Su 100 Rudé armády na silnici v lokalitě Na Rovinách nad obcí Brandýsek
Obyvatelstvo odchází do strání, aby vyhledalo úkryt. Nejistota zírá ze všech zraků. Velké události nedají na sebe dlouho čekati. Od Třebusic přijíždí skupina německých vozů a posádka hledá orientaci. Bohudík tato byla již 4. května rozbita a spálena. Proto se Němci jen dotazovali a informace dopadla velmi špatně. Místo ku Kladnu byla poslána kolona k Slanému. Bylo zřejmě vidět podle úžasného spěchu, že krysy opouští potápějící se loď. Tímto nečekaným objevením se Němců přímo ve středu obce bylo zjištěno, že jest nutno řádně obsaditi i okresní silnice, což se ihned stalo.
Ostatně tato kolona nás přesvědčila, jaká situace jest ve směru severním a naše pozornost byla na tento směr soustředěna. Celá skupina aut se brzy přihnala ve velkém spěchu jednotlivě zpět. Jeden vůz odbočil k Hnidousům, druhý vůz ku Pcherám a ostatní dále ku Praze, při čemž úplně demolovaly ohražení u domu Františka Matějíčka v Olšanech.
Po nějaké chvilce auto jedoucí k Hnidousům padlo do zábran obce Hnidous a z této strany bylo slyšeti střelbu, výbuchy ručních granátů a bylo možno spatřiti vystřelované rakety. Ujala se pověst, že v autech prchá ministr K.H.Frank, a vedoucímu důstojníku bojové jednotky bylo vytýkáno, že nepodnikl proti autům akci a nezadržel je.
Na ulicích bylo neobvykle mnoho lidí, žádný nechtěl spáti a vyčkával.
V 11 hodin přijela od Třebusic velmi silná kolona s plným osvětlením. Kolona se obrací ku Praze. Pozorovatelé tvrdí, že se jednalo o Američany. Určitě to nikdo neví.
Byla vlažná noc a ve vzájemné debatě přecházela půlnoc z 8. na 9. května 1945. Názorem vojáků bylo, že před postupující Rudou armádou, jestli vůbec nějaká od Slaného jde, musí nejdříve přijeti ustupující armáda německá. Toto mínění převládalo i později kolem jedné hodiny po půlnoci, kdy od Slaného bylo slyšeti silný rachot tanků. Proto každý ustoupil do krytu a vyčkával.
V okolí hostince na Veverce v Olšanech a v přilehlých uličkách bylo množství obyvatelstva a zvědavě a s nedočkavostí očekávalo přibližující se vozidla a rozuzlení. Konečně !
Z temnoty vynořila se silueta kolosu. Obrysy tanku v temnotě rostou. Hlaveň děla jako prst ční proti obloze. Před tankem postupuje několik postav. Tank v pomalé jízdě s příšerným rachotem zahýbá do zatáčky, nikdo nedýchá a zraky všech přímo hoří. Rachot ustává, tank zastavuje, jedna postava z doprovodu vychází vpřed, neboť tuší, že jsou zde lidé a volá:
"Skolko kilometrov v Pragu?"
Těžko vypsati další okamžiky. První oslovení jiným jazykem než německým. První ruská slova v Brandýsku. Dav se zvedá, kříčí, přímo šíleně se vrhá s jásotem a voláním: "Rusové" na tank a jeho doprovod. Jest velikým štěstím, že nedochází k nehodě. Vojáci Rudé armády se jen těžko brání projevům radosti lidu, tank jest okamžitě pokryt těly. Vojáci jsou objímáni a nadšení nezná hranic. Důstojník volá, rozkazuje, avšak marně. Lid se nedá odehnati, každý chce alespoň sáhnutím projeviti vděčnost, avšak nelze otáleti, neboť rozkaz k další jízdě jest tvrdý. Silnice se uvolňuje teprve tehdy, když kolosem otřese motor. Tank se zvolna rozjíždí, k nebi letí první ruská raketa a teprve z Brandýska nastává tento slavný a dějinný pochod Rudé armády na Prahu. S voláním slávy a vystřelováním raket. Účastníci nikdy nezapomenou na tyto chvíle, nejkrásnější v životě.
Jako na pokyn po celé délce obce jsou osvětlena a odkryta okna, rychle namontovány žárovky tam, kde jich po celou válku nebylo třeba. Lid se kupí kolem jízdní dráhy, volá, křičí, mává a Rudá armáda skvělé přivítání oplácí celými salvami raket. Asfalt ulice se leskne a řada vozidel, tanků všech velikostí se valí, valí bez konce. Vojáci Rudé armády unaveni bděním zvedají se na vozidlech a jejich úsměvy mluví za celé knihy.
Tak uvítala obec Rudou armádu dne 9.května 1945.
Silnici již nelze bez nebezpečí přejíti. Dole v Brandýsku zastavují vozy s důstojníky, kteří sledují jízdu své jednotky než jsou vystřídáni důstojníky jednotky následující.
Již se rozednívá a obyvatelstvo stále stojí a sleduje jízdu armády, která přinesla svobodu, klid a naději na lepší budoucnost. Příchod Rudé armády přinesl nám jistotu, že nebezpečí minulo a ostražitost značně polevila i přes hlášení některých občanů, že v polích na východní straně obce byli spatřeni Němci.
Na tuto okolnost upozornil předseda nár. výboru B. Dobiáš i velitele projíždějící tankové jednotky, který však prohlásil: "Ničevo - tento proud vozidel se nepřetrhne a nikdo se na silnici do obce neodváží. Mám rozkaz v jízdě za všech okolností pokračovati a jednotku zastaviti nemohu".
Tvrzení o nepřetržité jízdě armády se bohužel nesplnilo a kolem páté hodiny ranní proud vozidel zeslábl a konečně ustal.
V průseku okresní silnice od obce Třebusic se objevují první německé vozy a využívají přerušení jízdy Rudé armády. Vnikají v počtu asi 18 aut přímo do středu obce. Jsou však rychlým a odvážným způsobem bojové jednotky a občanstva zastaveny, odzbrojeny a vojáci vyhnáni z vozů jako zajatci. Celkem jest zajato asi 150 Němců mimo několika žen estonské národnosti.
Vozy byly ponechány na místě a zajatci odvedeni do dvora obecního domu, kde k nim byla postavena stráž. Zajetím této skupiny bylo získáno velké množství zbraní všeho druhu a střeliva.
Zajatci byli odváděni po skupinách do kanceláře místního národního výboru, kde byli tříděni na skupinu řadového vojska a příslušníků zbraní SS. Současně jim byly odebírány zbraně, uschované po kapsách.
V této době byl četou, vedenou Fr. Pavlíkem, za pomoci vládního komisaře Dr Čeňka Štrejla, přitažen do Třebusic malý bojový vůz, ve kterém kromě drobností a zřejmě naloupených předmětů, byly na dně pod hadry nalezeny staré, velmi cenné knihy, zvané inkunabule:
1. Claudii Ptolemei viri Alex. Cosmographiae octavus et ultimus liber explicit. Anno MCCC LXXXII
2. Augustinus: De civitate dei 1486,
3. Franc.de Acoltis de acquirenda haereditate 1489
4. Plutarchi vitae virorum ullustrium 1478
Tyto vzácné prvostisky byly pro svoji nesmírnou cenu ihned řádně zabezpečeny a později odvedeny min. školství. Čtyři zajatí němečtí lékaři rozhodně popřeli, že by na těchto předmětech měl někdo zájem, kromě příslušníků zbraní SS, a bylo zřejmé, že se stydí za tuto krádež.
Po téměř hodinové přestávce, kdy obec začíná žíti opět pravidelným životem, zajatci jsou téměř roztříděni, vynořují se opět v průseku okresní silnice od obce Třebusic lehká německá vozidla, doprovázená matocykly. Kolona zastavuje a motocykly obsazené hlídkami vyjíždějí vpřed k obhlídce situace.
Na pokraji obce třesknou výstřely našich stráží. Hlídka rychle obrací a ujíždí vstříc koloně, o jejíž síle nelze si učiniti představu. Krátké hlášení, rozkaz stíhá rozkaz a Němci opouštějí spěšně vozy. Ozbrojeni automaty, ručními granáty, pancéřovými pěstmi, kulomety, roztahují se v bojový řetěz. Jsou jich plná pole, úvozy a v pozadí se vynořují další a další. Celá východní strana obce je svírána mohutnými kleštěmi, které se pozvolna svírají. Pod železniční stanicí ve směru trati byla zahájena palba. Naši zaujali bočné postavení a snaží se zadržeti levé křídlo útočníka. Rovněž i z druhého boku ze serpentin nad obcí se ozývá střelba. Němci zaléhají a nastává pravidelný boj.
V této době má bojová jednotka u nádraží 4 zajaté důstojníky SS v čele s majorem. Major projevuje ochotu jíti s předsedou národního výboru B. Dobiášem vstříc německým jednotkám a vysvětliti jim, že válka je již skončena a ruské tanky jsou již v Praze. Opatřeni bílým prostěradlem, vycházejí oba do ranního šera, ale dostávájí se pouze za kolonii. Pro prudkou palbu a nepřehlednost situace nemohou dále a vracejí se podél zdi zpět na nádraží.
Z cesty k Brodcům štěká náš kulomet, avšak snaha našich jest marná. Nezbývá než ustoupiti. Němci v síle brigády vrhají se ze všech stran do obce a působí strašný zmatek. Kuličky fičí, omítka domů se sype a Němci kvapem za rachotu přetížených vozů projíždějí obcí. Před prvním vozem beží klusem 4 Němci s automaty a pancéřovou pěstí. Výkřiky "Vorvärst" pobízí k většímu spěchu. Rovněž i boky kolony jsou zajištěny. Němci pobíhají ve všech ulicích. Přeskakují ohradní zdi a ploty s jedinou snahou, aby se co nejdříve dostali pryč, neboť ruská vlna může přijíti každou minutu. V příčné ulici v Brandýsku bylo pancéřovou pěstí demolováno přízemí domu. Kolona blíží se k obecnímu domu.
Němci-uprchlíci ubytovaní ve škole a zajatci ve dvoře obecního domu při spatření soukmenovců volají "Hilfe!" Nastává panika, obrana proti přesile jest marná a němečtí zabijáci se vrhají do domu. Na chodbách zmatek, střelba, omítka zdiva padá, vzduch jest nasycen prachem, řinčí sklo a v tomto chaosu se stále ozývá "Deutsche heraus." Zajatci, kteří jsou v kanceláři, vynucují si násilím odchod, hrnou se dolů do přízemí, naráží na zajatce ze dvora, kterým nestačí dveře. Dílo zkázy jest dokonáno. Téměř čtvrt hodiny trvá tento zmatek a pak nastává ticho, jen nad obcí jest slyšeti ještě rachot automatů.
Výsledek útoku jest hrozný. V kancelářích národního výboru vše rozházeno po zemi, židle převráceny a dvě vyhozeny až na schodiště.
Na chodbě leží Otokar Jilma, který s takovým nadšením 4. 5. v noci hlásil všem, že jest všemu konec a že Němci jsou poraženi. V kaluži krve prosí o vodu. Okna prostřílena, omítka otlučena, vše pokryto silnou vrstvou prachu, kterým prosakuje krev, stékající po stupních schodiště. Z kanceláře poštovního úřadu vybíhá Josef Pospíšil z Olšan, drží si zakrvácenou hlavu a spěchá na ošetřovnu ve dvoře. Jen o vlas unikl smrti, neboť mu kulička projela svalstvem nad spánkem. Za ním jest vyváděn na ošetřovnu podporučík Václav Pouzar, bledý, neboť má průstřel v krajině břišní. Jest ihned naložen do zanechaného německého sanitního auta a převezen do nemocnice v Kladně, kde umírá, aniž by se dočkal výsledků své práce.
U dveří ve dvoře, které jsou prostříleny, leží František Benda, horník z Olšan, mrtev. Jeho puška se válí opodál. Také jeden z těch, ke kterému byl osud příliš krutý, třebaže nikomu neublížil. A naproti ve dvoře domu čp. 49 klesl s hroznými ranami Rudolf Weis. Hoch, který měl život ještě před sebou a jehož ztrátu matce nikdo nenahradí. Padlí jsou ukládáni na jedno místo ve dvoře obecního domu a není nikoho, kdo by nad těmito ztrátami nezaslzel.
Dvůr jest pokryt částkami vojenských oděvů, převrácenými kufry a ve sklepě na hromadě odpadového prachu uhelného v koutě, se krčí ženy, Estonky, které neposlechly Němců a zůstaly na místě ukryty před běsněním. Rovněž zůstali na místě ukrytí v ošetřovně i lékaři, kteří byli zajati z první kolony a snažili se pomoci při ošetřování raněných MUDRu Kramářovi, obvodnímu lékaři.
I tentokrát však Němci doplatili na zničené orientační tabulky, neboť místo aby odbočili ke Kladnu, kde by možná svému osudu a zániku beze ztrát unikli, obrátili se bez orientace ke Slanému, kde padli přímo ruským tankovým jednotkám do rukou.
FINIS
"Na Rovinách". Takové jest označení ve starých mapách pro území nad Brandýskem vyznačující se skutečnou rovinou, třeba ne snad přímo ideální. Jen řada staletých lip, viditelných již zdaleka od Prahy, určuje směr staré cesty, nyní státní silnice, jako spojky komunikační z Prahy na sever. Ty staré stromy, svědkové dávné formanské slávy, hledí dnes smutně do kraje. V noci přehnala se kolem jejich těl lavina ruských tanků. Ještě neumlkla ozvěna výkřiků radosti, probdělé noci a již zdola opět zaznívá rachot automatů, pušek, výbuchy pancéřových pěstí a hukot přetížených motorových vozidel.
Smutně se chvějí koruny starých lip v ranním oparu a teskní nad svými druhy, kterých bylo použito jako zábran v minulých dnech. Mnoho jich padlo za oběť a válí se po stranách jízdní dráhy. Jen zbytky těl, svítící bělostí, žalují svými ranami na krutost války. Serpentinou od obce opět se valí hordy barbarů, které v jejich zběsilosti nelze zadržeti a kterým nelze čeliti silami a výzbrojí bojových jednotek, postavených národním výborem. Po vykonané zkáze v obci přec jen ujedou bez trestu, neboť jsou dobře kryty zálohami rozloženými v zahradách, stráních nad obcí již od půlnoci. Řádně vybudovaná kulometná hnízda na nejvyšších bodech ovládají celou délku státní silnice a jednotlivé skupiny vyplňují mezery bojových postavení. Jen ze silnice z Horního Brandýska poslední opozdilý ruský tank s věží otočenou zpět ostřeluje serpentinu nad obcí a zabraňuje rychlé jízdě Němců. Výkřiky spěchu "Vorwärst" přehlušované rachotem motorů a třeskotem pušek, plní ovzduší.
Střelba Němců jest silně opětována ve směru od Olšanských pískoven našimi. Bohužel proti jejich síle jest našich přece jen málo. Na rozcestí pěšin pod skalou Karla Matičky třeskly dva naše ruční granáty. Od mostu přes potok uprostřed obce jest rovněž slyšet ojedinělé výstřely našich. Za tohoto stavu šinou se přeplněná auta a autobusy s Němci na Roviny, kde se stává cesta volnou. Pole se hemží Němci a teprve nyní je možno zjistiti, v jakých kleštích byla obec již od půlnoci. O ztráty na vozech nebylo zajisté nouze, neboť našim lidem se zvlášť jako terč líbily autobusy.
Odplata nenechala na sebe dlouho čekati. V průseku stromu přímo proti jasnému obzoru vynořuje se tank. Z této strany může přijíti jen ruský tank. Ano ruský tank - nemožnost stává se skutkem. Němci neujdou zaslouženému trestu. Vteřiny se stávají věčností. První tank, za ním druhý, třetí. Rachot motorů a ocelových pásů roste, sílí. Z tanků seskakuje pěchota s automaty a pancéřové věže tanků oživují. Hlavně děl se majestátně sklánějí. Situace jest jasná. Němci roztaženi po celé šířce planiny - střelba - chaos a boj.
Již první ruský tank sjíždí do silničního příkopu, za ním druhý, třetí, stejně tak ostatní. Hlavně děl hrozivě skloněny a staví se v jízdě do bojového postavení.
Následuje několik ran z tankových děl, které jsou doplňovány rachotem ruských automatů. I z německé strany jest slyšeti střelbu, avšak spíše ze zoufalství, neboť v koloně, která vyjela na Rovinu, se hroutí pořádek, vozy se kupí vedle sebe. Z třetího vozu vystupuje dým, pravděpodobně po zásahu. Němci opouštějí vozy a odhazují zbraně, zavazadla a zvedají ruce. V této chvíli je možno jen spatřiti hrůzu, ano bezmeznou hrůzu a strach nadlidí, kteří se houževnatě uhýbali těm nenáviděným Rusům. Bledý německý důstojník odepíná svoji poboční zbraň a odevzdává ji osmahlému ruskému automatčíku. Nastává kapitulace. Jen uvnitř kolony jest ještě slyšet ojedinělý výstřel, který má přesvědčiti ty z Němců, kteří ještě nepochopili, že jest všemu konec, a to konec s okamžitou platností. Síla ruské kolony roste. Řeka, která byla ráno kolem páté hodiny ve svém toku přervána, opět zalévá koryto, za které jí slouží státní silnice. Němci, sehnáni od vozů do pole, odhazují výstroj a výzbroj. Vozy a autobusy stojící na silnici a zabraňující použití silnice v celé šířce jsou drceny, strkány a převraceny těžkými tanky ze strání dolů, kde se při dopadu bortí a lámou. Celá pontonová souprava i s lodicemi se převrací ze stráně na autobus říšské pošty. Silnice prosáklá olejem klouže. Vchody do domů a celé ulice jsou zataraseny nakupenými vraky, až do nemožnosti navalenými. Mezi touto směsí dřeva, železa, kol, pneumatik leží spousty zbraní, pancéřových pěstí, pušek, ručních granátů, přilbic, různých hadrů, částí uniforem, beden atd. atd.
Na Rovinách možno spatřiti obraz pravého bojiště. Pole po obou stranách silnice jsou udupána a ujeta jako hřiště. Celé pásy nábojů, hromady ručních granátů, pancéřových pěstí, přilbic, beden, kufrů, utrhaných vojenských distrikcí, plášťů, pokrývek, nášlapných min, jídelních misek. V jednom autobuse na podlaze leží dva Němci - jeden má uraženou celou čelist. Nad mostem umírá Němka zanechaná na místě odcházejícími soukmenovci. Padlí Němci jsou snášeni na jedno místo za účelem pohřbení. Ranění jsou, pokud jest to vůbec možno, obvazováni svými a rychle se sami zařazují do kolon k pochodu jako zajatci.
Nákladní automobil z německé kolony
Zajatí Němci pochodující obcí
A tímto chaosem teče ruská řeka tanků, ověšených svým doprovodem, motorových vozidel všech možných druhů, děl všech ráží. Bez konce jest tato jízda, ve dne v noci, stále nové a nové tváře. Téměř po celý měsíc jedou ruské vozy a do hluku vozidel zpívá "harmoška" tesklivou ruskou píseň. Ptáš se, která to je armáda? A stále slyšíš za týden jako za čtrnáct dnů: "Front maršála Koněva."
Tak byla ukončena v Brandýsku vláda násilí a německé zpupnosti. S hlubokým uspokojením prohlížíme rozbité a rozvrácené zbytky všemocné Wehrmacht. Ale musíme dělat i svou vlastní bilanci, která vykazuje značné ztráty. K Františku Bendovi, horníku, nar. 25.1.1899, který položil svůj život se zbraní v ruce u vchodu do dvora obecního domu, jest přenesen na společné shromaždiště mrtvých Rudolf Weis, svobodný, zámečník, nar.15.5.1923, který padl při ústupu z obecního domu na dvoře čp. 49 v Olšanech. K mrtvým druhům přibývají: František Vosmík, nar. 5.3.1908, truhlář, ženatý, který padl v zatáčce státní silnice nad obcí, Josef Kučera, nar.19.8.1925, dělník, svobodný, který padl na křižovatce cest v obecních zahradách, Karel Čížek, nar. 4.3.1917, horník, ženatý, který padl na cestě k pískovému lomu, Vladimír Fürst, nar. 16.12. 1922, knihař, svobodný, padl na okraji cihelny v Brandýsku. Jejich krev se mísí s krví krasnoarmějce Vladimíra Konovodova, nar. roku 1927, a dalšího neznámého vojína Rudé armády, u kterého se nenašly žádné osobní doklady. Oba krasnoarmějci padli na Rovinách. Kromě vyjmenovaných byla sebrána tankem rozdrcená těla dvou nadšených hochů z Černčic: Karla Kovaříka a Antonína Kubáče, kteří zahynuli při doprovodu ruských tanků v ranních hodinách dne 9. května. Jejich těla zůstala ležeti na poli až do poledních hodin. Na místě jejich smrti v prudké zatáčce nad obcí byl postaven místním národním výborem v Černčicích u Loun vkusný pomníček, zdobený květinami při každé příležitosti.
Řada obětí není tím uzavřena. Téhož dne umírá v okresní nemocnici v Kladně po zranění, které utrpěl průstřelem dutiny břišní při boji v obecním domě Václav Pouzar, odborný učitel nar. 16.4.1913, velitel bojového oddílu, a dne 27.5.1945 umírá v nemocnici ve Slaném František Tesař, hutník, nar. 5.1.1902, ženatý, bytem v Olšanech. Příčinou jeho smrti je zranění, které utrpěl dne 9. května ráno.
Smutné jest shledání příslušníků rodin s padlými, kteří zde svorně odpočívají druh vedle druha, spjati společným ideálem, který se tak jasně projevil v neúprosném boji s odvěkým nepřítelem národa. Dnes pod dojmem prošlých událostí, jako současníci nechápeme dosti dobře velikost oběti, kterou mrtví přinesli velké době naší národní revoluce. Můžeme však s plnou určitostí říci, že jejich jména budou na věčnou paměť zapsána do historie obce, jako jeden z článků velkého boje našeho národa za svobodu.
Tento čistý štít našeho národního utrpení ponese současně i jména jejich umučených kamarádů: Karla Pavlíka, Josefa Stříbrského, Karla Stehlíka a Václava Hejla, ke kterým byl však osud krutější, neboť umírali v době, kdy národ byl dosud v otroctví.
Jest třeba ještě zmíniti, že dne 9. května 1945 byl v Brandýsku zastřelen neznámým pachatelem horník Michal Ulašín. Vyšetřování příčiny jeho smrti zůstalo bezvýsledné.
Pohřeb padlých občanů obce se dvěma rudoarmějci padlými ve střetnutí Na Rovinách do společného hrobu na čestném místě místního hřbitova
Dne 13. května 1945 na schodišti obřadní síně hřbitovní budovy v Olšanech odpočívá devět rakví v záplavě květin a zeleně, zahalených státními vlajkami. Mezi nimiž možno spatřiti dvě rakve přikryté rudou vlajkou. Nepřehledné zástupy občanstva se loučí naposled se svými spoluobčany. Čestnou stráž tvoří bojové jednotky obce. V této chvíli snad nikdo nechápe velikost tohoto okamžiku. Po oficielních proslovech jsou rakve odnášeny do společného hrobu. Nad bratrskou mohylou vzdává revoluční garda místního národního výboru poctu zbraní a oddíl gardového dělostřelectva pluku Rudé armády střílí tři čestné salvy.
K úplnosti dlužno poznamenati, že na Rovinách jsou dva společné hroby Němců, kromě hrobů jednotlivců, pohřbených tam, kde padli. Také při obecním hřbitově jsou dva společné hroby německé, ve kterých jest celkem pohřbeno 29 padlých. Z toho jest patrno, že německé ztráty byly značné.
Tím končí historie revolučních dnů obce Brandýsek.
Dodatek
Až teprve při přepisu knihy pro Palbu jsem narazil na další zajímavé zdroje informací, které upřesňují a doplňují text od pana Blahníka. Také jsem se od strýce dozvěděl, že pan Blahník byl tajemníkem obecního úřadu.
Sládečkovo muzeum v Kladně na svých stránkách uveřejnilo článek o dění v květnovém povstání na Kladensku, kde je také velká část věnovaná Brandýsku. Píše se zde také toto: "Tři čtvrtě století byla pro obec Brandýsek jediným pramenem pro poznání válečných dějin brožura obecního tajemníka Františka Blahníka s názvem "Brandýsek 1938-1945" vydaná v roce 1946. Obecní kronika vedená v letech 1919-1961 Antonínem Váchou byla totiž po jeho smrti dlouhá desetiletí "nezvěstná". Až v roce 2008 jeho vnuk věnoval do Státního okresního archivu v Kladně třídílnou "Kniha pamětní rodiny Váchů z Brandýska u Kladna". Tohoto faktu i bohatých válečných dějin obce Brandýsek u Kladna využil historik Michal Plavec z Národního technického muzea v Praze k sepsání knihy "Není malých historií (Brandýsek a Cvrčovice v letech 1938 až 1945"). V ní díky své vědecké erudici a řadě dalších dochovaných archivních pramenů "rozehrál" válečný příběh obce Brandýsek v netušené šíři, a na mnoha místech doplnil či poopravil "oficiální" Blahníkův pohled." http://www.omk.cz/index.html?url=http:/ ... ?id=147708
V tomto textu jsou pasáže, které se týkají dalších svědectví událostí z rána 9. května. Ve všech případech, stejně jako u pana Blahníka jde evidentně o rekonstrukci složenou z toho co si dotyční sami zapamatovali z toho co zažili a co ovšem probíhalo za velmi dramatických okolností a toho co se tehdy dozvěděli od ostatních občanů a co se v obci posléze tradovalo. Takže se obraz boje z rána 9. května poněkud liší. (Mimochodem v tomto textu zmíněná paní Helena Minaříková se kterou hovořil pan Plavec mě učila na prvním stupni ZŠ v Brandýsku a v době kdy popsala své prožitky jí již muselo být kolem 90. let) Doporučuji navštívit tyto stránky muzea, pro úplnost však ocituji zmíněné pasáže: "Kronika brandýských hasičů přináší ovšem zcela jiný příběh: "Nyní nastala přestávka a ruská vojska nepřijížděla. Toho využila jedna kolona Němců, kteří přijeli od Třebusic a jeli silnicí ke Knovízi. Snad to byli ti, co v noci ve směru na Třebusice ustoupili. Tato jednotka odjela na Rovina ke kapličce, kde zůstala stát. Patrně měli zprávu, že přijíždí další skupina ruských tanků. Na to dojela do obce další německá kolona Červeného kříže, která zůstala v obci stát. Němci netrpělivě pobíhali kolem vozů a nevěděli kudy kam a v této netrpělivosti někdo po nich vystřelil. To dalo signál, aby Němci palbu opětovali. Kolona, která byla na Rovinách, střílela do Brandýska a ta, co byla v obci, střílela na Rovina. Tak se rozpoutala bitva trvající dvě hodiny. Němci stříleli do Němců… Vše by bylo dobře dopadlo, kdyby Němky, které byly ve škole zajištěny, nezačaly volati o pomoc. V tom okamžiku jeden esesman vyskočil z vozu, který právě dojel k obecnímu úřadu, vzal automatickou pušku a začal střílet v chodbě obecního úřadu. Zastřelil tam občana Bendu a smrtelně postřelil učitele Pouzara, bratra Pospíšila postřelil na čele a občana Jilmu na noze. Jeden esesman, který byl v úřadovně obecního domu, začal při střelbě zle řádit, vzal židli a praštil s ní po přítomném bratrovi Hokůvovi mladším a ten jen o vlas uskočil, vyběhl na chodbu a schoval se na půdě. Zatím venku byla již střelba v plném proudu. V zahradě před obecním domem zastřelen občan Rud. Weis, v uličce u pana Vořechovského občana Karel Čížek, v cihelně pana Sedláčka občan Fiřt a v zahradě nad zatáčkou občan Vosmík. V této bitvě Němci vypálili jednu pancéřovou pěst na dům občana Nedvěda a velkou část domů střelbou poškodili." Na opět nekvalitním snímku jsou vidět trosky u Brandýska zničené německé ústupové kolony včetně autobusu nezjistitelného typu.
Brandýský kronikář Antonín Vácha také vylíčil, čeho byl svědkem: "Kolona německá prchá od Kralup a chce k Plzni, kde jsou Američané, ale protože orientační tabule německé jsou strhány, kolona místo ku Hnidousům jede ku Slanému. Na obecním úřadě hlavně sanita za vedení Josefa Nováka a Dr. Krčmáře má mnoho práce s obvazováním raněných. Kolona projíždí pak obcí a mnoho oken vystříleno a domky poškozeny. Z mého úkrytu pozoruji, že již první jsou jistě u skály Matičky a od Třebusic stále a stále mraky prachu. Pojednou vše zůstává stát. Němci opouští vozidla a vylézají nad stráň k poli panskému. V tom na Rovinech zaštěká kulomet, pojal mě hrozný strach, měl jsem za to, že některý nerozvážlivý proti nim vystřelil a oni zbraně obrátí na obec a ta za chvíli zničena bude. Leč Němci nestřílí - a stojící na mezi dívají se do rovin, když znovu kulomet zaštěká a Němci se kácí z meze a ostatní zběsile utíkají, ne však k vozidlům, ale do zahrad… Rána z děla - pak další dunivé rány, to zvrhány jsou německá vozidla a hluk upozorňuje, že něco jest v pohybu a již nad patníky silnice vidět sjíždějící tanky a jiná vozidla s vlajícími rudými prapory. Proto ten útěk Němců. Ruská vozidla obcí projela ku kolonii a Brodcům, jiná z Rovin po poli panském do Čihadel, a tak kolona Němců obklíčena. Zbraně zahazují, vzdávají se a Rusové je odzbrojují a ponechávají jim, co unesou, a starou cestou pobízí je k pochodu, a proto, že jest velké horko, tu přítěž Němci odhazují. Jsou mezi nimi i civilové utečenci z Prahy, ženy s dětma."
Další pohled na událost přinesl rozhovor historika Michala Plavce s Helenou Minaříkovou v únoru 2020. Paní Minaříková dodnes bydlí v domě v ulici Pod lesíkem, odkud je vidět prakticky celá obec: "Od Třebusic přijelo auto, zhaslo světlo, to byli ti Němci, co utíkali přes Kamenný Most, nechtěli na hlavní, zadem utíkali. Stáli tam a čekali, až přejedou tanky. Když přejížděla kolona, domy se ve vsi vyprázdnily, každý vítal rudoarmějce. Když se ale lidé vrátili, byly domy plné Němců, kteří tam mezitím přišli. Jakmile Rudá armáda přejela, vyjeli první, když byli na Rovinách u Knovíze a uviděli další Sověty, co mohli se rozujížděli po Rovinách ke Krétě a do polí. My jsme to odtud viděli. Naši od nádraží utíkali přes pole k Lesíku. Němci po nich stříleli a oni palbu opětovali… Okamžitě jsme se všichni schovali do sklepa, vypadalo to ošklivě. Z okénka ze sklepa bylo krásně vidět, co se děje. Hodně aut mělo červený kříž, měli také autobus, který byl vybaven jako pojízdný operační sál. Stará karlovarská silnice byla v serpentině nad Matičkovou zablokovaná tím sanitním autobusem. Naši je ostřelovali od Lesíku. Němci směrem k Lesíku vypálili jednu pancéřovou pěst. V tom vyrazili další Rusové, takže už toho museli Němci nechat. Ze sklepa jsme viděli, jak Němci z těch aut na poli utíkají zpátky do vesnice.
Dle tradovaných informací měli při střetu v Brandýsku zahynout také dva rudoarmějci (Vladimir Konovodov a další neznámý, který u sebe neměl doklady). Přesný počet mrtvých sovětů z tohoto dne a dnů následujících není znám. Bylo jich ale o mnoho více. Kronikář Antonín Vácha se zmiňuje o dalším vojáku Rudé armády, který přišel o život "neopatrností" ve statku č. 3 v Olšanech, další tři zemřeli 14. května 1945, když jeden byl sražen automobilem "U Veverky" a další dva najeli u místního kina na granát, který explodoval. Koncem května 1945 zemřel také další z místních občanů, František Tesař, který byl těžce zraněn při střetu s automobily Rudé armády na Matičkově poli. K obětem květnových dnů zřejmě patřil také místní ukrajinský emigrant Michail Ulašin (1896-1945). Nikdo přesně nevěděl, co se s ním stalo. Pouze se traduje, že byl jednoho dne přímo v domácnosti zastřelen sovětským důstojníkem (zřejmě příslušníkem vojenské kontrarozvědky Směrš, jejímž úkolem bylo hned v prvních dnech po skončení války vypátrat nepřátele komunistického režimu).
Brandýský kronikář Antonín Vácha zdařile popsal i "odvrácenou" stranu osvobození: "Desátého od časného rána armáda maršála Koněva projíždí, děla, tanky, kuchyně, různá vozidla, motorky, koňské povozy, cyklisté a vše se šine jen kupředu, silnice nestačí, opuštěná vozidla Němců prostě se sráží do příkopů a lidé vozy vyprazdňují, odnášejí vše, potraviny, kufry, co tam jest, chléb, pytle, konzervy. Když srážka přišla ve známost, přišlo lidí do Brandejska zdaleka a brali vše, i v domku horníka Antonína Nováka kradli. Když silnice u Veverky se ucpala, jezdilo se ze stráně přes zahrady a pole starou cestou. Tanky, auta, povozy. Velké vedro, a to trvalo po tři dny, všecky studny obsazeny - žízeň mají vojáci i koně a u nás od rána do večera po celé tři dny vodu ze studně vážíme… Mnoho stromů vozidla rozlámala, zvoničku i milník, zde i ploty! Zácpa, či nepřetržité kolony vojska, trvala až do 13. května. 10. a 11. ještě zde nalezeni poschovávaní Němci, někteří již oblečeni v dělnickém obleku! Když voděni odzbrojení ku kanálu, jedna Němka umínila, že se ji musí odnést, na domluvu hrubá byla - tedy odstřelena i více mužů po cestě odstřeleno. Mnoho ruských vojínů zachází do bytů, shání šnaps, vodku a rozhlíží se po stěnách a nevidí-li obraz, ikonu, táže se, není-li rodina pohan. Jsou i nekalé živly: přišel do stavení, kulomet neb pušku v ruce, vše zotvíral, co se mu líbilo, vzal, nůž, hodinky, baterku, kořalku, a beze slova odešel.""
Ještě bych na úplný závěr chtěl připomenout, že v obci se na paměť květnových událostí a zejména onoho 9. května konala každoročně jednak pietní akce na místním hřbitově a jednak Na Rovinách symbolická ukázka střetnutí sovětských a německých vojsk za účasti armády a její techniky. Po roce 89 se konala již jen pietní akce na hřbitově, ale od roku 2005 díky místním nadšencům se každoročně koná rekonstrukce boje za bohaté účasti military klubů. Více zde na stránkách Klubu vojenské historie Brandýsek. https://military-klub-brandysek.webnode ... rie-klubu/ kde je i bohatá fotogalerie z těchto akcí.
