PALBA.CZ

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 401.
Zde viz foto ilustračního náčrtu čtyř map





, na kterých jsou, na prvé mapě, americké útoky po vylodění ve dnech 7. a 8. srpna 1942. Na dalším, druhém náčrtu, je ostrov Guadalcanal s místy, která jsou zmiňována také v textu. Třetí náčrt zachycuje japonský útok v září stejného roku a čtvrtý náčrt je pak o říjnovém japonském útoku. Náčrt, jakož i jednotlivé mapy, je, jsou, pak volně na několika webech a vše bylo pro Palbu zmenšeno (Zde pak, v dalších dvou odkazech, po přiblížení a nastavení velikosti kolečkem, a následně i vyhledáním, viz ostrov Florida, jehož nejnovější dnešní název je - Nggela Sule:
https://mapy.cz/zemepisna?x=158.0992790 ... z=7&lgnd=1
za což děkuji kolegovi Mrfelix, ještě také děkuji i kolegovi Zemaktovi, viz zde z Wikipedie:
https://en.wikipedia.org/wiki/Nggela_Islands
, a zde pak ještě viz samostatný náčrt





, pod kterým byl popisek _ostrovy_Guadalcanal, Tulagi, Gavutu a Florida /nově o Floridě, Nggela Sulu, viz výše/, náčrt je volně na několika webech a zde byl zmenšen. Po otevření náčrtu mapy, je vidět i místo, kde nad řekou Lungou západně, je řeka Matanikau a směrem
k moři i vesnička Matanikau. Patrná jsou i místa, která jsou pak v textu celého útoku, při výpadu k řece Matanikou. Jde o výpad, který byl úplně první, ale určitě nebyl poslední, v celém tomto tažení.).
Nyní, se po časové ose, vraťme zpět a řekněme si něco o době, před námořní „Bitvou u východních Šalamounových ostrovů“, a ještě dokonce o něco dřív, tedy o době, kdy ještě plukovník Ičiki postupoval se svým odřadem od Taivu, ke své první bitvě na řece Ilu (námořní pěšáci stále říkali, že to byla řeka Tenaru…). Jedná se o dobu, počátku třetí dekády srpna 1942. Je zde totiž nutné, právě v této době, připomenout další důležité změny, které se udály v nepřátelském, zde tedy japonském táboře. Japonské císařské velitelství totiž chtělo, a to jednou jedinou ranou, zničit zpupné Američany, kteří se jim vylodili na “jejich“ Guadalcanalu.
Řečeno již v předchozích článcích bylo, že Císařské vrchní velitelství tehdy převedlo guadalcanálské operace z pravomoci námořnictva do pravomoci 17. pozemní armády a generál Hjakutake (zde viz foto





, pod kterým byl popisek_Hyakutake_Haruyoshi, velitel 17. armády, foto bylo několikrát zvětšeno, a je majetkem Encyklopedie) nařídil generálmajoru Kjotakimu Kavagučimu (zde viz foto





, pod kterým je popisek generálmajor Kawaguchi Kiyotake. Foto zde bylo zvětšeno a je volně na několika webech.), který velel 35. pěší brigádě v Truku, aby se připravil se svými veterány z bojů v Borneu, k postupu na Guadalcanal. Zde měl „převzít velení všech tamních pozemních a námořních jednotek“, to aby „zlikvidoval všechny Američany“, kteří by mohli uniknout plukovníku Ičikimu…
Následoval rozkaz, kterým generál Kavaguči okamžitě nařizoval své 35. brigádě pohotovost, „aby se mohla kdykoli nalodit“.
Ve stejné době, konce druhé a začátku třetí dekády srpna 1942, naloďoval kontraadmirál Tanaka v Truku Jokosukův „5. speciální výsadek a zbytek Ičikiho pluku na dopravní loď Kinrju Maru a čtyři torpédoborce“. V popisované době byly Tanakovy noční torpédoborce (kterým se od Američanů dostalo slavné, ale asi hořko-slané, přezdívky „tokijský expres“) trnem v oku americké námořní pěchotě, ale brzy se začaly podobat spíše „dýce než trnu“, neboť se přes „tokijský expres“ dostávali, japonští vojáci i s technikou, jako posily na Guadalcanal.
Ve stejné době, kdy se připravovaly jednotky, které měly být buď na Guadalcanal převezeny, nebo již byly převáženy, připravovalo se zasáhnout i japonské válečné loďstvo. Konkrétně se prováděla předběžná opatření, to když admirál Jamamoto (zde viz foto





, na kterém je admirál Jamamoto, foto je volně přístupné na několika webech), nařídil bitevním lodím Kondovy 2. flotily a letadlovým lodím Nagumovy 3. flotily, že mají vyplout z Truku. Schylovalo se totiž k Bitvě u východních Šalamounových ostrovů a tak byl dán cíl, vyhledat a zničit americké letadlové lodi, jejichž přítomnost hlásil japonský průzkum v oblasti mezi Novými Hebridami a San Cristobalem (více o tom pak je u kolegy Jarla). Následně mělo japonské válečné loďstvo, po své cestě, dle rozkazu - „rozbít nově zřízené letiště na Guadalcanalu, bombardovat postavení námořní pěchoty, krýt a podporovat vylodění Jokosukova 5. speciálního výsadku a zbytku 28. pěšího pluku“.
I po bitvě u Midway, stále stejně někteří nepoučitelní, a někteří velice optimističtí, pracovníci japonských štábů (mnozí neměli v té době stále správné informace, co se vlastně u Midway stalo) – bylo jich mnoho – měli dojem, že admirál Jamamoto jde „s kanónem na vrabce“.
Jenomže Jamamoto a spol., vůbec nezapomínali na poučení z Midway: „měli oprávněný respekt před letouny z amerických letadlových lodí“.
Velitel americké 1. divize námořní pěchoty, generál Vandegrift, se o tom, že japonská spojená flotila vyplula ze své základny a míří k Šalamounovým ostrovům, dozvěděl 22. srpna 1942, právě před polednem. Za několik hodin poté, byla na Guadalcanal doručena zpráva, že několik lodí z této nepřátelské flotily bylo spatřeno na dosah Hendersonova letiště. Generál se svým štábem pečlivě zvažoval, zda má na lodě podniknout útok. Měl jen několik zbývajících letadel, a bylo tak určitě správné zvážit, zda je bude možno riskovat. Nakonec Vandegrift rozhodl! „Nařídil leteckému veliteli plukovníku Charlesi L. Fikeovi, aby vyhledal japonské lodi a udeřil na ně“.
Úderné uskupení letadel vedl velitel letky 232., major Richard C. Mangrum, jehož střemhlavé Dauntlessy kryly stíhačky kapitána Smitha. Již od počátku všichni považovali celou akci za beznadějnou, a to především kvůli počasí. Zhoršující se počasí se objevilo již brzy, když formace letící směrem severním, přes Tulagi a Floridu (nově Nggela Sulu), směřovala k lodní trase mezi ostrovy Santa Isabel a Malaita. A právě při tomto letu narazila formace na silně zvlněnou frontu. „Prudký liják zamlžoval přední skla a za téměř nulové viditelnosti dal velitel skupiny povel k návratu. Když se zklamaní letci vrátili, zastihli generála Vandegrifta, jak přechází po dřevěné podlaze budovy připomínající pagodu, z níž chtěli původně Japonci řídit své vlastní letecké akce“. Generál prý byl sice klidný a ještě dokonce utěšoval hlouček zklamaných pilotů, ale v duchu jej nastávající situace a došlé zprávy skličovaly.
Je zde přece jenom ještě třeba něco dodat. Sklíčený z představy co se může v nejbližší době stát, nebyl jen generál Vandegrift (zde viz foto





, na kterém je divizní velitelství, ve kterém sedí generál Vandegrift, Guadalcanal 1942, foto je majetkem US NAVY a bylo zde zvětšeno.) na Guadalcanalu, ale v Nouméji byl sklíčený i generálmajor Harmon, který sedl a napsal osobní dopis nadřízenému „Hapu“ Arnoldovi. V něm vyjádřil názor, „že námořní pěchota na Šalamounových ostrovech bude muset draze zaplatit za to, že WATCHTOWER byl koncipován a plánován ukvapeně a nepamatovalo se na přiměřené týlové zajištění. Plánovači vycházeli z toho, že jde o obojživelnou operaci podporovanou letectvem, nikoli o zřízení pozemní základny pro letecké akce“.
Slova napsaná asi padla na úrodnou půdu, neboť i během námořní bitvy u Šalamounových ostrovů se občas dostala nějaká letadla a i pumy na Hendersonovo letiště, kde si s nimi vždy věděli technici i piloti rady.
Jeden z příkladů, jak se také dostávaly, jak letouny, tak i jejich nesená výzbroj na Guadalcanal, pro nás zachytil i zdroj, uváděný průběžně a potvrzovaný dalšími zdroji, v - Použité podklady -, kde se mnohé historické podklady vyjadřují stejně, nebo podobně. Jedná se tedy o dobu probíhající bitvy u východních Šalamounových ostrovů, popisovanou panem kolegou Jarlem. Cituji od generála námořní pěchoty v. v., Samuela B. Griffitha, str. 95., a 96.:

„Jedna úderná skupina z lodi Enterprise, složená z 11 letounů SBD-2 Dauntless (některé historické prameny píší 13 SBD-2).) a 12 torpédových (TBF-1, Grumman TBF-1 Avenger - všechny viz Č 335.), byla ještě ve vzduchu a pátrala po Japoncích, ale štěstí jim nepřálo; střemhlavé bombardéry měly nebezpečně nízký stav pohonných hmot a neměly jinou volbu než se zbavit zátěže a pokusit se přistát na Hendersonově letišti. Zatímco poručík Turner F. Caldwell s ´letkou 300´ - smíšená skupinou ´pátrací pětky´ a ´bombardovací šestky´ střemhlavých bombardérů – byl halasně vítán piloty prořídlého útvaru Kaktus, piloti TBF s poněkud větším doletem se šťastně dostali na palubu své poraněné mateřské lodi (detaily viz i u kolegy Jarla) Enterprise. Příštího rána odplula loď do doků a zanechala ´letku 300´ na Hendersonově letišti. Tento nečekaný a vítaný doplněk Vandegriftovy letecké složky zůstal na ostrově přes měsíc a vydatně se podílel na ranách zasazovaných japonskému loďstvu.“

Po skončení bitvy u východních Šalamounových ostrovů se pak letouny z Hendersonova letiště velmi hodily, neboť se v prostoru nacházel „zatvrzelý Tanaka (zde viz foto





, pod kterým je popisek_admiral Raizo_Tanaka, foto je volně na několika webech), který měl podivně sestavenou dopravní skupinu, se kterou byl od 24. srpna na cestě ke Guadalcanalu. Přes noc se, se svou dopravní skupinou, dostal až k bodu „vzdálenému pouhých 100 mil severně od Guadalcanalu“. O napadení Tanaky hovoří, dne 25. srpna, ještě i bitva u východních Šalamounů.
My se budeme chvíli zabývat japonským posilováním jejich jednotek na Guadalcanalu, a to v době právě po bitvě u východních Šalamounových ostrovů. Tedy dobou, kdy popálené a promáčené zbytky druhého sledu odřadu, v té době již nebožtíka plukovníka Ičikiho, pluly na torpédoborcích k Shortlandům, a kdy japonské velení pracovalo už na nových plánech jak zlikvidovat Američany. Nový japonský plán říkal, že se na Guadalcanalu budou postupně budovat velké pozemní síly i s podpůrnou technikou. Japonské jednotky měly být postupně, přiváženy tajnými nočními výsadky z torpédoborců. Oblastní velitelství nařizovalo admirálu Tanakovi, „aby naplánoval první z těchto akcí – jež byly vhodně nazvány operace Krysa – na noc z 27. srpna 1942“. Admirál Tanaka začal okamžitě jednat a urychleně nalodil jeden prapor Ičikiho pluku na celkem tři torpédoborce, které pak okamžitě odeslal ke Guadalcanalu. Ani ne dvě hodiny po vyplutí těchto tří torpédoborců se shortlanského přístavu, to když už lodi pluly plnou parou určeným směrem, přišel rozkaz admirálu Tanakovi, aby tyto lodě povolal ihned zpět. Vylodění se odsouvalo o dvacet čtyři hodin. Admirál Tanaka později napsal, že se jej tehdy „zmocnilo zoufalství a vztek“. Byl to totiž podruhé ve třech dnech rozkaz z oblastního velitelství, který byl v rozporu s rozkazy admirála Mikavi. Admirál Tanaka tehdy doslova napsal: „Znovu jsem dostal rozporné a protichůdné rozkazy od oblastního velitele a od svého přímého nadřízeného a nevěděl jsem, co si počít. Půjde-li to tak dále, řekl jsem si, jak můžeme bitvu vyhrát? Znovu jsem měl dojem, že operace nesvědčí o pečlivém, uváženém postupu; všechno se zdálo úplně zmatené. Jako velitel posilových jednotek jsem se dostal do velmi svízelné situace.“
Při pozdějším hodnocení bylo napsáno něco na téma, že se admirál Tanaka tehdy dotkl svým zápisem velice bolavého místa. Celkově bylo vše hodnoceno, „že v Rabaulu tehdy chyběla koordinace“. Tehdejší oblastní velitel v Rabaulu a jeho formální podřízený, což byl velitel 8. flotily, jako kdyby spolu soupeřili a nikoli spolupracovali. Každý z nich si vykládal došlé zpravodajské informace po svém a pak také vypracovával zcela rozdílné vlastní projekty. Je tedy jasné, že výsledek byly „zmatené a živelné akce“.

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 402.

Podle Tanakových vzpomínek je patrné, že se admirál musel nejprve dostatečně uklidnit a pak začal na příští noc (z 28. na 29. srpna 1942) plánovat akci – Krysa 2 – což měla být výprava čtyř lodí na Guadalcanal. Jenomže opět oblastní velitelství jeho koncepci trochu zmátlo, to když mu nařídilo, že musí vyplout dřív, než v noci. Podle velitelstvím v Rabaulu předepsaném časovém rozvrhu, se jeho čtyři „archy“ (lodě) dostaly na dosah amerických letounů z Hendersonova letiště příliš brzo, tedy 28. srpna ještě před soumrakem. Na Guadalcanalu Američané nespali a lodě objevili, zápis v deníku pak říká: „Mangrumovy střemhlavé bombardéry si nenechaly ujít příležitost“. Japonský torpédoborec Asagiri dostal do svých útrob jednu 500librovou pumu, která jej roztrhla vejpůl. Širakumo zůstala znehybněná na hladině; Juguri se odvlékla těžce poškozená.
Admirál Tanaka zlostí šílel, když tahle neblahá zpráva přišla na Shortlandy. Do svého zápisu však velice zdrženlivě napsal, „že tyto tři cenné torpédoborce byly ztraceny zbytečně; což nebyla ‚čirá bláhovost‘ pokoušet se o výsadkovou akci, aniž se předem neutralizovaly nepřátelské letecké síly“?
Tanakovi tak v tuto chvíli zůstával z celé čtveřice, která předtím tvořila jeho 20. divizi, jen jeden torpédoborec. Admirál útěchu čerpal z toho, že jeho 24. divize, která vyplula ze Shortlandů ještě 29., ale o něco později, své vojáky o půlnoci úspěšně vysadila na Guadalcanalu. V japonském deníku napsaná bilance zněla: „Akce Krysa 1 byla odvolána, Krysa 2 rozdrcena, ale Krysa 3 poněkud situaci napravila“. Když si tohle Tanaka zapsal a poslal hlášení do Rabaulu, mohl si konečně trochu odpočinout. Jenomže mu nebyl moc dlouhý odpočinek dopřán a 30. srpna ráno mu bylo ohlášeno, že na své vlakové lodi připlul generálmajor Kavaguči i se svým štábem. Tehdy se totiž generál přesunul na jih, na palubě dopravní lodi Sado Maru a chtěl, aby se hlavní voj jeho 35. brigády, co nejrychleji připojil k prvnímu sledu na Guadalcanalu. Admirál generála Kavagučiho ujistil, že to nebude žádný velký problém, neboť jeho „Krysí akce“ jsou rychlé a když se dobře naplánují tak zcela spolehlivé, neboť japonské námořnictvo ovládá vody kolem Guadalcanalu od soumraku do úsvitu. Mimo toho tzv. „Mořští orlové“, jak Japonci nazývali své námořní letectvo, určitě poskytnou jisté letecké krytí. Podle zápisu mu řekl, že letiště na ostrově Buka je v provozu, a z Rabaulu dostalo posilu 28. srpna ve formě 29 Zer. Při tomto výkladu admirála generál Kavaguči zdvořile poslouchal, ale když Tanaka domluvil, byla první věta generála, že „Krysí“ přeprava nepřichází v úvahu. V zápětí dodal, že to byl právě nedostatek lodního prostoru, který zavinil zničení Ičikiho odřadu. Ičiki se tam vylodil s omezenými potravinovými dávkami, s nedostatečnou výzbrojí; „měl jenom dvě horská děla, nedostatečný počet minometů, málo střeliva, žádné polní telefony a jenom jeden radiopřístroj. Kavagučiho brigáda bude přepravena na velkých a malých člunech s výzbrojí potřebnou k vyhlazovací akci proti Američanům, anebo se operace neuskuteční. Takové rozkazy dostal generál od 17. armády, takový je jeho záměr.“
V dalším jednání byl, po všech těch zkušenostech, Tanaka neoblomný a generálovi řekl, že dostal rozkaz, aby jeho 35. brigádu přepravil na torpédoborcích, a že je člunů málo. Padlo i kategorické, že Kavaguči bude přepraven na torpédoborcích, anebo nebude přepraven vůbec. Ve stejné době kdy jednali, bylo již na palubách torpédoborců 1 000 vojáků, se kterými se měl kapitán Murakami, velmi rychle vydat na plavbu Krysa 4. Kavagučimu nezbylo nic jiného než souhlasit a Krysa 4 odplula v noci podle plánu. Tanaka se s Kavagučim rozloučil, a generál se vrátil na Sado Maru. Schůzka o ničem nerozhodla a Tanaka žádal Rabaul o další instrukce, jenomže okamžitou odpověď nedostal. Dostihla jej však zpráva od 8. flotily, která jej informovala, že se dvě americké dopravní lodi, jeden těžký křižník a dva torpédoborce vyloďují u Lungy. Japonský kapitán Murakami měl Američany napadnout, až dokončí své vyloďování v Taivu.
Bylo 30. srpna 1942 před polednem, když se kapitán Murakami vrátil na Shortlandy a admirálu Tanakovi hlásil, že všechny vojáky a jejich materiál zdárně vylodil, ale americké lodi nenapadl, protože měsíční podmínky byly nepříznivé a letouny z Hendersonova letiště byly ve vzduchu. Admirál Tanaka na chvíli doslova oněměl. Jenomže brzy se mu dar řeči vrátil. Murakami byl na místě zbaven funkce, do Rabaulu bylo posláno hlášení, že nesplnil rozkaz, a Tanaka svolal štábní poradu před další schůzkou s generálem Kavagučim. Porady byly přerušovány ostrými akordy depeší, které obsahovaly připomínky od oblastního velitele a také admirála Mikavy, které se týkali prohřešků kapitána Murakamiho. Porady se vedly ve stejném tónu – čluny nebo nic – to od Kavagučiho. Jenomže Tanaka měl pro něj překvapení, když mu řekl, že už na jednoho torpédoborce, a dvě torpédové dopravní lodi, právě nastupují jeho vojáci – k akci Krysa 5! V té době totiž služebně nejstarší velitel pluku plukovník Akinosuka Oka s několika štábními důstojníky sice protestoval, ale generál Kavaguči nakonec svolil, aby Krysa 5 odplula. To nejdůležitější se podařilo, z Krysy 5 se vojáci úspěšně vylodili krátce po půlnoci, tedy již 31. srpna.
Když si vyhledáme, proč měl Tanaka takový odpor proti nákladním člunům tak zjistíme, že při své praxí věděl dobře proč. Čluny byly totiž nemotorná, čtyřicet stop dlouhá plavidla. Byly nejen pomalé a nemotorné a neschopné plavby po neklidném moři. Totiž když byly plně naloženy vojáky a technikou, nemohly plout větší rychlostí než 7 uzlů. Po všech získaných zkušenostech s těmito plavidly, admirál Tanaka své nadřízené upozorňoval, že „metoda pobřežní plavby v noci a vyčkávání a vyčkávání za dne je nebezpečná a pomalá“. Generál Kavaguči, který přišel zřejmě z nějakých klidnějších vod s lepší ochranou, měl naopak dobré zkušenosti s čluny, a proto jim chtěl stále dávat přednost před torpédoborci. No a v jednáních pak každý trval na svém názoru na věc.
Při dalším dni v jednání pak přeci jenom Kavaguči neochotně souhlasil, že téhož večera odpluje na torpédoborcích s 1 500 důstojníky muži jeho brigády, to za předpokladu, že zbývajících 1 000 mužů jeho brigády je bude následovat co možná nejdříve na člunech.
S touto závěrečnou dohodou velitelství v Rabaulu vyslovilo souhlas, a tak se v poledne Kavaguči nalodil se svým personálem velitelství a se zesíleným praporem na 8 torpédoborců. V Taivu, na Guadlacanalu se pak vylodil 31. 8. v noci.
Ve stejné době američtí letci námořní pěchoty dělali vše, co bylo možné, aby zmařili tyto výše popsané Tanakovy noční plavby, „ale jejich úkol byl téměř beznadějný“. Byla to doba nocí, kdy byla špatná viditelnost a i z letadel noční oblohy nebyl vidět odlesk rozčeřených vln.
Major Mangrum tehdy dovoloval jen těm nejzkušenějším pilotům, aby vzlétali do takovéto tmy, která, jak se také říká, “se skoro dala krájet“. Japonci se jen někdy prozradili sami, když zahájili z lodí palbu, a tak mohli „piloti SBD Dauntless své terče objevit“ (zde viz ilustračně foto



, pod kterým byl popisek_Douglas_SBD_2_Dauntless, dál pak přeloženo volně - z letadlové lodi USS Enterprise v říjnu 1941, foto je volně přístupné na několika webech, bylo zde několikrát zmenšeno.). Je pochopitelné, že admirál Tanaka vydal okamžitě „rozkazy zakazující jakékoli osvětlování lodí i střelbu z protiletadlových zbraní“.
Ve stejném konci měsíce srpna 1942, se viceadmirál Mikava (zde viz foto



, na kterém je viceadmirál Mikava, foto je volně na několika webech), označovaný jako „vítěz od Sava“, snažil ze všech tehdejších námořních střetnutí vyvodit poučení. „Byl nespokojen se spoluprací pozemních a námořních sil, nebo přesněji řečeno, s nedostatkem spolupráce“. Provedl proto rozbor a souhrnné hodnocení k datu 31. srpna 1942, aby následně informoval „Spojenou flotilu“ a všechny své podřízené, že politika posilování po troškách, může vést jedině ke katastrofě, a pak doslova napsal: „Je třeba se všemožně vynasnažit, aby se používalo větších skupin najednou. Je třeba dopravovat je na rychlých lodích.“ Mimo toho všechny podřízené upozorňoval těmito slovy, po všech překladech (japonština, angličtina a do češtiny): „Kromě toho zlozvyk podceňovat nepřítele a přeceňovat vlastní síly by mohl ohrozit celou operaci KA: Na Guadalcanalu kladl nepřítel odpor a podnikal protiútoky s mimořádnou zarputilostí a naše operace v prvním údobí nebyly s to se s tím vypořádat. Nebudou-li se operace provádět podle pečlivých a podrobných plánů, založených na přesných informacích, bude jejich úspěch málo pravděpodobný.“ Každý zde musí uznat, že takovéto přikázání je určitě rozdílné oproti tomu všemu, co se do této doby na válčištích událo. Jen to skutečně dodržovat…!
Jenomže, jak říkají dobové dokumenty, Tanakův realismus do dalších bojů, byl omezen jen a jen na Rabaul. Císařské velitelství sice nebylo s dosavadním postupem spokojeno také, ale štábní důstojníci v hlavním městě říše Tokiu, ne o všem informováni, nebyli nijak americkými úspěchy tak znepokojeni, aby považovali za nutné se Mikavovými radami řídit. Císařské vrchní velitelství jen vydalo ještě také posledního dne v měsíci srpnu instrukce, ve kterých označilo „okamžité opětovné dobytí Guadalcanalu“ za nejdůležitější operační úkol.
A to bylo vše…
Omezilo se jen nato, že v instrukcích bylo stanoveno, aby útočné operace na Nové Guineji byly prozatím „odsunuty a aby všechny pozemní i námořní síly, které jsou k dispozici (v místě), byly nasazeny k opětovnému získání ztracených pozic na Šalamounových ostrovech“.
A tak se vlastně veškeré úsilí japonských sil v jihovýchodní oblasti přesunulo k cíli, který se teď, od konce srpna 1942, jmenoval „Hendersonovo letiště a jeho všechny okolní zpustošené kokosové háje…“! Zde viz foto,



, pod kterým byl popisek znějící v překladu – Letecký pohled na Hendersonovo letiště v konci srpna 1942. Foto je majetkem Wikipedie a bylo zde zvětšeno.

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 403.

Na Guadalcanalu se koncem srpna a začátkem září roku 1942, schylovalo k mnohem větší bitvě, než byla ta s plukovníkem Ičikim, a Američané chtěli své úzké, stále budované přistávací pásmo, „Hendersonovo letiště“, za každou cenu ubránit. Stejně tak Japonci, po posilování svých jednotek, v konci srpna a začátkem září, chtěli letiště nejen dobýt, ale chtěli Američany zcela vypudit z ostrova, ale i z okolních ostrovů. V době před novým japonským útokem dostávala, zvláště v posledních deseti srpnových dnech, nejen námořní pěchota, ale především však jejich piloti, každý den co proto. Japonským lodním ostřelováním pak trpěli i v noci společně všichni.
Piloti byli naprosto přetíženi a unaveni, ale přesto vždy dokázali nějak vzlétnout a velice kvalitně s japonskými piloty bojovat, aby se poté dokázali i „dokodrcat zpět“. O tom co se tehdy dařilo, americkým pilotům vzlétajících z Hendersonova letiště, stejně jako personálu obslužnému, bez jejichž pomoci by vše také nešlo, napsalo několik historických spisovatelů stejně, nebo podobně. Já zde cituji od, tehdy majora, podplukovníka a později brigádního generála v.v., Samuela B. Griffitha, knihy - Bitva o Guadalcanal - ze str. 100., Praha 2001, podobné je i v historické literatuře – viz v Použité podklady.: „Piloti i ostatní členové posádek tak se svými letouny rozbili další legendu. ´Bojoví příslušníci jednotky Kaktus“, napsal Robert Sherrod, ´značně přispěli k válečnému vítězství tím, že rozmetali teorii o neporazitelnosti Zer, zahájila to námořní pěchota 24. srpna /1942/´.“
Totiž právě onoho 24. srpna 1942, japonská letadlová loď Rjudžo, než byla potopena americkými hloubkovými bombardéry, vyslala celý svůj náklad letounů i s podporou proti Hendersonovu letišti a také proti jeho obraně. Podle zápisů proti útočícím Japoncům zasáhly Smithovy Wildcaty F4F-4 (zde viz foto



, pod kterým byl popisek – Grumman_F4F_4_Wildcat, foto je majetkem archivu US Navy, pro Palbu byla upravena velikost fota. Foto bylo na několika webech.) a 16 Japonců sestřelily. Námořní pěchota a její letci na Guadalcanalu ztratily tehdy čtyři letouny. Jeden z amerických pilotů se zachránil, když seskočil padákem a byl později vyloven ve vodách u ostrova Tulagi. Tehdy velice pomáhala zprvu jen jednoduchá – „primitivní“ – záchranná služba – kánoe - , která již dříve, jak už bylo v předchozím napsáno –„vylovila několik pilotů“.
Již za dva dny poté, tedy 26. srpna, pronikly k Hendersonovu letišti japonské letouny z Rabaulu a napáchaly značné škody. Zasaženo bylo 40 sudů leteckého cenného benzínu a navíc rozpálené střepiny z bomb prorážely trupy parkujících bombardérů. Kapitán Smith a jeho muži se nechali zaskočit, ale velice rychle se vzpamatovali, odlétající bombardéry dohonili a celkem 13 jich zapálili. Již 29. srpna připravili američtí stíhači mořskou koupel osmi Japoncům a 30. srpna jich sestřelili 14.
Během uplynulého týdne měsíce srpna přiletělo, z Espiritu Santo, 14 letounů P 400 (zde viz foto



, pod kterým je popisek_Bell_P-400_Guadalcanal_August_1942_Wikipedie. Foto je na několika webech samostatně a bylo zde zvětšeno.), které byly vyzbrojeny kanóny tvořící 67. stíhací letku amerického armádního letectva, které velel kapitán Dale D. Brannon; zapsaly si na konto 4 japonské letouny, které se spustily pod 12 000 stop, ale sami ve větších výškách, bohužel ztratily stejný počet. Zde pak Samuel B. Griffith na str. 101., píše, cituji „Letoun P 400 – exportní verze P 39, na níž byl generál Arnold až příliš hrdý – neměl kompresory ani vyhovující kyslíkové přístroje a byl proto naprosto nevhodný pro boj ve velkých výškách. Za pouhých 6 dní bojového nasazení pouze tři P 400 ze čtrnácti, které byly na ostrov vyslány, zůstaly v provozu. Vandegrift rozhodl, aby se tohoto zbytku používalo pouze pro akce přímé podpory (poznámka v Kapitole 8 - /2/ říká, že ComAirSoPac tuto stíhačku /P 400/ hodnotil takto: ‚Nevhodná pro větší výšky, působí depresivně na statečné letce, kteří jí pilotují‘. Přes neustálá oficiální hlášení, že tato stíhačka je nevhodná pro boje ve velkých výškách, jaké jsou sváděny na Šalamounových ostrovech, trvala Arnoldova washingtonská četa kancelářských krys na tom, že vhodná je‘.). V této úloze poskytovaly (P 400) neocenitelnou pomoc; kromě 37 mm děl mohl být každý letoun vyzbrojen 500librovou pumou.“
Historické zápisy vyčíslují i bojové a operační ztráty, které Japonci utrpěli do 26. srpna na Vunakanau a Lakunai, které omezily jejich síly na 19 Zer (zde viz ilustrační foto



, na kterém je Zero na letadlové lodi Shokaku, foto je volně přístupné na několika webech.) a 29 Betty (zde viz foto



, pod kterým je popisek, G_4M_Betty, foto je volně přístupné na několika webech), avšak již příštího dne tam přibylo 24 Zer z Marshalových ostrovů, odkud byly na místo dopraveny doprovodnými letadlovými loděmi. Vcelku však v konci srpna na tom byli Japonci špatně a situace byla všeobecně označována jako svízelná, těžko napravitelná.
Kdyby tato hlášení tehdy američtí tzv. „Kaktusoví piloti“ znali, bylo by to pro ně velké povzbuzení, ale oni to tehdy netušili.
Totiž také letouny na Hendersonovu letišti měly své problémy. Dílenské čety velmi zkušených mechaniků, totiž musely letouny udržovat tak, že doslova vykuchaly těžce poškozené letouny, a zde si autor této poznámky dovolil velmi tvrdý žert, když napsal: se stejnou láskyplnou něhou, jakou obyvatelstvo Šalamounových ostrovů před stoletím prokazovalo obtloustlým misionářům (každý asi pochopil, že se jednalo o lidojedství domorodého obyvatelstva).
V konci srpna bylo pro mechaniky na Hendersonově letišti vše velice složité. Tak například čerpání PHM, stejně jako vyzbrojování stíhaček a bombardérů byl komplikovaný úkol, při kterém základními pomůckami byly ruční pumpy, jelenicové filtry, svaly a trpělivost. Na Guadalacanalu chyběly čerpadla, nebyly vozíky a zdviháky na pumy. Stejně tak nebyly přístroje na pásování nábojů pro 0,50palcové letecké kulomety, nebyly náhradní pneumatiky, chyběla čelní skla, kola i vrtule. V době, kdy začalo pršet, a to bylo velmi často, změnilo se Hendersonovo letiště, již po několika minutách, v celkově rozbrázděnou bažinu, a když se do této kaše hodinu opíralo slunce, vytvořila se na povrchu spečená, křehká prachová vrstva. Piloti tehdy považovali každé přistání a každý vzlet za jedno velké dobrodružství za druhým.
Tehdy to bylo i velmi složité se stravou i se spaním. Piloti a mechanici trávili většinu nocí v krytech, k jídlu měli jen mleté maso s rýží a fazole k snídani a znovu pak k obědu. Jednotvárná strava byla pro piloty pracující ve velkých výškách přímo nebezpečná. V zápisech je uvedeno, že si letci neustále stěžovali na prudké bolesti břicha a zajistit jim vhodnou potravu se stalo tehdy velkým krajně důležitým problémem. Řádila úplavice, nebyl toaletní papír, ale letouny s piloty přesto vzlétaly. Generál Vandegrift byl však na své piloty hrdý, o čemž svědčí i dopis, který poslal své manželce, kde prostě napsal: „Ti chlapci jsou ale bojovníci“.
Štěstím bylo, že se již 30. srpna dostala k ostrovu Guadalcanal americká zásobovací loď Albena, která přivezla nejen letecké potřeby, výzbroj a mužstvo, ale i věci, které jsme, jako chybějící, výše popsali. Věc byla načasována dobře, neboť téhož dne, ve vhodnou chvíli, dokonce za japonského leteckého útoku, přibyly na Hendersonovo letiště také letecké posily. Na tehdy ještě neupravené (po japonských bombardováních) ploše Hendersonova letiště přistály dvě zbývající letky 23. letecké skupiny námořní pěchoty, které velel plukovník William J. Wallace.
Tehdy přilétnuvší stíhací letce (VMF 224) velel major Robert E. Galer; letce střemhlavých bombardérů (VMSB 231) velel major Leo B. Smith. Právě tito stíhací piloti přiletěli na letiště se svým velitelem majorem Galerem a museli přistát na prašném povrchu. Ovšem již za necelých 24 hodin byli opět ve vzduchu a utkávali se s japonskými Zery. O plukovníku Williamu J. Wallacem se hovoří tak, že poskytl nutně potřebné povzbuzení. Jeho charakteristika zněla: „Byl to jeden z vynikajících velitelů námořní pěchoty, výborný letec, vždy dobře naladěný, trpělivý, přístupný; dokázal svým klidem nakazit letecké důstojníky a muže, kteří už nemohli spoléhat téměř na nic jiného, než na své příliš namáhané nervy a tvrdošíjnou odvahu.“
Při hodnocení všeobecné nálady, bylo zaznamenáno ke konci srpna 1942, že námořní pěšáci všech hodností byli právem hrdi na své letce. Když prý některý z desátníků volal „pane kapitáne, jak jsme jim to dnes nandali?“, kapitán například odpověděl: „Dvanáct jedna, chlapče“, nebo „Jedenáct tři!“, pak se ten rozhovor netýkal sportovního utkání, ale sestřelů. Pro zpestření vymýšleli námořní pěšáci různé věci. Například existovalo středisko, ze kterého se šířily tyto důležité informace o sestřelech. Středisko bylo umístěno ve výrobně ledu, kterou Japonci uvážlivě zanechali, než utekli plně v provozu. Na středisku visely dvě velké tabule, z nichž jedna hlásila obrovskými písmeny:

…………………………. „TODŽOVA TOVÁRNA NA VÝROBU LEDU
………………………………….. POD NOVÝM VELENÍM
……………………………….. J. Genung, čet. USCMC. řed.“

Na té druhé tabuli bylo prostě jen nadepsáno: „Dnešní výsledky“.
Pod tyto dnešní výsledky pak „ředitel Todžovy továrny“ poctivě a svědomitě zapisoval japonským štětečkem výsledky letecké činnosti pro všechny pozemšťany žijící na ostrově Guadalcanal, kteří se tehdy vždy nahrnuli, ihned jakmile utichlo dunění na obloze a rozpálené půlpalcové nábojnice jim přestaly padat do okopů.
„Nábojnice už nepadají, jdeme se podívat na výsledky.“


Použité podklady:

Alone on Guadalcanal. A Coastwatcher´s Story, Annapolis 2004., Sám na Guadalcanalu. Příběh pobřežního hlídače, Annapolis 2004. Clemens, Martin.
Americký orel proti vycházejícímu slunci, Alan Schom.
Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách, David Jordan a Andrew Wiest.
Bitva o Guadalcanal, Samuel B. Griffith II.
Boj o Filipíny, Miloš Hubáček.
Causa Dohihara, Josef Novotný.
Dějiny světa, Svazek X, za redakce: V. V.Kurasova (odpovědný redaktor), A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku, S. I. Roščin (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov.
Autorský kolektiv:
I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov.
Druhá světová válka den za dnem, Donald Sommerville.
Druhá světová válka, Martin Gilbert.
Duel v Pacifiku, Hrowe, H. Saunders.
LETOURNEAU, Roger – LETOURNEAU Dennis, Operation KE. The Cactus Air Force and the Japanese Withdrawal From Guadalcanal – přeloženo volně - Operace KE. Kaktusové letectvo a japonský ústup z Guadalcanalu., Annapolis 2012.
Japonská válka 1931 - 1945, Aleš Skřivan
Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt.
Krev slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války, Len Deighton.
Krvavá jatka I., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavá jatka II., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943. Dalibor Vácha, 2018.
Letecká esa proti Japonsku., Aces Against Japan, Hammel, Eric, New York 1992.
LINDSTROM, Lamont – WHITE, Geoffrey M., Island Encounters. Black and White Memories of the Pacific War – český překlad - Setkání na ostrově. Černobílé vzpomínky na válku v Pacifiku., Washington D. C. – London 1990, s. 48 n.
Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, Micuo Fučida, Masatake Okumiya.
Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku, Eric Hammel.
Nezapomenutelný Guadalcanal, MERILLAT, HERBERT C., Praha 2007.
No Bended Knee.The Batle for Guadalcanal New York 2004, s.66., Nejsme na kolenou. Bitva o Guadalcanal New York 2004, s. 66. TWINING, Merrill B.
Pacifik v Plamenech, Miloš Hubáček.
Pád nedobytné pevnosti Singapur, Peter H. Gryner.
Pearl Harbour, Ivan Brož.
Pearl Harbour to Guadalcanal. History of U. S. Marine Corps Operations in World War II. (Volume I. Washington 1958., Z Pearl Harbor na Guadalcanal. Historie operací US Marine Corps ve druhé světové válce. Svazek I.Washington 1958.). HOUGH, Frank O., Verle E., SHAW, Henry I. Jr.
Průvodce válkou v Pacifiku, Daniel Marston, editor.
Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001., Hoyt, Edwin P.
Speciální operace, William H. McRaven.
Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945, David M. Glanz.
Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt.
Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl), Edwin P. Hoyt.
Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945, Dan Van Der Vat.
Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje, Edwin P. Hoyt.
Vítězství v Barmě, David Rooney.
Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, PROLOG Lubomír Vejřík, 1994.
Záhady 2. světové války, William B. Breuer.
Zlomená křídla samurajů, Robert C. Mikesh.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=128 ... &start=420