Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 345.

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 345.
Zde viz foto náčrtu



, na kterém je Bitva u ostrova Midway_1, dne 4. června 1942, od 4 hodin do 10 hodin 30 minut, jako prvá fáze. Náčrt byl nakreslen z mnoha jiných náčrtů pro Palbu, od kreslíře Roz., naskenován a zmenšen. Bylo 4. června 1942, kolem deváté hodiny dopolední, když korvetní kapitán John Waldron (zde viz foto



, pod kterým byl popisek korvetní kapitán John_C_Waldron, foto bylo zvětšeno a bylo volně na několika webech), velitel 8. torpédové eskadry, z letadlové lodi Hornet (zde viz foto



, pod kterým byl popisek USS_Hornet_28CV_829_Doolittle_Raid_on_18_april_1942, foto je volně na několika webech), zahlédl japonský průzkumný hydroplán, který, z velmi bezpečné vzdálenosti, sledoval jeho eskadru. Pilot tohoto průzkumného hydroplánu v daném okamžiku odeslal Nagumovi zprávu o „blížících se nepřátelských letounech“, ale jak již víme z předchozího, tehdy Nagumo (zde viz foto



pod kterým byl popisek_admiral_cuichi_Nagumo, foto je volně přístupné na několika webech) této zprávě nevěnoval příliš mnoho pozornosti. Český historik Miloš Hubáček, ve své knize – Pacifik v plamenech, str. 409., a dalších, k tomu dále nalezl, cituji:

„Waldronovy bombardéry nyní mířily k japonskému svazu a nalevo od nich, několik mil vzdálena, se nacházela Lindseyova eskadra, která se též přibližovala k nepřátelským lodím. Ve výšce 7 000 metrů nad hladinou křižovaly Grayovy stíhačky. Poručík zatím neměl příliš mnoho starostí. Problémy s navigací ponechal bombardérům. Když se podle jeho odhadu, přibližně v 9.00 hodin, již měly americké letouny ocitnout v prostoru Nagumova svazu, Gray zpozorněl, protože každým okamžikem mohl očekávat japonské stíhačky. Krátce nato se před ním objevila rozsáhlá fronta nízko visících mraků, což jej do určité míry uklidnilo, neboť mraky slibovaly pro bombardéry úkryt jak před zraky hlídek na japonských lodích, tak před stíhačkami Zero (zde viz foto



, pod kterým byl popisek_Zero_Sokaku, tedy Zero na letadlové lodi Šokaku, foto je volně přístupné na několika webech.). Také ještě zahlédl, jak poslední letoun eskadry, kterou stále pokládal za Lindseyovu, zmizely v šedivé stěně. Jeho stíhačky zůstávaly ve stejné výšce a poručík čekal, až se ozve dohodnutý volací signál. Protože ani po delší době jej neslyšel, měl za to, že útok torpédových bombardérů probíhá bez potíží.“

Bylo 9 hodin 20 minut, když korvetní kapitán Waldron zahlédl na jemu přístupném horizontu kouř. Okamžitě zamířil tímto směrem, a jak bylo secvičeno dlouhodobě, všechny letouny jeho eskadry jej okamžitě následovaly. Již za chvilku bylo možno rozlišit i jednotlivé japonské lodě a Waldron si vybral za cíl svého útoku jednu tmavou letadlovou loď, kterou byla Sórjú (zde viz foto



, pod kterým byl popisek_Japanese_aircraft_carrier_Soryu_1938, foto bylo zvětšeno a je volně na několika webech). A zde pak český historik na str. 410., ve své knize píše, cituji:

„Byl od ní vzdálen ještě asi osm mil, tedy pět minut letu. Vysílačkou dal signál k útoku a počal klesat. Jak se blížil, japonské torpédoborce, tvořící vnější ochrannou clonu, zahájily palbu. Ve stejnou dobu se na patnáct bombardérů vrhlo kolem padesáti stíhaček japonského leteckého zajištění. Zera klesala jako blesk a dostihla Waldronova letadla (zde viz foto



, pod kterým byl popisek_Douglas_TBD_1_Devastator, foto je volně přístupné na několika webech, foto muselo být zmenšeno.) ještě daleko předtím, než dosáhla pozic, ze kterých by mohla úspěšně vypustit torpéda. Dlouhé dávky 7,7 mm kulometů a granáty 20 mm palubních kanónů trhaly bombardéry na kusy, letouny s proděravělými křídly, trupy a palivovými nádržemi se v plamenech a divokých spirálách řítily do moře.
Poslední bombardér eskadry pilotoval praporčík George Gay. Nyní měl před očima hrůzné divadlo; musel sledovat, jak jeho bojoví kamarádi umírají v troskách letadel, prakticky bezmocní před desítkami japonských stíhaček, dorážejících ze všech stran. Nebyl ušetřen ani pohledu na to, jak letoun velitele korvetního kapitána Waldrona dostal zásah z kulometu stíhačky, která na něj nalétla z boku jako při střelbě na cvičný cíl. Z proděravělých nádrží vyšlehly plameny a zahalily pilotní kabinu. Gay, vůbec nevnímající nebezpečí, jež každým okamžikem mohlo postihnout i jej, sledoval s vytřeštěným zrakem, jak se Waldron pokusil odsunout kryt kabiny, vztyčil se, ale to už hořící letoun padal a pro statečného velitele eskadry nebylo záchrany.“

Praporčík Gay byl tím posledním, který v té chvíli zůstával již sám z patnácti ve vzduchu, a to z celé 8. torpédové bombardovací eskadry. Viděl, tmavou masu japonských letadlových lodí, jak se snažily uhnout doleva. Jemu při letu zbývaly ještě sekundy, než by uvolnil torpéda.

„Praporčík cítil, jak střely narážejí na jeho letoun, náhle mu projela prudká bolest levou rukou, do které se zaryl úlomek oceli. To ale již byl u cíle. Zmáčkl tlačítko elektrického uvolňovače torpéda – nic se nestalo. V posledním okamžiku trhl lankem ručního ovládání a letoun se zachvěl zbaven zátěže. Torpédo loď nezasáhlo, její úhybný manévr, pilotovo zranění, porucha elektrického odpalovacího zařízení, to vše sehrálo roli. Zatímco bombardér přelétal nad palubou, zavrtával se do něj proud projektilů. Řízení vypovědělo poslušnost a Gay věděl, že teď už je konec neodvratný. Obrátil se dozadu k sedadlu zadního střelce a jediný pohled mu stačil, aby poznal, že je v letadle sám. Střelec se zkrvaveným obličejem ležel bez pohybu na kulometu. Letoun pokračoval ještě několik set metrů těsně nad hladinou a potom přišel náraz. Gayovi se ale podařilo otevřít kryt kabiny a uniknout těsně předtím, než se rozstřílený vrak, nad kterým stále ještě kroužily dvě stíhačky, potopil. Ve chvíli neuvěřitelného zachránění se Gayovi vrátila rozvaha a chladné uvažování.“

Takřka instinktivně prý tehdy otevřel uzávěr bombičky se stlačeným vzduchem a naplnil si tak svou záchrannou vestu. Všiml si prý také, že ve vzdálenosti jen pár metrů je vak se složeným gumovým člunem, který snad jako zázrakem, vyplaval z otevřené kabiny pomalu se potápějícího letadla.

„Kromě něj ještě zachránil malý polštářek ze sedadla, jenž se zřejmě dostal na hladinu stejnou cestou. Protože si vzpomněl, že japonští piloti ostřelují ztroskotané letce, a obloha nad ním byla stále plná stíhaček, přidržoval tmavý polštářek nad hlavou, aby nebyl zpozorován. Celý den strávil praporčík Gray po krk ponořen ve vodě a byl divákem fantastického divadla, jež se odehrávalo před jeho zraky a vedlo ke zkáze 1. japonského úderného svazu letadlových lodí. Když padl soumrak, nafoukl gumový člun, vyšplhal se do něj, a tak přečkal noc. Příštího dne jej zahlédla průzkumná Catalina (zde viz foto



, pod kterým byl popisek, PBY_5A_Catalina, foto je na několika webech volně), o několik hodin přistála na hladině a vzala jej na palubu. Praporčík George H. Gay byl jediným mužem, který přežil slavný a tragický nálet 8. eskadry torpédových bombardérů Hornetu na japonský svaz. Ostatních dvacet devět letců eskadry to štěstí nemělo.“

Zde se český historik Miloš Hubáček vrací textem ještě o několik hodin zpět, tedy přesněji nejprve ještě několik minut před devátou hodinou (4. června 1942), kdy signál na Akagi (zde viz foto



, na kterém je japonská letadlová loď Akagi v roce 1939, foto je volně na mnoha webech) nařizoval všem lodím zastavit palbu; postarat se o poslední dva nebo tři prchající bombardéry, což prý bylo věcí stíhaček. Poté pak pokračuje časově následovně, cituji

„V 9 hodin 30 minut, poté, co se Gayův letoun jako poslední zřítil do moře, dostal Nagumo hlášení, že všech patnáct útočníků bylo sestřeleno. Jeho důvěra, že odrazí i šestý nálet, byla jak vidno oprávněná, oddech ale neměl dlouhého trvání. V 9.38 hlásily hlídky další nepřátelský nálet; z jihu se blížilo 14 torpédových bombardérů 6. eskadry z Enterprise (zde viz foto



, pod kterým byl popisek USS_Enterprise_April_1939_foto bylo volně na několika webech, muselo být několikrát zmenšeno.). Korvetní kapitán Lindsey zahlédl nepřátelské lodi ze vzdálenosti třiceti mil. Z jižní strany a z výšky 500 metrů se na jeho příkaz eskadra vrhla do útoku. Stejně jako v případě Waldrona před pár minutami ani Lindsey neměl ochranu stíhaček. Korvetní kapitán předpokládal, že daleko rychlejší letouny Jima Graye budou v blízkosti nepřítele dříve, než pomalé bombardéry, ale nyní, když měl japonská plavidla na dohled, po stíhačkách nebylo stopy. Lindsey nemohl čekat; zásoba pohonných hmot se tenčila, bylo nutno zahájit útok. Neměl na své straně ani výhodu překvapení. Nedávný nálet Waldronovy eskadry přiměl nepřátelské lodi opustit sevřenou formaci, nyní ve vysoké rychlosti proplouvaly v kruzích po hladině značně vzdáleny jedna od druhé (zde viz foto



, pod kterým byl popisek Japonská letadlová loď Sórjú_air_attack B_17_4_june_42, foto bylo volně na několika webech, ilustruje pohyby lodí, jejich manévry, zde při náletu B_17, i ten o kterém je řeč, zde byl upraven rozměr fota). Lindsley si vybral nejbližší letadlovou loď a zamířil k ní. Ve vzdálenosti 20 mil rozdělil eskadru tak, aby mohl loď napadnout současně z obou stran.“

Ale Japonci také nezaháleli, obsluhy protiletadlových děl i piloti stíhaček Zero – součást ochrany PVO svazu, byli opět, tentokrát tedy ještě - dobře připraveni!

„Pro pomalé (torpédové) bombardéry, letící rychlostí odpovídající asi 100 uzlů, nebylo jednoduché přiblížit se k letadlové lodi, která plula rychlostí mezi 25 a 30 uzly, a navíc se snažila neustále být obrácena k bombardérům zádí a snížit tak pravděpodobnost zásahu. Letouny, pokud měly mít naději na úspěch, musely útočit ze strany, kde 250 metrů dlouhý lodní bok poskytoval dostatečný cíl, neboť jinak plavidlo, pohybující se vysokou rychlostí a dokonale ovládané zkušeným velitelem, snadno uhnulo z dráhy torpéd schopných vyvinout rychlost maximálně 33 uzly. To však znamenalo, že bombardéry byly nuceny přizpůsobovat se změnám kursu lodi, nalétávat ve velkých obloucích a tím se neúnosně prodlužovala doba, po kterou byly vystaveny vražedné protiletadlové palbě a útokům stíhaček.
Letadlovou lodí, kterou Lindsley vybral, byla Kaga (zde viz foto



, pod kterým byl popisek_Japanese_aircraft_carrier_Kaga, foto bylo zvětšeno, je volně přístupné na několika webech.). Opět se vzduch naplnil krupobitím protiletadlové palby z napadené lodi a doprovodných křižníků a torpédoborců, opět se Zera vrhala v celých rojích na bombardéry, jejichž zadní střelci se je snažili odrážet, jak nejlépe mohli; převaha na straně nepřítele ale byla zdrcující. Masakr, který potkal 8. torpédovou eskadru, se opakoval. Americká letadla padala v plamenech do moře, jen několika se podařilo vypustit torpéda, ale kapitán Okada na můstku letadlové lodi vždy dokázal ostrými změnami kursu včas uhnout. Deset ze čtrnácti bombardérů, včetně letounu Lindsleye, bylo sestřeleno.“

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 346.

Ve stejné době, kdy docházelo k likvidaci 6. torpédové eskadry korvetního kapitána Lindseye z Enterprise, kroužila ve výšce 7 000 metrů 6. stíhací eskadra poručíka Jima Graye. Poručík Gray stále nevěděl nic o tom, že dole útočí na Japonce, již druhá skupina torpédových bombardérů, a že by potřebovala zoufale pomoci. Stále předpokládal, že podle ujednání mu zavolají. Jenomže nikdo nezavolal a vysvětlení proč nezavolali, bylo velice těžké nalézt. Český historik Hubáček k tématu dodává na str. 413., své knihy - Pacifik v plamenech – následující domněnky, cituji:

„Možná že signál přivolávající pomoc nebyl zachycen, možná že Lindsey byl sestřelen dřív, než se mohl ozvat, možná ani stíhače nevolal; když se s nimi v blízkosti nepřítele piloti bombardérů nesetkali, mohli mít za to, že tam vůbec nejsou. V každém případě když japonské stíhačky sestřelovaly jeden americký bombardér za druhým, jejich osádky, odkázány sami na sebe, se bránily pouze palubními zbraněmi a ubránit se bylo nad jejich síly.
Pokud se týkalo torpédových bombardérů, Jim Gray tedy čekal, že se ozvou a přivolají jej samy. Nyní si lámal hlavu tím, kde se nalézají střemhlavé letouny korvetního kapitána McCluskyho. Vyslal do éteru dotaz palubní vysílačkou; nepřišla žádná odpověď. Gray pohlédl na ukazatel stavu paliva a zhrozil se; více než polovina obsahu nádrží již byla spotřebována. V 9 hodin 52 minut znovu vysílala rádiový signál, ve kterém sděloval, že se nachází nad nepřítelem, ale že mu nebezpečně ubývá palivo a brzy se bude muset vrátit na mateřskou loď. Ani tentokrát se McClusky neozval. Poslední signál Gray vyslal v 10 hodin. Potom již nemohl déle čekat. Několik minut po desáté, kdy pár posledních letounů 6. eskadry Lindseye se se zoufalou odvahou pokoušelo prorazit k cíli, dal Gray příkaz k návratu. Zachránit stíhačky, které až dosud zcela zbytečně kroužily nad Nagumovým svazem, pokládal za nejrozumnější, co může udělat.“

Bylo stále ještě dopoledne, dne 4. června 1942, hodiny ukazovaly 9,45 a stále ještě 3 eskadry z Yorktownu - 3. torpédových bombardérů korvetního kapitána Masseye, dále 3. střemhlavých bombardérů korvetního kapitána Leslieho a také 3. stíhacích letadel korvetního kapitána Thache – stále držely jako svaz pohromadě. Torpédové letouny byly ve výši 500 metrů, 300 metrů nad nimi byly stíhačky a v 5 000 metrech pak letěly střemhlavé bombardéry. K této sestavě z Yorktovnu (zde viz foto



, pod kterým byl popisek_USS_Yorktown_CV_5_Coral_Sea_Korálové_moře_april_1942, foto je volně přístupné na několika webech a muselo být několikrát zmenšeno) český historický spisovatel, na str. 414., své knihy píše, cituji:

„V 10.00 hodin Messey zahlédl na severozápadním horizontu, ve vzdálenosti 30 – 40 mil, obrysy lodí. Obrátil ostře doprava na kurs 345°, stíhačky a střemhlavé bombardéry jej následovaly, i když jejich velitelé dosud japonské lodi neviděli, Leslie je spatřil o pět minut později. Zdálo se, že tentokrát se zdaří první koordinovaný nálet zahájený torpédovými letouny chráněnými stíhači a završený prudkým úderem střemhlavých bombardérů z výšky. Situace se ale opět, jako již mnohokrát předtím, vyvinula jinak. Stěna mraků, jež způsobila omyl poručíka Graye, uvedla ve zmatek i letadla z Yorktownu. V 10 hodin 15 minut Max Leslie ztratil kontakt se stíhači a s Masseyem, široké pole mraků jej od nich oddělilo.
Messey byl nyní vzdálen 14 – 18 mil od nepřítele a nemohl ztrácet ani okamžik. Rádiem požádal Thache o podporu a stíhačky (zde viz foto



, pod kterým byl popisek – Grumman_F4F_4_Wildcat, foto je majetkem archivu US Navy, pro Palbu byla upravena velikost fota. Foto bylo na několika webech.), klesaly klouzavým letem blíž k bombardérům. Zakrátko se také objevila první dvě Zera, vypálila dlouhé dávky z palubních kulometů a zmizela. Zřejmě jim došla munice; řada japonských stíhaček po dlouhou dobu nepřetržitě odrážela jeden americký útok za druhým a v tuto dobu měly již jen poslední zbytky střeliva a pohonných hmot. Některé se pokoušely přistát na palubách letadlových lodí, ale většina z nich zůstávala ve vzduchu až do poslední kapky benzínu a posledního náboje, neboť přistání na lodích plujících vysokou rychlostí a neustále měnících kurs bylo prakticky nemožné.“

Pro japonské piloty stíhaček se jednalo o velice obtížné období, neboť zoufale čekali na oddech, ale již více než několik hodin trvající a neustávající sled amerických náletů, japonským pilotům žádný oddech nedopřával. A právě v těchto chvílích přišlo další nebezpečí v podobě útoků 12 torpédových bombardérů, korvetního kapitána Messeye.

„Ve vzdálenosti 10 mil od japonského svazu vybral Massey za cíl letadlovou loď Sórjú, plující na severním konci nepřátelského uskupení. Rozdělil bombardéry do dvou skupin po šesti, jedna měla zaútočit zprava, druhá zleva. Jak se obě skupiny přibližovaly, nápor japonských stíhaček zesílil a přidala se i protiletadlová palba z palub doprovodných plavidel. Thach a jeho piloti odráželi dotírající Japonce, seč jim síly stačily. Japonské a americké stíhačky s vyjícími motory, kulomety a kanóny chrlícími oheň se míhaly jako blesky, stoupaly téměř kolmo k obloze a klesaly v divokých kruzích. Proti japonské přesile ale bylo Američanů zoufale málo. Thach viděl, jak se jeho první piloti řítí k vodní hladině, pak další a další. Stejně skončilo i několik japonských stíhačů, ale stále jich zůstávalo ve vzduchu příliš mnoho. Zachyceni v pavučině nepřátelské křížové palby umírali američtí letci v kabinách rozstřílených letounů nebo po nárazech na vodní hladinu mizeli v hlubinách, uzavřeni v rychle se potápějících vracích. Pěti z nich se podařilo uvolnit torpéda, ale žádné, jako už několikrát předtím, nezasáhlo zvolený cíl. Jen dva z Masseyových bombardérů se vrátily na Yorktown. On sám zahynul, když se jeho letoun, zasažen palbou stíhaček rozlomil ve vzduchu.“

Moře v oblasti Nagumova svazu bylo prý již tehdy pokryto troskami sestřelených a potápějících se letadel, zatím bohužel většinou amerických, většinou torpédových bombardérů. Japonští námořníci na palubách svých lodí křičeli radostí a nadšením. Bylo 10 hodin 15 minut, dne 4. června 1942, když japonský Nagumův svaz odrazil osmý americký nálet za poslední tři hodiny. Japonské lodi do těchto chvil nezasáhlo ani jedno torpédo, ani jedna puma zatím svržených z létajících pevností B-17 (zde viz foto



, pod kterým byl popisek, Boening B-17E_1941., foto je volně přístupné na několika webech). Do této doby vzlétlo proti Nagumovu svazu 41 torpédových bombardérů z palub Hornetu, Enterprise a Yorktownu jen šest se jich vrátilo na své mateřské lodi. Na str. 415., 416., pak český historik k této ne zrovna dobré a smutné statistice dodává přece jenom něco pozitivního, cituji:

„Ztráta desítek letounů a mnoha statečných mužů, ale nebyla zbytečná (tuto větu dodává každý z historiků, které jsem kdy o této problematice k legendární Bitvě u atolu Midway četl – má poznámka).
Právě odvaha většinou nezkušených mladých letců pilotujících zastaralá torpédová letadla (zde by se dalo s některými úvahami českého historika polemizovat, i když torpéda jistě v prvé fázi, 1941,42., dobrá nebyla), jež se stávala snadnou kořistí japonských Zer, umožnila Američanům (pozdější) velké vítězství. Jednak zabránili Nagumovi včas odstartovat útočný svaz k napadení Fletcherových a Spruanceových lodí, jednak vyčerpali síly hlavní složky japonské obrany – stíhače, které nyní v malé výšce, s téměř prázdnými nádržemi a bez střeliva netrpělivě čekali na možnost přistát. A tato situace umožnila střemhlavým bombardérům z Enterprise, které se objevily na scéně za pár minut napadnout japonský 1. úderný svaz ve chvíli, kdy stíhačky Zero proti nim prakticky už vůbec nebyly s to zasáhnout.“

Zde pak je ještě foto



, kde je Bitva u Midway_2, s vývojem událostí 4. června od 10 hodin 30 minut, až do 6. června 1942 do 00,00 hodin, tedy druhá fáze. Náčrt byl nakreslen z mnoha jiných nákresů pro Palbu, od kreslíře Roz., naskenován a zmenšen.
Bylo 10 hodin 15 minut, když admirál Nagumo vydal rozkaz a protiletadlová palba zmlkla. Všechny lodi svazu začaly zaujímat stálé postavení, neboť se před náporem amerických letounů, rozprchly do všech stran. Opět nastaly chvíle, kdy vše nasvědčovalo tomu, že má japonský admirál situaci pevně v rukou. Dle českého historika, str. 416.: „ V podpalubí čtyř letadlových lodí probíhaly horečné dokončovací práce, neboť se 93 letadel určených k napadení amerického loďstva připravovalo ke startu, když velká část jich již byla také připravena na palubách. Český historik Miloš Hubáček na str. 416., pokračuje slovy, cituji:

„Doba startu; stanovená na 10 hodin 30 minut, mohla být dodržena. Na Akagi byly již letouny vyvezeny na palubu a Nagumo rozkázal neprodleně startovat. Velká loď se počala obracet po větru (možná spíše, dle všech předchozích manévrů uváděných v různých historických dílech - proti větru…, ale tento fakt Hubáček nikde nevysvětluje a tak jako již jednou, jej zde opět nechávám) a vlajkový signál přikazoval ostatním třem učinit totéž. První úderný svaz se již dost dlouho bránil, nyní měla přijít chvíle odplaty. Osádky nastupovaly do kabin bombardérů, čekaly jen na poslední pokyn. Náhle se ale všechny zraky upřely na stožár Kagy, kde se objevila vlajka oznamující další nepřátelský letecký útok. Za několik sekund i hlídky na ostatních lodích zahlédly, jak se z mraků vyhoupla skupina nepřátelských střemhlavých bombardérů, klesajících zlověstnou rychlostí.
Třicet sedm střemhlavých bombardérů korvetního kapitána Clarence W. McCluskyho z Enterprise, rozdělených do dvou eskader poručíků Besta a Gallahera, nenašlo japonské lodi v předpokládaném místě záchytu, neboť, jak víme, Nagumo z původního kursu odbočil. Když McClusky v označeném prostoru viděl pouze prázdnou vodní pláň, obrátil napřed k jihu. Ani tam ale nenalezl nejmenší známky po přítomnosti japonského loďstva. V 9 hodin 30 minut, změnil kurs na sever. Piloti znervózněli, pohled na palubní přístroje, které ukazovaly, jak rychle se tenčí zásoby paliva, vyvolával neklid. V 9 hodin 55 minut se situace ještě nezměnila a bylo jasné, že jestliže v následujících deseti minutách nedá velitel formace pokyn k návratu, nevrátí se bombardéry již nikdy. McClusky, ale tvrdohlavě pokračoval stejným kursem, jako by si hrozící nebezpečí vůbec neuvědomoval. Náhle se hluboko pod letadly prolétávajícími ve výši 6 000 metrů objevila na hladině osamělá loď. Šlo o japonský torpédoborec, za jehož zádí zůstávala široká zpěněná stopa, zatímco ostrá příď rozhazovala na obě strany vysoko vzlétající vodní tříšť.“

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 347.

V dalším textu pak český historik, upozorňuje na japonský torpédoborec Arašio /Araši, či Arashi, dle jiných pramenů/, kterému velel fregatní kapitán Jasumasy Watanabe. Ten již před hodinou „lovil“ americkou ponorku Nautilus (zde viz foto



, pod kterým byl popisek USS_Nautilus_SS-168, foto je majetkem US NAVY, zde bylo zvětšeno.), ale přes veškeré pokusy jejího objevení akustickým lokátorem, a ničení hlubinnými pumami se mu jí nepodařilo zničit. A Nautilus pak unikl zcela a Watanabe s ní ztratil úplně kontakt. Následně pak jeho torpédoborec dostal rozkaz, aby co největší rychlostí dohnal Nagumův svaz. A právě zde jej zastihl korvetní kapitán McClusky se svými 37mi střemhlavými bombardéry. K tomu na str. 417., český historik píše, cituji:

„McClusky, neznaje pravé poslání osamělé lodi, usoudil z její rychlosti, že pluje jako kurýr mezi invazní skupinou a Nagumovým svazem, a že tedy její kurs jej musí dovést k dosud marně hledanému cíli. Zamířil tedy se svými 37 bombardéry na severovýchod, tam, kam směřoval torpédoborec.
V 10 hodin 5 minut piloti zahlédli asi 35 mil před sebou na hladině bílé stopy lodních šroubů. Někteří z nich si oddechli. Domnívali se, že je velitel konečně dovedl k mateřským plavidlům, neboť v prázdnících se palivových nádržích zbývaly pohonné hmoty jen na pár desítek mil letu. Jak se ale letouny přibližovaly k lodím, skla dalekohledů rychle odhalila pravdu. Pagodové věži bitevních lodí a přítomnost čtyř letadlových lodí nenechaly nikoho na pochybách. Jedna věc ale byla nanejvýš překvapivá: dosud se neobjevily žádné nepřátelské stíhačky, bombardéry nevítala ani protiletadlová palba.“

Zde pak český historik Miloš Hubáček zapojuje do bombardování také letadla z letadlové lodi Yorktown, když na str. 418., knihy Pacifik v plamenech hovoří takto, cituji:

„Třetí eskadra střemhlavých bombardérů z Yorktownu korvetního kapitána Maxwella F. Leslieho, která se okamžik poté, co v 10 hodin 15 minut zahlédla nepřátelské lodi, ponořila do rozsáhlého moře mraků a ztratila spojení jak s Masseyovými torpédovými bombardéry, tak s Grayovými stíhači, navázala s japonským svazem opětovně kontakt o pět minut později, přesně v době, kdy ne Nagumovy lodi ve velkých obloucích vyhýbaly nalétávajícím Maseyovým letounům.
Leslie sestoupil na 500 metrů a se sluncem v zádech se připravoval k útoku. Nejblíže se nacházely dvě letadlové lodi Kaga a Sorjú, korvetní kapitán vybral za cíl Sórjú. V 10 hodin 25 minut dal povel k útoku. Na plný plyn se řítil k letadlové lodi, která se právě otáčela po větru, připravená k odstartování letounů k náletu na americké lodi. Leslie, který krátce po vzletu Yorktownu tak nešťastně přišel o svoji pumu, měl ještě palubní zbraně. Z výšky 3 000 metrů zahájil palbu. Aby byla smůla dovršena, v 1 300 metrech se kanóny zasekly, ale letoun, následován dalšími šestnácti bombardéry (zde viz foto



, pod kterým byl popisek_Douglas_SBD_2_Dauntless, dál pak přeloženo volně - z letadlové lodi USS Enterprise v říjnu 1941, foto je volně přístupné na několika webech, bylo zde několikrát zmenšeno.), mířil dál jako šíp k Sórjú. Přelétl nízko nad její rozlehlou palubou, a protože od této chvíle již nemohl udělat nic víc, velkým obloukem počal nabírat výšku a sledoval nálet ostatních letadel eskadry.
Jako druhý nalétával bombardér poručíka Holmberga, a teprve nyní se ozvala řídká protiletadlová palba. Z výšky 800 metrů Holmberg svrhl 500 kg pumu a za okamžik zaduněla obrovská exploze, kusy rozervané letové paluby vířily vzduchem. Ve třech vlnách následovaly další bombardéry 3. eskadry. V rozmezí tří minut od 10.25 do 10.28 zasáhly Sórjú tři pumy. První pronikla letovou palubou před věží ostrova a explodovala v podpalubních hangárech. Druhá zasáhla střed lodi, vybuchla mezi nahromaděnými letouny. Letová paluba se v okamžiku změnila v moře plamenů, z nichž zaznívaly výbuchy nádrží letadel čerstvě naplněnými stovkami galonů benzínu, přerušované ostrými explozemi vybuchující munice. Třetí puma dopadla poblíž zadního výtahu a následky byly opět katastrofální.“

Fregatní kapitán Rjúsaku Janagimoto, velitel letadlové lodi Sórjú, se po třech zásazích a následných výbuších a požárech, pokoušel po nějakou dobu organizovat záchranné práce, ale veškeré snahy byly marné. Exploze i následné totiž postupně vyřadily nejprve telefony, poté zvukovody. Pak přestal fungovat i lodní telegraf a velitelský můstek byl tak zcela odříznut a zbaven spojení s ostatními částmi lodního personálu.

„Velitel záchranných čet fregatní kapitán Hisaši Ohara, nedbaje popálenin, seběhl na letovou palubu a doufal, že se mu podaří zorganizovat hašení požárů, zuřících na všech stranách. I toto úsilí bylo beznadějné, vodní pumpy nefungovaly. Náhlá exploze poblíž stojícího bombardéru smetla fregatního kapitána přes palubu a z bezvědomí se probral až ve vodě, kde jej držel nad hladinou námořník, kterého patrně stihl stejný osud.
V 10.40 se zastavily stroje. O dvě minuty později plameny zachvátily sklad torpéd a obrovský výbuch téměř roztrhl loď ve dví.
V 10.45 dal kapitán Janagimito příkaz k jejímu opuštění.
Sedmnáct letounů Maxe Leslieho se po skončení náletu vracelo na mateřskou loď. I když řada z nich byla protiletadlovou palbou poškozena, eskadra neztratila ani jedno letadlo.“

Ve stejné době, kdy 3. eskadra střemhlavých bombardérů fregatního kapitána Leslieho z Yorktownu napadla japonskou letadlovou loď Sórjú, z druhé strany, tedy z jihozápadu se dvě eskadry střemhlavých bombardérů, pod velením korvetního kapitána McCluskyho vrhly velice podobným způsobem na další dvě japonské letadlové lodi. Český historický spisovatel Miloš Hubáček na str. 419., a dalších stranách, své knihy, Pacifik v plamenech, o tom vydává následující, jím nalezené, historické svědectví, cituji:

„McClusky s eskadrou poručíka Wilmera Gallahara zamířil na Kagu a Ngumovu vlajkovou loď Akagi přenechal eskadře poručíka Richarda Besta. Jeho příkaz ale Best neslyšel, neboť zpočátku obě eskadry směřovaly na Kagu. Teprve když část Bestových pilotů viděla, že všichni útočí na stejnou loď, z vlastního rozhodnutí změnili směr a obrátili k Akagi. Toto nedorozumění ale Američanům přineslo zcela nepředvídanou a významnou výhodu. Při startu z Enterprise jako první opouštěla letovou palubu Gallaherova letadla. Protože paluba byla v té době přeplněna připravenými letouny, měly Gallaherovy bombardéry k dispozici zhruba polovinu dráhy, proto byly pro usnadnění vzletu vyzbrojeny lehčími, 250 kg pumami. Až za nimi startující Bestovy stroje, s větší možností rozjezdu, nesly půltunové pumy. Tím, že se nyní letadla obou eskader promíchala, dostaly svůj díl těžkých pum jak Kaga, tak Akagi.
Opět, jako v případě náletu na Sórjú, se útočící letouny setkaly s minimální obranou. Desítky stíhaček Zero, které v minulých sehrály při obraně Nagumova svazu rozhodující roli zmasakrováním několika vln torpédových bombardérů, se nyní nacházely na palubách letadlových lodí, kde poté, co odrazily nálet Masseye, urychleně přistávaly k doplnění munice a prázdných nádrží. Ty, které ještě zůstaly ve vzduchu, byly příliš nízko, než aby mohly proti prudce klesajícím střemhlavým bombardérům zasáhnout, a řada z nich již neměla žádné střelivo.“

A v dalším textu pak historik Hubáček, na str. 420., své knihy – Pacifik v plamenech, strhujícím způsobem, popisuje nejprve ničení letadlové lodi Kaga americkými střemhlavými bombardéry SBD. Přečtěme si zde důkaz, cituji:

„V 10 hodin 26 minut začaly na Akagi a Kagu dopadat první 500 kg a 250 kg pumy. Tři těsně minuly příď Kagy, čtvrtá, lépe zamířená, explodovala na zadní části letové paluby. Další zásah, jenž následoval vzápětí, měl katastrofální následky. 500 kg puma vybuchla pár metrů od lodního ostrova. Kapitán Džisaku Okada a všichni důstojníci přítomní na velitelském můstku byli na místě zabiti. Puma zasáhla i velkou cisternu, jež stála zaparkovaná na palubě poblíž ostrova a měla sloužit k tankování vracejících se letadel. Následovala obrovská exploze a celé okolí ostrova bylo zalito proudy hořícího benzínu. I dvě další pumy našly cíl. Vytrhávaly velké otvory v letové palubě, kterými pronikal oheň do hangárů, jak hořící benzín stékal do podpalubí. Zmatení a vyděšení námořníci bezhlavě pobíhali a důstojníci se marně snažili dramatickou situaci zvládnout. V hořících letounech na palubě umírali piloti, kteří již zasedli do kabin připraveni ke startu, v podpalubí za rozpálenými přepážkami stejně strašným způsobem hynuly desítky mužů zaskočených plamennou záplavou. Část lodní posádky byla kouřem a plameny vytlačena na okraj letové paluby, a když i tam začal dosahovat nesnesitelný žár, skákali námořníci přímo z paluby do moře. Detonace, jež lodí otřásla od přídě po záď, oznamovala, že plameny zachvátily skladiště pum. Kusy oceli, lidská těla a části letadel létaly vzduchem, loď zahalil kouř a záchranné čety, jež se podařilo zorganizovat, stály před úkolem, který zvládnout nebylo v jejich silách. Nikdo už nedovedl odhadnout, kolik pum loď skutečně zasáhlo, jejich výbuchy se mísily s explozemi benzínových nádrží a vlastní munice (zde ještě viz foto z letadla



, pod kterým byl popisek, Kaga, Akagi a Sórjú, po útoku amerických střemhlavých bombardérů v bitvě u Midway, foto je volně na několika webech, zde bylo foto zmenšeno.).“

Tolik tedy prvé dvě letadlové lodi, příští pondělí bude popsána vlajková loď Akagi a pak také ta čtvrtá, Hirjú. Přesně tak, jak vše popsal Miloš Hubáček.


Použité podklady:

Americký orel proti vycházejícímu slunci, Alan Schom.
Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách, David Jordan a Andrew Wiest.
Bitva o Guadalcanal, Samuel B. Griffith II.
Boj o Filipíny, Miloš Hubáček.
Causa Dohihara, Josef Novotný.
Dějiny světa, Svazek X, za redakce: V. V.Kurasova (odpovědný redaktor), A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku, S. I. Roščin (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov.
Autorský kolektiv:
I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov.
Druhá světová válka den za dnem, Donald Sommerville.
Druhá světová válka, Martin Gilbert.
Duel v Pacifiku, Hrowe, H. Saunders.
Japonská válka 1931 - 1945, Aleš Skřivan
Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt.
Krev slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války, Len Deighton.
Krvavá jatka I., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavá jatka II., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, Micuo Fučida, Masatake Okumiya.
Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku, Eric Hammel.
Pacifik v Plamenech, Miloš Hubáček.
Pád nedobytné pevnosti Singapur, Peter H. Gryner.
Pearl Harbour, Ivan Brož.
Průvodce válkou v Pacifiku, Daniel Marston.
Speciální operace, William H. McRaven.
Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945, David M. Glanz.
Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt.
Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl), Edwin P. Hoyt.
Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945, Dan Van Der Vat.
Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje, Edwin P. Hoyt.
Vítězství v Barmě, David Rooney.
Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, PROLOG Lubomír Vejřík, 1994.
Záhady 2. světové války, William B. Breuer.
Zlomená křídla samurajů, Robert C. Mikesh.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=128 ... &start=300