PALBA.CZ

Ani po vyhrané bitvě u východních Šalomounů si posádky amerických letadlových lodí neodpočinuly, jelikož SARATOGA, WASP i nedávno připluvší HORNET takřka nepřetržitě poskytovaly dálkové krytí konvojům pendlujících mezi Novou Kaledonií a Guadalcanalem, zajišťovaly přelety bombardérů a stíhaček určených ke službě na Hendersonu, či prováděly hlídkové lety. Bohužel velitel oblasti jižního Pacifiku viceadmirál R. Ghormley zakázal jejich velitelům překročit 10. stupeň jižní šířky, tudíž nejcennější jednotky Tichooceánského loďstva většinou křižovaly v oblasti o tvaru obdélníku o stranách 150 a 60 mil. Japonské obsazení ostrovů Nauru a Ocean uskutečněné koncem srpna 1942 jej totiž znepokojilo natolik, že se obával úderů letadlových lodí na spojenecké základny na ostrovech Fidži, Samoa a Espiritu Santo, tudíž hodlal držet vlastní nosiče letadel v prostoru odkud mohly čelit této hrozbě.

Tato neblahá okolnost učinila z oblasti jihovýchodně od Guadalcanalu ideální loviště pro nepřátelské podmořské čluny. V první fázi války na Tichém oceánu se japonští ponorkáři výrazněji neprosadili, ale na přelomu srpna a září 1942 si napravili reputaci, přičemž první příležitost představovala bitva u východních Šalomounů. Většina ponorek s vlajkou se stylizovaným vycházejícím sluncem se však do nové operační oblasti přesunula pozdě, takže pouze I-121 dne 22. srpna jihovýchodně od ostrova San Cristobal neúspěšně napadla letadlovou loď ENTERPRISE.


Ponorky I-121 (vlevo) RO-68 a RO-500

Námořníci ze Země vycházejícího slunce ovšem trpělivě čekali na úsměv štěstěny a záhy dostali příležitostí vylepšit skóre. Jejich přítomnost sice zaznamenaly průzkumné stroje startující z letadlových lodí, a třebaže jejich osádky nahlásily několik zničených ponorek, ve skutečnosti pouze lehce poškodily I-17 a I-121. Lépe si v honbě za zákeřným protivníkem vedly hladinové jednotky, takže minonoska GAMBLE (přestavěný starý torpédoborec) potopila 29. srpna hlubinnými pumami I-123 asi 60 mil východně od ostrova Savo. Američané se však z tohoto úspěchu dlouho neradovali, neboť pod hladinou se i nadále ploužily temné stíny, jejichž posádky vyhlížely jakoukoliv kořist.

WASP se koncem srpna od zbytku svazu oddělil a zamířil k Nové Kaledonii, ale jeho jádro zůstalo na moři a křižovalo mezi souostrovím Santa Cruz a San Cristobalem. V noci z 30. na 31. srpna se v této oblasti pohybovaly mateřské letadlové lodě SARATOGA a HORNET obklopené doprovodem tvořeným bitevní lodí, několika křižníky a řadou torpédoborců. 61. operačnímu svazu stále velel viceadmirál F. Fletcher, jehož věčné obavy z poloprázdných palivových nádrží způsobily, že uskupení z důvodu úspory pohonných hmot na torpédoborcích udržovalo rychlost pouhých 13 uzlů.


Letadlová loď Saratoga

Obsluhy radiolokátorů na SARATOZE a HORNETU ve 3:30 ohlásily hladinový kontakt, načež se na inkriminované místo vydal torpédoborec FARRAGUT. Mezitím se echo z obrazovek radarů ztratilo, a jelikož hlídky na FARRAGUTU ani sonar nezjistily nic podezřelého, Američané usoudili, že šlo o falešný poplach zapříčiněný dešťovými mraky, takže pokračovali v plavbě severozápadním kursem. Krátký kontakt však nezpůsobila hustá oblačnost, nýbrž ponorka I-26, jejíž posádka se ukryla pod hladinou a nyní si na Fletcherovu vlajkovou loď brousila obávaná „Dlouhá kopí“.

V 6 hod. byl na SARATOZE vyhlášen rutinní ranní poplach, pročež muži nastoupili na bojová stanoviště. Jakmile sluneční paprsky rozehnaly nad hladinou Korálového moře temnotu, nechal Fletcher změnit kurs na jihovýchod, takže se letadlová loď 13uzlovou rychlostí blížila k souřadnicím, kde radar před několika hodinami ohlásil kontakt. SARATOGA plula přerušovaným kursem obklopena doprovodem sestávajícím z bitevní lodě NORTH CAROLINA, třech křižníků a sedmi torpédoborců, ale záhy se ukázalo, že ani početná eskorta nedokáže letadlovou loď ochránit před hrozbou z hlubin.


Torpédový bombardér na palubě Saratogy

Po 7. hod. námořníci mimo službu opustili bojové posty a zamířili do jídelen, aby s chutí posnídali, aniž by tušili, že „Sáru“ nalézající se 250 mil na jihovýchod od Guadalcanalu přes okulár periskopu sleduje korvetní kapitán Minoru Jokota z I-26 a obsluhy příďových torpédometů nedočkavě čekají na povel k akci. Sotva v 7:45 šestice „smrtících doutníků“ odpálených ze vzdálenosti 3500 m opustila torpédomety, zaznamenal sonar na torpédoborci MACDONOUGH podhladinový kontakt a současně hlídka spatřila periskop vzdálený pouhých 10 m (30 stop).

Velitel torpédoborce zareagoval prudkou změnou kursu, ale pokus taranovat I-26 skončil neúspěsně, neboť příď se pouze otřela o trup ponorky a svržené hlubinné pumy klesaly ke dnu jako dva kameny, jelikož obsluha vrhače ve spěchu nenastavila hloubku odpalu. Na SARATOZE postřehli vlajku signalizující ponorkové nebezpečí a vzápětí i blížící se torpéda. Námořní kapitán DeWitt Ramsey nařídil zvýšit rychlost a provést ostrý obrat doprava, ale nežli ocelový koles zareagoval na pohyb kormidelní ploutve, ozval se v 7:48 výbuch a ve středolodí vytryskl gejzír vody smíšené s naftou z proražené palivové nádrže.


Ponorka I-26

SARATOGA byla původně založena jako bitevní křižník, a třebaže v důsledku Washingtonských námořních dohod nakonec prošla konverzí na letadlovou loď, dostala na svoji dobu vynikající pasivní ochranu jako stvořenou pro námořně-leteckou válku na Tichomořském válčišti. To znamená, že horní pancéřová paluba měla vydržet zásah 227kg pumou svrženou z výšky 2000 m, a boční pancíř v kombinaci s dvojitým dnem tvořeným soustavou několika vertikálních přepážek měl loď za ideálních okolností ochránit před explozí torpédové hlavice obsahující 182 kg trinitrotoluenu. To sice za druhé světové války neodpovídalo soudobím požadavkům, ale i v případě zásahem výkonným japonským torpédem, se SARATOGA mohla spolehnout na olbřímí trup členěný na 484 vodotěsných oddílů.

Část energie exploze tedy absorbovala protitorpédová obšívka a palivové nádrže, takže bezprostřední škody nebyly vážné, byť došlo k úplnému zaplavení jedné kotelny a průniku vody do druhé, což způsobilo 4stupňový náklon na pravobok. Na lodi naštěstí nepřišel nikdo o život, ale lékaři ošetřili tucet potlučených mužů, mezi nimiž nechyběl admirál Fletcher.


Minoru Jokota - velitel I-26

Po kontrole škod loď zvýšila rychlost, aby se vyhnula případné druhé torpédové salvě, a k místu kde Američané spatřili periskop spěchal torpédoborec PHELPS, aby podpořil MACDONOUGH v honbě za I-26. Torpédoborce ponorku lokalizovaly pomocí sonaru a zasypaly místo kontaktu hlubinnými pumami, načež odpluly k SARATOZE a starost s potrestáním drzého vetřelce přenechaly MONSSENU majícímu za úkol udržet ponorku pod hladinou a znemožnit jí útok. Posádka se tomuto úkolu svědomitě věnovala až do setmění, přičemž hrdě ohlásila zničení ponorného člunu, ale ve skutečnosti I-26 podmořské běsnění přečkala bez úhony a 25. záři se vrátila na základnu Truk.

Zatímco četné detonace dávaly posádce SARATOGY jistotu, že o život bojující Japonci nemají na další útok ani pomyšlení, došlo v podpalubí k události, jež letadlovou loď připravila o možnost pohybu vlastní silou. SARATOGA a sesterský LEXINGTON dostaly namísto obvyklých parních turbín unikátní turboelektrický pohon, což znamená, že elektrický proud vyrobený ve strojovně parními generátory přiváděly kabely k elektromotorům napojených na lodní hřídele.


Námořní kapitán Ramsey

Tento způsob pohonu umožňoval lodi o impozantním výtlaku 33 000 tun dosáhnout rychlosti převyšující 30 uzlů, ale nyní se projevily jeho nevýhody. Kvůli stoupající hladině vody došlo ke zkratu, jenž vyřadil z provozu turbogenerátory, takže „Sára“ pouhých několik minut po zásahu stanula nehybně na hladině. Nežli strojníci znovu uvedli loď do pohybu, došlo k vyrovnání náklonu, takže se Ramsey rozhodl preventivně usadit na HORNET letouny kroužící v době útoku ve vzduchu, zatímco stroje nalézající se na vzletové a hangárové palubě hodlal přemístit na nejbližší letiště. Bohužel SARATOGA stále nemohla vyvinout potřebnou rychlost, načež jí vzal do vleku těžký křižník MINNEAPOLIS, jehož naplno pracující turbíny dokázaly za pomoci jihovýchodního větru udělit SARATOZE rychlost umožňující vzlet 30 bombardérů a stíhaček. Ty v pořádku doletěly na základnu na Espiritu Santu a záhy se - k velké radosti guadalcanalské posádky - přemístily na Hendersonovo letiště.


Saratoga u ostrova Tongatabu

Teprve po 16. hod. mechanici garantovali Ramseymu rychlost 12 uzlů, takže SARATOGA obtížená stovkami tun vody zamířila k ostrovu Tongatabu, kde zakotvila 6. září. Zde potápěči obhlédli utrpěná poškození, načež se loď vydala k Pearl Harboru, kde se podrobila opravám spojených s posílením protiletadlové výzbroje trvajících dlouhého čtvrt roku.

Dodejme, že vyřazením SARATOGY ze služby přetekl na velitelství Amerického námořnictva pohár trpělivosti nad počínáním velitele 61. operačního svazu. Lehce zraněný Fletcher byl poslán do USA na zdravotní dovolenou, a třebaže se později vrátil do aktivní služby, velení na moři mu již svěřeno nebylo a zařazení na odlehlá velitelství v severním a později severozápadním Pacifiku jej po zbytek války drželo daleko od epicentra dění.


Admirál Fletcher

Jeho místo provizorně převzal kontradmirál Leigh Noyes, jenž si za vlajkovou loď zvolil WASP. Ani po torpédovaní SARATOGY nepřekračovaly HORNET a WASP 10. rovnoběžku, takže poslední bojeschopné spojenecké nosiče letadel na tomto válčišti se i nadále pohybovaly v prostoru mezi Santa Cruz a San Cristobalem. Možné vysvětlení uvádí v monografii věnované HORNETU L. Rose: „Americké letadlové lodě operovaly vinou pokračujících sporů mezi Mac Arthurem a vrchním velitelství Tichomořského loďstva v Pearl Harboru o hranice vlivu a bojového nasazení ve velice úzké oblasti. Noyes, citlivý na tento konflikt zájmů, si rozkazy vyložil tak, že má se svými silami zůstat na jihu a trochu východně od ostrova Guadalcanal a neplést se do vod západně a severně od něj, které byly technicky pod MacArthurovým velením. Nimitz však takto Noyese rozhodně omezovat nechtěl. Když Jamamoto toto bláznivé chování zaregistroval, poslal do této oblasti své ponorky. Po torpédování SARATOGY měl Noyes zvýšenou ponorkovou hrozbu zaznamenat a požádat o vyřešení sporu. Neudělal to. Nimitz se o věc mohl postarat, ale neudělal to také.“


Kontradmirál Noyes

Pokud je tato interpretace Noyesových myšlenkových pochodů správná, Američanům se po zpackaném vzdušném průzkumu před bitvou u ostrova Savo opět vymstila geografická poloha Guadalcanalu nalézajícímu se na rozhraní velitelství Jižního a Jihozápadního Pacifiku a s tím spojené prolínání velitelských kompetencí.

Buď, jak buď 61. operační svaz se nadále řídil podle původních dispozic, na čemž nic nezměnila ani událost ze 7. září. Tehdy se na palubu HORNETU chystal dosednout bombardér Grumman TBF Avenger podporučíka Cresta, jenž pod hladinou spatřil věž ponorky I-11, načež duchapřítomně svrhl hlubinnou pumu. Exploze doprovázená efektním gejzírem upoutala pozornost velícího důstojníka, jenž nařídil ostrý obrat vlevo, načež osazenstvo můstku a námořníci na palubě s orosenými čely sledovaly dráhy torpéd těsně míjejících HORNET. Později I-11 zachytil sonar na torpédoborci RUSSELL, a třebaže exploze půltuctu hlubinných pum způsobily poškození akumulátorů doprovázené únikem dusivých plynů, posádka situaci zvládla a 13. září přivedla ponorku na atol Truk.


Letadlová loď Hornet

I přes další důkaz, že se tyto vody známé jako „Torpédová křižovatka“ či „Torpédová alej“ hemží hladovými Hirohitovými žraloky, chystali se Spojenci vypravit nový zásobovací konvoj. Od zahájení operace „Watchtower“ uběhl více než měsíc, a unavení a tropickými chorobami sužovaní námořní pěšáci generála A. Vandegrifta čelící sílícímu tlaku nepřátel, nutně potřebovali posily. O jejich nelehké situaci se 11. září na vlastní oči přesvědčil kontradmirál R. Turner, jenž Vandegrifta ujistil, že učiní vše, aby velitele oblasti jižního Pacifiku přiměl k vyslání posil, zásob a válečného materiálu.

Jedinou spojeneckou jednotkou připravenou k nasazení na Guadalcanalu byl 7. pluk námořní pěchoty plukovníka J. Webba posílený částí 5. obranného praporu podplukovníka W. Parkse. Oba původně směřovaly na Nový Zéland, ale poté je velitel Tichooceánského loďstva přesměroval na Espiritu Santo. Proto 14. září opustil Nové Hebridy konvoj 6 transportních lodích převážejících 4157 vojáků, letecký personál, spojaře, tanky, terénní vozidla, děla, pohonné hmoty, potraviny a předměty každodenní potřeby. Bezprostřední ochranu zajišťoval admirál Turner s uskupením křižníků a torpédoborců, ale protože od 9. září severně od Guadalcanalu operovalo jádro Spojeného loďstva (letadlové lodě ŠÓKAKU, ZUIKAKU a DŽUNJÓ, 4 bitevní lodě, 9 křižníků a 18 torpédoborců) musely se na dálkovém krytí podílet všechny dostupné letadlové lodě.


Letadlová loď Šókaku

Vzhledem k tomu, že protivník na moři disponoval většími silami, vsadili Spojenci na opatrnou taktiku. Nad hladinou však kroužily hlídkující letouny, přičemž americké B-17 už 14. záři 250 mil severně od Santa Cruz poškodily těžký křižník MJÓKÓ, což spojeneckým admirálům poskytlo důkaz, že Japonci jsou v pohotovosti. Turner se tedy k místu vylodění nevydal přímou trasou a byl připraven v případě nutnosti manévroval v severní oblasti Korálového moře a vyčkávat, zda se v japonské síti obestírající Guadalcanal neobjeví trhlina, kterou by mohl využít.

Zpočátku se konvoji dařilo unikat nežádoucí pozorností, ale 15. srpna námořníci spatřili průzkumný létající člun, a třebaže se o něj záhy postarali stíhači z WASPU, bylo zřejmé, že Japonci znají jeho polohu a admirál N. Kondó mu uchystá náležité uvítaní. Turner se přesto rozhodl až do večera udržovat původní kurs a teprve po setmění zamířil na východ, aby se vyhnul očekávanému leteckému úderu.


Těžký křižník Mjókó

Asi o 100 mil jižněji se pohyboval 61. operační svaz sestávající z WASPU a HORNETU chráněných bitevní lodí NORTH CAROLINA, 7 křižníky a 13 torpédoborci. Po poledni se uskupení plavilo zhruba 150 mil jihovýchodně od Santa Cruz a udržovalo rychlost 16 uzlů. Panovala dobrá viditelnost, ale hladina zčeřená čerstvým větrem ztěžovala hlídkám odhalení periskopů na japonských ponorkách.

Toho dne zajišťoval vzdušnou ochranu WASP, jehož letecký důstojník se po 14. hod. chystal přijmout 11 hlídkujících letounů, které mělo nahradil dalších 26 stíhaček a bombardérů připravovaných ke startu. WAP se proto stočil proti větru, pročež výměna vzdušného zajištění proběhla bez komplikací, aniž by kdokoliv tušil, že se jedná o poslední leteckou operaci v jeho kariéře.


Ponorka I-19

Tou dobou dokončil korvetní kapitán Takaiči Kinaši na I-19 přibližovací manévr a v okamžiku, kdy se obě americká uskupení ocitla v zákrytu, naposledy periskopem zkontroloval polohu cíle a nechal vypálit nejslavnější salvu v historii „žraločího bratrstva“. Šestice „žihadel“ opustila přední torpédomety a směřovala k smrti odsouzené „Vose“ vzdálené pouhých 900 m.

Sonary ani hlídky na torpédoborcích nezaznamenaly nic podezřelého. Po přijetí posledního letadla nařídil námořní kapitán Forrest Sherman přejít na původní severozápadní kurs, když podporučík J. Mitchell upozorněný jakýmsi dělostřelcem na „támhletu divně vypadající věc“ vzrušeně vykřikl: „Poplach!“ Na velitelský můstek vzápětí z hlídkového stanoviště dorazilo hlášení „tři torpéda na pravoboku,“ ale sotva těžkopádná loď zahájila úhybný manévr, otřásla ve 14:44 trupem trojice explozí s takovou silou, že Mitchella doslova katapultovala z paluby až na velitelský můstek, přičemž podhladinovou tlakovou vlnu zaznamenali i na šest mil vzdáleném HORNETU.


Malířské ztvárnění torpédování Waspu

Zbývající torpéda se prohnala kolem letadlové lodě a nyní se rychle blížila do prostoru, kde se pohyboval HORNET a jeho doprovod. Posádky sice spatřily hustý dým stoupající z WASPU jako pohřební hranice, ale váleční bohové onoho dne stranili Nipponu, tudíž Američané protiponorkový poplach vyhlásili až na poslední chvíli, pročež dvě „Dlouhá kopí“ našla cíl. Další, nastavené na přílišnou hloubku, podplulo pod kýlem torpédoborce MUSTIN, ale posádky NORTH CAROLINY a O´BRIENU podobné štěstí neměly.

Ve 14:52 zazněla exploze, která vyrvala v předolodí bitevní lodě ohromný otvor o rozměrech 9,7 m x 5,5 m a smetla přes palubu jednoho námořníka. Došlo k zaplavení čtyř oddílů a 5,5stupňovému náklonu na levobok, ale moderní obrněnec vážnějším škodám unikl. Američané přečerpáním paliva rychle vyrovnali náklon a preventivním zatopením zlikvidovali v zárodku požár ohrožující prachové nálože pod dělovou věží č. 1, takže se NORTH CAROLINA - ztěžklá o 1000 tun mořské vody - mohla pohybovat 25uzlovou rychlostí a neztratila bojeschopnost, třebaže zahynulo 5 osob.


O´Brien zasažen torpédem; v pozadí hořící Wasp

Mnohem hůře dopadl O´BRIEN, jemuž o dvě minuty později torpédo rozervalo příď, takže (dle S. Morisona) „připomínal obrovskou rybu s otevřenou tlamou.“ Nicméně nikdo nepřišel o život a po zpevnění vodotěsných přepážek se torpédoborec udržel na hladině. Fregatní kapitán T. Burrows dokonce signalizoval, že může vyvinout rychlost 15 uzlů a žádal o povolení zůstat u operačního svazu, ale v extrémně namáhané lodní konstrukce již tikala časovaná bomba, jež o sobě dala vědět o několik týdnů později.

Zatímco z NORTH CAROLINY a O´BRIENU přicházely optimistické zprávy, situace WASPU se rychle zhoršovala. Dvě torpéda rozervala pravý bok v předolodí hluboko pod čarou ponoru, kdežto třetí explodovalo poblíž „ostrova“. Taková poškození by možná přečkala mohutná a bytelně konstruovaná SARATOGA, ale pro relativně malý a boční pancíř postrádající WASP představovala rozsudek smrti. Síla exploze vymrštila do vzduchu letouny na vzletové i hangárové palubě jako dětské hračky, které se o několik sekund s pekelným lomozem zřítily zpět. Z držáků se vyrvaly i rezervní letouny zavěšené pod střechou hangáru nelítostně měníce hrozivě vyhlížející nástroje smrti v hromady pokrouceného kovu a drtíce nešťastné mechaniky. Energie výbuchu vyrvala z palpostů řadu protiletadlových děl a připravila o život mnoho důstojníků trávících čas mimo službu v lodním salónku a svých kajutách.


Hořící Wasp

Bohužel k torpédování došlo právě ve chvíli, kdy se technický personál chystal k doplnění paliva a výzbroje, takže přívody byly plné leteckého benzínu a bombardéry nesly pumy. Hubice palivových hadic se v mžiku změnily v plamenomety a hangárovou palubou se přehnala ohnivá smršť. Kromě toho otřesy v přední strojovně uvolnily generátory a v předolodí přerušily dodávku elektřiny, hlavní požární magistrálu a vyřadily hasící systém na hangárové palubě. Jako by toho nebylo málo, voda hrnoucí se s hlasitým hukotem do podpalubí způsobila 10stupňový náklon na pravobok, takže na můstek docházelo jedno alarmující hlášení za druhým.

Kapitán Sherman se však ukázal jako muž na svém místě. Třebaže jej ihned po zásahu div nesmetlo vyrvané dělo, zachoval klid a jal se organizovat záchranné práce. Nařídil snížit rychlost a natočit loď takovým způsobem, aby vítr rozdmýchávající požáry jako gigantický kovářský měch hnal plameny mimo zadní strojovnu, která díky tomu zůstala v provozu a WASP alespoň v části podpalubí nepřišel o dodávky energie, bez nichž nebylo možné pomýšlet na záchranu. Dalším úspěch představovalo zmenšení náklonu na přijatelné 4 stupně dosažené pohotovým přečerpáním části paliva do tanků na protilehlém boku, ale tím výčet dobrých zpráv končil.


Pohled na velitelský můstek Waspu; léto 1942

Bohužel protipožární čety neoddělily neporušenou zadní část vodního okruhu od zdemolované přední části magistrály, takže v hadicích chyběl tlak a slabé čůrky vody nemohly zastavit ohnivé jazyky mlaskající nad hostinou v podobě pum a letecké munice. „Bylo to jako oslavy 4. července - oheň, salvy zkrátka vše co k tomu patří.“ Prohlásil očitý svědek z paluby HORNETU.

Zatímco doprovodné torpédoborce na I-19 podnikly neúspěšný hon, posádka WASPU stále doufala, že si s pomocí patrona námořníků svatého Mikuláše u Všemohoucího vyprosí šanci na záchranu lodě. HORNET zatím převzal povinnost poskytovat svazu letecké krytí a chystal se na příjem „bezprizorních“ letounů z WASPU.


Forrest Sherman - velitel Waspu

Krátce po 15. hod. otřásla letadlovou lodí exploze pravděpodobně způsobená nahromaděním výbušných plynů v podpalubí. Tlaková a tepelná vlna se přehnaly velitelským můstkem, přičemž srazily popáleného kontradmirála Noyese na palubu, ale kapitán Sherman vyvázl nezraněn a jal se přesunout osazenstvo můstku za zadní velitelské stanoviště. Pokud v sobě zkušený mořský vlk stále choval naději na záchranu lodě, brzy jí nemilosrdně utnul další výbuch na hangárové palubě, po němž se z lože vytrhl výtah č. 2 a z rozšklebeného otvoru vyšlehly plameny.

Protože každou minutu vzrůstalo nebezpečí, že se WASP promění v rozpálenou pec, ze které nebude úniku, nechal Sherman v 15:20 s Noyesovým souhlasem vyhlásit rozkaz opustit loď. Posádka svrhla přes palubu matrace, záchranné vesty a další plavoucí předměty, přičemž zdraví námořníci na lanech spouštěli zraněné kamarády do záchranný vorů. Ale protože umírající „Vosu“ obklopoval hořící letecký benzín smíšený s naftou, mnoho mužů v odříznutém předolodí ještě před příkazem opustit loď řešilo dilema, zda se vrhnout do plamenů, a doufat, že doplavou do bezpečí dříve nežli je nedostatek vzduch v plících přinutí k vynoření. Třebaže se na první pohled jednalo o čin hodný „mistra úniků“ H. Houdiniho, většina odvážlivců tento kaskadérský kousek zvládla a byla vylovena doprovodnými loděmi. Bohužel posádky několika torpédoborců právě zahájily hon na domnělou ponorku, takže výbuchy hlubinných pum komplikovaly opuštění lodě a zranily řadu námořníků.


Zachránění námořníci z Waspu na palubě torpédoborce Laffey

Evakuace WASPU trvala asi hodinu, přičemž Sherman jako správný velitel opustil svěřenou loď poslední. Mezi přeživšími nechyběl ani Noyes považovaný na okolních lodích za mrtvého, pročež se velení svazu iniciativně ujal kontradmirál N. Scott na těžkém křižníku SAN FRANCISCO a Noyes jeho počínání dodatečně schválil a nechal jej řídit záchranné práce.

Opuštěný WASP se před očima přeživších členů posádky změnil ve vrak, ale stále se držel na hladině a setrvání v blízkosti tohoto obrovského majáku ohrožovalo zbytek 61. operačního svazu. Proto se Scott s blížícím se soumrakem rozhodl jeho agonii ukončit. Torpédoborec LANDSDOWNE se tedy přiblížil k nehybné ocelové mase a postupně vypustil pět „rybek“. Kvůli přetrvávajícím potížím s roznětkami se však ozvaly pouze tři exploze, po nichž se WASP kolem 21. hod. převrátil na pravobok a zmizel pod hladinou. Zahynulo 193 mužů a dalších 366 utrpělo popáleniny či nejrůznější zranění.


Takazu Kinaši - velitel I-19

Tou dobou už mohli původci jejich kalvárie slavit zasloužený triumf. Posádka I-19 sice zaznamenala desítky explozí hlubinných pum, ale ponorka neutrpěla a o pět dní později zamířila k atolu Truk, kde Kinaši informoval nadřízené o fenomenálním úspěchu. Bohužel Spojenci ještě dlouho podceňovali dosah japonských torpéd, takže americký námořní historik Morison dospěl k názoru, že se na masakru 61. operačního svazu podílela další ponorka, tudíž torpédování NORTH CAROLINY a O´BRIENU přisoudil I-15 pohybující se v sousedním sektoru. Toto často přebírané tvrzení devalvující Kinašiho úspěch pouze na potopení WASPU se objevilo i v díle u nás populárního M. Hubáčka, ale dnes se pokládá za jisté, že všechna torpéda odpálila I-19.

Nehledě na katastrofu, jež postihla 61. operační svaz, admirál Turner mající na paměti nedávný slib Vandegriftovi a uštěpačné poznámky o „zradě námořnictva“ po bitvě u ostrova Savo, ani na okamžik neuvažoval o zrušení operace. Proto se 16. září vydal k severnímu pobřeží Guadalcanalu odhodlaný vylodit posily a zásoby i za cenu bitvy s nepřátelskou přesilou.


Kontradmirál Turner

Odvážnému admirálovi přálo štěstí, jelikož Jamamoto 15. září od Guadalcanalu odvolal hlavní síly Spojeného loďstva k doplnění paliva. A protože osádky MacArthurových bombardérů útoky na Rabaul upoutaly pozornost nepřátelského letectva, zatímco konvoj před vzdušným průzkumem skryla mlha, proklouzla šestice transportních lodí 18. září na kotviště u Lungy a vylodila posily a drahocenný náklad, aniž by byla napadena letectvem či válečnými loděmi.

To byl nesporný úspěch, ale velitel Tichooceánského loďstva přesto projevil nespokojenost. Američané nejenže přišli o těžkou letadlovou loď a 46 stíhaček a bombardérů, ale poškozená NORTH CAROLINA odplula na Havajské ostrovy k opravám trvajícím do listopadu 1942. To znamená, že Spojenci nyní na obrovském Tichém oceánu měli pouze jednu bojeschopnou moderní bitevní loď a počet akceschopných těžkých nosičů letadel se zredukoval na osamělý HORNET.


Oprava poškození bitevní lodě North Carolina

Dodatečně si posádka I-19 připsala na konto i torpédoborec O´BRIEN. Ten se sice 16. září doploužil k Espirito Santu, kde podstoupil provizorní opravy, načež se 10. října vydal na dlouhou cestu do Pearl Harboru. Už při mezipřistání na Fidži byl zaznamenám průnik vody do podpalubí, které o několik dní později začalo valem přibývat. Marně se posádka pokoušela loď odlehčit odhozením torpéd i postradatelného nákladu, a když se 19. října trup poškozený o měsíc dříve explozí torpéda doslova rozpadl, musel fregatní kapitán Burrows odeslat radiostanicí žádost o pomoc. Posádku záhy zachránily lodě z blízkého souostroví Samoa, ale rozlomený torpédoborec se potopil.

Protože k opakovaným útokům japonských ponorkářů v nevelké oblasti jižně od Šalomounových ostrovů došlo vždy za situace, kdy letadlové lodě i s doprovodnými torpédoborci změnily kurs, přičemž jejichž sonary tímto manévrem ztrácely na účinnosti, nabízela se otázka zda nedošlo k draze zaplacené systémové chybě. Velitel oblasti jižního Pacifiku ze ztráty WASPU nepřímo obvinil kontradmirála Noyese. Ghormley svému spolužákovi z námořní akademie v Annapolisu kladl za vinu, že 61. operační svaz několik dní křižoval ve stejné operační oblasti, a WASP v době útoku neplul přerušovaným kursem a pohyboval se nedostatečnou rychlostí.


Novinová zpráva o potopení Waspu

Noyes jakoukoliv vinu odmítal, tudíž spor rozsoudilo teprve vyšetřovaní iniciované velitelem Tichooceánského loďstva admirálem Ch. Nimitzem. Komisi předsedal kontradmirál J. Shafrothe, jehož tým dospěl k závěru, že za potopení WASPU nelze činit odpovědnou konkrétní osobu, což Nimitz i King akceptovali, třebaže Noyes byl z funkce velitele 61. operačního svazu odvolán a na moře se již nevrátil.

HORNET s doprovodnými plavidly zůstal v okolí Guadalcanalu až do konce září, přičemž piloti každodenně prováděli hlídkové a protiponorkové lety, zatímco posádka činila všemožná opatření, aby odvrátila neblahý osud, který před jejich zraky postihl WASP. Protože jeho zkázu zapříčinily nezvládnutelné požáry, stalo se prioritou zlepšení protipožárních opatření. Námořníci se tedy s vervou jali oškrabávat vrstvy hořlavé olejové barvy, vyráběly se nástroje na shazovaní zápalných pum a podobných bojových prostředků přes palubu a technický personál v době, kdy neprobíhalo tankování leteckého benzínu, plnil palivový systém nehořlavým kysličníkem uhličitým.


Americká ponorka Sturgeon

Dodejme, že počátkem podzimu nezaháleli ani američtí ponorkáři. Nejprve TRAUT 28. září torpédoval poblíž Truku eskortní letadlovou loď TAIHÓ, která se však už koncem října vrátila do služby, načež o tři dny později poslal STURGEON u Nového Irska ke dnu hydroplánovou loď KACURAGI MARU. Na vzájemném poměru sil v kategorii nosičů letadel se však ani po těchto úspěších nic podstatného nezměnilo, a jelikož bitva o Guadalcanal právě vrcholila, dalo se předpokládat, že nepřítel učiní vše, aby vyřadil i poslední operačně činnou americkou letadlovou loď na Tichém oceánu.

Zdroje použité k článku Torpédování letadlových lodí Saratoga a Wasp:
Далл П.: Боевой путь Императорского японского флота. Vydalo nakladatelství Сфера 1997.
Griffith S.: Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1970.
Hammel E.: Guadalcanal The Carrier Battles; The Pivotal Aircraft Carrier Battles of the Eastern Solomons and Santa Cruz. Vydalo nakladatelství Crown Publishers 1987.
Hubáček M.: Vítězství v Pacifiku; Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1999.
Hoyt E.: Guadalcanal; Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal 1942-1943. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2001.
Hrbek I. a J.: Námořní válka vrcholí; Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1995.
Lundstrom J.: The First Team and the Guadalcanal Campaign; Naval Fighter Combat from August to November 1942. Vydalo nakladatelství Naval Istitute Press 2005.
Морозов М., Грановский Е.: Гуадалканал Одна из переломных битв Второй мировой войны. Vydalo nakladatelství ЧеРо 1996.
Морисон С.: Американский ВМФ во Второй мировой войне; Борьба за Гуадалканал, август 1942 - февраль 1943. Vydalo nakladatelství АСТ 2002.
Novotný F.: Veleobři oceánů. Vydalo nakladatelství Albatros 2003.
Parkin R.: Blood On The Sea; American Destroyers Lost In World War II. Vydalo nakladatelství Da Capo Press 2001.
River Ch.: The Turning Points in the Pacific: Battle of Midway and the Guadalcanal Campaign.
Rose L.: Hornet. Vydalo nakladatelství Mustang 1997.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Морская коллекция 1995/5 a 2009/3.
http://www.combinedfleet.com/kaigun.htm
http://japanesemonarchist.blogspot.com/ ... japan.html
https://www.navytimes.com/news/your-nav ... water-war/
https://line.17qq.com/articles/wwestssax.html

Tomu se říká: "Šetřit si letadlovky jako žrádlo pro ponorky." Pěkný čtení, děkuji!

A teď trocha nepříjemné kritiky:
Současné mapy.cz ani maps.google.cz neumí najít "San Cristobal" ani "Santa Cruz" respektive jedno z toho je u Los Angeles, nebo také na Tenerife, druhé má taky více možností v Mexiku, ale ne u moře.
Je to jako s tou Michanovou Floridou, která se dnes jmenuje výhradně Nggela Sule. Ale to šlo najít za chviličku.

Takže kde, kva, ty letadlovky bloudily?

Pro úplnost dodávám, že Espritu Santo je hlavní ostov souostroví Nové Herbidy, které je z jihovýchodu nejbližší Šalamounových ostrovům s Guadalcanalem, takže to jasný je.
10° rovnoběžka vede přímo pod Guadalcanalem, to je taky jasný. Ma mapách.cz je třeba přepnout na "zeměpisná" https://mapy.cz/zemepisna?x=165.1830574 ... z=6&lgnd=1

Myslím to tak, že současnému čtenáři by bylo vhodné přidat do článku ještě trochu zeměpisného rozhledu. A ne ho přímo mást.

Na svou obhajobu mohu jen uvést, že nejsem ani přirozený, ani vystudovaný ve škole, ani amatérský, kartograf.
Ve svých článcích mám jen mapy, a to nejméně 5, kde je u zájmové oblasti Šalamounových ostrovů buď Florida Islands (ostrov, nebo souostroví) z roku 1982, nebo Florida, Tulagi Gavutu, či jen Florida..
Také ve vydání knihy Bitva o Guadalcanal - I., z osmdesátek a vydání II. Praha 2001, je i v mapové příloze Florida ostrovy, či v tamtéž předchozí mapa zakrouškovaně Florida.
Nemohu sloužit, nic nového ke konfliktu a jejich mápám z roku 1942 prostě nemám.

Pravda je, že jsem také narazil na mapy, kde Florida nebyla, ale tam k tomu nebylo vůbec nic, nebo jen - Guadalcanal, Tulagi, Gavutu...

Děkuji tímto oběma kolegům, Mrfelix a i kolegovi Zemakt, a přidal jsem oba odkazy ke starému značení oblasti v závorce s tím, že je to nyní nejnovější název oněch míst, která je možno nalézt..

Nejsou však na nich možno nalézt tehdejší boje 1942/43, které jsou jen ve starém provedení, se starým názvoslovím.

Viz příští pondělí Č 401, 402 a 403 a poté i další.

Hledání míst a porovnávání starých zeměpisných názvů při psaní článků je pro mne vždy zábava. Když jsem psal o maďarsko-československé válce došlo to tak daleko, až jsem si sehnal staré vojenské mapy okolí Levic a Nových Zámků v originále.

Jen tak pro odlehčení, když si zadám do map Guadalcanal a Florida tak mi vyskočí toto:
https://mapy.cz/zakladni?x=-5.8329582&y ... d=14221530 kdoby to řek, že

Jinak s Floridou jistě helfne wiki:
https://en.wikipedia.org/wiki/Nggela_Islands

Historii píší vítězové - u kartografie to platí stejně. Oproti "správnému" názvu (školní atlas 70. až 80. roky ) jsou rozdíly třeba o 20 let dříve (celá Afrika je fajn příklad) nebo dnes. Jinej svět...
Velká část lokálních názvů asi vznikla až ve chvíli, kdy se místo začalo používat - přišli vojáci a potřebovali pojmenovat každej šutr. Něco převzali od místních, něco vymysleli (přejmenovali).

Inconnu píše:Historii píší vítězové - u kartografie to platí stejně. Oproti "správnému" názvu (školní atlas 70. až 80. roky ) jsou rozdíly třeba o 20 let dříve (celá Afrika je fajn příklad) nebo dnes. Jinej svět...
Velká část lokálních názvů asi vznikla až ve chvíli, kdy se místo začalo používat - přišli vojáci a potřebovali pojmenovat každej šutr. Něco převzali od místních, něco vymysleli (přejmenovali).

Vzpomínám,jak jsem v sedmdesátých jel autem na služebku do NDR a jedinou mapu, kterou jsem našel byla stará mapa Německa z otcovy sbírky. Jel jsem do Lipska a dobrý až do chvíle, kdy se na obzoru objevil Karl Marx Stadt a já ho na mapě nenašel a myslel, že jsme zakufrovali. Starší účastníci zájezdu mne v tom
nechali chvíli plácat až pak mně uvedli do obrazu. Ale jinak silnice seděly, až na pár chybějících mostů a to mně hřálo pomyšlení, že je třeba dostali kluci ze 311.

mrfelix píše:Tomu se říká: "Šetřit si letadlovky jako žrádlo pro ponorky." Pěkný čtení, děkuji!

A teď trocha nepříjemné kritiky:
Současné mapy.cz ani maps.google.cz neumí najít "San Cristobal" ani "Santa Cruz" respektive jedno z toho je u Los Angeles, nebo také na Tenerife, druhé má taky více možností v Mexiku, ale ne u moře.
Je to jako s tou Michanovou Floridou, která se dnes jmenuje výhradně Nggela Sule. Ale to šlo najít za chviličku.

Takže kde, kva, ty letadlovky bloudily?

Pro úplnost dodávám, že Espritu Santo je hlavní ostov souostroví Nové Herbidy, které je z jihovýchodu nejbližší Šalamounových ostrovům s Guadalcanalem, takže to jasný je.
10° rovnoběžka vede přímo pod Guadalcanalem, to je taky jasný. Ma mapách.cz je třeba přepnout na "zeměpisná" https://mapy.cz/zemepisna?x=165.1830574 ... z=6&lgnd=1

Myslím to tak, že současnému čtenáři by bylo vhodné přidat do článku ještě trochu zeměpisného rozhledu. A ne ho přímo mást.

Tuhle připomínku jsem nějak nepobral. Chápu, že si dnes lidé myslí, že se dá všechno vygooglit za pár sekund, ale když já si chci ověřit polohu některých odlehlých území vždy nejprve vytáhnu normální papírovou mapu dané oblasti a rychle se zorientuji. Všechny moje mapy, ať už ty z guadalcanalské kampaně nebo ty zeměpisné se shodují, že jihovýchodně od Guadalcanalu leží velký ostrov San Cristobal a východně od něj souostroví Santa Cruz. Proto je pro mě záhadou, jak může někdo v souvislosti s děním u Guadalcanalu skončit na Kanárských ostrovech či dokonce v mexickém vnitrozemí.

Rozhodně není mým cílem čtenáře přímo mást, ale v ideálním případě jej informovat o něčem novém. Proto, když poprvé použiji nějaký Američany zavedený, ale ve skutečnosti nesprávný výraz jako ostrov Florida, Průliv se železným dnem nebo Štěrbina, vždy to stejně jako v článcích o bitvě u ostrova Savo uvedu, právě proto abych čtenáře nemátl.

jarl píše: Pohled do mapy nám prozradí, že nepřítel mohl do ohroženého prostoru proniknout třemi trasami, tudíž Crutchley, stejně jako předchozí noci, své síly rozdělil takovým způsobem, aby každou přehrazovalo jedno uskupení. V nejohroženějším směru od Štěrbiny ležel ostrov Savo, mezi jehož jihovýchodním pobřežím a guadalcanalským mysem Esperence se pohybovalo jižní uskupení (TG 62.2), kdežto severní skupina (TG 62.3) brázdila vody mezi jeho severovýchodním pobřežím a ostrovem zvaným Američany Florida (oficiálně se jmenuje Nggela).

jarl píše:Mikawa sice na základě hlášení jednotlivých velitelů těžce nadhodnotil počet zničených nepřátelských lodí na 9 křižníků a 5 torpédoborců, reálná čísla však pro Spojence představovala chabou útěchu. Ke dnu totiž klesly čtyři těžké křižníky a další křižník a dva torpédoborec zůstaly načas vyřazené z boje, takže není divu, že námořníci začali úžinu Sealark mezi ostrovy Guadalcanal a Florida nazývat Průliv se železným dnem, či zkráceně Železný průliv.

jarl píše: Odpoledne 7. srpna Mikawa, popoháněný znepokojeným velitelem Spojeného loďstva, soustředil v úžině sv. Jiří křižníky ČÓKAJ (vlajkový), AOBA, KINUGASA, KAKO, FURUTAKA (6. křižníková divize), TENRJÚ a JÚBARI (18. křižníková divize) a torpédoborec JÚNAGI, s nimiž vyplul na Šalomounovo moře, načež večer zamířil na východ k ostrovu Bougainville. Za ním začínala přístupová trasa k severnímu Guadalcanalu, která se oficiálně jmenovala Novogeorgijský průliv, ale do historie vstoupí pod hovorovým označením „Štěrbina“.

Je pravda, že česká Wikipedie pro ostrov San Cristobal uvádí i název Makira, ale to vypadá na nějaké domorodé označení bez souvislosti s druhou světovou válkou. Na všech mapách, které mám k dispozici je uváděl jako San Cristobal a stejné označení je i na Mapy.cz a Google maps, takže jsem přesvědčen, že jsem to uvedl správně i proto, že Šalomounovy ostrovy objevili Španělé často používající pojmenování jako San Cristobal nebo Santa Isabel.

Google maps mi tedy ostrov San Cristobal našel ihned a když jsem se koukl kolem viděl jsem souostroví Santa Cruz. A našlo mi to i třeba Truk.

Může to souviset s politickou korektností a snahou všem místům, která pojmenoval bílý muž, vrátit jména, která jim dali domorodci. Nicméně když dám v Google mapách hledat třeba "Mt. Kinley", tak to normálně najde Denali, tak bych čekal, že to bude podobně fungovat i jinde.
Já třeba San Cristobal vidím v Google mapách jako San Cristobal, ale v mapy.cz (OpenStreetMap) jako Makira.

jarl píše:(...) Japonské obsazení ostrovů Nauru a Ocean uskutečněné koncem srpna 1942 jej totiž znepokojilo natolik, že se obával úderů letadlových lodí na spojenecké základny na ostrovech Fidži, Samoa a Espiritu Santo, tudíž hodlal držet vlastní nosiče letadel v prostoru odkud mohly čelit této hrozbě.

(...) Od zahájení operace „Watchtower“ uběhl více než měsíc, a unavení a tropickými chorobami sužovaní námořní pěšáci generála A. Vandegrifta čelící sílícímu tlaku nepřátel, nutně potřebovali posily. O jejich nelehké situaci se 11. září na vlastní oči přesvědčil kontradmirál R. Turner, jenž Vandegrifta ujistil, že učiní vše, aby velitele oblasti jižního Pacifiku přiměl k vyslání posil, zásob a válečného materiálu.

Jedinou spojeneckou jednotkou připravenou k nasazení na Guadalcanalu byl 7. prapor námořní pěchoty plukovníka J. Webba posílený 5. obranným praporem podplukovníka W. Parkse. Oba původně směřovaly na Nový Zéland, ale poté je velitel Tichooceánského loďstva přesměroval na Espiritu Santo. Proto 14. září opustil Nové Hebridy konvoj 6 transportních lodích převážejících 4157 vojáků, letecký personál, spojaře, tanky, terénní vozidla, děla, pohonné hmoty, potraviny a předměty každodenní potřeby. Bezprostřední ochranu zajišťoval admirál Turner s uskupením křižníků a torpédoborců, ale protože od 9. září severně od Guadalcanalu operovalo jádro Spojeného loďstva (letadlové lodě ŠÓKAKU, ZUIKAKU a DŽUNJÓ, 4 bitevní lodě, 9 křižníků a 18 torpédoborců) musely se na dálkovém krytí podílet všechny dostupné letadlové lodě.

Pohledem na mapu (japonské základny ve středních Šalamounech umožňovaly japonské flotile pohodlné proplutí ze severu na jih Šalamoun) a na přehled dostupných lodí US Navy ( např. tehdejší dostupnost torpédoborců US Navy provizorně použitelných coby transportů lidí) citované pasáže zčásti uvádí na tenký led. Kdo je autorem výše uvedených názorů?

P.S. V té době byl na Guadalcanl přepraven 7th Marines, což je pluk (na jaře 1942 oddělen od 1. divize USMC), takže možná došlo k omylu při přepisu. A obranný prapor na pacifických ostrovech byly jednotky USMC, nicméně samostatné od divizních jednotek US Navy.

Tak jsem se do té své předchozí odpovědi nějak zamotal, takže jsem jí raději smazal. Jak to bylo s těmi spojeneckými jednotkami poslanými v září 1942 na Guadalcanal teď nejsem schopen dohledat. Jinak pořád platí, že kromě té poslední poznámky vážně nechápu co je v mém článku uživatelem ZZZ vlastně rozporováno.

jarl píše:Tak jsem se do té své předchozí odpovědi nějak zamotal, takže jsem jí raději smazal. Jak to bylo s těmi spojeneckými jednotkami poslanými v září 1942 na Guadalcanal teď nejsem schopen dohledat. Jinak pořád platí, že kromě té poslední poznámky vážně nechápu co je v mém článku uživatelem ZZZ vlastně rozporováno.

Je to jednoduché. Ocitoval jsem 2 pasáže toho co jsi sepsal (?zkompiloval?) a dotázal jsem na autora oněch názorů, předpokládám, žes to odněkud opsal. A dopsal jsem proč se ptám

zzz píše:Kdo je autorem výše uvedených názorů?

P.S. Ohledně těch jednotek viz např. https://www.marines.mil/Portals/1/Publi ... 8200_1.pdf kde se píše o konkrétním úkolu (Ndeni v soustroví Santa Cruz, což souviselo se základnou http://pwencycl.kgbudge.com/N/d/Ndeni.htm (kterou prý urputně prosazoval právě admirál Turnet).

P.P:S: Ono je fakt tak složité se podívat na mapu a zodpovědětz si na otázku, zda-li např. spojenecké lodě (viz pozice USS Wasp během jeho potopení), mohla nějak zabránit úderu japonských letadlovek např. na (Americkou) Samou?
Podobně - po shlédnutí mapy - nedává smysl argumentovat jakýmsi okamžitě zvýšeným japonským nebezpečím vůči spojeneckým základnám (které jsi uvedl výše) kvůli japonské invazi na Nauru/Ocean v 09/1942, když už od prosince 1941 byly Japonskem dobyty Girbeltovy ostrovy (Tarawa,...)?
atd. atd.

zzz píše:

jarl píše:Jedinou spojeneckou jednotkou připravenou k nasazení na Guadalcanalu byl 7. prapor námořní pěchoty plukovníka J. Webba posílený 5. obranným praporem podplukovníka W. Parkse. Oba původně směřovaly na Nový Zéland, ale poté je velitel Tichooceánského loďstva přesměroval na Espiritu Santo. Proto 14. září opustil Nové Hebridy konvoj 6 transportních lodích převážejících 4157 vojáků, letecký personál, spojaře, tanky, terénní vozidla, děla, pohonné hmoty, potraviny a předměty každodenní potřeby. Bezprostřední ochranu zajišťoval admirál Turner s uskupením křižníků a torpédoborců, ale protože od 9. září severně od Guadalcanalu operovalo jádro Spojeného loďstva (letadlové lodě ŠÓKAKU, ZUIKAKU a DŽUNJÓ, 4 bitevní lodě, 9 křižníků a 18 torpédoborců) musely se na dálkovém krytí podílet všechny dostupné letadlové lodě.

P.S. V té době byl na Guadalcanl přepraven 7th Marines, což je pluk (na jaře 1942 oddělen od 1. divize USMC), takže možná došlo k omylu při přepisu. A obranný prapor na pacifických ostrovech byly jednotky USMC, nicméně samostatné od divizních jednotek US Navy.

Tady jsem se skutečně upsal, protože plukovník Webb nevelel 7. praporu, ale 7. pluku námořní pěchoty, což rád později opravím. Podplukovník Parks velel části 5. obranného praporu, která byla na Guadalcanal přesunuta z Espiritu Santo stejným konvojem. Uvádí to Griffith ve své Bitvě o Guadalcanal, ale pokud mě paměť neklame, vycházel jsem hlavně z článku z nějakého polského časopisu, který teď nemohu najít. Byl tam podrobně uveden soupis přepravovaného materiálu, počty nejrůznějšího personálu a vojáků i s příslušností k jednotkám.

zzz píše:

jarl píše:Tak jsem se do té své předchozí odpovědi nějak zamotal, takže jsem jí raději smazal. Jak to bylo s těmi spojeneckými jednotkami poslanými v září 1942 na Guadalcanal teď nejsem schopen dohledat. Jinak pořád platí, že kromě té poslední poznámky vážně nechápu co je v mém článku uživatelem ZZZ vlastně rozporováno.

Je to jednoduché. Ocitoval jsem 2 pasáže toho co jsi sepsal (?zkompiloval?) a dotázal jsem na autora oněch názorů, předpokládám, žes to odněkud opsal. A dopsal jsem proč se ptám

zzz píše:Kdo je autorem výše uvedených názorů?

Pravě, že jsi ve svém příspěvku spojil dvě oddělené pasáže, při kterých jsem vycházel z různých zdrojů, a ještě jsi k tomu přidal z mého pohledu jakési podivné úvahy, takže jsem vážně nevěděl na co se vlastně ptáš. Pokud chceš vědět z čeho jsem konkrétně vycházel při té úvaze o tom, že japonské obsazení Nauru a Ocean vedlo Ghormleyho k obavám z úderů na Fidži, Samou a Espiritu Santo, tak tě musím zklamat. Od napsání článku uběhl už skoro rok, takže si zdroj pro každý detail nepomatuji a kvůli tobě to hledat nebudu.

zzz píše: P.P:S: Ono je fakt tak složité se podívat na mapu a zodpovědětz si na otázku, zda-li např. spojenecké lodě (viz pozice USS Wasp během jeho potopení), mohla nějak zabránit úderu japonských letadlovek např. na (Americkou) Samou?

Psal jsem, že se americké letadlové lodě v tomto období pohybovaly jižně od 10. rovnoběžky hlavně v prostoru mezi ostrovem San Cristobal a ostrovy Santa Cruz a pohled na mapu mě utvrzuje v názoru, že to opravdu byla dobrá poloha odkud mohly reagovat na výpady japonských letadlových lodí ze základny na Truku ve směru Samoa, Fidži a Espiritu Santo. Ale možná máme každý jinou mapu.

zzz píše: Podobně - po shlédnutí mapy - nedává smysl argumentovat jakýmsi okamžitě zvýšeným japonským nebezpečím vůči spojeneckým základnám (které jsi uvedl výše) kvůli japonské invazi na Nauru/Ocean v 09/1942, když už od prosince 1941 byly Japonskem dobyty Girbeltovy ostrovy (Tarawa,...)?
atd. atd.

Obsazení Gilbertových ostrovů proběhlo už v počáteční fázy války, takže těžko mohlo ovlivnit Ghormleyho jednání z konce léta 1942, ale obsazení Nauru a Oceanu byla aktuální záležitost, takže by nebylo nic divného, pokud by nějak ovlivnilo jeho uvažovaní. Ale asi každý opravdu uvažujeme jiným způsobem a těžko si můžeme porozumět.

Ad obsazení Nauru a Ocean v létě 1942 vs. výskyt téměř všech letadlovek US Navy v ohrožené oblasti, kde byly 2 z nich vyřazeny.

Zkusím to jinak - čím konkrétně se zvýšila japonská kapacita ohrozit spojenecké základny (které jsi citoval výše), když už delší dobu japonci drželi Gilbertovy ostrovy?

Vzhledem k faktu, že japonci už řadu měsíců drželi střední Šalamouny a Gilbertovy ostrovy, tak jediný přímo vojenský význam Nauru a Ocean byl vyztužení japonské linie (tak aby se zahustila linie japonských základen), kdyby došlo např. k opakování nájezdů amerických letadlovek (viz např. první pokus USN o nálet na Rabaul, který skončil masakrem japonských středních bombardérů). Ovšem týdny po obsazení Nauru a Ocean v 08/ a 09/1942 k žádnému zahustění japonské linie nedošlo, neboť oba ostrovy IMHO zatím postrádaly vojenské instalace pro japonské operace ( zbudované letiště atd.). Tj. obsazenjí Nauru a Ocean nedává smysl jako důvod proč se USS Wasp vyskytoval tam, kde byl potopen.

Tj. stačí si vzít mapu a člověk na to přijde i bez toho abych to musel už podruhé opakovat... a to je důvod proč se furt ptám, kdo je autorem obou výše citovaných pasaží (viz první příspěvek, který jsem do tohoto vlákna napsal).

jarl píše:

zzz píše:

jarl píše:Jedinou spojeneckou jednotkou připravenou k nasazení na Guadalcanalu byl 7. prapor námořní pěchoty plukovníka J. Webba posílený 5. obranným praporem podplukovníka W. Parkse. (...)

P.S. V té době byl na Guadalcanl přepraven 7th Marines, což je pluk (na jaře 1942 oddělen od 1. divize USMC), takže možná došlo k omylu při přepisu. A obranný prapor na pacifických ostrovech byly jednotky USMC, nicméně samostatné od divizních jednotek US Navy.

(...)vycházel jsem hlavně z článku z nějakého polského časopisu, který teď nemohu najít. Byl tam podrobně uveden soupis přepravovaného materiálu, počty nejrůznějšího personálu a vojáků i s příslušností k jednotkám.

Předem díky za konkrétní číslo článku. Nejde o hnidopišské hledání formální drobnosti. Ale o možnost faktograficky ověřit, jak konkrétně to bylo s přesunováním jednotek, které jsi jmenovitě citovatl (7th Marines a kterýsi DefBat USMC).
Tj. je možné (nevím to,) že USS Wasp, Saratoga atd. se v 09/1942 vyskytovaly v uvedené oblasti, aby kryly americký konvoj na Santa Cruz, (tj. v regionu kde nebylo plnohodnotné letiště užívané nějakým spojeneckým letectvem ve smyslu bojového - lehké bombardéry, střemhlavé, stíhačky atd.), viz Turnerův plán týkající se Santa Cruz https://www.ibiblio.org/hyperwar/USN/ACTC/actc-12.html.

Pak by dávalo smysl proč posílali vojáky i zásoby ... na Guadalcanalu byl v té době primární problém dostatek zásob plus by se hodilo posílit dělostřelectvo, zatímco v druhém spojeneckém rameni (Nová Guinea) byl nedostatek frontových vojáků

zzz píše:Ad obsazení Nauru a Ocean v létě 1942 vs. výskyt téměř všech letadlovek US Navy v ohrožené oblasti, kde byly 2 z nich vyřazeny.

Zkusím to jinak - čím konkrétně se zvýšila japonská kapacita ohrozit spojenecké základny (které jsi citoval výše), když už delší dobu japonci drželi Gilbertovy ostrovy?

Vzhledem k faktu, že japonci už řadu měsíců drželi střední Šalamouny a Gilbertovy ostrovy, tak jediný přímo vojenský význam Nauru a Ocean byl vyztužení japonské linie (tak aby se zahustila linie japonských základen), kdyby došlo např. k opakování nájezdů amerických letadlovek (viz např. první pokus USN o nálet na Rabaul, který skončil masakrem japonských středních bombardérů). Ovšem týdny po obsazení Nauru a Ocean v 08/ a 09/1942 k žádnému zahustění japonské linie nedošlo, neboť oba ostrovy IMHO zatím postrádaly vojenské instalace pro japonské operace ( zbudované letiště atd.). Tj. obsazenjí Nauru a Ocean nedává smysl jako důvod proč se USS Wasp vyskytoval tam, kde byl potopen.

Tj. stačí si vzít mapu a člověk na to přijde i bez toho abych to musel už podruhé opakovat... a to je důvod proč se furt ptám, kdo je autorem obou výše citovaných pasaží (viz první příspěvek, který jsem do tohoto vlákna napsal).

Japonská kapacita ohrozit uvedené spojenecké základny se obsazením Nauru a Oceanu nijak nezvýšila, a světe div se, já ani nic takového nepsal. Psal jsem, že jejich obsazení vyvolalo u Ghormleyho obavu z možných úderů letadlových lodí na Espiritu Santo, Fidži a Samou, což mohl být jeden z důvodů proč držel letadlové lodě jižně od Guadalcanalu. To mi přijde jako realná možnost, protože zatímco obsazení Gilbertových ostrovů byl z jeho pohledu pravěk, Nauru a Ocean byly žhavá současnost, takže by nebylo divu, kdyby se jako velitel dané oblasti obával, že Japonci jejich obsazením neskončili a chystají se k nějakým dalším útokům. Ale předpokládám, že se zase neshodneme a ty budeš nadále hledat v mých článcích něco co tam není a vytvářet další podivné myšlenkové konstrukce. Už delší čas mi připadá, že jsi zkrátka z jiné planety než většina ostatních palbáků, takže si těžko porozumíme.

jarl píše:(...)Ale předpokládám, že se zase neshodneme a (...)

IMHO nehledáme shodu. Neboť by to bylo spíše OT vzhledem k tématu článku. Šlo o to, že já se tě dotázal na dvě citace. A na oplátku Ti nabídnul info, které asi nemáš/neznáš (= o typologii jednotek USMC v té době).

Já Ti nabídnul upřesnění tvých informací o jednotkách USMC, což Ti mohlo pomoct si ověřit to co jsi napsal. A pro čtenáře, které to zajímá, tak z toho vyplývalo, že šlo o různé typy jednotek USMC = pluky byly standartně součástí divizí USMF, popř. (provizorních) brigád SUMC, ovšem byly případy kdy operovaly samostatně jako např. 4th ... a další charakteristikou že šlo o útočné jednotky. Zatímco "obranné prapory" (DefBat USMC) byly samostatné jednotky, zvyklé operovat nezávisle na ostatních jednotkách (ať už USMC)....


A na oplátku Tě požádal o to upřesnění "kdo je autorem" názorů v obou pasážích, které jsem citoval. A doplnil jsem, že je objektivní důvod proč jsem Tě o to požádal =názory nedávají smysl vzhledem k faktickému stavu věcí, ovšem je možné že v pramenech ze kterých jsi čerpal je to rozebráno mnohem podrobněji ... a s nadějí, že tam odkud jsi čerpal, je to vysvěleno detailněji, tak jsem sepsal svoji žádost na Tebe... Je opravdu tak těžké pochopit že se s Tebou nehodlámk přít, že se Tě optám odkud jsi to opsal, ?zkompiloval?, vymyslel? Když tuto svoji žádost opakuji už po čtvrté?

Chápu správně, že první citovaná pasáž obsahuje Tvůj názor? A druhá citovaná pasáž je z jakéhosi nejmenovaného polského časopisu, který nemáš po ruce a nenapsal jsi tento časopis v seznamu zdrojů ?
Stačí prosté Ano nebo Ne




Ad obsazení Nauru a Ocean v létě 1942 (tj. bez spojeneckých vojáků, odsunutých v zimě 1941/42)... zopakuji - stačí pohled na mapu a tento motiv sám o sobě nedává smysl.

Ale možná dává smysl v kombinaci s tím, že po nájezdu Raiders USMC v 08/1942 na Gilbertovy ostrovy (Makin) došlo k posilování japonských posádek na Gilbertových ostrovech ... možná by dával i jiný hypotetický motiv, že po japonských úderech na silně bráněné přístavy (např. =https://www.navy.gov.au/history/featur ... v 06/1942)-byl pocit, že na širém moři budou lodě ve větším bezpečí než v čerstvě zbudovaných základnách na Nové Kaledonii či na Nových Hebridách.

Možná dávalo smysl, že v září transportovaný 5. obranný prapor USMC možná byl určen na Ellice island (atol Funafuti), kam nakonec dorazil až v říjnu 1942... a Ellice Island (dnešní Tuvalu) jsou tou základnou, která umožňuje detekovat případný japonský nájezd směr Fidži či směr samoa.... PRoč vystavovat lodě (potopitelné) ponorkami riziku, když stačí poslat hydroplánovou loď a Cataliny? Zvláště, když US Navy se přesvědčilo v zimě/jaře/létě 1942 jak bídná je protiponorková činnost US Navy (proti U-´bootům). a také jak úspěšné byly japonské ponorky při východoaustralském pobřeží 1942... Otázkou tedy je, proč po druhém torpédování USS Saratogy došlo k dalším úspěšným japonským ponorkovým útokům...




P.S. Na obranu Jarla (krom toho, že psal článek zaměřený na torpédování japonskými ponorkami v určitém regionu a čase), je také fakt, že tehdejší kroky spojenců v oné oblasti (od Austrálie na Havaj) byly mimořádně zmatené, aspoň mám ten dojem.

Mám dojem, že fungovalo "pravá ruka neví co dělá levá". A to nemyslím jen spolupráci mezinárodní - Australské, britské (vichystické i degaullistické,...) francouzské, holandské, novozélandské a zejména americké ozbrojené síly. Ale spoluráce byla komplikovaná i v rámci např. amerických ozbrojených sil (viz výše uvedené naznačení od Jarla v jeho textu).

Vždyť obsazení Funafuti na Ellice Island jako předsunuté základny prosazoval E. King už v únoru 1942... Ale pokud vím, tak početnější jednotky spojenců přišly až v říjnu 1942... Nevím co přesně bylo mezitím, prý snad vojáci/úředníci britského impéria byli odsunuti někdy v průběhu 1942 (nevím zda-li to znamená, že část roku 1942 byly Ellice island bez jakkékolkiv vojenské posádky)

Praktickým dopadem je, to jak moc či jak málo spojenci v létě a na podzim 1942 spolupracovali je již výše zmíněná základna na Ellice Island (mezi Gilbertovými ostrovy a Fidži a Samou). Knížka od Osprey o Catalinách v pár větách popisuje, že základna na Ellice Island byla součástí průzkým letů jakýchsi jednotek s Catalinami... Ale nedobral jsem potvrzení, že skutečně již v létě 1942 byla v plném provozu nějaká spojenecká hydroplánová základna na Ellice Island. (tj. možná knížka od Osprey je v tomto směru nepřesná).

Nicméně knížka uvádí jiné tvrzení (které se mi povedlo ověřit z jiného zdroje), že v létě 1942 byla v provozu hydroplánová stanice US Navy na Santa Cruz (Ndeni) (viz níže citace popisující zapojení Catalin ze Santa Cruz do bitvy u východních Šalamoun v srpnu 1942)... A vzhledem ke vzdálenosti mezi Santa Cruz a Ellice Island bylo naprosto v pohodě pokrýt leteckým průzkumem případné japonské nájezdy od severu (ve směru od Gilbertových ostrovů) směr Samoa, Fidži.

Louis B. Dorny píše:CENTRAL PACIFIC CAMPAIGN
Immediately after the attack on Pearl Harbor, Kaneohe-based squadrons began sending dets of PBYs to patrol from the island groups along the ferry route skirting the Gilbert Islands, which the Japanese had invaded in January 1942. Daily, PBYs would fly from Palmyra to Canton, then on to the Ellice Islands, Tonga and finally Fiji.
Okamžitě po útoku na Pearl Harbor začaly eskadry se sídlem v Kaneohe vysílat hlídky PBY, aby hlídkovaly od skupin ostrovů po trajektové trase obíhající Gilbertovy ostrovy, na které Japonci napadli v lednu 1942. Denně PBY létali z Palmýry do Kantonu , dále na ostrovy Ellice, Tonga a nakonec na Fidži.

(...)

The third of the four big carrier-versus-carrier battles that rocked the Pacific in 1942, the Battle of the Eastern Solomons started off with
a near ‘friendly fire’ incident on 24 August. A small number of PBYs from VP-11 and VP-23 were operating from USS Mackinac and USS
Ballard at Ndeni, in the Santa Cruz Islands, as this forward position allowed the Catalinas to extend their sector searches well to the north
over waters through which, according to COMINT, the enemy thrust would come.
Třetí ze čtyř velkých bitev mezi nosnými a nosnými, které otřásly Tichým oceánem v roce 1942, začala bitva o východní Solomony
incident „přátelské palby“ dne 24. srpna. Malý počet PBY z VP-11 a VP-23 operovalo od USS Mackinac a USS Ballard v Ndeni na ostrovech Santa Cruz, protože tato přední poloha umožňovala Catalinas rozšířit jejich sektorová vyhledávání na sever nad vodami, přes které , podle COMINTU by nepřátelský tah přišel.

zdroj: Louis B. Dorny, US Navy PBY Catalina Units of the Pacific War, Osprey Publishing, 2007

Už jsem ti Kouzelníku psal, že údaje o těch transportovaných spojeneckých jednotkách uvádí Griffith, ale že to asi nebyl můj hlavní zdroj. Tímto v podstatě marným hledáním jsem strávil několik hodin a zařekl se, že to bylo naposledy. Proto jsem ti u druhého požadavku odpověděl, že si zdroj už nepamatuji a kvůli tobě jej hledat nebudu, což platí i do budoucna.

Už jsem kvůli tobě během posledních let promarnil spoustu času pracným zpětným dohledáváním zdrojů k dávno napsaným článkům, trpělivým odpovědím na podivné dotazy a reakcím na zbytečné odbočky od tématu mých článků, takže mi došla trpělivost. Tebe jsem si už před časem zařadil do kategorie uživatelů, kteří si zvláštní vstřícnost nezaslouží a podle toho se budu nadále chovat. To, že si se tu zaregistroval pod jiným nickem a bavil se na můj účet přes SZ stejnými otázkami jaké už jsme spolu jednou probírali, jsem ještě přešel, ale když jsi se tu nedávno choval jako bys neměl všech pět pohromadě a vysloužil sis ode mě dočasný ban, pohár mé trpělivosti přetekl.

Od teď už nehodlám trávit hodiny a hodiny svého času uspokojováním tvé obsese zpětně odzdrojovat kdejakou prkotinu, takže od teď při naši komunikaci platí následující pravidlo: Pokud při požadavku na zdroj budu vědět kam šáhnout, normálně odpovím. Pokud si zdroj pamatovat nebudu, už nic zpětně dohledávat nebudu.

Jarle, skvěle popsáno, doplním jen nákres a popis z reportu.

jarl píše:SARATOGA byla původně založena jako bitevní křižník, a třebaže v důsledku Washingtonských námořních dohod nakonec prošla konverzí na letadlovou loď, dostala na svoji dobu vynikající pasivní ochranu jako stvořenou pro námořně-leteckou válku na Tichomořském válčišti.

To znamená, že horní pancéřová paluba měla vydržet zásah 227kg pumou svrženou z výšky 2000 m, a boční pancíř v kombinaci s dvojitým dnem tvořeným soustavou několika vertikálních přepážek měl loď za ideálních okolností ochránit před explozí torpédové hlavice obsahující 182 kg trinitrotoluenu. To sice za druhé světové války neodpovídalo soudobím požadavkům, ale i v případě zásahem výkonným japonským torpédem, se SARATOGA mohla spolehnout na olbřímí trup členěný na 484 vodotěsných oddílů.

SARATOGA plula 11. ledna 1942 v podvečer rychlostí 15 uzlů, když byla zasažena jedním torpédem na levoboku v prostoru kotelny B-10. Náklon byl korigován jak protipovodňovými opatřeními, tak přečerpáváním oleje a vody z levoboku na pravobok, až vznikl mírný náklon na pravobok.



Velká plocha opláštění byla vyklenuta a v plášti mezi rámy byl vytržen zubatý otvor dlouhý asi 30 stop. Kýl podpalubí se prohnul a ohnul dolů, a mezi kýlem podpalubí a vnějším dokovým kýlem byl ve dně vyboulený otvor. Výbuch poškodil kotle 8 a 10. Přední deska a plášť kotle č. 8 byly poškozeny střižením šroubů a nýtů a cihlové pánve byly poškozeny, ale trubky a bubny byly hlášeny v dobrém stavu. Kotel č. 10 byl poměrně značně poškozen. Byl vytlačen ze základů, poškozen byl levý vodní buben a obě trubky kotle i přehříváku byly zdeformovány. Elektrické škody vznikly především v důsledku zaplavení požárních místností a následného zkratování kabelů.

V depeších se uvádí, že tento incident svědčí o tom, že japonská torpéda jsou neobyčejně ničivá, a nálož se odhaduje o hmotnosti 750 až 1000 liber podle odkazu. O japonských ponorkových torpédech je k dispozici velmi málo informací. Úřad však nesouhlasí s tím, že by toto poškození bylo mimořádně vážné. Bylo jen o málo větší, pokud vůbec nějaké, než by se dalo očekávat od jednoho z našich ponorkových torpéd s 500 lb (227 kg) výbušniny.

Zdroj: history.navy.mil

Zásah se povedl japonské ponorce I-6 třídy Junsen II (J2), která nesla torpédo Typ 89 o hmotnosti trhaviny 267 kg. To bylo pro amíky asi štěstí, protože až torpédo Typ 93 neslo nálož o hmotnosti 490 kg, což bylo zmiňovaných 1000 liber. Japonské námořnictvo masivně investovalo do vývoje velkého, těžkého a dalekonosného torpéda typu 93. Torpéda byla jedinou zbraní, která dávala malým válečným lodím, jako jsou torpédoborce, potenciál ochromit nebo potopit bitevní lodě. Avšak ponorky toto torpédo nenesly, dyžtak mně opravte, pokud nějaké typy ano.

Pěkné doplnění. Nejsem si teď úplně jistý, ale pokud si vzpomínám japonské ponorky za druhé světové války (alespoň některé) používaly výkonná torpéda zvaná "Dlouhá kopí" stejně jako křižníky a většina novějších torpédoborců.

V čem je pointa? Saratoga byla zasažena torpédem vícekrát, v lednu 1942, a poté v srpnu 1942.
Ano, ty právě píšeš "o dlouhých kopích" i v tomto článku, přitom toto označení by mělo náležet torpédu Typ 93.

jarl píše:Krátký kontakt však nezpůsobila hustá oblačnost, nýbrž ponorka I-26, jejíž posádka se ukryla pod hladinou a nyní si na Fletcherovu vlajkovou loď brousila obávaná „Dlouhá kopí“.

Čtenář má dojem, že SARATOGU zasáhlo právě toto torpédo z ponorky. Několik lodí (Yorktown, Helena, Saratoga) mělo dvě zprávy o poškození. Tu druhou se mi zatím najít nepodařilo, škoda protože by hodně napověděla.

jarl píše:Námořní kapitán DeWitt Ramsey nařídil zvýšit rychlost a provést ostrý obrat doprava, ale nežli ocelový koles zareagoval na pohyb kormidelní ploutve, ozval se v 7:48 výbuch a ve středolodí vytryskl gejzír vody smíšené s naftou z proražené palivové nádrže.

Víme, že námořní rozvědka věděla, že Japonci mají jakási torpéda, ale domnívala se, že musí být podobná americkým Mark 14. K prvnímu střetnutí americké flotily s japonskými křižníky a torpédoborci nesoucími "obávaná" torpéda došlo den po vylodění na Guadalcanalu, 8. srpna 1942. Během noční bitvy u ostrova Savo ztratili Spojenci čtyři křižníky, zatímco Japonci neutrpěli žádné ztráty. To bylo pro amíky naprosté překvapení.