PALBA.CZ

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 327.

Zde pak je foto



, na kterém je náčrt Bitvy u Midway_2, s vývojem událostí 4. června od 10 hodin 30 minut, až do 6. června 1942 do 00,00 hodin, tedy druhá fáze. Náčrt byl nakreslen z mnoha jiných nákresů pro Palbu, od kreslíře Roz., naskenován a zmenšen.
Na ochromené letadlové lodi tak zůstával jen její kapitán Aoki, přivázán ke kotvě, očekával spolu s ní svůj konec. Opodál ještě kroužil, okolo nyní popisované, bezmocné Akagi, torpédoborec Araši, který byl určen jako pohotovost, když pak dostal o půlnoci hlášení, že se ve vzdálenosti 90 mil na východ nacházejí nepřátelské lodi. Zde ještě viz foto z letadla



, pod kterým byl popisek, Kaga, Akagi a Sórjú, po útoku amerických střemhlavých bombardérů v bitvě u Midway, foto je volně na několika webech, zde bylo foto zmenšeno.
O jednu hodinu později, tedy dne 5. června 1942 v 1.00, jeden z pozorovatelů uviděl ve tmě několik válečných lodí. Velitel divize pátrajících torpédoborců, námořní kapitán Ariga je začal se svými čtyřmi torpédoborci – Araši, Nowaki, Hagikaze a Maikaze – ihned pronásledovat. Tehdy se mu je nepodařilo ani dohonit, ani identifikovat. Nakonec se vrátil se svými torpédoborci zpět do prostoru letadlové lodi. Na str. 165., a dále, k tomuto oba japonští historici, Micuo Fučida a Masatake Okumiya, tentokrát i spolu s redakcí vydání knihy, postupně dodávají další různé historické detaily, které se museli nejprve ověřit, stejně jako pak v dalším článku, a to v průběhu let, cituji:

„Později se ukázalo, že tyto záhadné lodi patřily ke 2. eskadře torpédoborců kontradmirála Tanaky /zde viz foto



, pod kterým byl popisek_admiral_Reizo_Tanaka, foto bylo zmenšeno/ (A zde pak redakce vydání knihy doslova píše: Druhá eskadra torpédoborců byla součásti midwayského invazního svazu viceadmirála Kondóa, jenž poskytoval přímo zajištění transportní skupině. Když Kondó, postoupil na východ v naději, že se střetne s nepřítelem v noci ze 4. na 5. červen v hladinové bitvě, tvořila 2. eskadra torpédoborců část jeho sil, což vysvětluje její přítomnost v tomto prostoru.).
Admirál Jamamoto původně nařídil odklad zničení Akagi proto, že nebylo důvodu s tím spěchat (samozřejmě existují i další vysvětlení, která podává později i Miloš Hubáček), jelikož jeho lodi pluly na východ, aby v noci napadly nepřítele. Ale teď, když se začala jasně rýsovat porážka a vyhlídka na noční střetnutí se ztrácela, bylo zapotřebí rychlého rozhodnutí. V 3.50 5. června admirál Jamamoto (zde viz foto



, na kterém je admirál Jamamoto, foto je volně přístupné na několika webech) vydal osudový rozkaz, aby velká letadlová loď byla potopena. Nagumo (zde viz foto



pod kterým byl popisek_admiral_cuichi_Nagumo, foto je volně přístupné na několika webech), vyslal tento rozkaz námořnímu kapitánu Arigovi a uložil mu, aby až úkol splní, se připojil k ostatním lodím. Ariga nařídil všem čtyřem torpédoborcům, aby na loď, nad níž byl vynesen ortel, vypálily torpéda. Velitel torpédoborce Nowaki, fregatní kapitán Koga později vyprávěl, jak bylo pro něho bolestné vypálit nové mohutné torpédo typu 93 na letadlovou loď, která se tak stala jeho prvním válečným terčem. Ve dvaceti minutách byla vypuštěna torpéda ze všech čtyř torpédoborců. O sedm minut později se nad mohutnou lodí zavřela hladina a pod vodou se ozvaly mocné výbuchy, jejichž tlakové vlny pocítily i všechny torpédoborce. Loď nalezla poslední odpočinek na 30°30´ severní šířky a 179°08´ západní délky
(Poznámka redakce vydání knihy zde říká: ´Místa, kde se japonské letadlové lodi potopily /kde byla i Hirjů potopena/, jsou uváděna podle bojového nákresu připojeného k oficiální bojové zprávě Nagumova svazu /Podrobná bojová zpráva 1. leteckého loďstva, č.6, 15. června 1942.). Místa uváděná na tomto bojovém nákresu se s výjimkou Kagy značně liší od míst potopení uváděných v celkové souhrnné zprávě a v tabulce lodních ztrát připojené k tomuto dokumentu. Nejvíce se liší záznamy o potopení Hirjú. Na bojovém nákresu jsou uváděny souřadnice 31°38´s. š. a 178°´51´z. d., kdežto v souhrnné zprávě a v tabulkách lodních ztrát 31°27´ 30´´ s. š. a 179°23´30´´ v. d. Se zřetelem k těmto nesrovnalostem v bojové zprávě požádali američtí vydavatelé autory knihy, aby provedli důkladnou prověrku a pokud možná zjistili, která místa jsou správná. Autoři to učinili, nahlédli do všech záznamů, které byly k dispozici, a hovořili se všemi hlavními účastníky, kteří zůstali naživu, zejména s fregatním kapitánem Gendou (zde viz foto



, pod kterým byl popisek Genda, foto je volně přístupné na několika webech). Podle jeho názoru, který se shoduje s americkými záznamy, jsou správná místa uváděna na bojovém nákresu. Je zajímavé, že v původním japonském vydání knihy se autoři tomuto celému problému vyhnuli a místa potopení nikde neuváděli ani v textu, ani v nákresech.). Stalo se to v 4.55, několik minut před východem slunce.“

Velkou bitvu japonské letadlové lodi Akagi s ohněm a výbuchy, přežila část její posádky, „zahynulo 623 lidí“, napsal Fučida. Ještě než byla proti lodi vypálena torpéda, přešel na letadlovou loď navigátor fregatní kapitán Mjura a snažil se přemluvit velitele lodi, aby upustil od svého rozhodnutí potopit se s Akagi.
Oba se nakonec dostali na jeden z torpédoborců.

„Kaga (zde viz foto



, pod kterým byl popisek, volně přeloženo, Hořící Kaga po bitvě u Midway, foto bylo volně na několika webech, v rohu je autor, foto bylo zmenšeno.) byla napadena téměř současně s Akagi nenadálým útokem střemhlavých bombardérů a nevydržela tak dlouho jako vlajková loď. V 10.24 se na ni vrhlo devět nepřátelských letounů a každý svrhl jedinou pumu. První tři byly blízké zásahy, jež tvořily u lodi vodní gejzíry, ale škodu nezpůsobily. Z dalších šesti pum minuly cíl pouze dvě, kdežto ostatní zasáhly loď přímo na přídi, zádi i ve střední části letové paluby. Puma, která dopadla nejblíže k přídi, zasáhla těsně před velitelským můstkem pojízdnou cisternu s benzínem, která pak rozsévala oheň a smrt po celém můstku a přilehlé části paluby. Kapitán lodi Okada i většina těch, kdo konali službu v nervovém centru lodi, byli na místě zabiti. Služebně nejstarším důstojníkem, který toto peklo přežil, byl fregatní kapitán Amagai, letecký důstojník, jenž se okamžitě ujal velení letadlové lodi.
Vypukly prudké požáry; zdálo se, jako by vznikaly všude. V následujících hodinách havarijní čety bojovaly zoufale, aby požáry zdolaly, ale jejich úsilí bylo většinou marné a na celé lodi už téměř nezbývalo místečka, kam se uchýlit. Amagai byl nucen sejít na pravou člunovou palubu, kde se k němu připojilo mnoho členů posádky. Osud lodi byl zpečetěn.“

Asi po třech a půl hodinách po začátku hloubkového bombardování, se objevila, pro tehdy již tři se trápící letadlové lodě, další hrozba. To se již všechny tři lodě, zpustošené požáry a výbuchy, bezmocně ležící na hladině, začaly i naklánět, jako právě letadlová loď Kaga. Další dění, mnohdy i s vyprávěními od přeživších, kdy se některá historická fakta zjišťovala i desítky let, aby se pak fakta přece jenom dohledala, cituji od japonských historiků, z jejich knihy, a dohledaných nových údajů, z poznámek redakce amerického dalšího vydání, ze str. 167., a 168.:

„Kapitán Amagai se rozhlížel po okolí a náhle spatřil nedaleko lodi (Kaga) periskop ponorky a uvědomil si, co bude následovat. O několik minut později, v 14.10, korvetní kapitán Kunisada, velitel havarijních čet, uviděl, jak se k lodi blíží tři bílé zčeřené pruhy. Zdálo se jisté, že torpéda cíl zasáhnou. Kunisada zavřel oči, modlil se a čekal, až uslyší výbuch. Neuslyšel. Dvě torpéda těsně loď minula a třetí ji sice zasáhlo, ale nevybuchlo. Odrazilo se o bok lodi, rozlomilo se ve dví, hlavice klesla do hlubin, kdežto lehčí nosná část se vznášela na vodě blízko lodi.
Několik členů posádky Kagy, kteří skočili do vody nebo byli smeteni přes palubu, když byla loď zasažena pumami, a teď plavali v moři, se plovoucí části torpéda zachytili, aby je pomohla udržet nad vodou, než přijde pomoc. Podivným řízením osudu se tak smrtonosná zbraň přeměnila v nástroj k záchraně životů (zde je pak poznámka redakce vydání knihy, která nalezla následující fakta: Podrobnosti o napadení Kagy ponorkou poskytl fregatní kapitán Amagai, jenž válku přežil a teď / v době vydání knihy/ žije, žil, v obci Cučiura u Tokia. Když byl v říjnu 1945 vyslýchán vyšetřovacím odborem amerického strategického bombardovacího letectva, jeho výpověď se v několika podrobnostech poněkud lišila. /Viz USSBS, Interrogations of Japanese Officialis/. Tehdy ještě tvrdil, že před ponorkovým napadením Kagu opustil a plaval ve vodě. Avšak později, když si prohlédl dokumentační záznamy, z nichž vyplývalo, že ponorka loď napadla v 14.10 a on vydal rozkaz k opuštění lodi teprve v 16.40, uznal, že jeho původní tvrzení vyšetřovací skupině bylo do časového sledu událostí zmatené. Amagai pak svou původní výpověď změnil i v tom smyslu, že sice před napadením spatřil periskop ponorky, ale sám neviděl, jak se torpéda k lodi blíží. Řekl, že je viděl Kunisada, jenž tehdy ležel na vysunuté části nakloněné letadlové lodi, a vyprávěl mu /Amagaiovi/ o těchto podrobnostech později, když byli oba přesunuti na jeden ze záchranných torpédoborců. Tyto drobné změny však nic nemění na hlavním obsahu Amagaiovy výpovědi: že se nepřátelská ponorka pokusila Kagu torpédovat, ale nepodařilo se jí loď poškodit. To odpovídá i bojovému nákresu v oficiální bojové zprávě Nagumova svazu, kde je zaznamenáno ponorkové torpédové napadení Kagy 5. června v 11.10 japonského času /4. června 14.10 midwayského času/, s poznámkou, že ´škoda způsobena nebyla´. Tato zpráva uvádí jako příčinu potopení Kagy ´druhotné výbuchy ve skladištích pohonných hmot a pum´.).
Torpédoborce bojového zajištění Kagy, Hagikaze a Maikaze až do torpédového napadení o přítomnosti ponorky nevěděly. Pak okamžitě spěchaly k místu, kde ponorka pravděpodobně plula, svrhly hlubinné pumy, nedověděly se však, s jakým výsledkem. Ponorka se už neobjevila a torpédoborce, se vrátily k ochromené letadlové lodi a obnovily záchranné práce.
Mezitím, jelikož se požáry, které nebylo možno zvládnout, šířily po celé délce lodi. Dal Amagai v 16.40 rozkaz k opuštění lodi. Zbylí námořníci přešli na připravené torpédoborce. Za další dvě hodiny se požáry poněkud zmírnily a Amagai se vrátil s havarijní skupinou na Kagu v naději, že se podaří loď zachránit. Přes statečnost námořníků bylo všechno úsilí opět marné a loď byla znovu opuštěna. Letadlová loď, kdysi chlouba japonského vojenského námořnictva, a teď už jen hořící vrak, byla ještě otřesena dvěma strašlivými výbuchy a v 19.25 začala klesat ke dnu na 30°20´ severní šířky a 179°17´západní délky. V tomto střetnutí zahynulo 800 důstojníků a mužů, třetina posádky Kagy.“

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 328.

Třetí japonskou letadlovou lodí, kterou okolo půl jedenácté dopoledne, dne 4. června 1942, napadly americké střemhlavé bombardéry, byla Sórjú (zde viz foto



, kde Sórjú manévruje, 4. června 1942, při útoku létajících pevností B-17, foto bylo pořízeno z jedné létající pevnosti v den Bitvy u Midway, jeho velikost byla upravena.). Přečtěme si, co o útoku střemhlavých bombardérů, a dalším dění, nashromáždili oba japonští historici, Micuo Fučida a Masatake Okumiya ve své knize – Midway. Rozhodující bitva v Pacifiku, na str. 168., a dále cituji:

„Sórjú, třetí oběť nepřátelského střemhlavého napadení, utrpěla o jeden zásah méně než Kaga, ale způsobené škody nebyly o nic menší. Když nepřátelské letouny loď napadly, byly palubní čety zaměstnány spěšnou přípravou letounů ke startu a na přítomnost nepřítele byli námořníci upozorněni tím, že spatřili, jak nalevo z lodi Kaga šlehají plameny, pak uslyšeli výbuchy a viděli úžasné sloupy černého kouře. Zrak se instinktivně přenesl k obloze právě včas, aby spatřil, jak se třináct amerických letounů ve tvaru šipky řítí na Sórjú. Čas vzdušného napadení 10.25 (což by odpovídalo napadení první letadlové lodi, jak to v líčení napadení Sórjú, popisuje i historický spisovatel Hubáček, viz později, ve třetím líčení po profesoru Love – má poznámka).
Ve třech minutách byla loď třikrát zasažena. První zásah zpustošil letovou palubu před příďovým výtahem, následující dva zásahy, jeden před příďovým výtahem (zde měl Fučida a Okumiya - přídním výtahem a to 2x, kolega Zemakt mě správně přes SZ upozornil, že je určitě mnohem lepší napsat příďovým výtahem, za což mu děkuji a opravil jsem.), jeden za ním, dokonale rozbily letovou palubu a zapálily benzínové nádrže a skladiště střeliva. Pak už bylo na lodi učiněné peklo: všude plno kouře a plamenů a další druhotné výbuchy následovaly v krátkých intervalech.“

V době dalších deseti minut, se zastavily postupně hlavní stroje lodi, přestalo fungovat řízení a všechny požární hadice byly zničeny. A poté, když námořníci, kteří pro požáry začali opouštět svá stanoviště, nastal silný výbuch, který jich velké množství smetl do moře.

„Od prvního zásahu pumy neuplynulo ani dvacet minut a celá loď už byla tak zachvácena ohněm, že velitel lodi, námořní kapitán Janagimoto vydal rozkaz ´Opustit loď´! Mnoho námořníků naskákalo přímo do moře, aby unikli ničivým plamenům, a později je vylovily záchranné čety z torpédoborců Hamakaze a Izokaze. Jiní přešli na torpédoborce spořádaněji.“

Velmi rychle však zachránění námořníci ze Sórjú zjistili, že jejich oblíbený velitel lodi, námořní kapitán Janagimoto, zůstal na velitelském můstku hořící a vybuchující letadlové lodi. Jejich nejoblíbenější velitel mezi nimi chyběl, k tomu nám oba japonští historici na str. 169., napsali i z výpovědi svědků (celou tuto epizodu má pak zaznamenanou ve své knize i český historik Miloš Hubáček, já jí však u něho nebudu uvádět a dal jsem jen do jeho textu připomínku, že je zaznamenána u japonských historiků…), cituji:

„V celém japonském vojenském námořnictvu bylo málo velitelů, kteří by byli u mužstva tak oblíbeni jako kapitán Janagimoto. Kdykoli měl promluvit k posádce, scházeli se námořníci už hodinu i více předem, aby si zajistili výhodné místo. Teď byli odhodláni ho stůj co stůj zachránit.
Rotmistr Abe, zápasnický šampion, dostal za úkol, aby kapitána zachránil, neboť bylo rozhodnuto dostat ho do bezpečí i násilím, bude-li se zdráhat opustit loď dobrovolně. Když Abe vystoupil na velitelský můstek Sórjú, uviděl kapitána Janagimotu, jak tam nehnutě stojí s mečem v ruce, zrak pevně upřen na příď lodi. Abe k němu přistoupil a řekl: ´Pane kapitáne, přišel jsem z pověření celé posádky, abych vás přivedl do bezpečí. Čekají na vás. Prosím vás, abyste se mnou šel na torpédoborec, pane kapitáne.´
Když tato prosba zůstala bez ohlasu, Abe uhodl kapitánovy myšlenky a začal se přibližovat, aby jej na čekající loď donesl. Pevná vůle velitelova a odhodlanost vyzařující z jeho vážné tváře jej zastavily. Otočil se se slzami v očích, a když opouštěl můstek, slyšel, jak Janagimoto klidně zpívá národní hymnu Kimigajo.
Zachránění členové posádky pozorovali z blízkého torpédoborce, jak Sórjú klesá do svého hrobu a s ní 718 námořníků, mezi nimi kapitán lodi. Potopila se na 30°38´severní šířky a 179°13´západní délky.“

Všichni přihlížející, kteří byli tehdy svědky posledních hodin a mnozí jen minut, života této letadlové lodi, později tvrdili, že nikdo z nich nepostřehl nějaké náznaky činnosti nepřátelských ponorek. Tvrdili, že než loď Sórjú klesla do hlubin oceánu, bylo tam patrno několik výbuchů. Leč všichni se shodli na tom, že se jednalo nepochybně o druhotné výbuchy munice, či plynů, a určitě nic takového, co by zapříčinil nějaký zásah zvenčí…! A i proto oba historici pokračují na str. 169., slovy, cituji:

„Zdá se proto nepochybné, že v amerických záznamech, v nichž je uvedeno, že ponorka Nautilus (zde viz foto



, pod kterým byl popisek USS_Nautilus_SS-168, foto je majetkem US NAVY, zde bylo zvětšeno.) zasadila Sórjú ránu z milosti, jde vlastně o Kagu. Ale, jak již bylo vylíčeno, ani ponorkové napadení Kagy nikterak neurychlilo její potopení (A právě zde je další poznámka Nakladatelství knihy obou japonských historiků, ve které se píše: Jelikož tvrzení, že ponorka Nautilus potopila Sórjú, bylo dosud považováno za platné ve všech amerických záznamech o Bitvě u Midwaye, prozkoumali američtí redaktoři pečlivě všechny přístupné doklady a dospěli k názoru, že nadevšechnu pochybnost dokazují, že líčení v této knize je správné, že totiž cílem napadení nebyla Sórjú, nýbrž Kaga, a že se napadení minulo účinkem. Tyto důkazy, kromě toho, co už bylo citováno v /minulé a předminulé/ poznámce ze str. 167., se dají shrnout takto:

a/ Čas uváděný v Podrobné bojové zprávě 1. leteckého loďstva č. 6 pro ponorkové napadení Kagy, 4. června 14.10 midwayského času, téměř přesně odpovídá času, kdy podle amerických záznamů Nautilus napadl loď, kterou považoval za Sórjú. Podle dalších záznamů Nautilus vypálil dvě torpéda ve 13.59 a 14.05 na vzdálenost 2 700 yardů, jež by se tedy za několik minut měla přiblížit k cíli. Japonské bojové záznamy však neuvádějí v této době žádné ponorkové napadení Sórjú.
b/ Záznamy torpédoborce Nagikaze potvrzují, že 4. června, když se zdržoval v blízkosti ochromené Kagy, napadl hlubinnou pumou nepřátelskou ponorku. Záznamy torpédoborců Hamakaze a Isokaze, které doprovázely Sórjú, se o střetnutí s nepřátelskou ponorkou nezmiňují.
c/ Jelikož dostupné japonské záznamy neuvádějí ani polohu Kagy, když byla napadena, ani polohu Sórjú v téže době, není možné porovnat ji s polohou Nautila v době napadení – 30°13‘ s. š. a 179°17‘ z. d. Podrobná bojová zpráva 1. leteckého loďstva č. 6 však uvádí polohu obou letadlových lodí v době potopení a stojí za zmínku, že Kaga (30°20‘ s. š. a 179°17‘ z. d.) byla blíže poloze Nautila v době napadení než Sórjú (30°38‘ s. š. a 179°13‘ z. d.). Podle výpovědí fregatního kapitána Amagaie nebyla Sórjú v době napadení Kagy ponorkou v dohledu. Je též třeba připomenout, že Kaga už v té době byla bez veškeré hnací síly.
d/ Jediné dvě výpovědi z japonské strany, které jsou s tím v rozporu, pocházejí od dvou japonských důstojníků, kteří byli vyslýcháni vyšetřující skupinou amerického strategického bombardovacího letectva. Byli to námořní kapitán Ohara, jenž byl za midwayské bitvy zástupcem velitele Sórjú, a kontradmirál Keizo Komura, jenž velel těžkému křižníku Čikuma. Ohara podle záznamu /USSBS, Interrogation of Japanese Officials, I, str. 168/ uvedl, že na Sórjú došlo po poledni 4. června k velkému výbuchu a že byl způsoben ponorkovými torpédy. Kontradmirál Komura (tamtéž II, str. 460) podle záznamu vypovídal, že nepřátelská ponorka Sórjú torpédem 5. června asi v 11.00 (podle midwayského času 4. června 14.00), že Čikuma pak ponorku napadla a spustila čluny, aby pomáhaly při záchraně námořníků ze Sórjú, a pak teprve odplula a připojila s k Hirjú /zde viz foto



, pod kterým byl popisek_Japanese_aitcraft_carrier_Hiryu_1939, foto je volně na několika webech, zde bylo zvětšeno. /. Jelikož Oharovo svědectví, tak jak je zaznamenáno v USSBS, je v rozporu s jinými dokumentárními prameny, požádali jej autoři v březnu 1954, aby rekapituloval události, jež vedly k potopení lodi Sórjú v midwayské bitvě. Ohara odpověděl písemným prohlášením, jež se úplně lišilo od citované výpovědi. Pravil v něm: ‚V průběhu celé bitvy nebylo zpozorováno napadení ponorkovými torpédy. Já sám jsem žádné nezpozoroval, ani mi nic podobného nehlásil žádný člen posádky.‘
Pokud jde o Komurovo tvrzení, záznamy obsažené v Podrobné bojové zprávě 1. leteckého loďstva č. 6 jasně ukazují, že je zmatené a chybné. Záznam ukazuje, že Čikuma vyslala na pomoc Sórjú ve skutečnosti 4. června v 11.12 midwayského času, krátce po náletu střemhlavých bombardérů, a že pak v prostoru nezůstala, nýbrž okamžitě odplula na sever s ostatními loďmi, aby zajišťovala Hirjú, Čikuma proto rozhodně nemohla zpozorovat torpédové napadení [b]Sórjú ve 14.00, o tři hodiny později,[/b] i kdyby bylo k takovému napadení došlo.

e/ V amerických záznamech je s líčením obsaženým v této knize v rozporu jedině tvrzení ponorky Nautilus, že jejím cílem byla ‚letadlová loď Sórjú‘. Kaga mohla být snadno považována za Sórjú, jelikož obě lodi si byly na pohled nápadně podobné. Kaga byla pouze o 25 stop delší. Obě lodi měly ostrov na pravé straně, kdežto Akagi a Hirjú jej měly na levé straně. Jelikož kapitán Nautilu pohlédl periskopem na cíl jen občas a zběžně, nepřekvapuje, že si spletl Kagu s menší, jinak však podobnou Sórjú. Je třeba dodat, že dva doprovodné torpédoborce považoval za křižníky.).“

Tolik tedy, co se vešlo do japonské knihy, za průběžné a i tehdy nově zjištěné informace…

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 329.

Pod názvem svého článku - Hirjú udatně bojuje – nás oba japonští historici Micuo Fučida a Masatake Okumiya, ve své knize – Midway. Rozhodující bitva v Pacifiku, ze str. 170., a dále, seznamují s japonskou letadlovou lodí, která se v Bitvě u atolu Midway, účastnila útoku na americkou letadlovou loď, kterou byl Yorktown. Postupně se tedy dozvídáme co vše se onoho 4. června 1942, ještě stalo i ve vzdálenější oblasti okolo atolu Midway, cituji

„Když nepřátelské pumy ochromily Akagi tak, že nemohla působit jako vlajková loď celého svazu, převzal dočasné velení automaticky kontraadmirál Hiroaki Abe, velitel 8. křižníkové divize, na své vlastní vlajkové lodi, těžkém křižníku Tone (zde viz foto



, pod kterým byl popisek_křižník_Tone_, foto je volně přístupno na několika webech a muselo být zvětšeno.). Velení nad leteckými akcemi současně převzal kontradmirál Tamon Jamaguči, velitel 2. divize letadlových lodí, jehož vlajková loď Hirjú zůstala po zhoubném nepřátelském úderu jedinou nepoškozenou letadlovou lodí.
Kontradmirál Jamaguči byl jedním z nejschopnějších velitelů v japonském válečném námořnictvu. Z Námořní akademie vyšel s druhým pořadím ve své třídě, ale na rozdíl od mnoha výtečných žáků, kteří nedokázali svůj školní prospěch uplatnit v bojových situacích, byl Jamaguči odvážný, prozíravý, inteligentní a rázný velitel, schopný rychlého rozhodování.“

Velmi brzy Japonci věděli, že se dívají do tváře ohromné porážce, přesto však, jak velela jejich nátura, chtěli něco udělat, dokud měli ještě nějakou údernou sílu. A tak kontradmirál Abe vydal okamžitě rozkaz, aby kontradmirál Susumu Kimura, což byl velitel 10. eskadry torpédoborců, vyslal třem ochromeným letadlovým lodím, jako pomoc, lehký křižník Nagara (zde viz foto



, lehkého křižníku Nagaro, autorem je Wikipedie, foto bylo zvětšeno.), a též i šest torpédoborců.

„Křižník Nagara se měl stát vlajkovou lodí celého svazu, až na něj z ochromené Akagi přejde Nagumo (zde viz foto



pod kterým byl popisek_admiral_cuichi_Nagumo, foto je volně přístupné na několika webech) se svým štábem. K ochraně obou letadlových lodí byly určeny dva torpédoborce, které měly být též připraveny vzít na palubu posádku, jež by musela některou loď opustit. Zbytek Nagumova svazu, soustředěný kolem Hirjú, pokračoval vytrvale v plavbě na sever.
Kontradmirál Jamaguči neztrácel čas a okamžitě se rozhodl napadnout americké letadlové lodi. Úderná skupina složená z osmnácti střemhlavých bombardérů a šesti doprovodných stíhaček Zero vzlétla v 10.40. Velel jí kapitán-poručík Kobajaši, velitel eskadry z Hirjú, jenž prošel s Nagumovým svazem všemi taženími. Letouny směřovaly k nepříteli ve výši 4 000 metrů. Na cestě zpozorovaly skupinu amerických letounů, vracejících se na své letadlové lodi, a Kobajaši dal pilotům znamení, aby je nepozorovaně sledovali. Avšak dvě stíhačky z výškového zajištění v tichosti napadly nepřátelské torpédové bombardéry a omezily tak Kobajašiho výškové zajištění na pouhá čtyři Zera. Když byly letouny ještě daleko od cíle, byly napadeny nepřátelskými stíhačkami, které způsobily značnou škodu. Přesto se osm letounů dokázalo probít a nepřítele napadnout. Dva z nich byly sestřeleny dělostřeleckou palbou z křižníku a torpédoborců, ale šest se nad nepřátelskou letadlovou loď dostalo a zaznamenalo několik zásahů, po nichž propukly požáry a loď zahalily husté mraky kouře.
Za nálet jsme zaplatili ztrátou třinácti střemhlavých bombardérů, mezi nimi byl i letoun Kobajašiho, a tří Zer. Piloti bombardérů, kteří se vrátili, podali jen útržkovitá hlášení, z nichž si nebylo možno utvořit ucelenou představu.“

Jak plyne z textu obou historiků, vyhodnocovači z výpovědí pilotů zaznamenali, že bylo svrženo šest pum. Výslech pilotů ale nepřinesl pro vyhodnocovače důležitý údaj – kolik bylo zásahů letadlové lodi? Spory pilotů pokračovaly, když tvrdili, že bylo sestřeleno celkem sedm amerických letounů. Co bylo jednoznačné, bylo tvrzení, že nepřátelská loď, na kterou zaútočili, se zastavila a stoupal z ní hustý kouř.

„Jamaguči z toho vyvodil, že byla zasažena nejméně dvěma pumami těžkými 250 kg a těžce poškozena.
Nemohl ovšem vědět, že havarijní čety na americké letadlové lodi Yorktown (byl napaden Yorktown. Zde viz foto,



, pod kterým byl popisek Yorktown_Midway_4th_jun_1942. Foto je majetkem US NAVY, bylo zvětšeno.) pracovali tak účinně, že ve 14.00 mohla loď opět plout s vlastním pohonem rychlostí 18 uzlů.
Dlouho předtím, než Nagumo dostal první hlášení o přítomnosti amerického operačního svazu letadlových lodí, vydal rozkaz, aby ze Sórjú vzlétl nový velmi rychlý průzkumný letoun, aby navázal dotyk s nepřítelem a zjistil jeho sílu. Když se pilot vrátil, viděl, že Sórjú je poškozena a v plamenech, a proto přistál na palubě Hirjú. Pilot byl ihned povolán ke kontradmirálu Jamagučimu a hlásil mu: ‚Porucha na rádiovém přístroji mi znemožnila vyslat hlášení, tak jsem se rychle vrátil, abych oznámil, že v nepřátelském svazu jsou tři letadlové lodi – Enterprise, Hornet a Yorktown!‘“

Pro zbytek japonské úderné síly přišla tato zpráva jako „blesk z čistého nebe“. Ovšem výchova v duchu samurajů zapůsobila. Takže i když počet letounů, kterými Japonci v daném okamžiku disponovali, rozhodli se útočit. To přesto, že letadlová loď Hirjú byla v daném čase již sama a proti sobě měla tři americké elitní letadlové lodi, ze kterých jen jedna byla poškozena. Odhaleno bylo, že se jednalo o Yorktown, který byl poškozen a Japonci byli zmateni, neboť, jak víme, domnívali se, že byl potopen v bitvě v Korálovém moři! Oba japonští historici pak na str. 173., pokračují a já cituji:

„Kontradmirál Jamaguči se rozhodl, podniknout další nálet všemi zbývajícími letouny. Kapitán-poručík Tomonaga, velitel letounů na Hirjú, byl určen, aby velel deseti torpédovým letounům (jeden z nich byl z Akagi) a šesti stíhačkám (dvě z Kagy), které zbývaly na palubě Hirjú. Benzínová nádrž v levém křídle Tomonagova letounu, která byla poškozena za náletu na Midway, nebyla ještě opravena. Když jej na to údržbář upozornil, Tomonaga se jen usmál a řekl: ‚Dobrá, s tím si nedělejte starosti. Nechte levou nádrž, jak je, a naplňte druhou.‘
Po chvilkovém váhání se údržbář znovu ozval: ‚Ano, pane kapitáne. Ale máme dopravit letoun na start?‘
Tomonaga si dopnul kombinézu a klidně odpověděl: ‚Ano a pospěšte si. Už se startuje.‘ Poškozený letoun byl tedy připraven ke startu.
Několik Tomonagových letců jej prosilo, aby si s nimi letoun vyměnil, ale on s úsměvem odmítal. Každý věděl, že mu benzín nebude stačit k návratu, ale nikdo se o tom nezmínil. Nebylo by to nic platné, protože Tomonagovo rozhodnutí bylo nezvratné.
Když byly přípravy skončeny, zvedlo se šestnáct letounů z letové paluby a zamířilo k nepříteli. Jamaguči stál jako socha a pohlížel na spořádaný start letounů, vedený mužem, který věděl, že se nevrátí.
Na palubě zavládlo stísněné mlčení. Jeden letoun po druhém se hřmotně odlepovaly z paluby. Ruce se zvedaly k tichému pozdravu na rozloučenou, do očí se draly slzy.“


Použité podklady:

Americký orel proti vycházejícímu slunci, Alan Schom.
Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách, David Jordan a Andrew Wiest.
Bitva o Guadalcanal, Samuel B. Griffith II.
Boj o Filipíny, Miloš Hubáček.
Causa Dohihara, Josef Novotný.
Dějiny světa, Svazek X, za redakce: V. V.Kurasova (odpovědný redaktor), A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku, S. I. Roščin (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov.
Autorský kolektiv:
I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov.
Druhá světová válka den za dnem, Donald Sommerville.
Druhá světová válka, Martin Gilbert.
Duel v Pacifiku, Hrowe, H. Saunders.
Japonská válka 1931 - 1945, Aleš Skřivan
Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt.
Krev slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války, Len Deighton.
Krvavá jatka I., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavá jatka II., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, Micuo Fučida, Masatake Okumiya.
Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku, Eric Hammel.
Pacifik v Plamenech, Miloš Hubáček.
Pád nedobytné pevnosti Singapur, Peter H. Gryner.
Pearl Harbour, Ivan Brož.
Průvodce válkou v Pacifiku, Daniel Marston.
Speciální operace, William H. McRaven.
Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945, David M. Glanz.
Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt.
Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl), Edwin P. Hoyt.
Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945, Dan Van Der Vat.
Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje, Edwin P. Hoyt.
Vítězství v Barmě, David Rooney.
Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, PROLOG Lubomír Vejřík, 1994.
Záhady 2. světové války, William B. Breuer.
Zlomená křídla samurajů, Robert C. Mikesh.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=128 ... &start=260