1017-1059 od vojáků po vévody a knížata
K minisérii článků o působení Normanů ve Středomoří mě inspirovala jednak jakási aureola obklopující Vikingy a jejich následovníky, jednak nesmírně zajímavé téma střetu kultur a především zcela náhodou na internetu nalezená diplomová práce Martina Černého, týkající se na české poměry vyčerpávajícím způsobem daného tématu, a ze které budu ve velké míře čerpat. Tak se pojďme podívat co se vlastně na jihu slunné Itálie dělo v 11. a 12. století. První díl nás trochu uvede do obrazu situace v jižní Itálii, podíváme se letmo na usazování Vikingů v pevninské části Evropy a budeme sledovat jejich působení na jihu Apeninského poloostrova až do roku 1059, kdy se zde stali vůdčí silou, s pevně ukotveným právním postavením.
Italský poloostrov po roce 476
Když Flavius Odoakar odeslal v roce 476 do Konstantinopole císařské insignie, zůstal nekorunovaným vládcem Itálie ve volné závislosti na Východořímské říši. Jeho vláda, ale byla příliš nezávislá a východořímský císař Zenón se jej rozhodl zbavit za pomoci balkánských Ostrogótů. Ostrogóti s vůdcem Theodorichem zpacifikovali Odoakera a založili Ostrogótské království, zahrnující celou Itálii a Ilýrii. V roce 535 ostrogótský král Theodahad nechal z touhy po moci zavraždit svou manželku (a příbuznou) Amalasunthu dceru Theodoricha Velikého. Amalasuntha měla jako dřívější regentka v království velké slovo a vystupovala směrem ke Konstantinopoli vstřícně. Změna kurzu zahraniční ostrogótské politiky nebyla na východě žádoucí a navíc císař Justinián po podmanění Vandalů v Africe nabyl dojmu, že stejně se mu bude dařit i v Itálii. Útok vedený současně z Dalmácie a Sicílie neslavil okamžitý úspěch. Východořímský vojevůdce Belisar, o rok později sice dobyl Neapol, obsadil Řím a roku 538 také Janov, Milán a další města, ale válka se vlekla a pustošila venkov i dobytá města. Roku 539 na sever vpadli ještě Frankové a Ostrogóti po několika kolech jednání kapitulovali roku 540. Brzy ale povstali a postupně se zmocnili prakticky celé Itálie dříve obsazené Belisarem. Až roku 552 silné císařské vojsko porazilo Ostrogóty u Busta Gallorum a Mons Lactarius. Do roku 554 skončil poslední ostrogótský odpor. Ovšem na konsolidaci poměrů a řádné začlenění Itálie do Východořímské říše nedošlo. Roku 565 zemřel Justinián Veliký a záhy čekala Itálii další invaze.
Langobardská tzv. Železná koruna sloužila ke korunovaci italských králů, pochází patrně z 5. století a posledním korunovaným panovníkem byl Ferdinand Dobrotivý
Langobardský král Alboin se rozhodl pod tlakem Avarů, svých nových sousedů a dřívějších spojenců proti Gepidům, ustoupit z nebezpečného prostoru severně od Dunaje na území dnešního Slovenska a Rakouska a „ujmout se dědictví“ svých příbuzných Ostrogótů v Itálii. Roku 568 vtrhl na Apeninský poloostrov a nová síla si rychle podmanila většinu země. Král se usadil v Pavii na severu, ale část langobardských sil táhla na jih, kde záhy vznikly celky s centry v Beneventu a Spoletu. Vládci obou těchto útvarů uznávali krále v Pavii, ale současně si ponechávali velkou míru samostatnosti. Zbylá území v Itálii byla za císaře Maurikia roku 584 sloučena do nově vytvořeného Ravennského exarchátu. Ten zahrnoval vévodství Benátky, Pentapolis (města Ancona, Rimini, Fano, Pesaro, Senigallia) Perugie, Řím, Neapol, Kalábrie, Lukánie na jihu Itálie. Sicílie měla vlastní správu, Sardinie a Korsika patřily pod exarchát Afrika.
Itálie v 7. století, oranžové okraje má langobardské území, fialové Byzanc
Exarcha neudržel Perugii, langobardské útoky z Beneventa připravili Byzanc roku 640 o Kalábrii, Neapol a později i Lukánii. Jen východní pobřeží Apůlie spadalo pod byzantskou správu. Stejně tak odpadl Řím, který si na Byzanc vzpomněl, jen když potřeboval nutně pomoc. Hlavní slovo zde měly staré aristokratické rody, které těžce snášely byzantské zásahy. Císař Leon III. vyhrotil situaci, když byl strůjcem ikonoklastického hnutí, které otřáslo Byzancí. Papež Řehoř III. jeho počínání odsoudil, čímž se dostal do sporů s Byzancí, která ztrácela ve Věčném městě svůj vliv. Definitivní politický odklon Říma a Byzance pak v polovině 7. století znamenal konec používání Latiny Byzantinci a „přechod“ na nový úřední jazyk Konstantinopole – Řečtinu. Postupně se začaly projevovat i obřadní a teologické rozdíly mezi církvemi.
Střetnutí Langobardů a Byzantinců
Poslední exarcha Eutychius byl zabit Langobardy při jejich útoku v roce 751 a exarchát zanikl. Správu území v Itálii převzal italský katepanát se sídlem v Bari, kde byl místní velitel povýšen na správce nad všemi jihoitalskými državami. Langobardský nápor vedený králem Aistulfem pokračoval a po obsazení Ravenny a měst Pentapolisu, byl nyní na řadě střed Itálie. Aistulf ovládl i vévodství Spoleto a po Římu požadoval značně vysoké finanční částky, přičemž omezoval papežovu suverenitu. Papež Štěpán nejprve marně žádal o pomoc Byzanc a poté odjel prosit o zásah franského krále Pipina III. Krátkého. Ten uskutečnil dvě tažení v letech 754 a 756, kdy Aistulfa umravnil a současně vydal listinu tzv. Pipinovu donaci, kterou byla papeži předána území bývalého Ravennské exarchátu Ravenna, Perugia a Pentapolis. Nároky Byzance byly odmítnuty i s ohledem na neposkytnutou pomoc a do džbánu vzájemné nedůvěry přibyla další kapka. Potvrzením tohoto stavu se pak stala listina, která měla zaručovat papeži nezávislé postavení vůči Byzanci, tzv. Konstantinova donace. Toto falzum vzniklo patrně mezi lety 757-767. V listině datované k roku 324 byl papež Silvestr povýšen císařem Konstantinem nad všechny jiné patriarchy, stal se nejvyšším rozhodcem v církevních otázkách. Byly mu také uděleny pocty náležející císaři a hlavně mu byla předána vláda nad Římem, Itálií i celou západní částí císařství.
Itálie v roce 751, oranžově Byzanc, šedomodře Langobardi
V roce 774 Karel Veliký obsadil Pavii, sesadil krále Desideria a definitivně zničil Langobardské království jako samostatný stát. Jeho území začlenil do nově vzniklého Italského království, které spadalo do jeho říše. Knížata Beneventa a Spoleta uznala Karla za svého pána, ale dál nesla langobardskou tradici a svou lásku k nezávislosti. Jak to bývá, větší celky se začaly dělit na menší části. Roku 839 se z Beneventa vydělilo knížectví Salerno a nedlouho poté i Capua. Obě tato knížectví se stala nejvlivnějšími celky v jižní Itálii. Z Langobardského panství se také postupně začala oddělovat bohatá města Amalfi, Gaeta, Neapol, Sorrento.
Sicílie byla ušetřena langobardských útoků, ale zase byla vystavena občasným arabským kořistnickým vpádům. Nic ale nenasvědčovalo invazi s cílem přičlenění ostrova pod vládu chalífy. Ovšem jak jsme to už viděli několikrát, dobyvatele sem pozvali místní sami. Roku 827 byl kvůli „zpustlému“ chování odvolán byzantský správce Sicílie Eufemikos. Ten se ovšem nesmířil se svým koncem v úřadu a povstal proti císaři se zbraní v ruce. Na pomoc si zavolal arabské válečníky z Afriky. Ti mu v první fázi sice pomohli vojensky, ale záhy mu také pomohli do hrobu a už roku 831 udělali z dobytého Palerma hlavní město arabské Sicílie. Boje pokračovaly, ale Byzanc neměla síly je zvrátit ve svůj prospěch. Roku 843 padla Messina a o třicet let později Syrakusy a Byzanc měla na ostrově jen omezená území.
Obsazení měst na Sicílii umožnilo Arabům podnikat loupeživé výpravy do Apůlie , Kalábrie, roku 846 byl vypleněn Řím a ušetřen nebyl ani klášter Monte Cassino. Přímo obsazeno bylo Bari, Tarent a další města. Císař Basileos I. nakonec v sedmdesátých letech 9. století obnovil vládu nad byzantskými územími jižní Itálie a Arabové se museli stáhnout. Současně se Byzanci poddalo i Benevento a další langobardští vládci, kteří si ale stále ponechávali jistou míru nezávislosti.
Z pohledu císaře severně od Alp byla Itálie velmi problematická a těžce ovladatelná, kvůli značné odlehlosti od centra říše a tedy kvůli nákladům a obtížím, které jakékoli tažení na prosazení lenní svrchovanosti provázely. I když by bylo tažení úspěšné, jeho výsledky byly zpravidla velmi brzy ztraceny.
Neúspěchem skončila například výprava Oty II. v roce 983, která měla za cíl obnovit zde předchozí poměry a porazit útočící Araby. Nakonec Ota II. po porážce od muslimů tak tak unikl z byzantského zajetí a po krátké nemoci zemřel. Výraznějším hráčem zde byla Byzanc. Ani Byzanc nebo Arabové ale nebyli dost silní, aby rozhodně zvítězili. Nikdo nebyl schopen po celé desáté století získat rozhodující a trvalou převahu a ovládnout úrodnou krajinu s bohatnoucími městy, která byla křižovatkou obchodních a poutnických tras a kde se mísili italsko-latinské, řecké a arabské vlivy.
Usazení Vikingů ve Francii
Kde jsou ti Normané že ano.. no zatím „už“ v Normandii. Normané jsou přímí potomci Vikingů, tedy germánských seveřanů. Půdu podle jejich práva dědil nejstarší syn a mladší mužští potomci hledali své štěstí, kde se dalo. Východiskem se posléze staly dlouhé námořní cesty s cílem obchodu, kořistění, prostě nějakého způsobu obživy, které dosáhly nevídaných rozměrů a úspěchů. Vikingské nájezdy od roku 793 doložitelně sužovaly Britské ostrovy i západní evropské pobřeží a od poloviny 9. století i hluboké vnitrozemí, kam vikingské výpravy mířily na svých rychlých lodích proti proudu řek. Takže kromě plenění Flander byl roku 841 dobyt Rouen, roku 845 byla napadena a patrně také vydrancována Paříž. V té době začali v ústích řek vznikat první vikingské osady, mající spíše dočasný význam jako shromaždiště a překladiště kořisti.
Po jisté pauze, kterou zapříčinily boje s Alfrédem Velikým v Anglii, se vikingské nájezdy vrátily s ještě větší intenzitou v osmdesátých letech. Západofranský král Ludvík III., Karloman II. i císař Karel III. Tlustý s nimi svedli několik vítězných střetnutí, ale souběžně používali i vyplácení výpalného, což nájezdy rozhodně nezastavilo. Vypleněno bylo mj. Lotrinsko, Limbursko a Flandry. Karloman II. kupříkladu vojensky porazil Vikingy na podzim 883 a následně jim nabídl 12 000 liber stříbra, aby odešli z Amiensu.. Nájezdníci na to kývli a odešli.. na podzim roku 884. Ne všichni se vraceli na zimu na sever a řada seveřanů ve Francii běžně přezimovala. Asi nejznámější epizodou je velké obléhání Paříže v letech 885-886, kterého se účastnily posádky nejméně 300 lodí (také se hovoří o 700). Paříž sice tehdy měla spíše provinční charakter, přesto se jednalo o velké střetnutí, které skončilo tak nějak podivně. Část města byla dobyta a vyrabována, část se ubránila, vypleněno bylo široké okolí a císař Karel III. v čele své armády dal přednost zaplacení výpalného, než aby riskoval boj.
Vikingský nájezd
Nájezdy začaly postupně slábnout, přesto se čas od času objevovala velká tažení. Jedno z nich vedl roku 911 Hrólfr, norský rodák pokročilého věku. Podle různých interpretací mu bylo mezi 51 a 65 lety. Cílem nájezdu se stalo město Chartres jihozápadně od Paříže. Ovšem Západofranský král Karel III. Prostý (Simplex) útok očekával a město bylo posíleno akvitánskými vojáky. Vikingové byli odraženi a při ústupu ke své základně u řeky byli pronásledováni franskou jízdou. K rozhodující bitvě ale opět nedošlo a začalo jednání mezi oběma vůdci. To vyústilo ve smlouvu v Saint-Clair-sur-Epte. Původně byly Vikingům nabídnuty Flandry, ale to bylo odmítnuto. Druhá nabídka na zemi mezi řekou Epte a mořem v ústí Seiny byla přijata. Nádavkem pak ještě dostal Hrólfr, známý pod svým pofrancouzštělým jménem Rollo Bretaň. Ta sice nepatřila králi, ale nejlépe se dává to, co není tvoje. Nu a Rollo slíbil poslušnost králi a vojenskou pomoc před vikingskými vpády. Na znamení přijetí závazku měl Rollo políbit Karlovu nohu. To odmítl a tento akt delegoval na jednoho ze svých družiníků. Ten se skutečně sklonil, jak Karel čekal, ale chytil krále za nohu, zvedl jí a políbil, což panovník neustál a spadl na zem.
Součástí dohody bylo přijetí křesťanství Rollem a jeho lidmi a sňatek s Giselou, patrně Karlovou dcerou. Tato smlouva znamenala vznik nárazníkové zóny mezi vnitrozemím a vpády Vikingů, která se záhy začala nazývat Normandií, podle seveřanů, Norů, Northmanů. Ti dle smlouvy přijali křesťanství, záhy přejali jazyk, kulturu a ženili se místními ženami. Začlenili se do nižších vrstev franské společnosti, ale udržovali si povědomí o svém původu. Tradiční důraz na válečnické umění a schopnosti se rozvinul v nově se rodící třídě rytířů a rytířské kultuře. Z pěších bojovníků se pod franským vlivem stali jezdci a postupně rytíři útočící na koních. Součástí osvojené křesťanské kultury byly i zbožné poutě k významným místům křesťanství, což snad mohlo evokovat dřívější výpravy a normanští šlechtici začali záhy také putovat po Evropě i Blízkém východě. Pouze správa a právní systém Normandie vycházel ze severské tradice. Tedy opět dědil vše nejstarší potomek a mladší sourozenci se museli uživit jinak. Částečně byli jejich potřeby ukojeny rozšiřováním území, vstupem do rytířského stavu a službou některému z vyšších šlechticů. Do roku 939 ovládl Rollův syn Vilém „Dlouhý Meč“ území až po poloostrov Cotentin a vévodství Normandie získalo ustálenou rozlohu. Přesto docházelo k přebytkům normanské mužské populace.
První léta italského dobrodružství
Po relativně klidném desátém století obnovili muslimové své útoky na Itálii. Obsadili některá místa na Korsice a Sardinii a stále odvážněji napadali italské pobřeží. V roce 1002 jejich útoky přiměly Benevento platit tribut a město samo se poddalo Adelferovi, hraběti z Avellina. V roce 1003 bylo Araby obleženo Bari, kterému pomohly benátské lodě. Císař Basileos II. Bulharobijce tou dobou právě na Balkáně bil Bulhary. I další rok bylo pobřeží střední Itálie pleněno muslimy a roku 1005 byla vypálena Pisa, když její lodě bojovaly s Araby u Reggia di Calabria. Byzanc se snažila udržet status quo, ovládala četné langobardské státečky, ale s její nadvládou nevládla spokojenost. Hlavně knížata Salerna a Capuy se snažili vymanit z vlivu Byzantske řiše. Obecná místní averze k odlišnému řeckému ritu jim v tom byla velmi nápomocná. Do čela langobardského odboje se postavil Melo a jeho švagr Datto, kteří se zmocnili Bari. V roce 1011 byzantské oddíly pod velením Basileia Argyra Bari obsadili a Melo se pokoušel najít pomoc, kde se dalo včetně papeže. Byzanc řešila převážně problémy v Malé Asii a na Balkáně a v Itálii chtěla jen udržet klid.
Itálie kolem roku 1 000
V letech 1015 a 1016 další silné útoky muslimů donutily postižené italské vládce spojit se pod záštitou papeže Benedikta VIII. Janov a Pisa poskytli flotilu, která zničila nepřátelské loďstvo, Ranier z Tuscie a Adalbert II. Obertengo porazili Araby na Sardinii. Je možné, že do tohoto vojska byly zváni rytíři a vojáci ze širokého okolí a zpráva se dostala až do Normandie. Odtud sem mohli zamířit první Normané.
O jejich příchodu do jižní Itálie se zmiňují dvě pololegendární verze, které se od sebe částečně liší. V té prvé v roce 1016 skupinu zbožných normanských poutníků cestujících k Mont Sant Angelo v Apulii oslovil místní šlechtic Melo a žádal je o pomoc proti Byzantincům v Bari. Normané slíbili, že následující rok přijedou Mela podpořit vahou svých mečů. V té druhé normanští poutníci vracející se ze Svaté země někdy na konci 10. století sami a rádi pomohli bránit okolí Salerna místního langobardského knížete Waimara III. proti plenění Arabů. Zvítězili a i přes bohaté dary a nabídky i setrvání vše odmítli. Vzhledem k tomu, že útok na Salerno byl v této době potvrzen jen roku 1016, je možné, že se tyto popisy vztahují k jedné a téže skupině cca 40 rytířů. Zda to byli opravdu poutníci nebo vojáci štěstěny, kteří zde hledali obživu, není možné zjistit, ale důraz kladený na jejich zbožnost a nezištnost dává tušit spíše to druhé.
Normanský rytíř
Typickou přílbou byla kónická helma s nánosníkem. Obličej dále někdy chránila kroužková rouška – pěší postava jí má rozvázanou na hrudi ( jako my někdy). Nejtypičtější brnění tvořila drátěná nebo přesněji kroužková košile, sahající na konci 10. století k pasu a postupně se prodlužující po kolena. Někdy vybavená kapucí, již zmíněnou rouškou nebo drátěnými „palčáky“ na koncích rukávů košile. Na hruď se někdy doplňovala druhá kroužková vrstva chránící tak nejcitlivější část těla. Kromě kroužkového brnění se objevovalo brnění lamelové, z tenkých železnýc pásků nebo převzaté byzantské šupinové s železnými šupinami připevněnými na látku. Nejchudší šlechtici měly brnění z kůže nebo prošívanice. Kulatý štít se nadále držel u pěchoty, ale rytířská jízda používala nový typ štítu s mandlovým tvarem, na kterém byla preheraldická znamení, u Normanů dost často draci. Klasickou zbraní rytíře byl sečný meč, kterým se dalo i bodat. Při útoku na koni bylo využíváno kopí, které ale ještě nebylo vždy založeno do podpaží a často sloužilo jako oštěp vrhaný na nepřítele. Další nutností rytíře bylo vlastnictví koně, nejlépe pravé válečného dextraria, který byl nejméně 8 x dražší než běžný jezdecký kůň a byl snad podobný dnešním Andaluským koním.
Melo z Bari hledající pomoc byl vynikajícím zaměstnavatelem normanských družin. Normané se na jih skutečně dostavili v roce 1017. Zamířili sem mladší synové normanských šlechticů s nějakým tím nevelkým doprovodem s cílem získat bojové zkušenosti a hlavně si zajistit dostatečnou odměnu ať už ve výši platu nebo kořisti. Bohužel nemáme nikde údaje o tom, kolik jich mohlo být. Domnívám se, že aby měli pro Mela nějaký vojenský smysl, muselo jich být výrazně více než oněch 40, o kterých se zmiňují pozdější prameny. Řekněme nějakých 200-300 rytířů? Nejprve připravili Byzanci porážku u Fortore. Ovšem Byzantinci nebyli zdaleka zničeni a v bitvě u Kann pod vedením Basileia Boioannese v říjnu 1018 své protivníky drtivě porazili. Melo uprchl k císaři Jindřichovi do Bamberku, kde zemřel roku 1020. Prořídlé normanské oddíly přišly o svého vůdce Gilberta a jeho nástupcem byl zvolen jeho bratr Rainulf Dregoth. Bojovníci se ovšem nevrátili zpět do své vlasti, ale začali hledat na jihu další uplatnění, rozuměj zaměstnavatele. Současně z Normandie dorazili další muži hledající štěstí a obživu na bohatém jihu a tento trend pokračoval v následujících desetiletích. Každoročně přicházeli noví a noví muži, kteří nejen nahrazovaly padlé, ale také rozšiřovaly počty seveřanů. O návratech rytířů z jihu do Normandie jsem nenašel žádné zprávy, ale obě skupiny o sobě dobře věděli. Normané vstupovali do služeb toho, kdo si je mohl dovolit platit. Sloužili v byzantské pevnosti Troia, další hájili zájmy bohatých měst nebo bojovali ve službách langobardských šlechticů Waimara III. ze Salerna či Pandulfa IV. z Capuy.
Byzantský úspěch u Kann ohrožoval zájmy papeže Benedikta VIII. i císaře Jindřicha II. Byzantincům se kromě Salerna poddal i Pandulf z Capuy a také jeho bratr Atenulf, opat kláštera Monte Cassino. To byly závažné ztráty vlivu, ale císař s nejistým dobrodružstvím na jihu Itálie váhal. Až byzantský útok na Melova švagra Datta, jeho zajetí a potupná smrt (byl vezen ulicemi Bari na oslu a poté zašit do pytle s kohoutem, opicí a hadem a vhozen moře) vyprovokoval císaře k činu. Hrozilo totiž reálně, že se Byzantský vliv rozšíří dál a dál na území, které mělo podléhat říši. Tažení v roce 1022 ale dosáhlo jen omezených cílů, Monte Cassino s novým opatem bylo „navráceno“ Římu, Pandulf IV. z Capuy byl jako probyzantský exponent zajat, řada menších šlechticů holdovala císaři, ale Salerno útoku odolalo, stejně jako byzantská Troia. A podobně jako Ota II. před nějakými 40 lety i Jindřich zde onemocněl a později zemřel. Skupina Normanů Rainulfa Dregotha bojovala nejprve za Byzanc, ale poté přešla do služeb Jindřicha II.
Jindřich II. – vpředu, nechává odvézt do vězení Pandulfa – postava vcházející do věže
Nový vládce říše Konrád II. propustil Pandulfa na svobodu a ten se iniciativně jel ujmout svého předchozího majetku. Capua jej ovšem nechtěla vpustit a tak požádal o pomoc svého švagra Waimara III. ze Salerna a najal samozřejmě i Rainulfovi muže. Capua nakonec padla a Pandulfova hvězda opět vycházela. Po smrti Waimara ze Salerna se regentkou jeho nezletilého syna stala Pandulfova sestra, která s bratrem spolupracovala. Pandulf pak zaútočil na Neapol, kterou dobyl a její vládce Sergius IV. uprchl. A na pomoc proti uchvatiteli si najal koho jiného - Rainulfa. Ideální spojení – bohatý pán v krajní nouzi Normany opravdu potřeboval a za pomoc přislíbil Rainulfovi vlastní léno. Roku 1029 Neapol padla a roku 1030 se Rainulf Dregoth stal Sergiovým leníkem jako hrabě z Aversa. Podobně jako Normandie, i Averso na půli cesty mezi Capuou a Neapolí, mělo bránit Sergia před útoky z Capuy. A podobně jako v Normandii Rainulf pojal za manželku sestru svého lenního pána. Když roku 1034 zemřela Rainulf si vzal naopak Pandulfovu neteř a postavil se proti svému dosavadnímu pánovi. Pandulf pak zabral montecassinské majetky a jeho moc opět dosáhla bodu, kdy se od něj jeho podporovatelé začali odvracet. Vojensky proti němu vystoupil Waimar IV. ze Salerna s podporou Normanů. Brzký příchod císaře Konráda II. dokončil dílo. Pandulf uprchl do Konstantinopole, kde byl uvězněn. Konrád pak na jihu udělal pořádek a mimojiné Rainulfa z Aversa potvrdil jako hraběte. Byzanc se mezitím postupně propadala do vnitřních sporů a zajímala se především o své východní hranice.
Zobrazení Normanů v bitvě u Hastingsu ze slavné Tapiserie z Bayeux (z téhož unikátního obrazového zdroje je i úvodní obrázek)
Když se Byzanci naskytla možnost podniknout zásah na Sicílii, okamžitě byly konány přípravy tažení. Na Sicílii se nepohodl palermský emír al-Achal s bratrem Abu Hasanem. Emír získal pomoc z Afriky a Hasan se v nouzi obrátil na Byzanc. V průběhu příprav byl Hasan zavražděn a záminka pominula, přesto bylo rozhodnuto zaútočit a omezit tak nejméně řádění arabských pirátů. Waimar IV. byl požádán jako byzantský spojenec o podíl na výpravě. A koho jiného, že poslal co nejdále od svých majetků? Rainulfa a jeho Normany, kteří byli velmi problematičtí spojenci v době míru. Normané rádi kývli. Jejich počet stále narůstal a nově příchozí mladí bojovníci plní elánu, toužili získat si majetek, případně dokonce své vlastní léno jako Rainulf. Zvolna se z vojáků bez domova najímaných za určitých podmínek na určitou dobu proměňovali v pozemkové vlastníky. Zatím se jednalo o ojedinělý stav a většina rytířů byla tam, kam je zájmy jejich zaměstnavatele poslali, ale precedens byl na světe. Mezi nově příchozími Normany byli i synové nevýznamného ale velmi potentního normanského šlechtice Tankreda z Hauteville. Se svými dvěma ženami měl celkem 12 synů a jednu dceru. Do Itálie se postupně vydali Vilém Železná Paže, Drogo, Humfred, Godfred a posléze i jejich nevlastní bratři Robert Guiscard, Malger, Vilém mladší, nejmladší Roger a jejich jediná sestra Fresenda.
Zejména Vilém Železná Paže měl přímo nadbytek sebevědomí a Rainulf rád zprostředkoval jeho služby Byzanci na Sicílii. Zde pokračovaly vnitřní boje a byzantský útok v roce 1038 pod velením vynikajícího byzantského vojevůdce s titulem stratega autokratora Georgia Maniaka (pozn. Maniakes – ne Maniak) začal úspěšně. Jeho vojsko se skládalo z poměrně pestré směsi „co Byzanc dala“. Byly zde oddíly byzantských držav v jižní Itálii a Makedonii, skupina 500 arménských pěšáků, 300 jízdních hlásících se k paulikánské herezi, Langobardi vedení Arduinem, 300-500 Normanů pod Vilémem Železnou Paží a jeho bratrem Drogonem a konečně byzantská elita, normanská Varjažská garda vedená Haraldem Sigurdsonem alias Haardradou, který už jako anglický král nalezl smrt v bitvě u Hastingsu o 28 let později. Brzy padla Messina a další města. Vyprošťovací armádu, která měla pomoci obleženým Syrakusám, Byzantinci odrazili u Troiny a následně obsadili Syrakusy za velké pomoci Viléma a Normanů. Ovšem Maniakes chtěl chránit místní z části řecké obyvatelstvo a odmítal normanské pokusy o plenění a získávání kořisti. Tím se zanesli do vojska rozmíšky, které z druhé strany rozdmýchal velitel byzantského loďstva Stefan, který na Maniakovy úspěchy žárlil, obvinil jej ze vzpoury a nechal odvézt do Konstantinopole. Normané si stěžovali na malý podíl na kořisti a prostřednictvím Arduina přednesli své stížnosti velení. Bez odezvy. Arduin byl poté zbičován, když odmítl předat krásného koně, kterého ukořistil byzantskému veliteli a zklamaní a roztrpčení Normané i Langobardi odpluli do Itálie.
Boje proti Byzanci
V té době Waimar IV. se svým spojencem Rainulfem dobyli Amalfi a poté i Gaetu, bohatá města, která těžila z formální závislosti na Byzanci a než o nějakou suverenitu jim šlo o hospodářský zisk. Byzanc právě procházela tak častými problémy na císařském dvoře, kde se nakonec na trůn dostal Konstantin IX. Monomach. Předtím byl však z vězení propuštěn Melův syn Argyrios, který okamžitě začal ve stopách svého otce připravovat povstání proti Byzanci. Po jeho vypuknutí byl zabit byzantský místodržící a nový správce Michael Dukianos povolal na pomoc jednotky ze Sicílie. Tam tedy Arabové téměř bez boje získali vše, co dříve ztratili. Dukianos pak udělal velmi zarážející věc. V průběhu langobardského povstání jmenoval velitelem Melfi Arduina. Právě toho Arduina, který velel Langobardům na Sicílii a kterého nechali Byzantinci zbičovat. Snad to bylo díky Arduinovým schopnostem a kontaktům, snad z nevědomosti o předchozím incidentu. Každopádně Arduin přesvědčil obyvatele Melfi o nevýhodnosti byzantské správy a roku 1041 odjel do Aversy, odkud se vrátil se silnou skupinou Normanů. Otevřeně se přidal na protibyzantskou stranu a Normané poplenili široké okolí. Dukianos proti nim vytáhl, ale byl v bitvě u Venosy poražen. Další tažení znamenalo další porážku, tentokrát v další bitvě u Kann. Konstantinopol toho měla dost, Dukianos byl odvolán a nahradil jej Boioanes junior. Ten správně vytušil sílu Normanů v základně v Melfi a chtěl jí oblehnout. Normané jej ale předešli a v bitvě u Monte Siricolo opět Byzantince porazili a velitele zajali. Povstání nabralo na síle a od Konstantinopole odpadla i významná města jako Bari, Monopoli, Giovinazzo a Matera.
Byzantská pěchota
V táboře povstalců ale začalo docházet k rozporům. Místo silného Waimara IV. nebo Arduina Normané z Melfi za vůdce povstání uznávali nevýrazného Atenulfa, Rainulf Dregoth naopak zůstal ve službách Waimara IV. ze Salerna. Všichni seveřané působili jen jako vojáci, zatím bez ambicí celé akci velet. A aby se to nepletlo, vůdcem se nechal prohlásit také Argyrios, který se svým vojskem obsadil Bari. Byzantská administrativa se konečně vzchopila a po uklidnění situace doma do Itálie vyslali omilostněného Georgia Maniaka. Ten opět prokázal svoje schopnosti a dříve Argyriova Apůlie byla nyní opět v byzantském držení. Schopný velitel ale prostě neměl na růžích ustláno. Majetkové spory v Malé Asii přerostly v palácové intriky jeho souseda a Maniakos byl opět odvolán. Nyní na to ovšem zareagoval poměrně radikálně. Nechal se prohlásit císařem a vytáhl proti Konstantinovi Monomachovi. V roce 1043 se s ním vítězně střetl, ale byl také smrtelně zraněn, čímž celá akce skončila.
Povstalci se vydali proti Trani, poslednímu byzantskému opěrnému bodu, ale úspěch tentokrát znemožnil sám iniciátor povstání Argyrios, který přešel na stranu Byzance. Tato změna podlomila důvěru stále sílících Normanů ve velení Langobardů a velitelem byl zvolen osvědčený bojovník Vilém Železná Paže, kterému samozvaně přiřkli titul hraběte z Apůlie. S Normany se nyní muselo počítat už jako se samostatnou politickou silou. Vilém jednal o dalším postupu s Waimarem IV. který mu dal za ženu svou dceru Guidu a Normanům udělil veškeré území, které dobyli a dobydou na Byzanci. Novopečený hrabě z Apůlie získal Ascoli a měl právo udělovat území v léno, jeho bratr Drogo například získal Venosu, Ascletin (bratr Rainulfa z Aversy) Acerenzu. Rainulf z Aversy získal ještě Siponto a Gargano. V čele povstání byl nyní Waimar IV. jako kníže Apůlie a Kalábrie. Držel snad ještě na uzdě své normanské leníky, ale o možnostech nechat se najmout se v Normandii dobře vědělo a na jih průběžně přicházely další skupinky či jednotlivci, kteří se museli nejprve svými skutky a poprat o podíl na kořisti a jejich horlivost nebyla vždy vítaná. Naproti tomu již etablovaní Normané se po vzoru svých vůdců usazovali a ženili s místními urozenými ženami.
Normanská jízda
Normanskému tlaku na zbylá byzantská území se Konstantinopol bránila různě. Poslala do Itálie Pandulfa IV. z Capuy, aby oslabil jednotu nepřátel, což se částečně zdařilo. Pandulf okamžitě získal podporu části obyvatel a Waimar na jeho porážku nebyl dostatečně silný. Normané jej nechali být, nebyl pro ně hrozbou, naopak možným příštím zaměstnavatelem či spojencem. Novým správcem byzantských držav se stal paradoxně Argyirios a relativně úspěšně bránil normanskému postupu. Jakési vůdcovství v normanském táboře přešlo na novou generaci Normanů a všeobecně měl rozhodující slovo Vilém Železná Paže, schopný a neohrožený válečník. On také Raidulf Dregoth byl patrně už starším mužem a roku 1045 bezdětný zemřel. V čele hrabství jej nahradili v krátkém sledu synovec Ascletin, Raul a další synovec Rainulf, všichni potvrzení Waimarem IV. Vilém Železná Paže zemřel roku 1046 a po něm nastoupil jeho bratr Drogo, který pojal za manželku další dceru Waimara IV. V této době se mezi příchozími Normany objevili příbuzní zde etablovaných válečníků, Richard, další synovec Rainulfa I. a mladší bratr Ascletina a Robert z Hauteville, zvaný později Guiscard (což snad mělo znamenat chytrost či lstivost). Richard byl právoplatným dědicem Aversy, ale Rainulf II. mu odmítl dědictví vydat. Richard s pomocí Humfreda z Hauteville (další ze sourozenců Hautevillových) a Serula získal část majetků, ale byl zajat Drogonem. Vše urovnal až zásah Waimara, po kterém se Richard stal roku 1048 hrabětem z Aversy.
Robert Guiscard chvíli pobyl u bratra Drogona, krátce byl ve službách Pandulfa z Capuy. Aby se opět vrátil k Drogonovi. Ten jej vyslal sloužit do Scribli a poté do San Marco Argentano. Spolu se svými spolubojovníky připravili lest na byzantského správce města Bisignana. Při vyjednávání se jej rychle zmocnili, uvěznili a snad i mučili. Každopádně si výkupným přišli na slušné peníze. Robert se také brzy oženil. Vzal si dceru místního langobardského šlechtice Alberadu z Buonalberga.
Boje s papežem
V Říme ve třicátých a čtyřicátých letech soupeřili šlechtické rody Tusculů a Crescentiů, kteří na papežský stolec prosazovali své favority, přičemž v Římě byl zrovna ten, jehož strana měla aktuálně větší sílu. Do hry se záhy zapojil římský král Jindřich III., který pokud chtěl císařské důstojenství, musel mít také partnera odpovídající pověsti a tím nikdo z dosavadních papežů nebyl. Roku 1046 nechal do Říma svolat synodu, která oba papeže sesadila. Novým náměstkem Kristovým na zemi se stal Klement II., ovšem mnoho toho nestihl a zemřel následující rok. Jindřich III. také chtěl zasáhnout v jižní Itálii. Kromě ochrany majetku kláštera Monte Cassino, který plenili Normané, se císaři nelíbil vzestup Waimara IV., který uděloval tituly podle svého a nerespektoval, že právo k tomu má jen císař. Císařská výprava dorazila v únoru 1047 do Capuy, kde byl do svého původního majetku opět uveden Pandulf IV. Normané byli potvrzeni ve svých titulech a územních ziscích. Drogo se nově mohl titulovat jako Dux et Magister Italiae Comesque Normannorum totius Apuliae et Calabriae. Waimar tak nejenže získal staronového soupeře v Pandulfovi v Capui, ale navíc přišel o lenní podřízenost Normanů, kteří nově podléhali přímo císaři.
Jižní Itálie s vyznačením míst zmíněných v článku
Jako jeho noví spojenci poplenili okolí Beneventa, které se chtělo osamostatnit z vlivu Capuy. Vše vygradovalo tím, že místní nespokojená šlechta nabídla město papeži Lvu IX. s tím, že je ochrání před Normany. Ti si zde počínali prý tak, že všichni s láskou vzpomínali na arabské nájezdy. Lev se rozhodl pro zásah na jihu. V roce 1051 sem svolal jednání s Waimarem i Drogonem, na kterém oba slíbili, že nebudou Benevento napadat. Ovšem po pokračování útoků se přihodila do té doby pro Normany nevídaná věc. 10. srpna byl Drogo v kostele hradu Montella zabit najatým vrahem Risusem. Celá akce byla dopředu pečlivě naplánovaná, protože téhož dne rukou vrahů zahynulo více Normanů. Není ovšem jasné, kdo spiknutí zosnoval. Na klasickou otázku qui bono máme hned několik odpovědí. Smrt normanského vůdce by se hodila Byzantincům, Langobardům a bez stínu podezření nezůstal samozřejmě ani papež. Nástupcem Drogona se stal jeho bratr Humfred, normanské nájezdy ale neskončily. Vojenský zákrok nebyl možný, jen Benevento podléhající císaři mělo nově i papežskou správu díky právě udělenému vikariátu. Mocnému Waimarovi IV. ze Salerna se začalo jeho panství drolit. V roce 1051 se z jeho vlivu vymanilo Amalfi a přijalo formální nadvládu Byzance. Část Salernské šlechty se vzbouřila a Waimara zavraždila před branami města. Novým pánem se stal Waimarův švagr Pandulf. Waimarův nezletilý syn Gisulf začal jednat prostřednictvím Guida ze Sorrenta s Normany o poskytnutí pomoci. Ti, vědomi si nepřátelství s papežem, potřebovali jistého spojence. Gisulfovi výzvy vyslyšeli, město bylo dobyto, vzbouřenci pochytáni a popraveni.
Papež se rozhodl řešit nebezpečí silou a požádal císaře Jindřicha o pomoc. Ten dokonce vojsko vyslal, ale záhy byl přesvědčen svými rádci a tažení zastavil. Lev IX. se tedy iniciativy chopil sám. Nechal ve Švábsku najmout oddíl 700 rytířů pod vedením Wernera z Madenu a Alberta z Winterthusu a cestou se k nim přidávali další vojáci. Také si zajistil účast langobardských šlechticů z Beneventa a jihu Itálie. Vojsko táhlo územím Beneventa s papežem v čele, i když přímé velení neměl. Neméně důležitou roli v jeho plánech hrálo i spojenectví s Byzancí, která na společný postup proti Normanům slyšela. A vojsko vyslané pod vedením Argyria se mělo spojit s papežským nedaleko Gargana a uštědřit Normanům rozhodnou porážku. Díky normanské pevnosti Troia blokující cestu, ale nemohlo papežské vojsko postupovat rychle a muselo zvolit náročnější a delší pochod. Normané díky tomu využili čas, odhodili rozepře, zmobilizovali své síly pod vedením uznávaných vůdců Humfreda z Hauteville, Richarda z Aversa a Roberta Guiscarda a rychle dohodli postup. Rozhodli, že nesmí dovolit spojení obou armád a rychle vyrazili na sever. Obtíže jim způsobila revolta vesničanů, kteří odmítli dodávky potravin a vojsko nebylo dostatečně zásobováno. Přesto 17. června 1053 dorazili k Civitate, kde tábořil Lev IX.
V první fázi bylo z obou stran žádané jednání. Papež hrál o čas a doufal v příchod Byzantinců, Normané naopak nabízeli složení holdu papeži a potvrzení jimi dobyté země. Lev IX. použil vyčkávací taktiku, jednání se protahovalo a nevedlo k cíli. Normanští vyjednavači se vrátili s nepořízenou, častováni prý posměšky německých vojáků, že jsou malí. To by mě celkem zajímalo, o co šlo. Bral jsem Vikingy, Seveřany, Normany jako poměrně urostlé muže. Tak je zmiňují také kronikáři ať už evropští nebo arabští. Výzkumy koster Vikingů ve Skandinávii udávají průměrnou výšku 172, ve Švédsku konkrétně 176, Normani v Británii měli ve 12. století 168 cm. Nějaký výzkum z oblasti Švábska jsem nenašel, ale vztáhneme-li na Normany výše uvedené hodnoty, pak měli zhruba 170 cm a že by Němci byli průměrně o tolik vyšší, že by to bylo jasně patrné, mi nepřijde moc reálné. Nebo se jen ztratilo v překladu, cože to vlastně mělo být podle Švábů u Normanů malé..
Vzhled účastníků bitvy 1, 2 normanští rytíři, 3 švábský rytíř, 4 langobardský jezdec
Každopádně vše tedy měla nazítří rozhodnout bitva. Ráno 18. června papež požehnal z hradeb města svým vojákům. 700 švábských rytířů sesedlo z koní a zaujalo postavení na táhlém návrší v jinak rovinaté krajině. Nalevo od nich byly promíseny pěší a jízdní italské oddíly pod vedením Rudolfa z Beneventa a Gerarda Lotrinského. Setava de facto sestával jen ze dvou částí oproti klasickému středu a dvěma křídlům. Pravé křídlo snad měli tvořit další němečtí vojáci, ale v době zahájení boje zatím nebyli v postavení a nacházeli se za středem. Celková síla papežského vojska je odhadována na 6 000 mužů. Proti nim stála slabší normanská armáda s 3 000 rytíři a cca 500 pěšáky. Ovšem vojsko veskrze elitní, zocelené v boji. Normané rozdělili své vojsko na tři stejné části. V centru bylo 1 000 rytířů Humfreda z Hauteville, vpravo proti Langobardům bylo 1 000 rytířů Richarda z Aversa a konečně nalevo byl Robert Guiscard s 1 000 rytíři a pěchotou. Tady je zajímavé, že se uvádí, že šlo o 500 Sclavs, tedy patrně o Slovany, ale nevíme o nich nic bližšího.
Plán bitvy 1- útok Richarda z Aversy; 2 - Humfred z Hauteville; 3 Robert Guiscard
Útok začalo pravé křídlo Richarda z Aversy. Rytíři prudce narazili na italské oddíly, které se zhroutily a vojáci hledali záchranu v útěku pobíjeni a pronásledováni Normany. Souběžně či o něco později začal Humfredův útok na švábský střed. Proč vlastně Němci nebojovali také na koních? Snad s ohledem na svůj počet zvolili defenzivní taktiku linie těžkooděnců se štíty a dle kronikářů se spoléhali na své dlouhé a ostré meče. Každopádně celý útok trochu připomínal Hastings – normanský jezdecký útok na opěšalé rytíře kryjící se za štíty. Němci se udrželi a normanský útok byl za oboustranných těžkých ztrát odražen. To už ale útočil zleva Robert Guiscard, přičemž část jeho vojáků rozehnala německé žoldnéře stojící za Šváby. Ti stejně jako Langobardi uprchli. Zbytek papežské armády tedy nyní tvořili švábští rytíři, ve středu bitevního pole. I Robert byl odražen a sice mírný, ale přece jenom svah odebíral výhodu jezdeckého útoku. Robertovi i Humfredovi muži sesedli a pokračovali v pěších útocích, které byly také odraženy. Vše rozhodl Richard z Aversa, který se vrátil z pronásledování Langobardů a zaútočil do německého týla. To znamenalo jejich konec a Švábové byli pobiti do posledního muže. Papež vše sledoval z hradeb Civitate, a když bylo po všem, obyvatelé města jej rázně vyprovodili za hradby ze strachu před útokem Normanů. Záhy byl zajat, ovšem s veškerými poctami byl převezen do Beneventa. Zde zůstal až do března 1054, když jej opustila naděje na pomoc císaře Jindřicha III. a konečně uznal normanské držení majetků v Itálii.
Pokud se dal normanský nástup ještě nějak zbrzdit, po bitvě u Civitate už to prakticky možné nebylo. Langobardi byli příliš rozdrobeni a slabí. V Byzanci pod vlivem patriarchy Michaela Kerularia narůstala stále větší nevraživost vůči papeži a západnímu světu vůbec. Přes některé učené disputace a subordinační rozmíšky ale bylo v zájmu nejvyšších představitelů spojenectví proti společnému nepříteli – Normanům. V roce 1054 vyslal Lev IX. do Konstantinopole poselstvo s Humbertem de Silva Candida, montecassinským opatem Fridrichem Lotrinským a arcibiskupem Petrem z Amalfi, které mělo za cíl urovnat vzniklé rozepře a připravit půdu pro bližší spojenectví a vojenskou spolupráci. Ovšem setkali se zde velmi neústupní muži, Michael Kerularios na straně jedné a Humbert na straně druhé. Michael označil smířlivý list papeže za podvrh a vzhledem ke Lvově úmrtí dál nepovažoval posly za oficiální zplnomocněné vyslance, což Humbert kategoricky popíral. Diskuze mezi učenci nemířila zrovna ke shodě a Michael zakázal Humbertovi sloužit latinskou mši, načež Humbert 16. července 1054 v Hagia Sofia exkomunikoval patriarchu. Konstantin IX. se snažil nastálou situaci urovnat, ale tón exkomunikační buly a zjitřená nálada na dvoře mu to neumožnila. A naopak synoda v Konstantinopoli exkomunikovala papežské vyslance. Těžko si lze představit větší neúspěch poselstva, místo smíru a spojenectví definitivní rozkol církve. Argyrios, který pomáhal papežským vyslancům jednání zprostředkovat byl uvězněn a bez jeho schopného vedení Normané záhy dobyli Lecce a Otranto.
Nový papež Viktor II. nejprve Normany neřešil, velmi brzy ale i on žádal císaře Jindřicha o pomoc. Ten již nestihl reagovat, když v říjnu 1056 zemřel. Jeho syn byl stár 6 let a regentská vláda měla co dělat s šlechtickou opozicí severně od Alp, natož pomáhat někde na jihu. Exponentem císařovi moci se zde stal novopečený vládce Toskánska hornolotrinský Gottfried Bradatý, který udržoval s papežstvím dobré styky i po zvolení Viktorova nástupce Štěpána IX, což byl koneckonců jeho bratr Fridrich, opat z Monte Cassina. Štěpán měl v živé paměti normanské nájezdy na církevní majetky a snažil se vytvořit koalici Toskánska a také Byzance, kde poklesl vliv církevních kruhů. Jednání se ale neuskutečnilo díky předčasné papežově smrti v březnu 1058.
Normané si zatím dál nerušeně podmaňovali jižní Itálii. V roce 1057 nemocný Humfred chtěl prosadit za nástupce svého syna Abellarda a jeho poručníkem udělal Roberta Guiscarda, nyní velmi vlivného muže mezi italskými Normany. Po Humfredově smrti se ale nechal sám provolat knížetem Apůlie a Kalábrie a synovce odstavil. Mezi dalšími rytíři, kteří přicházeli z Normandie se nyní objevili další Robertovi bratři Malger, Godfred, Vilém mladší a Robert. I oni ale museli prokázat své schopnosti, což se jim na stále Byzancí ovládaném území dařilo. Normané ale neměli jen vnější nepřátele a i proti nim se uskutečnilo několik vzpour na ovládaném území, které bratři ve zbrani potlačili. Roger později odešel do služeb bratra Viléma staršího. Po vypuknutí vzpoury v Kalábrii Robert požádal Rogera, aby povstání potlačil s tím, že poté získá jihozápad Kalábrie a to včetně míst, kde se ještě drží byzantské posádky. To se také stalo a Roger se stal pánem části Kalábrie.
Robert Guiscard nyní kromě síly použil i diplomacii, když si zamanul spojit nejmocnější langobardský rod s nejmocnějším Normanem, tedy se sebou. Vyhlédl si za ženu Sichelgaitu, sestru Gisulfa ze Salerna., ovšem musel zapudit svou první ženu Alberadou z Buonalbergo i s malým synem Bohemundem. Naopak Gisulf si představoval, že bude chráněn před Vilémem z Hauteville a Richardem z Aversy. Richard byl v té době již pánem Capuy, kterou dobil na Landulfovi.
A v Římě se zatím rozhořelo další kolo soupeření o vliv, moc a dosazení papeže. Po smrti Štěpána IX. Tuskulští prosadili na Svatý stolec velletrijského biskupa Jana. A tak hned na začátku pontifikátu Benedikta X. odešli proreformní duchovní z Říma a na synodě v Sienně zvolili Gerarda Burgundského protipapežem. Ovšem nový papež Mikuláš II. se nemohl opřít o císařskou moc a jediným mužem schopným pomoci byl toskánský Gottfried Lotrinský. Ten také skutečně pomohl a spojenými silami vyhnali Benedikta z Říma. Ovšem po odjezdu Gottfrieda už vše tak růžové nebylo a síly v Římě byly dost vyrovnané. A zrodil se nápad využít pro podporu Mikuláše II. plenitele, nájezdníky a dřívější nepřátele papežství – Normany. Hildebrand ze Saony odjel do Capuy vyjednat podporu s Richardem z Aversy. Ten na žádost o pomoc kývl a jeho vojsko oblehlo Galerii, kde se zdržoval Benedikt X. Město padlo a papež byl zajat a sesazen 24. ledna 1059. Od června se pak Richard hrabě z Aversy a pán Capuy tituluje jako kníže z Capuy,
Robert Guiscard získává od papeže Mikuláše II. vévodský titul
V srpnu 1059 byla do Melfi svolána synoda za účasti papeže Mikuláše II. a všech předních Normanů. Zde papež udělil Richardovi oficiálně v léno Capuu a Robert Guiscard obdržel v léno Apůlii, Kalábrii a Sicílii (stále pevně Arabskou). Oba museli slíbit, že nebudou napadat zemi sv. Petra a samozřejmě pomáhat papežovi jak jen budou moci. Jejich vláda byla definitivně stvrzena právními kroky samotného papeže. Poněkud problematické je oblenění Normanů z pohledu císaře. Ten sice delegoval část pravomocí na papeže již dříve, ale pod explicitně vyslovenou podmínkou svrchovanosti císaře. Se stoupajícím sebevědomím reformního papežství, zde byla císařská práva zamlčena. To ovšem vyhovovalo oběma stranám, které se setkali v Melfi.
POUŽITÁ LITERATURA
Bridge, A.: Křížové výpravy. Praha 1995.
Černý, Martin: Normané v jižní Itálii a na Sicílii v 11.-12. století. Diplomová práce FFUK. Praha 2008.
Donvito, Filippo: The battle of Civitate, june 18 1053. Norman challenge to the Pope., s. 27-34 in Norman adventurers in the Mediterranean 2011.
Frdlíková, Markéta, : Postavení krále podle Konstitucí z Melfi. Diplomová práce PrFUK. Praha 2016.
Gravett, Christiopher: Normanští rytíři. Brno 2009
Procacci, G.: Dějiny Itálie. Praha 1997.
Honzák, F.; Pečenka, M.; Vlčková, J. : Evropa v proměnách staletí. Praha 1995.
Hroch, M.; Hrochová, V.: Křižáci v Levantě. Praha 1975.
Lewis, B.: Dějiny Blízkého východu. Praha 1997.
Mayer, H.E.: Dějiny křížových výprav. Praha 2013.
Nicolle, David: První křížová výprava 1096-1099. Dobytí Svaté země. Praha 2007.
Tate, G.: Křižáci v Orientu. Praha 1996.
Tauer, Felix: Svět islámu. Praha 1984. Vyšehrad
Wihoda, Martin.: Království Slunce; Jihoitalští Normané mezi státy, národy a kulturami. in: Dějiny a současnost 6 (2003), Praha 2003, str. 12-16.
https://web.archive.org/web/20060109201 ... toires.htm
http://wikipedia.org
http://www.vikinganswerlady.com
.
