V roce 1498 přistáli první Portugalci u pobřeží Mosambiku a od roku 1500 již byly na pobřeží vybudovány regulérní přístavy, z kterých se odváželo zlato a otroci. Portugalská reprezentace předala vládu bílým osadníkům, kteří ve spolupráci se sousedními britskými koloniemi rozvinuli ekonomiku postavenou na levné pracovní síle. Dalších pět století se systém nijak nezměnil a místní obyvatelé byli otroky ve vlastní zemi. Po druhé světové válce, kdy začalo docházet k rušení kolonií evropských mocností na africkém kontinentu, Portugalsko prohlásilo kolonie – Angola, Mosambik, Guinea-Bissau, Cape Verde, Sao Tome a Principe – za zámořské provincie (kraje). Díky této změně se přibližně 1milion Portugalců přestěhoval do těchto oblastí. Jenže v 60. letech se situace v Africe začala vyvíjet poněkud nepříznivě.
Plno kamarádů zemřelo v Curva da Morte
„Nalodil jsem se 17. října 1968 na „Niassu“ a přijel jsem o měsíc později do Nacaly, přístavního města v provincii Nampula. Strávil jsem tři měsíce ve službě ve Vila Cabral (nyní Lichinga), která je ve vnitrozemí, asi 600 kilometrů, v přímém směru z Nacaly. Rozmístili jsme se v pralese a hlídali vojenské konvoje, které přijížděly z metropole. Někdy jsme zůstali 10 až 12 dní v lese a napadali nepřítele.
Když jsme nebyli v buši, hlídkovali jsme po cestách – nezpevněných, písčitých, v místech, kde docházelo k přepadům. V patrole bylo osm nebo devět vozidel, a téměř vždy jsme byli napadeni. Při jedné patrole jsme byli hodinu pod palbou. Byli jsme trochu zoufalí a museli jsme zavolat naše letectvo, které bombardovalo určené pozice. Nepřítel uprchl, a ještě na nás vypálil dvě nebo tři dávky na rozloučenou, ale z dálky. Byla to hodně silná palba, ale naštěstí nikdo nebyl zraněn.
Jindy jsme přijeli z Vila Cabral se zásobami pro rotu na předsunutém stanovišti. Když jsme jeli nazpět a překračovali most, byli jsme napadeni. Nepřítel nechal přejet dvě auta a začal střílet a střílet. Odpověděli jsme, ale protože byli velmi blízko, stříleli jsme z pistolí. Když jsme je trošku zatlačili, přešli jsme k těžkým zbraním – minomety, bazuky a granáty. Po nekonečné přestřelce už bylo slyšet jen výkřiky, ustoupili.
Na základně v Mepondě jsme byli tři až čtyři měsíce. Každý měsíc byla střídána jedna rota, která se vrátila do Vila Cabral. Poté jsme se přesunuli do Muedy v provincii Cabo Delgado, kde jsme byli až do konce rotace.
Ohluchlý po najetí na minu
Jezdili jsme v kolonách mezi Muedou, Sagalem a tím, co se stalo známým jako „Curva da Morte – Zatáčka smrti“ - byla to ostrá zatáčka, zaříznutá do skály. A „turras“- jak jsme přezdívali nepřítele – byli ve skrytu a čekali na vhodnou příležitost a pak zaútočili. Byla to neskutečná smršť.
Později jsme zkoušeli zasáhnout oblast těžkými zbraněmi a vysílali jsme pohotovostní jednotku. Než jsme se tam ale dostali, oni zmizeli. V průběhu všech těchto přesunů mezi Muedou, Sagalem a Mocimboa da Praia, zemřelo mnoho spolubojovníků v „Curva da Morte“.
Během jedné z patrol složené ze dvou čet s asi 60 muži – jsme už projeli Sagalem a ve dvoukilometrovém úseku byla cesta rozbitá po těžkých deštích. Turras toho využili a umístili tam protitankové miny. Neviděli jsme je a najednou jedno z vozidel šlo do vzduchu. Mina explodovala a vytvořila velký kráter. Byli jsme vepředu, naštěstí jsme se mině vyhnuli, ale rána to byla ohlušující. Zůstali jsme na místě asi pět minut, otřeseni, nikoho jsme neviděli a nikdo na nás neútočil. Když jsme se vzpamatovali, stáhli jsme se s kamarády ke koloně a pak začal boj.
Po nekonečných desítkách minut střílení, turras ustoupili. Ztratil jsem část sluchu. Je to válečné zranění, ale pro vládu to není nic, protože mi nikdy nic nedala. Můj kámoš João da Banharia z Porta byl také prakticky hluchý. Pod koly a nohama našich vojáků, vybuchly stovky min. Někteří, tam bohužel zůstali. Hodně jsme trpěli, vzali nás tam a teď si to nepamatují. Za to kamarádství to stálo.
Byla to opravdu těžká doba, myslel jsem si, že se nevrátím, bylo to velmi těžké. I dnes mám stále noční můry a probouzím se v noci. Díky bohu jsem se vrátil, ale viděl jsem umírat mnoho kamarádů. Strašné, když o dvě nebo tři minuty později co mě požádali o vodu, byli mrtví.
Vrátili jsme se 17. ledna 1971. Cestovali jsme z Porto Amélia (dnes Pemba) do Lisabonu na stejné lodi „Niassa“. Bylo to nekonečných 27 dní, co jsem nechal čekat svou rodinu a přítelkyni, která je nyní mojí manželkou.“
(článek z CM Journalu, 26.1.2020)
Portugalsko
Portugalská vláda, pod vedením autoritářského premiéra Salazara, rozhodla o udržení všech kolonií na základě Berlínské dohody z roku 1884-1885 a za každou cenu je zachovat jako součást Portugalska a zvolila následující strategii:
1. Vojenské operace musí udržet pořádek v koloniích a porazit vzbouřence;
2. Diplomatické úsilí musí usilovat o omezení aktivit vzbouřenců, posílením vztahů se svými spojenci a vytvořením nových svazků. Dále musí otevřít a vést dialog se spojenci tak, aby nalezla vhodné řešení a neoslabila Portugalskou suverenitu v koloniích;
3. Rozvinout/zlepšit socio-ekonomickou situaci místních obyvatel (tzv. Win Hearts and Minds), tak aby se cítili součástí Portugalska.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ant%C3%B3 ... ra_Salazar
Uchopili to za dobrý konec, ale nálada ve společnosti, a hlavně logistické zabezpečení bojujících jednotek se ukázalo jako veliký problém, kvůli obrovským vzdálenostem od Portugalska. Bohužel, tento detail si nikdo nechtěl připustit, protože to nebylo něco, co by se nedalo překonat, jelikož portugalská ekonomika byla na vzestupu a vzbouřenci ve všech koloniích vedli „pouze“ pěší válku.
Portugalská armáda měla v době zahájení válek za nezávislost 58tisíc vojáků v pozemním vojsku a celkově měla 79tisíc. Tyto počty se za dobu válek za nezávislost zvedly na 219tisíc. Do afrických kolonií jezdili branci na polovinu své čtyřleté základní služby. Armáda byla na začátku bojů rozmístěna v malém množství v jednotlivých koloniích, např. v Angole bylo 6500 vojáků, z nichž 1500 bylo z Metropole.
Portugalská armáda měla k dispozici z brusu novou doktrínu pro boj s guerillou. Ta byla založena na doktrínách britské (Malajsie 1948-1960) a francouzské armády (Indočína, Alžírsko). Důstojníci, kteří se podíleli na jejím psaní, prošli kurzem ve francouzském Výcvikovém středisku Pacifikace a contre-guerilla v Arzewu, Alžírsko. Potom se zúčastnili bojů v Alžírsku, jako pozorovatelé. Doktrína (O Exercito na Guerra Subversiva, 1963) byla velice dobře napsaná, ale bylo málo času na její implementaci v samotné armádě.
Mosambik
V Mosambiku žilo v době zahájení povstání přes 200tis portugalských přistěhovalců, z nichž většina žila ve městech na východním pobřeží. V zemi byla těžce zakořeněna vláda “bílých” a potřeby původních obyvatel nebyly brány v potaz. Nerostné suroviny na jejím území byly drancovány a zpět do jejího rozvoje nešlo takřka nic. To vedlo ke vzniku hnutí FRELIMO (Frente de Libertação de Moçambique).
https://en.wikipedia.org/wiki/FRELIMO
Jeho strategie byla jasná – získat nezávislost, a to všemi prostředky. K dosažení cíle vytvořilo „safe havens“ v okolních státech – Tanzanie, Zambie, vyslalo své příslušníky do Alžírska k FLN a navázalo styky s komunistickými státy, odkud bralo zbraně a munici. Jako poslední se snažilo sjednotit všechny kmeny na území Mosambiku pro boj proti Portugalské nadvládě.
Proč bojujeme
"Velká část černošské populace je nezaměstnaná. Je možné, aby pro sebe neměli jídlo? Nechtějí vzdělávat svoje děti?
Je tady veliký rozdíl mezi bílými a černochy. Bílý muž, jenom proto, že je bílý, může snadno najít práci, mít odpovídající plat, podporovat svoji rodinu a platit své výdaje – i studium svých dětí; mezitím co černoši mají problémy najít práci, a když se jim to povede, tak dostávají almužnu, která ani nepokryje část jejich potřeb.
Kdykoliv je nějaká výběrovka, které se zúčastní 300-400 uchazečů, vždy vyhrají běloši i když jsou tam vice kvalifikovaní černoši.
Proč musí Afričan, vlastník země, trpět, zatím co běloši se stávají bohatšími na jeho úkor?
Chce lid Mosambiku dále trpět? Jsme si jistí, že ne.
Pomalu veškerý trh v Mosambiku je v rukou bělochů a Indů….
Ozbrojený boj je jediným způsobem, který umožní mozambickému lidu naplnit jeho touhy po svobodě, spravedlnosti a sociálním blahobytu…
…úplná a jen úplná likvidace portugalského kolonialismu“.
Výpis z prohlášení FRELIMO.
FRELIMO zahájilo bojové operace na podzim 1964 a využilo situace, kdy již probíhaly boje v ostatních koloniích, a věřilo, že Portugalsko nezvládne ani vojensky ani ekonomicky boj na dvou frontách. V prvopočátcích se zaměřilo na severní provincie – CABO DELGADO a NIASSA. V těchto oblastech, hlavně v té první, se jí dařilo působit úspěšně proti Portugalcům, a to jak vojensky, tak ovlivňováním místních obyvatel. Portugalská vláda neustále vyzdvihovala nutnost vstřícného vztahu vojáků, a to jak portugalských, tak zverbovaných místních k místnímu obyvatelstvu, ve kterém viděla jeden z klíčů k úspěchu.
24. srpna 1964 byl v Nangololo, Cabo Delgado zavražděn holandský kněz vzbouřenci FRELIMO.
O měsíc později, 25. září, došlo k prvním útokům FRELIMO v Cobué v oblasti Niassa a v Chái (Cabo Delgado). Téhož měsíce utrpěly portugalské jednotky první ztráty.
V následujících měsících, provedlo hnutí FRELIMO sérii útoků v Cabo Delgado a Niassa.
V listopadu se bez většího úspěchu pokusilo rozšířit svoji činnost do oblasti Tete, na západě Mosambiku (jeho čas měl teprve přijít). Ačkoli původním cílem mozambických partyzánů bylo rozšíření konfliktu do celého Mosambiku, právě kvůli etnické různorodosti původních obyvatel se jim toto nepodařilo, a tak se většina bojů, odehrála v Cabo Delgado a Niassa. Vzbouřenci využívali blízkosti hranice s Tanzanií, která jim poskytla logistické zázemí. Kromě toho se v Cabo Delgado, nacházela jedna z hlavních etnických skupin, která podporovala akce tohoto hnutí, Makondové. Za necelý rok FRELIMO ovládlo venkovské oblasti těchto dvou krajů, přičemž portugalská vojska ovládala větší aglomerace.
Portugalská armáda
V roce 1965 měla Portugalská armáda na území Mosambiku cca. 8000 vojáků, pět letadel a žádný vrtulník. Na jezeře Malawi byl jeden hlídkový člun P580 Castor. Pohraniční řeka na severu s Tanzánii, Ruwuma, tak byla absolutně pod kontrolou FRELIMA.
K tomu neměla k dispozici žádné obrněné vozy k doprovodu konvojů. Veškerá vozidla byla UNIMOG a Berliet, bez pancéřování, které vojáci nahrazovali sudy s pískem (byly moc těžké a vozidla ztrácela svojí průchodivost terénem a nosnost), později byly vyměněny za pytle s pískem. Vozidla byla zbavena postranních sajten, kabiny byly bez střechy a vojáci seděli na lavicích uprostřed korby. V pozdější době armáda přesunula do prostoru různá obrněná vozidla jako francouzské Panhardy 4x4 AML-6 Serval a nejtěžší byly Panhardy EBR 8x8. (V Angole si s sebou na patroly vozily i auta s pontony. U řeky ho spustili, přepluli na druhou stranu, ponton rozebrali a jelo se dál).
https://fr.wikipedia.org/wiki/Berliet
Vycvičenost vojáků na povstaleckou válku, byla nulová, všechno se dělo za pochodu. V Portugalsku jim bylo řečeno: „Při nástřelu se schovejte pod auto, a pak běžte rychle směrem k nepříteli a střílejte!“ Návyky v používání zbraní neexistovaly, a tak docházelo i k nehodám, při kterých vojáci umírali. Při přípravě, už v prostoru kolonií, se učili nosit zbraň jako „lovci“, v ponosu, a střílet intuitivně bez míření, ale hlavně za povstalci neběhat – především kvůli minám a pak, že okraje cest byly zarostlé hustým křovím.
V době zahájení konfliktu měli vojáci jako hlavní zbraň staré pušky Mauser, samopaly FBP a kulomety MG-42. Portugalci urychleně potřebovali nakoupit moderní zbraně, a tak brali, co se dalo, od HK G3, přes FN FAL po licenční, holandskou, AR-10. V roce 1961 se jim podařilo dohodnout licenční výrobu G3. Ihned zahájili přípravu výroby a produkce byla připravena během 13 měsíců (lehký kulomet HK-21 za 15 měsíců) od podepsání smlouvy, s výcvikem personálu a zajištěním strojů. Bohužel HK-21 měl plno dětských chyb, a proto nebyl tak oblíben mezi vojáky jako MG-42. K tomu se k obraně základen používaly italské kulomety BREDA, dánské Madseny (model 1952) na trojnožkách. Bohužel, každý s jinou ráží – další logistický problém.
Kulomet Madsen
V roce 1962 dodala zbrojovka Fábrica do Braço de Prata první sérii útočných pušek G3, které se pak pomalu dostávaly k vojákům. V pozdější době byly ke G3 dodávány i granátomety Dilagrama, které umožnily vrhat obranné granáty na větší vzdálenost než obyčejnou rukou. (pozn. Německo nakoupilo od Portugalců 50tisíc kusů G3 pro Bundeswehr).
https://en.wikipedia.org/wiki/Dilagrama_m/65
Vybavení vojáků neodpovídalo činnosti, kterou měli provádět – vést counter-insurgency war – na africkém kontinentu. Vojáci, ani neměli batohy a pořádné bojové vesty, takže chodili s taškami přes rameno. Spojovací prostředky byly zastaralé a v zarostlých oblastech prakticky nepoužitelné. Se zavedením nových bot a uniforem, které byly střiženy podle francouzského vzoru, se situace trošku zlepšila, bylo kam ukládat munici a jídlo.
Na patrolách spali vojáci na zemi, pod auty, jenom s dekou. Strava byla „co dům dal“ a co našli v buši, neboť bojová stravní dávka neexistovala a polní kuchyně nebylo možné tahat s sebou. Měli sušené fazole, brambory a sardinky v plechovce. Když se jim podařilo zastřelit nějaké zvíře, měli i pečínku. Vodu pili výhradně z přírodních zdrojů a měli dost problémů ji najít: „jednou z nejtěžších věcí, která se v buši nedala vydržet, byla žízeň. Bylo velmi horko a ani při vrtání studní jsme nenašli vodu. S takovou žízní jsme ani neměli chuť jíst…“ Joaquim Rocha.
To, co investovala portugalská armáda do vybavení osob, techniky a materiálu, už na druhou stranu neinvestovala do rozvoje třeba místních komunikací, železnic apod. Většina komunikací, hlavně v severní části, byla bez asfaltu, což usnadňovalo bojovníkům FRELIMO použití všech druhů min, které měli k dispozici. Portugalci zvládali za dobu války udržet většinu asfaltových cest sjízdných, ale ty většinou vedly z východu na západ.
V letech 1961–1974 Portugalsko zmobilizovalo přibližně 1 % své celkové populace (procento překročil pouze Izrael a mnohem vyšší byla Americká mobilizace pro Vietnam. Během let koloniální války pověst armády upadala. Hodně mladých, celkem se odhaduje, že to bylo přes 500tisíc, uprchlo – ilegálně, většinou do Francie, aby se vyhnulo narukování do armády. Je jasné, že takové počty musel někdo nahradit a do armády byli povoláni i místní obyvatelé, i přes nelibost některých generálů. V roce 1974 bylo v Mosambiku cca. 65 - 70tisíc vojáků bojujících za Portugalské zájmy, z nichž 35tisíc bylo černé pleti, 10tisíc bylo bílých Afričanů a zbytek byli Portugalci z metropole.
Z důvodu nedostatku pěších jednotek musela portugalská armáda používat i jednotky druhů vojsk (dělostřelci, tankisti, kuchaři atd.) jako sesednutou pěchotu. Další velkou změnou, která přišla v roce 1966, bylo zřízení jízdních jednotek – dragounů, hlavně v Angole. Do Mosambiku dorazila první jízdní jednotka až v roce 1971. Použití koní mělo své výhody – byli lacinější, možnost našlápnutí na minu se zmenšila, logistické zabezpečení oproti vozidlům bylo minimální a přesuny na velké vzdálenosti byly pohodlnější. Nevýhodou koní bylo, že se špatně ovládali při přepadech a špatně reagovali na střelbu.
Když vypukli boje v Angole, nebyla na místě žádná logistická základna ani logistická jednotka! První četa zabezpečení se objevila až v roce 1962 u velitelství 4. divize. S přepravou materiálu tak muselo pomáhat i letectvo, které mělo na začátku k dispozici staré Ju-52, průzkumné Do-27 a Harvardy T-6 Texan. Větší stroje stejně neměly možnost, kde přistát, a tak gro přeprav bylo na pozemních jednotkách. V obdobích sucha byla rychlost přesunu kolony i 20 km za den, a to byl úspěch!! V období dešťů byla rychlost přesunu až 8 km za den.
Do letectva se Portugalcům podařilo koupit americké P-86 Sabre. Když ale došlo ke ztrátě několika letadel na africkém kontinentu a uvalení embarga OSN proti Portugalsku, americká vláda vytvořila velký tlak na to, aby je Portugalci přestali v Africe používat. Tak se stalo a Portugalci si museli narychlo pořídit italské Fiat G.91, které byly původně vyrobeny pro Turecko a Řecko. V Mosambiku byli od roku 1968 postupně nasazeny dvě letky. Stařičké Ju-52 byly později nahrazeny francouzskými Noratlasy.
Vojáci se stali opravdu bratry ve zbrani a sdíleli i své osobní příběhy z obdržených dopisů. Předčítali si je nahlas i pro ty, co žádné nedostali. Portugalští vojáci, kteří měli štěstí a po dvou letech se vrátili domů, byli rozčarováni z nezájmu společnosti o to, co se děje v Africe. Jejich strach z min a možného napadení byl všudypřítomný. Někteří se dokonce vrátili dobrovolně zpět do Afriky a zůstali až do vyhlášení nezávislosti.
Do konce bojů v koloniích stála válka Portugalsko v letech 1970-1975 40 % ročního HDP!!
„Operace Eagle“
První větší operace v Mosambiku byla zahájena v červenci 1965 a jejím cílem bylo zničit podpůrné základny FRELIMO v oblasti náhorní planiny Planalto dos Macondes. Operace nejenže selhala vojensky, ale ještě prohloubila nepřátelství kmenů z náhorní plošiny vůči Portugalcům. Rozsáhlé oblasti zůstaly pod kontrolou FRELIMO, které si tam vytvořilo dobře organizovaný a efektivní logistický aparát.
„Operace Atum“
V roce 1965 rozhodlo portugalské velení o posílení vojenské přítomnosti na hraničním jezeře Niassa (Malawi). Cílem bylo přepravit dva čluny, P-1134 (Marte) a P-1135 (Mercúrio), každý o hmotnosti 44tun a jednu LDM-404, k jezeru Niassa. Touto, supertajnou operací, bylo pověřeno námořnictvo. Letectvo poskytovalo krytí přesunu a armáda se zapojila, až když bylo třeba dostat lodě z moře na souš. Podle zdrojů to byla velmi dobrodružná mise, která začala 9. září 1965.
Přeprava motorových člunů z přístavu Nacale do Mepondy, na jezeře Niassa, měla celkem 750 km, z toho 500 km po železnici a 250 kilometrů po „silnici“. Lodě byly spuštěny na moře z lodě Beira v Nacale a pokračovaly po moři do Lumby, protože na železnici mezi oběma městy byl tunel, kterým by neprojely. V Lumbě museli vybudovat železniční rampu do moře, aby za odlivu mohly být lodě naloženy na vagony a vytaženy z vody.
Po cestě na železnici bylo nutné zvedat koleje na náspy, na mostech podložit čluny na vagonech, aby se dostaly nad zábradlí mostu, rozšiřovat okolí tratě – ničit opěrné zdi, kácet stromy atd. Když vlak dosáhl cílové stanice Catur, byly lodě přesunuty na podvalníky dodané z JAR a začalo další martyrium. Musely se budovat, rozšiřovat cesty, zesilovat nebo ničit mosty, kácet stromy, dávat hatě do podmáčených úseků, vylepšovat brody, a to vše s minimálním využitím techniky. V Mepondě měli Portugalci štěstí, protože jezero mělo dostatek vody, aby mohly být lodě spuštěny ihned po dosažení cíle. Po celou dobu byl konvoj hlídán letectvem, což podle vyjádření jednoho z pilotů „byla pěkná nuda!“, vzpomínal na jedinou příhodu, kdy se svojí dvojkou uviděli tři muže u mostu na železnici. Udělali průlet a muži se schovali pod mostem. Při druhém průletu už chodili kolem mostu, a tak se piloti rozhodli pro útok. „Dvojka odjistila palubní kulomety a šla na ně. Jaké bylo naše překvapení, když kulomety nevystřelily!! Zvedl to a já šel na útok. Naštěstí v poslední chvíli jsem zjistil, že se jedná o naše vojáky, kteří mi při průletu mávali!!
Operace Atum skončila 19. prosince 1965. Po ní následovalo dalších pět lodí-dvě výsadkové LDM-405 a 408 v dubnu 1966, a v dubnu 1967 v rámci operace Roaz to byly dva čluny P-1136 Saturno a P-1137 Urano a jedna LDM-407. Až v roce 1969 měli Portugalci na řece Ruwuma nějakých 50 člunů k provádění průzkumu, většinou se jednalo o nafukovací čluny. Úkol prováděli portugalští mariňáci (Fuzilerios Navais) a snažili se přehradit všechny přístupové komunikace různými zátarasy (nejlépe minami), na březích vytvářeli otevřená prostranství, aby se povstalci neměli kde skrýt, a prováděli pozemní patroly. Na jejich podporu byl prováděn i letecký průzkum. Naneštěstí se jim nikdy nepodařilo zabránit povstalcům v překonávání Ruwumy.
P-1134 Marte na cestě
https://niassa1558.blogspot.com/2019/02 ... as-da.html
Použití min
FRELIMO zvolilo taktiku zastrašování, a to za použití protipěchotních a protitankových min. Nedrželi se striktně vojenského pravidla, že každý zátaras musí být postřelován, aby se zvýšila jeho účinnost. Prostě pokládali miny, víceméně, kde se dalo – na cesty, železnici, stezky v džungli – a výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Portugalská morálka byla narušena, jednotky se snažily zůstat co nejvíce času na základnách a přesuny, jak pěší, tak motorizované, se staly noční můrou všech vojáků. A to nemluvíme o civilním obyvatelstvu. Miny měly i strategický účinek, neboť došlo k narušení obchodních tras se sousedními zeměmi a došlo k citelnému omezení příjmů. To vedlo armádní velení ke spolupráci s Rhodéskou armádou, která mohla provádět patroly a letecké údery na území Mosambiku (používali i defolianty).
britská PP mina No.6 - tzv. "karotka"
FRELIMO se nesoustředilo na pokládání min jenom na nezpevněných komunikacích, ale ukládalo miny i pod asfaltový povrch, a to dvěma způsoby – vyhrabáním „tunelu“ ze strany anebo ohřívali asfalt, který následně vyndali a do podloží uložili minu a pak ji opět zalili asfaltem. Posledně jmenovaná metoda byla velice časově náročná, ale účinná. Použití min způsobilo 70 % bojových ztrát portugalské armády. Povstalci samozřejmě nezůstali jen u používání samotných min, ale i je všelijak „vylepšovali“, např. doplněním letecké pumy pod minu, uložením několika min na sebe, umístěním nástražného rozněcovače proti zvednutí miny nebo spojením PP miny pomocí bleskovice s PT minou.
Dalším místem kam „turras“ pokládali miny, byla železnice. To mělo druhotný efekt kvůli náročným a pomalým opravám, opět nárůst zásobovacích konvojů, přinášející další stres pro vojáky. Armáda musela urychleně nakupovat minohledačky/detektory kovů, které ale byly ve většině případů k ničemu, protože miny byly s tak malým obsahem kovu, že bylo velice těžké je najít, a tak vojákům nezbylo než používat minové bodce „pica“, což byla cca. 2 m dlouhá dřevěná tyč s železným bodcem na konci.
Portugalci vymysleli také „odminovací Berliet“, který byl naplněn a obložen pytli s pískem, aby se zvýšila jeho hmotnost. Místo řidiče bylo taky speciálně upraveno a stal se tak jediným cestujícím v tomto voze.
Na základě zkušeností Jihoafričanů v boji s minami portugalské velení navrhlo vycvičit a používat psi k vyhledávání min. Z nezjištěných důvodů k tomu ale nedošlo.
V situační zprávě předané vrchnímu veliteli ve Vila Cabral bylo zmíněno, že v oblasti Niassy v roce 1972 povstalci provedli 412 akcí, z nichž 223 s minami (54 procent z celkového počtu). Z nich 78 aktivovali portugalské síly, a utrpěly 43 úmrtí, 51 těžce zraněných a 151 lehkých zranění. Od roku 1964 do června 1970 bylo armádními jednotkami detekováno 5290 min a výbušných zařízení, z nichž 1894 bylo aktivováno vojáky nebo vozidly.
Miny, ale používali nejen povstalci, ale i Portugalci. Generál de Arriage v lednu roku 1973 požadoval dodání 150tisíc PP min k ochraně přehrady Cahora Basso a milion PP min do prostoru řeky Ruwuma. Kolik jich dostal to se mi nepovedlo zjistit.
S pozůstatky použití min, se Mosambik vypořádává dodnes, i přesto, že v roce 2015 mozambická vláda oznámila, že po dvaceti letech vyhledávání, byla nalezena poslední zaznamenaná mina na území Mosambiku. Je jasné, že výsledek není 100 %. Na území Mosambiku bylo použito 32 druhů PP min, 19 druhů PT min z 15 různých států (valná většina byla ze SSSR a východního bloku, i československé miny zde byla nalezeny – PP-Mi-Šr a PT-Mi-Ba III).
https://www.reuters.com/article/us-moza ... XA20150917
voják uprostřed drží „pica“
Na frontě klid
Již na počátku 60. let na základě informací od tajných služeb, Portugalci tušili, že se
v Mosambiku něco chystá, a tak ještě před zahájením operací FRELIMa, začali s přípravou bojiště. Je třeba říct, že opatření před zahájením bojů byly prováděny hlavně z armádního pohledu, aniž by se někdo zaobíral potřebami místního obyvatelstva. Tyto opatření pomohly zpomalit nástup FRELIMa. Celkově Portugalci nevěnovali pozornost tomu, jak rozvinout ekonomiku a zlepšit životní situaci místních obyvatel. Ač dobře věděli, že je to třeba. Nejvíce času a prostředků jim zabralo přemýšlení, jak porazit FRELIMO vojensky, místo toho, aby se ho pokusili dezorganizovat.
To, že FRELIMO nebylo v druhé polovině 60. let, až tak aktivní, dovedlo portugalskou armádu do stavu klidu. Patroly se prováděly jenom ve dne, a to hlavně jako doprovod zásobovacích kolon a poblíž základen. Vojáci zůstávali většinu času na základnách, které se staly opravdovými pevnostmi se všemi obrannými prostředky – kilometry ostnatého drátu, kulometná hnízda, minová pole a zodolněné bunkry, tak aby odolaly útokům 122 mm raket. Pozemní armáda se stala statickou – pacifistickou. Zásobování do odlehlejších oblastí bylo výhradně prováděno letecky a vojáci se snažili vyhnout všem konfliktům. Z vojenského pohledu nemyslitelné, ale na druhou stranu, to zachránilo plno lidských životů.
Nízká aktivita FRELIMa a neúspěchy v provinciích Tete a Zambéze, vedli radikálnější část hnutí k likvidaci Eduarda Mondlaneho, duchovní vůdce revoluce, v Dar el Salam, Tanzanie 3. února 1969 (o tom kdo ho nechal zabít, se vedou diskuze dodnes).
Operace Gordický uzel – Operação Nó Górdio
Tento pomyslný klid měly narušit změny, které přišly v roce 1970. Ten rok došlo ke sjednocení portugalského Ministerstva armády a Ministerstva obrany. Byl ustanoven jeden náčelník generálního štábu, který měl pod sebou všechny tři armádní složky. V Mosambiku byly vytvořeny tři regionální velitelství – Sever, Střed, Jih a jedno operační velitelství v provincii Tete (kvůli výstavbě přehrady). Velení vojsk v Mosambiku se v březnu 1970 ujal energický generál Kaúlza de Oliveira de Arriaga, který nahradil umírněného generála Antónia dos Santos.
generál de Arriage
Do toho ještě 27. července 1970 zemřel diktátor Salazar, kterého na další čtyři roky nahradil, Marcelo José das Neves Alves Caetano. (svržen při karafiátové revoluci a odešel do exilu).
S příchodem generála de Arriage se také změnila komunikace s médii o probíhajících operacích Portugalské armády. Každodenně byla vydávána zpráva o všem, co se stalo v prostoru Mosambiku. V minulosti to byly jenom měsíční hlášení a ještě upravená. Ihned po převzetí velení začal jeho štáb pracovat na nové strategii. Ta stanovovala, že se povstalci musí udržet v chudých a vzdálených oblastech tak, aby Portugalsko mělo čas na zlepšení ekonomické situace a životních podmínek místních obyvatel. Tato strategie spoléhala na to, že se FRELIMO rozštěpí na více frakcí a že přijde o své základny v sousedních státech. Strategie dále povolovala pozemní i letecké údery na tyto základny. Jejím hlavním cílem, ale bylo zvýšení ochrany životů portugalských vojáků a materiálu.
K tomu bylo zapotřebí podle generála de Arriagy (ovlivněn americkou strategií ve Vietnamu) tyto věci:
- navýšení počtů letadel, se zaměřením na dostatečné množství vrtulníků;
- lepší vybavení aero-mobilních jednotek a zahájení operací „seek and destroy“ ve velkém;
- koncentrace sil v prostoru operace a jejich navýšení o 30tisíc. (K tomu chtěl využít hlavně místní obyvatele, a dokonce zakázal odplout lodím s naloděnými vojáky, kteří už se viděli na cestě domů!! Místo toho šli znovu do akce.)
Bohužel pro něho, nevzal v potaz rozdílnou ekonomickou situaci obou zemí.
Jenže plán je plán a vydrží první kontakt s nepřítelem. A tak se stalo i v Mosambiku. Než se začaly dít potřebné změny, FRELIMO začalo rozjíždět své aktivity v oblasti Tete, s čím nikdo nepočítal.
Jedním z důvodů byla výstavba přehrady Cabora Hasso. Tu začali Portugalci (stavbu prováděla jihoafrická společnost) stavět v roce 1969 a FRELIMO v ní vidělo problém při jejím překonávání, a tak se snažili neustále napadat zásobovací kolony, i jednotky u ní rozmístěné a zbrzdit tak veškeré práce. Portugalci tam ze začátku přesunuli výsadkové prapory 31 a 32. Aktivita FRELIMa v okolí přehrady vázala až 50 % portugalských jednotek v Mosambiku. K její dostavbě došlo v roce 1975. Přehrada byla vnímána i jako možnost zatažení Jižní Afriky do konfliktu.
Operace Gordický uzel se stala největším bojovým nasazením Portugalské armády v Mosambiku. Začala v červenci a pokračovala až do prosince 1970. Cíle operace byly dva – zničit povstalecké základny a zamezit infiltraci FRELIMa z Tanzanie. V jejím rámci bylo průběžně nasazováno čím dál větší množství vojáků, z původních cca. 10tisíc, to bylo v poslední fázi 35tisíc.
Povstalecké základny byly rozděleny podle velikosti a na každou byla použita jiná taktika. Malé základny byly ničeny překvapivým, rychlým vrtulníkovým výsadkem speciálních sil víceméně přímo do prostoru základny, aby se speciální síly vyhnuly problémům s minami. Podle portugalského velitelství byly tyto operace velice účinné. Bohužel byly limitované dostupnými prostředky. V rámci těchto akcí bylo zajištěno na 8tun výbušného materiálu, převážně min.
“Slavíme veliký úspěch v této operaci podél řeky Ruwuma” prohlásil generál de Arriaga v průběhu prvních týdnů a vzápětí dodal “ale toto je jenom začátek akcí, které povedou k rozbití a úplné likvidaci terorismu.“ Stal se tak prvním a posledním generálem, který vyhlásil vítězství nad FRELIMem takto otevřeně. Jenže v době, kdy tohle vyhlašoval, už FRELIMO bylo velice aktivní, ale on si to nechtěl připustit.
U větších základen, na kterých byly i protiletadlové zbraně, byl zahájen útok dělostřeleckou palbou a leteckým bombardováním. Pod palebným krytím se pozemní jednotky s pomocí buldozerů a odminovacích vozidel snažily dostat k základnám. Bohužel tato taktika nebyla zcela úspěšná, přesun pozemních jednotek byl kvůli minovému nebezpečí pomalý, a tak měli povstalci čas pobrat zásoby a zmizet. Do Vánoc se i přes tyto problémy Portugalcům podařilo zničit hlavní výcvikové tábory v oblasti Cabo Delgados kódovým označením Gungunhana, Mosambik a Nampula. Generál de Arriage dokonce strávil Vánoce s manželkou na obsazené základně Taribo na hranicích s Tanzánii a vysílal odtud motivační proslov k portugalským vojákům.
Jednotky vyčleněné k likvidaci jednotlivých základen:
Útočné skupiny
Uskupení A (commandos) – základna Gungunhana
1. rota Commandos de Mocambique
17. rota Commandos
18. rota Commandos
23. rota Commandos
pěší rota (Caçadores) 2730
Grupo Especial (GE) 203
Bataria de Artilharia 88 mm – dělostřelecká baterie 88 mm
2x Pelotoes de Morteiros 81 mm – minometná četa
Dest. Engenharia – ženijní četa
Uskupení B (výsadkáři) základna Mocambique
1. výsadková rota 31 Batalhão de Caçadores Paraquedistas (BCP)
1. a 2. rota 32 BCP
pěší rota (Caçadores) 2468
pěší rota (Caçadores) 2665
GE 205
Bataria de Artilharia 88 mm – dělostřelecká baterie 88 mm
2x Pelotoes de Morteiros 81 mm – minometná četa
Dest. Engenharia – ženijní četa
Uskupení C (námořní pěchota) – základna Nampula
Destacamento de Fuzeleiros Especiais (DFE) 5
DFE 11
2. výsadková rota 31 BCP
21. rota Commandos
pěší rota (Caçadores) 2666
GE 201
Bataria de Artilharia 88 mm – dělostřelecká baterie 88 mm
1x Pelotoes de Morteiros 81 mm – minometná četa
Obléhací jednotky
skupina Sever
1ª Companhia do Batalhão de Caçadores nº 15 – 1. pěší rota 15. pěšího praporu
Companhia de Artilharia nº 2718 – baterie č. 2718
Companhia de Artilharia nº 2719 – baterie č. 2719
Companhia de Cavalaria nº 2399 – obrněná rota č. 2399
Companhia de Artilharia nº 2400 – baterie č. 2400
Esquadrão de Reconhecimento nº 2 – průzkumná rota č. 2
skupina Jih
Companhia de Caçadores nº 2407 – pěší rota č. 2407
Companhia de Caçadores nº 2408 – pěší rota č. 2408
Companhia de Artilharia nº 2646 – baterie č. 2646
Companhia de Artilharia nº 2648 – baterie č. 2648
Companhia de Cavalaria nº 2398 – obrněná rota č. 2398
Esquadrão de Reconhecimento nº 1 – průzkumná rota č. 1
Jednotky bojové podpory
1ª Companhia do Batalhão de Engenharia nº 2 – 1. ženijní rota ženijního praporu č. 2
Companhia de Engenharia nº 2736 – ženijní rota č. 2736
Letecká podpora
Aeródromo de Mueda nº 51 (base operacional) – letecká základna č. 51 Mueda
Aviões Do 27 e T-6 (reconhecimento e apoio de fogo) – průzkum a palebná podpora Do-27/T-6
Aviões Fiat G-91 (bombardeamento) – bombardovací skupina
Avião Douglas DC-3 (acção psicológica) – psychologická podpora
Helicópteros Alouette III (transporte de manobra e assalto e evacuação sanitária) – provádění výsadků, palebná podpora a MEDEVAC.
http://www.batalhaocacadores1916.com/fo ... ricas.html
V průběhu operace se Portugalcům podle jejich hlášení podařilo zničit 61 základen, 165 menších táborů a zabavili celkem 40tun zbraní a munice. Ztráty byly 132 mrtvých portugalských vojáků (cca. 50 % výbuchem min) a dvojnásobek raněných, 651 mrtvých povstalců a zajato jich bylo 1840. (Podle některých zdrojů, byla většina povstaleckých táborů vyklizena ještě před zahájením operace-viz dole).
Zápisky z průběhu operace:
1. července. Zahájení. Obléhací skupiny začaly zaujímat pozice. Útočné skupiny „A“ a „B“ zahájily pohyb směrem k cíli.
3. července útočná skupina „B“ zahájila postup z Nangolo k základně Mocambique s podporou ženistů při otevírání/odminování cesty z CAPOCA do GOLE.
4.července útočná skupina „A“ (Commandos) dorazila do výchozího prostoru, 2 km od cíle – základny Gungunhana.
5. července byl učiněn první pokus o útok na základnu Gungunhana, která ale nebyla na plánovaném místě.
6. července byla lokalizována a napadena základna Gungunhana (byla nedávno opuštěna). Základna se nachází na straně malého kopce, uvnitř hustého lesa, zabírá plochu 100 x 500 metrů, má více než 100 chatrčí, je obklopena příkopem a má kryty proti minometům a náletům.
Na základnu Mocambique zaútočily výsadkářské síly. Skládala se z asi 200 chatrčí a byla opuštěna asi před 2 měsíci.
12. července úderná skupina „C“ zahájila přesun z MUEDY na cíl „C“ - základna Nampula.
15. července bylo dosaženo cíle, který tvořilo přibližně 50 chat a byl taktéž opuštěn asi před 2 měsíci.
Od 16. července do 6. srpna se jednotky rozmístily v okolí základen a útočným skupinám byly přiděleny oblasti odpovědnosti, s cílem zlikvidovat aktivní partyzánské jednotky. Obléhací síly zůstaly na svém místě do 2. srpna, prováděli přepady a léčky, aby pomohly úderným skupinám.
V koordinaci s vojenskými akcemi byly prováděny psychologické operace za účelem oddělení populace od partyzánů, demoralizace bojovníků a změna myšlení obyvatel, kvůli tomu, že FRELIMO ovládalo asi 60 000 lidí v prostoru operace.
Za tímto účelem byla v Muedě zřízena sekce psychologické podpory zahrnující týmy pro přijímání uprchlíků v Sagalu, Diace, Mitedě a Muidumbe a psychosociální akční týmy v Muedě a Sagalu. Správním orgánům bylo rovněž nařízeno, aby skladovaly zásoby potravin, aby vyhověly okamžitým potřebám uprchlých a zajatých.
ze vzpomínek vojáka pěší roty č. 2730:
„Po vylodění, jsme v noci dojeli do Montepuezu. Odtud jsme jeli rovnou do Nairota, kde jsme zůstali další noc a pak jsme pokračovali do Mourite. Nad ránem jsme vyrazili do Nacatary a pak do Muedy, kam jsme dorazili 22. nebo 23. června 1970. Následující den jsme převzali úkol. Byli jsme samostatná rota, pěší rota 2730, asi 120 bojovníků, ostatní byli v kasárnách.
Na první misi jsme odjeli 1. července 1970 – všichni jsme byli bažanti, bez jakýchkoli zkušeností, děti, které nežádali o to jít do války – a hned jsme byli v operaci „Nó Górdio“, největší operace prováděné v Mosambiku. Naším úkolem bylo zajistit podporu jednotkám Commandos z našeho uskupení.
7. července jsme byli sedmý den v buši, a nad ránem to začalo – auto najelo na minu, bylo několik zraněných, jeden vážně, a do toho přepadení. A to byl jenom začátek naší mise, nikdo jsme si nedělali iluze, že to bude procházka růžovou zahradou. Strávili jsme 33 dní spaním na zemi, v křoví a pojídáním bojového jídla. Na konci těch 33 dnů jsme se vrátili do kasáren.
Když jsme se vraceli do kasáren, měli jsme našeho prvního mrtvého po najetí vozidla na PT minu. My, po 30 dnech války, jsme zůstali beze slov. Kamarád byl roztrhán na kusy a jeho ostatky byly na stromech podél cesty. Pak jsme už bez problémů dorazili do Muedy. Nejhorší pro mě bylo jít s velitelem družstva uložit jeho ostatky do rakve…“
Berliet po výbuchu miny
I přes tyto relativní vojenské úspěchy přišlo na pořadí dne zásobování jednotek v takto odlehlých oblastech a rázem bylo všechno úsilí pryč. Opět na řadu přišlo letectvo, ale ani to nestíhalo. A tak se vše vrátilo do starých kolejí. Již na konci ledna 1971, vydalo portugalské velitelství tajnou zprávu, že „ne všechny vojenské cíle operace se podařilo splnit“. Velké základny sice byly zničeny, ale ostatní byly opětovně obsazeny povstalci, jakmile portugalští vojáci odešli.
Další vojenský propadák bylo ovládnutí pohraniční řeky Ruwuma, kde sice došlo k navýšení patrol Fuzilerios Navais (mariňáků), ale na 720 km dlouhou řeku to bylo stejně málo. Sami portugalci zjistili, že je jednodušší provádět útoky malými skupinami vojáků na přístupových komunikacích na náhorní plošinu Makondé. Tato taktika – „povstalecká“ - byla do konce války nejpoužívanější a uvolnila ruce zbytku armády, který se mohl začít věnovat projektům na podporu místního obyvatelstva. Generál de Arriage až do konce svého působení ve funkci, žádnou operaci takového rozsahu, jako byl Gordický uzel, už nenařídil.
Masakr ve vesnici Wiriam
Při provádění operací v regionu Tete se portugalské speciální síly dopustily masakru na civilním obyvatelstvu, a to ve vesnici Wiriyamu. Došlo k tomu 16. prosince 1972 poté, co dva kapitáni zahynuli v Jeepu, který najel na minu. 6. rota speciálních sil Mocambique, pak na základě informací od tajné služby PIDE provedla akci s cílem „zabít každého, koho najdou“. PIDE měla informace, že FRELIMO se chystá zničit přehradu a jeho bojovníci, že se shromažďují ve vesnicích v okolí města Tete. V samotné vesnici bylo během akce zabito 385 civilistů. V dalších dnech byl zabit neznámý počet místních obyvatel, a to jak při prohledávání vesnice, tak při výsleších. K provalení této události došlo až v červenci 1973, kdy ho dva přeživší popsali třem misionářům.
https://www.esquerda.net/dossier/wiriam ... cido/63755
Generál de Arriaga byl odvolán ze své funkce, 9. července 1973. Na jeho odvolání měla značný vliv i tajná policie PIDE, která o jeho působení podávala špatné zprávy do Metropole, kde už nový kabinet začal mírové rozhovory s povstalci. K tomu se připojila zhoršující se situace v oblasti Tete a na pomezí s Rhodesií, která ho taktéž obvinila z „neodpovídajícího“ přístupu k řešení konfliktu. De Arriaga se pokusil zlepšit svojí pozici a to tím, že požádal o větší pravomoci na území Mosambiku, ale vláda tento požadavek zamítla (asi po zkušenostech Francouzů z Alžírska). Byl nahrazen generálem Tomasem Basto Machado, který převzal velení v té nejtěžší chvíli. Prestiž armády byla pod bodem mrazu, kvůli proniknutí FRELIMO na jih a pak i kvůli výše uvedenému masakru. Do toho už politická reprezentace nevěřila ve vítězství portugalských zbraní a stále více zasahovala do řízení armády.
Nasazení oddílů „flechas“
Na základě zkušeností z Angoly, začala tajná služba PIDE náborovat černošské obyvatele z nepřátelských etnik a vytvářela z nich úderné oddíly tajné policie. První se v Mosambiku objevily v roce 1973 a během krátké doby si získaly nechvalnou reputaci kvůli svým brutálním metodám. Pro armádu to byl problém, protože během chvíle zničily všechno, co se normální jednotky snažily vytvořit. Tajná policie zase viděla armádu jako laxní a neschopnou, jakkoliv zasáhnout proti povstalcům. Do flechas byli náborováni i zběhlí příslušníci FRELIMa. Po získání nezávislosti, flechas vedly dál svou válku s FRELIMem.
Na jaře 1973 FRELIMO zesílilo svoji činnost a zaměřilo se na sabotáže a útoky proti bílým civilistům. Rozšířilo svoji činnost na jih Mosambiku a 9. května došlo k útoku na silnici mezi Beirou a Lourenco Marques. Jeho útoky se také zaměřily na farmy a odvážení zásob s cílem urychlit odchod bílých obyvatel z těchto oblastí. 1. července vyhlásilo otevření nové fronty v regionu Zambeze a hned 9. července došlo k obsazení města Morrumbala u hranic s Malawi. Portugalská vláda nadále udržovala svoji přítomnost v Mosambiku a dávala zbraně i osadníkům. Armáda v té době byla schopná pomocí speciálních sil hlídat železnici, ale celkově nedocházelo ke zlepšení situace.
Karafiátová revoluce
25. dubna 1974 došlo v metropoli k revoluci, která konečně smetla diktátorský režim a nastolila cestu k demokracii. Prvním prezidentem se stal António Ribero de Spinola a ten přislíbil vyřešení situace v koloniích. Tam už armáda propadla do úplné nečinnosti a odmítala plnit bojové úkoly a nasazovat tak své životy ve válce, která už se nedá vyhrát. Vojáci všech barev měli jasno, že tento převrat je začátek nevyhnutelného stažení jednotek z Mosambiku. Odmítání poslušnosti bylo na denním pořádku. Dokonce některé povstalecké skupiny uzavřeli na místě příměří s Portugalci a raději si dali společně pivo a zahráli fotbal!!
FRELIMO využilo situace po karafiátové revoluci a snažilo se rozšířit svůj prostor vlivu a tím získat lepší pozici k vyjednávání. Drancování farem bílých osadníků se znásobilo a celková ekonomická situace v zemi začala upadat.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Karafi%C3 ... 1_revoluce
A jak to všechno skončilo?
Angola
První náznaky nelibosti se současným režimem se objevily v Angole, v zemi s rozlohou 1,2 mil km2. Tady vypuklo povstání v roce 1961 a ozbrojený boj trval až do roku 1974, kdy bylo vyhlášeno příměří. Portugalská armáda si v Angole vedla velice dobře a dokázala ovládnout celé území Angoly. Tato válka byla označována za Portugalský Vietnam. Boje ukončil levicový převrat v Portugalsku. Nezávislost Angoly byla stvrzena tzv. Alvorskou smlouvou.
Guinea-Bisseau
Boje začaly v roce 1963 a skončily taktéž v roce 1974. Zde Portugalci nedokázali vojensky porazit hnutí odporu PAIGC (Partido Africano para a Independência da Guiné e Cabo Verde) ani přes likvidaci jejího vůdce Amilcara Cabrala v roce 1974.
Cape-Verde
V Cape-Verde byla situace trošku odlišná od ostatních kolonií, neboť Portugalci měli k místním trošku jiný přístup, kvůli světlejší barvě pleti. Část místních obyvatel, ale jezdila bojovat za nezávislost do Angoly a Nové Guiney. Nezávislost získal ostrovní stát v roce 1974.
Mosambik
Portugalská armáda neměla dostatek vojáků na to, aby porazila sice početně slabšího, FRELIMO na konci bojů mělo mezi 9-11 tisíci bojovníky, ale všude přítomného nepřítele, který byl velice dobře vyzbrojen vším, co bylo dostupné na trhu. Jeho logistické základny byly pro portugalskou armádu nedostupné v okolních státech. Forcas armadas víceméně fungovala jako hasičská jednotka, která jezdila od jednoho požáru k dalšímu, aniž by byla schopna je uhasit. A to že to dokázala tak dlouho, také svědčí o slabosti FRELIMa.
Další limitující faktor byla rozloha a poloha Mosambiku. Hranice se sousedními státy, které podporovaly FRELIMO – Tanzánie, Malawi a Zambie je dlouhá cca. 3 tisíce kilometrů, což nebylo v silách Forcas Armadas uhlídat. Portugalsko nemělo dostatek vojáků, kteří by zajistili bezpečnost celé země, a aby ještě vedli válku s FRELIMem.
Pro vojáky základní služby, kteří museli strávit cca. 24 měsíců v zemi, která jim nic neříkala a nevěřili, že ta válka někdy skončí se jejich pobyt stal bojem o přežití. Důstojníci, kteří trávili v zámořských státech 8 až 10 let své služby, šli do bojů s jinou motivací a záleželo na každém z nich, jestli dokázal dobře vést a motivovat své vojáky, aby bojovali. V sedmdesátých letech už to byl opravdový oříšek.
Portugalská armáda nikdy neprohrála žádné ze střetnutí, ale ani FRELIMO nedokázalo portugalskou armádu porazit (jako třeba generál Giap Francouze v Dien Bien Phu). Forcas Armadas byla schopná udeřit na jakémkoliv místě v Mosambiku, ale nedokázala tyto úspěchy přetavit v neustálý tlak na povstalce a rozbití jejich podpůrné sítě. Ještě v roce 1973 Portugalské velení tvrdilo, že je schopno vést tuto válku dalších 15 let.
Jenže došli zdroje, a to jak ekonomické, tak lidské a v roce 1975 portugalská vláda uznala nezávislost Mosambiku.
