Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 351.

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 351.
Zde viz náčrt



, na kterém je Bitva u Midway_2, s vývojem událostí 4. června od 10 hodin 30 minut, až do 6. června 1942 do 00,00 hodin, tedy druhá fáze. Náčrt byl nakreslen z mnoha jiných nákresů pro Palbu, od kreslíře Roz., naskenován a zmenšen. Na palubě a v podpalubí letadlové lodi Yorktown, zuřily požáry od 500kg (V Č 289., je skutečně - v tzv. poznámka, - v článku od profesora Love, že japonské střemhlavé bombardéry Val, nesly bombu o váze 250 kg, a také ještě dvě bomby o váze 60 kg.) bomb japonských bombardérů. Z dálky, o něco větší než dvacet mil, celý japonský nálet pozorovaly, z velice silných dalekohledů, posádky amerických letadlových lodí Enterprise a Hornet (zde viz foto



, pod kterým byl popisek USS_Enterprise_April_1939_foto bylo volně na několika webech, muselo být několikrát zmenšeno.) a Hornet (zde viz foto



, pod kterým byl popisek USS_Hornet_28CV_829_Doolittle_Raid_on_18_april_1942, foto je volně na několika webech). Osádky viděly dopady japonských pum a následné gejzíry vod, stejně jako kouřové stopy po výbuších protileteckých granátů. O tom, proč nesměly stíhačky z obou letadlových lodí zasahovat, nalezl český historický spisovatel Miloš Hubáček, následující fakta, a tak na str. 431., své knihy Pacifik v plamenech, rozvláčně, leč velice studeně, válce poplatně a k té zároveň logicky, o tom píše následující věty, cituji:

„Všichni těžce nesli, že nemohou svým druhům na Yorktownu nikterak pomoci; nejhorší byl tento pocit pro piloty stíhaček, kteří chránili vzdušný prostor nad 16. operačním svazem (TF 16). Spruance (zde viz foto



, na kterém je admirál Raymond Spruance, foto je volně přístupné na několika webech) odmítl žádost jejich velitele poručíka Rogera Merla (Rogera W. Mehleho), aby se svými letouny mohl odlétnout Yorktownu pomoci. Nutno říci, že admirál rozhodl naprosto správně – nikdo nevěděl, zda Japonci nevyslali další útočnou vlnu k napadení Hornetu a Enterprise, a kdyby k tomu došlo, nepřítomnost stíhaček by měla tragické následky. Když se na obzoru objevil sloup hustého, tmavého kouře, bylo Spruanceovi jasné, že je Yorktown zasažen. Protože nevěděl, jak je poškození Fletcherovi vlajkové lodi vážné, vyslal jí okamžitě na pomoc křižníky Pensacola a Vincennes a dva torpédoborce.
Nálet skončil; bylo 12 hodin 16 minut. Ozývala se jen sporadická palba, jak se dělostřelci doprovodných plavidel pokoušeli zasáhnout odlétávající japonská letadla. Uniklo jich víc, než by byl ochoten věřit každý, kdo viděl, jak jedno za druhým padalo do moře sráženo nelítostnou palbou palubních zbraní amerických stíhaček a protiletadlových děl napadených lodí. Pět bombardérů a jedna stíhačka se vrátily zpět na Hirjú (zde viz foto



, pod kterým byl popisek_Japanese_aitcraft_carrier_Hiryu_1939, foto je volně na několika webech, zde bylo zvětšeno). Letoun poručíka Kobajašiho však mezi nimi nebyl.“

V dalším svém textu se pak český historik, na str. 431. a 432., vrací zpět na Yorktown, kde píše, že se záchranné a opravářské čety pustili okamžitě, po uhašení požárů, které by neohrožovaly život, do oprav. Ty velké dva otvory v letové palubě se jim podařilo zacelit velmi rychle. Nejprve na dřevěné trámy upevnili ocelové pláty a za pouhých dvacet minut, byla paluba letadlové lodi opět provozuschopná. Mnohem závažnější však byly škody v podpalubí.

„Druhý zásah zničil dva lodní kotle a uhasil oheň v pěti dalších. Loď počala ještě více zpomalovat, stroje se zastavily. Za této situace, kdy navíc byl vyřazen z činnosti lodní radar, dal admirál Fletcher letounům, které stále kroužily ve vzduchu a čekaly na pokyn, příkaz, aby přistály na Enterprise a Hornetu. Musel učinit i další nelehké rozhodnutí – přemístit se se svým štábem z ohromeného Yorktownu na jinou loď, odkud by dále mohl řídit boj. Nebylo vyhnutí, a tak za pár minut signalizovala z paluby Yorktownu lampa kontradmirálu Williamu W. Smithovi na křižníku Astoria, aby vyslal člun k převozu admirála a jeho nejbližších spolupracovníků. Po lanech spuštěných z vlajkového můstku důstojníci sešplhávali dvaadvacet metrů k vodní hladině, kde člun čekal. Fletcher chtěl zpočátku učinit totéž, když se ale podíval do hloubky pod sebou, zjistil, že na takový výkon nestačí. Proto jen zabručel, že na podobné věci je příliš starý, a byl spuštěn do člunu na zavěšené sedačce. Sotva vstoupil na palubu Astorie, přikázal, aby těžký křižník Portland vzal Yorktown do vleku.

Ve stejné době, v prostoru podpalubí, museli mechanici, a to v plynových maskách, alespoň „provizorně“ opravit poškozené kotle. To aby Yorktown, mohl plout alespoň svou vlastní silou. Jak popsali Ti, kteří se těchto prací účastnili, jednalo se o montáže ve strašných podmínkách, kde nejvíce vadil sílící žár, který působil neskutečné potíže – většina mechaniků utrpěla rozsáhlé popáleniny, které byly provizorně obvázány a mechanici tak pokračovali v práci.

„Ve dvě hodiny a dvě minuty (14.02 odpoledne) se v blízkosti Yorktownu ozval jásavý pokřik: ze stožáru dosud ochromené lodi byla stažena žlutá vlajka označující vážnou poruchu a místo ní se objevil signál oznamující, ´mohu plout rychlostí 5 uzlů´. Podle korvetního kapitána Jacka Delaneyho, který řídil opravy, byla naděje zvýšit zakrátko rychlost až na 20 uzlů, což by dostačovalo, aby loď opět získala potřebnou akceschopnost, umožňující i operace palubních letounů. Protipožárním družstvům se zatím podařilo lokalizovat požáry, jež na několika místech zachvátily podpalubní prostory, a po pár minutách dokonce započalo tankování stíhaček zaparkovaných na letové palubě.“

A nyní zase zpět na nepřátelskou stranu, k japonské letadlové lodi Hirjú, která byla jako jediná, ze všech čtyřech, ještě bojeschopná. Český historik na str. 433., dál o ní píše, cituji:

„Ve 12 hodin 45 minut převzala radiostanice na Hirjú hlášení jednoho z pilotů skupiny poručíka Kobajašiho oznamující, že nepřátelská letadlová loď hoří. Tato zpráva, jež byla předána Nagumovi na křižník Nagara (zde viz foto



, lehkého křižníku Nagaro, autorem je Wikipedie, foto bylo zvětšeno.), poněkud zlepšila náladu, která jako dusivý mrak dolehla na japonské důstojníky ve chvíli, kdy bombardéry McCluskyho a Maxe Leslieho v pár minutách změnily tři hrdé letadlové lodi v planoucí pochodně. Znovu vysvitla naděje, že ještě není vše ztraceno, že se snad ještě podaří odvrátit hrozící katastrofu a zasadit nepříteli takové rány, jež by alespoň vyrovnaly dosavadní vlastní ztráty. Nagumo, který po přesunu na Nagaru znovu převzal taktické velení zbytku 1. úderného svazu, obdržel i další povzbuzující zprávy. Velitel zabezpečovací skupiny invazních sil viceadmirál Kondó sděloval rádiem, že obrátil na sever a pluje rychlostí 28 uzlů Nagumovi na pomoc se svou impozantní formací bitevních lodí, křižníků, torpédoborců a s letadlovou lodí Zuihó. Krátce nato jej informoval Jamamoto, že dvě letadlové lodi Rjúdžó a Džunjó (zde viz foto



, na kterém je japonská letadlová loď Rjúdžó, foto je volně přístupné na několika webech. A zde viz foto



, pod kterým byl popisek_přeloženo, letadlová loď junyo_Džunjo_1945, foto je majetkem US NAVY, pro palbu bylo zvětšeno.), které tvořily součást svazu, jenž napadl Aleuty, dostaly příkaz nejvyšší rychlostí zamířit na jih a připojit se k Hirjú.“

Japonské námořní síly začaly na jih Pacifiku, všeobecně do prostoru k Midway, stahovat mohutné síly. Jamamoto měl, přes ztrátu tří letadlových lodí, určitě stále k dispozici dostatek těžkých plavidel, „se kterými mohl na Fletchera a Spruance nelítostně udeřit a změnit hrozící porážku ve vítězství“, napsal, na str. 433., své knihy – Pacifik v plamenech, český historik Miloš Hubáček, aby dále doplnil, cituji:

„Vše ale záviselo na jedné jediné skutečnosti: podaří-li se Jamamotovi soustředit lodi vzdálené stovky mil včas, dříve než nepřítel využije své momentální převahy námořního letectva a způsobí japonským svazům takové ztráty, které ochromí jejich akceschopnost v samotných základech. V tuto chvíli si Jamamoto (zde viz foto



, na kterém je admirál Jamamoto, foto je volně přístupné na několika webech) už musel být vědom toho, jakou chybu udělal, když s hlavním svazem, sestávajícím ze tří bitevních lodí, lehké letadlové lodi, lehkého křižníku a devíti torpédoborců, severozápadně od Midwaye, stovky mil od Naguma. Přes dvě stě protiletadlových děl mohl Jamamoto poskytnout k ochraně 1. úderného svazu před americkými bombardéry. Nestalo se tak a mohutná palebná síla Jamamotových plavidel zůstala nevyužita ve chvíli největší potřeby. Proč Jamamoto jednal tímto způsobem, je velkou hádankou pro historiky námořních bojů do dnešního dne; vyčerpávající odpověď nebyla nikdy dána. Pozdě si japonský admirál uvědomil, že bitvu může rozhodnout jen soustředění sil, a pozdě je začal stahovat.“

Ještě než dopadly pumy střemhlavých bombardérů, od McCluskyho a Leslieho pilotů, na japonské letadlové lodi, Sórjú, Kagu a Akagi, tedy po časové ose zpět, před 10.30, dne 4. června 1942, odstartoval, na Nagumův příkaz, z letadlové lodi Sórjú, rychlý průzkumný letoun. Ten měl za úkol vyhledat americké hladinové uskupení a podat přesné zprávy, jaké je jeho složení. Nagumo si potřeboval udělat obraz o tom, jaké lodi nepřítele, jejich složení, má před sebou. Z kusých a často se měnících informací si nebyl schopen udělat obraz o nepříteli.

„Byl sice seznámen z výpovědí zajatého nepřátelského letce, hovořícího o třech letadlových lodích, tuto informaci ale bylo nutno prověřit; co když Američan – i když se to zdálo velmi nepravděpodobné – úmyslně vypověděl nepravdu, anebo sice hovořil pravdu, ale Fletcher mohl v minulých hodinách vydat jiné dispozice pro další dvě letadlové lodi včetně příkazu k návratu na základnu, a situace byla nyní úplně jiná. Ani Kobajaši, když napadl Yorktown, nehlásil nic o jiných dvou nepřátelských letadlových lodích. Bylo to pochopitelné – on i jeho piloti viděli pouze svůj cíl a dvacet mil vzdálený Hornet a Enterprise jejich pozornosti unikly.“

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 352.

V souvislosti s admirálem Jamagučim, píše český historický spisovatel Miloš Hubáček na str. 434., že byl admirál přesvědčen, „že Američané musí mít v blízkosti Midwaye alespoň dvě letadlové lodi; to co dokázali způsobit lodím Sórjú, Akagi a Kaga, nemohlo být záležitostí letadel z jednoho jediného plavidla.“
Zapsáno v japonských hlášeních pak je, že vyslaný rychlý průzkumný letoun ze Sórjú, se dlouho neozýval. Cituji ze str. 434., knihy Pacifik v plamenech:

„Až ve 12.30 se objevil. Když jeho pilot našel Sórjú v plamenech, vyhledal nepoškozenou Hirjú, přistál na její palubě a spěchal na můstek podat admirálu Jamagučimu hlášení, ze kterého vyplynulo, že jeho odmlčení bylo způsobeno poruchou vysílačky, ale co hlavní, bezpečně potvrdil, že Američané vypluli k Midway se třemi letadlovými loďmi. Tím skončili poslední pochybnosti a nyní bylo třeba jednat co nejrychleji. Jamaguči (zde viz foto



, pod kterým je popisek_viceadmiral_Tamon_Yamauchi, foto je majetkem Japanese NAVY, bylo zvětšeno), okamžitě rozhodl o dalším náletu, musel nepřítele napadnout dřív, než se mu podaří ochromit i poslední loď 1. úderného svazu.“

V uvedenou dobu měl admirál Jamaguči, dle českého historika, k dispozici „jen deset torpédových bombardérů a šest stíhaček, nic víc nezbývalo“.
Což tedy znamenalo, že deset torpédových bombardérů mělo tehdy rozhodnout o vítězství v Bitvě o Midway. Piloti torpédových bombardérů dostali rozkaz, nebo také pokyn, a to od velitele palubních letounů na Hirjú, fregatního kapitána Kawagučiho, že mají útočit ve dvou skupinách po pěti. Té prvé skupině a současně i celé formaci, velel poručík Džóiči Tomonaga, který v ranních hodinách vedl nálet na atol Midway, druhou skupinu pěti, pak vedl poručík Hašimoto. Ihned začala příprava torpédových bombardérů, a tehdy mechanici zjistili, že benzínová nádrž Tomonagova letounu v levém křídle, není ještě opravena po proděravění u Midwaye. Cituji ze str. 435:

„Když to bylo sděleno Tomonagovi, jen pokrčil rameny a pravil: ´Nechte to, jak to je, naplňte jen pravou nádrž´“. Ostatní piloti se jej snažili přemluvit, aby si vzal jiné letadlo. Tomonaga ale kategoricky odmítl s tím, že odstartovat byť i bez jediného letounu by za současné kritické situace oslabilo útok, a aby poškozený bombardér místo něho pilotoval někdo jiný, to už vůbec nepřipustil. Dál už jej nikdo nepřemlouval, i když všichni věděli, co to znamená vzlétnout jen s polovinou paliva – Tomonaga se tím od samého začátku vzdával naděje na návrat.
Těsně před vzletem se Tomonaga, Hašimoto a velitel skupiny stíhaček poručík Šigeru Móri odebrali na můstek k admirálu Jamagučimu pro poslední pokyny. Admirál jim sdělil, že není již nejmenších pochybností, že mají proti sobě tři letadlové lodi. Jedna z nich byla zřejmě vyřazena z akce náletem poručíka Kobajašiho. Jejich úkolem je napadnout zbývající dvě. Znovu připomněl nesmírnou zodpovědnost, která je nyní vložena do rukou pilotů šestnácti letounů. Následovaly pevné stisky rukou a Tomonaga, Hašimoto a Móri nastoupili do letadel. V jednu hodinu 31 minut odpoledne již byla všechna ve vzduchu a zamířila na východ. Admirál Jamaguči stál na můstku a se strnulou tváří sledoval vzdalující se letouny, nepohnul se ještě dlouho poté, co se ztratily v mracích.“

Na letadlové lodi Yorktown, se mechanikům a pracovním četám a hasičům, podařil za dvě hodiny skoro zázrak, to od doby, kdy japonské letouny odletěly. Letadlová loď plula rychlostí 18 uzlů a mechanici, mimo výměnu poškozené části rozvodu páry, opravili i letovou palubu, a v podpalubní části lodi byly zlikvidovány požáry. Jako prvé byly na palubu povolány stíhačky, které hlídkovaly nad svazem, aby si doplnily palivo.

„Nataženými hadicemi se do prázdných nádrží přelévaly první galony paliva, když na stožár hlídkujícího křižníku vylétla vlajka oznamující letecký poplach. Jeho radiolokátor objevil ve vzdálenosti čtyřiceti mil skupinu letadel blížících se od severozápadu.
Stejně jako před dvěma hodinami bylo okamžitě přerušeno tankování, osm stíhaček Wildcat (zde viz foto



, pod kterým byl popisek – Grumman_F4F_4_Wildcat, foto je majetkem archivu US Navy, pro Palbu byla upravena velikost fota. Foto bylo na několika webech.) vzlétlo, každá pouze s necelými pětadvaceti galony paliva, doprovodná plavidla zaujímala pozice po stranách letadlové lodi, aby jí poskytla co nejúčinnější ochranu. Na Yorktownu i na ostatních lodích spěchali muži na bojová stanoviště, zasedali k dělům; loď se připravovala na další boj.
Poručík Hašimoto zahlédl nepřátelská plavidla ve 2 hodiny 30 minut, ve vzdálenosti asi 30 mil. Skupina doprovodných lodí, rozmístěných v těsném kruhu, chránila velkou letadlovou loď, na které nebylo ani známky po poškození. Protože zprávy od první vlny střemhlavých bombardérů poručíka Kobajašiho oznamovaly, že plavidlo, jež napadly, je v kouři a plamenech od přídě k zádi, měl Hašimoto zcela přirozeně za to, že Kobajaši musel útočit na jinou americkou letadlovou loď. Hašimoto nemohl nic vědět o fantastickém výkonu, který v minulých dvou hodinách podala posádka Yorktownu a díky němuž nyní loď vyhlížela, jako by se žádný nepřátelský letoun k ní nikdy nedostal blíž než na dvacet mil. Stejného názoru byl i Tomonaga, který o dvě minuty později nařídil připravit se k útoku, jenž bude proveden ze dvou stran současně: Tomonaga napadne plavidlo zleva, Hašimoto zprava.“

Americké Wildcaty se objevily na scéně v době, kdy Japoncům k letadlové lodi Yorktown zbývalo asi tak 10 mil. Český historik Miloš Hubáček, na str. 436., a 437., své knihy, popisuje co dělo, cituji:

„Zasáhly jeden bombardér z Tomonagovy skupiny, ale to se již na ně vrhlo šest rychlých stíhaček Zero (zde viz foto



, pod kterým byl popisek_Zero_Sokaku, tedy Zero na letadlové lodi Šokaku, foto je volně přístupné na několika webech.) poručíka Móriho. V nastalém zmatku torpédové letouny (zde viz foto



, pod kterým byl popisek Nakajima_B5N_Kate, foto je volně přístupné na několika webech) proklouzly, a blížily se k cíli. Ve 2 hodiny 40 minut zahájila protiletadlová obrana doprovodných lodí i samotného Yorktownu palbu ze všech hlavní. Zaburácely 127 mm děla, přidaly se rychlopalné kanóny a kulomety. Tisíce střel vytvářelo vražednou přehradu postavenou do cesty devíti torpédovým letadlům, které rychle klesaly. Letadlová loď zatím provedla ostrý obrat vpravo a tím japonským pilotům zabránila dodržet dohodnutou taktiku útoku. Obě formace bombardérů se rozpadly, každý pilot nyní hledal vlastní způsob, jak dosáhnout nejvýhodnější pozice ke svržení torpéda. Dva nebo tři z letounů se již zřítily do moře proděravěny desítkami zásahů, ostatní se ale neúprosně přibližovaly.
Když se japonská letadla nacházela ve vzdálenosti zhruba tří tisíc metrů, těžké křižníky na rozkaz svého velitele kontradmirála W. W. Smitha sklonily hlavně těžkých děl a granáty počaly vybuchovat na hladině. Stěny vody se ve vteřině vzepjaly bombardérům do cesty a zdálo se nemožné, že by letouny mohly takovou překážkou proniknout. Čtyřem z Tomonagovy skupiny se to ale podařilo a ze vzdálenosti asi 500 metrů svrhávaly svá torpéda. Tomonaga uvolnil torpédo zlomek vteřiny předtím, než jeho bombardér dostal přímý zásah a explodoval. Poručík Hašimoto vypustil torpédo proti levoboku lodi ze vzdálenosti asi 800 metrů. Jeden z japonských pilotů přelétl tak blízko kolem ostrova Yorktownu, že bylo jasně vidět, jak se střelec nadzvedl na sedadle a hrozil pěstí.“

Ve stejné době japonského torpédového útoku, kapitán Buckmaster, velitel Yorkrownu, velmi napjatě sledoval bílou stopu toho prvého japonského torpéda a ve vhodný okamžik dal příkaz k prudkému obratu. Jeho manévr vyšel, torpédo letadlovou loď minulo, a stejně vyšel podobný manévr i u druhého torpéda. Ale bylo jich víc, jak píše, z jemu dostupné historické literatury, Miloš Hubáček na str. 437., své knihy – Pacifik v plamenech, cituji:

„Ve 2 hodiny 44 minut se na hladině objevila další světlá brázda směřující k levoboku, přímo doprostřed lodi. Tentokrát se již uhnout nepodařilo. Kdyby loď měla zachovanou svou vysokou třicetiuzlovou rychlost, jak tomu bylo ještě před nedávnem, možná že by se dalo zabránit nejhoršímu. Nyní při osmnácti uzlech, to bylo vyloučeno. Exploze otřásla celou lodí a plavidlo se okamžitě počalo naklánět na levobok. O třicet sekund později zaduněla druhá exploze, další torpédo zasáhlo levý bok. Zdálo se, jako by 20 000tunový Yorktown byl na zlomek vteřiny nadzvednut. Muži padali, praskaly ocelové přepážky, zastavily se generátory vyrábějící elektřinu a podpalubí se ocitlo ve tmě; z proraženého potrubí se valila pára a její tlak klesl ve chvíli na nulu, těžké kormidlo, v okamžiku exploze natočené doleva, zůstalo zablokováno v této poloze. Druhé torpédo protrhlo v levém boku lodi, pět metrů pod čarou ponoru, obrovský otvor, kterým se do podpalubí valily vodopády vody. Loď se naklonila o 17° a v následujících dvaceti minutách sklon dosáhl 26 stupňů.

Z proražených palivových nádrží na levoboku se po hladině rozlévalo jezero unikající nafty.“

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 353.

Americkou letadlovou loď Yorktown, jsme v konci článku Č 352., opustili v době, kdy se odpoledne dne 4. června 1942, po japonském torpédovém útoku, v době Bitvy u Midway, naklonila nejprve o 17 stupňů, a asi za dalších dvacet minut, sklon již dosahoval dokonce 26 stupňů. Z proražených naftových nádrží na levoboku, unikala z lodi nafta. Co všechno se pak stalo dál, popisuje Miloš Hubáček, na str. 438. a dále, ve své knize Pacifik v plamenech, když dále píše, cituji:

„Posádky křižníků a torpédoborců bezmocně sledovaly situaci, ve které se letadlová loď ocitla. Japonské letouny dosud jako neodbytní dravci křižovaly nad vodou a poslední z nich, kterým ještě zbývala torpéda, se pokoušely zasáhnout co nejúčinněji, splatit dluh za hořící Sórjú, Akagi a Kagu. Ale odpor, ke kterému vybičoval obsluhy protiletadlových zbraní na ostatních lodích pohled na nakloněný a kouřem zahalený Yorktown, byl neuvěřitelný. Na torpédoborci Benham jeden z námořníků u 127 mm děla dokázal v minutě a pětačtyřiceti sekundách zasunout do uzávěru čtyřiapadesát nábojů, každý vážící sedmadvacet kilogramů (…?). Na torpédoborci Russell musel velitel lodi hodit z můstku svoji přilbu na muže u rychlopalného kanónu, aby zastavili zuřivou palbu, ve které se pokračovali i v době, kdy japonské letouny už zmizeli v dohledu. Na torpédoborci Hughes radista vyběhl na můstek se samopalem a pálil po útočnících, dokud nevystřílel poslední náboj.“

Všechna střelba z amerických lodí, jak dohledal Miloš Hubáček, pak končila ve 14 hodin 52 minut, když jako poslední přestal střílet křižník Portland. Celý popsaný děj, od prvého výstřelu, přes shození torpéd, do posledního výstřelu, trval prý ve skutečnosti jen dvanáct minut.

„Přestože v zápalu bitvy měla většina amerických námořníků za to, že ani jednomu z japonských letadel se nepodařilo útok přežít, mýlili se. Vyvázlo všech pět letounů skupiny poručíka Hašimota, i když tři z nich byly poškozeny tak těžce, že snad jen zázrakem se jim dařilo držet se ve vzduchu. Zachránily se i stíhačky poručíka Móriho. Poručík Tomonaga skončil v rozstříleném letadle ve vlnách oceánu a spolu s ním i osádky dalších čtyř bombardérů jeho skupiny. Při návratu na Hirjú Hašimoto radostně oznamoval rádiem:
´Dva jisté zásahy letadlové lodi typu Enterprise´?!
Vůbec nepochyboval o tom, že napadl jinou loď než před zhruba dvěma hodinami Kobajaši.“


Na Yorktownu byla odpoledne, po odletu japonských torpédových letadel, velice kritická situace. Když její velitel kapitán Buckmaster, vyslechl všechna stručná a věcná hlášení o způsobených škodách, od velitelů jednotlivých úseků, usuzoval, že pro loď již není záchrany. Miloš Hubáček zde, na str. 439., o tom píše, cituji:

„Šéf strojovny korvetní kapitán Delaney sděloval, že všechny kotle jsou vyřazeny z činnosti, takže není možné uvést v chod stroje a dodat energii nezbytnou alespoň k pohonu vodních a palivových pump. Velitel pracovních čet fregatní kapitán Aldrich oznámil, že bez čerpadel nemůže zaplavit pravou část podpalubí a vyrovnat tak naklonění lodi, ani přečerpat palivo z nádrží. Zdálo se, že se Yorktown každým okamžikem převrátí. Buckmaster stál na můstku, obklopen mlčícími důstojníky. Všichni věděli, že jen kapitán může učinit zásadní rozhodnutí, a při pohledu na jeho bledou tvář tušili, jak těžko mu v tomto okamžiku je; v nejkritičtějších chvílích je velitel vždy ve své odpovědnosti sám. Po několika nekonečných minutách kapitán promluvil.
´Nevidím žádný smysl v tom, aby zahynulo 2 000 mužů´, pravil hlasem zastřeným pohnutím. Obrátil se k vedle stojícímu důstojníkovi a nařídil:
´Přikažte opustit loď´.

Hodina, která byla v lodním deníku zapsána, jak napsal Miloš Hubáček, byla - 14 hodin 55 minut, když se na stožáru mučeného Yorktownu, objevil vlajkový signál, který nařizoval opuštění lodi, stejný pokyn byl předáván do podpalubí, kde jej jeden muž sděloval tomu dalšímu, jako štafetový kolík.

„Z lodní nemocnice byli vynášeni zranění a spouštěni do člunů vyslaných křižníky a torpédoborci proplouvajícími opodál. Stovky mužů posádky se shromažďovaly na nakloněné palubě a po lanech přivázaných k zábradlí na pravoboku opouštěly loď. Na hladině byla největším nebezpečím nafta vylitá z proražených nádrží. Lepila se na tělo, oslepovala, a kdo polkl trochu této odporné kaše, zažíval strašné chvíle dusivého dávení. Čluny a vory přeplouvaly mezi Yorktownem a doprovodnými plavidly sem a tam, paluby a ošetřovny torpédoborců se plnily stovkami zraněných, z nichž velký počet potřeboval okamžitou lékařskou péči. Řada jich byla poraněna úlomky pum, popálena, kůži na dlaních sedřenou, jak klouzali po lanech z paluby, desítky dalších musely být zbaveny naftového obalu, který odolával mýdlu i vodě, ostatní mohly zachránit jen rychlé chirurgické zákroky. Yorktown se rychle vyprázdnil (zde viz foto



, pod kterým byl popisek, volně přeloženo Opuštěná letadlová loď Yorktown, 4. června 1942. Foto je majetkem US NAVY. Fotografie byla zvětšena). “

Zaznamenán byl i jeden případ, kdy nic netušící lékaři, ke kterým se zpráva o opuštění lodi nedostala, neboť právě operovali a nikdo jim jí nepředal. Miloš Hubáček jí presentuje na str. 440., své knihy Pacifik v plamenech, cituji ji, pro zajímavost a ke cti lékařské profese raději také celou:

„V nemocničním sále nehybné lodi hlavní lékař a jeho chirurg korvetní kapitán French pokračovali v operaci těžce zraněného námořníka; nic nevěděli o tom, že byl vydán příkaz k opuštění lodi (trochu mě tam vadí fakt, že byla loď nakloněna do nějaké polohy a bylo asi umění si srovnat operační stůl, ale asi si uměli poradit, úprava a polohování stolu, či co, byli to oba asi dlouholetí praktici? – jen má úvaha). Když skončili, Davis vyšel, aby dal pokyn k odnesení raněného, nenašel nikoho, kdo by příkaz splnil. Spolu s Frenchem tedy pacienta vynesli na palubu a spustili do jednoho z přivolaných člunů; potom jej následovali sami.
Z pravé strany můstku vše sledovali kapitán Buckmaster (zde viz foto



, pod kterým byl popisek_captain_Elliot_Buckmaster_foto je majetkem Wikipedie, zde bylo několikrát zvětšeno:
https://en.wikipedia.org/wiki/Elliott_Buckmaster ) a jeho operační důstojník fregatní kapitán Dixie Kiefer. Zdálo se, že oba lékaři jsou poslední z posádky, kdo opouští loď, proto dal Buckmaster Kieferovi pokyn, aby tak učinil i on. Kapitán zůstal na lodi sám. Prošel palubu, sestoupil do podpalubních hangárů, proplétal se změtí trosek, trámů, pokřivených ocelových plátů, překračoval mrtvá těla, volal do tmavých prostor, klepal na přepážky, pátral po známkách života, ale nenašel nikoho. Pak se vrátil na palubu, poblíž lodní zádi se spustil po laně na hladinu a doplaval k jednomu z vorů obsazených trosečníky čekajícími, až se pro ně vrátí člun z blízkého torpédoborce. K páté hodině odpolední bylo již převezeno na paluby šesti torpédoborců 2 270 mužů posádky Yorktownu.“

Tady pro tuto chvíli končí Miloš Hubáček dění na americké letadlové lodi. Neznamená to však, že by se již ve své knize k Yorktownu nevrátil a neinformoval o všem okolo ní. Naopak, až se vyrovná svým popisem, se všemi japonskými loďmi, a děním okolo Midway, vrátí se k této letadlové lodi a popíše vše co se s ní dělo, stejně jako o tom jak se stalo, že se ještě dala do pohybu, a pak následuje popis až do potopení Yorktownu.
V dalším však ještě nejprve popisuje osudy japonských letadlových lodí, ve dnech 4. června odpoledne a poté i dalším den, 5 června 1942.


Použité podklady:

Americký orel proti vycházejícímu slunci, Alan Schom.
Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách, David Jordan a Andrew Wiest.
Bitva o Guadalcanal, Samuel B. Griffith II.
Boj o Filipíny, Miloš Hubáček.
Causa Dohihara, Josef Novotný.
Dějiny světa, Svazek X, za redakce: V. V.Kurasova (odpovědný redaktor), A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku, S. I. Roščin (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov.
Autorský kolektiv:
I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov.
Druhá světová válka den za dnem, Donald Sommerville.
Druhá světová válka, Martin Gilbert.
Duel v Pacifiku, Hrowe, H. Saunders.
Japonská válka 1931 - 1945, Aleš Skřivan
Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt.
Krev slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války, Len Deighton.
Krvavá jatka I., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavá jatka II., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, Micuo Fučida, Masatake Okumiya.
Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku, Eric Hammel.
Pacifik v Plamenech, Miloš Hubáček.
Pád nedobytné pevnosti Singapur, Peter H. Gryner.
Pearl Harbour, Ivan Brož.
Průvodce válkou v Pacifiku, Daniel Marston.
Speciální operace, William H. McRaven.
Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945, David M. Glanz.
Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt.
Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl), Edwin P. Hoyt.
Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945, Dan Van Der Vat.
Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje, Edwin P. Hoyt.
Vítězství v Barmě, David Rooney.
Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, PROLOG Lubomír Vejřík, 1994.
Záhady 2. světové války, William B. Breuer.
Zlomená křídla samurajů, Robert C. Mikesh.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=128 ... &start=300