Zde viz foto náčrtu
, na kterém je Bitva u ostrova Midway_1, dne 4. června 1942, od 4 hodin do 10 hodin 30 minut, jako prvá fáze. Náčrt byl nakreslen z mnoha jiných náčrtů pro Palbu, od kreslíře Roz., naskenován a zmenšen. V konci článku Č 335., bylo řečeno, že od 6.00 ráno dne 4. června 1942, opouštěly všechny letouny, které byly provozuschopné letištní plochy na atolu Midwaye. Když tamější čas ukazoval 6 hodin 16 minut, byla, kromě několika letadel, které se musely pro poruchu vrátit, všechna, dle pokynů ve vzduchu. Bylo již naznačeno, že všechny stíhačky z atolu směřovaly vstříc radarem ohlášené vlně japonských útočníků z letadlových lodí. Bombardéry pak odlétaly, s příkazem vyhnout se japonské útočné vlně, najít Nagumův svaz a zaútočit na letadlové lodě a jejich doprovod. Zde pak Miloš Hubáček, ve své knize - Pacifik v plamenech, str. 381., a dále, píše, včetně svých vlastních úvah, o útočících amerických letounech z Midwaye, cituji:
„Osádky amerických bombardérů neměly záviděníhodné vyhlídky. Naději na úspěšné splnění svého poslání nebo alespoň na vyváznutí z vřavy, jež nastane, až se přiblíží k dobře chráněnému Nagumovu svazu, mohly mít jen tehdy, kdyby je chránily vlastní stíhačky. Odlétaly ale bez nich, všechny stíhací letouny bylo nutno vrhnout proti Tomonagovi. I ta největší statečnost a obětavost osádek bombardérů nemohla nahradit nepřítomnost stíhačů, neboť úkol odrážet útoky Zer (zde viz foto
, pod kterým byl popisek_Zero_Sokaku, tedy Zero na letadlové lodi Šokaku, foto je volně přístupné na několika webech.) a současně zaměřovat bomby či torpéda na uhýbající cíle na vodní hladině byl nadlidský. Chmurná předtucha se zakrátko měla změnit v tragedii amerických bombardérů. Jediná skupina se nacházela v lepší situaci – létající pevnosti (B-17E, zde viz foto
, pod kterým byl popisek, Boening B-17E_1941., foto je volně přístupné na několika webech) podplukovníka Sweeneye. Tyto čtyřmotorové letouny jednak útočily z velkých výšek, takže se snižovalo jejich ohrožení nepřátelskou protiletadlovou palbou, a jednak měly vlastní silnou výzbroj, jež je dokázala poměrně dobře ochránit před dotírajícími se Zery.“
Podle těch, kteří tehdy na atolu Midwaye byli a přežili, po „startu letadel zavládla na Midwayi nepřirozený klid“. Obránci byli v té době již ve svých zákopech, nebo na pozorovatelnách, u svých děl a kulometů. Všichni kdo mohli, upírali své oči k nádherně modré obloze bez mráčků, odkud se však, a to každým okamžikem, měl ozvat hukot motorů, který mělo dle průzkumu a následného upozornění, způsobit více než stovka japonských letadel, které měly rozsévat smrt. Hubáček zde na str. 381., píše, cituji:
„I kapitán Simard vystoupil po schodech ze svého podzemního velitelského stanoviště a přes naléhání štábních důstojníků, aby se nevystavoval nebezpečí, sledoval obzor s napjatou a strnulou tváří. Obsluha radiolokátorů hlásila krátící se vzdálenost japonské letecké formace. Zbývaly poslední minuty.“
A nyní něco z japonské strany, z pohledu japonských letců, kteří letěli bombardovat atol Midway, a to dle plánu zpracovaného předem. Je tam poté i podobná chvíle z pohledu amerického pilota, který začátek nerovného souboje, svým výkřikem, ohlásil radiostanicí. Pro historii jej podal pozorovatel jednoho z japonských bombardérů, který napsal do zápisu, že v 6 hodin 16 minut (4. června 1942) zahlédl na obzoru temný bod, kterým byl atol Midway. Miloš Hubáček pak na str. 381., a dalších, píše, cituji:
„Svaz měl před sebou ještě 15 až 20 minut letu k překonání vzdálenosti asi třiceti mil. Ve stejnou chvíli zpozoroval nepřítele pilot jedné z amerických stíhaček kapitán Carey. Japonská letadla, seskupená ve dvě klínové formace ve tvaru obrovitých V, udržovala výšku 4 000 metrů; dosud neměla o amerických stíhačkách potuchy. Carey s bojovým pokřikem, který prostřednictvím palubních radiostanic zazněl ve sluchátkách všech amerických pilotů, dal plný plyn a následován ostatními stíhači ze skupiny majora Parkse se z výšky 6 000 metrů řítil na letouny s červenými kruhovými symboly na křídlech a trupech. Než se Japonci vzpamatovali, dva z jejich bombardérů vzplanuly jako pochodně provrtány proudem střel z palubních kanónů a velkorážných kulometů. Ale doprovodná Zera s neuvěřitelnou rychlostí vyrazila k protiútoku a v několika okamžicích se karta obrátila. Jedna za druhou padaly z oblohy americké stíhačky, některé po zásahu benzínových nádrží explodovaly a ve zlomku sekundy se měnily v obrovité ohnivé terče, jiné se rozlétaly na kusy, další klesaly v křečovité spirále, zanechávajíce za sebou stopu tmavého kouře. Tak skončil letoun majora Parkse a mnoha dalších. „
Jak již bylo řečeno v předchozím článku, jedna ze skupin stíhaček, kterou vedl major Armistead byla poslána do jiného směru, kdyby Japonci přilétaly i z druhé strany, na atol Midway. O té nám Miloš Hubáček na str. 382., píše, cituji:
„V okamžiku zahájení boje byl major Armistead vzdálen 10 mil západním směrem. Jeho piloti ždímali z motorů zastaralých letadel každou kapku síly a za několik minut dorazili na místo. Ani jim se nevedlo lépe než letcům první skupiny. Přes zoufalou snahu a obětavost se nemohli proti stíhačkám Zero prosadit. Američané, kteří vždy s přezíravým úsměškem hovořili o podřadnosti japonské techniky a neschopnosti japonských pilotů, najednou zjistili, že mají proti sobě dokonalé stroje a dobře vycvičené zkušené letce. Starobylá Buffala (zde nelze s Milošem Hubáček a jeho slovy - starobylá Buffala - souhlasit, neboť tato Buffala, v rukou dobrých a vycvičených pilotů bojovala dobře jak v Barmě, tak na Filipínách a i dalších válčištích, v roce 1941, 42., zde viz foto
, pod kterým byl popisek_Brewster_F2A_3_Buffalo, foto je volně na několika webech zde bylo zvětšeno.) se ocitala v roli neohrabaných kachen bránících se houfu jestřábů, a ani poněkud modernější Wildcaty nepředstavovaly pro Zera soupeře zde platí to samé jako u Buffal, že v rukou dobrých pilotů Wildcaty bojovaly velmi dobře (zde viz foto
, pod kterým byl popisek_Grumman_F4F_3_Wildcat, a dále přeloženo volně, na palubě CV_3 LL Saratogy, v lednu 1941, foto je volně přístupné na několika webech, foto bylo zmenšeno) . Na druhé straně však i Japoncům přineslo střetnutí překvapení. Jejich velitelé jim vyprávěli o bázlivých a zpohodlnělých Američanech, kteří nemohou obstát před válečnickým duchem a bojovým odhodláním císařských vojáků, a najednou zjišťovali, že američtí piloti se vrhali do nerovného a ztraceného boje se statečností, jež si nezadala s odvahou samurajů.
V každém případě bylo ale o výsledku střetnutí brzy rozhodnuto.
Jen několika těžce poškozeným americkým letounům se podařilo uniknout z bitevní vřavy, zatímco japonské bombardéry se znovu seskupily do útočných formací a pokračovaly posledních pár mil k atolu, jenž byl nyní na dohled. Za pár minut měly udeřit podle plánu vypracovaného do posledních podrobností. Jako první zaútočí výškové bombardéry z Hirjú a Sórjú, za nimi střemhlavé bombardéry z Akagi a Kagy a nakonec stíhačky napadnou oba ostrovy palubními zbraněmi a dovrší zkázu započatou krupobitím pum.“
Pro obránce atolu Midway, kteří byli ve svých okopech, se pak na obloze odehrávalo divadlo, vzdálené jen pár mil, které, bohužel, většinou končilo špatně pro americké barvy (zde viz foto
atolu Midway, Písečného i Východního ostrova, foto je volně přístupné na několika webech, zde bylo zmenšeno a zde viz foto
, na kterém je atol Midway, který se skládá z - Sandy Islands, Písečný ostrov - vlevo, a Eastern Islands, Východní ostrov - vpravo, foto je volně přístupné na několika webech, zde bylo zmenšeno.). Obránci viděli, jak jsou jejich piloti sráženi do moře rychle se pohybujícími japonskými stíhači. Neměli však moc času na stálé pozorování a na příliš velké emoce. Na str. 383., své knihy Miloš Hubáček píše, cituji:
„Plukovník Shannon když viděl, že se stíhačkám nepodařilo zastavit nepřátelskou leteckou armádu, vydal rozkaz pro všechna palebná postavení: ´Jakmile bude cíl v dosahu, zahajte Palbu!´
Ta chvíle nastala v 6 hodin 30 minut a šest 76mm protiletadlových baterií zahřmělo téměř současně, chrlilo oheň ze všech hlavní. O čtyři minuty později byly japonské letouny nad atolem, a to se již přidala rychlopalná děla menší ráže a protiletadlové kulomety; jednotliví vojáci dokonce pálili na prolétávající letadla i z ručních zbraní. Nic ale nemohlo zastavit japonský příval. Pumovnice letounů se otevíraly a smrtonosný náklad se řítil na oba ostrovy. Na Východním ostrově dostala přímý zásah elektrárna, velitelské stanoviště sektoru majora Bensona rozmetala další puma, zničena byla jídelna a kuchyně. Na Písečném ostrově bomby zasáhly hangár hydroplánů, zapálily nemocnici, sklad potravin a naftové nádrže. Zde viz foto
, pod kterým byl popisek_Japanese_attack_Midway_on_4_june_1942_diorama_Japonský útok na Midway, 4. června 1942 (dioráma). Patrný je zásah po bombardování. Foto je volně na několika webech a bylo několikrát zmenšeno. Co se ale Japoncům nepodařilo zničit, byly betonové vzletové dráhy (zde bych upozornil na oba předchozí historické zdroje, které říkají, že vzletové dráhy Japonci na atolu ničit nechtěli, neboť předpokládali, že až ostrovy obsadí, budou z nich vzlétat jejich letouny – má poznámka); byly jen lehce poškozeny; dokonce i těch několik stíhaček, které přežily souboj se Zery, na nich mohlo posléze přistát.“
Bylo přibližně šest hodin a padesát minut když japonský nálet skončil a jeho velitel Tomonaga začal formovat své letouny k návratu. Velitel začal hned odhadovat škody, které jeho bombardovací letouny způsobily, a jak se podařilo pocuchat obranu. Tomonaga nebyl vůbec spokojen. Musel prý v duchu konstatovat, že obrana atolu utrpěla jen malé škody a viděl, že protiletadlová palba ztížila zaměřování a tak pumy dopadaly do laguny, do písku, do vod obklopující ostrovy, a ty pumy, které zasáhly, i když napáchaly řadu škod, nedokázaly to hlavní – „zlikvidovat atol jako leteckou základnu, vyřadit jeho letecké síly“.
„Žádná letadla se totiž v okamžiku náletu na betonových drahách nenacházely, Američané je včas uklidili do bezpečí, což představovalo velké nebezpečí pro blížící se japonský invazní svaz. Transportní a nákladní lodi, přeplněné vojáky a technikou, nebylo možno vystavit hrozbě amerických bombardérů. Zkušený letecký důstojník Tomonaga dokázal poměrně přesně odhadnout dobu, po kterou mohou Američané nechat své letouny ve vzduchu, a potom je musí stáhnout zpět k doplnění pohonných hmot. A to bude ta pravá chvíle k novému úderu. Když ještě vzal v úvahu téměř nepoškozené přistávací dráhy a silnou palebnou kapacitu obrany atolu, kterou se zdaleka nepodařilo ochromit, neměl jiné volby. V 7.00 podal rádiem Nagumovi zprávu: ´Je třeba vyslat druhou vlnu´.“
