Zde viz foto ilustračního náčrtu čtyř map
, na kterých jsou, na prvé mapě, americké útoky po vylodění ve dnech 7. a 8. srpna 1942. Na dalším, druhém náčrtu, je ostrov Guadalcanal s místy, která jsou zmiňována také v textu. Třetí náčrt zachycuje japonský útok v září stejného roku a čtvrtý náčrt je pak o říjnovém japonském útoku. Náčrt, jakož i jednotlivé mapy, je, jsou, pak volně na několika webech a vše bylo pro Palbu zmenšeno (Zde pak, v dalších dvou odkazech, po přiblížení a nastavení velikosti kolečkem, a následně i vyhledáním, viz ostrov Florida, jehož nejnovější dnešní název je - Nggela Sule:
https://mapy.cz/zemepisna?x=158.0992790 ... z=7&lgnd=1
za což děkuji kolegovi Mrfelix, ještě také děkuji i kolegovi Zemaktovi, viz zde z Wikipedie:
https://en.wikipedia.org/wiki/Nggela_Islands
Bylo 24. října 1942, když generál Marujama (zde viz foto
, pod kterým byl popisek, general Marujama, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo pro Palbu zvětšeno.) uspořádal poradu se svými velícími podřízenými. Porada se konala na jeho velitelství, které bylo zřízeno jižně od Stonožkového hřebenu. Následně vydal generálporučík Marujama pro svou Sandaiskou divizi konečný rozkaz k útoku, který někteří historici hodnotí tak, že byl sice stručný, ale poněkud mlhavý a zněl:
„ROZKAZ PRO 2. DIVIZI.
(Vydán 24 října ve 12,00)
Divizi se podařilo dospět k zápolí nepřítele zcela utajeně.
Ve shodě s vlastními plány hodlám likvidovat nepřítele v oblasti letiště najednou.
Levé i pravé křídlo zahájí útok v 17,00 a pronikne do nepřátelských linií.
Já zůstanu na nynějším stanovišti do 14,00 a pak budu postupovat k letišti za levým křídlem.“
Do tohoto již řečeného, stručného a mlhavého rozkazu však nikoliv mlhou zasáhla sama tamější příroda a její živly. Bylo přesně 15,00 dne 24. října 1942, doba kdy se japonské jednotky přesouvaly k výchozí čáře k útoku, když se nebe nad Guadalcanalem otevřelo, jak jen na tomto ostrově umělo, a v několika minutách byla džungle jeden „velký močál“. Přestalo fungovat spojení mezi jednotkami. Kdo byl někdy na vojně, tak ví, že muselo nastat „bez spojení není velení“. Okamžitě se velitelům praporu ztratily jejich roty, roty ztratily čety, čety ztratily družstva. Útok tak nemohl být zahájen v 17 hodin, neboť nejméně dvě hodiny vládl nepopsatelný zmatek. Teprve, když déšť ustal, začali japonští důstojníci pomocí svých spojek shromažďovat své jednotky. A třebaže jeden z velitelů plukovník Tošinaro Šodži, nezaujal se svým pravým křídlem výchozí postavení, dal netrpělivý velitel divize Marujama rozkaz, aby Nasu zaútočil na levém křídle, jakmile to bude jen trochu možné. „Krátce po půlnoci plukovník Šodžiro Išimija v čele prvního praporu 29. pěšího pluku vypálil signální raketu, která ohlásila začátek útoku. Mraky zastíraly měsíc a znovu se strhl prudký liják. Išimijova první vlna zasáhla předsunutá postavení námořní pěchoty, obklopila je a na dvou místech pronikla drátěnými překážkami přes jednu z Pullerových rot. Postup byl však zadržen a většina útočníků zabita“.
Prudký déšť neustával ani v době, kdy americká dělostřelecká a minometná palba drtila opětovné japonské útoky. Již v době po začátku japonského útoku začala 1. divize námořní pěchoty doplňovat Pullerovy linie jednotkami z 3. praporu 164. pluku. Doplňky byly skutečně zapotřebí. Pěší jednotky byly ve svém prvém střetnutí s nepřítelem přiváděny do pozic v malých skupinách, a bylo podivuhodné, jak ve svém prvém boji pěšáci skvěle obstáli. „Po družstvech a četách zaplňovali mezery, zadržovali nepřátelské pronikání a bok po boku s Pullerovými námořními pěšáky odrazili všechny útoky, kromě jednoho“.
Ten jeden útok, který prošel, byl vlastně „soukromý podnik“ velitele 29. pěšího pluku Išimiji, „který se v doprovodu pouhých devíti důstojníků a mužů s plukovním praporem složeným pod blůzou dostal hluboko do Pullerova postavení a celých 48 hodin se tam udržel, ačkoli se jeho skupinka postupně rozplývala. Před svítáním dostal Hjakutake hlášení, že "letiště je v japonských rukou“.
Velitel japonské 17. armády, generál Hjakutake (zde viz foto
, pod kterým byl popisek_Hyakutake_Haruyoshi, velitel 17. armády, foto bylo několikrát zvětšeno, a je majetkem Encyklopedie) ani nevyčkal na potvrzení této zprávy, že bylo obsazeno Hendersonovo letiště a zprávu o obsazení vyslal do éteru. Celé chybné hlášení se opíralo o akci přehorlivého plukovníka Išimiji? Je zajímavostí, že se to nikdy nezjistilo, alespoň japonský historický zdroj to nikdy nezjistil (17 th Army Opns., sv. II.), kdo vyslal ten první signál, tu prvou zprávu o obsazení letiště. Ale byl to právě tento „husarský kousek“ Išimiji, který utvrdil generála Majuramu v jeho odhodlanosti. Přeskupí prostě své jednotky a znovu zaútočí. Velitel „hrdé“ divize nechtěl prý opomenout skutečnost, „že velitel 29. pěšího pluku zanesl vlajku s vycházejícím sluncem… do nepřátelských linií“.
No a co to přineslo?
„Japonský 29. pěší pluk utrpěl strašlivé ztráty. Téměř tisíc mrtvol leželo před americkými drátěnými překážkami nebo u nich, v okopech, v zákopech i kolem nich. Když vystupovalo na oblohu nedělní slunce, mrtvoly se začaly rozkládat. Teď bylo jasné, že hlavní akcí je útok z jihu, a v neděli za svítání se začaly čerstvé jednotky přesunovat do postavení, odkud mohly podporovat Pullerovy námořní i pozemní pěšáky. Velel jim podplukovník Robert K. Hall. Několik dělostřeleckých baterií se přesunulo do nových postavení, odkud mohly doplňovat palbu jiného oddílu, který dosud přímo podporoval jižní úsek.
Odporný zápach smrti obklopoval za prudkého slunečního žáru travnatý pahorek, kde se námořní i pozemní pěšáci připravovali k dalšímu odporu."
Vandegrift (zde viz foto
, na kterém je divizní velitelství, ve kterém sedí generál Vandegrift, Guadalcanal 1942, foto je majetkem US NAVY a bylo zde zvětšeno.) odhadoval celkový počet mrtvých nepřátel na nejméně 2 000 a dodal, že mrtvoly nahromaděné před jeho liniemi vytvořily vážný odklizovací problém. Hlásil, že jeho vlastní ztráty za posledních několik dní činily 86 mrtvých a 119 raněných.“
Neděle 25. říjen 1942, Guadalcanal, Tulagi, Gavutu, dění na vodě, ve vzduchu i na zemi.
Den 25. října 1942 vešel do dějin ostrova Guadalcanal, jako “zákopová neděle“. Již od rána obnovily 150 mm houfnice generálmajora Sumujošiho rušivou palbu na Hendersonovo letiště. Na plochu zvanou „první stíhací“, kam se po jejím vytvoření již běžně uchylovala letadla před nebezpečím japonského bombardování ze vzduchu, či z moře, nyní musely letadla zůstat, včetně těch “pohotovostních“, neboť byla dráha zcela rozmoklá prudkými tropickými lijáky z noci (zde viz foto
, pod kterým byl popisek, Hendersonovo letiště. Foto bylo pro potřebu palby zvětšeno.). Tohoto stavu využili japonští vysoko letící piloti z Rabaulu, kteří nyní nenarazili na odpor. Okamžitě hlásili na své základny,“že obranné letouny jsou přilepeny k zemi“.
No a jak jinak. Netrvalo ani několik minut od hlášení a už se první skupina japonských Zer začala rozjíždět na vzletové dráze v Buinu, aby tak využila dlouho očekávanou příležitost, kdy budou moci „bušit do Američanů beze strachu, že je sestřelí střemhlavé Grummany F4F-4, Wildcaty“.
Jak vyšlo slunce v prostoru Guadalacanalu, začali námořní pěšáci, podplukovníka Pullera z prvního praporu, sedmého pluku námořní pěchoty, stejně jako pěšáci podplukovníka Roberta K. Halla, z třetího praporu 164. pěšího pluku, mlčky (po hrůzné noci z 24. na 25. října) kopat další okopy, opravovat staré a natahovat drátěné překážky.
Japonský generál Marujama ve stejném svítání, na velitelství Stonožkový hřeben, připravoval své rozkazy k dalším útokům na Američany.
O dění na moři okolo Guadalacanalu, Tulagi, Gavutu a Florida I. (viz samostatný náčrt
, pod kterým byl popisek _ostrovy_Guadalcanal, Tulagi, Gavutu a Florida /nově o Floridě, Nggela Sulu, viz výše/, náčrt je volně na několika webech a zde byl zmenšen. Po otevření náčrtu mapy, je vidět i místo, kde nad řekou Lungou západně, je řeka Matanikau a směrem k moři i vesnička Matanikau. Patrná jsou i další místa, která jsou pak v textu) nám, z denních hlášení generála Vandegrifta, pozdější generál v. v. Samuel B. Griffith, ve své knize – Bitva o Guadalcanal – str. 170, vytáhl, upravil, pro své prvé i druhé (II. vydání - Praha 2001) a poté na str. 170., popsal, následující dění:
„V přístavu Tulagi (rovnopalubní )torpédoborce z první světové války Trever a Zane (majoři Dwight M. Agnew a Peyton L. Wirtz) klidně dokončovali odevzdávání torpéd, vysokooktanového benzínu, oleje a střeliva pro čtyři MTB, které v noci přivlekly. Jippy 284 a remorkér Seminole vypluly z Tulagi do Kukumi na pravidelnou plavbu s pasažéry a nákladem. Tento neobvyklý klid byl však brzy porušen.
V 9:52 pozorovatelé v koši na Treveru hlásili, že tři rychlé japonské torpédoborce spěchají kolem Sava směrem ke Kuličímu průlivu. Byly to lodi, které dopravovaly Hjakutakův odřad Koli na místo určení východně od perimetru. Viceadmirál Mikava plánoval tuto akci velmi pečlivě a dal za předchozí noci heslem ´Banzai´ povel, aby byla provedena, jakmile dostal od Hjakutaka nesprávnou informaci, že letiště je v japonských rukou.“
Majoři Agnew na Treveru a Wirtz na Zane v danou dobu neměli ani čas se dohodnout na nějaké spolupráci, či společné akci, což by byla asi jediná možnost jak se dostat co nejrychleji pryč z přístavu na Tulagi. Pokud by totiž obě menší americké lodi v přístavu zůstaly, „pětipalcová děla Japonců by je rozcupovala“.
