PALBA.CZ

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 379.
Zde viz náčrt,



, pod kterým byl popisek, přeloženo volně česky – linie námořního spojení v jižním Pacifiku do Austrálie. Náčrt byl volně na několika webech a zde byl zvětšen.

Potíže s plánováním operace WATCHTOWER.
Později admirál King přiznával, že měl se svými kolegy ve Výboru náčelníků štábů USA „těžké pořízení“. To když například generál Marshall uznal, že by bylo sice záhodno podniknout v oblasti Tichomoří nějakou omezenou akci. Zároveň i správně předvídal, že boje na jednotlivých ostrovech porostlých džunglí budou nevyhnutelně vyžadovat odčerpávání zdrojů, které jsou nedostatkové, a nevyhnutelně potřebné pro evropské bojiště, která jsou v rámci ABC-I z prosince 1941 tam priorita číslo 1. Generál H.H. („HAP“) Arnold, velitel armádního letectva, souhlasil s Marshallem, že operace v Tichomoří musejí zůstat defenzivní, „pokud příprava na invazi v v Evropě (operace Bolero) podstatně nepokročí“ . Prezident Roosevelt dal pak Výboru náčelníků (ale zřejmě se tak nestalo u admirála Kinga) jasně najevo, že si nepřeje, aby se operace BOLERO zdržovala. Oproti tomu všemu se náčelníci štábů poměrně jednomyslně dohodli, že je třeba něco podniknout, aby se útok Japonských sil co nejvíce v Tichomoří zdržel, pozdržel. Nakonec byly, a to po mnoha diskuzích, Kingovy návrhy na zvýšené dění v Pacifiku schváleny..!
A pak se začal řešit ožehavý problém – velení pro útočnou operaci na zadržení Japonců, - a pro ofenzivní boje v jižním Pacifiku. K tomu, z později uvolněných dokumentů, tyto historické podklady: Japonská válka 1931 - 1945, Aleš Skřivan Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt a Samuel B. Griffit II., v knize Bitva o Guadalcanal na str. 34., a také 35., cituji:

„(Generál) Marshall žádal, aby pochod na Šalamounovy ostrovy vedl MacArthur; King (zde viz foto



, pod kterým byl popisek_admiral_Ernest_J_King_, foto je volně přístupné na několika webech a zde bylo zmenšeno.), trval na tom, že první fázi neboli operační úkol (krycí jméno WATCHTOWER) musí řídit námořnictvo. Náčelník štábu trval na svém. King upozornil, že nasazené svazky budou složeny výlučně z námořnictva a námořní pěchoty, a postavil Marshalla před volbu, která se rovnala ultimátu: WATCHTOWER bude pod velením námořnictva, nebo WATCHTOWER nebude. Nakonec Marshall ustoupil a vyslovil souhlas, aby hranice Ghromleyho jihopacifické oblasti, které původně procházely západním cípem Guadalcanalu, byly pouze posunuty o jeden stupeň zeměpisné délky na západ.“

Admirálu Nimitzovi byla tak svěřena odpovědnost za operační úkol I., a MacArthurovi bylo uloženo splnit úkol II., a úkol III., dobýt severní část Šalamounových ostrovů a obsadit Rabaul. Mac Arthur dostal rozkaz, že má obě operace zahájit v momentě, kdy bude úspěšně splněn a dokončen úkol I, .
Předběžný rozkaz pro fázi I. útoku, byl vydán 25. června, a za den D byl vybrán termín 1. srpna 1942.
Admirál King však dosud nenaznačil svým tichomořským velitelům, že by zamýšlel, on či kdokoliv jiný, spustit tak brzy takovou operaci. Kontradmirál Richmond Kelly Turner, jenž byl jmenován velitelem jihopacifického obojživelného odřadu, ještě v té době nebyl ani na místě dění. Generál Ghromley (zde viz foto



, pod kterým byl popisek viceadmirál Ghromley_Robert_foto zde bylo zvětšeno, a je majetkem Wikipedie.),později napsal: „Poprvé jsem se dozvěděl, koncem června, kdy jsem byl vyzván, abych se poradil s generálem o navrhovaném obsazení oblasti Guadalcanalu-Tulagi. Kdybych to byl věděl dříve, byl bych zaměřil původní operační plánování, týlové zajištění a zpravodajskou činnost v jižním Tichomoří bezprostředněji k tomuto prvnímu cíli“.
Zde viz náčrt



, pod kterým byl popisek _ostrovy_Guadalcanal, Tulagi, Gavutu a Florida, náčrt je volně na několika webech a zde byl zmenšen.
Bezprostřední velitel obojživelných oddílů, 1. námořní pěchoty, generál Vandegrift (zde viz foto



, na kterém je generál Vandegrift, foto bylo několikrát zmenšeno a je majetkem US NAVY.), se o tom dozvěděl, když vstoupil do kanceláře admirála Ghromleyho v Aucklandu. Až tam mu bylo řečeno, že jeho úkolem bude dobýt a chránit Tulagi (krycí označení RINGBOLT), oblast Guadalcanalu (CACTUS), která zahrnovala letiště, tak pilně budované Japonci, a Ndeni v souostroví Santa Cruz. Jeho námořní výsadek bude na cestě posílen 2. plukem námořní pěchoty (posílený plukem vyčleněným z 2. divize námořní pěchoty), 1. úderným praporem (tehdy na Nové Kaledonii), 1. vzdušným výsadkovým praporem a 3. zajišťovacím praporem.
Velitel námořního výsadku, kterým zde byl generál Vindegrift, musel vyřešit dva velice naléhavé problémy, z Použité podklady, cituji:

„1) Musel neprodleně získat informace o terénu a nepříteli, aby mohl vypracovat základní schéma výsadkových operací. Na tom závisel celý způsob výsadku, Dokud nebylo takové schéma hotovo, nebylo možné vypracovat podrobné plány vyloďování, palby lodních děl a letecké podpory, dopravy materiálu na pobřeží a vytváření složité spojovací sítě potřebné k řízení a zajišťování invaze, při níž se očekával odpor nepřítele. K získání informací, které by byly podkladem plánu, byl neprodleně vyslán zpravodajský důstojník, podplukovník Frank B. Gottge do Austrálie.
Zároveň generál doporučil admirálu Ghromleymu, aby vybraná skupina důstojníků se zkušeným spojovacím personálem, vybaveným potřebnými přístroji, odletěla do Townsvvillu v Austrálii a odtud se vydala ponorkou na Guadalcanal a spojila se s pobřežními pozorovatelem Martinem Clemensem (zde viz o něm více:
https://en.wikipedia.org/wiki/Martin_Clemens
, zde je pak foto




, na kterém je Waren_Frederick_Martin_Clemens, se svými domorodými skauty, foto bylo mnohokrát zmenšeno, a původně je majetkem Wikipedie). Úkolem této hlídky by bylo prozkoumat povahu přílivu a odlivu, pozorovat činnost Japonců na Guadalcanalu a zjistit sílu a rozmístění nepříteli. Se zřetelem k nedostatku informací byl tento požadavek logický a oprávněný. Admirál Ghormley však návrh zamítl jako příliš nebezpečný.“
Podplukovník Goettge však do Melbourne odletěl a jak MacArthurův štáb, tak australská vláda mu poskytly všemožnou podporu. Podplukovník Feldt (zde viz foto




, pod kterým byl popisek Eric Feldt, velitel australské pobřežní hlídkové organizace na Šalamounových ostrovech. Foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zvětšeno), dal svým pobřežním pozorovatelům pokyn, aby hlásili každou maličkost, kterou se dovědí o pobytu nepřátelských lodí a letounů, o síle nepřítele na Guadalcanalu a Tulagi, o umístění japonských objektů, o denním pracovním řádu posádky.
Zatímco MacArthurova zpravodajská služba navzájem porovnávala všechny získané informace, Goettge zpovídal bývalé koloniální úředníky, plantážníky, obchodníky, kapitány ostrovních škunerů, bývalé misionáře a zaměstnance Level Brothers a Burns-Philip Sout Sea Trades. Osm z nich dostalo narychlo důstojnickou hodnost a byli přiděleni k Vandegriftovu štábu. S jejich pomocí vypracovala zpravodajská skupina hrubou skicu severního pobřeží Guadalcanalu od Taivu ke Kukumi. Zlomkovitá, neověřená mozaika leteckých snímků oblasti poskytla několik podrobnějších údajú o terénu. Denní hlášení pobřežních pozorovatelů doplňovala skrovné vědomosti o obranných zařízeních nepřítele Byla patrně primitivní, soustředěná kolem Lungy a Kukumi.
Dalším a určitě neméně důležitým problémem generála Vandegrifta, bylo správným způsobem se připravit na vylodění. Vzít a naložit vše potřebné pro boj a tamější žití. Dnes bychom určitě řekli – zabezpečit Logistiku tak, aby se bylo možno se nejen vylodit, ale na místě bojovat, zároveň sebou mít vše nezbytně nutné pro další přežití v bojích. Poslechněme si co o tom v Použitých podkladech, jako o druhém důležitém problému napsal člověk, který tam tehdy u všeho byl a který tam celou dobu, jako důstojník i bojoval.
„2) Druhý Vandegriftův problém byl neméně naléhavý. Druhý sled jeho divize byl stále ještě na moři a měl připlout do Wellingtonu teprve 11. července 1942, tři týdny před plánovaným dnem D. Obchodně naložené lodi, které přepravovaly 1. pluk námořní pěchoty, divizní dělostřelectvo, tanky, obojživelné traktory a většinu ženijního zařízení, bylo třeba (na místě v přístavu) vyložit a náklad nejprve roztřídit na rampě Aotea Quay a pak teprve lodi znovu naložit pro boj.
Jelikož námořnictvo zamítlo Vandegriftův požadavek, aby jeho představitelé mohli dozírat na nakládání v naloďovacích přístavech, měl divizní štáb jen mlhavou představu, co která loď druhého sledu veze. Tato záhada mohla být rozpletena později; bezprostředním úkolem teď bylo bojově naložit jednotky a výzbroj, které už byly v Tararuji, na lodě, které byly k dispozici.
Novozélanďanům se mohl zdát neuctivým spěch, s nímž se námořní pěchota připravovala k odplutí, sotva na jejich krásný ostrov dorazila; jako výmluva se proto uvádělo obojživelné cvičení.“

Příliš ambiciózní plán WATCHTOWER.
Dne 2. července roku 1942, vydal admirál King, coby zmocněnec Výboru náčelníků štábů (USA), pro bojový úkol I. WATCHTOWER , oficiální rozkaz admirálu Nimitzovi. Konečný cíl v naplánované operaci byl pak definován následujícími slovy: „Dobýt a obsadit oblast Nová Británie-Nový Zéland-Nová Guinea“, cílem bylo „uzavřít tuto oblast Japonsku“. Prvním úkolem bylo „dobýt a obsadit souostroví Santa Cruz, Tulagi a přilehlá postavení.“. Nemluvilo se tu o Guadalcanalu ani o požadavku, aby tam bylo rychle vybudováno letiště. Ani v přípisu veliteli jihopacifické oblasti a jejich ozbrojených sil z 9. července „neudělil Nimitz instrukce k výstavbě letiště.“

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 380.

Problémem tohoto dokumentu o konečném cíli, z 2. července 1942, byl fakt, že nebylo vysvětleno, ani Výborem náčelníků štábů, ani admirálem Nimitzem – „alespoň ne tak, aby to stačilo admirálu Ghromleymu“ – a byl klíčový - „čeho přesně se mělo touto operací dosáhnout“. Byl to cíl defenzivní – mělo se Japoncům zabránit v postupu na Nové Hebridy a Novou Kaledonii, aby z těchto předsunutých nemohli ohrožovat spojení s Austrálií? Ghromley později znovu a znovu tvrdil, „že takto chápal její cíl: uzavřít tuto oblast japonským ozbrojeným silám“. Faktem však bylo, že náčelníci štábů již dříve jasně prohlásili, že WATCHTOVER bude prvním krokem na dlouhé cestě k Rabaulu a k jeho obsazení. A taková byla i hlavní myšlenka Kingova březnového memoranda prezidentovi USA. Jenomže se ukazovalo, a to v průběhu operace, že admirál Ghromley si po celou dobu přesně nevěděl rady, co si má počít s oblastí Tulagi, až se jí celé zmocní. Je prý ale spravedlivé říci, že zmaten nebyl jen on, ale i další velitelé.
Operace WATCHTOWER, byla celá připravována, jako blesková operace, kde byla upřednostňována především rychlost provedení. K tomu použité podklady: : Japonská válka 1931 - 1945, Aleš Skřivan Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt a tehdejší její účastník, pozdější brigádní generál námořní pěchoty USA v.v., Samuel B. Griffith, na Guadalcanalu jako major, podplukovník, však na str. 37, k takovému hodnocení průběhu operace dodává, cituji:

„Chybělo však cílevědomé shromažďování (samá improvizace prvotně prováděné operace) a vyhodnocování informací, vyvážené rozdělování sil, zevrubné porady a pečlivě vypracované plány budoucích operací v Tichomoří. První spojenecká ofenzíva druhé světové války byla odsouzena opírat se o sérii zoufalých a někdy téměř osudných improvizací. Takový trest stihne každého, kdo z jakýchkoli důvodů neprovede pečlivé hodnocení a nevypracuje kompletní plány (vždyť si vzpomeňme na Brity s Kanaďany u Dieppe v srpnu 1942).“

Generál Ghormley dostal na začátku července od admirála Nimitze (zde viz foto



, pod kterým byl popisek, admirál Chester W. Nimitz, foto pochází z amerického námořního archivu.) přípis z 9. července 1942, aby letěl do Melbourne na poradu s generálem Douglasem MacArthurem (zde viz foto



, generála MacArthura, autor Wikipedie.), když tam přiletěl, zjistil, že admirál je naladěn pesimisticky, zdálo se mu, že operace WATCHTOWER vypadá jako „pochybný podnik“. Plánovaným dnem „D“ bylo stanoveno datum 1. srpna 1942 a ten den se neodvratně blížil. Všichni věděli, že generál Vandegrift má většinu jednotek ze své 1. divize námořní pěchoty ještě na lodích a na moři. Velitel divize tak byl pod neustálým časovým tlakem, nemohl provést žádné podrobné plánování, ani hlubší a detailnější přípravy, které byly v této době víc než nezbytné. Stále mu ještě chyběli základní informace o terénu, o vodách v místě vylodění a i o povětrnostních podmínkách v cílové oblasti. Pozemní i námořní mapy, které měl tehdy generál Vandegrift k dispozici byly zastaralé, nespolehlivé a pro takto náročnou vyloďovací operaci po všech stránkách nedostatečné. Ve vodních mapách, které měl k dispozici, byly tabulky přílivu a odlivu takové, že uváděly chaotické vzestupy a poklesy až o několik stop a vůbec se nedala vystopovat nějaká pravidelnost. Vlastně to, co bylo dobré, byl jen fakt, že měl poměrně přesné odhady japonské techniky i zbraní vojáků, kteří byli rozmístěny na Tulagi, Gavutu a Guadalcanalu, to proto, že pocházely od pobřežních pozorovatelů, kteří byli zalezlí hluboko v džungli. Ale i zde se právě proto, že někteří se báli vylézt, ukázala později mnohdy nepřesnosti. Vyzkoušena také nebyla bojeschopnost Japonců, kteří byli tehdy posádkou na jižních Šalamounových ostrovech. Odhady se mnohdy silně lišily. V dalším pak autoři knih o Guadalcanalu upozorňují na určitý fakt, který je charakterizován takto, cituji ze str. 38: „Ghormley věděl, že MacArthur nemá dost letectva, aby neutralizoval Rabaul a Kavieng, a tím méně aby uzavřel vodní cesty k oblasti Guadalcanal – Tulagi od severozápadu. Jednotky, které mu byly přiděleny, byly nedostatečné a nebyly dosud uspokojivě vycvičeny, alespoň podle admirálova názoru.“ Byla jen velmi malá naděje, že by plánovaná operace WATCHTOWER, mohla být po celou dobu dostatečně zajišťována (myšleno je zde ze vzduchu a z moře).
Pokud jde o týlové zabezpečení, musel je Ghormley plánovat ve vzduchoprázdnu. Pro admiralitu ve Washingtonu byla nauka o týlu záhadnou vědou týkající se pozemních vojsk. „Nemám ponětí, co to u čerta je ten týl, o kterém Marshall pořád hovoří“, řekl prý King kdysi na začátku jara 1942, „ale kus bych ho taky chtěl“. Také Ghormley ho kus chtěl, ale nedostal jej a musel si jej vytvořit.
Zde viz foto



, pod kterým byl popisek_George Marshall, foto je volně na několika webech.
Jako jedna z největších chyb ministerstva námořnictva se tehdy jevilo, že nikdo náležitě nepřihlédl k časovému faktoru, když operaci plánoval, že bude nutné opatřit materiál pro stavební práce, které se později prováděly za rozličných, často nepříznivých podmínek. Na místě, na Guadalacanalu, se pak tato liknavost zaviněná ministerstvem námořnictva, projevila tak, že vlastně jediné letiště bylo na Nových Hebridách. Letiště, které bylo schopno zajistit bojové operace, a to jen velice omezeně. Jednalo se o letiště, které zde už bylo jednou uvedeno, letiště na ostrově Efate (zde viz náčrt,



, u kterého je popisek, Nové Hebridy, ostrov Efate, který je v menším okénku, na něm je pak Port Vila, okolo níž se pak stavělo důležité letiště, Vila, o kterém zde v počátku bude řeč, náčrt byl volně na několika webech, a zde byl zmenšen.), u Vily (zde viz foto



, na kterém je letiště Vila, později letiště Bauer, pojmenované po podplukovníku Haroldu W. Bauerovi, který byl sestřelen 14. 11. 1942, během bitvy o Guadalcanal, foto je volně na několika webech, a bylo zde zvětšeno.). Na tomto letišti vládl kontradmirál John S. McCain (zde viz foto




, pod kterým byl popisek, viceadmirál_John_S_McCain, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zvětšeno), velitel jihopacifického letectva (ComAirSoPac), který tam velel všem letounům s pozemními základnami přidělenými Ghormleymu. Ani tento velitel nebyl schopen, stejně jako MacArthur, neutralizovat japonské letecké síly v cílové oblasti, stejně jako uzavřít pro Japonce všechny vodní cesty. Po zjištění všech, tehdy jemu dostupných zápisů, Samuel B. Griffith II. ve své knize Bitva o Guadalcanal, k celému problému na str. 38, 39 píše familiérně a s určitou nadsázkou, dle svého naturelu, cituji:

„Letouny, které měl McCain k dispozici, byly většinou ‚krátkonohé‘. Bez pomocných palivových nádrží (a ty v jižním Tichomoří nebyly) nedosahoval jejich akční rádius z tehdejších základen na Nové Kaledonii a Nových Hebridách až k jižním Šalamounovým ostrovům. Pro dálkový průzkum mohl McCain používat letounů B-17E (zde viz foto



, pod kterým byl popisek, Boening B-17E_1941., foto je volně přístupné na několika webech), doplněných dvěma letkami hydroplánů Catalina PBY-5A (zde viz foto



, pod kterým byl popisek, PBY_5A_Catalina, foto je na několika webech volně) s plovoucí základnou.
Jako bombardéry s dlouhým doletem měl k dispozici opět jenom B-17E. Sedmadvacet těchto létajících pevností – 11. bombardovací skupina, jíž velel schopný a odvážný důstojník letectva pozemních vojsk, plukovník La Verne Saunders – přibylo do oblasti nedávno. Saundersova skupina byla umístěna částečně na Efate, částečně na Nové Kaledonii. S Efate musely B-17E uletět 710 mil, aby se dostaly do cílové oblasti Šalamounových ostrovů.“

Oba velitelé, jak McCain, tak i Saunders pracovali s piloty a podmínkami na letišti v Efate u Vily, za neobyčejně těžkých podmínek prvého letiště v oblasti. I když byli odhodláni udělat pro provoz a vyvíjející se situaci na válčišti vše co šlo, stále něco chybělo, stále byl něčeho nedostatek. Měli nedostatek letišť, nedostatek vycvičených záložních pilotů a leteckého personálu. Byl velký nedostatek letounů a náhradních součástek, a k velice primitivnímu vybavení dílen a skladů chyběli mechanici. Docela široký seznam chybějících věcí ještě zdaleka nebyl vše. Nejhorší určitě bylo, že vlastně všichni členové okleštěného, neúplného Ghromleyho štábu, „nevěděli vlastně skoro vůbec nic o složitém mechanismu obojživelného útoku, stejně jako sám velitel“. Pro ilustraci, např. náčelník Chromleyho štábu kontraadmirál Daniel J. Callaghan, měl kvalifikaci pro svou náročnou funkci takovou, že byl předtím „námořním pobočníkem amerického prezidenta Roosevelta“. No a další příklad., jako leteckého důstojníka, dostal admirál Ghromley, mladého letce, inteligentního a snaživého, ale s nízkou hodností a bez zkušeností s obojživelnými operacemi. Co se týče kanceláře admirála, neměl žádné řádné vybavení svého velitelství, kde by měl plnit náročné velitelské úkoly. Byl tam nedostatek spojovacích pojítek, a k těm málo co tam měl, chyběli důstojníci jako obsluha, i jako spojaři technici. Na Novém Zélandu „nebyl dostatek potravin, o kterých jej stále washingtonští plánovači, ale i „týlaři“ neustále ujišťovali, že se tam snadno seženou..! Nebyly dostavěny týlové nemocnice. No a výstavba přístavišť, doků, nakládacích a skladištních zařízení v bojové zóně, tak ta byla, v červenci, ještě ve stádiu tak akorát diskuzí…! Když tehdy letěl admirál Ghromley ve svém letadle na poradu do Melbourne, „srovnával si všechny tyto i jiné námitky v hlavě“.
Porada u MacArthura však začínala zcela jinak, než si Ghromley vůbec představoval, poslechněme, co o ní napsal Samuel B. Griffith, na str. 39., a 40., cituji:

„Jakmile se oba muži setkali, začal MacArthur ihned vysvětlovat svůj názor. Přikročil rovnou k stěžejnímu problému, za nějž právem považoval vzdušnou převahu, udržovanou alespoň nad cílovou oblastí (určitě správná myšlenka). Taková operace by se vůbec neměla zahajovat, řekl, kdyby nebylo možno s jistotou spoléhat na přiměřené letecké zajištění a stálou leteckou podporu. Japonci v Rabaulu a Kaviengu den ze dne doplňovali letecké a pozemní síly.“ Generál potvrdil pak Ghormleyho obavy, že s letišti a letouny, které má k dispozici, nebude moci tyto základny neutralizovat. Upozornil, že nedostatek lodního prostoru znemožní nepřetržitý přísun výzbroje a materiálu nezbytného k zajištění bezpečnosti jakéhokoliv předmostí na pobřeží ovládaném nepřítelem. Vyslovil názor, že ´lze mít vážné pochybnosti´ o úspěchu operace WATCHTOWER. „MacArthurovy úvahy vyústily v závěr, že celá strategická koncepce je rozhodně velmi nedokonalá.“ Dle jeho osobního názoru „by se tři fáze (I., II., III., viz Č 379.) postupu od jižních Šalamounových ostrovů k Rabaulu měly uskutečnit ´nepřetržitým pohybem´, jako zával, který se okamžitě rozhýbe směrem na severozápad, a poté bude, jako lavina, nabývat na celkové průraznosti nepřítelových pozic.“

Na závěr své porady oba velitelé sestavili zápis, který oba podepsali a dohodnutý text této depeše zaslali Výboru náčelníků štábů USA, kde doporučovali, aby se operace WATCHTOWER jako celek odložila. Dostali však zdvořilostní odpověď, kde bylo jejich odložení zamítnuto. Sbor náčelníků štábu USA, považoval, prý, ve svém textu za nutné, Japonce zastavit, a to ihned; „nebylo by správné mařit operace, které jsou už v běhu, a odsunovat úkol číslo I. (vylodění).

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 381.

V době, kdy se admirál Ghromley radil v Melbourne s generálem MacArthurem, pracovala námořní pěchota ve Wellingtonu, po všechny dny a noci, to aby vyklidila doky, než sem přijede druhý sled 1. divize námořní pěchoty. S příjezdem druhého sledu přišly nejen deště, ale i nesnáze s organizovaným odborovým svazem novozélandských dokařů, jejichž předáci, vůbec nedbali na naléhání vlády a odmítli dát souhlas k práci za nepříznivého počasí. Těžký stav musela rozlousknout wellingtonská policie, která předáky i s dokaři vyhnala z doků. Nastoupily směny námořních pěšáků, které se v práci střídali po osmi hodinách. Když občas vyrazili na vycházky, bavili se námořní pěšáci i tak, že nejen na záchodech v přístavních hospodách, ale i na hotelových stěnách škrábali vulgární poznámky na téma – „Co dokař, to srab“, což prý byly ty nejméně vulgární nápisy.
Každý, kdo se s námořních pěšáků tehdy účastnil prací v docích, měl stále na očích to, co tam tehdy viděl, a mnozí to pak diktovali nejen do novin, ale i do hlášení, cituji z historického díla - Bitva o Guadalcanal, tehdejšího účastníka této bitvy, pozdějšího brigádního generála námořní pěchoty USA v.v., Samuela B. Griffitha, na Guadalcanalu:

„Rampa Aotea Quay zanechala nesmazatelný dojem u každého, kdo tehdy tímto peklem prošel. Vojáci, promočení na kůži, tam za blikavého světla zápolili s mokrými krabicemi oděvů, potravin, léků i cukrovinek. Lepenkové krabice s potravinovými příděly se rozpadaly; jeden z důstojníků později vyprávěl, jak se brodil několik set yardů bažinou rozmočených ovesných vloček, promísených rozmělněnou čokoládou, rozbitými krabicemi doutníků, lichými botami a kupami zablácených ponožek. Časová tíseň, nedostatečné vybavení přístavu, ohavné počasí, nevyhovující balení, neochota dělníků – to vše dohromady vytvořilo podle umírněných Vandegriftových slov ´bezpříkladný týlový problém´. Jiní hovořily o přístavu méně vybranými slovy ´jako o zaneřáděném rumišti´.“

Počátek operace WATCHTOWER také znamenal, že byl nedostatek lodního prostoru, proto byla všechna výstroj jednotlivců i bojových jednotek omezená na úplné minimum. Vojáci měli všechny lodní pytle, polní postele, stany, kufry uskladněny ve Wellingtonu. Kantýny na lodích sebou vezly jen minimální zásoby mýdla, stejně tak tabáku, zápalek a holících čepelek, prostě všeho. Podobně na tom byly i všechny základní zásoby – potraviny, PHM, mazadla – vše bylo omezeno na 60 dní; dávky střeliva byly také sníženy, a to pro všechny zbraně z 15 dnů na 10. Podle divizního rozkazu naložily všechny výsadkové útvary na těch málo lodích, které měly k dispozici jen „ předměty nezbytně potřebné k životu a k boji“.

Zpravodajci.
Zpravodajská služba, která byla k začátku operace spuštěna, ani zdaleka nevyhovovala, když dne 15. července 1942 letěl podplukovník Merrill B. Twining ještě s jedním důstojníkem námořní pěchoty do Austrálie a odtud pak do Port Moresby. V Port Moresby přestoupilii a dne 17. července nasedli do létající pevnosti (B-17E), aby si prohlédli cílovou oblast. Když přilétli nad Guadalcanal, byl jejich B-17E napaden třemi námořními stíhačkami Zero , dvě z nich střelci zasáhli a zanechali v plamenech, ale to třetí Zero je stále sledovalo, když se vzdalovali. Podplukovník Twining tak mohl jenom hlásit, že na březích Guadalcanalu nejsou zatím žádné zátarasy a že tamější letiště budované Japonci vypadá, že je již dokončeno.

Plánované vylodění.
Další zpravodajská činnost proběhla o několik dní dříve, a nařídil jí plukovník Charles A. Willoughby, což byl zpravodajský důstojník generála MacArthura. Byl nařízen podrobný fotografický průzkum Guadalcanalu a Tulagi jako velice naléhavý úkol „ a 20. července byla v Austrálii sestavena mozaika pobřeží u Lungy (řeka Lunga ústí deltovitě do moře na severu ostrova Guadalcanal)“. Balíčky, které obsahovaly takto drahocennou mapu, byly chybně adresovány a ztratily se kdesi v Aucklandu (Dle poznámky II. vydání knihy Bitva o Guadalcanal, str. 247, byla mapa později nalezena a převzal ji G-2 – zpravodajská sekce). Ve stejné době, o které se zmiňujeme, prostředku července roku 1942, ještě než přiletěl kontradmirál Turner do Wellingtonu, schválil admirál Ghormley hrubý výsadkový plán vylodění, který mu předložil generál Vandegrigt. Jeho vlastní plán, který byl oficiálně vyhlášen až 18. července, nařizoval, „aby výsadek v den D dobyl a obsadil Tulagi a blízká postavení, tj. ostrůvky Gavutu a Tanambogo a přilehlou část Guadalcanalu vhodnou pro vybudování letištních ploch (v poznámce vydání knihy je pak doslova napsáno: kontraadmirál Samuel Morison v IV. Svazku svých – History of United States Naval Operations in World War II. - Historie námořních operací Spojených států ve druhé světové válce, pojednává o plánování této akce a píše /s. 268/, že „jakmile Turner převzal velení obojživelné jednotky dne 18. července ve Wellingtonu, začal se svým malým štábem ihned ‚zevrubně plánovat vylodění a pracoval na tom ve dne v noci. Admirál Turner (zde viz foto



, pod kterým byl popisek viceadmiral_Richmond_Kelly_Turner, foto je volně na několika webech.), podobně jako prezident Roosevelt (zde viz foto



, pod kterým byl popisek, F_D_Roosevelt, foto je volně přístupné na několika webech.), měl smysl jak pro velkorysé koncepce, tak pro nepatrné podrobnosti, a třebaže šlo o první obojživelnou akci v této válce, vypracoval podrobné plány až po nasazení jednotlivých vyloďovacích člunů a přesné určení času a rozsahu dělostřelecké podpory.‘ Tím chce autor naznačit, že do té doby takovéto plány vypracovány nebyly, ale je pravda, že kompletní plány vylodění mužstva, výzbroje a zásob, použití lodí, námořní dělostřelecká a letecká podpora, organizace předmostí adt. vypracovala už před Turnerovým příchodem příslušná oddělení Vandegriftova štábu. Admirál Turner tehdy neměl o plánování obojživelných akcí ani ponětí. Není pochyby o tom, že se svým štábem za vzrušených dnů ve Wellingtonu pracoval ‚ve dne v noci‘, ale zásluha na vypracování mnoha potřebných složitých podrobných plánů musí být nezaujatě přiznána těm, kterým náleží.)“.

V plánování je vzpomenuto, že tato výstavba vhodné letištní plochy měla být zahájena neprodleně po vylodění. Turner pak vylodil pluk námořní pěchoty na nechráněném ostrově Ndeni souostroví Santa Cruz a neprodleně tam začal budovat další letiště (Poznámka vydání knihy říká, že ve skutečnosti byl pokyn vybudování letiště připojen až na naléhání Vandegriftova operačního štábu.).
O dalším dění v knize: Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt, a přímo před vyplutím pak na str. 41. a 42., napsal ve své knize - Bitva o Guadalcanal, tehdejší účastník této bitvy, pozdější brigádní generál námořní pěchoty USA v.v., Samuel B. Griffith, který na Guadalcanalu sloužil v bojích jako major a podplukovník a byl tam také raněn, o možném užití nějakého letectva, jako podpory po vylodění, a používání při tamějších bojích. Opět uvidíme, že v roce 1942 se stále jednalo u obojživelné operace o improvizace, a vše se rodilo za pochodu, kdo dále vše sledoval tak ví, že mnozí, kteří se tady učili plánovat obojživelnou operaci, a později i ti, kteří budovali letiště /“mořské včely“/ - později nazvané – „Hendersonovo letiště“, poté v roce 1944 připravovali, plánovali a i pracovali, a to velice úspěšně, na vylodění v Normandiii. Takto se rodili pozdější odborníci na obojživelné operace – „Hozeni tzv. do vody a plavte“ cituji:

„Ale ComSoPac neměl ponětí, jaké letecké útvary budou používat letiště, které měla námořní pěchota obsadit. Kromě Bauerových Wildcatů (zde viz foto



, pod kterým byl popisek_Grumman_F4F_3_Wildcat, a dále přeloženo volně, na palubě CV_3 LL Saratogy, v lednu 1941, foto je volně přístupné na několika webech, foto bylo zmenšeno./ , který byl brzy nahrazen zdokonalenou verzí F-4F4, zde viz foto



, pod kterým byl popisek – Grumman_F4F_4_Wildcat, foto je majetkem archivu US Navy, pro Palbu byla upravena velikost fota. Foto bylo na několika webech.), které teď byly přiděleny McCainovi, měl Ghromley jen několik stíhaček armádního letectva. 23. letecká skupina námořní pěchoty – dvě letky stíhaček a dvě letky střemhlavých bombardérů - , jíž velel plukovník William J. Wallace, byla na Havaji a cvičila startování a přistávání na letadlových lodích.
Ještě 4. července nebyl hotov plán, jak přesunout letouny startující ze země kupředu, aby mohly začít používat letiště na Guadalcanalu, jakmile bude schopno provozu. Dne 5. července ráno byly dvě letky námořní pěchoty – letka stíhaček a letka střemhlavých bombardérů – uvedeny do pohotovosti. Ale nikdo zřejmě nevěděl, jak se tyto ´krátkonohé´ letouny měly dostat přes několik tisíc mil oceánu na určené místo akce.
Nesčetné obtíže, na něž naráželo překládání, získávání a vyhodnocování informací, plánování a koordinace složité střelby námořních děl, letecké podpory, vypracovávání spojovacích plánů, jakož i naléhavá nutnost nácviku, to vše přimělo Ghromleyho, aby požádal o odklad dne D. Náčelníci jej nejprve odsunuli na 4. srpna, a pak na 7. srpna. King ale už byl velmi znepokojen postupem japonské výstavby letiště na Guadalcanalu a nedvojsmyslně upozornil, že tento ústupek je už poslední. Dne 22. července vyplula výsadková flotila z Wellingtonu.“


Použité podklady:


Alone on Guadalcanal. A Coastwatcher´s Story, Annapolis 2004., Sám na Guadalcanalu. Příběh pobřežního hlídače, Annapolis 2004. Clemens, Martin.
Americký orel proti vycházejícímu slunci, Alan Schom.
Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách, David Jordan a Andrew Wiest.
Bitva o Guadalcanal, Samuel B. Griffith II.
Boj o Filipíny, Miloš Hubáček.
Causa Dohihara, Josef Novotný.
Dějiny světa, Svazek X, za redakce: V. V.Kurasova (odpovědný redaktor), A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku, S. I. Roščin (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov.
Autorský kolektiv:
I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov.
Druhá světová válka den za dnem, Donald Sommerville.
Druhá světová válka, Martin Gilbert.
Duel v Pacifiku, Hrowe, H. Saunders.
LETOURNEAU, Roger – LETOURNEAU Dennis, Operation KE. The Cactus Air Force and the Japanese Withdrawal From Guadalcanal – přeloženo volně - Operace KE. Kaktusové letectvo a japonský ústup z Guadalcanalu., Annapolis 2012.
Japonská válka 1931 - 1945, Aleš Skřivan
Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt.
Krev slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války, Len Deighton.
Krvavá jatka I., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavá jatka II., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943. Dalibor Vácha, 2018.
Letecká esa proti Japonsku., Aces Against Japan, Hammel, Eric, New York 1992.
LINDSTROM, Lamont – WHITE, Geoffrey M., Island Encounters. Black and White Memories of the Pacific War – český překlad - Setkání na ostrově. Černobílé vzpomínky na válku v Pacifiku., Washington D. C. – London 1990, s. 48 n.
Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, Micuo Fučida, Masatake Okumiya.
Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku, Eric Hammel.
Nezapomenutelný Guadalcanal, MERILLAT, HERBERT C., Praha 2007.
Pacifik v Plamenech, Miloš Hubáček.
Pád nedobytné pevnosti Singapur, Peter H. Gryner.
Pearl Harbour, Ivan Brož.
Pearl Harbour to Guadalcanal. History of U. S. Marine Corps Operations in World War II. (Volume I. Washington 1958., Z Pearl Harbor na Guadalcanal. Historie operací US Marine Corps ve druhé světové válce. Svazek I.Washington 1958.). HOUGH, Frank O., Verle E., SHAW, Henry I. Jr.
Průvodce válkou v Pacifiku, Daniel Marston, editor.
Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001., Hoyt, Edwin P.
Speciální operace, William H. McRaven.
Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945, David M. Glanz.
Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt.
Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl), Edwin P. Hoyt.
Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945, Dan Van Der Vat.
Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje, Edwin P. Hoyt.
Vítězství v Barmě, David Rooney.
Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, PROLOG Lubomír Vejřík, 1994.
Záhady 2. světové války, William B. Breuer.
Zlomená křídla samurajů, Robert C. Mikesh.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=128 ... &start=360