Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 416.

Moderátoři: jarl, michan, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6824
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 416.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 416.
Zde viz foto ilustračního náčrtu čtyř map

Obrázek

, na kterých jsou, na prvé mapě, americké útoky po vylodění ve dnech 7. a 8. srpna 1942. Na dalším, druhém náčrtu, je ostrov Guadalcanal s místy, která jsou zmiňována také v textu. Třetí náčrt zachycuje japonský útok v září stejného roku a čtvrtý náčrt je pak o říjnovém japonském útoku. Náčrt, jakož i jednotlivé mapy, je, jsou, pak volně na několika webech a vše bylo pro Palbu zmenšeno (Zde pak, v dalších dvou odkazech, po přiblížení a nastavení velikosti kolečkem, a následně i vyhledáním, viz ostrov Florida, jehož nejnovější dnešní název je - Nggela Sule:
https://mapy.cz/zemepisna?x=158.0992790 ... z=7&lgnd=1
za což děkuji kolegovi Mrfelix, ještě také děkuji i kolegovi Zemaktovi, viz zde z Wikipedie:
https://en.wikipedia.org/wiki/Nggela_Islands
V předchozím Č 415., byla vylíčena, sice jen částečně, ale přeci, ne zrovna dobrá situace v týlovém zabezpečení americké strany, a to v konci měsíce září a na začátku října 1942.
Pojďme se podívat, jak situace vypadala u jejich protivníka, u japonských pozemních a námořních sil, ve stejném období, též v konci září a na začátku října.
V řečené době proběhlo v Rabaulu jednání mezi generálporučíkem Masao Marajamou a generálem Hjakutakem, velitelem japonské 17. armády (zde viz foto

Obrázek

, pod kterým byl popisek_Hyakutake_Haruyoshi, velitel 17. armády, foto bylo několikrát zvětšeno, a je majetkem Encyklopedie), Marujama musel vyslechnout rozkaz velitele armády, že musí urychleně dokončit podrobnou přípravu zbytku své druhé (Sendaiské) divize, která bude počátkem října přepravena na Guadalcanal. Admirál Tanaka pak měl zorganizovat ve dnech 3., 8., a 11. října výpravy, svým již tehdy legendárním „Tokijským expresem“ a hydroplánovou lodí Nisšin. Přepravit měl děla, traktory, tanky a motorová vozidla. Cíl přepravy na Gudalcanalu byla: Tassaforonga (a zde pak ještě viz samostatný náčrt

Obrázek

, pod kterým byl popisek _ostrovy_Guadalcanal, Tulagi, Gavutu a Florida /nově o Floridě, Nggela Sulu, viz výše/, náčrt je volně na několika webech a zde byl zmenšen. Po otevření náčrtu mapy, je vidět i místo, kde nad řekou Lungou západně, je řeka Matanikau a směrem
k moři i vesnička Matanikau. Patrná jsou i další místa, která jsou pak v textu)
. Generál Marujama žádal Hjakutakeho, aby mohl plout ihned s první výpravou, ale velitel 17. armády, po všech těch zkušenostech se svéhlavými plukovníky a generály, neměl vůbec v úmyslu svěřit útok, který byl stanoven na 17. října 1942, dalšímu svéhlavému generálu, veliteli Sendaiské divize. Nechtěl, aby se opakovaly porážky, jako byly u řeky Ilu, a na Hřebeni (Edsonův, nebo Krvavý hřeben).
Generál Hjakutake proto nařídil, aby bylo Velitelství 17. armády, v noci na 9. říjen 1942, přemístěno na Guadalacanal a ihned po vylodění se chtěl ujmout velení celé akce. Jak bylo později v jeho zápiscích zjištěno, neměl v úmyslu „zahájit útok dokud nebude mít dostatek sil. Proto nařídil, aby generálporučík Sano, okamžitě vyplul s 38. divizí, k Shortlandům“.
Tak došlo k zformování hlavní dvojice protivníků: „Jamamoto, Tanaka a Hjakutake, se měly brzy střetnout s Ghromleym, Turnerem a Vandegriftem, a to v řadě leteckých, pozemních a námořních bitev, které podle názoru císařského Vrchního velitelství mohou rozhodnout válku ve velké dálnovýchodní asijské oblasti.“

A nyní se vrátíme ještě v čase, k americké straně, jejímu velení, abychom si řekli, jak se začala nakonec, v první dekádě října 1942, měnit situace ve prospěch námořní pěchoty na Guadalcanalu. Jak došlo, přeci jenom, ke zlepšení jejich situace v přípravě na boje, které se pak v říjnu 1942, odehrály na tomto ostrově.
Se situací na ostrově, jak týlového zabezpečení (dnes se používá termín Logistika), tak i bojové připravenosti, se přiletěl seznámit, 30. září 1942, ten nejpovolanější, CinPac, vrchní velitel Tichomořských oblastí, z Pearl Harboru, sám admirál Chester Nimitz (zde viz foto

Obrázek

, pod kterým byl popisek, admirál Chester W. Nimitz, foto pochází z amerického námořního archivu.). Po přistání B-17, bez velkých oficialit, čestné stráže, bez hudby, když se usadil prach zvířený letounem, vystoupil svižně, prošedivělý důstojník, kterého zdravil generál Vandegrift. Čtyřhvězdičkový admirál se osobně dostavil na ostrov, aby se seznámil se situací, kterou předtím znal jen z hlášení podřízených a z Memorand. Na ostrově Guadalcanal to byla jeho prvá návštěva. Chtěl prostě vědět to, co se objektivně nemohl dozvědět na svém havajském velitelství – „Co se děje v jižním Tichomoří“?
A generál Vandegrift (zde viz foto

Obrázek

, na kterém je generál Vandegrift, foto je volně na několika webech a bylo zde pro Palbu zmenšeno) vyprávěl a ukazoval. V době kdy japonské letouny nebombardovaly, projel a ukázal generál Nimitzovi, nejen Edsonův hřeben, ale zavedl jej samozřejmě i do leteckého operačního střediska, kde si admirál pohovořil s generálem Geigrem (zde viz foto

Obrázek

, pod kterým je popisek_general Roy S. Geiger, foto je majetkem Wikipedie, pro Palbu bylo zvětšeno) a s Woodsem. Zavedl jej také do divizní nemocnice, kde tehdy ještě čekalo několik raněných, z „Druhé Matanikau“, až budou odsunuti na tiché místo jižnějších ostrovů, pomocí zásobovacích a evakuačních letadel DC-3 plukovníka Perryho Smitha (o kterých věděl z Memoranda generála Arnolda). Admirál se s každým s raněných zastavil a „dal pár kamarádských a účastnických slov a přál rychlé uzdravení“.
Stejně a podobně o tom co se pak událo na Vandegriftově velitelství, o čem byla řeč, hovoří většina historických pramenů uvedených v Použité podklady, pozdější generál v.v. Samuel B. Griffith, ve svém druhém opraveném vydání u nás Praha 2001, napsal, na str. 141., následující slova, cituji:
"Později, na Vandegriftově velitelství, byl už (admirál) méně povzbudivý. Jednou z vlastností, pro něž byl Nimitz velitelem velkého formátu – a takových vlastností měl mnoho - , byla jeho schopnost zachovat si klidnou objektivitu i za vypjatých situací. Nimitz nebyl ani optimista, ani pesimista. Byl realista. Byl si vědom nejen toho, že udržet Guadalcanal je obtížné, ale i toho, že existuje bezprostřední nebezpečí japonského pokusu zmocnit se ostrova.“
Ještě než 1. října 1942 ráno, odlétal z Guadalcanalu na Nové Hebridy, předal admirál Nimitz „vyznamenání 20ti důstojníkům a mužům“. Za jízdy v mrholivém dešti na Hendersonovo letiště, pak ujistil Nimitz Vandegrifta „podporou do nejzazších mezí našich možností“.
V souvislostech k dění v začátku prvé dekády měsíce října 1942, je vzpomenuto v historické literatuře, poměrně nešťastné usilování admirála Turnera (zde viz foto

Obrázek

, pod kterým byl popisek viceadmirál Richmond_Kelly_Turner, foto je volně na několika webech.), který chtěl neustále splnit jeden z bodů, který byl v plánu „Operace WATCHTOWER“ také zahrnut. Jednalo se o obsazení ostrova Ndeni v souostroví Santa Cruz, které leží asi tak 300 mil východně od oblasti Guadalcanal Tulagi a Gavutu, oblasti, kde tehdy probíhaly všechny popisované boje. Operace na získání Ndeni, byla náčelníky štábu do plánu „Operace WATCHTOWER“ zahrnuta v instrukci z 2. července 1942, byla pak několikrát odsunuta, neboť bylo stále nedostatek bojeschopných vojáků a důstojníků, materiálu a i zbraní, a také samozřejmě i lodí…! Všichni v té době operaci na obsazení Ndeni, považovali za “samoúčelnou“, i když, z vojenského hlediska, měla chránit pravý bok Guadalacanalu a spol. (myšleno ostatních ostrovů ve směrech k Austrálii). Tak do této operace se prý „tak nějak“, zcela zamiloval, jinak skvělý admirál Turner.
Oproti tomu, generál Vandegrift, tuto operaci neměl rád a byl „neustále proti obsazení Ndeni a na svém stanovisku trval“. Generál Vandegrift totiž „nepovažoval za účelné odesílat na odlehlá místa vojáky a materiál, jichž bylo naléhavě zapotřebí na Guadalcanalu“. Mimo jiné, i když měl admirála Turnera rád, spíše řekněme vážil si ho, nechtěl, aby se jeho nominální nadřízeny, námořní velící, pletl do spíše pozemních starostí…
Známo také bylo, že již dříve, 29. srpna, začal Turner, a to bez jakéhokoli oprávnění, disponovat nenasazenými zbytky druhého pluku námořní pěchoty, které tehdy s sebou přivezl 9. srpna, když ustoupil od Lungy. V době následné pak z těchto vojáků vytvářel úderný prapor. „Zároveň informoval admirála Ghromleyho, že jakmile bude moci disponovat sedmým a osmým plukem námořní pěchoty, uloží jejich velitelům, aby vytvářeli obdobné prapory“.
A právě i na tento nešvar ostře zareagoval generál Vandegrift, a řekl jej admirálu Nimitzovi, který okamžitě nařídil Turnerovi, „aby přestal zasahovat do organizační struktury námořní pěchoty“. Zde následuje trochu ironická věta, která říká: „Tu a tam si Richmond Kelly Turner počínal jako svéhlavý generál“.

Plán na udržení Guadalcanalu.
Po osobních návštěvách, inspekcích na válčišti, po přezkoumání všech i animozit v myšlení jemu podřízených velitelů, se začala u CinPac, vrchního velitele Tichomořských oblastí admirála Nimitze, vznikat nejoptimálnější řešení, jak se na Guadalcanalu ubránit. Když se pak 3. října 1942 dostavil na Novou Kaledonii, ihned začal, nejprve mezi čtyřma očima, jednat s viceadmirálem Ghormleym (zde viz foto

Obrázek

, pod kterým byl popisek viceadmirál Ghromley_Robert_foto zde bylo zvětšeno, a je majetkem Wikipedie.), “ jehož pesimistické hodnocení na něho zapůsobilo – jak potvrdily pozdější události – hlubokým dojmem“. Totiž když se hovořilo o posílení Guadalcanalu Ghormley namítl, že by bylo nebezpečné připravit vzdálenější ostrovy o posádky, protože podle jeho názoru trvalo stále nebezpečí, že by „Japonci mohli prorazit a napadnout naše spojovací cesty“. Naštěstí však zde byl člověk, jeden z podřízených velitelů, který si „uvědomil naléhavé požadavky dané chvíle lépe než admirál Ghormley“.
Tím člověkem byl generálmajor Harmon (v poznámce k vydání z roku 2001 knihy Bitva o Guadalcanal je napsána charakteristika, tohoto generála, která zní: „Harmon byl velícím generálem pozemních vojsk USA v oblasti jižního Tichomoří. Z titulu své funkce byl též členem Ghormleyho štábu“.).
Generál Harmon již jistou dobu o celé situaci v jižním Tichomoří a na Guadalcanalu uvažoval, stejně jako uvažoval o obnoveném doporučení Kellyho Turnera, aby byl obsazen ostrov Ndeni (rozptylování sil), bylo podnětem, aby jeho myšlenky vykrystalizovaly. Třebaže zatím oficiálně svůj názor nevyjadřoval, domníval se i on, že obsazení souostroví Santa Cruz by znamenalo „zbytečně mrhat energií, kdežto posílit Guadalcanal je naléhavě nutné“. Nakonec předložil, 6. října 1942, svému přímému nadřízenému obsáhlé a dobře doložené memorandum. Pro důležitost tohoto memoranda ocituji, některé skutečnosti, které v Memorandu byly:
„V tomto memorandu, jež se stalo rozhodujícím dokumentem v historii guadalcanalské operace, Harmon důrazně vyslovil přesvědčení, že nepřítel je schopen dobýt Guadalcanal zpět, a že to v nejbližší době učiní, jestliže tamní postavení nebude materiálně posíleno.
Memorandum obsahovalo úplný rozbor tehdejší situace a doporučovalo, aby se s operací na Ndeni vyčkalo, dokud na dolních Šalamounových ostrovech nebude zajištěn stav přiměřené stability a bezpečnosti. Dále Harmon naléhavě doporučoval, aby byl Guadalcanal, okamžitě posílen bojovým odřadem pěšího pluku, aby hladinové námořní síly vystupňovaným úsilím čelily stále nebezpečnější a znepokojivější činnosti ´tokijského expresu´a aby bylo na Guadalcanal velmi rychle odesláno co nejvíce mužstva a materiálu pro údržbu letiště.“
Píše generál v.v. Samuel B. Griffith, ve svém druhém opraveném vydání u nás, Praha 2001, na str. 143.
Admirál Nimitz s memorandem souhlasil. A již příštího dne, tedy 7. října 1942 dostal plukovník Bryant E. Moore rozkaz, aby se jeho 164. bojový pěší plukovní odřad Patchovy Americké pěší divize připravil k okamžitému nalodění.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6824
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 416.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 417.

Třetí Matanikau.
Ve stejné době, kdy admirál Nimitz rozhodoval o posílení Guadalcanalu, generál Vandegrift a jeho operační štáb pracoval na další akci, která měla Japonce vyhnat z postavení podél řeky Matanikau. Cílem úspěšné akce, dle generálova námětu, bylo, že když se akce podaří, bude zřízeno "předsunuté bojové postavení u Kukumbony a opěrný bod, který bude ovládat ústí řeky Matanikau“. Předchozí dva útoky pro námořní pěšáky znamenaly jen ztráty, ale případný úspěch by konečně „vytvořil jedinou možnou cestu z východu ostrova směrem na západ, pro tanky, dělostřelectvo a motorová vozidla“.
Pro plán akce „Třetí Matanikau“, určilo operační oddělení divize použít celkem 5 z deseti praporů, které byly tehdy k dispozici (v poznámce /2/ knihy – Bitva o Guadalcanal, na str. 251., je rozebráno složení jednotek, jak amerických, tak i jednotek nepřítele a říká se v ní: Teď /k datu 8. října 1942/ tu byly tři pluky námořní pěchoty, první, pátý a sedmý. Prapory prvního a pátého pluku měly 60% předepsaného stavu, prapory sedmého pluku asi 80%. Dodatečný prapor byl Huntův /z 2. pluku námořní pěchoty, jenž byl nedávno přesunut z Tulagi/. První úderný pluk tu stále ještě byl, ale ztrátami a malárií byl zredukován na poloviční stav, tvořil zálohu a čekal na evakuaci.
Japonci tu v té době měli zhruba 15 000 – 16 000 důstojníků a mužů, z toho asi dvě třetiny připadaly na pěchotu. Tento odhad je možná příliš umírněný. /Historický podklad je zde: 17th Army Opns., sv. II., str. 51., uvádí 18 000 jako říjnový průmě./).

Plán třetího Matanikau stanovil, „že dva prapory podniknou zadržovací útoky podél řeky, zatímco zbývající tři řeku překročí v dosti značně vzdálenosti od ústí, pak se obrátí doprava a rozvinou se a zaútočí s leteckou a dělostřeleckou podporou podél linie hřebenu směrem k moři“. Datum třetího Matanikau byl stanoven na 8. října 1942.
Jednou ze zajímavostí tohoto období bylo, že generál Vandegrift v danou dobu nevěděl, že generálporučík Masao Marujama už přijel na Guadalcanal, a to se značnou částí své Sendaiské divize, a nařídil na stejné datum omezený útok podél řeky Matanikau. Také on si stanovil cíl – „zřídit předsunuté bojové postavení na východním břehu Matranikau“.

Další cíl japonského velitele měl dva body:
1) Chtěl si zajistit chráněný tankový přechod pro generální útok 17. října.
2) Chtěl chránit palebná postavení, která byla plánem zvolena pro houfnice ráže 15 cm (asi 6 palců), které Rabaul slíbil brzy dodat.


Generál Hjakutake, velitel 17. armády, chtěl s 15 cm houfnicemi eliminovat Hendersonovo letiště, před svým generálním útokem. Všem, nadřízeným i podřízeným, generál Hjakutake oznamoval, že se zmocní „všeho najednou“.
Ve skleslém japonském táboře vyvolala přítomnost generála Marujama lepší náladu, která právě v týdnu před jeho příchodem byla velmi hluboce pokleslá. Před příchodem čerstvých jednotek Marujami byli na Guadalcanalu jen zbylí vojáci z Ičikiho a Kavagučiho útvarů, kteří v té době byli přiděleni do týlových oblastí, aby se zotavili a nabyli nových sil. Zároveň zajišťovali pobřežní obranu od Kokumbony k mysu Esperance. Z těchto dvou skupin se ještě ani jedna nevzpamatovala z nedávných útrap. Velké množství japonských vojáků stále ještě trpělo následky vyčerpanosti a přemáhání. Mezi vojáky se šířila malárie; „potravinové příděly pro spojovací mužstvo byly omezeny na šálek rýže denně“. Z deníku jednoho japonského vojáka, který předtím pochodoval a bojoval s generálem Kavagučim, poté se zotavoval u Tassafarongy se u data 5. října 1942 zachovala tato slova: „Příděly nejsou a kalhoty jsou na cáry. Rád bych věděl, jak dlouho to potrvá, a modlím se, aby to skončilo brzy. Připadám si jako malý ptáček na dešti. Stýská se mi po rodné vesničce“.
O dva dny později si pak ještě poznamenal: „Od rána jsme v okopech. Nevíme, co si počít. Jednotky na frontové linii byly zásobovány lépe“. Je pochopitelné, že čerstvé jednotky Japonců byly asi v lepší náladě, než kronikář, který své stesky psal.

Od prvého říjnového týdne, dorážely malé bojové hlídky námořní pěchoty, na dvě japonské roty, které byly v obraně na hřebeni, z kterého ovládaly horní tok oné, již dlouhodobě nenáviděné řeky Matanikau. V těchto krátkých bojových střetnutích bylo několik námořních pěšáků zraněno a zabito. Velitelství se s těmito ztrátami smířilo, neboť to byl jediný možný způsob „průzkumu bojem“. Generál Vandegrift nechtěl při třetím Matanikau útočit „slepě“. Zároveň tento „průzkum bojem“ zbavoval nepřítele klidu a přesně identifikoval japonská postavení. Do průzkumu boje se zapojovaly i letecké průzkumy.
Japonci odpovídali tak, že jejich „císařští mořští orlové“, vystupňovaly bombardování Hendersonova letiště (zde viz foto

Obrázek

, na kterém je Hendersonovo letiště, v levé části snímku je pak „Pagoda“, velitelství letectva. Foto zde bylo pro Palbu zvětšeno). Zvlášť prudké útoky podnikalo japonské letectvo ve třech prvních říjnových dnech. Totiž v té době, na začátku října, měl viceadmirál Jamagata v Rabaulu a okolí k dispozici téměř 200 letadel, ze kterých polovina byla Zera. Použité podklady říkají, že ke dni 5. října (například) měl generál Geiger v oblasti Hendersonova letiště „jen 29 akceschopných Wildcatů F4 F-4 (zde viz ilustračně foto

Obrázek

, pod kterým byl popisek – Grumman_F4F_4_Wildcat, foto je majetkem archivu US Navy, pro Palbu byla upravena velikost fota. Foto bylo na několika webech.), 16 střemhlavých bombardérů (zde viz ilustračně foto

Obrázek

, pod kterým byl popisek_Douglas_SBD_2_Dauntless, dál pak přeloženo volně - z letadlové lodi USS Enterprise v říjnu 1941, foto je volně přístupné na několika webech, bylo zde několikrát zmenšeno.), 3 torpédové letouny a 6 armádních P-400“.
Na Hendersonovo letiště se stále nedařilo sehnat slíbené P-38 Lightningy; námořní pěchota si prý tehdy dělala legraci, že takové letouny vůbec neexistují. V knize Bitva o Guadalcanal, pozdější generálmajor v.v., ve svém II. vydání, rok 2001, na str. 144., 145., vzpomíná i na 2. října a na další dny října, když píše, cituji:

„Dne 2. října měli letci nad Guadalcanalem perný den. Vynikající stíhací pilot Robert Galer, který toho dne zvýšil počet sestřelených japonských letounů na jedenáct, byl sám sestřelen. Seskočil padákem, byl vyloven a vzlétl ještě mnohokrát k bojovým akcím.
Ale teď už sedm dní, od 4. října, Japonci nepodnikali masové letecké útoky na Hendersonovo letiště. Jenom ‚pračka Charlie‘ každou noc upustila svůj náklad. Protiletadlová děla (90 mm) plukovníka Pepera se marně snažila tuto všetečnou potvoru zneškodnit. Ale třebaže se už kdekdo posmíval, že její pumy nikdy nic nezasáhly, už samo pomyšlení, že by někdy přece jenom zasáhnout mohly, vyhánělo námořní pěšáky z navlhlých přikrývek do okopů, kde bylo 6 až 7 palců vody. Zdokonalování okopů bylo tehdy na Guadalcanalu nejrozšířenější formou rekreace.“


I když se při plánování operace „Třetí Matanikau“, soustředilo operačním oddělení americké 1. divize námořní pěchoty, především na situaci na západ od Hendersonova letiště a za řekou, musely se naplánovat i vyřešení problémů s Japonci i na východě. Totiž Clemensovi pátrači objevili na východě, u Gurabusu a Koilotumarije, některé odloučené japonské jednotky, „které pravděpodobně obsluhovaly bezdrátové stanice“. Proto Vandegrift samozřejmě rozhodl, že tyto japonské oddíly musí být zlikvidovány!
Nařídil proto dvěma rotám z praporu podplukovníka Hilla z druhého pluku námořní pěchoty, které se od vylodění, v srpnu, používaly jen k drobnějším úderům a k hlídkové činnosti, „aby vypluly z Tulagi do řečené oblasti, pod ochranou tmy se vylodily blízko Gurabusu, překvapivě udeřily na nepřátelské jednotky a zničily je“.
Clemensovy pátrači při průzkumu zjistily, že v každém z těchto japonských postavení je vždy nanejvýš padesát vojáků.
Bylo 7. října 1942, když vyšel Clemens (zde viz o něm více:
https://en.wikipedia.org/wiki/Martin_Clemens
, zde je pak foto

Obrázek

, na kterém je Waren_Frederick_Martin_Clemens, se svými domorodými skauty, foto bylo mnohokrát zmenšeno, a původně je majetkem Wikipedie), od velitelství s radiografickým družstvem námořní pěchoty a také s třemi domorodými policisty. Nastoupily do člunu blízko břehu, odpoledne stejného dne se dostal k Aole a jeho skupina se vylodila, aniž by je Japonci zpozorovali. Clemens pak v buši instaloval rádiový přístroj, provedl prověrku spojení s divizí a zahájil průzkum. Podplukovník Hill se svými dvěma rotami měl přistát krátce před půlnocí, ale o dva dny později. Byla noc na devátého října, když se Clemensovy muži rozmístili okolo pobřeží, každý se svou elektrickou svítilnou. Hill skutečně v určenou dobu přistál, ale jen s malou velitelskou skupinou. Kde však zůstal zbytek jeho odřadu, nikdo nevěděl. Začalo svítat, když se objevily dvě přistávací plavidla s Higginsovými čluny ve vleku. Jeden člun se po cestě ztratil, jeho posádka se zřejmě utopila. Pro úkol však měl podplukovník Hill dostatek mužů i důstojníků, aby mohl všechny úkoly splnit.
V těchto místech, jiný historický zdroj, kterým je zde PhDr. Dalibor Vácha, Ph.D (*1980), ve své knize, Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943, na str. 70., rok vydání knihy 2018., píše k této akci, v zálivu Aola, ústí řeky Aoly, - hodně východně od Hendersonova letiště, ještě za výběžkem Taivu (viz mapu míst na ostrově Guadalcanal), doslova, cituji: „Vandegriftův aktivní přístup se prokázal v akci 10. října, kdy 1. prapor, 2. pluku provedl výsadek z moře padesát kilometrů (východně) od Lunžského perimetru poblíž zátoky Aola. Jednalo se o průzkum bojem, padlo necelých čtyřicet Japonců, Američané zhruba polovina toho počtu (co však bylo důležité je ten fakt, že se velení divize dozvědělo, co se mu, v tomto období, děje na pravém křídle, na východě ostrova, z pohledu směrem na moře, a situaci krytí svého nejzazšího křídla vyřešilo – má poznámka).“
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6824
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 416.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 418.

Za svítání dne 11. října 1942, byl zahájen dokonale připravený plán útoku na Gurabusu, který byl pro námořní pěchotu velice úspěšný. Při útočné akci bylo zabito celkem 32 Japonců a jenom dvěma dalším, se podařilo utéci. Námořní pěchota měla v této akci jen jednoho zabitého, kterým byl jeden z velitelů rot kapitán Richard T. Stafford. Druhý z útoků, na Koilotumariji však vyšel zcela naprázdno. Když do prostoru dorazila americká námořní pěchota, zjistila, že většina Japonců se stačila zcela „vypařit“. Nepodařilo se však úplně všem, neboť v prostoru byli zabiti tři Japonci. V jedné z těchto třech mrtvol domorodí policisté a pátrači poznali Japonce, který se jmenoval Išimoto. Jednalo se o člověka, který byl při příchodu na Guadalcanal zodpovědný „za zavraždění dvou kněží a také dvou jeptišek římskokatolické misie v Ruavutu. Námořní pěšáci s sebou vzali roucha kněží a jeptišek, které Išimoto nepohřbil v neoznačených hrobech, kam pochoval tělesné pozůstatky zavražděných“. To vše uvádí na str. 145, 146., člověk který měl tu možnost prohlédnout si hlášení, která byla na Guadalcanalu vedena, pozdější generál v.v. Samuel B. Grifith II, kniha – Bitva o Guadalcanal, druhé vydání, Praha 2001.

My se nyní vrátíme na západ Guadalcanalu, k začátku akce Třetí Matanikau, která začala také za svítání, ale 7. října 1942. Tehdy se do pohybu dala útočná skupina, která byla složena z pěti praporů. Nejprve pochodovaly na západ od Kukumi po stezce, kterou zde dříve zřídila státní správa podél řeky Matanikau. Pak se dva prapory námořních pěšáků sedmého pluku (sedmému pluku velel v té době již plukovník Amor Leroy Sims) oddělily od konce celého pochodového proudu, které pak postupovaly směrem na jihozápad přes drsné hřebeny, k bodu nad Japonským mostem. U cíle, jen několik set yardů před plánovým místem překročení řeky, se oddíly utábořily na noc.
Bylo 10 hodin 15 minut, když byla přední hlídka (3. prapor pátého pluku) půl míle před řekou zastavena kulometnou palbou. Pak se těsně před polednem stalo, že Japonci začali, v síle roty, pomalu ustupovat do předem připravených pozic. Ve stejné době postoupil 2. prapor pátého pluku námořní pěchoty, nalevo od 3. praporu, tak, že se dostal bez odporu k linii řeky Matanikau. Další část, a byl jím zesílený prapor, kterému velel plukovník William J. Whaling, oddělil a pochodoval na jih k určenému tábořišti blízko Japonského mostu.
Lze říci, že mimo krátkého a nečekaného odporu na pobřežní stezce, pokračovalo rozvíjení amerických oddílů dle časového plánu, a také již bez většího incidentu. Japonci, kteří v době zaujetí pozic Američanů, usazeni asi 200 yardů od písečného řečiště, vůbec neprojevovali sebemenší chuť ustupovat dál. Plukovník Edson (zde viz foto

Obrázek

, na kterém je plukovník Merrit A. Edson, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo několikrát zvětšeno) proto okamžitě nařídil úderné rotě, aby Japonce “uzavřela“, a uvolnila tak 3. prapor pátého pluku k útoku přes řeku pro další ráno.
Jenomže ráno dne 8 října 1942 se útok nemohl konat. Veškerý časový rozvrh celého útočného plánu totiž odplavil noční liják, který přeměnil měkkou půdu podél řeky v neprostupnou bažinu…! Z Hendersonova letiště nemohl v té době vzlétnout ani jeden letoun. Generál Vandegrift byl nucen celou operaci odsunout o 24 hodin. Plukovník Edson však nemohl Japonce, uzavřené v pasti, nechat ani na chvíli na pokoji. Po celý den byl nepřítel zasypáván občasnou, soustředěnou dělostřeleckou palbou a soustavně mezi nimi dopadaly miny z minometů. Nepřítel zalehl a vyčkával. Úderná skupina námořní pěchoty obehnala svá postavení drátěnými překážkami a Japonci jim v té době nevěnovali žádnou větší pozornost.
Jen se však trochu setmělo, Japonci vyrazili do útoku. Zvedli se ze svých zákopů, a jako jeden muž vyrazili vpřed a s nepřestávajícím křikem, se prodírali, směr k úderné skupině!
„Prudká bitva zuřila 45 minut. A tu střelba s pokřikem ustala stejně náhle, jako byla zahájena. Nastalo ticho, přestalo pršet. Pod pláštěnkami, které dobrovolníci přidržovali tak, aby zastíraly paprsky elektrických svítilen, pracovali lékaři a zdravotníci až do rána.
Z necelých sto mužů úderné skupiny bylo 12 zabito a 22 zraněno. Když vyšlo slunce, bylo za drátěnými překážkami posbíráno 59 mrtvých Japonců“
. Plukovník Edson pak poslal zbytek své úderné skupiny zpět na perimetr.
„Třetí Matanikau“ byl poslední z jejich pěti bitev na dolních Šalamounech, které úderná skupina prováděla.
Další útok se pak rozvíjel již podle plánu generála Vandegrifta. Skupina plukovníka Whalinga přebrodila Matanikau, zabočila doprava a začala postupovat, bez odporu, po hřebenu až k moři. Těsně za zesíleným Whalingovým praporem, překročil prapor sedmého pluku, kterému velel podplukovník Herman H. Hanneken, ten samý brod, postoupil na vrcholek asi 200 yardů na západ od vrcholku přiděleného Whalingovi, zabočil doprava a postupoval pak také směr sever.
Plukovník Puller (zde viz pěkný článek od kolegy Thóra z Palby, včetně fota:
Lewis Burwell "Chesty" Puller ( 26. června 1898 – 11. října 1971)
http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=73&t=3649
) poté prodloužil frontu ještě více na západ, otočil se k severu a začal útočit ve směru na výběžek Cruz. Při těchto obkličovacích manévrech, které jsou popsány, ze tří pomalu trojzubcovitě postupujících praporů, narazil na odpor jen prapor plukovníka Pullera.
Jeho boční hlídka, když se prodírala na okraji džungle, blízko dna strže, narazila na Japonce, kteří tam zřejmě byli utábořeni.
Plukovník Puller okamžitě tuto malou hlídku stáhl a ihned požádal o dělostřeleckou palbu.
Uplynulo jen několik minut, než začaly nad bezmocnými Japonci s drtivými účinky vybuchovat granáty ráže 105 mm. Japončíci začali prchat z džungle na protější hřeben, jenomže jak se vynořili z husté džungle, zahnali je minometčíci a kulometčíci z námořní pěchoty znovu zpět do strže…!
Jednalo se o velmi účinné zařízení na metodické vyhlazování, a plukovník Puller se svými muži, toto zařízení udržoval v činnosti do té doby, než začalo docházet minometné střelivo.
Tomuto vyhlazování učinil přítrž nenadálý divizní rozkaz: „všechny jednotky měly ihned skončit boje, projít linií pátého pluku námořní pěchoty (pátému pluku bylo uloženo, aby udržel a zlepšoval své postavení u ústí řeky) a vrátit se k řece Lunze“. Plukovník Puller „zanechal v tomto hrůzyplném údolí mrtvoly více než 700 Japonců 3. praporu čtvrtého pěšího pluku. Námořní pěchota ztratila téměř 200 mužů. Matanikau stále požadovalo svou krvavou daň“.

A nyní pojďme na japonskou stranu, k přípravě Hjakutakovi 17. armády, na útok proti Hendersonovu letišti, a k ovládnutí ostrova Guadalcanal. Útok byl naplánován na 17. říjen 1942.
Po časové ose se vrátíme k době jednoho dne před útokem námořní pěchoty v „Třetí Matanikau“. Generálporučík Masao Marujama ten den, 8. října, vyslal generála Kawagučiho do Rabaulu, aby tam velení referoval, jak vypadá bojová situace japonských oddílů na Guadalcanalu. „Velitelé a štáby pozemních i námořních sil tam byli informováni o katastrově na Edsonově hřebenu, o událostech, jež bezprostředně předcházely, o amerických bojových metodách a o terénu na ostrově ´Ka´(´Ka´, je nazýván Guadalcanal, historickým zdrojem je zde: 17th ArmyOpns., sv.II.)“.
Jak je zaznamenáno tak generál Kawaguči (zde viz foto


Obrázek

, pod kterým je popisek generálmajor Kawaguchi Kiyotake. Foto zde bylo zvětšeno a je volně na několika webech.) především zdůrazňoval, jak je velice nesnadné prodírat se, i se vším důležitým k boji, džunglí na Guadalcanalu. Autor, který tuto důležitou poradu nalezl v japonském zdroji, pak ve své knize, na str. 147, nezapomíná poznamenat, že měli tehdy velice dobře poslouchat Kawagučiho slova japonští štábní důstojníci. Doslova říká: Kdyby byli štábní důstojníci, kteří se této porady zúčastnili, věnovali větší pozornost nepříjemným stránkám Kawagučiho instruktáže, mohla snad být operace úspěšnější“.
Ještě stejného večera odejel generál Kawaguči na Shortlandy ke generálu Hjakutakovi, který tam očekával svou přepravu torpédoborcem na Guadalcanal.
Bylo dvacet dva hodin třicet minut, ještě dne 8. října 1942, když přistál generálporučík Hjakutake, na Guadalcanalu, odkud chtěl vyhnat americkou pěchotu. Doprovod mu dělal nejvyšší důstojník jeho štábu plukovník Haruo Konuma a velitel dělostřelectva 17. armády generálmajor Tadaši Sumujoši. Již o několik hodin později bylo zřízeno velitelství 17. armády v údolí bezejmenné řeky, která teče asi 2 míle na západ od Kokumbony. V Rabaulu tak zůstal jen náčelník štábu generálmajor Mjazaki, který měl na starosti koordinaci s námořnictvem, dovoz posil, zbraní, potravin, střeliva a jiných dodávek (Logistiku).
Hned na začátku se dozvěděl Hjakutake špatnou zprávu, to když Majurama ohlásil nepříjemnou skutečnost, že americké dělostřelectvo „zmasakrovalo“ 4. pěší pluk a Majurama byl nucen frontovou čáru posunout o dvě míle na západ od Matanikau. Situace, která byla Hjakutakemu vylíčena říkala: „…2. divize ustoupila a byly ztraceny klíčové ofenzívní body a dělostřelecká postavení pro palbu na letiště… Jak Kawagučiho, tak i Ičikiho odřad jsou prakticky bezmocné…“.
Dále se generál dozvěděl, že potravin a léků je nedostatek, silnice a cesty zůstaly neupravené a také je nedostatek střeliva.
Hjkutake všechny stížnosti vyslechl a oznámil své rozhodnutí: „Ofenzívní operace budou pokračovat podle plánu“. V zápětí odeslal rádiem pilnou depeši s rozkazem, aby bylo ze Shortlandů na Guadalcanal okamžitě přesunuto velitelství 38. divize s jedním pěším a jedním ženijním plukem. Následně informoval Císařské vrchní velitelství, že se situace na Guadalcanalu hodně zhoršila, a to víc než se předpokládalo.
Naléhavě požadoval, aby byl urychlen přísun veškerých posil a žádal k nočním výpravám přidělit další torpédoborce. Chtěl, aby k doplnění „Tokijského expresu“ byla shromážděna skupina malých a velkých vyloďovacích člunů, které by obstarávaly přepravu mezi Shortlandy a Kamimbem. Čluny se měly ve dne skrývat „v lagunách a zátokách ostrovů Vella, Lavella, Kolom Bangara, Nové Georgie (N´Gela), Vangunu a Russelových“.
Praxe ukázala, že tyto plavby člunů byly zdlouhavé, namáhavé a nebezpečné; jednalo se o „mravenčí dopravu“, jak Japonci přezdívali těmto člunovým transportům, která pak také byla velmi brzy zrušena.


V dalších dvou pondělcích zde bude kolega Jarl - námořní Bitva u mysu Esperance.



Použité podklady:

Alone on Guadalcanal. A Coastwatcher´s Story, Annapolis 2004., Sám na Guadalcanalu. Příběh pobřežního hlídače, Annapolis 2004. Clemens, Martin.
Americký orel proti vycházejícímu slunci, Alan Schom.
Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách, David Jordan a Andrew Wiest.
Bitva o Guadalcanal, Samuel B. Griffith II.
Boj o Filipíny, Miloš Hubáček.
Causa Dohihara, Josef Novotný.
Dějiny světa, Svazek X, za redakce: V. V.Kurasova (odpovědný redaktor), A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku, S. I. Roščin (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov.
Autorský kolektiv:
I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov.
Druhá světová válka den za dnem, Donald Sommerville.
Druhá světová válka, Martin Gilbert.
Duel v Pacifiku, Hrowe, H. Saunders.
Guadalcanal Diary, New York 1943, TREGASKIS, Richard.
LETOURNEAU, Roger – LETOURNEAU Dennis, Operation KE. The Cactus Air Force and the Japanese Withdrawal From Guadalcanal – přeloženo volně - Operace KE. Kaktusové letectvo a japonský ústup z Guadalcanalu., Annapolis 2012.
Japonská válka 1931 - 1945, Aleš Skřivan
Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt.
Krev slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války, Len Deighton.
Krvavá jatka I., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavá jatka II., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943. Dalibor Vácha, 2018.
Letecká esa proti Japonsku., Aces Against Japan, Hammel, Eric, New York 1992.
LINDSTROM, Lamont – WHITE, Geoffrey M., Island Encounters. Black and White Memories of the Pacific War – český překlad - Setkání na ostrově. Černobílé vzpomínky na válku v Pacifiku., Washington D. C. – London 1990, s. 48 n.
Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, Micuo Fučida, Masatake Okumiya.
Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku, Eric Hammel.
Nezapomenutelný Guadalcanal, MERILLAT, HERBERT C., Praha 2007.
No Bended Knee.The Batle for Guadalcanal New York 2004, s.66., Nejsme na kolenou. Bitva o Guadalcanal New York 2004, s. 66. TWINING, Merrill B.
Pacifik v Plamenech, Miloš Hubáček.
Pád nedobytné pevnosti Singapur, Peter H. Gryner.
Pearl Harbour, Ivan Brož.
Pearl Harbour to Guadalcanal. History of U. S. Marine Corps Operations in World War II. (Volume I. Washington 1958., Z Pearl Harbor na Guadalcanal. Historie operací US Marine Corps ve druhé světové válce. Svazek I. Washington 1958.). HOUGH, Frank O., Verle E., SHAW, Henry I. Jr.
Průvodce válkou v Pacifiku, Daniel Marston, editor.
Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001., Hoyt, Edwin P.
Speciální operace, William H. McRaven.
Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945, David M. Glanz.
Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt.
Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl), Edwin P. Hoyt.
Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945, Dan Van Der Vat.
Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje, Edwin P. Hoyt.
Vítězství v Barmě, David Rooney.
Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, PROLOG Lubomír Vejřík, 1994.
Záhady 2. světové války, William B. Breuer.
Zlomená křídla samurajů, Robert C. Mikesh.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=128 ... &start=520
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Asie, Japonsko a Čína 1931 - 1945“