PALBA.CZ

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 424.
Zde viz foto ilustračního náčrtu čtyř map



, na kterých jsou, na prvé mapě, americké útoky po vylodění ve dnech 7. a 8. srpna 1942. Na dalším, druhém náčrtu, je ostrov Guadalcanal s místy, která jsou zmiňována také v textu. Třetí náčrt zachycuje japonský útok v září stejného roku a čtvrtý náčrt je pak o říjnovém japonském útoku. Náčrt, jakož i jednotlivé mapy, je, jsou, pak volně na několika webech a vše bylo pro Palbu zmenšeno (Zde pak, v dalších dvou odkazech, po přiblížení a nastavení velikosti kolečkem, a následně i vyhledáním, viz ostrov Florida, jehož nejnovější dnešní název je - Nggela Sule:
https://mapy.cz/zemepisna?x=158.0992790 ... z=7&lgnd=1
za což děkuji kolegovi Mrfelix, ještě také děkuji i kolegovi Zemaktovi, viz zde z Wikipedie:
https://en.wikipedia.org/wiki/Nggela_Islands
V minulém Č 421, je popsána většina úkonů, které Japonci provedli v plánu na říjnový útok na Guadalcanalu. Nezbývá nám tedy zde říci nic jiného, než že Japonci se cítili být dobře připraveni ke zničení obrany Američanů a jejich vyhnání z Guadalcanalu.
Vždyť přece, jen při troše toho štěstí, budou Američané naráz „zasaženi ze země současně třemi oddělenými pozemními útoky, a kromě toho ze vzduchu i z moře“. Jenomže to byl jen teoreticky vypracovaný plán útoku, který se tvářil, na papíře, jako dokonalý plán. „Byl však vypracován bez objektivního zhodnocení terénu, počasí a nepřítele a bez přihlédnutí k dalšímu činiteli snad ještě kritičtějšímu. Problém, jímž se zřejmě netrápil ani Hjakutake (zde viz foto



, pod kterým byl popisek_Hyakutake_Haruyoshi, velitel 17. armády, foto bylo několikrát zvětšeno, a je majetkem Encyklopedie), ani Marujama, spočíval v tom, zda ´tyto pohyby mohou být zkoordinovány časově a prostorově. Předpokladem takové koordinace bylo spolehlivé rychlé spojení“. Tady je zcela jistě patrné, že promluvil v zdůrazněných slovech a větách člověk, který se na vojně nějakou tu desítku let profesionálně zabýval spojením na všech možných úrovních a pak také i v různých prostředích a terénech. Ano, slova a věty jsou od generála v.v., Samuel B. Grifitha II., – Bitva o Guadalcanal, Praha 2001., II. vydání, str. 159.
Ale budeme nyní pokračovat dál, děním v japonské přípravě, a v Japonci prováděném plánu v praxi.
Bylo 16. října 1942, když se průzkumná skupina generála Nasua (levé křídlo Marujamovy útočné skupiny), vydala na jih od pobřeží, a to na první úsek svého dlouhého pochodu. S touto skupinou se vydal i sám generál Marujama se svým malým velitelským družstvem. Dalším ze sledů pak byly Kavagučiho jednotky (zde viz foto




, pod kterým je popisek generálmajor Kawaguchi Kiyotake. Foto zde bylo zvětšeno a je volně na několika webech). Celý pochodový proud, uzavíral 16. pěší pluk plukovníka Hirojasu s velitelskými jednotkami. Plukovník „Hirojasu dostal rozkaz, že se má vydat na pochod k hornímu toku řeky Lungy za 40 hodin od chvíle, kdy konec hlavního voje opustí pobřežní stezku“.
Ještě v době, než se vydal generál Marujama na svůj pochod, měl krátkou poradu s velitelem japonské 17. armády generálem Hjakutakem. Hjakutake svého podřízeného informoval, že provedené noční japonské ostřelování lodí z moře, způsobilo Američanům „prudký otřes, že jejich síla a morálka postupně ochabuje. Americký voják nebo námořník, který nedávné ostřelování prožil, by nepopíral správnost první části tvrzení japonského generála; někteří by snad byli v soukromí svých okopů ochotni souhlasit i s druhou částí“.
Ale pojďme zpět k japonskému vojáku, který se vydával na pochod. Každý z japonských vojáků, myšleno důstojník, poddůstojník i vojín, měl na sobě, kromě zbraní, střeliva, několika ručních granátů i osobní výstroj a potraviny na 12 dní. Mimo toho nesl každý v Marujamově koloně ještě dělostřelecký nebo minometný náboj, který měl připevněný k tlumoku. Takže každý japonský voják, poddůstojník i důstojník vlastně nesl náklad vážící asi 60 liber (27 kg). Byl tady problém, generál Marujama sice vedl do boje impozantní sestavu, jenomže nevěděl to, o čem se již přesvědčil generál Kawaguči – „jaká překvapení dokáže uchystat na pohled mírumilovná džungle“.

V době, kdy celkem 6 pěších praporů Marujamových jednotek postupovalo různě se kroutícími stezkami v džungli směrem k hornímu toku Lungy (viz samostatný náčrt



, pod kterým byl popisek _ostrovy_Guadalcanal, Tulagi, Gavutu a Florida /nově o Floridě, Nggela Sulu, viz výše/, náčrt je volně na několika webech a zde byl zmenšen. Po otevření náčrtu mapy, je vidět i místo, kde nad řekou Lungou západně, je řeka Matanikau a směrem k moři i vesnička Matanikau. Patrná jsou i další místa, která jsou pak v textu), připravovali se američtí vojáci na japonské útoky, o kterých se mezi nimi šeptalo, že budou určitě podniknuty. Jen se nevědělo – „Kam bude směřovat hlavní nápor? Který úsek bude rozhodující?“
Mnozí určité představy měli, ale nikdo nevěděl nic přesně. Bylo to období, kdy americké střemhlavé bombardující letouny bombardovaly a ostřelovaly japonské lodi a čluny a také vhodné prostory, kde by se Japonci mohli soustřeďovat, prostory mezi výběžkem Cruz a mysem Esperance, kde se také předpokládala japonská dělostřelecká stanoviště.
Kronika a deník americké 1. divize námořní pěchoty, měl k 16. říjnu 1942 záznam, který byl hodně nešťastný. Ten den byla napadena japonskými střemhlavými bombardéry, na cestě Kuličím průlivem k Tulagi hydroplánová loď McFarland, která doprovázela dva čluny naložené sudy leteckého benzínu. Výbuch jedné z japonských bomb jí utrhl záď a jedenáct mužů posádky bylo zabito nebo zraněno. Další z pum pak zasáhla jeden z člunů. „Dvacet tisíc galonů vysokooktanového benzínu explodovalo, plameny šlehaly všemi směry. Zdálo se, že se i voda vzňala. Při západu slunce napadla letka pěti bombardérů pobřežní objekty Kukumy.“

A Japonci ve svých leteckých útocích pokračovali též další den, již příštího rána, tedy 17. října, přerušilo snídani námořní pěchoty a pěšáků 19 Aiči 99 (zde viz foto




, pod kterým byl popisek Aichi_99_D3A1_Val, střemhlavý bombardér z letadlové lodiAkagi, ilustrační foto je majetkem Wikupedie a bylo zde zvětšeno.), které chránilo 8 Zer.
Důležitou zajímavostí zde je, že na Nimitzově velitelství byla předchozí večer, zachycena japonská operační depeše, která po dekódování ukázala, že se jednalo o informaci o tomto bombardování pro generála Hjakutakeho, velitele japonské 17. armády. Depeše o útoku obsahovala tak zajímavé podrobnosti, jako byla přístupová trasa, počet a typ zúčastněných letounů. Je pochopitelné, že již za svítání vyslal generál Geiger do vzduchu stíhačky, které se v 7 hodin, v úhledně seřazené formaci blížily k Japoncům od severu ve výšce 10 000 stop. „Piloti Wildcatů (zde viz ilustračně foto



, pod kterým byl popisek – Grumman_F4F_4_Wildcat, foto je majetkem archivu US Navy, pro Palbu byla upravena velikost fota. Foto bylo na několika webech.) se na Japonce vrhli, osm bombardérů a dvě Zera sestřelili; šest střemhlavě útočících Japonců padlo za oběť přesné protiletadlové palbě děl, než mohly znovu nabrat výšku. Jeden kouřící Aiči 99 se dokázal odbelhat“. Druhý útok, podniknutý v poledne stejného dne 17. října, již tak úspěšný nebyl. Generál Vandegrift o něm napsal takto skoupé hlášení: „Postavení 1315 bylo bombardováno patnácti dvoumotorovými bombardéry, doprovázenými mnoha Zery. Naše letouny nedokázaly získat včas potřebnou výšku, aby mohly zasáhnout. Jeden bombardér pravděpodobně sestřelen. Nám ztráty způsobeny nebyly“.

Na velitelství admirála Ghromleyho, v Nouméji, tehdy pracovala spojovací ústředna skutečně nepřetržitě. Generál Mac Arthur (zde viz foto



, generála MacArthura, autor Wikipedie.) dostával „naléhavé požadavky, aby zesílil (letecké) útoky na Vunakanau a Lukanai, Nimitzovi, aby dodal letecké posily. CincPac se zase obracel na admirála Kinga, ale Cominch už neměl co dát. V jižním Pacifiku námořnictvo už nevyškrábávalo dno. To už bylo vyškrábáno“. Napsal generál v.v., Samuel B. Grifith II., – Bitva o Guadalcanal, Praha 2001., II. vydání, na str. 161.
V této době byl ještě obranné postavení 1. divize námořní pěchoty, generála Vandegrifta, na Guadalcanalu skutečně velmi křehké. Obranná linie na Guadalcanalu, obranné perimetry, se ve své podstatě rozprostíraly od ústí řeky Matanikau na jih, pak na vchod přes řeku Lungu, odtud potom dále na východ přes hřebeny k řece Ilu a pak podél řeky na sever k moři."Pobřežní tětiva od ústí Ilu k ústí Matanikau měřila téměř 12 000 yardů; jižní polokruh měřil dalších 15 000 yardů. K obsazení této fronty měl Vandegrift třináct pěších praporů. Šest (tři Catesova 1. pluku, tři Edsonova 5. pluku) byly unaveny a více než decimovány malárií. Sedmý pluk námořní pěchoty byl stále ještě v dobrém stavu. Pěší pluk byl nevyzkoušený. Huntův prapor, 2. pluku námořní pěchoty, tvořil nyní divizní zálohu a měl necelých 70 procent svého oficiálního početního stavu – téměř 1 000 mužů“.
Z hodnocení, které si v té době provedl štáb 1. divize námořní pěchoty i se svým velitelem generálem Vandegriftem tehdy vyplynulo, a bylo napsáno v zápise, že se vůbec nevylučoval „drtivý japonský útok z moře“. Obranné postavení námořní pěchoty na řece Ilu a na řece Matanikau, však bylo nutné bránit za každou cenu, i když neměla námořní pěchota ani zdaleka děla takové ráže, jako měly Japonci, tedy něco podobného, nebo stejného, jako byly Samojošiho houfnice ráže 150 mm. Co však byla velkou výhoda, byl fakt, že generál Vandegrift (zde viz foto



, na kterém je divizní velitelství, ve kterém sedí generál Vandegrift, Guadalcanal 1942, foto je majetkem US NAVY a bylo zde zvětšeno.), „měl obsazeny mužstvem vnitřní linie obrany“. Mohl tak za denního světla velice rychle přemisťovat své jednotky z úseku do úseku. Mohl též soustředit kdykoliv dělostřeleckou palbu, jako podporu, do ohrožených úseků. Měl letce, kteří stále a stále dokazovali, „že jsou s to ovládnout místní vzdušný prostor“.

Z japonské strany jsou zase historické záznamy o tom, že i když utrpěli Japonci americkými leteckými útoky těžké ztráty, stále a stále dopravovali, v noci, vojáky, děla, zásoby a střelivo na pobřeží ostrova Guadalcanal.
Z rozluštěných zpráv informace Američané měli. Nimitz o tom informoval admirála Kinga (zde viz foto



, pod kterým byl popisek_admiral_Ernest_J_King_, foto je volně přístupné na několika webech a zde bylo zmenšeno.), a ještě k tomu dodal: …. „Přidělení dalších jednotek …. Je krajně naléhavé“. Ve stejné době pak admirál Nimitz ujišťoval Ghromleyho o tom, že bude vynaloženo veškeré úsilí, aby mohly být poskytnuty prostředky k udržení Guadalcanalu.

Ale i ve Washingtonu se řešilo mnohé. Záznamy říkají, že „si prezident Roosevelt i ministr Knox uvědomovali, že pro Šalamounovy ostrovy se opět blíží rozhodující dny“.
I když se prezident Roosevelt (zde viz foto



, pod kterým byl popisek, F_D_Roosevelt, foto je volně přístupné na několika webech.) tehdy zabýval „Operací Torch“, chystaným vyloděním v Severní Africe, trávil prý také hodně času v mapové místnosti Bílého domu. A právě tam přijímal i hlášení o situaci v jižním Pacifiku. Jsou záznamy, že jako vrchní velitel amerických ozbrojených sil „byl znepokojen americkou situací, avšak nepovažoval – alespoň dosud – za vhodné intervenovat u náčelníků štábů“.

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 425.

Pro další vývoj událostí by neměla chybět zmínka o „významné“ tiskové konferenci, kdy ministr amerického námořnictva, admirál Knox (zde viz foto



, pod kterým je popisek_Harold_Stark_admiral_Frank_Knox, na fotu vpravo, foto je volně na několika webech), ve Washingtonu, dne 17. října 1942, odpovídal novinářům na několik nepříjemných otázek.
„Myslíte, že dokážeme udržet Guadalcanal?" Byla jedna z otázek, na kterou se zeptal reportér.
Tehdy prý se ministr Knox, se zachmuřenou tváří více než obvykle, velice opatrně, odmítl k otázce závazně vyslovit, a pak velmi diplomaticky, ale i takřka legendárně, se snažil odpovědět. „Samozřejmě doufám, že ano, očekávám, že ano“, odpověděl. „Nechci se pouštět do předpovědí, ale, každý muž se vynasnaží. Jsou tam opravdu tuhé boje, a každý doufá, že se udržíme.“
A asi nebude vůbec náhoda, že tehdejší, v tuto dobu zraněný podplukovník, pozdější generál v.v. Samuel B. Griffith, pak ve své knize – Bitva o Guadalcanal, prvé i druhé (II. vydání - Praha 2001) vydání , str. 158., boje s Japonci, v říjnu 1942., nazve svou – Kapitola 12, či jen 12. – Každý muž se vynasnaží. Určitě tato slova, nejen v panu generálovi, musela zanechat hluboký dojem.
Tehdy, v říjnu 1942 psal jeden z prestižních amerických listů New York Times o ostrově Guadalcanal, jako o ohnisku boje, který se pravděpodobně stane „jednou z rozhodujících bitev o Tichomoří“. Kdežto japonský rozhlas, přezdívaný „Tokijská Růžena /Růža/“, prý měl v těchto říjnových dnech „málo co referovat o postupu operací na Šalamounových ostrovech“.

Ještě k jedné důležité události došlo v říjnu, ve velení v jižním Tichomoří. Při své inspekční cestě po této oblasti, dne 18. října 1942, dostal admirál Halsey (zde viz foto




, pod kterým je popisek admirál William. F. Halsey, foto je volně na několika webech a bylo zde zmenšeno) překvapivou depeši od admirála Nimitze (zde viz foto



, pod kterým byl popisek, admirál Chester W. Nimitz, foto pochází z amerického námořního archivu.), že místo převzetí funkce velitele operační skupiny letadlových lodí, převezme velení jihopacifické oblasti… Doslovné znění telegramu bylo:
„PŘEVEZMETE OKAMŽITĚ VELENÍ JIHOPACIFICKÉ OBLASTI A JEJICH OZBROJENÝCH SIL.“
O svých tehdejších pocitech, ve kterých bylo i vzrušení, později admirál Halsey poznamenal, „že jeho první reakcí byl údiv, obavy a lítost“. V naprostém tichu, i se svým doprovodem, pak admirál doplul k vlajkové lodi Aragonne.
Tam vystřídal ve funkci svého starého kamaráda, dobrého přítele, admirála Ghromleyho. „Změna ve velení byla provedena bez oficiálního obřadu. Když se o ní dověděli na Guadalcanalu, nebylo tu ani známky obav ani lítosti. Letecký informační důstojník, který trpěl neustále opakovanými horečnatými záchvaty, když se o novince dozvěděl, napsal: ´Nikdy na to nezapomenu! Jednu chvíli jsme byli ochromeni malárií, že jsme sotva mohli vylézt z okopu, a v příští chvíli jsme poskakovali a pokřikovali jako kluci´.“
Určitě jde také o způsob vyjádření, takové určité nerozhodnosti a váhavosti v prosazování zájmů, které cítili všichni v souvislosti s admirálem Ghromleym, ve prospěch Guadalcanalu.
V okamžiku, kdy admirál Halsey převzal svou novou funkci, zaslal generálu Vandegriftovi radiogram, že se má hlásit na palubě jeho vlajkové lodi Aragonne, jakmile mu to bojová situace na ostrově jen dovolí. Chtěl tak mít autentické informace o dění z první ruky, neboť ve štábu nebyl nikdo, kdo by je mohl dát. Ani odcházející Ghromley, ani náčelník jeho štábu kontradmirál Daniel J. Callagan se nedokázali totiž, v uplynulých deseti týdnech, ani na jeden den uvolnit od svých papírů, zaletět z Nouméjí na sever a podívat se co se na ostrově děje, a jak jsou tam všichni na boj s Japonci připraveni. Co schází okamžitě a co postupně…!

Porada na vlajkové lodi Aragonne, byla admirálem Halseym zahájena dne 23. října 1942 po obědě. Přítomni byli vedle admirála Halseyho a Vandegrifta též zejména generálmajor Patch, Kelly Turner (zde viz foto



, pod kterým byl popisek viceadmirál Richmond_Kelly_Turner, foto je volně na několika webech.) , Millard Harmon (zde viz foto



, pod kterým byl popisek, general Millard Filmore Harmon, foto je majetkem Wikipedie a pro Palbu bylo několikrát zmenšeno.), a také generálporučík Holcomb (zde viz foto



, na kterém je Vandegriftův nadřízený, generál Thomas Holcomb, foto je majetkem Wikupedie.), což byl velitel námořní pěchoty, který nedávno navštívil ostrov Guadalcanal. Nejprve generál Vandegrift nastínil, velmi stručně, ale fakticky, situaci a po něm pak promluvil generál Harmon.
Generál Archie Vandegrift a „Miff“ Harmon promluvili o svých trpkých zkušenostech… „Zeptal jsem se: „Odejdeme, nebo se udržíme?“ Archie odpověděl: Udržíme se, ale musíme mít aktivnější podporu než doposud (historickým podkladem pro tyto věty je: Halsey, F. a Bryan J.: Admiral Halsey´s Story - Příběh admirála Halseyho., Whittlesey House, MacGraw-Hill, Nev York 1947, str. 109.).“
Následně se admirál Halsey obrátil při poradě na admirála Kellyho Turnera. Turner – Velitel obojživelných sil, měl také své veliké problémy, které dokonce vyjadřoval jako““trýznivé“.
A hned je začal vyjmenovávat: „Měl málo nákladních lodí a měl kritický nedostatek bojových lodí, které by mohly chránit ty nákladní, které přece jenom měl. Nepřátelské letouny a ponorky byly stálou hrozbou“. Admirál Halsey v dané chvíli jen mlčky poslouchal tomuto pesimistickému hodnocení stavu.
Když admirál Turner dokončil výklad všech svých problémů a domluvil, obrátil se admirál Halsey na Archera Vandegrifta a řekl mu: „Vraťte se a pokračujte. Slibuji, že Vám dám všechno co mám.“
Pokud jde o akci na obsazení Ndeni (součást operace WATCHTOWER), nebyl nový ComSoPac, admirál Halsey, ani na minutu v rozpacích: „Zrušit“!
Admirál King pak změnu ve velení jihopacifické oblasti uveřejnil až za týden. Zajímavostí snad bylo, že zpráva o změně velení v jihopacifické oblasti vyvolala v Tokiu mnoho dohadů; „Jeden z komentátorů dospěl k odvážnému závěru, že Halseyho jmenování je předzvěstí odchodu všech amerických námořních sil z jižního Tichomoří“.

Když generál Vandegrift dostal rozkaz, aby se odebral do Nouméje, tedy 18. října, byl už generálporučík Marujama se svými dvěma útočnými proudy celkem čtyři dny na cestě, kterou neskromně nazval přímo „Marujamova cesta“. Jenomže po těchto čtyřech dnech své cesty už tak spokojen nebyl. Levá kolona generálmajora Nasujama totiž postupovala velmi pomalu a ta pravá kolona Kawagučiho se pak opožďovala ještě víc. V japonských historických pramenech, které zde již byly jmenovány (17 th Army Opns., sv. II.), se říká o důvodech následující: „Náklad vojáků byl těžký, terén neschůdný, vlhké vedro úmorné, lezavé noční lijáky příliš prudké. Horská a protiletadlová děla a těžké minomety byly teď vzadu; posádky, které tento nemotorný náklad vlekly po kluzkých skalách horských hřebenů a po blátivém dnu nesčetných údolí, byly vyčerpány. Postupně byly kusy dělostřelecké výzbroje zanechávány na pokrajích rozbrázděné a bahnité cesty, po níž pak byly roztroušeny i dělostřelecké granáty, protitankové miny a jiné nadmíru těžké předměty. Dne 21. října odsunul Marujama útok o 48 hodin“.
I když pomalu, postupovali japonští vojáci stále kupředu. Je známo, že za tohoto pochodu se živili jen troškou rýže rozmělněné dešťovou vodou. Znovu a znovu prokazovali nedostižnou vytrvalost a ohromnou houževnatost. Jen nebylo jisté, zda budou všechny tyto pojmenované vlastnosti spolu se známým a povzbudivým „Bušido“ stačit k tomu, aby zvítězili? Velitel japonské 17. armády byl o tom přesvědčen a dne „22. října vydal rozkaz, aby odřad určený k vylodění u výběžku Koli se příštího dne na Shortlandech nalodil a čekal na jeho zprávu o dobytí letiště. Zpráva bude tlumočena jediným slovem ‚Banzai‘.“
Generál Hjakutake měl v té době, aniž si to uvědomoval, další důvod k optimismu. Je zaznamenáno, že v této době byly poruchy v kódování na americké straně, a velitelství námořní pěchoty tedy nemělo vůbec potuchy o tom, že Japonci připravují tak velký útok z jihu. Vzhledem k dřívějším akcím kolem řeky Matanikau se na velitelství ustálil názor, který mohl být tehdy velmi nebezpečný. Většina uvažovala, že jakákoliv vážná japonská akce může přijít jedině v tomto směru. V názoru námořní pěchoty utvrzoval i velitel japonského dělostřelectva Sumujoši, který prakticky od 12. října, v nepravidelných časových intervalech ostřeloval z houfnic Hendersonovo letiště.
A ostřelování to nebylo jen tak ledajaké. Hned ten první granát, který tehdy vybuchl na letištní ploše, ukázal, že se Japoncům podařilo dostat na břeh řeky Matanikau nové zbraně znepokojivé velké ráže. „Granáty se zpožděným zapalováním vybuchovaly často pod rozjezdovou plochou a mrzačily příslušníky pohotovostních pracovních skupin. Tato nepravidelná, ale přesná rušivá střelba si vynutila přesunutí leteckých akcí na ‚první stíhací’ letištní plochu. Námořní pěšáci, kteří nikdy neměli nouzi o výstižná přízviska, začali hned této nové hrozbě svého fyzického zdraví a duševního poklidu říkat ‚pistolník Péťa‘. ‚´Péťa‘ byl opravdovou hrozbou v nejednom směru. Nejen znemožňoval používání Hendersonova letiště, ale vnesl jakýsi komplex méněcennosti mezi del Vallovy dělostřelce, kteří byli dosud velmi sebevědomí. Nemohli jej totiž vypátrat. Zvukoměrné ani optické zaměřovací družstvo neměli a letecký velitel si nemohl dovolit plýtvat benzínem a ponechávat pozorovací letouny ve vzduchu celé hodiny, jen aby se snažily přesně určit, kde je tento nový zdroj nesnází.“

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 426.

Ve stejné době, druhé dekády října, přinášeli piloti vysílání k objevení japonských houfnic, z prostorů na západ od Mataniku, negativní hlášení. Negativní hlášení o pohybu Japonců přinášeli i pozemní pozorovatelé i z ostatních prostor ostrova. „Každý den si třetí prapor 1. pluku a 3. prapor 7. pluku, které teď zaujímaly bojové pozice u Matanikau, vyměňovaly přes řeku dělostřelecké pozdravy“. Generálmajor Sumojoši se ve stejnou dobu snažil, palbou ze svých děl, zaměstnávat pozornost amerických obránců v řečeném úseku. Dokonce dne 20. října 1942 vyslal na zkoušku dopředu dva tanky podporované japonskou pěchotou. Při očividném pokusu o překročení řeky Matanikau, byl první tank zasažen, když se pokoušel překročit písečné řečiště, byl tedy nadobro vyřazen z boje, a ten druhý neváhal a velmi rychle ustoupil. Na nepovedený pokus o průzkum bojem pak generál Sumojoši „odpověděl první soustředěnou dělostřeleckou palbou, kterou Japonci uskutečnili, a námořní pěšáci pro změnu poznali, jaký pocit má ten, na koho je zaměřena“. Další den, čili 21. října, chvíli po západu slunce, se v téže oblasti rozjelo dopředu celkem devět japonských tanků. A opět, s jedním se vyrovnala protitanková palba; „ostatní se vzdálily se hřmícími motory dříve, než se na ně mohli dělostřelci zaměřit“.
O ostatních oblastech na ostrově Guadalcanal nebyly stále žádné zprávy o soustřeďování Japonců k útoku…!
Za svítání 23. října dorazil generálmajor Nasu, se svým levým proudem, dvěma útočnými prapory do nástupní oblasti soustředění, k výchozí čáře útoku, kde se ohlásil generálporučíku Marujamovi (zde viz foto



, pod kterým byl popisek, general Marujama, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo pro Palbu zvětšeno.). Zároveň hlásil, že je schopen dodržet časový plán útoku a že nechal svoje denní jednotky odpočívat. Byl spokojen, že jeho těžkou, dá se říci svízelnou cestu, zvládli jeho muži dobře. Před jakýmkoliv leteckým pozorováním je v místě nynějšího soustředění chránila džungle „baldachýnem korun gigantických stromů“. Generál si pochvaloval vysokou morálku. Všechny jeho hlídky vedli důstojníci, kteří vedli své muže opatrně bujnou vegetací a nyní měli zaměřeny dalekohledy na Hendersonovo letiště. Podle japonského historického zdroje (17th Army Opns., sv. II.) vyplývá ze zápisu: „Den byl křišťálově jasný. Japonští pozorovatelé stále vzrušeně líčili, jak vidí americké vojáky provádět obvyklé úkony uvnitř nic netušícího perimetru“.
Na obloze těch dní probíhala obvyklá letecká činnost. Japonci málokdy nedodrželi zaběhnutý pořad poledních útoků. Stejného 23. října přilétlo „20 Zer, které doprovázelo 16 Betty (zde viz foto



, pod kterým je popisek, G_4M_Betty, foto je volně přístupné na několika webech). Všechny nepřátelské stíhačky byly sestřeleny, čtyři sestřelil velitel eskadry major Joseph E. Foss, jenž na ostrov přibyl nedávno. Z bombardérů se jeden zřítil v plamenech a tři se v mracích kouře odkolébaly na západ (historickým podkladem je zde, pozdější generál v.v. Samuel B. Griffith, jeho kniha – Bitva o Guadalcanal, prvé i druhé (II. vydání - Praha 2001, vydání , str. 165.)“.
V době, kdy probíhal tento letecký útok, který piloti Hendersonova letiště odrazili, dostal generálporučík Marujama špatnou zprávu: „Pravé křídlo – Kawagučiho – dosud nedospělo k oblasti soustředění, a nemohlo proto při západu slunce vyrazit“. Veliteli japonské divize nezbývalo nic jiného, než odložit útok na další den v 17. hod. Když útok odložil, zavolal telefonicky Kawagučiho ze svého velitelství na „Stonožkovém hřebenu“, okamžitě jej „zbavil velení a nařídil, aby od této chvíle pravému křídlu velel plukovník Tošinaro Šodži“.
A okamžitě se objevily další potíže, které, jak již zde bylo několikrát řečeno, „bývají průvodním jevem všech složitých plánů“. Zde tedy nejprve selhalo – „ radiové spojení mezi Marujamou a Sumujošim“. Pak se konečně podařilo generálporučíku Majuramovi spojit s velitelem 17. armády Hjakutakem. Velitel armády tak mohl informovat admirála Jamamota (jeho Spojená flotila měla poskytovat přímou palebnou podporu) a odříznout Američanům cestu při očekávaném ústupu) „o čtyřiadvacetihodinovém odkladu“. Admirál Jamamoto (zde viz foto



, na kterém je admirál Jamamoto, foto je volně přístupné na několika webech) dal pochopitelně najevo své znechucení vývojem událostí na Guadalcanalu. Poté Jamamoto stanovil dobu a místo setkání s cisternovými loděmi „a odplul se svou útočnou skupinou na sever, aby si doplnil pohonné hmoty“. Tady použiji pak slova přímého účastníka toho všeho , pozdějšího generála v.v. Samuela B. Grifitho, str. 166., který napsal, cituji:

„Stará poučka amerického námořnictva a námořní pěchoty obsahující hlubokou vojenskou moudrost, hlásá, že ‚vždycky se najde nějaký ťulpas, který se nic nedoví‘.
V tomto případě byl tímto nešťastníkem – ač bez vlastní viny – velitel dělostřelectva generálmajor Sumujoši, jenž onemocněl malárií a teď ležel bezmocně ve vykopaném krytu. Jestliže se poslední Marujamova depeše, odsunující hlavní útok, vůbec dostala na Samujošiho velitelství, západně od řeky Matanikau, generál sám ji nespatřil a žádný člen jeho štábu s ní nic neprovedl. Samujošiho střední tanky proto vyrazily dne 23. října několik minut před 18. hodinou, přesně, jak bylo plánováno, a rachotily si to k písečnému řečišti. Byl to jejich poslední rachot.“

Námořní pěchota byla na japonské tanky již dlouhodobě připravena stejně, jako dělostřelci plukovníka del Valla (zde viz foto



, pod kterým je popisek – Colonel Pedro del Valle, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zvětšeno pro Palbu). Když velitel námořních pěšáků požádal o palbu, dostal ji okamžitě. Soustředěná dělostřelecká palba na písečné řečiště, na protějším japonském břehu Matanikau, a na pobřežní cestu k západu, přišla po krátké přestávce. Nejprve dělostřelci, jako kdyby vyčkávali, až se jim japonské tanky srovnají. Dělostřelci, „zakopaná protitanková děla s palbou vyčkávala, zatímco dělostřelci pozorovali, jak jeden, pak druhý, třetí, čtvrtý, pátý, šestý, sedmý, osmý a devátý tank se vynořují z džungle a valí se na otevřené prostranství“. Za tanky se objevilo také několik japonských pěšáků. A pak již dostali samotní dělostřelci konečně povel k palbě. Všechno co mělo hlavně, začalo naráz střílet. „Za necelé tři minuty se proděravělé tanky zastavily, s výjimkou jednoho. Když začalo vybuchovat střelivo uložené ve věžích, příslušníci posádek, kteří zůstali naživu, vylézali a utíkali, ale za útěku byli postříleni“. A co se stalo s tím devátým japonským tankem? Jeden z „rozšafných“ námořních pěšáků, zasunul ruční granát do pásu, když tank projížděl „těsně kolem jeho okopu“. Následoval výbuch, který roztrhl pás, poté se tank prudce otočil směrem doleva a mířil k písčině. „Tři granáty z děla ráže 75 mm na polopásovém podvozku se zavrtaly do tenkého pancíře a nastal dutý výbuch“. Z japonské posádky nepřežil v devátém tanku nikdo. Zastavený tankový útok vypadal, že ani japonská pěchota nezačne útočit. Tady však byla příčina jinde. Totiž del Vallovo dělostřelectvo, „pobilo přes 600 jejich příslušníků, když čekali v shromažďovacích oblastech“. Navíc, velice dobře soustředěná palba zaměřená na pobřežní cestu zničila ještě „další tři operační tanky“.
Bohužel, právě popsaná akce však znamenala, že tento Sumujošiho útok, vlastně soustředil pozornost sem, k řece Matanikou, čímž „odvrátil pozornost od „ostatních úseků“.
Posílená americká 1. divize námořní pěchoty na Guadalcanalu, „dosud netušila, že hrozí nebezpečí v oblasti, kde za několik hodin nastane doba zkoušky pro Pullerův prapor 164. pěšího pluku“. O tom, že nic tehdy netušila, svědčí i ten fakt, že předchozího dne, tedy 22. října, „byl dokonce jeden prapor (Hannekenův) 7. pluku námořní pěchoty z jižního obranného úseku odvolán a přesunut k Matanikau“. Když se s ním dal Hanneken na pochod, dostal rozkaz, že má prodloužit levý bok bojové sestavy směrem k jihovýchodu. No a den po popisované akci Japonců k odvrácení pozornosti, „se začal Hannekenův prapor zakopávat na hřebenu, který tvořil silnou přirozenou obranu“. Ve stejné době divize prozkoumávala, jaký je stav střeliva a benzínu, který u všech zainteresovaných tehdy vzbuzoval oprávněné obavy z nedostatku! „V předchozích 48 hodinách del Vallovy 75 mm a 105 mm houfnice vypálily téměř všechny dělostřelecké granáty. Do Nouméje byly vyslány naléhavé depeše požadující granáty a benzín. Toho večera dopravní Douglasy DC-3 přistály s takovým množstvím střeliva a pohonných hmot, že děla mohla střílet a letouny vzlétat asi dva dny.“


Použité podklady:

Alone on Guadalcanal. A Coastwatcher´s Story, Annapolis 2004., Sám na Guadalcanalu. Příběh pobřežního hlídače, Annapolis 2004. Clemens, Martin.
Americký orel proti vycházejícímu slunci, Alan Schom.
Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách, David Jordan a Andrew Wiest.
Bitva o Guadalcanal, Samuel B. Griffith II.
Boj o Filipíny, Miloš Hubáček.
Causa Dohihara, Josef Novotný.
Dějiny světa, Svazek X, za redakce: V. V.Kurasova (odpovědný redaktor), A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku, S. I. Roščin (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov.
Autorský kolektiv:
I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov.
Druhá světová válka den za dnem, Donald Sommerville.
Druhá světová válka, Martin Gilbert.
Duel v Pacifiku, Hrowe, H. Saunders.
Guadalcanal Diary, New York 1943, TREGASKIS, Richard.
LETOURNEAU, Roger – LETOURNEAU Dennis, Operation KE. The Cactus Air Force and the Japanese Withdrawal From Guadalcanal – přeloženo volně - Operace KE. Kaktusové letectvo a japonský ústup z Guadalcanalu., Annapolis 2012.
Japonská válka 1931 - 1945, Aleš Skřivan
Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt.
Krev slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války, Len Deighton.
Krvavá jatka I., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavá jatka II., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943. Dalibor Vácha, 2018.
Letecká esa proti Japonsku., Aces Against Japan, Hammel, Eric, New York 1992.
LINDSTROM, Lamont – WHITE, Geoffrey M., Island Encounters. Black and White Memories of the Pacific War – český překlad - Setkání na ostrově. Černobílé vzpomínky na válku v Pacifiku., Washington D. C. – London 1990, s. 48 n.
Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, Micuo Fučida, Masatake Okumiya.
Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku, Eric Hammel.
Nezapomenutelný Guadalcanal, MERILLAT, HERBERT C., Praha 2007.
No Bended Knee.The Batle for Guadalcanal New York 2004, s.66., Nejsme na kolenou. Bitva o Guadalcanal New York 2004, s. 66. TWINING, Merrill B.
Pacifik v Plamenech, Miloš Hubáček.
Pád nedobytné pevnosti Singapur, Peter H. Gryner.
Pearl Harbour, Ivan Brož.
Pearl Harbour to Guadalcanal. History of U. S. Marine Corps Operations in World War II. (Volume I. Washington 1958., Z Pearl Harbor na Guadalcanal. Historie operací US Marine Corps ve druhé světové válce. Svazek I. Washington 1958.). HOUGH, Frank O., Verle E., SHAW, Henry I. Jr.
Průvodce válkou v Pacifiku, Daniel Marston, editor.
Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001., Hoyt, Edwin P.
Speciální operace, William H. McRaven.
Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945, David M. Glanz.
Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt.
Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl), Edwin P. Hoyt.
Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945, Dan Van Der Vat.
Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje, Edwin P. Hoyt.
Vítězství v Barmě, David Rooney.
Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, PROLOG Lubomír Vejřík, 1994.
Záhady 2. světové války, William B. Breuer.
Zlomená křídla samurajů, Robert C. Mikesh.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=128 ... &start=520

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=128 ... &start=540