé japonské úsilí, označuje skutečně Midway. Dne 10. května Rochefort s Laytonem vymysleli jednoduchou, ale účinnou lest. Odeslali na Midway šifrovanou rádiovou zprávu, v níž žádali tamního velitele fregatního kapitána Simarda
https://valor.militarytimes.com/hero/311833
, aby obratem informoval Pearl Harbor v otevřené, nezašifrované řeči rádiem o tom, že posádka Midwaye má pro poruchu destilačního zařízení potíže s pitnou vodou. Tak se také stalo a od té chvíle se radisté odposlechové služby nehnuli od svých přístrojů. Za dva dny zachytili japonskou depeši informující Tokio, že ´AF´má potíže s pitnou vodou.“


Použité podklady:

Americký orel proti vycházejícímu slunci, Alan Schom.
Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách, David Jordan a Andrew Wiest.
Bitva o Guadalcanal, Samuel B. Griffith II.
Boj o Filipíny, Miloš Hubáček.
Causa Dohihara, Josef Novotný.
Dějiny světa, Svazek X, za redakce: V. V.Kurasova (odpovědný redaktor), A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku, S. I. Roščin (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov.
Autorský kolektiv:
I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov.
Druhá světová válka den za dnem, Donald Sommerville.
Druhá světová válka, Martin Gilbert.
Duel v Pacifiku, Hrowe, H. Saunders.
Japonská válka 1931 - 1945, Aleš Skřivan
Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt.
Krev slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války, Len Deighton.
Krvavá jatka I., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavá jatka II., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, Micuo Fučida, Masatake Okumiya.
Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku, Eric Hammel.
Pacifik v Plamenech, Miloš Hubáček.
Pád nedobytné pevnosti Singapur, Peter H. Gryner.
Pearl Harbour, Ivan Brož.
Průvodce válkou v Pacifiku, Daniel Marston.
Speciální operace, William H. McRaven.
Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945, David M. Glanz.
Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt.
Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl), Edwin P. Hoyt.
Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945, Dan Van Der Vat.
Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje, Edwin P. Hoyt.
Vítězství v Barmě, David Rooney.
Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, PROLOG Lubomír Vejřík, 1994.
Záhady 2. světové války, William B. Breuer.
Zlomená křídla samurajů, Robert C. Mikesh.

Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=128 ... &start=220