PALBA.CZ

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 324.
Zde viz foto náčrtu



, na kterém je Bitva u ostrova Midway_1, dne 4. června 1942, od 4 hodin do 10 hodin 30minut, jako prvá fáze. Náčrt byl nakreslen z mnoha jiných náčrtů pro Palbu, od kreslíře Roz., naskenován a zmenšen.
Stále ještě hovoříme o historických faktech, která, pod názvem článku - Americké letadlové lodi zpozorovány – shromáždily v knize - Midway. Rozhodující bitva v Pacifiku, - japonští historici, Micuo Fučida a Masatake Okumiya. Budeme zde dávat jejich fakta, která napsali o hodině 8.55 ráno, dne 4. června 1942, tedy k době, kdy na japonských letadlových lodích bylo již přistávání letadel první vlny, kterou vedl kapitán-poručík Tomonaga, takřka dokončeno. Jednalo se o prvou část plánu, kterou v tehdejší době uskutečňoval admirál Nagumo (zde viz foto



pod kterým byl popisek_admiral_cuichi_Nagumo, foto je volně přístupné na několika webech), když řešil fakt, že ví, že je v „hledáčku“ americké skupiny lodí, kde je i jedna letadlová loď. A poté, co letadla takřka přistála, začal řešit další část svých úvah (úvahy viz v Č 323.) s mnoha variantami, co teď a co poté?
Zde pak je ještě foto



, kde je Bitva u Midway_2, s vývojem událostí 4. června od 10 hodin 30 minut, až do 6. června 1942 do 00,00 hodin, tedy druhá fáze. Náčrt byl nakreslen z mnoha jiných nákresů pro Palbu, od kreslíře Roz., naskenován a zmenšen.
Japonští historici na str. 155. a 156., a i dále píší, cituji:

„Na všechny lodi byl vyslán světelný signál: ´Až bude přistání dokončeno, odpluje svaz dočasně na sever. Hodláme napadnout a zničit nepřátelský operační svaz´.
Současně s vydáním tohoto rozkazu vyslal Nagumo rádiovou depeši admirálu Jamamotovi (zde viz foto



, na kterém je admirál Jamamoto, foto je volně přístupné na několika webech) na Jamato (zde viz foto



, pod kterým byl popisek, přeloženo, Japonská loď YAMATO, Jamato, říjen 1941, foto je volně přístupné na několika webech, a byla zde upravena jen velikost fota.) a viceadmirálovi Kondovi Zde viz foto



, admirála Kondóa, foto je volně přístupné na několika webech)., jenž velel midwayskému invaznímu svazu, aby je informoval o kritickém vývoji. Depeše zněla: ´Nepřátelský svaz složený z jedné letadlové lodi, pěti křižníků a pěti torpédoborců zpozorován v 8.00 ve směru 010° ve vzdálenosti 240 mil od Midwaye. Napadneme jej (A zde je pak dlouhá vysvětlující poznámka redakce vydání knihy japonských historiků, ve které se říká: ´Je zajímavé, jak byla tato depeše nepřesná a neúplná. Tím, že bylo několik hlášení průzkumného letounu z Tone sloučeno a že byl uveden jakýsi průměrný čas 8.00, mohl u admirála Jamamota, kdyby byl tato hlášení rovněž nedostával, vzniknout dojem, že byl nepřátelský operační svaz zpozorován teprve o půl hodiny později, než tomu bylo ve skutečnosti. To nepochybně přímo souvisí se zřejmě nepřesným údajem v líčení obsaženém v oficiální zprávě Nagumova svazu, o němž už byla řeč., pokud jde o dobu, kdy byla na Akagi přijata depeše vyslaná v 7.28 z průzkumného letounu z Tone.
Depeše byla nepřesná v tom, že uváděla místo, kde byl nepřítel nejprve zpozorován podle hlášení ze 7.28, nikoli podle stavu v 8.00; dále neobsahovala zmínku o dvou křižnících, o nichž letoun z Tone podal hlášení v 8.30, 25 minut před odesláním Nagumovy depeše.
Konečně je podivné, že depeše končila slovy: ´Napadneme jej´ /nepřátelský svaz/, aniž se zmiňovala o dočasném odchýlení na sever na dobu příprav k napadení. Americká námořní zpravodajská služba ONI předložila původně tuto část depeše slovy ´Napadáme jej´, avšak rozmary japonské mluvnice umožňují chápat příslušný slovesný tvar buď jako vyjádření přítomnosti, nebo budoucnosti. Vůči Nagumovi bude jistě spravedlnější zvolit budoucí čas, jak se stalo v tomto záznamu.).“

Podle japonských historiků hodiny ukazovaly 9.18, když na japonských letadlových lodích přistály už poslední letouny i z druhé vlny stíhaček, které měly být vítanou posilou pro PVO svazu a její vzdušnou ochranu.
Směr plavby byl 030° a svaz plul zvýšenou rychlostí 30 uzlů, aby snížil nebezpečí vzdušného napadení z midwayských základen a zároveň, aby získal výhodné postavení k napadení lodí.
V dalším textu pak účastník bitvy u ostrova Midway přiznává, že ve stejné době, kterou nyní popisujeme, byl jen bezmocným divákem. Poté provádí hodnocení úvah a rozhodnutí, která prováděl admirál Nagumo. Což je samozřejmě samé co by, kdyby, které nyní zde nevypisuji, neboť zde chceme vědět fakta, a tak jen dokumentuji, ze str. 156., co Fučida zapsal do knihy, z těch chvil, cituji:

„Po celou dobu této činnosti (popsané výše v odstavci) a vzruchu jsem ležel na palubě řídícího letového stanoviště jako bezmocný divák. Když se nám podařilo odrazit obávané údery nepřátelských letounů z pobřežních základen, sdílel jsem všeobecný optimismus. Pak mi někdo řekl, že byl zpozorován nepřátelský operační svaz, ale teprve po skončení operace jsem se dověděl o podrobnostech diskuse na velitelském můstku Akagi (zde viz foto



, na kterém je japonská letadlová loď Akagi v roce 1939, foto je volně na mnoha webech.), z níž nakonec vzešlo rozhodnutí viceadmirála vyčkat s akcí, až bude možno napadnout nepřítele všemi silami“

A poté již následuje skutečné, co by kdyby, nejoptimálnější hledání řešení, aby Japonsko vyhrálo, ke kterému se také snoubí věta: „Po bitvě je každý generál“. My se soustřeďujeme na fakta, která chceme od obou japonských historiků slyšet a tak si je budeme dál říkat jako obvykle. A proto navazuji fakty, Micuo Fučida a Masatake Okumiya, v článku s názvem – Letouny z nepřátelských letadlových lodí útočí – str. 157., a dále, cituji:

„Zatímco se Nagumův svaz pohyboval k severu, připravovaly se naše čtyři letadlové lodi horečně k úderu na nepřítele. Náletu se mělo zúčastnit 36 střemhlavých bombardérů (po 18 z Hirjů a Sorjů) a 54 torpédových bombardérů (po 18 z Akagi a Kagy a po 9 z Hirjú a Sórjú). Ukázalo se však nemožné opatřit jim přiměřené stíhací zajištění, jelikož krátce nato začaly nepřátelské letecké údery a většina našich Zer musela být nasazena na obranu lodí. K ochraně bombardovacích skupin mohlo proto být přiděleno jenom 12 Zer (po třech z každé letadlové lodi). Úderná skupina 102 letounů měla být připravena ke startu v 10.30.
Když průzkumný letoun z Tone (zde viz foto



, pod kterým byl popisek_křižník_Tone_, foto je volně přístupno na několika webech a muselo být zvětšeno.) ohlásil, že v nepřátelském operačním svazu je i letadlová loď, očekávali jsme, že nepřítel co nejdříve udeří, a bylo nám divné, že mu to tak dlouho trvá. Jak jsme se dověděli po válce, nepřítel nás už dlouho očekával a hydroplány z Midwaye jej o našich pohybech neustále informovaly, aby si mohli zvolit nejvhodnější čas k úderu. Admirál Spruance (zde viz foto



, na kterém je admirál Raymond Spruance, foto je volně přístupné na několika webech), jenž americkému svazu velel, hodlal zasadit první ránu ve chvíli, kdy se naše letouny budou vracet od Midwaye, budou na lodích přistávat a doplňovat pohonné hmoty. Tato čekávání na nejlepší příležitost se mu nakonec vyplatila. Kořist byla na dosah a největší výhody mohla lovci přinést trpělivost.
V době mezi sedmou a devátou vzlétlo 131 nepřátelských střemhlavých a torpédových letounů. Asi v 9.20 začaly lodi z našeho bojového zajištění hlásit, že se letouny z nepřátelských letadlových lodí blíží. Čekal nás soustředěný útok a Nagumův svaz se octl v nejtěžší krizi, jakou kdy zažil. Byla nějaká možnost úniku? Celým svazem proběhla vlna vzrušení, když vzlétly naše stíhačky za jásotu těch, kdy měli čas a možnost přihlížet.“

A pak již, na str. 158., knihy obou japonských historiků přecházíme do boje legendární Bitvy u Midwaye, kde vše začíná takřka porážkou Američanů, neboť jejich přilétávající vlny torpédových letadel jsou všechny sestřelovány ochranou lodí v podobě Zer, či protiletadlové palby. Jenomže nenechme se zmýlit. Pro autentičnost zde budu dlouze psát vše, jak to ze zapsaných hlášení a osobních zážitků „dali“ oba historici dohromady.

„Hlášení o blížících se nepřátelských letounech houstla, až bylo zcela zřejmé, že nemohou být z jediné letadlové lodi. Když si to admirál se svým štábem uvědomil, bylo rázem po optimismu. Katastrofě se dalo zabránit jenom okamžitým odstartováním letounů. Byl vydán rozkaz: ´Urychlete přípravy k okamžitému vzletu´! Tento povel byl téměř zbytečný. Letečtí důstojníci, údržbářské čety i piloti pracovali už horečně na dokončení příprav k vzletu.
První nepřátelskou zteč provedlo 15 torpédových bombardérů z nepřátelských letadlových lodí (zde je poznámka redakce – Byly to letouny ze statečné letky VTB-8 /korvetní kapitán J. C. Waldron/ z Hornetu. Všech 15 letounů bylo sestřeleno a zachránil se jedině podporučík G. H Gay, jehož příštího dne v moři objevil a vzal na palubu hydroplán námořnictva.). Když je naše zajišťovací lodi a bojové vzdušné hlídky spatřily, nebylo je ještě z letadlových lodí vidět, ale brzy se objevily jako drobné, temné skvrny na modré obloze, poněkud vpravo ve směru plavby. Pak se na slunci zatřpytila křídla vzdálených letounů, občas se v některé skvrnce zajiskřilo, vyšlehl plameny a následoval pád letounu do moře, vyznačený stopou černého dýmu. To byla práce našich stíhaček; nepřítel, jak se zdálo, byl opět bez výškového zajištění.
Zakrátko přišlo hlášení od velitele skupiny Zer (zde viz foto




, pod kterým byl popisek_Zero_Sokaku, tedy Zero na letadlové lodi Šokaku, foto je volně přístupné na několika webech.): ´Všech patnáct nepřátelských torpédových bombardérů sestřeleno´. Téměř 50 Zer se zúčastnilo napadení nezajištěné nepřátelské letky!
Není divu, že nepřítel neprošel.“

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 325.

Další úder Američanů z letadlových lodí, měl přijít vzápětí a opět jej prováděly torpédová letadla bez výškového krytí. Čtěme, co dali dohromady z hlášení, z následných zápisů i z rozhovorů, oba japonští historici Micuo Fučida a Masatake Okumiya, v článku s názvem – Letouny z nepřátelských letadlových lodí útočí – str. 159., a dále, cituji:

„V 9.30 pozorovatel na velitelském můstku znovu vykřikl: ´Nepřátelské torpédové bombardéry, napravo 30°, blíží se nízkým letem´! Hned nato následovalo další volání od levého předního pozorovatele: ´Blíží se nepřátelské torpédové letouny, nalevo, 40°!´
Útočící letouny se přibližovaly z obou stran, div se nedotýkaly hladiny. Letěly v zástupech, byly vzdáleny necelých pět mil a zdálo se, že míří přímo na Akagi. Pozoroval jsem je se zatajeným dechem a uvědomoval jsem si, že bude nemožné vyhnout se všem jejich torpédům. Ale i tyto útočící letouny byly bez ochranného doprovodu a naše stíhačky se už na ně vrhly. Všechny zraky na letové palubě Akagi byly upřeny na dramatickou scénu, která se před námi rozvíjela, a pád každého útočícího letounu byl doprovázen divokým jásotem a hvízdáním.
Ze čtrnácti nepřátelských torpédových bombardérů, které nalétaly zprava, byla sestřelena polovina a nalevo zbývalo z původních dvanácti letounů jen pět. Ostatní pokračovaly v náletu na Akagi, přestože zahájily palbu protiletadlové kulomety.
Když obě skupiny nepřátelských letounů dospěly k bodu shozu, čekali jsme šplíchnutí torpéd zaměřených na Akagi. K našemu údivu však torpéda shozena nebyla. V poslední chvíli letci usoudili, že Akagi není vhodným cílem, přelétli nám nad hlavou dozadu doleva a zamířili k Hirjú. Když nepřátelské letouny Akagi míjely, vzpamatovali se naši dělostřelci a zahájili prudkou palbu, k níž se připojila i Hirjú (zde viz foto



, pod kterým byl popisek_Japanese_aitcraft_carrier_Hiryu_1939, foto je volně na několika webech, zde bylo zvětšeno.). Po celou dobu této smrtonosné palby nepřestávala naše Zera Američany stíhat a neustále jejich počet redukovala.“

Podle autentických historických zápisů, se v těch momentech podařilo celkem sedmi americkým bombardérům, vypustit torpéda na letadlovou loď Hirjú. A to dvě torpéda zprava a dvě torpéda zleva. Když se pak americké torpédové bombardéry začaly vzdalovat, ihned je začala japonská Zera divoce pronásledovat, a to až do míst kam za nimi mohla.

„Hirjú se prudce otočila doprava, aby se torpédům vyhnula, a my jsme úzkostlivě pozorovali, zda ji některé přece jenom nezasáhne. Kámen nám spadl ze srdce, když ani jedno torpédo nevybuchlo, Hirjú se brzy otočila zpět doleva a znovu plula původním směrem. Do tohoto úderu na naše lodi bylo zasazeno celkem přes 40 nepřátelských letounů, ale jenom sedm z nich vydrželo tak dlouho, že mohlo vypustit své střely; ani ty však nezaznamenaly jediný zásah. Téměř všechny útočící nepřátelské letouny byly sestřeleny (Zde pak je poznámka redakce vydání knihy, která říká - ´Z celkového počtu 41 torpédových letounů ze tří letadlových lodí se jich skutečně vrátilo šest.).“

Oba japonští historici Micuo Fučida a Masatake Okumiya, poté na str. 160., vyzdvihují zásluhy japonských stíhačů, které měly samozřejmě odezvu na všech válečných lodích japonského útočného uskupení admirála Naguma. Po válce pak samozřejmě přidali i statečnost amerických pilotů, když doslova ve své knize na stejné stránce doslova napsali, cituji:

„Nemenším dojmem však zapůsobila neohrožená statečnost amerických letců, kteří přes těžké ztráty pokračovali ve zteči. Pozorovatelé z lodních palub přihlíželi tomuto vzrušujícímu dramatu se zatajeným dechem a v blažené nevědomosti, že to nejhorší nás teprve čeká.
Když naším stíhačům za rozhořčených bojů došlo střelivo, vraceli se na letadlové lodi, aby si je doplnili, ale skoro žádnému nedošel benzín. Údržbáři pořádali vracejícím se pilotům ovace, poplácávali je po zádech, volali na ně slova povzbuzení. Jakmile byl letoun připraven, pilot kývl, dal plný plyn a vznesl se zpět k obloze. Tyto scény se opakovaly znovu a znovu a vzdušná bitva pokračovala.“

Pět osudných minut.
V době těchto náletů amerických torpédových bombardérů, stále pokračovaly přípravy na všech čtyřech japonských letadlových lodích, aby mohly Japonci zaútočit na „jednu zjištěnou americkou letadlovou loď a její doprovod“.

„Letouny byly jeden po druhém vyzvedávány z hangáru a rychle seřazovány na letové palubě. Nebylo času nazbyt. V 10.20 vydal Nagumo rozkaz, aby letouny vzlétly, jakmile budou připraveny. Na letové palubě Akagi byly všechny letouny seřazeny a zahřívaly motory. Naše velká loď se začala natáčet proti větru. V pěti minutách všechny letouny vzlétnou.
Pět minut! Kdo by čekal, že se v tomto kratičkém časovém úseku změní osud celé bitvy.
Viditelnost byla dobrá. Mraky se však kupily asi ve výši 3 000 metrů, a třebaže byly místy protrhány, poskytovaly blížícím se nepřátelským letounům dobrý úkryt. V 10.24 byl ústním megafonem z velitelského můstku vydán rozkaz k zahájení vzletu. Letecký důstojník mávl bílým praporkem, první stíhačka Zero nabrala rychlost a svištěla do výše. V této chvíli pozorovatel vykřikl: ´Střemhlavé bombardéry´! ´Pohlédl jsem vzhůru a spatřil tři nepřátelské letouny, jak se řítí na naši loď. Některým našim kulometníkům se podařilo vypálit ve zmatku několik dávek, ale bylo pozdě. Oblé siluety amerických střemhlavých bombardérů typu Dauntless (zde viz foto



, pod kterým byl popisek_Douglas_SBD_2_Dauntless, dál pak přeloženo volně - z letadlové lodi USS Enterprise v říjnu 1941, foto je volně přístupné na několika webech, bylo zde několikrát zmenšeno.), rychle narůstaly a pak najednou se jim od křídel začalo vzduchem snášet několik černých předmětů´.“

A poté následuje skutečný zážitek japonského historika Fučidy, který byl v té době na japonské letadlové lodi Akagi, jak zde mnozí pravidelní čtenáři vědí, cituji:

„Pumy! Padaly rovnou na mne! Instinktivně jsem se vrhnul k zemi a dovlékl se za přepážku řídícího stanoviště.
Ozval se děsivý hvízdot střemhlavých bombardérů a hned nato drtivý výbuch přímého zásahu. Pak jsem spatřil oslepující plamen a uslyšel druhý výbuch, mnohem prudší než první. Otřásl mnou strašlivý náraz horkého vzduchu. Následoval další otřes, méně prudký, zřejmě blízký zásah. A potom, když náhle zmlkl štěkot kulometů, nastalo úděsné ticho. Vstal jsem a pohlédl k obloze. Nepřátelské letouny by už byly z dohledu.
Rozhlédl jsem se a byl jsem ohromen, když jsem uviděl, jaké škody byly v několika vteřinách napáchány. V letové palubě zela obrovská díra za středním výtahem. Výtah sám visel nad hangárem pokroucený, jako by byl ze skla litého do fantastických forem. Palubní desky trčely do výše v groteskním seskupení. Letouny byly převráceny kormidly vzhůru, šlehaly z nich plameny a valil se z nich černý dým. Nemohl jsem se ubránit slzám, když jsem viděl, jak se plameny šíří a s hrůzou jsem si uvědomoval, že mohou způsobit výbuch, jimž bude celá loď nepochybně zničena. Slyšel jsem, jak Masuda křičí: ‚Dovnitř! Rychle dovnitř! Každý, kdo tu nemá co dělat! Jděte dovnitř!‘
Pomáhat jsem nemohl, tak jsem se dovlekl po žebříčku dolů do pohotovostní kabiny. Byla už plná těžce popálených námořníků z hangárové paluby. Znovu nastal výbuch a pak rychle za sebou několik dalších. Loď se pokaždé otřásla, jako kdyby se chtěla rozpadnout. Z hořícího hangáru pronikl kouř pod velitelský můstek a do pohotovostní kabiny, takže jsme museli hledat jiné útočiště. Vyšplhal jsem se zpět na můstek a zpozoroval jsem, že Kaga (zde viz foto



, pod kterým byl popisek, volně přeloženo, Hořící Kaga po bitvě u Midway, foto bylo volně na několika webech, v rohu je autor, foto bylo zmenšeno.) a Sorjú byly rovněž zasaženy a že z nich stoupá sloup těžkého černého kouře. Bylo hrozné na to pohlížet.“

Když nám Fučida líčil na str. 161 a 162 dění na letadlové lodi Akagi, přidává k tomu ještě, že loď dostala dva přímé zásahy. Jeden přímý zásah byl do zadní obruby středního výtahu a druhý zásah pak do levé části zadní letové paluby. A dále pak říká, cituji:

„Sám o sobě by ani jeden z nich nebyl tak pro obrovskou letadlovou loď osudný, ale druhotné výbuchy pohonných hmot a střeliva zničily celé lodní prostory, uvolnily konstrukci velitelského můstku a vystřelovaly spršky smrtonosných střepin. Jak se šířil oheň mezi letouny, seřazenými na zádi letové paluby křídlo vedle křídla, začala vybuchovat torpéda a znemožňovala zdolání požárů. Celý hangárový prostor se přeměnil v horoucí peklo a plameny se přibližovaly k můstku.“

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 326.

Oheň na japonské letadlové lodi Akagi se začal velice rychle šířit a loď jako taková začala zcela ztrácet jakoukoliv bojeschopnost. Zde ještě viz foto z letadla



, pod kterým byl popisek, Kaga, Akagi a Sórjú, po útoku amerických střemhlavých bombardérů v bitvě u Midway, foto je volně na několika webech, zde byl zmenšeno.
Zároveň bylo velice rychle ztraceno spojení s ostatními loděmi svazu. Proto začal náčelník štábu kontradmirál Kusaka naléhat na Naguma, aby přenesl velitelskou vlajku na lehký křižník Nagara. Admirál jen prý pokyvoval hlavou a vyjadřoval se ve smyslu, že nechce odejít a opustit své muže, se kterými strávil tolik času a sdílel s nimi válečné úspěchy a i strasti. K tomu dále na str. 162., a dále, oba japonští historici, Micuo Fučida a Masatake Okumiya dodávají, cituji:

„Velitel lodi námořní kapitán Aoki se k němu (admirálu Nagumovi obrátil se slzami v očích: ´Pane admirále, o loď se postarám. Snažně vás všichni prosíme, přeneste vlajku na Nagaru a ujměte se zase velení nad naším svazem“.
V téže chvíli přišel korvetní kapitán Nišibajaši, pobočník velitele, a hlásil Kusakovi (zde viz foto



, pod kterým byl popisek, kontradmiral Ryunosuke Kusaka, autorem fota je Wikipedie, foto bylo několikrát zvětšeno.): ´Všechny chodby už zasáhl oheň, pane admirále. Z lodi je možno se dostat jen po laně z předního okna můstku na palubu, pak vnějšími schůdky na kotevní palubu. Člun z Nagary bude přistaven k levému můstku kotevní paluby a můžete do něho sestoupit po provazovém žebříku.“

Kontradmirál Kusaka začal prý okamžitě znovu na admirála Naguma naléhat, aby svou ochromenou loď opustil, že se z ní svazu velet nedá. Načež byl konečně Nagumo přesvědčen, že se odtud velet nedá. Rozloučil se s kapitánem Nišibajašim. Začal pak po laně slézat z okna na palubu a pak i dále. S ním pak odešli i náčelník štábu a jeho lidé z velitelství. V tu dobu bylo 10.46. Co se pak ještě dělo na Akagi v době než ji opustil sám Fučida, pak napsal on sám v článku - Pět osudných minut, knihy – Midway. Rozhodující bitva v Pacifiku, na str. 163., a dále, cituji:

„Na velitelském můstku zůstal jen kapitán lodi Aoki, jeho navigátor, letecký důstojník a já. Aoki se zoufale snažil navázat spojení se strojovnou. Vrchní navigátor se usilovně pokoušel zjistit, bude-li možno vrátit lodi řiditelnost. Ostatní se shromáždili na kotevní palubě a všemi silami se vrhli do boje proti zuřícímu ohni. Ale nezdolané plameny už začaly zasahovat velitelský můstek. Celtové nárazníky kolem můstku začaly hořet. Letecký důstojník se na mne podíval a řekl: ´Fučido, tady na můstku už dlouho zůstat nemůžeš, raději slez na kotevní palubu, než bude pozdě´.“

Jeho výkon, i když i s přispěním jeho kolegů, si zaslouží být zde ocitován, neboť na rekonvalescenta, a i trénovaného muže, byl tehdy stejně velice obdivuhodný. A kdo ví, jestli bychom měli nějaké podobné řádky odtud, z oné doby…, cituji:

„V tehdejším mém stavu to pro mne nebylo nikterak snadné. S pomocí několika námořníků se mi podařilo vysoukat se z okna a spustit se na dělovou palubu po laně, které už začínalo doutnat. To jsem ještě ale stále byl deset stop nad letovou palubou. Spojovací kovový žebřík byl rozpálen do červena, horká byla i kovová deska, na které jsem stál. Nedalo se dělat nic jiného než skočit, a tak jsem se odhodlal ke skoku. V téže chvíli nastal v hangáru další výbuch a vznikla tak tlaková vlna, jež dodala mému dopadu na tvrdosti. Měl jsem štěstí, že paluba, na které jsem se ocitl, ještě nebyla v plamenech; nárazem jsem totiž okamžitě ztratil vědomí. Když jsem se znovu probral, pokoušel jsem se postavit, ale měl jsem obě nohy zlomené v kotníku.“

Pamatoval si poté, že mu přišli na pomoc námořníci, kteří jej dopravili na kotevní palubu, která byla v té době neskutečně přeplněná. Zde jej pomocníci zdravotníků uvázali na bambusová nosítka a spustili do člunu. Pak se s ostatními raněnými dostal na lehký křižník Nagaro. Zde ještě přidává, že přesun admirála Naguma jeho štábu, ale i všech raněných byl dokončen v 11.30. Lehký křižník Nagaro (zde viz foto



, lehkého křižníku Nagaro, autorem je Wikipedie, foto bylo zvětšeno.), potom pokračoval dál v plavbě, když nad ním vlála velitelská vlajka viceadmirála Naguma.

„Mezitím na Akagi pokračoval boj proti ohni, ale stále zřetelněji se ukazovalo, že to je beznadějné. Když se loď zastavila, směřovala stále ještě přídí proti větru, avšak piloti s ostatními členy posádek se uchýlili na kotevní palubu, aby unikli plamenům, které začaly zasahovat spodní hangárovou palubu. Když přestala pracovat dynama, zůstala loď nejen bez světla, nýbrž i bez pohonné síly pro pumpy, které měly zdolávat ohně. Ohnivzdorné hangárové dveře byly zničeny a za tohoto krajního stavu nouze vypověděly službu i chemické hasicí přístroje.
Neohrožení námořníci nalezli několik ručních pump, přinesli je na kotevní palubu a podařilo se jim stříkat vodu dlouhými hadicemi na spodní paluby a do hangárů. Protipožární čety s nasazenými ochrannými maskami přenášely těžké kusy výzbroje a hrdinně bojovaly proti plamenům. Ale každý výbuch na horních palubách pronikl na nižší paluby, zvyšoval počet raněných a mařil zoufalé záchranné práce. Na místo pak nastupovala další havarijní četa; námořníci překračovali své padlé druhy, aby pokračovali v boji proti plamenům, ale zanedlouho padli za oběť dalšímu výbuchu. Nosiči raněných a dobrovolníci vynášeli mrtvé a raněné z obvaziště na dolní palubě, které bylo přeplněno. Lékaři a zdravotníci pracovali jako na běžícím pásu.“

V popisované době byly strojovny letadlové lodi stále ještě neporušeny, jenomže požár ve středních lodních prostorách zcela přerušil veškerá spojení mezi velitelským můstkem a spodními lodními prostorami. I když tomu tak bylo, posádky strojovny, slyšíce nad sebou výbuchy, otřesy a údery, tušíce, že něco není v pořádku, zvláště když uviděli, že ukazatel na telegrafu skočil na ´Stůj´, klidní moc nebyli, ale pracovali dál. Jejich stroje byly stále nepoškozeny a tak v té době neměla posádka strojoven jinou možnost než být ve stálé pohotovosti.

„Znovu a znovu se podnikly pokusy navázat spojení s velitelským můstkem, ale všechny spojovací prostředky, i četné pomocné linky, byly vyřazeny z činnosti.
Šířící se požáry nabývaly na intenzitě, až se horký vzduch dostal potrubím i do spodních lodních prostorů, a muži, kteří tam pracovali, se začali dusit. V zoufalém pokusu zachránit posádku se velitel strojovny fregatní kapitán Tampo, dostal přes hořící paluby k místu, odkud mohl kapitánu lodi vyslat hlášení o situaci ve strojovnách. Okamžitě byl vydán rozkaz, aby všichni muži ze strojoven vystoupili na palubu. Ale bylo příliš pozdě. Spojka, která se pokoušela doručit rozkaz rozpáleným peklem do podpalubí, se už nevrátila a ze strojoven neunikl ani jediný námořník.“

Na letadlové lodi Akagi počet raněných a mrtvých neustále vzrůstal. Oheň se začal naprosto vymykat kontrole a kapitán lodi konečně vydal rozkaz, všem dostupným, aby byla loď okamžitě opuštěna. Všichni ranění, opět ti dostupní, byli spouštěni do člunů a záchranných lodí, které letadlové ldi vyslali torpédoborce. Velké množství raněných také naskákalo rovnou do moře, a když přežili, tak rychle plavali od postižené letadlové lodi. Mnohé z těchto raněných pak zachránili japonské torpédoborce Araši a Nowaki.

„Když byly záchranné práce dokončeny, vyslal kapitán lodi Aoki z jednoho z torpédoborců Nagumovi v 19.20 rádiovou depeši, v níž jej žádal o povolení, aby mohl ochromenou letadlovou loď potopit. Tato depeše byla zachycena i na vlajkové lodi Spojeného loďstva a admirál Jamamoto v 22.25 vyslal rozkaz, aby zničení letadlové lodi bylo odsunuto. Kapitán Akagi, když dostal tento rozkaz, vrátil se na loď sám. Dostal se kotevní palubu, která ještě nebyla ohněm zasažena, tam se přivázal ke kotvě a očekával konec.


Použité podklady:


Americký orel proti vycházejícímu slunci, Alan Schom.
Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách, David Jordan a Andrew Wiest.
Bitva o Guadalcanal, Samuel B. Griffith II.
Boj o Filipíny, Miloš Hubáček.
Causa Dohihara, Josef Novotný.
Dějiny světa, Svazek X, za redakce: V. V.Kurasova (odpovědný redaktor), A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku, S. I. Roščin (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov.
Autorský kolektiv:
I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov.
Druhá světová válka den za dnem, Donald Sommerville.
Druhá světová válka, Martin Gilbert.
Duel v Pacifiku, Hrowe, H. Saunders.
Japonská válka 1931 - 1945, Aleš Skřivan
Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt.
Krev slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války, Len Deighton.
Krvavá jatka I., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavá jatka II., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, Micuo Fučida, Masatake Okumiya.
Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku, Eric Hammel.
Pacifik v Plamenech, Miloš Hubáček.
Pád nedobytné pevnosti Singapur, Peter H. Gryner.
Pearl Harbour, Ivan Brož.
Průvodce válkou v Pacifiku, Daniel Marston.
Speciální operace, William H. McRaven.
Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945, David M. Glanz.
Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt.
Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl), Edwin P. Hoyt.
Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945, Dan Van Der Vat.
Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje, Edwin P. Hoyt.
Vítězství v Barmě, David Rooney.
Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, PROLOG Lubomír Vejřík, 1994.
Záhady 2. světové války, William B. Breuer.
Zlomená křídla samurajů, Robert C. Mikesh.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=128 ... &start=260