Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945 č. 430.
Bitva u ostrovů Santa Cruz - Jamamotovo Pyrrhovo vítězství
Díl druhý
Bitva u ostrovů Santa Cruz - Jamamotovo Pyrrhovo vítězství
Díl druhý
Ani kontradmirál Kakuta, jenž se v době navázání kontaktu s americkými letadlovými loděmi nalézal 330 mil od jejich nahlášené polohy, nehodlal sedět s rukama v klíně, načež se DŽUNJÓ vydal na jihovýchod s takovou akcelerací, že trvalo téměř hodinu než jej dostihly doprovodné torpédoborce. Po 9. hod. Kakutův odřad zkrátil distanci natolik, že bojovný admirál vydal povel ke startu 17 střemhlavých bombardérů a 12 stíhaček, kterým velel nadporučík J. Šiga doufající, že kolegové z 1. divize letadlových lodí za něj mezitím neodvedli veškerou práci.
Aktivně si počínal i viceadmirál Kondó, jenž již ráno ponechal na místě dva křižníky a stejný počet torpédoborců, aby vyzvedly vracející se průzkumné hydroplány, ale poté zvýšil rychlost na 24 uzlů a zamířil na východ, načež Nagumo stejným směrem poslal uskupení kontradmirála Abeho s rozkazem zaútočil na poškozené nepřátelské lodě.
Kontradmirál Kakuta
Zatímco admirálové ze Země vycházejícího slunce spřádali tyto plány, nad mořskou plání se „na půli cesty“ potkaly americké a japonské formace tvořící první útočnou vlnu. Velitelé většiny letek pouze ohlásili spatření nepřátelských letounů, ale kapitán-poručík S. Hidaka velící stíhačům ze ZUIHÓ při pohledu na bombardéry z ENTERPRISE jako by vytušil, že z „Velkého E“ ráno odstartovaly stroje, jež poškodily jeho mateřskou loď, tudíž nedokázal potlačit dravčí instinkty. Výsledkem bitvy, do které se zapojily i Wildcaty z ENTERPRISE, bylo 5 sestřeleným amerických strojů (3 stíhačky a 2 torpédové bombardéry), přičemž další 3 byly poškozené natolik, že se vydaly na zpáteční cestu. Japonská letka však za tento úspěch zaplatila ztrátou 4 stíhaček, a ostatní během zuřivých vzdušných soubojů vyprázdnily palivové nádrže natolik, že musely na doprovod bombardérů rezignovat.
Zatímco úderná skupina z ENTERPRISE vyšla ze střetnutí notně pošramocená, japonské střemhlavé a torpédové bombardéry nerušeně směřovaly do prostoru kde brázdily hladinu Pacifiku protivníkovy letadlové lodě. Američané zaujali standartní obranou taktiku, přičemž ENTERPRISE a HORNET obklopené prstencem doprovodných plavidel od sebe dělilo asi 10 mil. Posádky byly v plné pohotovosti, pročež obsluhy protiletadlových zbraní stály s nasazenými helmami u přidělených kanónů a napjatě čekaly na okamžik, kdy se na obloze objeví první útočníci.
Kapitán-poručík Hidaka
Protože se námořníci obecně vyznačují velkou pověrčivostí, není divu, že se mezi Američany na základě předchozích zkušeností rozšířila pověra, že mají v každé bitvě ztratit jednu letadlovou loď. Pravda, bitvu u východních Šalomounů jejich letadlové nosiče přečkaly, ale vážné poškození ENTERPRISE mohlo znamenat výjimku potvrzující kruté pravidlo.
Aby byla tato sudba zlomena se mj. starali piloti stíhaček tvořících jejich první obranou linii. Pro ně nevyhnutelná bitva představovala skvělou příležitost vyniknout, i když si každý jednotlivec uvědomoval, že odvrácenou stranu této blyštivé mince představuje smrt v kokpitu Wildcatu. Mezi muže doufající v první možnost patřil i zkušený poručík Stanleye Vejtasa z ENTERPRISE, jenž si v bojích o Novou Guineu a na Korálovém moři ještě jako pilot střemhlavého bombardéru dvakrát vysloužil vyznamenání Námořní kříž. Vejtasu sice velící důstojník kvůli blonďaté kštici pojmenoval „Švéd“, ale jak napovídá jeho příjmení, Stanleyho děd neměl kořeny ve Skandinávii, nýbrž v zemích Koruny české, odkud za „Velkou louži“ vycestoval z vesničky Boňov na Třebíčsku.
Poručíci Pollock (vlevo) a Vejtasa
Řízením stíhacích letek kontradmirál Kinkaid pověřil korvetního kapitána J. Griffina z ENTERPRISE, jenž ještě před nedávnem vedl námořní radarovou školu v San Diegu, a třebaže mu nechyběly zkušenosti z bitvy o Anglii, s válčením na moři se doposud nesetkal, což se bohužel záhy projevilo.
První japonská formace se na radiolokátoru křižníku NORTHAMPTOM objevila již v 8:41, jenomže operátoři měli stále v dosahu i vlastní letouny a navíc nedošlo k předání této informace důstojníkovi odpovědnému za stíhací ochranu, takže trvalo dalších 17 minut, nežli Griffin získal jistotu, že se skutečně blíží Japonci.
Tehdy mořské orli dělilo od cíle pouhých 45 mil. Naštěstí ihned po zachycení varování od pilotů první útočné vlny, nechal Griffin posílit ochrannou clonu na 37 Wildcatů. Bohužel část nevhodně umístil 10 mil na jih od ENTERPRISE a další operovali příliš blízko hladiny, takže nemohli proti útočníkům účinně zasáhnout. Navíc při svých pokynech používal jako orientační bod ENTERPRISE, což mátlo stíhače nemající tuto loď na dohled.
Korvetní kapitán Murata
Korvetní kapitán Murata spatřil 61. operační svaz v 8:53, a jelikož ENTERPRISE o 8 minut dříve zahalila dešťová přeháňka, soustředil se na HORNET. Zkušený válečník rozdělil torpédové bombardéry na dvě skupiny blížící se koordinovaně k vytčenému cíli. Povel k útoku takřka současně vydal i kapitán-poručík S. Takahaši velící střemhlavým bombardérům rozdělených na tři formace, takže se na HORNET vrhlo 41 útočníků chráněných tuctem stíhaček.
„Zahlédnuta nepřátelská letadlová loď...Všechny letouny útočí.“ Zachytila radiostanice na ŠÓKAKU velitele úderné skupiny. Útočná lavina se snadno prodrala řídkou stíhací clonou, a třebaže obsluhy protiletadlových baterií na HORNETU i doprovodných lodích spustily pekelný koncert, odvrátit atak takového rozsahu nebylo v jejich silách, tím spíše, že mnozí útočníci byli v případě poškození svého stroje připravení provést sebevražedný úder ve stylu kamikaze.
Námořní kapitán Mason
Velitel HORNETU námořní kapitán Charles Mason nařídil zvýšil rychlost na 27 uzlů a změnit kurs na severovýchod, čímž se obě letadlové lodě od sebe rychle vzdalovaly. „Každý napjatě a tiše čekal.“ Píše o těchto okamžicích Rose. „V podpalubí, po poplachu vždy pečlivě uzavřeném, dosahovala teplota, udržovaná stroji pracujícími na plné obrátky na stále stejné výši, více než čtyřiceti stupňů. Ventilátory jenom zviřovaly mrtvý a už vydýchaný vzduch. Více než tisíc mužů stálo na svých těsných stanovištích a čekalo, co přijde.“
Byť HORNET poslušen příkazů svého velitele divoce manévroval, zasáhly jej v krátkém sledu dvě protipancéřové (250kg) a jedna (242kg) tříštivo-trhavá puma. První v 9:12 minula velitelský můstek a ve středolodí probila letovou a hangárovou palubu, načež o úroveň níže poblíž lodní ošetřovny za velkých lidských ztrát explodovala. Následkem výbuchu došlo k poškození rozvodové desky v předním oddělení generátorů, takže se celé předolodí rázem ocitlo bez dodávek elektrického proudu, přičemž kouř vnikající do předních kotelen dával tušit, že kašlající obsluhy budou muset tyto prostory vyklidit.
Druhá bomba dopadla poblíž zadního leteckého výtahu a naštěstí vybuchla ihned po kontaktu s letovou palubou. Přesto mračno střepin zabilo či zranilo desítky dělostřelců a muže pohybující se na hangárové palubě vyděsil u stropu zavěšený letoun, jenž se utrhl z držáků a za hromového lomozu se zřítil na podlahu. Do stejného prostoru udeřila i třetí puma, jejíž ničivou pouť podpalubím zastavila až čtvrtá paluba. Opět došlo k citelným lidským ztrátám a hasiče zaměstnal silný požár zuřící ve skladištích a poddůstojnických obytných prostorách.
Hornet a doprovodné lodě se vyhýbají japonským útokům
V 9:14 se na HORNET na poničených křídlech bombardéru Aiči D3A snesla další pohroma. Praporčík Š. Sató patrně při náletu utrpěl vážné zranění, takže se rozhodl dát smrti za císaře hlubší smysl a za divoké palby z palubních zbraní zamířil na HORNET. Letoun po nárazu do lodního komínu spadl na můstek v prostoru signálního stanoviště, přičemž z jeho nádrží unikající benzín proměnil signalisty v nedobrovolné vyznavače kultu ohně. Následně se vrak bombardéru zřítil na letovou palubu, kde (údajně) došlo k iniciaci roznětky jedné 60kg pumy pod křídlem, načež letoun propadl do místnosti letové přípravy, kterou zachvátily plameny. Ze Satóova letounu se vykutálela 250kg puma, kterou z dosahu plamenů pohotově odstranila skupinka odvážlivců vedená mladým W. McFetrichem. Následně pumu zabezpečil příslušník havarijního družstva G. Marshal, načež McFetrich znehybněnou bombu několik hodin střežil jako oko v hlavě, za což popravu obdržel vyznamenání Stříbrná hvězda.
Nálet střemhlavých bombardérů ještě neskončil, když svůj náklad ve vzdálenosti 300 až 900 m od cíle uvolnily i osádky torpédonosných bombardérů. „Bylo to nezapomenutelné divadlo: malé rychle se blížící stroje pod oblohou pokrytou kouřem z výstřelů, útočící na velká válečná plavidla, snažící se uniknout.“ Píše o těchto osudových okamžicích Rose. „Hlavně kanonů a kulometů začaly divoce štěkat, každý účastník tohoto boje na obloze i na moři byl odhodlán zabíjet a v případě nutnosti i zemřít.“
Hornet v bitvě u ostrovů Santa Cruz
V 9:15 do pravoboku na úrovni 110. a 160. žebra udeřily dva smrtící doutníky. Energii výbuchu torpéda v zadolodí z větší části eliminoval kolizní prostor, takže nezpůsobilo vážnější škody, ale torpédo explodující ve středolodí rozervalo obšívku natolik, že se do přední kotelny nahrnula voda smíšená s palivem, takže strojníci následovaní topiči museli tyto prostory chvatně opustit.
Loď ztratila chod a přišla o dodávky energie, ale vodotěsné přepážky vydržely, takže se rostoucí náklon na pravobok podařilo stabilizovat a po zaplavení úseků na protilehlém boku dokonce snížit na přijatelných osm stupňů. Bohužel trýznění posádky HORNETU ještě nebyl konec. Pilot střemhlavého bombardéru, poté co uvolnil pumu, obletěl HORNET z pravé strany, načež prudce změnil směr letu a z levoboku udeřil do přídě s takovou razancí, že letoun pronikl do podpalubního hangáru, kde založil požár ohrožující rozvod benzínu. Naštěstí ještě fungoval automatický protipožární systém, tudíž se plameny podařilo dostat pod kontrolu, ale dva muži přišli o život a další utrpěli popáleniny.
Hořící Hornet
Pozornosti zběsilých útočníků neunikly ani doprovodné lodě. Nejprve pilot torpédového bombardéru pouze o vlas minul příď těžkého křižníku PENSACOLA, načež se jeho kolega vrhl na lehký křižník JUNEAU, ale dělostřelci se o něj postarali dříve, nežli mohl svůj sebevražedný úmysl dokonat.
Během pouhých deseti minut utrpěla mohutná letadlová loď škody takového rozsahu, že mnozí námořníci na eskortních plavidlech dospěli k názoru, že těžce zraněný „Sršeň“ dolétal a čeká pouze na ránu z milosti. Námořní kapitán Mason a jeho muži se však odmítali vzdát, přičemž je povzbuzovalo vědomí, že útočníci utrpěli těžké ztráty. Protiletadlové dělostřelectvo a stíhači pronásledující vracející se Japonce si za cenu půltuctu Wildaců na konto připsali 21 bombardérů a 3 stíhačky, přičemž mnoho dalších strojů nezvládlo zpáteční cestu, tudíž na paluby mateřských lodí nakonec dosedlo pouhých 26 strojů. Úspěšně si vedl podporučík G. Wrenn, ale svůj díl slávy si vybojoval i Vejtasa, jenž si připsal dva sestřely. Pravda, japonské torpédoborce 13 osádek zachránily, ale přesto Japonci zaplatili za poškození letadlové lodě vysokou cenu, přičemž nemnozí aviatici, kteří zvládli zpáteční let, zjistili že ani Američané nezaháleli.
Stíhačka Micubiši A6M2 na palubě Šókaku v bitvě u ostrovů Santa Cruz
Jedním z důvodů proč Japonci rozdělili síly na několik uskupení byla úvaha, že Kondóova a Abeho formace upoutá pozornost spojeneckých letců, čímž oslabí hlavní úder na Nagumovy letadlové lodě. Piloti první vlny z HORNETU skutečně narazili na tato uskupení, a třebaže se nenechali zlákat k útoku na sekundární cíle, utrpěli první ztráty. Nad Kondóovým svazem kroužila trojice stíhaček ze ZUIHÓ, jejíchž piloti nezaváhali a pustili se do souboje s doprovodnými Wildcaty. Výsledek na každé straně činil dva zničené stroje, ale během potyčky se Dauntlessy oddělily od Avengerů těsně před tím, než jejich velitel korvetní kapitán W. Widhelm spatřil letadlové lodě.
ZUIKAKU kryla velká oblačnost, ale ŠÓKAKU a ZUIHÓ měli američtí letci jako na dlani. Widhelm se rozhodl viditelně poškozený ZUIHÓ ignorovat a soustředit všechny síly na ŠÓKAKU. Třebaže radar na Nagumově vlajkové lodi už v 8:40 zachytil blížící se formaci vzdálenou 78 mil, a o něco později se admirálovi dostalo dalšího varovaní od letecké ostrahy Abeho uskupení, velitel 3. loďstva tuto výhodu nevyužil. Nad Nagumovým uskupením hlídkovalo pouze 20 stíhačů, a protože se Japonci již dříve přesvědčili, že jejich protiletadlová palba se co do účinnosti nemůže s americkou měřit, musel Naguno spoléhat hlavně na manévrovací schopnosti ŠÓKAKU a námořní umění jejího velitele námořního kapitána T. Arima.
Korvetní kapitán Widhelm
ŠÓKAKU se stočil na sever a zvýšil rychlost. Japonští stíhači srazili z oblohy či přinutili k nouzovému přistání 2 Dauntlessy, za což zaplatili ztrátou 2 stíhaček. Mezi sestřelenými se ocitl i Widhelm, takže velitelské povinnosti převzal kapitán-poručík J. Vose. Americké bombardéry setřásly dotírající stíhače, pronikly přehradnou palbou a v 9:27 z výšky 4000 m přešly do střemhlavého letu zasypávaje divoce manévrující cíl přívalem 454kg pum.
„Viděl jsem dva nepřátelské střemhlavé bombardéry proniknout střelbou kanonů ŠÓKAKU a snést se z výšky 700 metrů úplně nad letadlovou loď.“ Vzpomínal po válce velitel torpédoborce AMACUKAZE. „Na poslední chvíli vzlétly obloukem do mraků. Vzápětí jsem uviděl padat dvě nebo tři stříbrné pumy, které vypadaly jako blesky, jak míří k té velké letadlové lodi. Při jejich nárazu se na přídi a uprostřed blízko můstku ŠÓKAKU zablesklo. Paluba se v místě dopadu pum vyboulila a popraskala a z prasklin vyšlehly plameny. Zaúpěl jsem, když plameny rostly a z paluby se valil černý a bílý kouř.“
Stíhačka Micubiši A6M2
Třebaže ŠÓKAKU dokázal několik prvních vzdušných ataků vymanévrovat, nakonec jej štěstí opustilo a loď zasáhly nejméně čtyři pumy. Japonci však na základě trpce zaplacených zkušeností od Midway učinili řadu preventivních opatření, takže na hangárové palubě nestály letouny s plnými nádržemi a systém pro doplňování paliva naplnili nehořlavým kysličníkem uhličitým. Díky tomu tentokráte nebyly utrpěné škody fatální, ale letová paluba od předolodí k prostředního výtahu připomínala rozšklebenou ránu, v podpalubí zuřil požár a obsluhy protiletadlových baterií utrpěly děsivé ztráty. Integrita obšívky však narušena nebyla a díky nepoškozeným strojovnám a kotelnám mohl ŠÓKAKU nadále plout 30uzlovou rychlostí a neomezeně manévrovat. Loď však pozbyla schopnost přijímat a odesílat letouny, takže se počet Nagumových bojeschopných letadlových nosičů snížil na třetinu, přičemž o život přišlo přes 130 mužů.
Americké střemhlavé bombardéry napadly i torpédoborec TEREZUKI, avšak tentokrát pumy minuly a torpédoborec utrpěl pouze lehké škody způsobené blízkými explozemi. Přesto Nagumo propadl pesimismu. Již útok malé skupiny bombardérů způsobil 1. divizi letadlových lodí citelné škody, a protože radar zaznamenal druhou útočnou letku, panovaly obavy, že jeden z posledních japonských těžkých nosičů letadel podlehne dalšímu útoku.
Letadlová loď Šókaku
Teď však bohové stáli na straně Nipponu. Přestože korvetní kapitán Widhelm třikrát v otevřené řeči odvysílal polohu nepřátelských letadlových lodí, žádný z velitelů leteckých skupin jí nezachytil. Proto pouhých několik set metrů nad hladinou letící Avengery z HORNETU proletěli jižně od Nagumova svazu, a když se od mateřských lodí vzdálily na 260 mil, donutil nedostatek paliva kapitán-poručíka E. Parkera k návratu. Při zpátečním letu se Američané opět dostali do blízkosti Nagumových lodí, které však před jejich dychtivými zraky skryla dešťová přeháňka, takže se museli spokojit s náhradním cílem. Tím se stal těžký křižník TONE (?) z Abeho uskupení, na nějž směřovalo několik „rybek“, ale třebaže Parkerovi muži byli přesvědčeni o opaku, obratně manévrující křižník neutrpěl ani škrábnutí.
Shodou okolností se pro velitele amerických perutí právě Abeho svaz stal hromosvodem frustrace nashromážděné během neúspěšného pátrání. Jako první se na něj vrhly Dauntlessy a Avengery z druhé útočné vlny HORNETU, které v 9:21 dvakrát zasáhly těžký křižník ČIKUMA. O 18 minut později mu několik blízkých zásahů narušilo obšívku, načež jeho kalvárii završila puma, která zasáhla vrhače torpéd na pravoboku. Zahynulo 192 (!) členů posádky a mnoho dalších bylo zraněno, ale ČIKUMA přesto dokázal plout 23uzlovou rychlostí a v doprovodu torpédoborců TANIKAZE a URAKAZE odplul k opravám na Truk, kde shodil kotvu o tři dny později. Abeho lodě si vzaly na mušku i letouny z ENTERPRISE vedené fregatním kapitánem R. Gainesem, ale žádný sukces nezaznamenaly.
Těžký křižník Čikuma u Santa Cruz
Nebýt první formace, skončil by Kinkaidův pokus vyřadil nepřátelské letadlové lodě fiaskem. Není tudíž divu, že jakmile se zachráněný Widhelm dozvěděl, že jeho hlášení o poloze Nagumova svazu zachytila radiostanice na HORNETU i piloti řady letounů, aniž by jej předali velitelům leteckých skupin, podrobil americký komunikační systém sžíravé kritice, majíce pocit, že kvůli tomuto pochybení proklouzlo Spojencům vítězství mezi prsty.
V době, kdy si americké letky hledaly náhradní cíle, synové Nipponu s lokalizací nejhodnotnějších lodí problémy neměli. Původně se sice domnívali, že Američané disponují pouze jednou letadlovou lodí (patrně SARATOGOU). Ale protože Griffin v otevřené řeči pro letadlové lodě používal odlišná označení („Blue“ pro HORNET a „Reaper“ pro ENTERPRISE), nyní věděli, že mají co do činění s dvojicí letadlových lodí a byli odhodláni je poslat za LEXINGTONEM a YORKTOWNEM smrtelně zraněnými mořskými orli na Korálovém moři a u Midway.
Kulometné cvičení na Enterprise
Jenomže ENTERPRISE dostala během opravy v Pearl Harboru nové 40mm protiletadlové kanóny Bofors, přičemž desítkami těchto výkonných zbraní disponovala i bitevní loď SOUTH DAKOTA, takže na korvetního kapitána Sekiho a další veterány ošlehané náletem na Pearl Harbor a ohněm dalších bitev, čekalo doposud nepoznané uvítání.
Zatímco se střemhlavé bombardéry ze ŠÓKAKU a torpédonosné letouny ze ZUIKAKU blížily k 61. operačnímu svazu, utrpěly doprovodné lodě ENTERPRISE první ztrátu. Avenger poručíka R. Battena s prostřeleným kolem a poškozeným podvozkem nuceně přistál na hladině, přičemž na SOUTH DAKOTĚ při pohledu na částečně zanořený trup usoudili, že se jedná o ponorku a zahájili palbu. Naštěstí se nedorozumění brzy vyjasnilo, načež Kinkaid vyslal k záchraně osádky torpédoborec PORTER. Jenomže ještě než námořníci spustili člun, ohlásila hlídka krátce po 10. hod. torpédo, a byť se jej palbou z kulometů pokusili zneškodnit stíhači A. Pollock a J. Dowden, vzedmul se u levoboku sloupec vody a PORTEREM otřásla hromová exploze.
Záchrana posádky z torpédoborce Porter
Vyhaslo jedenáct amerických životů a další čtyři námořníci byli zranění, přičemž došlo k zaplavení obou kotelen, takže posádku převzal torpédoborec SHAW, jehož děla ukončila agonii nešťastného torpédoborce. Dlouhé roky se za původce jeho zkázy označovala ponorka I-21, ale protože se ukázalo, že v této oblasti žádný japonský podmořský člun neoperoval, nyní převládá názor, že se osudové torpédo samovolně uvolnilo z onoho Battenova poškozeného Avengeru. Inu věřte, nevěřte.
I tentokrát jako první v 9:30 upozornil na nebezpečí řítící se od severozápadu radar na těžkém křižníku NORTHAMPTON, jenž blížící se bombardéry odhalil ve vzdálenosti 76 mil, načež je postupně zachycovaly i radiolokátory na dalších lodích. Na ENTERPRISE stevardi sotva stačili roznést posádce na bojových stanovištích občerstvení, když dorazila zpráva o nové hrozbě.
Stíhačka Wildcat na Enterprise během bitvy u Santa Cruz
Protože ENTERPRISE musela v období mezi prvním a druhým úderem přijmout i letouny ze zasaženého HORNETU, námořníci poškozené stroje nemilosrdně shazovali přes palubu, aby uvolnili místo pro další letadla, zatímco technický personál urychleně dotankovával a přezbrojoval nepoškozené letouny. I přes veškeré úsilí zůstala v hangárech a na letové palubě řada strojů, jejichž palivové nádrže představovaly pro poslední bojeschopnou americkou letadlovou loď smrtelné nebezpečí.
Japonci s uspokojením zaznamenali, že HORNET halí hustá oblaka kouře, takže jej ponechali osudu a věnovali se nepoškozené ENTERPRISE vzdálené 20 mil a plující 27uzlovou rychlostí. Jako první se po Sekiho posledním rozkazu „Všechna letadla do útoku“ na kořist vrhlo 19 střemhlavých bombardérů. Bohužel i tentokráte byly americké stíhací letky (celkem 21 Wildcatů) špatně rozmístěné, takže větší škody mezi útočníky napáchalo protiletadlové dělostřelectvo, o jehož děsivé účinnosti po návratu referovaly přeživší osádky, neboť rozstřílené letouny olizované plameny padaly do moře jeden za druhým. Loď se na poslední chvíli vyhnula útoku prekamikazeho, jenž těsně minul pravý bok, načež palubu zasypala sprška střepin.
Korvetní kapitán Mamoru Seki
Někteří piloti, nehledě na hustou palbu, dostali ENTERPRISE do zaměřovačů a v pravý okamžik svrhli smrtonosný náklad. V 10:17 probila protipancéřová puma dřevěnou letovou palubu v předolodí, prošla levým bokem a teprve poté explodovala. V lodním boku zelo přes 100 průrazů, ale škody byly zanedbatelné, třebaže vznikl požár a střepiny narušily palivové nádrže jednoho Dauntlessu, jenž byl následně shozen přes palubu a další stroj smetla do moře tlaková vlna. O pouhou minutu později zasáhla letovou palubu 3 m za předním výtahem další protipancéřová bomba. Jeden segment explodoval v hangáru, zatímco druhý pronikl ještě o úroveň níže a zabil přes 40 nešťastníků. V útrobách „Velkého E“ vyšlehly plameny, takže námořníci preventivně shodili do moře sedm bombardérů, aby ohni zabránili v nekontrolovatelném šíření. Chvíle napětí prožila posádka i v 10:20, když nedaleko pravého boku vybuchla další puma. Tentokrát došlo k proražení cisteren s topným olejem stejně jako zaklínění výtahu č. 2 v dolní poloze, poškození ložiska parní turbíny a ENTERPRISE přišla o další dva letouny.
Po splnění úkolu hledaly zbývající bombardéry úkryt v mracích, ale američtí stíhači s prsty na spoušti je pronásledovali, takže zaokrouhlili počet zničených bombardérů na deset. Účinnost americké protiletadlové obrany měly nyní na vlastní kůži okusit i piloti 16 torpédonosných bombardérů ze ZUIKAKU, jimž velel kapitán-poručík Š. Imajuku. Ten se rozhodl pro osvědčenou taktiku „kladiva a kovadliny“, takže své síly rozdělil na dvě 8členné letky, které na ENTERPRISE asi 15 minut před 11. hod. zaútočily ze dvou směrů. Navzdory intenzivní palbě řada letounů klesla k hladině a ve vzdálenosti 900 až 1800 m od letadlové lodě uvolnila svůj náklad, ale tentokrát ENTERPRISE díky námořnickému umění svého velitele ze smrtícího sevření vyklouzla bez úhony.
Enterprise u Santa Cruz
Japonská torpéda naslepo hledající náhradní cíle se stala hrozbou pro doprovodné lodě, o čemž se přesvědčila posádka těžkého křižníku PORTLAND, jehož veliteli pozorovatelé nahlásili tři blížící se torpéda. K události došlo v nejméně vhodnou dobu, neboť ovládání kormidla na velitelském můstku bylo dočasně mimo provoz, takže loď byla komplikovaně řízena z náhradního stanoviště na zádi. Za této situace nebylo na včasný manévr ani pomyšlení, tudíž námořníci na palubě se zatajeným dechem sledovali podhladinové projektily blížící se k pravému boku. Očití svědci uvedli, že v 10:55 zaznamenali tři nárazy, ale protože je krajně nepravděpodobné, že by všechny „rybky“ selhaly, patrně došlo pouze k jednomu zásahu, což později potvrdila prohlídka trupu v suchém doku v Sydney. Další torpéda ohrozila lehký křižník SAN JUAN, ale ten se z jejich dráhy dostal pohotovým manévrem.
Americká rychlopalba nahlodala odhodlání části pilotů dokončit útok na ENTERPRISE, takže si vyhlédli snadnější kořist. Bitevní loď SOUTH DAKOTA odvrátila ataky několika letounů, ale v 10:47 pilot dalšího bombardéru poškozeného poručíkem Vejtasou navedl poškozený stroj na torpédoborec SMITH a roztříštil se o jeho palubu. Náraz zničil přední palpost se 127mm děly a benzín vyvolal požár, jenž přivedl k výbuchu hlavici torpéda. Celé předolodí se ocitlo v plamenech, ale ještě nežli oheň pronikl do magacinů, dostal korvetní kapitán H. Wood spásný nápad. Na jeho pokyn přešel torpédoborec na nový kurs, takže proplul těsně za zádí SOUTH DAKOTY, jejíž lodní vrtule v kýlové brázdě obrněnce vytvářely jakousi „sprchu“ jež přidusila plameny natolik, že se je podařilo zdolat dříve než napáchaly vážnější škody. Torpédoborec až do večera, kdy jej Kinkaid odeslal na Novou Kaledonii, plnil své úkoly, ale posádka zaplatila bohu války krutou daň v podobě 57 mrtvých a nezvěstných.
Hořící torpédoborec Smith
Z 16 japonských torpédových bombardérů byla řada sestřelena a další utrpěly taková poškození, že se nevrátily na mateřskou loď. Obsluhy protiletadlových děl v bitevní vřavě propadly euforii a hlásily přemrštěná čísla zničených letounů. Prim v této disciplíně hráli kanonýři SOUTH DAKOTY, kteří toho dne nárokovali 32 (!) sestřelených strojů (uznáno 26), třebaže zlí jazykové tvrdí, že námořní kapitán T. Gatch uvedl toto absurdní číslo pouze proto, aby pochybovačům dokázal, že bitevní lodě nepatří do starého železa. Nepopiratelným faktem však zůstává, že americká střelba učinila na Japonce náležitý dojem, a měla lví podíl na odražení obou útoků na „Velké E“. Činili se i stíhači, mezi nimiž kraloval Vejtasa. Ten sestřelením dalších pěti bombardérů ustanovil námořní denní rekord a stal se během jednoho dne stíhacím esem dekorovaným v pořadí třetím Námořním křížem.
Na rozdíl od bitvy u východních Šalomounů měly havarijní čety s odstraňováním následků pumového útoku relativně lehkou práci. Oba požáry se podařilo rychle zdolat, průrazy utěsnily provizorní ucpávky a malý náklon na pravobok vyrovnalo zaplavení protilehlých úseků. Jako prioritní se ukázalo zalátání otvorů v letové palubě a zprovoznění výtahu, neboť nad lodí kroužilo hejno bombardérů a stíhačů z ENTERPRISE a HORNETU, netrpělivě se dožadujících povolení k přistání. To přišlo v 11:15, ale sotva několik šťastlivců dosedlo na stísněnou palubu, došlo k opětovnému vyhlášení leteckého poplachu a zklamaní piloti opět nabrali výšku znepokojeně sledujíc ukazatele paliva.
Nadporučík Šiga
K 61. operačnímu svazu se totiž blížilo 17 střemhlavých bombardérů doprovázených 12 stíhačkami z letadlové lodě DŽUNJÓ a nadporučík Šiga a jeho muži chtěli nadřízeným i sami sobě dokázat, že lehké letadlové lodě nemusí v bitvách tohoto rozsahu svým větším souputníkům pouze asistovat v úloze návnady. Bohužel během prvního ataku došlo na ENTERPRISE k poruše pátracího radiolokátoru, a nežli se poručík D. Williams vyšplhal na stěžeň a závadu odstranil, přiblížily se nepřátelské letouny, takže ani tentokráte neměli stíhači (většinou beztak bez munice) čas zaujmout optimální pozici.
Velitel japonské formace nejprve spatřil těžce poškozený HORNET, takže hodlal jako náhradní cíl napadnout doprovodná plavidla, ale Kakuta mu nekompromisně nařídil útočit pouze na letadlové lodě. Po několikaminutovém pátrání Japonci konečně spatřili netknutě vyhlížející ENTERPRISE a v 11:21 zaútočili.
Kanóny ráže 127 mm na Enterprise
Nad ENTERPRISE se opět nacházela vysoká oblačnost, jež sice útočníkům poskytla dočasnou ochranu, ale jakmile příkrov mraků opustili, zbývalo málo času k provedení střemhlavého útoku, takže k cíli klesali pod úhlem 45 stupňů, což je vystavilo vražedné palbě. Na bombardéry pálily desítky zbraní všech možných ráží, přičemž fregatní kapitán R. Lindsey mající na starost řízení přistávajících letadel, zaujal pozici zadního střelce v odstaveném Dauntlessu a jal se vetřelce ostřelovat z kulometu. Přehradná palba byla natolik hustá, že část pilotů od útoku odradila, a další svrhli pumy předčasně, tudíž ENTERPRISE vážnější škody neutrpěla. Japonce tentokráte provázela smůla, neboť když konečně zaznamenali zásah, prováděla loď úhybný manévr, takže se puma pod čarou ponoru odrazila od nakloněného boku a teprve poté explodovala, přičemž otřesy poškodily ovládací mechanismus čelního leteckého výtahu.
Bohužel doprovodné lodě takové štěstí neměly. Na obrněnci SOUTH DAKOTA zasáhla bomba dělovou věž č. 1 a poškodila hlavně dvou 406mm kanónů, avšak hrubý pancíř osádku spolehlivě ochránil. Hvízdající střepiny však zasypaly nástavby a stanoviště protiletadlových dělostřelců, přičemž zranily přes 50 mužů včetně velitele, z nichž dva později zemřeli. Došlo i ke krátkodobému výpadku ovládání kormidla, takže 38 000tunový kolos div netaranoval ENTERPRISE, ale nakonec posádka dostala zdivočelé monstrum pod kontrolu.
Japonské letouny útočí na South Dakotu
Ještě hůře dopadl lehký křižník SAN JUAN, jenž se dostal do spárů pětice mořských orlů. Jeden blízký zásah způsobil lehké škody, jenomže v 11:28 další protipancéřová puma prolétla všemi palubami v zadolodí, prorazila lodní dno a teprve pod trupem vybuchla. Zdravotníci napočítali 13 zraněných a došlo k zaplavení několika oddílů. Horší následky však hrozilo zaseknutí kormidla v krajní pravé poloze, neboť neovladatelný křižník opisoval velké kružnice a ohrožoval ostatní lodě.
Během tohoto útoku přišel Nippon o 14 letounů a ostatní čekala náročná zpáteční cesta, která se pro mnohé ukázala jako příliš dlouhá, takže stejně jako při návratu první útočné vlny prostřílené letouny nouzově přistávaly na hladině. Pro úplnost dodejme, že z druhé útočné vlny (včetně formace z DŽUNJÓ) se vrátilo jenom 34 letounů, takže personální ztráty si nezadaly s životy zmařenými během útoků na HORNET.
Bombardér Nakadžima B5N2 na palubě letadlové lodě Zuikaku
Potíže měli i jejich američtí protivníci, kteří s poloprázdnými nádržemi čekali poblíž ENTERPRISE na povolení k přistání, neboť většinou neměli palivo k přesunu na Hendersonovo letiště či dokonce Espiritu Santo. Ještě nežli se toužebně očekávaný signál objevil, učinil Kinkaid závažné rozhodnutí. Za situace kdy HORNET ztratil chod a rozsah poškození ENTERPRISE nebylo možné stanovit, se rozhodl nepříznivě se vyvíjející zápolení ukončit a stáhnout do bezpečí. O své volbě v 11:35 informoval velitele oblasti Jižního Pacifiku, přičemž jindy bojovný Halsey úsudek velícího admirála respektoval.
Vzhledem k tomu, že Američané balancovali na hraně naprosté porážky, zatímco protivník měl podle hlášení letců přinejmenším jednu (spíše dvě) netknutou letadlovou loď, šlo o racionální rozhodnutí, tím spíše, že Kinkaid neznal aktuální polohu nepřátelských letadlových lodí, takže by se jeho letouny pravděpodobně vracely až po západu slunce, který toho dne nastal v 17:53, i když viděno z retrospektivy, měl dostatek prostředků k provedení odvetného úderu.
Schéma bitvy u ostrovů Santa Cruz
Některé Wildcaty sice pro nedostatek paliva dosedly na hladinu, ale navzdory tomu, že přistávací manévr komplikoval zablokovaný výtah, většina pilotů náročný manévr zvládla. Díky tomu Američané disponovali 41 stíhačkami a 43 bombardéry, přičemž Kinkaid již dříve odeslal na Espiritu Santo 13 Dauntlessů, aby ulevil přeplněné ENTERPRISE. V jeho štábu se přetřásala možnost dalšího leteckého útoku, jenž při troše štěstí mohl misky vah překlopit na spojeneckou stranu, ale protože v opačném případě by riskoval ztrátu poslední bojeschopné letadlové lodě, americký admirál tuto možnost zavrhl.
Jakmile přistál poslední letoun, ENTERPRISE obklopená doprovodnými plavidly změnila ve 12:35 kurs na jihovýchod a rychlostí 27 uzlů prchala do bezpečí. Nad lodí kroužilo 25 stíhačů chránících formaci nejenom před vzdušnými útoky, ale provádějících i protiponorkové hlídky. Američané byli totiž přesvědčení, že se v této oblasti pohybují nepřátelští ponorkáři a unikající palivo mohlo krvelačné japonské žraloky přivést na jejich stopu. Padlo 44 mužů, 16 bylo prohlášeno za nezvěstné a stav několika zraněných se ukázal natolik vážný, že později zemřeli.
Zdroje použité k sérii Bitva u ostrovů Santa Cruz:
Больных А.: Дуэли авианосцев; Кульминация Второй мировой. Vydala nakladatelství Яуза Эксмо 2011.
Далл П.: Боевой путь Императорского японского флота. Vydalo nakladatelství Сфера 1997.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (1). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1986.
Hammel E.: Guadalcanal The Carrier Battles; The Pivotal Aircraft Carrier Battles of the Eastern Solomons and Santa Cruz. Vydalo nakladatelství Crown Publishers 1987.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Hubáček M.: Vítězství v Pacifiku; Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1999.
Hoyt E.: Guadalcanal; Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal 1942-1943. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2001.
Hrbek I. a J.: Námořní válka vrcholí; Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1995.
Lundstrom J.: The First Team and the Guadalcanal Campaign; Naval Fighter Combat from August to November 1942. Vydalo nakladatelství Naval Istitute Press 2005.
Skwiot M.: Monografie morskie (3) Shokaku Zuikaku. Vydalo nakladatelství A.J. PRESS 1994.
Морозов М., Грановский Е.: Гуадалканал Одна из переломных битв Второй мировой войны. Vydalo nakladatelství ЧеРо 1996.
Морисон С.: Американский ВМФ во Второй мировой войне; Борьба за Гуадалканал, август 1942 - февраль 1943. Vydalo nakladatelství АСТ 2002.
Переслегин С., Переслегина Е.: Тихоокеанская премьера. Moskva, Petrohrad 2001.
Полмар Н.: Авианосцы. Vydalo nakladatelství АСТ 2001.
Rose L.: Hornet. Vydalo nakladatelství Mustang 1997.
Сулига С.: Японские авианосцы Сёкаку и Дзуйкаку. Moskva 1995.
Tillman B.: Enterprise; America´s Fightingest Ship and the Men Who Helped Win World War II. Vydalo nakladatelství Simon & Schuster 2012.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Okrety 2012/11.
Morze Statki i Okrety; Wydanie specjalne 2014/5.
Okrety Wojenne; Numer specjalny 24.
Morze Statki i Okrety 2019/11,12.
Dokumentární seriál Letadlová loď Enterprise; díl čtvrtý Krvavé ostrovy Santa Cruz.
http://www.combinedfleet.com/kaigun.htm
http://www.radiodixie.cz/clanek/swede-v ... tremi-zery
http://www.navweaps.com/index_oob/OOB_W ... a-Cruz.php
https://www.history.navy.mil/content/hi ... lands.html
https://www.pacificwar.org.au/Guadalcan ... aCruz.html
