Zde viz foto náčrtu
, na kterém je Bitva u ostrova Midway_1, dne 4. června 1942, od 4 hodin do 10 hodin 30minut, jako prvá fáze. Náčrt byl nakreslen z mnoha jiných náčrtů pro Palbu, od kreslíře Roz., naskenován a zmenšen.
Stále ještě hovoříme o historických faktech, která, pod názvem článku - Americké letadlové lodi zpozorovány – shromáždily v knize - Midway. Rozhodující bitva v Pacifiku, - japonští historici, Micuo Fučida a Masatake Okumiya. Budeme zde dávat jejich fakta, která napsali o hodině 8.55 ráno, dne 4. června 1942, tedy k době, kdy na japonských letadlových lodích bylo již přistávání letadel první vlny, kterou vedl kapitán-poručík Tomonaga, takřka dokončeno. Jednalo se o prvou část plánu, kterou v tehdejší době uskutečňoval admirál Nagumo (zde viz foto
pod kterým byl popisek_admiral_cuichi_Nagumo, foto je volně přístupné na několika webech), když řešil fakt, že ví, že je v „hledáčku“ americké skupiny lodí, kde je i jedna letadlová loď. A poté, co letadla takřka přistála, začal řešit další část svých úvah (úvahy viz v Č 323.) s mnoha variantami, co teď a co poté?
Zde pak je ještě foto
, kde je Bitva u Midway_2, s vývojem událostí 4. června od 10 hodin 30 minut, až do 6. června 1942 do 00,00 hodin, tedy druhá fáze. Náčrt byl nakreslen z mnoha jiných nákresů pro Palbu, od kreslíře Roz., naskenován a zmenšen.
Japonští historici na str. 155. a 156., a i dále píší, cituji:
„Na všechny lodi byl vyslán světelný signál: ´Až bude přistání dokončeno, odpluje svaz dočasně na sever. Hodláme napadnout a zničit nepřátelský operační svaz´.
Současně s vydáním tohoto rozkazu vyslal Nagumo rádiovou depeši admirálu Jamamotovi (zde viz foto
, na kterém je admirál Jamamoto, foto je volně přístupné na několika webech) na Jamato (zde viz foto
, pod kterým byl popisek, přeloženo, Japonská loď YAMATO, Jamato, říjen 1941, foto je volně přístupné na několika webech, a byla zde upravena jen velikost fota.) a viceadmirálovi Kondovi Zde viz foto
, admirála Kondóa, foto je volně přístupné na několika webech)., jenž velel midwayskému invaznímu svazu, aby je informoval o kritickém vývoji. Depeše zněla: ´Nepřátelský svaz složený z jedné letadlové lodi, pěti křižníků a pěti torpédoborců zpozorován v 8.00 ve směru 010° ve vzdálenosti 240 mil od Midwaye. Napadneme jej (A zde je pak dlouhá vysvětlující poznámka redakce vydání knihy japonských historiků, ve které se říká: ´Je zajímavé, jak byla tato depeše nepřesná a neúplná. Tím, že bylo několik hlášení průzkumného letounu z Tone sloučeno a že byl uveden jakýsi průměrný čas 8.00, mohl u admirála Jamamota, kdyby byl tato hlášení rovněž nedostával, vzniknout dojem, že byl nepřátelský operační svaz zpozorován teprve o půl hodiny později, než tomu bylo ve skutečnosti. To nepochybně přímo souvisí se zřejmě nepřesným údajem v líčení obsaženém v oficiální zprávě Nagumova svazu, o němž už byla řeč., pokud jde o dobu, kdy byla na Akagi přijata depeše vyslaná v 7.28 z průzkumného letounu z Tone.
Depeše byla nepřesná v tom, že uváděla místo, kde byl nepřítel nejprve zpozorován podle hlášení ze 7.28, nikoli podle stavu v 8.00; dále neobsahovala zmínku o dvou křižnících, o nichž letoun z Tone podal hlášení v 8.30, 25 minut před odesláním Nagumovy depeše.
Konečně je podivné, že depeše končila slovy: ´Napadneme jej´ /nepřátelský svaz/, aniž se zmiňovala o dočasném odchýlení na sever na dobu příprav k napadení. Americká námořní zpravodajská služba ONI předložila původně tuto část depeše slovy ´Napadáme jej´, avšak rozmary japonské mluvnice umožňují chápat příslušný slovesný tvar buď jako vyjádření přítomnosti, nebo budoucnosti. Vůči Nagumovi bude jistě spravedlnější zvolit budoucí čas, jak se stalo v tomto záznamu.).“
Podle japonských historiků hodiny ukazovaly 9.18, když na japonských letadlových lodích přistály už poslední letouny i z druhé vlny stíhaček, které měly být vítanou posilou pro PVO svazu a její vzdušnou ochranu.
Směr plavby byl 030° a svaz plul zvýšenou rychlostí 30 uzlů, aby snížil nebezpečí vzdušného napadení z midwayských základen a zároveň, aby získal výhodné postavení k napadení lodí.
V dalším textu pak účastník bitvy u ostrova Midway přiznává, že ve stejné době, kterou nyní popisujeme, byl jen bezmocným divákem. Poté provádí hodnocení úvah a rozhodnutí, která prováděl admirál Nagumo. Což je samozřejmě samé co by, kdyby, které nyní zde nevypisuji, neboť zde chceme vědět fakta, a tak jen dokumentuji, ze str. 156., co Fučida zapsal do knihy, z těch chvil, cituji:
„Po celou dobu této činnosti (popsané výše v odstavci) a vzruchu jsem ležel na palubě řídícího letového stanoviště jako bezmocný divák. Když se nám podařilo odrazit obávané údery nepřátelských letounů z pobřežních základen, sdílel jsem všeobecný optimismus. Pak mi někdo řekl, že byl zpozorován nepřátelský operační svaz, ale teprve po skončení operace jsem se dověděl o podrobnostech diskuse na velitelském můstku Akagi (zde viz foto
, na kterém je japonská letadlová loď Akagi v roce 1939, foto je volně na mnoha webech.), z níž nakonec vzešlo rozhodnutí viceadmirála vyčkat s akcí, až bude možno napadnout nepřítele všemi silami“
A poté již následuje skutečné, co by kdyby, nejoptimálnější hledání řešení, aby Japonsko vyhrálo, ke kterému se také snoubí věta: „Po bitvě je každý generál“. My se soustřeďujeme na fakta, která chceme od obou japonských historiků slyšet a tak si je budeme dál říkat jako obvykle. A proto navazuji fakty, Micuo Fučida a Masatake Okumiya, v článku s názvem – Letouny z nepřátelských letadlových lodí útočí – str. 157., a dále, cituji:
„Zatímco se Nagumův svaz pohyboval k severu, připravovaly se naše čtyři letadlové lodi horečně k úderu na nepřítele. Náletu se mělo zúčastnit 36 střemhlavých bombardérů (po 18 z Hirjů a Sorjů) a 54 torpédových bombardérů (po 18 z Akagi a Kagy a po 9 z Hirjú a Sórjú). Ukázalo se však nemožné opatřit jim přiměřené stíhací zajištění, jelikož krátce nato začaly nepřátelské letecké údery a většina našich Zer musela být nasazena na obranu lodí. K ochraně bombardovacích skupin mohlo proto být přiděleno jenom 12 Zer (po třech z každé letadlové lodi). Úderná skupina 102 letounů měla být připravena ke startu v 10.30.
Když průzkumný letoun z Tone (zde viz foto
, pod kterým byl popisek_křižník_Tone_, foto je volně přístupno na několika webech a muselo být zvětšeno.) ohlásil, že v nepřátelském operačním svazu je i letadlová loď, očekávali jsme, že nepřítel co nejdříve udeří, a bylo nám divné, že mu to tak dlouho trvá. Jak jsme se dověděli po válce, nepřítel nás už dlouho očekával a hydroplány z Midwaye jej o našich pohybech neustále informovaly, aby si mohli zvolit nejvhodnější čas k úderu. Admirál Spruance (zde viz foto
, na kterém je admirál Raymond Spruance, foto je volně přístupné na několika webech), jenž americkému svazu velel, hodlal zasadit první ránu ve chvíli, kdy se naše letouny budou vracet od Midwaye, budou na lodích přistávat a doplňovat pohonné hmoty. Tato čekávání na nejlepší příležitost se mu nakonec vyplatila. Kořist byla na dosah a největší výhody mohla lovci přinést trpělivost.
V době mezi sedmou a devátou vzlétlo 131 nepřátelských střemhlavých a torpédových letounů. Asi v 9.20 začaly lodi z našeho bojového zajištění hlásit, že se letouny z nepřátelských letadlových lodí blíží. Čekal nás soustředěný útok a Nagumův svaz se octl v nejtěžší krizi, jakou kdy zažil. Byla nějaká možnost úniku? Celým svazem proběhla vlna vzrušení, když vzlétly naše stíhačky za jásotu těch, kdy měli čas a možnost přihlížet.“
A pak již, na str. 158., knihy obou japonských historiků přecházíme do boje legendární Bitvy u Midwaye, kde vše začíná takřka porážkou Američanů, neboť jejich přilétávající vlny torpédových letadel jsou všechny sestřelovány ochranou lodí v podobě Zer, či protiletadlové palby. Jenomže nenechme se zmýlit. Pro autentičnost zde budu dlouze psát vše, jak to ze zapsaných hlášení a osobních zážitků „dali“ oba historici dohromady.
„Hlášení o blížících se nepřátelských letounech houstla, až bylo zcela zřejmé, že nemohou být z jediné letadlové lodi. Když si to admirál se svým štábem uvědomil, bylo rázem po optimismu. Katastrofě se dalo zabránit jenom okamžitým odstartováním letounů. Byl vydán rozkaz: ´Urychlete přípravy k okamžitému vzletu´! Tento povel byl téměř zbytečný. Letečtí důstojníci, údržbářské čety i piloti pracovali už horečně na dokončení příprav k vzletu.
První nepřátelskou zteč provedlo 15 torpédových bombardérů z nepřátelských letadlových lodí (zde je poznámka redakce – Byly to letouny ze statečné letky VTB-8 /korvetní kapitán J. C. Waldron/ z Hornetu. Všech 15 letounů bylo sestřeleno a zachránil se jedině podporučík G. H Gay, jehož příštího dne v moři objevil a vzal na palubu hydroplán námořnictva.). Když je naše zajišťovací lodi a bojové vzdušné hlídky spatřily, nebylo je ještě z letadlových lodí vidět, ale brzy se objevily jako drobné, temné skvrny na modré obloze, poněkud vpravo ve směru plavby. Pak se na slunci zatřpytila křídla vzdálených letounů, občas se v některé skvrnce zajiskřilo, vyšlehl plameny a následoval pád letounu do moře, vyznačený stopou černého dýmu. To byla práce našich stíhaček; nepřítel, jak se zdálo, byl opět bez výškového zajištění.
Zakrátko přišlo hlášení od velitele skupiny Zer (zde viz foto
, pod kterým byl popisek_Zero_Sokaku, tedy Zero na letadlové lodi Šokaku, foto je volně přístupné na několika webech.): ´Všech patnáct nepřátelských torpédových bombardérů sestřeleno´. Téměř 50 Zer se zúčastnilo napadení nezajištěné nepřátelské letky!
Není divu, že nepřítel neprošel.“
