Válka v Alžírsku

Konflikty a války po roce 1945 - Izrael, Korea, Vietnam...
Odpovědět
Uživatelský avatar
mantrevival
rotný
rotný
Příspěvky: 82
Registrován: 18/3/2020, 14:13

Válka v Alžírsku

Příspěvek od mantrevival »

Obrázek
Válka nebo operace k udržení pořádku?

Severoafrická země, francouzská kolonie, kde v roce 1954 žilo celkem 9 a půl milionu obyvatel z nichž byl víc jak jeden milion „bílých“. Země, kde všechno připomínalo metropolitní Francii se svými přístavy, nemocnicemi, letišti, městy, se prvního listopadového rána roku 1954 probudila do noční můry, která postupně nabírala na síle a trvalo dlouhých osm let plných bolesti, smutku a smrti, než se jí podařilo zahnat.
V počátcích bojů za nezávislost vypadaly první akce vzbouřenců jako něco, co nemá všeobecnou podporu mezi obyvateli a co není spontání. V tuto dobu ještě byla Francie považována za hlavní hybnou sílu v Alžírsku a vše co z ní vzešlo, bylo akceptováno. Sloužila jako arbitr mezi všemi národnostmi a vyznáními. Byla viděna jako síla, která bude i nadále schopna řešit ekonomickou a sociální situaci. Nutno konstatovat, že pro většinu obyvatel byla až do osudného listopadu 1954, nepředstavitelná budoucnost země bez Francie.
1. listopadu 1954 vydala Front Liberation National (FLN) prohlášení k alžírským obyvatelům o ozbrojeném boji za nezávislost. Na počátku bojů měla FLN cca. 900 členů. K dosažení nezávislosti se uchýlili k taktice zastrašování, a to vražděním jak „bílých“ alžířanů, tak původních obyvatel (hlavně těch co spolupracovali s Francouzi). Při prvních útocích bylo provedeno 70 atentátů/útoků proti různým cílům ve 30 různých městech – kasárna, policejní stanice, farmy, výbuchy náloží pod vozidly – při nichž zemřelo 7 osob. Z pohledu Francie tyto akce nebyly brány jako začátek války za nezávislost, ale jako teroristické útoky. ze vzpomínek desátníka Benjamina Andreu, kasárna v Batně:
„Ráno okolo třetí hodiny, mě probudily hlasy opilých vojáků, kteří se vraceli z vycházky. Když už jsem byl vzhůru, vyrazil jsem na záchod, který byl v přízemí. Jak jsem scházel po schodišti, zahlédl jsem otevřeným oknem zaparkované Jeepy a GMC. Byly pěkně vyrovnány mezi budovami. V tu chvíli všechno osvítil záblesk, po němž následovala ohromná rána a pak několik ran z ručních zbraní. Když všechno utichlo, přiběhl kamarád Costa, úplně zničený se slzami v očích a křičel: „Sejmuli Eugéna!!“ a já mu na to odpověděl: „Nedělej si srandu!“.
(Eugene Cochet se stal jednou z prvních obětí útoků FLN té noci. Kamarád Papin, který té noci byl ve službě na bráně (se zbraní, bez nábojů) všechno viděl, ostatní spali. A to co viděl mu způsobilo hluboký nervový otřes, že na několik dní ztratil řeč. Desátník Cochet byl se všemi poctami pohřben na hřbitově v Batně. Rodiče obdrželi o jeho smrti dopis od velitele pluku).

Co vedlo FLN k zahájení boje o nezávislost?

Pomineme-li zahraniční příklady boje o nezávislost, je v případě Alžírska nutno připomenout chudobu a nedostatek potravy. Jako země zaměřená na zemědělskou výrobu nemohlo Alžírsko čelit prudkému nárůstu populace, která roku 1921 byla 5.804.275 obyvatel a roku 1954 už to bylo 9.529.726, nárůst o 64 %! Ty 4 milióny někdo musel živit a najít jim práci. Do toho přišla ekonomická krize, 2. světová válka a poválečný velice pomalý rozjezd ekonomiky a s ní související propad HDP na obyvatele na 61tisíc Franků. 60% obyvatelstva žilo na vesnicích, kde byla nedostatečná dostupnost administrativy (např. kraj Aures –na 600tis obyvatel, byl jeden krajský úředník se dvěma pomocníky a sedm četníků ve městě Batna). Více jak 300tisíc Alžířanů odešlo do metropolitní Francie za prací a posílali peníze rodinám. Pouhých 11 % alžířanů bylo zaměstnáno v průmyslu.

Je jasné, že Francie po válce nebyla ve stavu, kdy by mohla nějak aktivněji řešit problémy v Alžírsku. Obnova metropolitní Francie byla na prvním místě. V roce 1946, aby toho nebylo málo, se přidaly boje v Indočíně. Pro Francii bylo Alžírsko výspou její koloniální moci a jeho ztráta na začátku 50. let nepřipadala v úvahu. V Alžírsku ale narůstala nespokojenost s masivní nadvládou francouzů a jejich koloniálním přístupem a drancováním zdrojů (plyn, ropa atd.). Pro FLN byli „alžírští Francouzi“ pouhou menšinou, která již dále nesměla rozhodovat o stavu země.

Útoky ze strany FLN byly zahájeny v oblasti Aures a Kabylie. K vyřešení této situace vyslal ministr vnitra Francois Mitterand do Alžírska tři roty speciálních sil policie (Compagnie Republicaine de Securité – CRS) a zrušil tajné hnutí Mouvement pour le triomphe des libertés démocratiques (MTLD). Již druhého listopadu 1954 byli zadrženi vedoucí činitelé této organizace.
5. listopadu byli v Oranu zadrženi, bývalí příslušníci MTLD, kteří tvořili jádro Comité Révolutionnaire d´Unité et d´Action (CRUA). Tato organizace vytvořila ozbrojenou část FLN – Armée de Libération Nationale (ALN). Ta pak sváděla veškeré boje s francouzskou armádou a chránila příslušníky FLN. Francie měla v tu dobu na alžírském území 80tisíc vojáků, z toho 50tisíc bylo v pozemním vojsku. Ale, z tohoto počtu bylo jenom 6tisíc nasaditelných. A tak 6. listopadu vyslala francouzská vláda do Alžírska další armádní jednotky. Jednalo se o jednotky z Maroka a Tuniska. Jedna z prvních byla 11. pěší divize se svými 10 prapory.

Navýšení počtů
Násun takového množství vojáků se zpočátku potýkal s mnoha problémy – kde vůbec jednotky ubytovat, jak je zásobovat atd.atd. A tak jednotky spaly pod stany. Pak byl zaveden systém „D“, který umožnil zabírání/rekvizici domů a pozemků. To se samozřejmě nelíbilo alžírským francouzům, ale brzy pochopili, že je lepší mít na zahradě Francouze než FLN/ALN. V odlehlých oblastech bydleli vojáci v domcích s místními. Armáda se snažila, aby všichni vojáci měli alespoň jednou týdně koupel!! Legie byla rozmístěna ve starých kasárnách, které byly vybydlené. A tak se začalo všude budovat, vojáci neměli chvilku oddechu – patroly, doprovody konvojů, pohotovostní jednotky, stráže, služba v kuchyni a pak hned do práce na zvelebování.
U některých pluků – stacionárních, byly i případy, kdy vojáci byli umístěni na předsunuté stanoviště a svého velitele roty viděli max.1x za měsíc a své kamarády z nástupního termínu třeba neviděli celou dobu nasazení. Samozřejmě problémy byly ve všech oblastech – strava, zásobování výstrojí a výzbrojí. Výcvik všech branců v metropolitní Francii neodpovídal požadavkům na vedení guerilové války, povolaní záklaďáci postrádali motivaci jít bojovat za kolonie. Některé zmobilizované útvary dostávaly ještě staré pušky Lebel, více:
https://fr.wikipedia.org/wiki/Armes_uti ... %C3%A7aise

Francouzská armáda musela v průběhu let stahovat i jednotky rozmístěné v Německu, proti čemu se ohradilo NATO. Výcvik nových legionářů probíhal přímo u bojových jednotek nasazených v oblasti Sidi-Bel-Abbes, kde byl relativní klid. Po určité době byli legionáři převeleni k plukům do oblastí tvrdých bojů. Další kroky následovaly v roce 1955, kdy Francie 1. dubna vyhlásila v Alžírsku nouzový stav. Vzápětí prodloužila vojenskou základní službu na 27 měsíců (někdy i 30) a povolala zpět do zbraně ročníky 1952-53-54. Byli povoláni všichni svobodní i ženatí. U ženatých se bral v potaz počet dětí – bezdětní všichni, s jedním a druhým na cestě nebrat a s dvěma dětmi, taky nebrat (samozřejmě se našly výjimky). Tyto pravidla platila pro nižší hodnosti, od romistra nahoru šli všichni, bez výjimek. Těmito opatřeními se armádě podařilo zvýšit stavy z 80tisíc v roce 1954 na 200tisíc v lednu 1956 a na 400tisíc na konci roku 1956. V roce 1957 dosáhl počet francouzských vojáků 450tisíc a k nim bylo 60tisíc bojovníků, tzv. harkis, místních branců (dalších 20tisíc Harkis pomáhalo v ostatních složkách).
Obrázek

Pro znovu povolané vojáky (rappelés) nebyl dostatečný počet velících praporčíků ani důstojníků. Sedm posledních promocí ze Saint-Cyru zmizelo v Indočíně. A tak byli povoláni důstojníci logistiky, administrativy, a dokonce i bývalý důstojníci, kteří byli vězněni za druhé války v Oflagu. A tito se měli postavit před vojáky, kteří vůbec nechtěli do Alžírska. Vojáci na své cestě do Marseille velice často poničily, co se dalo. Z vlaků musely být odstraněny záchranné brzdy. Došlo i k několika vzpourám, které byly potlačeny CRS a pak už všichni odjeli do Alžírska – zákon je zákon a musí se poslouchat. K těmto vzpourám se přidávaly i jejich manželky, milenky i rodiny, které si lehaly na koleje před vlaky. Vedení měst Eymoutiers, Grenoble a další zakázaly průjezd vojenských konvojů městem.
Po převozu do Marseille následovalo nalodění na různé parníky jako Athos II, Ville d´Oran atd. a další strašidelná etapa mohla pokračovat. Vojáci většinou protrpěli tuto cestu, průměrně 34hodin, s nepoživatelným jídlem, mořskou nemocí a v některých případech i nepřízní počasí. To se pak museli všichni schovat v podpalubí, kde všechno smrdělo a „zvratky tekly podle toho, jak se loď nakláněla“. Někteří vojáci i v bouřlivém počasí raději spali na palubě připoutáni opasky k zábradlí...Námořníci měli skvělý byznys, neboť jim nabízeli dobré pití, cigarety, jídlo a za 50,-Franků i svoji postel!! Podle svědectví vojáků byl rok 1962 pro námořníky velice špatný, protože přišli o 13. plat....!!
Obrázek

Mnozí vojáci v životě nebyli v Alžírsku, ani neviděli moře, a jejich první dojmy byly většinou pozitivní, protože viděli a na chvíli zůstávali ve městech, která jako by z oka vypadla těm francouzským. Jakmile se však začali přesunovat do bojovách oblastí, ráz krajiny, lidi, domky všechno bylo jiné. Chudoba kam se podíváš. Z přístavů většinou putovaly dobytčáky a pak náklaďáky.

Francouzská armáda
Jednotky francouzské armády byly rozděleny na statické – udržovaly bezpečnost v přidělených sektorech a zásahové/úderné – paras, legionáři, commandos vzdušných sil a námořnictva, které působily převážně v „zakázaných zónách“. Letectvo mělo v Alžírsku přepravní letky, tři letky bojové podpory, dvě vrtulníkové letky a jednu stíhací letku.

Cizinecká Legie
Více než polovina bojových jednotek Cizinecké legie byla ještě v Indočíně, kde se dávala dohromady, a to jak fyzicky, tak morálně z prohry u Dien Bien Phu, bylo nutno ji povolat zpět. Morálka legionářských jednotek byla nízká, dezerce na denním pořádku a rekrutace se nedařila. V Alžírsku byl jenom 1. pěší pluk Cizinecké legie (1. REI) a trvalo další dva roky, než víceméně kompletní Legie byla v Alžírsku.
15. prosince 1954 – připlouvá do Algeru 3. pěší pluk Cizinecké legie (3. REI) – bojem zocelená jednotka, zasažena vlnou dezercí při proplouvání Rudého moře a Suezského průplavu
23. února 1954–2. REI připlouvá do Bizerte (Tunisko), vzápětí se přesouvá do Maroka a odtud v roce 1956 do Alžírska
25. března 1955–1. výsadkový prapor Cizinecké legie (1. BEP) se vyloďuje v Mers-el-Kebir. 1. září 1955 je reorganizován na 1. výsadkový pluk (1. REP).
červen–červenec 1955 – připlouvá 13. polo-brigáda Cizinecké legie (13. DBLE) a je nasazena v oblasti Constantinu.
listopad 1955 – připlouvá 1. tankový/obrněný pluk Cizinecké legie (1. REC) a je umístěn do svých bývalých kasáren v Sousse, které byly opuštěné od roku 1939.
18. listopadu 1955 – připlouvá do západního Alžírska 2. BEP, taktéž je reorganizován na výsadkový pluk.
únor–duben 1956 – připlouvá 5. REI
říjen 1956–2. REI se vyloďuje v Alžírsku
březen 1957 – se z Agadiru, Maroko přesouvá 4. REI do oblasti Tébessa
K celkovému počtu deseti pluků cizinecké legie rozmístěných v Alžírsku je nutné ještě připočítat tři automobilní roty (compagnie saharienne portée de légion-CSPL) – 1. v Aïn-Sefra, 2. v Laghouat a třetí v Sebha. V roce 1956 vznikla poslední 4. CSPL v Aïn-Sefra.
Po ukončení přesunu z Indočíny dosáhly dezerce nejvyšší úrovně, a to v průměru 35 dezertérů za měsíc. Takovéto vysoké číslo legie doposud nezažila a bylo třeba reagovat. Změny začal plukovník Lennuyeux, který vydal rozkaz, jak dál pokračovat, aby se zvedla morálka prostých legionářů. Cituji: „Nesmíme se nechat zmást pocity legionáře vůči nám. Ať se nám to líbí nebo ne, prestiž Francie je otřesena a je těžší než v minulosti prosadit velká slova cti a loajality v srdcích zklamaných vojáků, kteří mají sklon považovat se za skutečně zneužité žoldáky. Povstalecká propaganda to navíc nepřestává zdůrazňovat“.
Ze všech dezertérů je odhadováno, že cca. 7 % se přidalo na stranu FLN. Většinou se jednalo o vojáky nižších hodností.
Situace v legii nebyla nijak jednoduchá. V roce 1955 došlo ke zrušení tzv. Depot Commun de la Legion etranger, přijímací středisko Cizinecké legie. Tento úkol připadl 1. REP, který tak měl tabulkově 4443 vojáků, ale v reálu byl rád, když postavil jeden bojový prapor o síle 330 vojáků. To se změnilo až v roce 1958, kdy pluk měl jenom 1200 tabulkových míst a byl rozdělen do čtyř bojových rot na místo praporů. K tomu měl dva taktické štáby, průzkumnou rotu a rotu bojové podpory s minomety a bezzákluzovými 75mm kanóny.
V průběhu války tvořila legie 5 % celkového stavu francouzské armády v Alžírsku. I přes tento nepoměr, většina úkolů šla za ní a za jednotky paras, kde bylo nejvíc profesinálních vojáků. Ke konci války byla primárně legie nasazována všude kde se dalo, aby se snížily ztráty francouzských vojáků. Celkové ztráty legie v Alžírsku tvořily 65 důstojníků, 278 praporčíků a 1633 vojáků, což činí cca. 10% celkového stavu Legie.

Otevřené nepřátelství

V srpnu 1955 došlo severně od Constantinu k prvnímu většímu nasazení armádních jednotek proti vzbouřencům jako odplata za masakr 123 osob civilistů Evropanů/Alžířanů – včetně žen a dětí, vojáků a policistů, kteří byli brutálně zabiti zfanatizovaným davem. Na odplatu armádní jednotky zabili na 1200* místních a FLN byla spokojená, protože dosáhla svého prvního cíle – rozdělit muslimy a Evropany. (*pozn. počty se liší podle autora).
I když v tuto dobu už byly útoky ALN na denním pořádku, tento byl svojí brutalitou a rozsáhlostí největší. Armáda požádala o další navýšení počtů. A tak začátkem roku 1956 již měla k dispozici na 40tisíc bojovníků. S tím už se samozřejmě dalo něco podniknout. Francouzská armáda na nic nečekala a zahájila své operace, a to takovým způsobem, že již v roce 1956 nebyla ALN schopna organizovat vojenské jednotky jinak než mimo území Alžírska. Hlavně v Tunisku a Maroku a tomu bylo nutno taktéž zabránit, více dále v textu Železná opona se zvedá. V roce 1956 byla ve Philippeville vytvořena 25. výsadková divize. Její součástí bylo pět pěších pluků (2. RCP, 2. REP, 8. RPIMa, 14. RCP a 18. RCP), dva obrněné pluky (1. RHP a 13. RDP) a další podpůrné jednotky. Na začátku jí velel generál Gilles. Další následovala 10. výsadková divize, 1. REP, 2. RPC, 3. RPC, 6. RPC a 1. RCP, pod velením generála Massu.

Ihned v počátcích bojů se rozjela výzvědná/zpravodajská činnost v celém prostoru Alžírska. Získávání zpráv o odboji bylo rozhodujícím úspěchem francouzské armády v boji proti FLN/ALN. Metody, které byly používané se staly na dlouhá desetiletí nejtemnější stránkou francouzské armády, o které se nesmělo mluvit (i dnes je to stále citlivé téma). Slovo mučení bylo nahrazeno slovem „výslech“, při kterém bylo možné oficiálně použít jakýchkoliv metod k získání informace. A tak se mučení stalo rutinou pro většinu jednotek, hlavně ale pro speciální jednotky, paras a legionáře. Jeden z nástrojů používaných při výslechu:
https://fr.wikipedia.org/wiki/G%C3%A9g%C3%A8ne

Největšího úspěchu při získání informací dosáhli Francouzi při operaci ve městě Alžíru v roce 1957. Samozřejmě FLN/ALN nezůstávaly v ničem pozadu.

Železná opona se zvedá – Ligne MORICE

Z důvodu vysoké aktivity francouzské armády, dochází v roce 1956 k nárůstu nových výcvikových kempů FLN/ALN na území Tuniska a Maroka a následnému přecházení hranic těchto nově vzniklých jednotek. Hlídání moře a saharské pouště bylo dostatečné ale pozemní hranice s těmito státy byla dlouhá a víceméně nekontrolovatelná. Každý měsíc bylo dopraveno do Alžírska tisíce kusů zbraní a munice. Francouzi se rozhodli tomu zabránit. Ministr obrany Morice nařídil vybudování „elektrifikované železné opony“ na obou dotčených hranicích, u Tuniska – 460km a s Marokem 750km. Opona dostala jeho jméno a v červenci 1957 byla zahájena její výstavba ženijními jednotkami, vyslanými za tímto účelem z Francie. Opona umožňovala v reálném čase signalizovat jakýkoliv pokus o její překonání, ale nebylo možné určit přesné místo.
Obrázek
Po jejím vybudování bylo do oblasti nasazeno šest pluků na ostrahu a zajištění chodu pozorovacích stanovišť. Dalších pět výsadkových pluků bylo rozmístěno v zázemí jako „úderné jednotky“ pro likvidaci možných narušitelů. Další čtyři pluky byly použity jako krycí/podpůrné jednotky v „zemi nikoho“. Takovýto systém nasazení jednotek neumožňoval použití protipěchotních min, které mohli alespoň částečně kompenzovat bojové jednotky potřebné k boji se vzbouřenci. Účinnost opony byla okolo 30 %.

V roce 1959 rozhodl generál Challe o zvýšení účinosti této železné opony a nařídil zdvojnásobit elektrifikovanou část, hlavně v její severní části, a doplnit ji o protipěchotní miny. Opona byla vybavena třemi různými napětími, tak aby na ni mohli být napojeny protipěchotní miny. Ke zlepšení střežení a snížení počtu vojáků byla doplněna radary k detekci pohybu a dělostřelecké palby a seismickými čidly na detekci pohybu. Pozemní radary byly rozmístěny hlavně v jižní části, kde začínala Sahara a byly obsluhovány námořníky. Po dokončení zlepšovacích prací účinnost opony stoupla pomalu na 100 %. Převoz zbraní klesl z tisíců měsíčně na pouhé stovky v roce 1960.
K zabezpečení jejího chodu bylo zapotřebí 104 elektrocentál. Přes den v ní bylo napětí 2500V a v noci 5000V. Dále v ní byla telefonní linka pro podávání hlášení a vyžádání pomoci patrolami. Ty byly buď motorizované, hlavně v noci, nebo pěší. Ráno a večer přelétaly oponu vrtulníky, aby našly možné průchody. V noci byly k dispozici letadla s osvětlovacími pumami, které byly schopné proměnit noc v den na dlouhých pět minut. V roce 1961 se dostaly do služby speciálně upravené B-26C s namontovanými radary, kterým se podařilo zachytit 38 letadel a vrtulníků, z nichž 9 bylo sestřeleno.

Ve východní části bylo položeno víc jak 3milióny min, v celém Alžírsku pak 11miliónů!! (ukončení odminování proběhlo v roce 2017). V průběhu výstavby, ale i po jejím dokončení, došlo k několika pokusům ze strany ALN k jejímu zničení, ale ani jeden nebyl úspěšný. Podle různých zdrojů, ALN žádalo o pomoc všechny zpřízněné státy (SSSR, Čínu atd.) s cílem najít způsob, jak jí zničit. Jediný efektivní způsob se ukázalo těžké dělostřelectvo a letectvo, ale jeho použití Tunisko i Maroko ze svého území nedovolily. ALN byla vybavena těžkými minomety, kterými donutila Francouze zodolnit svá pozorovací stanoviště. Od konce roku 1960 pokusy o její překonání z neznámých důvodů klesly. Jestli k tomu vedla účinnost zásahů francouzské armády nebo změna strategie velitele ALN plukovníka Boumedienna se neví. On sám nařídil a vedl v roce 1960 dvě operace ALN k překročení opony. První v březnu a druhou v červenci. Obě trvaly 14 dní a v březnu se za cenu 40mrtvých vzbouřenců podařilo přejít několika individuím. V červenci byl výsledek ještě horší, 300mrtvých a ani jeden neprošel.
Celková cena na její vybudování a údržbu dosáhla úctyhodných 500miliónů Franků.
https://fresques.ina.fr/independances/f ... orice.html

Bitva o Alžír 7. 1. - 9. 10. 1957

Na konci roku 1956 bylo město Alžír sevřeno strachem z útoků, které byly namířeny jak proti civilnímu obyvatelstvu, tak i francouzským vojákům. V průměru to vycházelo na 4.3 útoky na den. Z části se jednalo o pumové útoky a pak zde byly útoky střelnou nebo chladnou zbraní. Za jejich organizací stál šéf místní buňky FLN Yacef Saadi, kterému se podařilo vytvořit síť spolupracovníků s jejichž pomocí sháněl materiál k výrobě bomb, které pak byly umístěny na veřejně přístupných místech. Hlavním strůjcem bomb byl Ali la Pointe a k jejich pokládání byly používány především ženy a muži převlečení za ženy, pracovníky plynáren nebo opraváře sloupů veřejného osvětlení.

“Aby nás brali vážně, musíme rozhýbat Alžír. Jedna bomba nadělá víc humbuku než nějaká léčka v Kabylii. V Alžíru? o tom bude mluvit každý. Tisk bude psát velkými písmy, rádio i kina o tom budou vysílat. To je tady, kde se musí odehrát všechno důležité!” Yaceef Saadi, když převzal v březnu velení FLN v Alžíru. Situace došla tak daleko, že 4. ledna 1957 je veškerá civilní a vojenská moc v Alžíru, dána do rukou generála Massu. Pod jeho velením zůstala 10. výsadková divize s 8tisíci bojovníky, která se nedávno vrátila z nepovedeného výletu do Suezu. K ní přibyla policie, městská policie, justiční stráž – celkem 1100mužů, tajné složky Ministerstva vnitra, výzvědné služby Groupe Renseignement et Exploitation (GRE) pod velením kapitána Legera – kontra-špionáž s jejím 11. úderným plukem, 9. pěší pluk zuávů rozmístěný v Casbachu, 350 tankistů z 5. Afrického jízdního pluku, 400 mužů z 25. průzkumného praporu, 650 vojáků ze dvou zásahových a průzkumných oddílů, 920 mužů pořádkové roty CRS a 1500 francouzských usídlenců „pieds-noirs“. https://fr.wikipedia.org/wiki/Pieds-noirs

Dostatečné množství k provedení operace, jejichž úkolem bylo rozdělit Alžír na sektory a hlídat veškerý pohyb uvnitř města. 7. ledna 1957 generál Massu oficiálně převzal moc starosty města a armádní jednotky se přes noc staly policejními. Ihned po nástupu armádních jednotek, FLN/ALN rozjelo sérii atentátů a na konci měsíce vyhlásilo FLN generální stávku rozesláním tohoto vzkazu – „jestliže nepřerušíte práci, po celou dobu stávky, ALN bude mít povinnost vás nemilosrdně zlikvidovat, ať jste, kde jste!“. Francouzům se za použití výsadkářů podařilo tuto stávku ukončit během několika dnů, kdy silou dovezli/dovedli prodavače do krámů, sváželi dělníky a vedoucí do továren.

Vojáci začali patrolovat ve městě, prohledávali domy, prováděli výslechy zadržených a taktéž se snažili infiltrovat do sítě FLN/ALN. Čtvrť Casbach byla obehnána ostnatým drátem, vstup a výstup do/ze čtvrtě byl kontrolován, domy byly prohledávány jeden po druhém, byt po bytu. Na město bylo uvaleno stanné právo a Francouzi mohli v kteroukoliv hodinu, kohokoliv zatknout, podrobit ho výslechu a pak buď zastřelit, nebo propustit. Průzkumná a výzvědná skupina kapitána Legera využila k infiltraci sítě FLN/ALN, jejích bývalých členů.

„Ne, tisíckrát NE! Legere. To, co mi nabízíte je nesmysl, a v žádném případě vám nedám zelenou k realizaci. Sám sebe se ptám, jestli víte, kam až může tato neopatrnost zajít? V situaci, ve které se nacházíme, se mi to zdá předčasné. Nenaléhejte!“ řekl plukovník Godard (velitel čtvrti Alžír-Sahel, náčelník štábu generála Massu, velitel jednotek GRE) kapitánovi Legerovi, když za ním přišel s návrhem proniknout v přestrojení mezi FLN. Rozhovor se odehrál ve vile Bruce, odkud měl plukovník krásný výhled na město a dobře si uvědomoval, že „Ville blanche“ (Bílé město) každodenně přináší mrtvé a zraněné. Muži, ženy, děti, Evropani a muslimové, k sobě nacházeli cestu až po smrti, roztrháni bombami položenými na stadionech, v pouličních lampách, kinech a na diskotékách, nebo zastřeleni uprostřed bílého dne jako psi.
Kapitán Leger byl přidělen do jeho podřízenosti a měl jasno jak postupovat: „Pane plukovníku, situace je pro mě jasná. Víme, že Yaceef a jeho štáb žijí v Casbachu, kde všechna důležitá místa jsou hlídána. Všechny prohledávací operace, byly neúspěšné, není-li pravda? Vzbouřenci mají téměř nezjistitelné úkryty, skvělou informační síť, systém hlídek, které jim pomáhají se skrýt a přemísťovat se v úplném klidu. Zahaleni do ženských obleků, mění úkryty, ve spolupráci se svými rozvědčíky, ať už žen nebo dětí, kteří je včas varují před příjezdem našich vojáků. Vzácná, neočekávaná, setkání se většinou obrátila v jejich prospěch, kromě jednoho, kdy jsme zadrželi Djamilu Bouhired. Trefa do černého!“.
https://en.wikipedia.org/wiki/Djamila_Bouhired

Poté co típl cigáro a hned si zapálil další, klidným hlasem pokračoval: „Obyvatelé jsou neustále pozorováni údernými skupinami, jejichž úkolem je dbát na dodržování disciplíny stanovené FLN. Tito mladí, většinou netáhla, prožívají dobrodružství jako na Divokém západě nebo v komiksech. Já osobně jsem přesvědčen, že je možné je získat na naši stranu a zapojit je do našeho úsilí, když jim nabídneme nějaký cíl, né-li ideál.“
Plukovník dobře věděl, že veškeré možné nabídky na spolupráci v podobě letáků, rozhlasového a televizního vysílání nebo vypsané odměny, jim ale prozatím nepřivedly, žádnou velkou rybu, jenom potěr. V tu chvíli zazvonil telefon, plukovník ho zvedl a dal si sluchátko k uchu. Kapitán viděl, jak mu po chvíli zbrunátněla tvář, zkrabatil čelo a tiše poslouchal, aniž by řekl slovo. Bylo jasné, že se stalo něco špatného. Než plukovník zavěsil, řekl do telefonu: „Dobře, udělejte, co je třeba. Jako vždy, uzavřít prostor, zkontrolovat všechny a ověřit totožnost. Hlášení mi podejte, jakmile budete hotovi.“


Plukovník pomalu zavěsil a řekl Legerovi: „Voják, smrtelně zraněný střelou do krku. Díval se do výlohy krámu v ulici de la Lyre. Samozřejmě, žádný svědek. Legere mám toho dost! Pokračujte, co mi nabízíte?“
Leger: „Pane plukovníku, mám s sebou skupinu bývalých vzbouřenců pocházejících z Casbachu a myslím si, že jsou úplně na naší straně. Tito muži skvěle znají organizaci FLN. Jeden z nich, Khouas Boualem, má skvělou paměť na tváře. Jeho bystrému oku neunikne nikdo z jeho bývalých spolupracovníků i kdyby převlečený za ženu. V případě náhodného setkání, výhoda bude na straně rychlejšího střelce. Nemáme jiný kontakt s populací než prostřednictvím prohlídek, kontrol, které právem považuje za šikanu. Co je důležité v této situaci, je možnost diskuze a přesvědčování. Věc bude o to jednodušší, pokud to budou dělat lidé, kteří s námi ještě včera bojovali.“

plukovník: „To už děláme, celé měsíce, rádio, tisk, vývěsky a nic!“
Leger: „Pane plukovníku, muslimové jsou nedůvěřiví. Co pro ně znamená nějaká vývěska, když neumí číst, vysílání, které si raději neposlechnou a věří propagandě šuškané z ucha do ucha, na zahrádkách kaváren nebo večer doma po zákazu vycházení, v tajnosti v bytech v Casbachu? Je třeba použít metody našich nepřátel. Nabízím vám, že já s dalšími sedmi, osmi muži se infiltrujeme do starého města, v modrém oblečení jako prostí dělníci a samozřejmě budeme mít pistole MAT-49, jako naši protivníci. Budeme v ulicích celé dny, budeme navštěvovat byty, jíst budeme v tavernách, pít kávu a čaj v kavárnách. Třeba budeme mít štěstí a potkáme nepřátelskou skupinu. Já budu vyhodnocovat zprávy, které nasbíráme, a zhodnotím jaký mohou mít vliv na slepou důvěru v nezranitelnost Yaceefa.“
Plukovník: „Říkáte všichni ozbrojeni?“
Leger: „Přesně tak, pane plukovníku, všichni ozbrojeni. Je to absolutně nezbytné. Mám plnou důvěru v mé muže. A myslím, že by to byla velká chyba jim je nedat.“
Plukovník: „Jen chci říct, že je to čistá a jednoduchá sebevražda.“

S tím se oba rozešli, a kapitán Leger věděl, že jeho věc je na dobré cestě. Kapitán pak odešel do svého velitelství na ulici Emilie-Mauhren v samém srdci Casbachu. Tento rozhovor se odehrál počátkem dubna 1957 a do týdne dostal kapitán Leger zelenou. Tím se rozjela nejlepší a největší infiltrační operace francouzské armády v Alžírsku, na jejímž konci bude celá buňka v Casbachu zlikvidována a v řadách FLN/ALN bude zaseta nedůvěra ve vlastní lidi, která povede k čistám ve vlastních řadách.

Nejtěžší období operace květen až srpen ponesou na svých bedrech výsadkáři plukovníka Bigearda (3. RPC). Yaceef Saadi bude zatčen až v září 1957, poté co ho zradí jeden z blízkých spolupracovníků. Jeho zatčení provedou legionáři 1. REP pod velením podplukovníka Jeanpierra, který na čele svých vojáků, bude zraněn střepinami granátu, který po nich hodí Saadi ze svého úkrytu. Velení převzal plukovník Godard, který je chtěl oba živé. Zatýkání zabralo celé 4 hodiny. Yaceef trval na tom, že mu bude přiznán status válečného zajatce. V době zatýkání měl Yaceef chřipku a byl v horečkách a ani on, ani Zohra, nechtěli zemřít, ale ani dát svoji kůži zadarmo. Celá akce došla tak daleko, že Francouzi připravili nálož, kterou umístili k jeho skrýši a zapálili zápalnici. Poslední ránu mu dala nechtíc jeho přítelkyně, která se snažila spálit veškerou korespondenci, ale kvůli špatnému přístupu vzduchu papír nechtěl hořet a ze skrýše se stala víceméně „plynová komora“, a Yaceef dostal záchvat kašle. Pak se vzdali výsadkářům. Po výslechu byl odsouzen k trestu smrti i se svojí milenkou/spolupracovnicí Zohrou Drif. V roce 1959 je generál de Gaulle omilostnil a v roce 1962 byli propuštěni.

pplk. Jeanpierre našel svou smrt v květnu 1958, když byl jeho velitelský Allouette sestřelen při bojích s ALN u Mermery. Pohřben byl se všemi poctami na legionářském hřbitově v Puyloubier.
https://fr.wikipedia.org/wiki/Pierre_Paul_Jeanpierre

plukovník Godard měl trošku jinou historii, aktivně se zapojil do generálského puče a po jeho nezdaru se stal aktiním členem OAS (Tajná armádní organizace). Za tyto činy byl v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti. Podařilo se mu skrývat až do roku 1967, kdy byl objeven v Belgii. V roce 1968 dostal milost a zemřel v roce 1975 v Belgii.
https://fr.wikipedia.org/wiki/Yves_Godard_(officier)

„To bude ohňostroj, který tady ještě nikdo neviděl!“ prohlásil Ali La Pointe, když se dozvěděl o nové operaci „Kandelábry“ při které byly bomby ukládány do sloupů elektrického vedení na trolejbusových zastávkách, převlečenými příslušníky ALN. Klíč a převleky obstaral jeden zaměstnanec energetické společnosti. Časy byly nastaveny na 18.25-18.30, tedy na dobu, kdy většina zaměstnanců jela z práce domů.

Jedna z nejdůležitějších osob této skupiny, Ali La Pointe, byl odhalen 8. října 1957. V době zadržení Yaceea Sadiho, Ali La Pointe jenom o chloupek unikl zatčení. K odhalení Aliho přispěl maximální měrou člen Legerova komanda Zerrouk (někdo tvrdí že ho „práskl“ Sadi), kterému se podařilo s ním navázat kontakt. Zerrouk byl totiž vysoce postavený vojenský činitel ALN a nikdo netušil, že pracuje pro Francouze. Lokalizovat Aliho mu zabralo tři týdny a pak byl odhalen jeho úkryt v ulici rue des Abdérames č. 5.
Dům byl obklíčen vojáky 1. REP a byl navázán kontakt s hledaným. Ten se nechtěl vzdát, a tak major Guiraud rozhodl o provedení násilného vniknutí do budovy. Ženisté položili nálože a po poslední nabídce ke vzdání se, byly nálože odpáleny. Následoval mohutný výbuch, po kterém se celý dům zřítil.
Při odklízení sutin, bylo nalezeno 17 mrtvých z nichž 3 byli Ali La Pointe a jeho dvě spolupracovnice, dalším nalezeným byl „Malý Omar“ (1944-1957), jehož tělo bylo výbuchem odhozeno mimo dům. Malý Omar byl důležitou spojkou v Casbachu.
https://fr.wikipedia.org/wiki/Ali_la_Pointe

Po tomto úspěchu už v Alžíru až do konce války nebyl spáchán žádný atentát.

Operace Timimoun

Všechno začalo 17. října 1957, když rota tvořená alžírskými goumy (cca. 70) zabila svých 13 francouzských velitelů (otráveni jedem) a vytvořila katibu ALN. Pak jako by se po ní slehla zem. Dezertéři se ztratili v prostoru cca. 350tisíc km2.
8. listopadu tito zběhlíci přepadli u Timimounu - „Perla pouště“, kolonu petrolejářské společnosti v doprovodu jednotky Cizinecké legie. Podařilo se jim zadržet 2 civilní inženýry a 5 legionářů. Několik muslimských dělníků bylo zabito a auta spálena. Dělníkům, co se podařilo uprchnout, oznámily tuto událost na policejní stanici v Timimounu.
15. listopadu byl do oblasti vyslán 3. výsadkový koloniální pluk (3. RPC), kterému velel podplukovník Bigeard. K tomu mu byla přidělena 4. saharská motorizovaná rota Cizinecké legie (4. CPSL), dvě letky T-6, tři Ju-52, tři Noratlasy, tři velitelsko-průzkumné Pipery a šest transportních vrtulníků H-34. K tomu měl Bigeard svůj velitelský vrtulník Bell. Petrolejářská společnost zapůjčila pět Landroverů. Celkem měl Bigeard k dispozici cca. 1500 mužů. Pluk musel urazit dlouhých 550 km do místa nasazení. V tu samou dobu už se rozjela pátrací operace. Po několika dnech vzdušného průzkumu a výslechů místních obyvatel se dostavily první výsledky. Bylo zadrženo 96 podezřelých a 32ks zbraní. Katiba byla spatřena u vesnice Hassi Rhambou, cca. 80 km severovýchodně od Timimounu.

V noci z 20. na 21. listopadu 1957 provedla 3. rota, kapitána Lambyho, 3. RPC, kombinovaný přesun – pěší na 15 km a pak vrtulníkový – k uzavření prostoru z jihu. Jakmile rota kapitána Lambyho navázala kontakt se vzbouřenci byl vydán rozkaz provést vzdušný výsadek 4. roty poručíka Douceura do blízkosti Hassi Rhambou a jako poslední dorazila rota na Landroverech a GMC. Před výsadkáři provedly útok bitevníky
T-6 a výsadkáři skočili víceméně vzbouřencům na hlavu ze 180 m (zbraně připraveny ke střelbě). Obklíčení bylo úplné a francouzům se podařilo v těžkých bojích, které trvaly až do 19.hodiny, zabít 52 povstalců (20 dezertérů) a zadržet několik místních členů FLN. Zbytku katiby se podařilo pod příkrovem tmy uprchnout. Na francouzské straně bylo osm mrtvých. První dějství skončilo.
ze vzpomínek rotmistra Cloareca (řečený CloClo), 3.rota, 3. RPC:
„Po vysazení z vrtulníků, několik kilometrů od vzbouřenců, byla na čele rotního uskupení 1. četa poručíka Rohera. S naváděním nám pomáhal průzkumný Piper. Poručík Roher byl velmi horlivý a vzal si do hlavy, že naše četa je dožene jako první a dostane je. Stále zvyšoval tempo přesunu, a ani když ho jeho zástupce, nadrotmistr Sentenac, na to upozornil, nic se nezměnilo. Poručík Roher odpověděl: „Udržovat tempo, spojíme se později.“ A tak četa pokračovala v nastaveném tempu. Po hodině přesunu mu už volal samotný velitel roty: „31 tady 30. Zpomalte! Jste moc vepředu a zbytek roty je moc daleko. Takhle to dál nejde.“
Poručík neodpověděl ani na potřetí, kdy mu kapitán de Lamby řekl: „Zpomalte! Sakra!“ Ráno okolo 9 hodiny už bylo na čele jenom 10 vojáků s velitelem družstva Cloclo a poručíkem Roherem. Zbytek čety s praporčíkem Sentenacem, byl někde mezi dunami. „Pak se ozvala rána a vojín Schneidenbach byl smrtelně zraněn. Tím byl postup čety zastaven. Jelikož zdravoťák Fialon nebyl na místě, pokusili jsme se mu poskytnout první pomoc, marně. V tu chvíli poručík Roher zavelel, že zůstaneme na místě a vyčkáme příchodu zbytku jednotky. Kolem už se ozývala palba, jak se postupně jednotlivé čety přibližovaly k H.Rambou. Když se poručíkovi podařilo navázat spojení s velením roty a po podání hlášení, bylo z odpovědi kapitána znát, že je hodně naštvaný. V tu samou chvíli dorazil zbytek čety a Sentenac se rovnou vrhl ke mně s ošklivým pohledem na poručíka“.
Zeptal se mě: „Cloclo, odkud přišel výstřel?“ a já mu odpověděl: „Asi 400 m severně, jsem dalekohledem našel pozorovatele. Myslím, že je tady snajpr, aby nás zdržel.“
Sentenac se chtěl osobně podívat a šel skrčený na dunu. Stačil jsem mu říct: „Seržo, opatrně, ten, co střílí je hodně dobrý.“ V tu chvíli padla další rána, a Sentenac se skácel s prostřeleným stehnem (některé zdroje tvrdí do břicha-z fotek víc reálnější). Rána zasáhla hlavní tepnu a způsobila mu vnitřní krvácení. Pomohl jsem mu dolů do skrytu. Během chvíle upadl do kómatu, z kterého už se neprobral. Zdravoťák, který se k nám doběhl ho prohlédl a začal ošetřovat, když se z rádia ozvalo: „Dostali poručíka!“. Řekl jsem zdravoťákovi, aby dal seržovi morfium a běžel za poručíkem. Bohužel k němu nedoběhl. Sentenaca jsme odnesli na nosítkách k vrtulníku, kde byl i Bruno – odposlouchával rádiový provoz. Sentenac zemřel na palubě letadle na cestě do nemocnice v Colomb-Bechar. Poručík Roher toto střetnutí, taktéž nepřežil“.

Bigeard okomentoval smrt nadrotmistra Sentenaca takto (znali se z Indočíny): „Musel naposledy zkusit zemřít. Věděl, že vyhrál, a proto jeho tvář byla klidná a nám připadala krásná. To, co hledal na druhé straně duny, nebyli ozbrojení Beduíni, ale věc, která ho pronásledovala strašně dlouho a kterou nemohl najít jinak než v obětování a smrti. Jenom to mu umožnilo splynout s tím největším a nedosažitelným. To byl jeho způsob, jak porozumět Bohu. A to nemůže udělat žádné zvíře...!“

(Pozn. Sergeant-chef René Sentenac – uprchl z obklíčeného Dien Bien Phu, 13x obdržel Válečný kříž za chrabrost v boji, 7x zraněn, ve 22. dostal Vojenskou medaily-nejvyšší vyznamenání pro praporčický sbor a v 27. letech byl jmenován rytířem Čestné Legie)

2. část operace
Pátrání po zbytku vzbouřenců pokračovalo další dva týdny.
24. listopadu pěší patrola objevila jednoho zběhlíka a velkou skrýš jídla a oblečení. Co nešlo vzít bylo zničeno.
27. listopadu byla vyslána průzkumná rota k zajištění oblasti přistání poškozeného vrtulníku. Měla před sebou vzdálenost nějakých 60 km. První část přesunu proběhla na vozidlech GMC a pak museli paras pěšky – 40 km. Za doprovodu Pipera si razili cestu pouští. Ve 13.00 měli první přestávku na občerstvení. Přeci jenom pochodovat ve 40stupňovém vedru dá zabrat. Ve 14hodin vyrazili na posledních cca. 20 km směrem k vrtulníku. Necelou hodinu před dosažením cíle jim Piper ohlásil, že se za nimi žene písečná bouře. Velitelé čet zaveleli: „Commando přesun!“ – víceméně poklusem doběhli na místo a v poslední chvíli rozbalili své přístřešky, aby se skryli před bouří.

ze vzpomínek svobodníka Prigenta: „Jako blázni jsme přeběhli posledních 1000 metrů k vrtulníku, a rychle si začali připravovat přístřešky, abychom přečkali noc v bouři. Vybalujeme nylonové přístřešky pro dva a ve větru se pokoušíme přikrýt materiál, bouře je přímo nad námi, viditelnost max. 5metrů. S Martignonem si zvykáme na špatné podmínky, pod nepromokavou střechou našeho přístřešku. Prach je ale všude, snažíme se něco sníst, ale prach nám skřípe mezi zuby. Aspoň jsem se trochu napil z čutory. Noc bude asi dlouhá. Bouře utichla tak rychle, jak přišla. Nad ránem se do nás dala zima, a tak vykukuji ven. Všechno je jiné, kamarádi vylézají z hromad písku a pod vrstvou prachu je těžké poznat kdo, je kdo. Oči ubrečené, pusa a nos vyschlé, všichni mají žízeň. Jdou ke studni a pokouší se načerpat vodu, která je ale tmavá a divně smrdí. Posvítili jsme do ní a zjistili, že ve vodě je mrtvola. Velitel roty ihned volal velitelství a Ju-52 nám během hodiny dopravily vodu v sudech. Letadlo shazovalo vodu a proviant z 15 m v minimální rychlosti. Přesto se sudy s vodou při nárazu na zem rozprskly jako melouny. Naštěstí jídlo zůstalo v pořádku.“

Vrtulníku bylo třeba vyměnit celý motor a pak odletěl.

„My jsme měli před sebou 40 km pěšky k vozidlům a bez vody. Slunce pálilo a my jsme měli rty a jazyk suché a rozpraskané, už jsem ani neměl sliny. Pokračujeme dál a dál. „Buď půjdeš nebo zemřeš! řekl mi rotmistr Thevenon. Bylo to v hlavě, co nás drželo nad vodou. Museli jsme pomáhat kámošům s baťohama a zbraněma, 10hodin přesunu!! Najednou někdo zvolal: „Auta, auta jsou tady!!“ Jako kdyby nám vlil do žil novou krev, všichni jsme zrychlili. Na autech byla voda a občerstvení, ale nebyl dostatek místa pro všechny. A tak jsme naložili ty nejvíc postižené a po 30minutové pauze jsme vyrazili na dalších 10 km. Na předsunuté základně jsme zalezli pod plachty na autech a spali jako dřeva. Po šesti hodinách jízdy, jsme dorazili na základnu. Všichni rovnou ulehli na postele a za chvíli se po základně rozléhalo chrápání. Okolo poledne jsem vstal a šel se napít. Zároveň jsem si opláchl hlavu. Pak jsme si šli s kámošema dát koupel a oholit se. Naše kůže na nohou a rukou je černá a rozdíl mezi zbytkem těla skrytým pod uniformou nás rozesmívá. Pak dobré jídlo, vyčistit zbraně, nechat si vyprat uniformu, vyčistit batohy od prachu, převléknout se a být znova Bigeardův para!! Vyzvedl jsem si nový FM24/29!“

2. prosince Francouzi věděli, kde je zbytek katiby. Pohybovala se v prostoru cca. 2000km2. Hlavním úkolem bylo nalézt a zničit co nejvíc skrýší s jídlem a dalším materiálem. Zároveň byly zasypávány i zdroje vody. Smyčka se pomalu stahovala kolem katiby, která byla zjištěna u Hassi Belguela. Jelikož toto místo bylo vzdáleno cca. 150 km od Timimounu rozhodl Bigeard o vytvoření předsunuté základny v Hassi Boukrelala.
Obrázek

3. prosince byl na základě Brunova rozhodnutí, proveden vzdušný výsadek na letištní plochu a po jejím zajištění se nasunuly další jednotky, a to jak letecké, tak zásobovací. Bigeard musel obklíčit oblast o rozloze cca. 150 km na 100 km. Na jihu v Beni Abbes se rozmístila 4. CPSL a rota podpory v Kersazu. Velitelstí pluku se na základnu přesunulo v 09.25.
15.00 detekovala posádka Piperu kolonu velbloudů s několika beduíny. Vrtulníkový výsadek je přivezl na velitelství k výslechu.
18.00 přistávají Ju-52 s palivem pro vrtulníky.

4. prosince přilétají T-6
08.35 Piper hlásil stopy u osady Mansour, nějakých 50 km od základny. Průzkumná rota je stažena z úkolu a musí se připravit na výsadek. Ve 14.25 jsou výsadkáři nad danou oblastí.
15.45 seskok, ze 400 m nějakých 10 km od vzbouřenců. Výsadkáři zanechali padáky na místě a po seskupení vyrazili směrem ke vzbouřencům uzavřít obklíčení. V určeném místě se spojili s 1. rotou poručíka Subregise (známý z PALBA.CZ • Zobrazit téma - Bizerte 1961 - 2. část ), která se přesunula na místo pomocí vrtulníků.
17.00 byla nalezena a zničena další skrýš. Obě roty pokračovaly až do večera v přesunu.
Když 4. CPSL prováděla průzkum silnice směrem k Hassi Merhimine, tak narazila na malou skupinu uprchlíků. Po krátkém boji byli dva goumové zabiti a pět zadrženo. Na místě legionáři objevili skrýš s proviantem a mrtvolu jednoho z unesených inženýrů.

5. prosince
Po promrzlé noci se výsadkáři dávají dohromady a pokračují v přesunu, při kterém kontrolují každé stavení a místa možných skrýší. Tím, že postupují paralelně po dvou osách, udržují vzbouřence mezi sebou a tlačí je do tzv. killing zone. Po celodenním přesunu zaujímají pozice pro daší noc v poušti.

6. prosince
Roty pokračují dál v postupu. Čtvrtá rota provádí vrtulníkový výsadek k zadržení další karavany. Opět poškozený vrtulník a výsadkáři musejí zajistit prostor přistání. Další noc v poušti.

7. prosince
11.30 je navázán kontakt se zbytkem katiby potom, co průzkumný Piper objevil na duně, nedaleko Hassi Ali, pozorovatele, který udělal chybu, že se schoval pod keř na hřebenu duny!! Tato chyba byla rozhodující. Rota podpory vyráží z Kersazu, aby uzavřela obklíčení z jihu.
13.30 přistává „Bruno“ – volací znak pplk. Bigearda – u 4. roty v Belguezze.
13.45 přistávají vrtulníky, aby mohl být proveden výsadek 4. roty do určené oblasti.
14.30 odlétá 2. rota kapitána Planeta z Timimounu. Po dosažení Belguezzy, vyčkávají na „Brunovo“ rozkaz k seskoku.
15.00 nasedá 4. rota do vrtulníků a vyráží do akce. Zbraně nabity, všichni připraveni do akce. Rota je vysazena přímo mezi vzbouřence. Palba jde ze všech stran. Bigeard nechává seskočit Planetovu rotu trošku víc na severu, aby je nevystavil okamžité palbě. Ihned po seskoku se Bigeard nechává vysadit do prostoru roty. Boje jsou tvrdé, T-6 a bitevní vrtulníky poskytují palebnou podporu. V podvečer je vysazena druhá průzkumná četa poručíka Pacauda do prostoru s úkolem pomoci při prohledávání zraněných, mrtvých či simulujících vzbouřenců. Po setmění už dochází i na boj muže proti muži a pak se všude rozhostí klid.
Bilance tohoto boje je příznivější pro Bigeardovo paras. Bylo zabito 45 vzbouřenců, mezi nimi i regionální šéf FLN Si Yacoub, 6 zajato. Bylo zabaveno množství zbraní, 1,3tuny proviantu, 70 velbloudů – armádních! – od dezertérů a 800kg munice. Všichni vězni byli po výslechu zastřeleni, tak jako všichni velbloudi, protože nebyli kam dát…Během druhé části Francouzi ztratili 4 vojáky a 6 jich bylo zraněno.

Bigeardovi a jeho vojákům se podařilo zlikvidovat celou katibu ALN v oblasti. Sám Bigeard byl povýšen do hodnosti plukovníka a ve svých 41 letech se stal nejmladším plukovníkem v armádě.


Plán Challe

Generál Challe, původem od letectva, ihned po svém zařazení na místo velitele armádních sil v roce 1958, dostal za úkol provést rozsáhlou operaci k likvidaci všech jednotek ALN ve vnitrozemí a rozbití sítě FLN, aby si de Gaulle vytvořil lepší podmínky pro jednání se vzbouřenci.

K tomu měla pomoci i již zmíněná železná opona. Plán byl v podstatě jednoduchý, rychle, s využitím aeromobilích sil, postupovat z willayi do willayi a zlikvidovat v nich veškerý vojenský odpor. Plán měl tři fáze:
1. lokalizovat katibu
2. rozdělit ji na menší skupiny
3. pomocí komandos zničit tyto malé skupiny, i kdyby byly v nejnepřístupnějším terénu.

K tomu, aby se tento plán povedl byly nově vytvářeny komanda s většinovým zastoupením místních branců a bývalých příslušníků ALN. Dalším krokem bylo již výše popsané zesílení linie Morice, tak aby se maximálně zamezilo vstupu jednotek ALN z Tuniska a Maroka.

Další krok bylo zvýšení úsilí na sestěhování různých vesnic do jedné větší aglomerace, vybudované Francouzi. To mělo pomoci odříznout katiby od podpory místních. Jedno z největších center bylo v oblasti Blidy a bylo v něm celkem 1200 osob. Všichni byli pod ochranou francouzské armády, nebo místních branců, a pracovali na přilehlých farmách nebo na budování vodovodu.

„Pro vzbouřence je podpora místní populace nejdůležitější k ospravedlnění svých operací, ale zároveň je pro ni životně důležitá k přežití svých bojovníků. Je jen pár jedinců, kteří se výjimečně objeví přes den, vzbouřenci ale potřebují pomoc vesničanů hlavně v noci k sabotážím, ale také, aby se najedli a vyléčili.“

telegram velitele willaya IV do Tunisu: „Francouzi pokračují v přemísťování obyvatel do svých center, čímž nám odstraňují finance a zásobování. Musíme jednat rychle, abychom přesvědčili obyvatele neodcházet do těchto středisek.“

Operace začala 6. února 1959 a před jejím zahájením bylo nutné zrušit rozdělení – quadrillage – území Alžírska. Byly zrušeny veškeré zakázané sektory a prostory kde byla armáda nasazena permanentně. Tím si generál Challe uvolnil ruce a získal velké množství sil a prostředků k jejímu provedení. Hlavní byl dostatek dopravních letadel a vrtulníků, který zvýšil rychlost operací. Přezdívka této operace byla „parní válec“.
Obrázek

„...provádět operaci s devíti prapory, nasazovanými jeden po druhém na min. 14 dní, to je operace velkého rozsahu, která umožní sbírat informace, dostat se do kontaktu, označit pozici nepřítele, neustále obnovovat počty nasazených a taktiku, a v požadovanou chvíli, nasadit všechny dostupné prostředky v prostoru střetnutí...“ plukovník Coustaux

Statické jednotky měly za úkol donutit ALN se rozptýlit a skrýt. Francouzi připravili místa přepadů a vyčkávali, až jednotlivým jednotkám ALN dojdou zásoby a budou muset opustit své úkryty. Sektory byly ještě navíc rozděleny od nejslabší, nejvíc zpacifikovaná, po nejproblematičtější. Operace začala v té nejslabší a v průběhu roku prošla všemi willayas. Většinou bylo do jednotlivých pod-operací zapojeno na 25tisíc vojáků, ve willaya 3 bylo nasazeno 60tisíc. Generál Challe osobně řídil operaci Jumelles ve wilaya 3 v Kabylii.

Celá operace byla vojensky velice úspěšná, a oficiálně byla ukončena 6. dubna 1961. Francouzi dokázali za cenu ztráty 7tisíc vlastních vojáků zlikvidovat polovinu početního stavu ALN (20tisíc mrtvých, mezi nimi i plukovník Ami Rouche velitel willaya III a 10tisíc zajatých).
https://fr.wikipedia.org/wiki/Amirouche ... Ft_Hamouda

Od té doby už žádná takhle velká operace neproběhla. Její úspěch dokládají i tajná jednání šéfa willaya IV, Si Salaha, s Exilovou vládou v Tunisku a de Gaullem o zastavení bojů. Výše zmíněný de Gaullův záměr však nevyšel.

Operace v Milianě

ze vzpomínek čet. Gustava:
„Horské městečko Miliana, ležící 130 km jihozápadně od Alžíru. Již od 8. října zde 3. RPC prováděl prohledávací operace a léčky s cílem zlikvidovat bandu fellas, která byla velice aktivní a měla ve městě podporu. Na druhou stranu přepadala i místní a požadovala daně za “ochranu”.

V čele skupiny byl Si Abdelazis, který znal velice dobře tuto oblast, což mu umožňovalo se v ní pohybovat bez větších problémů a v případě nutnosti rychle zmizet v horách, ve skrytu husté vegetace. Ve městě měl plno utajených kompliců, kterým velice dobře platil za své služby.

Armádní operace nepřinášely nic nového, a tak se zpravodajští důstojníci 3. RPC převlékli do armádních uniforem, aby nebudili pozornost ve svých maskáčích a začali pátrat po jakémkoliv náznaku přítomnosti, činnosti skupiny.

Velitel pluku, Bigeard, přijal rozhodnutí, obklíčit Milianu v noci a obsadit ji, velitelství si zřídil v místní škole a bojové roty obsadily stará kasárna. Za úsvitu, byli místní obyvatelé šokováni plukem pochodujícím v šestistupu ulicemi města za zpěvu plukovní písně “Být, znamená vydržet”.

Před velitelstvím byla umístěna plukovní zástava tak, aby ji všichni dobře viděli a vedle ní byli dva velké plakáty s popisem: “Výsadkáři, ty jsi stvořen umřít, půjdeš tam, kde se umírá!” a “Nauč se dívat smrti do tváře”.
Po tomto psychologickém entré jsme v podvečer vyrazili plnit úkoly v okolí města s cílem najít nějaké stopy po rebelech. Chodili jsme dlouhých osm dnů, ve dne v noci, a žádnou stopu jsme nenašli. Na konci úkolu jsme byli všichni šťastní v chladných budovách kasáren s pocitem, že si trošku odpočineme.

Další den jsme se rozmístili na kontrolních stanovištích na přístupech k městu a prováděli kontroly všech vozidel a osob. Po dvou týdnech operace se nám podařilo zlikvidovat tucet fellas a najít skrýše s municí, ale ani stopa po celé tlupě. Jako by se do země propadla.

V rámci odpočinku, jsme byli stále připraveni na povel vyrazit do boje. Neustále oblečeni v uniformách, zbraně na dosah ruky, zásobníky a granáty doplněny. Druhá a čtvrtá četa měla společnou místnost, ve které jsme spali na palandách. Najednou do pokoje vletěl praporčík od velitele roty a křičel “Poplach! Bojový poplach!”. Všichni jsme se okamžitě zvedli, vzali zbraně a bojové vesty a vyrazili z místnosti. Vojín Victor se snažil vzít si svůj opasek na kterém měl ruční granáty, ale pojistka jednoho z nich se zachytila
o postel a jak Victor škubl podruhé, tak odjistil granát! V tu chvíli měl sedm sekund něco udělat, ale okna v místnosti byla všechna zabedněna, a tak se rychle rozhodl. Zakřičel “Granát!” a přitiskl opasek
s granátem svým tělem ke zdi. Rychlé rozhodnutí, jak ochránit svoje spolubojovníky a zaplatit za svou chybu, cenu nejvyšší. Ostatní spolubojovníci, konsternováni tím, co viděli, stáli a oněmělý na něj zírali. Pak padla rána a místností se rozletěly střepiny granátu a kusů masa.

Victor zůstal stát a začal křičet “moje ruka, moje ruka”. Z té koukala kost a cáry uniformy a on už si ani neuvědomil, že jeho břicho je jedná velká díra a že střeva s opaskem spadly na zem. Pak se celé tělo zhroutilo. Můj kamarád ze základní školy v Bayonne, Jacky Fievre, byl zasažen střepinou z granátu přes záda do srdce, ještě další dva dny bojoval v nemocnici, než zemřel. Další byl zraněn do zápěstí a jednomu výsadkáři střepina jenom roztrhla rukáv, aniž by ho zranila!
Obrázek

Velitelé družstev se zdravoťáky vběhli do místnosti a všechny otřesené vojáky vyhnali ven. Jeden spolubojovník našel venku Victorův prst ve své sumce. Hrůza! Venku už se ozývali povely velitelů čet a přiměly všechny vojáky se soustředit na nadcházející akci. Konečně se podařilo odhalit bandu fellas a skřípnout ji v jeskyním komplexu, který byl kousek od města. Bylo to jako v nějakém filmu, vstup byl schovaný za vodopádem!! Proto jsme je tak dlouhou nemohli najít.

Prostor je obklíčen, a Bruno vydává rozkaz k útoku. Několik prvních výsadkářů, kteří se spustili ke vstupu do jeskyně, nějakých 25–30 m hluboko, bylo smrtelně zraněno. Až za pomoci granátů, kulometné palby a plamenometů se podařilo bandu zatlačit dále do jeskyně a proniknout do ní. Nastal boj muže proti muže. Pak už jsme nemohli nic, jenom čekat na výsledek. Podařilo se nám zabít 14 rebelů a jednoho zajmout, za cenu sedmi mrtvých a šesti těžce zraněných.

Těla všech mrtvých fellas byla vytažena ven a umístěna na náměstí, aby je každý mohl vidět a uvědomit si kdo byl zodpovědný za chudobu ve městě. Společně s obyvateli Miliany jsme vzdali čest našim padlým a s písní na rtech jsme se je doprovodili na poslední cestu: “…Bigeardovi výsadkáři, musíte trpět, umět zemřít na cestě za vítězstvím…”


Je jasné, že tato historka má i jinou pointu, tu alžírskou, o zabití nevinných lidí......

Generálský puč
Mezitím co na bojovém poli umírali francoužští vojáci, docházelo k zákulisním jednáním o nezávislosti Alžírska. de Gaulle již v roce 1959 přiznal právo Alžířanů na sebeurčení. Téma to bylo opravdu citlivé
a rozhovory se vedly tajně na nejvyšší úrovni. Jelikož směr udávaný de Gaullem se přestal líbit velícím generálům a důstojníkům, dohodli se provést puč za tzv. „Francouzské Alžírsko“. Do puče byly aktivně zapojeny jednotky 10. výsadkové divize (1. REP, 9. RCP), tedy dva ze sedmi, a 25. výsadkové divize (1. RCP, 14. RCP, 18. RCP, 2. REP, 8. RPC), pět ze sedmi. Jednotky 11. pěší divize zůstali na svých místech. Další jednotky, které se aktivně zapojily do puče byly – 1. REC, skupina výsadkových commandos majora Robina, commandos vzdušných sil (CPA 40) podplukovníka Emeryho, 5. REI, 27. jízdní pluk, 7. pluk Alžírských střelců, 1. pluk námořní pěchoty a 94. pěší pluk. Celkem se za generála Challa postavilo na 25tisíc ostřílených bojovníků. Jednotky s vojáky základní služby, tzv. sektorové, byly mimo dění a policejní jednotky na území Alžírska zůstali neutrální. Na dobu puče byly vyšší důstojníci nesouhlasící s pučem odesláni na dovolenou a velitelé leteckých základen byly odesláni do Francie. U jednotek rozmístěných ve Francii, v Německu a v zámoří, se našlo hodně důstojníků, kteří puč schvalovali. Generální štáb pod velením generála Faura provedl tzv. „pařížský komplot“ a tím zabránil mobilizaci předurčených jednotek.
http://deltas-collines.org/galerie/COMPLOTDEPARIS

Jednotky ministerstva vnitra zůstaly věrné de Gaullovi. Další, kdo se za něj postavil bylo velitelství námořnictva, které se z Alžíru přemístilo do Mers el-Kébir, kde bylo zřízeno velitelské stanoviště odpůrců puče.
V předvečer puče, 21. dubna 1961, se celý řídící štáb sešel v Alžíru. Ten samý den varovala vojenská rozvědka o bezprostřením nebezpečí puče. Tato zpráva byla potvrzena i generálem Simonem, kterého varoval jeden ze zúčastněných. Zatímco se v Alžírsku schylovalo k provedení puče, generál de Gaulle byl na jednání s generálním tajemníkem pro africké a madagaskarské záležitosti Jacquesem Foccartem. Během jedné z přestávek byl de Gaulle již po několikáté informován o připravovaném puči a nařídil zřídit krizové středisko.

V brzkých ranních hodinách 22. dubna, obsadili jednotky 1. REP a CAP 40 důležitá místa v Alžíru – radnici, palác guvernéra, kasárna Pélissier, kde sídlil hlavní štáb, rozhlas a letiště.
V sedm hodin ráno odvysílalo Radio-France poselství všem alžírským občanům o tom že, armáda „…převzala moc v Alžírsku a Sahaře, Francouzské Alžírsko není mrtvé a Ať žije Francouzské Alžírsko, aby mohla žít Francie…“.
V průběhu noční akce bylo zadrženo několik osob, které byly převezeny do hotelu Atlantik v In Salah. Jedním z nich byl i Jean Morin, generální představitel vlády v Alžírsku, kterému se podařilo přes hotelovou ústřednu zavolat premiérovi Debrému, který informoval de Gaulla a ten mohl rozjet protiakce v plné síle. Na toto telefoní spojení přišli vzbouřenci až nad ránem, ale to už většina informací byla v Paříži. První, kdo padl byla tzv. pařížská větev generála Faura, který byl společně s dalšími vojáky a civilisty zadržen hned ráno v 06.00 a s nimi policie zajistila plno materiálů o puči, ale hlavně zajistila další kontakty.

V Alžíru mezitím vystoupil generál Massu s proslovem, ve kterém se vyjádřil k udržení Alžírska, aby smrt vojáků nebyla marnou smrtí a aby se Alžír a Kébir le-Mér nestaly sovětskými základnami. V ten samý den pučisté převzali úplnou vojenskou kontrolu nad Alžírem a okolím. Ale ne všechno šlo tak hladce, jak pučisté očekávali. Převzetí moci v ostatních regionech pokulhávalo a jeden z podporovatelů puče, generál Gouraud – velitel Konstantinské oblasti, se setkal s velitelem vojsk v Alžírsku, generálem Olié, a ministrem pro alžírské záležitosti Joxem, kteří přiletěli z Francie. Nabídli mu, aby s nimi odletěl do Paříže. V průběhu jednání byl nabádán generálem Challem, aby je zatkl, což odmítl. Oběma de Gaullovo vyslancům se na poslední chvíli podařilo odletět do Paříže, před příjezdem komanda námořní pěchoty. Generál Gouraud se k puči připojil následující den.

Večer ohlašuje generál Zeller, že všech 13 krajů je ve výjimečném stavu.
23. dubna přilétá ze Španělska generál v záloze Salan a přejímá politickou odpovědnost za puč a požaduje vyzbrojení zúčastněných civilních aktivistů. Tento požadavek Challe zamítl.

Ve 20.00 je vysílán televizní projev generála de Gaulla, ve kterém apeloval na všechny vojáky v Alžírsku, a to jak z Alžírska, tak z Francie, aby se postavili pučistům a neposlouchali jejich rozkazy. Což se také stalo.

24. dubna se hlavně v Paříži mobilizovala veliká část obyvatelstva a hlásila se na ministerstvu vnitra do „jednotek civilní obrany a podpory generála de Gaulla“. V Alžírsku vojáci základní služby čím dál víc sabotují veškeré rozkazy, ruší vysílání, poškozují vozidla a čerpací stanice, aby co nejvíce znesnadnili činnost pučistů. V podvečer vojenská policie obsazuje Alžír.

25. dubna se 1. REP stahuje do kasáren v Zeraldě a 27. dubna je zrušen. Budova rozhlasu je obsazena provládními jednotkami a puč je ukončen. Generálové Challe a Zeller jsou uvězněni a odsouzeni k 15 letům vězení. S nimi bylo z armády propuštěno na 220 velících důstojníků, z nichž 114 bylo předáno spravedlnosti. Z armády odešla celá 3 % důstojnického sboru.

OAS

Dva zbývající velitelé puče – Jouhaud a Salan vytvořili tajnou armádní organizaci – Organisation Armée Secrete (OAS) a následující rok útočili na vládní a komunisté instituce, jako i na obyčejné Alžířany. Celkem pětkrát se pokusili zabít samotného de Gaulla, ale vždy neúspěšně. V rámci OAS vzniklo komando Delta pod velením poručíka Degueldra, který zběhl od 1. REP. Za své činy byl 18. června 1969 odsouzen k trestu smrti a zastřelen 7. července 1969 v pevnosti Ivry.
(Pozn. postavením popravčí čety bylo pověřeno postupně několik důstojníků, z nichž většina odmítla a první tři byli propuštěni a uvězněni za neuposlechnutí rozkazu. Další už byli jenom potrestáni. Poručík byl zasažen jenom jednou střelou z 11, praporčík, který mu měl dát ránu z milosti, ho musel střelit 6x ze dvou zbraní, jelikož první se zaseklal!!)
Za celý rok OAS pozabíjela okolo 2tisíc různých lidí.
https://fr.wikipedia.org/wiki/Organisat ... s_de_l'OAS

generál Jouhaud byl zatčen 25. března 1962 a 13. dubna byl odsouzen k trestu smrti. Trest nebyl vykonán, kvůli velkému nátlaku na de Gaulla. Jouhaud strávil sedm měsíců v cele smrti a 28. listopadu mu byl trest změněn na doživotí. Z vězení byl propuštěn v roce 1967 a v roce 1968 byl omilostněn. Veškeré náležitosti a hodnost mu byli vráceny v roce 1982.
https://fr.wikipedia.org/wiki/Edmond_Jouhaud

generál Salan byl zadržen 20. dubna 1962 po úspěšné infiltraci jeho štábu agentem Lavanceau. 23. května byl odsouzen na doživotí. de Gaulle s rozsudkem nesouhlasil a požadoval trest smrti, tak jako pro Jouhauda, proto 27. května 1962 tribunál rozpustil. Salan byl umístěn do vězení v Tulle, které opustil 15. června 1968. Veškeré náležitosti a hodnost mu byli vráceny v roce 1982.
https://fr.wikipedia.org/wiki/Raoul_Salan

Jednotky kompletně zrušené po puči byly - 1. REP, 14. a 18. úderné výsadkové pluky.

Obrázek

Shrnutí
Ještě rok po puči probíhaly bojové operace na území Alžírska, jednak proti ALN, tak i proti OAS. Nezávislost Alžírska byla vyhlášena 5. července 1962, ale vraždění pokračovalo i nadále, dokud se nevyrovnali účty.

Jedna z nejtemějších kapitol Francie a francouzské armády skončila. Poznamenala milióny lidských životů, svojí brutalitou a každodenním násilím. Vše, co zdánlivě připomínalo tyto události muselo bát zapomenuto. Nikde se tato tematika neučila a ani v rámci rodiny se zkušenosti otců neprobíraly (většinou šlo o náhodné odhalení fotografií nebo dopisů). U armády musely být zahlazeny stopy připomínající oblečení paras jako maskování a Bigeardovo čepice.

Celkem se za 8 let bojů v Alžírsku vystřídalo na 1.4mil francouzských vojáků. Z nichž 12954 padlo v boji, dalších 9tisíc zemřelo na nemoci a v rámci nehod, 1tisíc zmizelo a 65tisíc jich bylo zraněno. Ztráty na straně harkis, byly podstatně větší. Nejvíc jich zemřelo po skončení bojů a vyhlášení nezávislosti – cca. 50 - 70tisíc, i když jim byla garantována beztrestnost. K tomu je nutno ještě připočíst na 2,5tisíce mrtvých policistů a 3tisíce zmizelých Francouzů po roce 1962. FLN a ALN měly na konci války, v roce 1962, cca. 150tisíc bojovníků, ale za dobu bojů byl zabit víceméně stejný počet. V průběhu bojů bylo zabito víc jak 250tisíc Alžířanů. Po vyhlášení nezávislosti opustilo Alžírsko okolo 1miliónu Francouzských Alžířanů (pieds-noir), většina pod armádním dohledem.
https://fr.wikipedia.org/wiki/Guerre_d%27Alg%C3%A9rie

Obrázek

"....Jednoho dne, nám nařídili, že musíme bojovat v poušti....pod palmami, v této Evangelické zemi, kde jsme museli pravidelně čistit zbraně, protože se zanášely pískem, a znova a znova se připravit na boj a zabíjení... připadalo nám, že jsme v této samotě a vyčerpání, v žízni a hladu, v nepříteli, kterého pronásledujeme po dlouhou dobu, našli nás samé, náš strach a naše tělo, které po nás najednou požadovalo čerstvé ovoce, vstřícné dívky, měkké postele a pohodlný život....Museli jsme hlídat dostatek vody, počítat cigarety...poznali jsme cenu doušku špinavé vody, a vůně šedého dýmu....a sílu našeho přátelství, protože jsme se o všechno dělili, i o tu poslední kapku vody a poslední cigaretu.

Vadili nám naše stíny, na vrcholcích dun jsme poslouchali svištění větru, svištění střel.…často jsme si mysleli, že střílíme na přeludy z fatamorgány. Abychom uvěřili, že to byli lidé jako my, spáleni stejným slunce, vyprahlí stejnou žízní, museli jsme se sklonit nad jejich mrtvolami...Velký Saharský vítr zítra vymaže naše stopy v písku. Přemístí duny, pohřbí prázdné nábojnice, rezavé bedny od munice, ztracené zbraně, a dokonce i vzpomínky na tyto boje...." Bruno.
Naposledy upravil(a) mantrevival dne 19/7/2021, 18:57, celkem upraveno 3 x.
WHO DARES, WINS!
Uživatelský avatar
Hněvín
Příspěvky: 8
Registrován: 1/4/2019, 23:51

Re: Válka v Alžírsku

Příspěvek od Hněvín »

Pěkné počtení o válce v Alžírsku je od Karla Hory, a Pavla Knihaře který byl u zadržení lodi Lidice která pašovala zbraně povstalcům, což způsobilo mezinárodní skandál.
Uživatelský avatar
mrfelix
štábní rotmistr
štábní rotmistr
Příspěvky: 220
Registrován: 30/10/2012, 08:43

Re: Válka v Alžírsku

Příspěvek od mrfelix »

Mantro, vynikající rozsáhlá práce! Díky za to.
Ještě to ani nemám dočteno do konce.

V odstavci začínajícím: "Francouzská armáda musela ..." jsi zřejmě myslel, že povolali ročníky 1932-1934 (tedy muže 23 až 25 let, přece nepovolali tříleté až pětileté děti), to je jen takový detail. Chápu, jak se to stane, když člověk píše hodně datumů po sobě.
Obrázek
Uživatelský avatar
Zemakt
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 11464
Registrován: 28/8/2008, 11:14
Bydliště: Cheb

Re: Válka v Alžírsku

Příspěvek od Zemakt »

Když pominu samotné téma, pro mne pole neorané. Tak jsem vcelku fascinován oním demografickým vývojem. Během několika málo let téměř zdvojnásobit populaci? Neuvěřitelné. A snad i si z toho vzít ponaučení.
ObrázekObrázek

"Voni fotr, řekněte jim tam, že se jim na jejich párky vyserem!"
Uživatelský avatar
mantrevival
rotný
rotný
Příspěvky: 82
Registrován: 18/3/2020, 14:13

Re: Válka v Alžírsku

Příspěvek od mantrevival »

mrfelix píše:Mantro, vynikající rozsáhlá práce! Díky za to.
Ještě to ani nemám dočteno do konce.

V odstavci začínajícím: "Francouzská armáda musela ..." jsi zřejmě myslel, že povolali ročníky 1932-1934 (tedy muže 23 až 25 let, přece nepovolali tříleté až pětileté děti), to je jen takový detail. Chápu, jak se to stane, když člověk píše hodně datumů po sobě.
díky pane Felixi, já to myslel, že povolali ti co sloužili v letech 1952-53-54, takže jim bylo přes dvacet, to jsou ty záludnosti češtiny.

Celý to téma je opravdu na dlouhé psaní, a ze všech zdrojů, jak knižních, tak otevřených, a osobních známostí, je to opravdu těžké téma i po těch 60. letech. Tam asi vyvrcholila ta frustrace z 2. světové války a dění po ní, kde všude byli usměvavý Američané a prohry v Indočíně...poprvé jsem potkal bývalého účastníka těchto bojů v roce 1997, penzionovaný pplk., učil francoužštinu a měl památku v podobě prostřeleného břicha.
WHO DARES, WINS!
Uživatelský avatar
Julesak
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 6387
Registrován: 7/8/2007, 18:26

Re: Válka v Alžírsku

Příspěvek od Julesak »

Parádny článok, tento konflikt je v našich končinách prakticky neznámy. :up:
Obrázek

Nie je dôležité ako sa hlasovalo, ale ako sa to spočítalo.

Jediný režim ktorý uznávam je pitný.
seabee
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 3501
Registrován: 18/7/2013, 18:59

Re: Válka v Alžírsku

Příspěvek od seabee »

Poté, co De Gaulle změnil o 180 stupňů svůj postoj na něj guvernér Jacques Soustelle apeloval, aby v podpoře kolonistů pokračoval a ukončil to slovy: "Všichni moji přátelé se mnou souhlasí!" De Gaulle mu na to odpověděl: "Alors, Soustelle! Changez vous amis!" = "No, Soustelle tak změnte přátele"!
Slyší-li nechápaví, podobají se hluchým.
Hérakleitos z Efesu, zvaný Skoteinos (Temný – asi 544-484 př.n.l.),
Uživatelský avatar
Sawyerik
praporčík
praporčík
Příspěvky: 317
Registrován: 24/12/2006, 18:37
Bydliště: Ostrava

Re: Válka v Alžírsku

Příspěvek od Sawyerik »

No když tehdy byl problém s nárůstem populace na téměř dvojnásobek a zajištěním potravin, co se asi děje dnes?

https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Al%C5%BE%C3%ADrsko
Obrázek

Spálené knihy osvítily svět.
Dzin
7. Major
7. Major
Příspěvky: 11488
Registrován: 16/10/2004, 21:31

Re: Válka v Alžírsku

Příspěvek od Dzin »

Po pádu ekonomiky v důsledku poklesu příjmů z vývozu ropy, který financoval dovoz a produkci potravin, došlo v roce 1991 k občanské válce. Sice to nebyl jediný důvod, ale dle mého jeden z důležitých, protože umožnil radikalizovat alžírskou společnost. Ta se navíc díky demografickému růstu vyznačovala velmi mladým průměrným věkem, což opět usnadnilo radikalizaci. Navíc přebytek mladých lidí vedl i k jejich velké nezaměstnanosti, tedy opět další radikalizující prvek.

Mít moc lidí ve státě není zrovna ideální, podobně jako jich mít moc málo.
Obrázek

Člen palby bez super hlášky pod čarou
Uživatelský avatar
Vlastimil Čech
štábní praporčík
štábní praporčík
Příspěvky: 575
Registrován: 3/12/2012, 16:49
Bydliště: vesnice nedaleko F.-M.

Re: Válka v Alžírsku

Příspěvek od Vlastimil Čech »

Znal jsem jednoho legionáře sloužícího v Alžírsku. Dostával tehdy docela velkou výsluhu a propíjel ji s kamarády. Rád povídal o Africe a když byl v nejlepším obyčejně zvolal: "A Ben Barka se svým vojskem na velbloudech! ŽÍZEŇ! Aničko čtyři piva a čtyři rumy!"... Kdo to byl ten bájný Ben Barka? Nějaký místní lupič, povstalec, nebo kdo? Podle mého známého ovšem výlupek samotného Satanáše...
Uživatelský avatar
parmezano
7. Major
7. Major
Příspěvky: 552
Registrován: 17/3/2012, 16:17

Re: Válka v Alžírsku

Příspěvek od parmezano »

Obrázek
Ahmed Ben Bella 1916-2012 , první president Alžírské rebubliky v letech 1963-1965 , svržen vojenským převratem. Mimochodem velmi dobrý fotbalista , hrával za Olympique Marseille.
U nás se někomu nešikovnému říkalo :" Ty seš Ben Bella".
Obrázek
Marocký politik Mehdi Ben Barka 1920-1965
zdroj : Wiki
Obrázek
seabee
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 3501
Registrován: 18/7/2013, 18:59

Re: Válka v Alžírsku

Příspěvek od seabee »

Dzin píše:Po pádu ekonomiky v důsledku poklesu příjmů z vývozu ropy, který financoval dovoz a produkci potravin, došlo v roce 1991 k občanské válce. Sice to nebyl jediný důvod, ale dle mého jeden z důležitých, protože umožnil radikalizovat alžírskou společnost. Ta se navíc díky demografickému růstu vyznačovala velmi mladým průměrným věkem, což opět usnadnilo radikalizaci. Navíc přebytek mladých lidí vedl i k jejich velké nezaměstnanosti, tedy opět další radikalizující prvek.

Mít moc lidí ve státě není zrovna ideální, podobně jako jich mít moc málo.
V Alžírsku se od odchodu Francouzů střídaly vlády/prezidenti vždycky formou puče. Až koncem osmdesátých let došlo k pokusu o pluralitní demokracii, který vedl k tomu, že obyvatelstvo si demokraticky vybralo militantní islamisty, Islámskou Frontu Spásy. To ale armáda nechtěla připustit a znovu byl provedený puč a potom se rozhořela občanská válka. V létech 1996-7 se režimu podařilo dosáhnout dohody s umírněnými muslimy a prosadit referendum, ve kterém naprostá většina obyvatelstva odsouhlasila zákaz vstupu náboženských stran do politiky. ISF na to reagovala teroristickou kampaní, převážně proti civilnímu obyvatelstvu (bomby na tržištích, v hromadné dopravě, před školami atd.)

Obdobný vývoj, kdy si obyvatelstvo demokraticky zvolilo militantní islamisty byl třeba v Egyptě, kde se také postup Islámského bratrstva podařilo zastavit až vojenským pučem generála Sísí. A stejně tak v pásmu Gazy, kde si demokraticky zvolili teroristický Hamás.

Takovýhle vývoj vždycky zaskočí demokratické státy, kdy musí politici veřejně odsoudit pučisty, chvíli se ně jako zlobit, a pak "zmírnit napětí" a "normalizovat vztahy".
Slyší-li nechápaví, podobají se hluchým.
Hérakleitos z Efesu, zvaný Skoteinos (Temný – asi 544-484 př.n.l.),
Uživatelský avatar
Vlastimil Čech
štábní praporčík
štábní praporčík
Příspěvky: 575
Registrován: 3/12/2012, 16:49
Bydliště: vesnice nedaleko F.-M.

Re: Válka v Alžírsku

Příspěvek od Vlastimil Čech »

U nás se někomu nešikovnému říkalo :" Ty seš Ben Bella".
Np, ono to vysloveno zní jako: "Bambela"...
seabee
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 3501
Registrován: 18/7/2013, 18:59

Re: Válka v Alžírsku

Příspěvek od seabee »

Vlastimil Čech píše:Znal jsem jednoho legionáře sloužícího v Alžírsku. Dostával tehdy docela velkou výsluhu a propíjel ji s kamarády. Rád povídal o Africe a když byl v nejlepším obyčejně zvolal: "A Ben Barka se svým vojskem na velbloudech! ŽÍZEŇ! Aničko čtyři piva a čtyři rumy!"... Kdo to byl ten bájný Ben Barka? Nějaký místní lupič, povstalec, nebo kdo? Podle mého známého ovšem výlupek samotného Satanáše...
Jestli jsi si to mezitím nevygooglil, tak Ben Barka byl marocký politický aktivista, který vedl opozici proti tamní feudální a absolutistické vládě. Působil z Paříže, kde byl v roce 1965 unesený a zavražděný, s největší pravděpodobností komandem marocké tajné služby. Tenkrát se považovalo za jisté, že se to odehrálo buď s pomocí, nebo alespoň s pasivním vědomím francouzkých bezpečnostních služeb. Po 1989 vyšlo najevo, že byl agentem StB.

Před časem jsem viděl francouzský film, ve kterém ale podle tvůrců všechno organizovala CIA. Ale zřejmě je to stále zajímavé, protože v roce 2005 o tom natočili další film. Co je v něm nevím. Jiní autoři zase tvrdí, že s Marokem spolupracoval Mossad.

Nenašel jsem informaci, že by skutečně bojoval, nebo velel bojové jednotce.
Slyší-li nechápaví, podobají se hluchým.
Hérakleitos z Efesu, zvaný Skoteinos (Temný – asi 544-484 př.n.l.),
Odpovědět

Zpět na „Události a konflikty po roce 1945“