Zde viz náčrt
, pod kterým byl popisek, Guadalcanal mapa 7. a 8. Srpna 1942 /v tabulce jsou směry vylodění Guadalcanal, Tulagi a Gavutu/, náčrt byl několikrát zvětšen. Na náčrtu jsou pak ještě další japonské říjnové útoky. V konci předchozího článku je napsáno, že japonské velitelství v Rabaulu, po obdržení signálů z vysílaček z Tulagi, že dojde k vylodění na Guadalcanalu, a dochází k ničení japonské infrastruktury na Tulagi, začalo reagovat okamžitě. A tak v době, kdy americké vyloďování pokračovalo, japonské letouny 25. námořního leteckého svazu, které byly původně vyzbrojeny, a připravovaly se, k pravidelnému útoku na Port Moresby, se v Rabaulu jen přeskupily a obrátily k letu na jihovýchod. Připravovanou údernou skupinu tvořilo 27 dvoumotorových Betty (zde viz foto
, pod kterým je popisek, G_4M_Betty, foto je volně přístupné na několika webech), které krylo 18 Zer (zde viz foto
, na kterém je, ilustračně, Zero na letadlové lodi Shokaku, foto je volně přístupné na několika webech.). Rozkaz k okamžitému útoku na lodě u Tulagi a Guadalcanal vydal sám Jamamoto, velitel Spojeného loďstva. Výzvu v depeši tak pojalo velitelství v Rabaulu jako velice naléhavou, což zapůsobilo na velitele tak, že se „rozhodl odeslat letouny, aniž si vyměnily torpéda za pumy“. Kdo si tehdy oddechl, byly určitě kapitáni Turnerových dopravních lodí. V knize – Bitva o Guadlacanal – autor – pozdější brigádní generál v. v., na Guadalcanalu major, Samuel B. Griffith II., str. 51., prvém japonském náletu na bojiště vylodění píše, cituji:
„Dne 7 srpna 1942 v 10:30 hod. japonská úderná skupina, která dostala rozkaz zničit nepřátelský výsadek a jeho doprovod, přeletěla přímo nad stanovištěm velitele pobřežní hlídky P. E. Masona (podal o ní podrobnou zprávu nejen do éteru, ale i písemně) na pahorcích jižního Bougainvillu, a ten už za necelých deset minut vysílal na okruhu ´Bells´: ´Od S T O. Letí k vám 24 torpédových bombardérů´ (Zde je pak poznámka amerického nakladatelství, která zní: ´Všichni spojenečtí telegrafisté měli stále naladěnou frekvenci pobřežních pozorovatelů Bells. Všichni američtí telegrafisté kromě toho sledovali frekvenci Fox. Na frekvenci Fox se vysílalo z Pearl Harboru všem námořním jednotkám v Tichomoří. Na frekvenci Fox vysílalo podle časového plánu, k vysílání naléhavého varování se jí obvykle nepoužívalo.).“
Po předání signálů, bylo vykládání výstroje a zásob přerušeno a Turnerovy nemotorné nákladní lodi zaujaly postavení protivzdušné obrany. Když Japonci o 45 minut později zaútočili, byly americké lodi, manévrující maximální rychlostí, připraveny. Dík Masonovu včasnému varování, se seřadila stíhací letecká hlídka nad ostrovem Savo, což tehdy bylo, asi 20 mil severozápadně od dopravních lodí, aby byla připravena Japonce napadnout. Útočníci bombardovali bez náležitého zaměřování a způsobili jen menší škodu na torpédoborci Mugford. Téměř žádná japonská Betty neunikla.
V pozdějším odpolední stejného dne ještě P. E. Mason nahlásil, že je znovu na cestě celkem 12 střemhlavých bombardérů, tentokrát bez doprovodu. Lodě se také tentokrát připravily a v pohotovosti byly i hlídky z letadlových lodí se svými stíhačkami. Po skončení náletu hlásili Fletcherovi piloti z letadlových lodí, že „sundali“ čtyři; osádka protiletadlových lodních děl triumfálně hlásila stejný počet „jistých“. Skutečnost, později potvrzená a dlouhodobě uznávaná, v hlášeních obou stran však zněla – „Ve skutečnosti byly ve vzduchu sestřeleny tři bombardéry; šesti došel benzín a spadly do moře na zpáteční cestě na základnu“. Japonští „piloti nebyli zachráněni“. V dalším se pak o celkových výsledcích dozvídáme, cituji:
„Z 51 letounů, které toho dne vzlétly z Rabaulu, se jich 30 nevrátilo. Mezi piloty, kteří se vrátili, byl i Saburo Sakai (zde viz foto,
, na kterém je Saburo Sakai, foto je volně přístupno na několika webech), nejslavnější japonské letecké eso. Jeho Zero bylo prostříleno jako řešato, ale letělo. On sám, ačkoli na jedno oko neviděl a krvácel z mnoha ran, se s vypětím všech sil dostal nad Vunakanau, klouzavým letem přistál a ztratil vědomí. Byl to jeho první a poslední souboj nad Guadalcanalem.“
V Japonsku v popisované době, nebylo nejvyšší Císařské vrchní velitelství, touto nečekanou zprávou z Tulagi přespříliš vylekáno. Odborníci a analytici jim totiž dodali předběžný odhad - Akce se zúčastnilo nanejvýš 2 000 Američanů a šlo pravděpodobně o „průzkum bojem“. Vrchní velitelství pak rychle přispěchalo se svým přesvědčením a následným vysvětlováním, „že i kdyby šlo o trvalé vylodění, nedalo by mnoho práce dobýt pozice zpět“. Následně si náčelník námořního generálního štábu oblékl svou slavnostní uniformu a odebral se „do císařovy letní rezidence v Nikku, aby císaře Hirohita ujistil, že není důvod k panice“. Je samozřejmě jasné, a stále platné, že tehdy armádní generální štáb celou situaci pro celkovou syntézu, jako svou vlastní analýzu, hodnotil zprávu zcela chybně, což bylo do jisté míry omluvitelné. To proto, že Námořnictvo tehdy, jako několikrát již předtím, „před pozemním vojskem nejen utajilo plný rozsah katastrofy u Midwaye, ale kromě toho nafouklo ztráty na amerických letadlových lodích a letadlech tak, že armádní hierarchie byla přesvědčena, že americké námořnictvo bylo přivedeno do stavu zoufalé nemohoucnosti (fakta těchto vět dokládá většina historických pramenů, včetně japonské propagandy dané doby)“.
Na základě informací získaných od námořnictva dospěli plánovači pozemního vojska k názoru, že Američané nebudou s to vzchopit se k vážnější ofenzívě v Tichomoří dříve než počátkem roku 1943! No a i propaganda pak líčila, že rozruch na Šalamounových ostrovech nikoho nepřesvědčuje, že by se bylo třeba nějak znepokojovat a něco měnit na svých odhadech…!
Jedním z příkladů faktu, který je psán výše, a zdá se to být až neuvěřitelné, je, že „japonské námořnictvo neinformovalo japonské pozemní vojsko o tom, že se na Guadalcanalu buduje letiště“. Doklad napsaného příkladu, nalezený v různých spisech je popsán v mnoha historických dílech, a to i zde v Použitých podkladech a zní:
„Když plukovník Takuširo Hattori, tehdejší zástupce náčelníka operačního oddělení Generálního štábu pozemních vojsk, přišel 7. srpna do své úřadovny, s překvapením se dověděl, že námořní ženijní stavební útvary budují už delší dobu leteckou základnu na tomto bezvýznamném ostrově v jižních mořích, obývaném jenom domorodci. Velení pozemního vojska dospělo k názoru, že je ´nemyslitelné´ , aby americký výsadek byl ´něco více než průzkum bojem´, částečně proto, že bylo chybně informováno námořnictvem. Tak či onak, pozemní a námořní odbor se dohodly, že Američané musejí být vypuzeni dříve, než budou moci uvést dokončenou letištní plochu do provozu, a generál Sugijama strávil celé dopoledne tím, že sháněl vhodné jednotky, které by tam mohl poslat.“
Ve stejné době 7. srpna, vyslal admirál Nagumo (zde viz foto
pod kterým byl popisek_admiral_cuichi_Nagumo, foto je volně přístupné na několika webech) naléhavé instrukce Vrchnímu veliteli Spojeného loďstva o tom co podnikl, a co se děje na jihu Pacifiku. V duchu tohoto souhrnu zřídil admirál Jamamoto „Odřad jihovýchodní oblasti„, a pak rádiem pověřil admirála Nišizu Cukaharu, velitele 11. leteckého svazu s velitelstvím na Saipanu, aby ihned odletěl do Rabaulu a ujal se tam velení. Zároveň, v dalším svém rozkaze nařídil, aby bylo „opětovné dobytí ostrova Guadalcanal považováno za prvořadý úkol, a aby všechny volné lodi a letouny byly připraveny k rozhodnému protiútoku“.
Podvečer 7. srpna 1942 na Guadalcanalu.
První pluk americké námořní pěchoty byl v podvečer stále ještě daleko od Travnatého pahorku a generál Vandergrift (zde viz foto
, na kterém je generál Vandegrift, foto bylo několikrát zmenšeno a je majetkem US NAVY.), musel nařídit plukovníku Catesovi, aby nařídil přestávku, aby své jednotky zkonsolidoval, a pak se na noc s plukem zakopal. Všichni prý tehdy skutečně zastávku už potřebovali. „Vojáci, kteří byli čtrnáct dní namačkáni v dusivém podpalubí přeplněných dopravních lodí, byli v zuboženém stavu.“ A jak již bylo částečně zde řečeno, po vylodění se jejich trasa zvětšila díky špatným mapám. A tak museli, vláčejíc neúměrně těžké torny a také záložní střelivo, až sem pokračovat. Bylo úmorné vedro a hrozná vlhkost vzduchu, byl nedostatek vody a solných tablet. Rozhodně nebyli, v podvečer, „schopni dále postupovat, natož bojovat“. Catesovi vojáci tak mohli mluvit o velkém štěstí, že nenarazili „v tomto prvním odpoledni pobytu na nepřátelském pobřeží, na Japonce“.
A jak to bylo s postupem 5. pluku námořní pěchoty? Tak ten prý byl také vše, jen ne uspokojivý.
Zvláště se nedařilo 1. praporu, který postupoval na západ, a to zoufale pomalým tempem, i když je velitel pluku plukovník LeRoy P. Hunt, neustále pobízel k většímu spěchu. Pomáhalo to alespoň tak, že za soumraku dosáhl tento prapor cíle pro daný den: „Krokodýlí rokle, vzdálená asi dvě míle západně od Rudého pobřeží, jíž protékal bahnitý potok, napájeny převážně přílivem.“
