PALBA.CZ

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 385.
Zde viz náčrt



, pod kterým byl popisek, Guadalcanal mapa 7. a 8. Srpna 1942 /v tabulce jsou směry vylodění Guadalcanal, Tulagi a Gavutu/, náčrt byl několikrát zvětšen. Na náčrtu jsou pak ještě další japonské říjnové útoky. V konci předchozího článku je napsáno, že japonské velitelství v Rabaulu, po obdržení signálů z vysílaček z Tulagi, že dojde k vylodění na Guadalcanalu, a dochází k ničení japonské infrastruktury na Tulagi, začalo reagovat okamžitě. A tak v době, kdy americké vyloďování pokračovalo, japonské letouny 25. námořního leteckého svazu, které byly původně vyzbrojeny, a připravovaly se, k pravidelnému útoku na Port Moresby, se v Rabaulu jen přeskupily a obrátily k letu na jihovýchod. Připravovanou údernou skupinu tvořilo 27 dvoumotorových Betty (zde viz foto



, pod kterým je popisek, G_4M_Betty, foto je volně přístupné na několika webech), které krylo 18 Zer (zde viz foto



, na kterém je, ilustračně, Zero na letadlové lodi Shokaku, foto je volně přístupné na několika webech.). Rozkaz k okamžitému útoku na lodě u Tulagi a Guadalcanal vydal sám Jamamoto, velitel Spojeného loďstva. Výzvu v depeši tak pojalo velitelství v Rabaulu jako velice naléhavou, což zapůsobilo na velitele tak, že se „rozhodl odeslat letouny, aniž si vyměnily torpéda za pumy“. Kdo si tehdy oddechl, byly určitě kapitáni Turnerových dopravních lodí. V knize – Bitva o Guadlacanal – autor – pozdější brigádní generál v. v., na Guadalcanalu major, Samuel B. Griffith II., str. 51., prvém japonském náletu na bojiště vylodění píše, cituji:

„Dne 7 srpna 1942 v 10:30 hod. japonská úderná skupina, která dostala rozkaz zničit nepřátelský výsadek a jeho doprovod, přeletěla přímo nad stanovištěm velitele pobřežní hlídky P. E. Masona (podal o ní podrobnou zprávu nejen do éteru, ale i písemně) na pahorcích jižního Bougainvillu, a ten už za necelých deset minut vysílal na okruhu ´Bells´: ´Od S T O. Letí k vám 24 torpédových bombardérů´ (Zde je pak poznámka amerického nakladatelství, která zní: ´Všichni spojenečtí telegrafisté měli stále naladěnou frekvenci pobřežních pozorovatelů Bells. Všichni američtí telegrafisté kromě toho sledovali frekvenci Fox. Na frekvenci Fox se vysílalo z Pearl Harboru všem námořním jednotkám v Tichomoří. Na frekvenci Fox vysílalo podle časového plánu, k vysílání naléhavého varování se jí obvykle nepoužívalo.).“
Po předání signálů, bylo vykládání výstroje a zásob přerušeno a Turnerovy nemotorné nákladní lodi zaujaly postavení protivzdušné obrany. Když Japonci o 45 minut později zaútočili, byly americké lodi, manévrující maximální rychlostí, připraveny. Dík Masonovu včasnému varování, se seřadila stíhací letecká hlídka nad ostrovem Savo, což tehdy bylo, asi 20 mil severozápadně od dopravních lodí, aby byla připravena Japonce napadnout. Útočníci bombardovali bez náležitého zaměřování a způsobili jen menší škodu na torpédoborci Mugford. Téměř žádná japonská Betty neunikla.
V pozdějším odpolední stejného dne ještě P. E. Mason nahlásil, že je znovu na cestě celkem 12 střemhlavých bombardérů, tentokrát bez doprovodu. Lodě se také tentokrát připravily a v pohotovosti byly i hlídky z letadlových lodí se svými stíhačkami. Po skončení náletu hlásili Fletcherovi piloti z letadlových lodí, že „sundali“ čtyři; osádka protiletadlových lodních děl triumfálně hlásila stejný počet „jistých“. Skutečnost, později potvrzená a dlouhodobě uznávaná, v hlášeních obou stran však zněla – „Ve skutečnosti byly ve vzduchu sestřeleny tři bombardéry; šesti došel benzín a spadly do moře na zpáteční cestě na základnu“. Japonští „piloti nebyli zachráněni“. V dalším se pak o celkových výsledcích dozvídáme, cituji:
„Z 51 letounů, které toho dne vzlétly z Rabaulu, se jich 30 nevrátilo. Mezi piloty, kteří se vrátili, byl i Saburo Sakai (zde viz foto,



, na kterém je Saburo Sakai, foto je volně přístupno na několika webech), nejslavnější japonské letecké eso. Jeho Zero bylo prostříleno jako řešato, ale letělo. On sám, ačkoli na jedno oko neviděl a krvácel z mnoha ran, se s vypětím všech sil dostal nad Vunakanau, klouzavým letem přistál a ztratil vědomí. Byl to jeho první a poslední souboj nad Guadalcanalem.“
V Japonsku v popisované době, nebylo nejvyšší Císařské vrchní velitelství, touto nečekanou zprávou z Tulagi přespříliš vylekáno. Odborníci a analytici jim totiž dodali předběžný odhad - Akce se zúčastnilo nanejvýš 2 000 Američanů a šlo pravděpodobně o „průzkum bojem“. Vrchní velitelství pak rychle přispěchalo se svým přesvědčením a následným vysvětlováním, „že i kdyby šlo o trvalé vylodění, nedalo by mnoho práce dobýt pozice zpět“. Následně si náčelník námořního generálního štábu oblékl svou slavnostní uniformu a odebral se „do císařovy letní rezidence v Nikku, aby císaře Hirohita ujistil, že není důvod k panice“. Je samozřejmě jasné, a stále platné, že tehdy armádní generální štáb celou situaci pro celkovou syntézu, jako svou vlastní analýzu, hodnotil zprávu zcela chybně, což bylo do jisté míry omluvitelné. To proto, že Námořnictvo tehdy, jako několikrát již předtím, „před pozemním vojskem nejen utajilo plný rozsah katastrofy u Midwaye, ale kromě toho nafouklo ztráty na amerických letadlových lodích a letadlech tak, že armádní hierarchie byla přesvědčena, že americké námořnictvo bylo přivedeno do stavu zoufalé nemohoucnosti (fakta těchto vět dokládá většina historických pramenů, včetně japonské propagandy dané doby)“.
Na základě informací získaných od námořnictva dospěli plánovači pozemního vojska k názoru, že Američané nebudou s to vzchopit se k vážnější ofenzívě v Tichomoří dříve než počátkem roku 1943! No a i propaganda pak líčila, že rozruch na Šalamounových ostrovech nikoho nepřesvědčuje, že by se bylo třeba nějak znepokojovat a něco měnit na svých odhadech…!
Jedním z příkladů faktu, který je psán výše, a zdá se to být až neuvěřitelné, je, že „japonské námořnictvo neinformovalo japonské pozemní vojsko o tom, že se na Guadalcanalu buduje letiště“. Doklad napsaného příkladu, nalezený v různých spisech je popsán v mnoha historických dílech, a to i zde v Použitých podkladech a zní:

„Když plukovník Takuširo Hattori, tehdejší zástupce náčelníka operačního oddělení Generálního štábu pozemních vojsk, přišel 7. srpna do své úřadovny, s překvapením se dověděl, že námořní ženijní stavební útvary budují už delší dobu leteckou základnu na tomto bezvýznamném ostrově v jižních mořích, obývaném jenom domorodci. Velení pozemního vojska dospělo k názoru, že je ´nemyslitelné´ , aby americký výsadek byl ´něco více než průzkum bojem´, částečně proto, že bylo chybně informováno námořnictvem. Tak či onak, pozemní a námořní odbor se dohodly, že Američané musejí být vypuzeni dříve, než budou moci uvést dokončenou letištní plochu do provozu, a generál Sugijama strávil celé dopoledne tím, že sháněl vhodné jednotky, které by tam mohl poslat.“

Ve stejné době 7. srpna, vyslal admirál Nagumo (zde viz foto



pod kterým byl popisek_admiral_cuichi_Nagumo, foto je volně přístupné na několika webech) naléhavé instrukce Vrchnímu veliteli Spojeného loďstva o tom co podnikl, a co se děje na jihu Pacifiku. V duchu tohoto souhrnu zřídil admirál Jamamoto „Odřad jihovýchodní oblasti„, a pak rádiem pověřil admirála Nišizu Cukaharu, velitele 11. leteckého svazu s velitelstvím na Saipanu, aby ihned odletěl do Rabaulu a ujal se tam velení. Zároveň, v dalším svém rozkaze nařídil, aby bylo „opětovné dobytí ostrova Guadalcanal považováno za prvořadý úkol, a aby všechny volné lodi a letouny byly připraveny k rozhodnému protiútoku“.

Podvečer 7. srpna 1942 na Guadalcanalu.
První pluk americké námořní pěchoty byl v podvečer stále ještě daleko od Travnatého pahorku a generál Vandergrift (zde viz foto



, na kterém je generál Vandegrift, foto bylo několikrát zmenšeno a je majetkem US NAVY.), musel nařídit plukovníku Catesovi, aby nařídil přestávku, aby své jednotky zkonsolidoval, a pak se na noc s plukem zakopal. Všichni prý tehdy skutečně zastávku už potřebovali. „Vojáci, kteří byli čtrnáct dní namačkáni v dusivém podpalubí přeplněných dopravních lodí, byli v zuboženém stavu.“ A jak již bylo částečně zde řečeno, po vylodění se jejich trasa zvětšila díky špatným mapám. A tak museli, vláčejíc neúměrně těžké torny a také záložní střelivo, až sem pokračovat. Bylo úmorné vedro a hrozná vlhkost vzduchu, byl nedostatek vody a solných tablet. Rozhodně nebyli, v podvečer, „schopni dále postupovat, natož bojovat“. Catesovi vojáci tak mohli mluvit o velkém štěstí, že nenarazili „v tomto prvním odpoledni pobytu na nepřátelském pobřeží, na Japonce“.
A jak to bylo s postupem 5. pluku námořní pěchoty? Tak ten prý byl také vše, jen ne uspokojivý.
Zvláště se nedařilo 1. praporu, který postupoval na západ, a to zoufale pomalým tempem, i když je velitel pluku plukovník LeRoy P. Hunt, neustále pobízel k většímu spěchu. Pomáhalo to alespoň tak, že za soumraku dosáhl tento prapor cíle pro daný den: „Krokodýlí rokle, vzdálená asi dvě míle západně od Rudého pobřeží, jíž protékal bahnitý potok, napájeny převážně přílivem.“

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 386.

Ostrovy Florida, Tulagi a Gavutu, 7. srpen 1942.
Jak již bylo v předchozím řečeno, první den a první hodiny, americká námořní pěchota na Guadalcanalu, na japonského nepřítele nenarazila. Úplně jinak tomu bylo na ostrovech Florida, Tulagi a Gavutu. A tak pojďme a řekněme si o tom, jak to tam vypadalo. Konkrétně hned na ostrovech Florida tomu bylo následovně.
Již při plánování, jak říkají všechny historické zdroje, včetně Použité podklady, se na ostrově Florida „očekával nejsoustřednější odpor“, a sem Vandegrift nasadil svou nejsilnější, nejdokonaleji vycvičenou a nejútočnější jednotku; Edsonovu skupinu k útoku na Tulagi a 1. paradesantní skupinu majora Roberta H. Williamse na přístavní ostrůvek u Gavutu.

Ostrov Tulagi.
Zde viz foto



, na kterém je letecký pohled na ostrov Tulagi, je tam označena i „Blue Beach“, česky „Pláž Modrá“, nebo „Modrá Pláž“ používá se i ve vojenském textu - Modré pobřeží, kde se námořní pěchota vylodila, foto je majetkem US NAVY, zde bylo foto zvětšeno.
Pro přistání na Modrém pobřeží, které začínalo v 8,00 ráno, aby byla úderná skupina schopna krýt levý bok, „dostala rota Baker 1. praporu druhého pluku námořní pěchoty (podplukovník Robert E. Hill) úkol napřed obsadit pahorek Haleta na sousedním ostrovu, Floridě“. Pro obranu těchto vyloďujících se výsadkářů, „až budou doplouvat v 11.00 (hodina H) ke Gavutu, měl zbytek Hillova praporu zaujmout zajišťovací postavení u cípu poloostrova Halavo“. Jak již bylo výše řečeno, už při plánování bylo zjištěno, že tento postup nebude jednoduchý. Postup byl načasován tak, že měl umožnit při vylodění optimální využití lodních děl a také útočících letadel z letadlových lodí. Počítalo se s tím, že osm člunů s rotou kapitána E. J. Granea připluje ke břehu několik minut před 8.00; „krátce na to obsadí ostatní roty Hillova praporu cíp poloostrova Halavo“. Při praktickém vylodění toho dne tak
Američané i zde vstoupili na Šalamounovo souostroví bez jediného výstřelu. Také tady nebyli Japonci okamžitě připraveni k boji, a to ani na jednom z míst provedených výsadků. Ve stejné době popsaných výsadků, se 1. úderná skupina začala vyloďovat z torpédových dopravních lodí, na kterých připlula z Nové Kaledonie. To znamená, že i tady, při vylodění, většina vojáků trpěla nedostatkem pohybu a prostoru z předchozí plavby na dopravních lodích. Rozdíl byl jen v tom, že jednotky, které se vylodily na Guadalcanalu o hodinu později, nesly tam mnoho výstroje a výzbroje (viz předchozí vylodění na Guadalcanalu), kdežto zde „nesly jen nejnutnější bojovou výzbroj“. Jejich velitel, plukovník Edson (zde viz foto



, na kterém je Merrit A. Edson, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo několikrát zvětšeno), očekával totiž tuhý boj a tak svému podřízenému veliteli roty před vyloděním řekl „o jídlo se nestarejte, je ho tam spousta. Japončíci také jedí. Stačí, když se na ně dostanete“. Bylo přesně 8 hodin dopoledne dne 7. srpna 1942, když se dvě úderné roty – Baker a Dog – po lodní dělostřelecké a letecké přípravě začaly brodit ke břehu z „Higginsových člunů“, které byly zakotveny v korálových mělčinách u Modrého pobřeží. Jednalo se o místo u západní části ostrova. Místo bylo zvoleno proto, že na první pohled vypadalo tak, že zde vylodění není možné. Což skýtalo naději, že zde obrana nebude připravena a nebude klást odpor. A skutečně, v místě vylodění, kde byla ihned džungle, se neozval jediný výstřel. Při vylodění se vojáci museli brodit ke břehu po pás ve vodě. Namáhavě pak hledali, „kam mezi kluzkými korálovými kameny šlápnout, mnoho jich padalo s těžkým nákladem minometných hlavní, podstavců, rádiových přístrojů“. Každý z námořních pěšáků, který upadl, vstal s rukama zkrvavenýma od korálových výstupků, s potrhanými kalhotami a rozbitými koleny. Vojáci již podobné podmínky zažili a tak i podle času úderné roty byly v 8.15 na břehu a výkonný důstojník signalizoval Edsonovi: „vylodění úspěšné, bez odporu“.
I zbytku rot se zde podařilo úspěšně vylodit, když se čluny prvního sledu pro ně vrátily k rychlým dopravním lodím APD (APD – „označení amerického námořnictva pro torpédoborce uzpůsobené pro dopravu vojsk. Tato čtyřkomínová plavidla z první světové války byla upravena tak, aby se na nich mohlo dopravovat 175 důstojníků a mužů. Vybavení tam bylo velmi nedostatečné. Poznámka je z překladu z anglického originálu The Battle for Guadalcanal, vydaného nakladatelstvím University of Illinois Press v Champaign v Illinoisu roku 1991, přeložil do češtiny Robert Müller. Vydání druhé / v Pasece první/. Praha 2001“.), aby dopravily ke břehu roty „Able a Cast“.
Když se vojáci úderných oddílů námořní pěchoty vyšplhali přímo kupředu na tichou strmou stráň, byli nuceni zabočit doprava a poté „postupovat na jihozápad, po hřebenu a prudkých svazích přímo do přímořských vrchů“. Za nimi takřka, v jejich stopách, přistál u Modrého pobřeží, též 2. prapor pátého pluku námořní pěchoty, pod velením podplukovníka Harolda R. Rosecranse, který přešel Tulagi a obsadil jeho severozápadní polovinu. Námořní pěšáci 2. praporu zde na nepřítele nenarazili. Podplukovník Rosecrans tak mohl svůj prapor shromáždit a zaujmout obranné postavení na podporu úderných oddílů plukovníka Edsona.
Zde viz foto



, na kterém je z letadla pohled na ostrov Tulagi, a tam šipkami označen postup úderných oddílů námořní pěchoty po vylodění. V dáli jsou pak vidět ostrůvky Gavutu a Tanambogo, foto je majetkem Wikupedie, a bylo zde zvětšeno.
Edsonovi muži na odpor narazili až v bývalé čínské čtvrti, která obklopovala doky společnosti Burns-Philip na severní části pobřeží, naproti malému ostrůvku jménem Makambo.
Bylo krátce před polednem dne 7. srpna, když „utrpěla námořní pěchota první bojové ztráty na jihopacifickém válčišti. Poručík (služebně mladší) Samuel Miles, mladý námořní lékař, byl zabit, když poskytoval lékařskou pomoc třem těžce raněným vojákům, a velitel roty byl smrtelně raněn. Když úderná skupina opatrně postupovala k vetchým chatrčím, začali Japonci střílet z lehkých minometů. Postup se zpomalil a k večeru Edson nařídil zastavit a zkonsolidovat jednotku před setměním“.
Zde viz ještě foto



, na kterém je ostřelované Tulagi /městečko, či osada, a také přístav/, foto je ze 7. srpna 1942 a je majetkem US NAVY a bylo zde zvětšeno. Edsonův prapor od setmění držel linii zhruba podél do kopce stoupajícího terénu, od tzv. Tesařské rejdy na severu, k prostorné budově rezidence, kde předtím bydlel komisař, dokud nemusel, a to koncem dubna 1942, z ostrova Tulagi před Japonci utéci. Na jih od této rezidence se pak pahorek mírně svažoval k malé golfové klubovně u pobřeží. Na organizování celé obranné linie tehdy nebyl čas. Námořní pěšáci si jen vykopali mělké okopy pro dva až tři muže a podplukovník Rosecrans pak nechal rozmístit prapor tak, aby byla co nejvíce posílena přední postavení. Členění obrany bylo provedeno podle terénu, který zde byl, a který byl pro Američany výhodný. Dle historických zápisů se pahorek, obsazený námořní pěchotou, „příkře svažoval ke čtverhranné plošině“. Kdysi, ve šťastnější době, se na čtverhranné plošině hrával kriket a někdy také fotbal. Jak se ukazovalo, měli Japonci obsazeny pozice na drsném, skalnatém návrší, porostlém křovím, „které ohraničovalo stranu hřiště“. Probíhající odpolední boje 7. srpna, také ukazovaly, „že obránci Tulagi (Japonci) byli bohatě vybaveni lehkými minomety, granátomety, těžkými a lehkými kulomety. Odhadovalo se, že jich je (myšleno zde Japonců) asi čtyři sta, a že po setmění zaútočí“.
A skutečně, Japonci před setměním zaútočili čtyřikrát. Pravdou však je, že každý po sobě následující útok Japonců byl méně prudký, než ten předchozí a všechny byly odraženy. Podle historického zápisu, cituji z knihy – Bitva o Guadlacanal – autor – pozdější brigádní generál v. v., na Guadalcanalu major, Samuel B. Griffith II., str. 54, který píše o útoku Japonců detailněji než ostatní Použité podklady, cituji:
„Některým Japoncům se podařilo proplížit k rezidenci, šest se jich ukrylo v ochoze. Dne 8. srpna (1942), jakmile se rozbřesklo, zabili tři námořní pěšáky. Pět minut nato už byli dopraveni na onen svět přesně hozenými ručními granáty.“
V okopu, uprostřed nebezpečně ohrožované linie, k jejímuž udržení vydatně přispěl, ležel tiše střelec z automatické pušky, vojín 1. třídy z roty Able John Ahrens, s očima zavřenými a slábnoucím dechem. Vedle něho ležel mrtvý japonský četař a přes něj mrtvý důstojník. Agens měl dvě střelné rány v hrudníku a krev mu zvolna vytékala ze tří bodných ran. Kolem okopu zůstalo ležet třináct bezduchých japonských těl. Když kapitán Lewis W. Walt vzal Ahrense do náručí, aby jej donesl do rezidence, umírajícímu řekl: „Pane kapitáne, chtěli se v noci přes mne dostat, ale myslím, že se jim to nepovedlo“.
„Nepovedlo, Johny“, odpověděl Walt tiše. „Nepovedlo“.

Ostrůvek Gavutu.
Ostrůvek Gavutu je spojený s ještě menším ostrůvkem s názvem Tanambogo, jen malou úzkou lávkou. A právě Gavutu bylo v den D, vylodění námořní pěchoty v prostoru Šalamounových ostrovů mnohem těžším soustem než ostrov Tulagi. Na Gavutu bylo méně obránců, a proto bylo i Američanů, kteří na ostrov útočili, také méně. Gavutu je ostrůvek, který je asi 500 yardů dlouhý a necelých 300 yardů široký. Letecké bombardování ostrůvku bylo krátkodobé a ukázalo se zcela neúčinné. To proto, že „Japonci byli ukryti v hlubokých vyztužených zákopech a jeskyních, letecký útok jim způsobil jen drobné nepříjemnosti, a obránci se chystali útočníka krvavě uvítat“.
V době, kdy se americké útočné čluny blížily k ostrůvku Gavutu, neutralizovala dělostřelba z torpédoborců japonskou obrannou palbu. Jenomže když americké útočné čluny s útočnými skupinami námořních pěšáků narazily na dno a útočící námořní pěšáci z nich vylézali, musela vlastní střelba ustat. A Japonci svou palbu spustili ze všech skrytých postavení. Výsadkáři byli v těch momentech uvedeni ve zmatek v dešti olova, který se na ně snesl “z neviditelných automatických zbraní, a hledali sebemenší možnost úkrytu“. Jenomže taková možnost jako je úkryt, v tom momentě takřka neexistovala. Ještě než bylo možno něco vůbec podniknout, byl zasažen major Williams a velení tak musel převzít major Charles A. Miller. V tu chvíli na tomto úzkém pruhu pobřeží, výsadkáři umírali; bylo trochu nepochopitelné, proč podpůrné torpédoborce se střelbou (kterou proti ostrůvkům nacvičovaly) váhaly; prý z důvodů, že jsou v neznámých vodách, a bylo tak třeba zkrátit dostřel a „přejít k účinné palbě na cíle nepřátelské palby. Záchranou byl jen pohyb a vojáci v zoufalém úsilí postupovali v hloučcích směrem k nepříteli“.
Během tohoto dopoledne se jedné vyloděné četě podařilo dostat se na vrchol pahorku 148, jenž byl nejvyšším bodem ostrova, a vztyčila tam americkou vlajku“.
Jenomže nad maličkým ostrůvkem Tanambogem stále vlála velice vzpurně japonská vlajka s vycházejícím sluncem a obránci malého ostrůvku si na něm stále počínali velice čile až drze. Kdo z výsadkářů by se v těch momentech ukázal někde poblíž lávky, která byla pravidelně ostřelována z automatických zbraní, ten by svou cestu zaplatil svým životem!

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 387.

Americkým výsadkářům bylo jasné, že zatím nemohou zaútočit na malý ostrůvek Tanambogo přes lávku, to přesto, že dobytí ostrůvku „mělo být původně jejich druhým postupným cílem“. V dané chvíli stáli na vrcholku sopky, která mohla kdykoli vybuchnout. Přímo pod jejich nohama měli celkem dva tucty japonských okopů (24) a jeskyň, ve kterých byli dobře usazeni Japonci. Bylo jasné, že zneškodněni mohou být jedině výbušninami upevněnými na tyčích. „Mnoho jich tak na patřičná místa zasunul vysoký světlovlasý kapitán Harry Torgerson. První nálož mu ale urvala nohavici“.
V době, kdy nad ostrovy Savo zapadalo slunce, zůstával malý ostrov Tanambogo. Velící Rupertus musel požádat o letecké údery na ostrůvek Tanambogo (zde viz foto



, na kterém je ostřelovaný ostrůvek Tanambogo dne 7. srpna 1942, foto je majetkem US NAVY a zde bylo zvětšeno), a také nařídil kapitánu Craneovi, aby se jeho rota stáhla z nebráněné Halety, a aby se nalodila a za svítání také zaútočila. Operační důstojník generála Vandegrifta, major Wiliam K. Enright upozorňoval, že se jedná o nepromyšlenou akci, která bude sotva úspěšná, ale Rupertus s jeho názorem nesouhlasil. Jenomže jak major Enright předpokládal, když se pak čluny přiblížily k bodu vylodění, dostali se Craneovi vojáci do vražedné palby Japonců. Jen jednomu člunu se podařilo přistát, ale i jeho posádka byla rozstřílena na kusy. Ostatní dva čluny měly to štěstí, že i když byly na mnoha místech proděravělé, mohly se s raněnými výsadkáři uchýlit ke Gavutu. Zde na tomto místě, tak jako u ostatních, hovoří všechny historické zdroje podobně, tak jako v celých předchozích textech, tedy zdroje, v Použité podklady, Druhá světová válka den za dnem, Donald Sommerville. Druhá světová válka, Martin Gilbert. Duel v Pacifiku, Hrowe, H. Saunders. Japonská válka 1931 - 1945, Edwin P. Hoyt., stejně jako, Samuel B. Griffith., Bitva o Guadalcanal, str. 56., 57., cituji:

„Neblahý útok měl jeden kladný účinek: přesvědčil Rupertuse, že potřebuje posilu. Požádal o ní (brigádního generála) Vandegrifta a o půlnoci (ze 7. na 8. srpna) admirál Turner uvolnil z 2. pluku námořní pěchoty prapor podplukovníka Roberta G. Hunta, jenž měl podle původního plánu obsadit Ndeni. Ruperts Huntovi uložil, aby se za svítání vylodil na Gavutu, vystřídal výsadkáře a dobyl Tanambogo.
Noc a déšť přinesly Gavutu úlevu. Japonci vylézali po jednom z jeskyň a házeli granáty, nebo stříleli nepravidelné dávky z lehkých kulometů. Námořním pěšákům nezbývalo, než tyto útoky vydržet a čekat na ráno.“

Na Guadalcanalu mohli Američané savou prvou noc strávit v relativním klidu. Ale třebaže je nikdo neznepokojoval, na opravdový odpočinek neměl nikdo ani pomyšlení. Příliš horlivé stráže oživovali dlouhé noční hodiny častou střelbou na imaginární cíle. Japonci až za řekou Matanikau jakési oživení zpozorovali, ale nedovedli si je vysvětlit. Vojáci byli samozřejmě nervózní a vyčerpaní. Všichni měli obavy, někteří strach. Očekávali, že po vylodění narazí na Japonce a svedou s nimi boj, ale nepřítel se skryl. Jistěže tu někde je, kdesi v neproniknutelné temnotě. Ale nebyl tam, ani příštího dne za svítání nebylo po něm stále ještě ani stopy.
Ve štábu generála Vandegrifta byly, ještě před půlnocí v den D (ze 7. na 8. srpna) vydány nové rozkazy. Generál Vandegrift - „Nařídil plukovníku Catesovi, aby přestal postupovat k travnatému pahorku, aby se otočil na západ, pronikl k (řece) Lunze a obklíčil letiště z jihu. Zároveň nařídil pátému pluku, aby postupoval rychle k Lunžskému výběžku a pak dále ke Kukumi“. Bylo sobotní ráno dne 8. srpna, když americké hlídky, které se pohybovaly velice váhavě k letišti na Guadalcanalu, chytily několik japonských a korejských nádeníků. Hlídky Japonce a Korejce vyslechly, a jejich informace pak dodaly konkrétnější podobu té domněnce, předtím velice mlhavé, že japonský nepřítel ustoupil na západ, snad ke Kukumi, a dokonce snad i dále. Velení divize námořní pěchoty začalo na podplukovníka Hunta naléhat, aby postupoval dál ke Kukumi. Nebylo třeba, neboť pátý pluk již tím směrem vyrazil a teprve k večeru se nespěchající hlídky dostaly k opuštěnému japonskému tábořišti v kokosovém háji, který byl velmi blízky severního cípu letišti na Guadalcanalu.
Námořní pěšci samozřejmě okamžitě provedli rychlou prohlídku obsazených japonských ubytovacích prostor, která ukázala, že letištní ženijní jednotky a jejich obránci z námořních výsadkových jednotek uprchli skutečně „hodně nakvap“. K tomu pak uvedené historické zdroje a zápisy, říkají, cituji: „Japonská tábořiště, opuštěná určitě ve velkém spěchu, vyvolaném panikou, byla nalezena v chaotickém stavu. Po zemi se válely uniformy, boty tabi s odděleným palcem a gumovou podrážkou, košile, čepice, přilby, přikrývky, moskytiéry, pušky, hrníčky, jídelní tyčinky a misky s nedojedenou rýží“.
Okolo byly desítky kokosových palem, roztříštěných pumami a granáty, které probořily při pádu chatrče a potrhaly stany. V improvizovaných přístřeších, užívaných zřejmě jako kanceláře, bylo poházeno po zemi rýsovací náčiní a papíry. Když sem námořní pěšáci vkročili, působilo to na ně jako přízrak: vojáci tady žili a pracovali, a najednou byl jejich odlehlý kout zasažen nečekanou katastrofou.
Mezitím méně váhavé dělostřelecké hlídky (jedenáctého pluku námořní pěchoty) zjistily, že se nepřítel v oblasti nevyskytuje. Jednu z hlídek doprovázel velitel dělostřelectva, plukovník, velice vážený Pedro A. del Valle. Postupující jednotky byly na základě jeho hlášení znovu pobízeny, aby zrychlily tempo, a před soumrakem jeden z Catesových praporů překročil výběžek a zakopal se na noc na východním břehu řeky Lungy.
Vyloďování na Rudém pobřeží zatím pokračovalo stále stejně chaoticky. Vládl tam naprostý zmatek a generál Vandegrift, aby alespoň trochu rozptýlil nebezpečně nakupené zásoby, požádal Turnera, aby také začal vykládat na vhodném pobřeží, což bylo asi jednu míli na západ od blázince na Rudém pobřeží. Viceadmirál Turner (zde viz foto



, pod kterým byl popisek viceadmirál Richmond_Kelly_Turner, foto je volně na několika webech.), se zdráhal, protože se bál vyplout s loďmi do vod, které mohly být zaminovány. Ale Vandegrift trval na svém. Nakonec se admirál Turner sám přesvědčil, že na Rudém pobřeží prostě už není místo k vylodění (zde viz foto



, pod kterým byl popisek, Pláž Rudá, 7. srpna 1942, foto bylo zvětšeno a bylo volně na několika webech.) podstatné části bojové výstroje, která stále ještě zůstávala v lodních prostorách. A zanedlouho lodi otevřely své útroby na jiném místě, blízko ústí řeky čtvrtého bloku. Aby se zabránilo opakování zmatku z Rudého pobřeží, byli z několika doprovodných lodí konečně vysláni na břeh námořníci k posílení vyčerpané vyloďovací skupiny.
Ve stejné době, kdy si námořní pěšáci na Guadalcanalu, ještě stále prohlíželi opuštěná tábořiště a oddávali se činnosti rozbíjení kokosových ořechů, sbírali suvenýry a ochutnávali první japonské cigarety, jejich spolubojovníci na Tulagi bojovali úplně stejně jako předchozího dne.
Ano, Edsonovi a Rosecrancovi vojáci, tedy v sobotu za svítání, vystoupili ze svých mělkých okopů. To, co uviděli před sebou, byla skutečná válka. Poprvé totiž viděli znetvořené mrtvoly mužů, Japonců, kteří na ně před několika hodinami útočili se zběsilou odhodlaností. Prvá setkání se smrtí nepřítele, pro některé znamenala silný otřes. Každý se s ním vyrovnával úplně nějak jinak, ale velmi brzy se začaly čety a družstva konsolidovat a postupovat k jeskyním, do kterých se tehdy japonští obránci uchýlili.
Ze skalních úkrytů nemohl být nepřítel vypuzen ani nálety střemhlavých bombardérů, ani palbou lodních děl. Bohužel táhlé nálože, ani plamenomety, ani tanky zde námořní pěchota v této chvíli neměla (jediný tank, vyloděný v Tulagi, ztratil pás a zůstal trčet v příkopu. – potvrzují všechny historické prameny). Vojáci proto hodili jen několik ručních granátů, ale granáty Japonci okamžitě sebrali a hodili jim je zpátky. Již za několik minut americký námořní pěšák poznal, že dostat se před jeskyně, kde jsou poschovávaní Japonci, znamená zemřít.
Štěstím se ukázalo, že úderný oddíl měl i své demoliční družstvo, kterému velel Agnus Gauss dělostřelec, pro kterého bylo požitkem vyhazovat něco do povětří. Pro Gaussovy uši byl prý výbuch tou nejlahodnější hudbou. Gauss celé dopoledne vyráběl se svými muži tyčové nálože, a již kolem poledne (8. srpna) začalo být ve skalních úkrytech velice rušno. „Zatímco dva muži demoličního družstva se plížili kupředu pod clonou kouřových granátů, chrlily dva podpůrné kulomety olovo do temných jícnů dvou přilehlých jeskyň, které byly vybrány k zpracování (zničení). A za okamžik oznamovalo temné burácení doprovázené zoufalými výkřiky, že první Gaussovy experimenty se podařily. V půli odpoledne byla už většina jeskyň vykouřena. Zbývalo zlikvidovat dvě nepříjemné kapsy a půl tuctu odstřelovačů, ale ještě před západem slunce mohl Rupertus hlásit Vandegriftovi radiogramem, že Tulagi je zajištěno. Úderná skupina ztratila 99 mužů – 47 padlých, 52 raněných; Rosecrancův prapor pátého pluku námořní pěchoty ztratil 56 mužů (historické oddělení námořní pěchoty nemá zachycena souhrnná čísla ztrát z této bitvy ani z kterékoli jiné bitvy guadalcanalského tažení. Údaje jsou roztroušeny v různých hlášeních a strojových statistikách – poznámka je z – anglického originálu The Battle for Guadalcanal, vydaného nakladatelstvím University of Illinois Press v Champaign v Illinoisu roku 1991, do češtiny přeložil Robert Müller. Vydání druhé /v Pasece první/. Praha 2001.)“.
Prapor podplukovníka Roberta G. Hunta (z 2. pluku námořní pěchoty), který viceadmirál Turner, sice neochotně, ale uvolnil, se těsně před půlnocí, začal vyloďovat na ostrůvku Gavutu, a to v sobotu 8. srpna v 7,00 hodin. Již před polednem tyto čerstvé jednotky ostrůvek obsadily. Podplukovník Hunt pak nařídil majoru Millerovi, aby nalodil své výsadkáře a směřoval s nimi přímo k Tulagi. Zkrvavený ostrůvek Gavutu tak již patřil zcela americké námořní pěchotě. Výsadkáři zaplatili za dobytí krutou daň v podobě 84 mrtvých a raněných – což se tehdy rovnalo 20% ztrátám vyloděných (V poznámce je psáno: Pro Gavutu je uváděno 28 padlých, 1 zemřelý, 49 raněných, 6 nezvěstných/pravděpodobně mrtvých/).
Poté podplukovník Hunt mohl hlásit veliteli výsadku námořní pěchoty brigádnímu generálu Rupertusovi, že je připraven se svým mužstvem zaútočit na Tanambogo, a požádal o leteckou podporu. Vzápětí pak vzlétlo z letadlových lodí 6 bombardérů, které byly v pohotovosti a jen čekaly na rozkaz. Bohužel „jejich bombardování střemhlav bylo víc než neúčinné; několik bomb bylo uvolněno příliš brzy, dopadly na Gavutu, tři námořní pěšáky roztrhaly na kusy a devět dalších těžce zranily“. Tehdy prý se podplukovník Hunt neudržel „a nevybíravými slovy požádal velitele letu, aby táhl, odkud přišel“.

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 388.

Letadla odlétla a do přístavu připlul křižník San Juan, který začal po několik minut ostřelovat Tanambogo z děl a poté zase odplul do sestavy, kterou předtím zaujímal. O něco později přilétla z letadlové lodi „druhá útočná skupina s vyhlášeným záměrem srazit vlajku, která stále vlála na nejvyšším místě ostrova“. Situace se však opět opakovala – „a znovu bylo několik pum vypuštěno předčasně a zabilo a zranilo několik námořních pěšáků na Gavutu. Jiné dopadly na správný ostrov, ale vlaky s vycházejícím sluncem se nedotkly“. Podplukovník Hunt pak raději požádal, aby letecká „podpora“ byla ihned zastavena.
Okolo 16 hodiny Hunt doufal, že potom všem se již nemusí Japonců obávat, ale přece jenom ještě požádal, aby torpédoborec Buchanan (zde viz foto



, pod kterým byl popisek USS Buchanan, foto je majetkem Wikipedie a byl zde zmenšen) o dělostřeleckou palbu, která by byla zblízka vedena na ostrůvek spojený s lávkou Tanambogo. Kapitán torpédoborce Buchanan připlul těsně k břehu ostrůvku. „Jeho střelba byla sice krátká, ale ničivá a 5 minut po jejím zahájení už se rota I (kapitán W. B. Tinsley) vylodila na ostrově, připravena k boji. Hodina nato stáhl jeden četař vlajku, kterou tucet pilotů nedokázalo zasáhnout“.
O dalším bombardování, které přichystali Japonci na sobotní ráno, dne 8. srpna 1942, hovoří většina historických dokumentů, tedy zdroje, v Použité podklady, Druhá světová válka den za dnem, Donald Sommerville. Druhá světová válka, Martin Gilbert. Duel v Pacifiku, Hrowe, H. Saunders. Japonská válka 1931 - 1945, Edwin P. Hoyt., stejně jako, Samuel B. Griffith., Bitva o Guadalcanal, str. 59., 60., následovně, nebo podobně, cituji:

„Téhož sobotního dne (8. srpna 1942) za svítání zahájil pobřežní pozorovatel na Bougainvillu (ostrov Bouganville v Šalamounových ostrovech) Jack Read lopotnou práci: přemístit radiovou stanici na nové stanoviště na vrcholku příkrého svahu, kde, jak doufal, budou lepší podmínky pro příjem i vysílání. Když se tak se zpocenými domorodými nosiči drápal vzhůru džunglí, zaslechl hřmot nízko letících letounů. Přímo nad jeho hlavou mu jihovýchodním směrem přelétly Betty ve formaci ‚ve z véček‘ s doprovodnými Zery, rozvrstvenými nad nimi a po bocích. Zatímco dva chlapci vztyčovali anténu, Read počítal letouny. Za několik minut navázal spojení. ‚Od J. E. R. letí k vám čtyřicet bombardérů.‘ Toto hlášení, zachycené v Townsvillu v Austrálii, bylo předáno do Melbourne, odtud do Perl Harboru a dostalo se k Fletcherovi a Turnerovi za 40 minut od chvíle, kdy je Read vyťukal.“
A řídící středisko stíhaček na Saratoze (zde viz foto



, pod kterým byl popisek USS Sratoga, Pearl Harbor 6. června 1942, foto bylo zvětšeno.) znovu nastražilo Wildcaty (zde viz foto



, pod kterým byl popisek – Grumman_F4F_4_Wildcat, foto je majetkem archivu US Navy, pro Palbu byla upravena velikost fota. Foto bylo na několika webech.) nad Savo, znovu muselo ustat vyloďování. Také všechny dopravní a nákladní lodi, se začaly připravovat na odražení leteckého útoku. Ale Japonci tentokráte, když se přiblížily na 50 mil k Savu, zabočily velkým
obloukem k severu, a když torpédové bombardéry přiburácely a ometaly koruny stromů na Floridě, byla bojová hlídka stíhaček nad Savem ve výši deset, patnáct a pětadvacet tisíc stop. Japonci se předem radovali z vítězství, když ve vzduchu na odpor nenarazili, ale to nepočítali s přesností Turnerových dělostřelců, jimž teď dlouhé, úmorné hodiny, strávené sledováním nízko letících letounů, přinesly bohatou odměnu. Japonské torpédové bombardéry Betty (zde viz foto



, pod kterým byl popisek, Betty G4M na Guadalcanalu 8. srpna, patrná je i výška 20 až 40 stop. Foto je majetkem US NAVY a bylo zde pro Palbu zvětšeno.) nad hladinou, pronikaly ve výši 20 až 40 stop protivzdušnou obranou ke svým cílům. Z výše uvedených zdrojů se na str. 60 dozvíme i proč, cituji: „To byla výška (oněch 20 až 40 stop) předepsaná novým torpédovým cvičným řádem, vypracovaným na základě úspěšných útoků na britské lodi. Ale Američané měli pokročilejší systém řízení palby a kanóny zkonstruované pro střelbu nízkým úhlem. Betty se řítily do ocelové spršky. Jedna po druhé se vznítila, roztrhla, rozpadla – některé tak blízko lodí, že úlomky křídel a trupů se odrážely od boků lodí a kusy motorů potrhaly lanoví. Na jedné z dopravních lodí pak námořníci smetali přes palubu končetiny a vnitřnosti japonských letců“. Letecká bojová hlídka, když už konečně poznala, co se děje, se utkala v nerozhodném boji s doprovodnými Zery.
„Obě strany podaly přehnané hlášení o počtu potopených lodí a sestřelených letounů“. Dopravní loď George F. Elliot se vzňala, když se na palubu zřítil bombardér a explodoval; torpédoborec Jarvis byl těžce poškozen. Jaké však, ve skutečnosti, byly ztráty japonských letounů, to nebylo možno dodnes zjistit. Piloti z letadlové lodi hlásili sestřelení šesti Zer, piloti Zer hlásili šest sestřelených Američanů. Krátce po poledni spatřil Read osamělou Betty, jak letí k severozápadu. Pilot tohoto letounu, zřejmě jediný pozůstalý, přistál v Rabaulu a hlásil, že potopil bitevní loď. Nikdo mu to tehdy nemohl dokazovat, že to nesouhlasí.

Byla neděle dne 9. srpna 1942, když za svítání přesunul podplukovník Hunt dvě své roty na ostrůvek Tanambogo, a ještě před polednem začal četař z demoličního družstva zneškodňovat Japonce v jejich jeskynních postaveních. K celé akci tehdy přihlížel nezaujatý pozorovatel, kterým byl jeden z plukovních duchovních. Později duchovní popsal celou činnost následujícími střízlivými slovy: „Četař O. S. Bergner vyvrtal prostě nad jeskyní hlubokou díru, vložil do ní pořádnou nálož dynamitu, odpálil jej, v jeskyni nastal výbuch a osádka byla zabita“.
Na pomoc při zneškodňování jeskyň s Japonci byly na ostrůvku Tanambogo vyloděny i dva lehké tanky, kterým velel poručík R. J. Sweeney. Jeden tank sloužil podpoře pěchoty a dostal se příliš kupředu. Možné také je, že v tu chvíli podporovaná četa postupovala příliš pomalu. Faktem je, že se celá operace nevyplatila, neboť: „Japonci vyběhli z jeskyň a okopů a tank znehybnili za použití velké železné tyče, kterou zasunuli mezi pás. Při pokusu zbavit se tyče couváním narazil tank na kmen kokosové palmy, zaklínil se tam a nemohl se pohnout ani dopředu, ani dozadu. Japonci začali házet Molotovovy koktejly a jiné hořlaviny a zabili celou osádku s výjimkou jediného muže, jemuž se podařilo uniknout“. Stále ještě byla neděle 9. srpna odpoledne když brigádní generál Ruperts hlásil veliteli divize, brigádnímu generálu Vandegriftovi, že severní výsadek konečně dosáhl všech svých cílů. Přitom hlásil, že námořní pěšáci pohřbili něco přes šest set Japonců a přibližně sto dalších Japonců zůstalo zasypáno v jeskyních. Asi tak 70 nebo 80 jich také uniklo na sousední Floridu. Vlastní ztráty – „zabito a zraněno 295 Američanů“.
Následně také uvedl, že – „Na všechny pokusy přimět je ke kapitulaci odpovídali Japonci olovem; odmítali prosit o milost.“ Později brigádní generál Vandegrift, velitel 1. divize námořní pěchoty, definoval celou operaci Tulagi-Gavutu-Tanambago jako „prudkou akci… urputnou a nelítostnou…, o jejímž výsledku rozhodovalo jen vyhlazení té či oné bojující strany. Bojovný postoj byl zřejmý všude, kde jsme narazili na nepřítele… projevovala se neochvějná vůle podstoupit riziko… krvavých bojů zblízka…“ (V poznámce je uvedeno – First MarDiv Final Report – český překlad - První závěrečná zpráva MarDiv /námořní divize/.).
Hodnocení pak výše uvedené historické zdroje říkají, že vylodění na Šalamounových ostrovech dokazovalo, že vlastně obojživelná koncepce, ke které v posledních desetiletích významně přispělo mnoho důstojníků námořní pěchoty a málo důstojníků námořnictva, je ve své podstatě správná. Kdo dobře četl předchozí věty, tak ví, že při plánování a secvičování celého vylodění na Guadalcanalu, se vyskytlo mnoho až kritických technických problémů. Kritické technické problémy bylo ještě třeba dále řešit. Mezi ně patřil krajně naléhavý problém, který byl také řečen – „jak urychlit a organizovaně řídit vykládání“. K tomu dále ještě výše uvedené zdroje dále uvádějí na str. 61., 62., cituji:

„Námořní pěchota na Guadalcanalu neměla ponětí, že existují tankové výsadkové lodi (LST), a v srpnu 1942 to ostatně věděl málokdo. Třebaže obojživelný traktor – k jehož konstrukci dala podnět námořní pěchota a o němž Vandegrift v soukromém dopise generálu Holcombovi prohlásil, že byl ‚zachráncem našich životů‘ – prokázal svou mnohostrannost, onen účinný hybrid, který dostal označení DUKW, byl tehdy ještě ve stádiu pokusů.
Náročné požadavky koordinovaných bojových akcí na moři, na souši a ve vzduchu odhalily mnoho slabin v plánování, ve výzbroji i výcviku. Vandegriftovi dělal hlavně starosti chabý výkon hlídek, nedostatečné spojení mezi jednotkami a žalostná úroveň palební kázně. Spojovací materiál byl ‚k nepotřebě‘. Přístroje prostě ‚nefungovaly a obsluha za to nemohla‘, napsal veliteli námořní pěchoty.
Závažné slabiny byly též odhaleny ve velitelských schopnostech na všech stupních – od pluku k četě. Na Guadalcanalu se všude projevovala přílišná váhavost. Vandegrift brzy provedl změny ve svém štábu i ve velení pluků i praporů, aby zajistil účinnější a vynalézavější řízení akcí.
Námořní děla střední ráže jasně ukázala, že prostorová palba proti obrannému systému jeskyň a okopů znamená pouhé plýtvání střelivem. Takové cíle mohou být zničeny jen tehdy, jsou-li přesně známy jejich souřadnice a jsou-li pak napadeny přímou palbou s krátkou a plochou dráhou střely. Dělostřelečtí experti námořní pěchoty se to už delší dobu snažili admirálům vysvětlit, ale neuspěli. Později však ‚přibližovač¨Conolly opatrnějším námořním velitelům ukázal, jak účinná dovede být námořní dělostřelecká podpora.“

Strategicky však operace slibovala, že dosáhne všeho, v co admirál King tehdy doufal – Spojenci přešli k ofenzivě a zastavili japonský postup na jih, a to v kritické fázi.
Zachránili (alespoň na čas) ostrovy Santa Cruz a Nové Hebridy a zřídili základny, z nichž mohli mařit japonské akce v Šalamounově a Korálovém moři. S velkým ulehčením si oddechla Austrálie. Ale nadšení ve Washingtonu, Melbourne a Honolulu mělo krátké trvání.



Příští pondělí 1. března, pokračuje kolega Jarl.


Použité podklady:


Alone on Guadalcanal. A Coastwatcher´s Story, Annapolis 2004., Sám na Guadalcanalu. Příběh pobřežního hlídače, Annapolis 2004. Clemens, Martin.
Americký orel proti vycházejícímu slunci, Alan Schom.
Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách, David Jordan a Andrew Wiest.
Bitva o Guadalcanal, Samuel B. Griffith II.
Boj o Filipíny, Miloš Hubáček.
Causa Dohihara, Josef Novotný.
Dějiny světa, Svazek X, za redakce: V. V.Kurasova (odpovědný redaktor), A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku, S. I. Roščin (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov.
Autorský kolektiv:
I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov.
Druhá světová válka den za dnem, Donald Sommerville.
Druhá světová válka, Martin Gilbert.
Duel v Pacifiku, Hrowe, H. Saunders.
LETOURNEAU, Roger – LETOURNEAU Dennis, Operation KE. The Cactus Air Force and the Japanese Withdrawal From Guadalcanal – přeloženo volně - Operace KE. Kaktusové letectvo a japonský ústup z Guadalcanalu., Annapolis 2012.
Japonská válka 1931 - 1945, Aleš Skřivan
Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt.
Krev slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války, Len Deighton.
Krvavá jatka I., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavá jatka II., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943. Dalibor Vácha, 2018.
Letecká esa proti Japonsku., Aces Against Japan, Hammel, Eric, New York 1992.
LINDSTROM, Lamont – WHITE, Geoffrey M., Island Encounters. Black and White Memories of the Pacific War – český překlad - Setkání na ostrově. Černobílé vzpomínky na válku v Pacifiku., Washington D. C. – London 1990, s. 48 n.
Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, Micuo Fučida, Masatake Okumiya.
Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku, Eric Hammel.
Nezapomenutelný Guadalcanal, MERILLAT, HERBERT C., Praha 2007.
Pacifik v Plamenech, Miloš Hubáček.
Pád nedobytné pevnosti Singapur, Peter H. Gryner.
Pearl Harbour, Ivan Brož.
Pearl Harbour to Guadalcanal. History of U. S. Marine Corps Operations in World War II. (Volume I. Washington 1958., Z Pearl Harbor na Guadalcanal. Historie operací US Marine Corps ve druhé světové válce. Svazek I.Washington 1958.). HOUGH, Frank O., Verle E., SHAW, Henry I. Jr.
Průvodce válkou v Pacifiku, Daniel Marston, editor.
Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001., Hoyt, Edwin P.
Speciální operace, William H. McRaven.
Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945, David M. Glanz.
Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt.
Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl), Edwin P. Hoyt.
Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945, Dan Van Der Vat.
Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje, Edwin P. Hoyt.
Vítězství v Barmě, David Rooney.
Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, PROLOG Lubomír Vejřík, 1994.
Záhady 2. světové války, William B. Breuer.
Zlomená křídla samurajů, Robert C. Mikesh.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=128 ... &start=400