46° 55′ 45″ N, 10° 29′ 14″ V
Jednu celnici či mýtnou bránu na via Claudia Augusta už jsem popisoval v článku o Ehrenbergu http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=247&t=8842. Nyní se podíváme na zcela jinou a jinak umístěnou stavbu s toutéž primární funkcí, unikátní příklad opevněného přechodu řeky. Hrad, či opevněná celní stanice, Finstermünz se nalézá na dně hlubokého údolí Innu v nadmořské výšce lehce přes 1 000 metrů nad mořem. To se zdá celkem vysoko, ovšem v porovnání se sousedícími vrcholy dosahujícími 2 900 metrů na západě a 2 700 metrů na východě to mnoho není. Jako k jednomu z mála hradů se tedy šplhá ze silnice strmě dolů a zpátky naopak nahoru (využijeme-li parkoviště Hochfinstermünz s, na Rakousko opravdu nečekaně, zanedbanými a vybydlenými budovami).
3D model údolí – Finstermünz je uprostřed řeky
Tedy v hlubokém údolí Innu, kudy od jihozápadu na severovýchod procházela již zmíněná antická cesta, vznikla potřeba její kontroly a zejména výběru poplatku od obchodníků, kteří tudy procházeli. K tomu se ideálně hodil přechod přes řeku v místech, kde pravobřežní komunikaci stály v cestě skály spadající strmě do Innu. U mostu, který zde alpskou řeku překonával, bylo vybudováno strážní postavení snad již v antických dobách, určitě však sloužilo před rokem 1000. V roce 1078 máme první zmínku o tomto místě, když byla umístěna bavorská posádka do „Clusa“, tedy Klause, tedy mýtního bodu. Stalo se tak na příkaz bavorského vévody Welfa v probíhajícím boji o investituru. Welf I. (IV.) tehdy revoltoval proti císaři Jindřichovi IV. a stál na straně papeže. Ostatně od jeho jména je odvozen celý rod Welfů a také papežští stoupenci v Itálii – guelfové.
Plánek celé situace
Ve 12. století je zde zmiňován „castrum Luech“, jeskynní hrad. Nejednalo se o rezidenční fortifikaci, ale rozvinutí opevněného strážního bodu. Jeho stavitelé patrně využil jeskyni ve východní skále, kam umístili ubikace posádky. Patrně již tehdy byla proražena štola spojující jeskyni a nepřístupný skalní výstup nad řekou. Zde stála věž ovládající most, zřejmě z velké části dřevěná. Průchod na most pak zřejmě uzavírala hradba s kulisovou, další příčná zeď vedla od skály k řece a vytvářela nádvoří – ideální místo pro vybírání poplatků. K roku 1263 se pak váže první zmínka o místě Finstermünz jako o velmi důležité celnici tyrolského hraběte Menharta II. Narůstající provoz přinášel hraběti a pozdějšímu korutanskému vévodovi velké zisky. Jeho syn Jindřich (nám známý jako Korutanský) pověřil výběrem mýtného a celních poplatků obyvatele Nauders, kteří měli za část zisků opravovat a udržovat cesty.
Doba zde v zásadě poklidně plynula, dokud se držení Tyrolska neujali v roce 1363 Habsburkové. Na jejich expanzivní snahy reagovali obyvatelé údolí Innu zvaného Engadin, vytvořením obraného spolku Božího domu (Gotteshausbund). Postupně zde vznikly další dva spolky Horní či Šedý spolek (Oberer či Grauer Bund) a Spolek deseti úřadů (Zehngerichtebund ), které v roce 1471 vytvořily spojenectví a vystupovaly jako Tři spolky a spojenci Spříseženectva. Situace se zde stále více vyostřovala.
Mostní věž z levého břehu a pohled na most a Sigmundsecke ze Švýcar
Finstermünz se ocitl na samých hranicích a Tyrolský hrabě Zikmund Bohatý investoval do modernizace opevnění. V roce 1472 byla zhruba uprostřed řeky postavena sedmnáct metrů vysoká čtyřpodlažní kamenná průjezdní věž. Směrem na jih proti proudu Innu byla opatřena masivním kamenným vlnolamem ve tvaru trojúhelníka. V přízemí byl klenutý průjezd, na který navazoval z tyrolské východní strany pevný a zastřešený dřevěný most. Na západ byla před branou ve věži část mostu patrně zvedací nebo nejméně lehce odstranitelná. V patře věže byla obytná místnost pro posádku s okny směřujícími nad řeku opatřenými sediliemi. V rohu byl krb a schodiště do vyššího patra. Zde byla střílna směřující na sever a na jih a hlavě piknůsek s klíčovou střílnou, vysunutý nad padací část mostu. Nejvyšší podlaží bylo opatřeno cimbuřím .
Pohled na most a Sigmundsecke a průchod z jeskyně do Sigmundsecke
Roku 1473 byl přestavěn starý post nad řekou spojený s jeskyní. Zde vznikla třípodlažní stavba s metr a půl silným zdivem, snad by se dalo říct bašta, opřená zády o skálu, nazvaná podle svého stavitele Sigmundseck. Střílny v přízemí umožňovaly použití děl a směřovaly na most. Klenuté horní patro bylo vybaveno krbem a sloužilo jako ubikace. Poslední podlaží bylo opět vybaveno cimbuřím. Současně byla upravena i jeskynní část s přístupem zhruba v úrovni prvního patra.
Panoramatický pohled ze švýcarského břehu Innu
V roce 1499 začal římský král Maxmilián coby tyrolský vládce v souvislosti se Švábskou válkou se Švýcary urychleně upravovat hrad. A musíme přiznat, že se nejednalo o žádný výkřik fortifikačního stavitelství. Byly rozšířeny střílny Sigmundsecku, ale hlavně byl nově opevněn prostor mezi strmými svahy před skálou s jeskyní a řekou. Vznikla zde rozměrná čtyřpatrová lehce obdélná věž o rozměrech 11x 12,5 metru. Kromě lepší obranyschopnosti měla řešit i kapacitní problémy celnice při přenesení sídla celního úřadu do Finstermünzu.
Velká věž z jihu a pohled na průchozí nádvoří ze Sigmundsecke
Ze severního nároží nové věže vybíhala hradba, která se lomila a přehradila prostor před jeskyní. Zde byly umístěny patrně stáje. Z patra vedl vstup do jeskyně a také na východ k bočnímu vstupu do patra velké věže. Zde byl přístavek, jehož část sloužila jako kuchyně. Ve východní části přízemí věže byl průjezd, s kterým sousedila strážnice.
Kuchyně
První patro bylo rozděleno tenkými příčkami na několik místností. Ty byly celkem komfortně zařízeny a vybaveny táflováním a kazetovými stropy. Zachovaly se zde dokonce dřevěné desky z roku 1584, další jsou pak z počátku 18. století. Druhé patro bylo také částečně rozdělené, ale největší plochu zaujímá rozměrný sál s krbem. Nad řeku je v západním rohu vysunut prevét.
Příčky v 1. patře a sál o patro výše
Třetí patro sloužilo jako ubikace posádky a kromě střílen obsahovalo nad průjezdem na severu i jihu dvojitý piknůsek. Z této úrovně byl přístupný ochoz lomené hradby, která vybíhala zhruba v jižní třetině východní části věže a spojovala věž se skálou. Hradba stoupala směrem ke skalám a byla opatřena dřevěným schodištěm a chodníkem. Byla zakončená štěrbinovými a klíčovými střílnami, které se pravidelně střídaly. Střílny byly i v nižších úrovních hradby. Nejvyšší patro věže pod střechou obíhalo cimbuří. Na straně nad řekou od věže k mostu probíhala hradba s cimbuřím a střílnami. Dále na jih bylo vysunuto další opevnění – hradba vybíhající vysoko do svahu na straně jedné a končící branskou budovou u řeky.
Velká věž byla dostavena roku 1537, ovšem to se již požadavky na obranyschopnost značně proměnili. Alespoň bylo dozděno její cimbuří a byly v něm ponechány otvory sloužící jako střílny. Bylo také rozšířeno zázemí celnice. K nádvorní stěně velké věže byla přistavěna třípodlažní budova celnice s průjezdem navazujícím na průjezd věže. Stavba je dobře patrná na kresbě z 19. století. Plánované rozšíření opevnění pod Sigmundseckem se nerealizovalo.
Finstermünz v 19. století, před velkou věží je dobře vidět dnes neexistující budova celnice
Z roku 1534 se dochovaly celní tarify určené pro místní výběrčí. Kvůli strategickému významu nebyl Finstermünz předán jako léno do rukou šlechty, ale byl spravován zeměpanskými úředníky. I když situace si několikrát vynutila, aby jej tyrolští vládci několikrát zastavili svým věřitelům. V 16. a 17. století se celnici bouřlivější události vyhýbaly. Pouze Maxmilián III. coby tyrolský regent nechal v roce 1605 jižně od velké věže postavit kapli zasvěcenou Nanebevzetí Panny Marie. Nedaleko od ní byla postavena hospodářská budova. Po třicetileté válce v roce 1652 byly Třemi spolky vykoupena zbývající rakouská práva na švýcarské straně a byla také finálně ustavena hranice mezi Tyrolskem a Graubündenem uprostřed Innu, která končila právě zde. Dodnes je hranice se Švýcarskem jen pár metrů od konce mostu za levém břehu Innu.
Finstermünz v roce 1679 podle M. Meriana
Předpokládaná budova stájí na nádvoří byla upravena na obytné místnosti. V 18. století sem přibyla další malá vestavěná místnost a rozšířena byla také kaple. Díky celní reformě z roku 1779 ztratil Finstermünz svůj význam, protože celní úřad byl přemístěn do Martinsbrucku. V roce 1789 byla část hradu bez Sigmundsecku a mostní věže prodána Ignáci Purtscherovi, celníkovi v Taufers. Hrad byl upraven na hostinec a pivovar. Stále zde ale až do roku 1792 zůstávali zástupci státní správy, kteří upravili Sigmundseck k pohodlnějšímu bydlení a střílny rozšířily na normální okna. Význam jedné z mála silnic procházejících Alpami se ale nezmenšoval. V roce 1799 císařské vojsko svádělo těžké boje s Francouzi v Engadinském údolí a při té příležitosti byly zahájeny opevňovací práce na hradě, které ale byly záhy přerušeny.
Vše se pak změnilo v roce 1854, kdy byla otevřena vysoko položená silnice z Kajetansbrücke do Nauders směřující do průsmyku Reschenpass. Altfinstermünz, jak se nyní starý přechod jmenoval, se stal bezvýznamným a jako hospodářský objekt zvolna chátral. V sedmdesátých letech byl most stržen povodní. Obnoven byl roku 1875, rekonstruován pak v letech 1948/49 a naposledy v roce 1999. Hrad samotný samozřejmě věky také utrpěl, zcela zmizela hradba nad řekou, v roce 1967 byla díky havarijnímu stavu zbořena převážná část celnice u velké věže, zbylo z ní jen přízemí a část patra u skály, kam byla postavena pokladna spojená s obchodem se suvenýry Místo prošlo rekonstrukcí, dnes je zpřístupněné vše co může být, v jeskyni se promítá filmeček o dějinách celnice od antických dob.. Moc hezké.
Na závěr krátké video
https://www.youtube.com/watch?v=kO_A148ridI.
POUŽITÁ LITERATURA
http://www.altfinstermuenz.com/
http://archive.org
http://www.burgen-austria.com/
http://wikipedia.org
