Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945 č. 431.
Bitva u ostrovů Santa Cruz - Jamamotovo Pyrrhovo vítězství
Díl třetí
Bitva u ostrovů Santa Cruz - Jamamotovo Pyrrhovo vítězství
Díl třetí
Nagumo však o této eventualitě nechtěl ani slyšet, takže ŠÓKAKU s většinou doprovodných lodí zamířil 31uzlovou rychlostí na severozápad, kam pospíchal i pomalejší ZUIHÓ doprovázený dvěma torpédoborci. Pravda, Nagumo údajně hodlal loď zbavenou většiny komunikačních prostředků opustit a přenést vlajku na ZUIKAKU, ale z neznámých důvodů tak neučinil ani poté, co hasiči ve 14:30 konečně zdolali požár v útrobách ŠÓKAKU.
Poškozená paluba na Šókaku po bitvě u ostrovů Santa Cruz
ZUIKAKU nyní chránil pouze jeden těžký křižník a čtveřice torpédoborců, a protože DŽUNJÓ, jehož viceadmirál Kondó krátce po 10. hod. detašoval od zbytku uskupení, doprovázely dokonce toliko dva torpédoborce, oba bojeschopné nosiče letadel se nalézaly v prekérní situaci. A kdyby Kinkaid nařídil další nálet, dost možná by bitva skončila porážkou Spojeného loďstva.
Kakuta se ujal úkolu napadnout nepřítele s velkou vervou a také Kondóovy a Abeho bitevní lodě a křižníky mířily do prostoru, kde se nalézal notně pošramocený 61. operační svaz, o jehož poloze byli japonští admirálové průběžně informováni piloty palubních letounů. Odhodlání splnit Nagumovy a Kondóovy rozkazy tedy veliteli 2. divize letadlových lodí nescházelo, jenomže se zatím na ZUIKAKU a DŽUNJÓ vrátilo jenom 15 bombardérů, takže Kakuta disponoval pouze omezeným počtem letadel. Přesto se jeho vlajková loď stočila na jihovýchod přímo k nepříteli, kam směřoval i severněji vysunutý ZUIKAKU.
Pohled na palubu letadlové lodě Džunjó
Po 13. hod. odstartovalo z DŽUNJÓ 7 torpédonosných letounů Nakadžima B5N2 krytých 8 stíhačkami Micubiši A6M2, a pod velením kapitán-poručíka J. Irikiina se vydalo pátrat po amerických letadlových lodích vzdálených asi 260 mil. Současně ze ZUIKAKU vzlétly další 2 střemhlavé bombardéry Aiči D3A1, 7 torpédových bombardérů a 5 stíhaček. Tomuto uskupení velel kapitán-poručík I. Tanaka a je zajímavé, že bombardéry Nakadžima B5N2 tentokrát nenesly torpéda, nýbrž v jejich závěsech spočívaly 805kg tříštivo-trhavé pumy.
Zatímco japonští piloti netrpělivě čekali na chvíli, kdy pod sebou spatří siluetu letadlové lodě, posádka HORNETU se dmula pýchou nad dobře odvedenou prací. Připomínám, že loď zasáhly 3 pumy a 2 torpéda, přičemž další citelné údery způsobili piloti-sebevrazi. Rozsah škod byl takový, že na základě předchozích zkušeností z bitev na Korálovém moři a u Midway nedával přílišnou naději na záchranu mimořádně cenné jednotky, ale příslušníci havarijních družstev vedení korvetním kapitánem H. Morgenem byli odhodláni učinit vše, aby loď nepostihl osud LEXINGTONU a YORKTOWNU.
Hořící Hornet
„Lidé na lodi zažili šok podobný hlubokému otřesu, jaký zažije každý, kdo přežije neštěstí nebo dopravní nehodu, při které jsou vážně zranění nebo zahynou jeho známí a blízcí.“ Píše o těchto okamžicích Rose. „Tito lidé byli, na rozdíl od civilistů, vycvičeni k tomu, aby přežili, a pokud měli správné vedení, dokázali i v těchto vypjatých situacích adekvátně reagovat. Teď se začínaly vyplácet všechny ty hodiny výcviku a bezmyšlenkového drilu v táborech u Velkých kanadských jezer a v San Diegu.“
Zdravotníci poskytovali první pomoc vážně zraněným, technici kontrolovali škody a dumali nad možností obnovení dodávek elektřiny a hasiči se pustili do boje s plameny. A právě zápas s tímto živlem měl nejvyšší prioritu, neboť za situace, kdy pokles tlaku záhy vyřadil hasící systém, hrozilo že se požáry vymknou kontrole a loď se přemění ve vyhořelý vrak. Proto se námořníci chopili hasících přístrojů a další vytvořili několik lidských řetězů podávajíce si vědra s mořskou vodou obohacenou o hasící prášek v naději, že zpomalí šíření největších požárů.
Russell u boku Hornetu
Bohužel jejich námaha neměla patřičný efekt a posádka začala boj s ohněm vyhrávat teprve poté, co k bokům HORNETU přirazily torpédoborce MORRIS, RUSSELL a MUSTIN, na něž byli promptně přeneseni vážně zranění, zatímco námořníci natáhli na HORNET hadice napojené na vlastní hasící systémy. Stovky tun mořské vody chrlené z jejich hubic vykonaly své, takže kapitán Mason dostal již kolem 10. hod. hlášení, že požár u čelního výtahu je udolán a likvidace dalších ohnisek je pouze otázkou času.
Za této situace usoudil kontradmirál Murray, že je nejvyšší čas pokusit se ochromenou loď dostat z dosahu nepřátelských letounů, takže přivolal těžký křižník NORTHAMPTON a nařídil jeho posádce vzít HORNET do vleku. Odvážný mladík se vrhl do moře, aby pomohl s upevněním návazu, s jehož pomocí námořníci krátce po 10. hod. přetáhli z NORTHAMPTONU 45mm ocelové lano a chystali se je upevnit ke kotevnímu řetězu.
Kontradmirál Murray
Jenomže tehdy se na obloze objevil osamělý střemhlavý bombardér, jehož pilot se z neznámé příčiny oddělil od kolegů útočících na ENTERPRISE, a třebaže svržená puma dopadla 23 m od boku MORRISE, všechny torpédoborce i NORTHAMPTON se preventivně od ochromené letadlové lodě odpojily, což zkomplikovalo boj s ohněm i přípravy na odvlečení. Teprve poté co bylo ve 12:30 ocelové lano pevně uchyceno, mohly se vrtule křižníku roztočit, načež se soulodí konečně dalo do pohybu. Protože kormidelní ploutev zůstala po odpojení dodávek elektřiny zablokovaná v pravé krajní poloze, ukázalo se vlečení 20 000tunové lodě mimořádně obtížným, ale posádka neztrácela optimismus.
Její radost se bohužel ukázala předčasná, neboť jakmile NORTHAMPTON zvýšil rychlost na 4 uzle jako struna napjaté lano nevydrželo enormní zátěž. Za této situace námořníkům z HORNETU nezbývalo než na příď odvléci 10 tun vážící vlastní tažné lano z jeho úložiště poblíž zadního výtahu. Patrně nebudeme daleko od pravdy když řekneme, že jim tato vzdálenost nikdy nepřipadala delší než onoho odpoledne, neboť tato úmorná práce zabrala téměř dvě hodiny. Mezitím Kinkaid zamířil do bezpečí, což HORNET k nelibosti posádky zbavilo stíhací ochrany a vydalo napospas vzdušným atakům. Snad proto byly postupně na doprovodné torpédoborce a záchranné vory evakuovány další stovky mužů (padlé pohřbil do moře lodní kaplan Harp) a kontradmirál Murray se přemístil na těžký křižník PENSACOLA, aby se opět ujal velení celého uskupení.
Northampton se pokouší vléci Hornet
Zatímco se několik set mužů lopotilo s 51 mm silným lanem, v podpalubí vrcholilo úsilí hlavního mechanika fregatního kapitána Creehana a jeho mužů o obnovení dodávek energie. Elektrikáři natáhli nové vedení mezi kotelnou č. 4 a nepoškozenými zadními generátory, načež se do kotelny podařilo přivést i neznečištěné palivo, a poté co technici získali dostatečný tlak, pustili páru do generátoru v zadní strojovně. Jejich titánské úsilí však nebylo korunováno úspěchem, neboť Mason obdržel hlášení o dvou vzdušných formacích zaznamenaných radarem NORTHAMPTONU ve vzdálenosti asi 100 mil.
Murray sice požádal ENTERPRISE o stíhací ochranu, ale ta mu poskytnuta nebyla. To vzhledem k tomu, že ovládání protiletadlových zbraní komplikovalo přerušení dodávek elektřiny a protiletadlový křižník JUNEAU se kvůli chybně vyloženému signálu připojil ke skupině kolem ENTERPRISE, nevěstilo nic dobrého.
Torpédový bombardér Nakadžina B5N
Jako první se v 15:20 na kořist vrhly torpédové bombardéry kapitán-poručíka Irikiina. Na NORTHAMPTONU spěšně uvolnili vlečné lano, takže se HORNET bezmocně kolébal na vlnách jako zraněný leviatan čekající na ránu z milosti. Japonci na nehybný cíl vypustili několik torpéd, a třebaže explodovalo pouze jediné (dvě další údajně selhala), osud lodě byl zpečetěn. Torpédo rozervalo pravobok v zadolodí. Aby bylo možné položit provizorní elektrické vedení do zadní strojovny musely zůstat otevřené průlezy mezi vodotěsnými přepážkami ve značné části podpalubí, které nyní rychle zaplavovala voda. Během útoku byl sice z oblohy sražen jenom jeden bombardér, ale pět doprovodných stíhaček nezvládlo (pro ztrátu orientace?) návrat na DŽUNJÓ, takže i tentokráte zaplatili synové Nipponu za přelet nad „sršním hnízdem“ nezanedbatelnou cenu.
Hlavního účelu však bylo dosaženo, neboť náklon na pravobok brzy dosáhl hodnoty 14 stupňů. Protože hrozilo nebezpečí, že se HORNET po převrácení přemění v ocelovou hrobku statečné posádky, smířil se Mason s myšlenkou, že kletba bude naplněna a Američané i v této bitvě přijdou o letadlovou loď.
Námořní kapitán Mason
Rozkaz opustit k smrti odsouzený HORNET zazněl v 15:43, ale ještě než došlo k jeho provedení, ozval se opět zlověstný hluk leteckých motorů a nad lodí zakroužily bombardéry ze ZUIKAKU. Tentokrát byla americká palba ještě méně účinná nežli během předcházejícího náletu, takže není divu, že jeden Nakadžima B5N2 usadil pumu na letovou palubu v zadolodí. Ta sice nezpůsobila vážnější škody, ale vyžádala si další oběti na životech. Po odletu nepřátelských strojů evakuace rychle pokračovala; někteří členové posádky ničili či odnášeli tajné materiály, zatímco ostatní se spouštěli na hladinu a plavali k nejbližším lodím nebo záchranným prámům, doufajíce že japonské palubní letectvo již toho dne vyčerpalo svoji útočnou sílu.
Tato úvaha vskutku nebyla daleko od pravdy. Poslední útoky na HORNET se sice obešly bez větších ztrát, ale z letounů druhé útočné vlny mezi 13. a 14. hod. dosedlo na paluby ZUIKAKU a DŽUNJÓ pouhých 14 stíhaček, 13 střemhlavých a 7 torpédových bombardérů. Navíc velitel ŹUIKAKU při pohledu na unavené a viditelně otřesené letce opouštějící mnohdy notně poničené stroje, usoudil že i oddanost mikadovi má své meze a vlast již toho dne od svých synů více žádat nemůže.
Kontradmirál Kakuta
Kakuta však přesto nehodlal dopřát Američanům pokoje, načež DŽUNJÓ v 15:35 opustily čtyři střemhlavé bombardéry a šest stíhaček, kteréžto miniformaci velel nadporučík J. Šiga. Jeho muži se nad cílem objevili krátce před 17. hod. kdy již byla evakuace téměř dokončena, takže se HORNET bránil pouze palbou z několika lehkých děl a jednoho kulometu. Tentokráte útočníci vyvázli bez újmy na životech, ale zásah jednou protipancéřovou pumou v zadolodí nelze vzhledem k ideálním podmínkách pokládat za úspěch. Puma pronikla na hangárovou palubu, kde založila další požár, zatímco výbuchy ostatních čtyř pouze vyděsily námořníky čekající ve vodě na záchranné lano.
Na hořící a nebezpečně nakloněné lodi zdravotníci naposledy prohledali podpalubí, aby se přesvědčili, že tu nezůstal nikdo potřebující jejich služby, načež společně s kapitánem Masonem HORNET opustili. Při plnění svých povinností toho dne zahynulo 124 členů posádky a 9 dalších později vydechlo naposledy na palubách torpédoborců.
Nadporučík Šiga
Protože Halsey rozkázal všem americkým lodím ústup na základny, odplula po 18. hod. většina eskortních lodí plnou parou na východ, přičemž velitel oblasti Jižního Pacifiku nařídil potopení HORNETU. Truchlivý úkol připadl torpédoborcům ANDERSON a MUSTIN, načež každý na letadlovou loď vypustil osm torpéd. Opět se projevila notorická nespolehlivost těchto zbraní trápící zejména americké ponorkáře. Mnoho torpéd neudrželo směr či explodovalo předčasně nebo vůbec, a protože zbývající zasáhla loď do levoboku, paradoxně došlo ke zmenšení náklonu a HORNET se i po setmění držel na hladině, na čemž nic nezměnilo ani vypálení 430 granátů ráže 127 mm.
Jelikož nad americkými torpédoborci kroužily japonské hydroplány a na obrazovkách radarů se rozzářilo několik hladinových kontaktů, MUSTIN a ANDERSON ve 20:40 odpluly východním kursem. Jejich kanonáda neunikla pozornosti Japonců, kteří pojali úmysl opuštěný HORNET obsadit. Náčelník Jamamotova štábu dokonce v této souvislosti v 19:20 instruoval Kondóa, a když tuto depeši Američané rozšifrovali, nejspíš by se na velitelství v Pearl Harboru krve nedořezal.
Torpédoborec Mustin
V 18:04 Kondó oznámil Kakutovi, že hodlá svést noční bitvu a nařídil, aby ZUIKAKU a DŽUNJÓ s odstupem následovaly jeho obrněnce a křižníky ženoucí se k poslední známé poloze nepřátelských letadlových lodí, a po rozednění byl připraven k leteckému úderu. Nagumo teprve v 19:35 přestoupil na torpédoborec ARAŠI s úmyslem přemístit se na ZUIKAKU, ale ten se nalézal daleko na jihu, takže tento záměr provedl až následující den odpoledne.
Úkol odvléci HORNET Kondó přidělil 2. eskadře torpédoborců, ale nakonec se k němu jako první přiblížily torpédoborce z uskupení kontradmirála Abeho. Jejich velitelé si uvědomovali propagandistický význam alespoň krátkodobého vztyčení vlajky se stylizovaným vycházejícím sluncem nad ukořistěnou lodí, jenomže plameny lemující HORNET po celé délce tento úmysl znemožnily, pročež jeho agonii ukončila čtyři „Dlouhá kopí“ vypálená z torpédoborců MAKIGUMO a AKIGUMO. Slavná letadlová loď, ze které na jaře 1942 odstartovaly Doolittleovy bombardéry k útoku na Tokio, se v 1:35 v poloze 8 stupňů 38 minut jižní šířky a 166 stupňů 43 minut východní délky pohroužila pod hladinu.
Torpédoborec Makigumo
Japonci si brousili zuby i na další lodě z 61. operačního svazu, ba doufali, že jeho ústup bude krýt i uskupení kontradmirála Leeho křižující severně od Rennellova ostrova. Proto Abeho torpédoborce pročesávaly oblast poslední známé pozice spojeneckých lodí ve tvaru obdélníku o stranách 200 x 100 mil, zatímco Kondóovy křižníky hlídkovaly poněkud jižněji pátraje po nepříteli ze směru od ostrovů Santa Cruz. Snaha nalézt pro jejich kanóny a torpédomety jakýkoliv cíl se však minula účinkem, takže Kondó o půlnoci pátrání ukončil a zamířil na sever.
Na stejný kurs už dříve přešly i ZUIKAKU a DŽUNJÓ, které o půlnoci navázaly vizuální kontakt a konečně vytvořily jednu formaci. Mechanici se usilovně snažili připravit k letu co nejvíce strojů, neboť Kakuta se nevzdával naděje, že po rozednění obnoví bojové operace. Japonským námořníkům však nebyla dopřána klidná noc. Kinkaidův 61. operační svaz sice doslova prchal z bojiště, ale nad hladinou kroužily radary vybavené Cataliny z Espiritu Santo, které kolem 2 hod. torpédem poškodily torpédoborec TERUZUKI.
Viceadmirál Kondó
Po rozednění Kakuta vyslal do vzduchu průzkumné letouny s úmyslem lokalizovat polohu nepřátelských lodí. Třebaže na ZUIKAKU po včerejším masakru zůstalo pouze 19 torpédonosných a 10 střemhlavých bombardérů, zatímco na DŽUNJÓ 12 respektive 6, o jeho odhodlání v případě potřeby podniknout další úder netřeba pochybovat. Mořské pláně široko daleko však zely prázdnotou, jelikož americké lodě mířily k Espiriu Santo či Nové Kaledonii. Přesto se Spojenci nevyhnuli dalším ztrátám. Bitevní loď SOUTH DAKOTA se při snaze vyhnout ponorce I-15 srazila s torpédoborcem MAHAN, přičemž obě plavidla utrpěla škody většího rozsahu, a v noci z 26. na 27. října jiná ponorka neúspěšně napadla bitevní loď WASHINGTHON, načež Halsey také 64. operační svaz odvolal na základny. Posádky ustupujících lodí pohřbily spolubojovníky padlé předchozího dne, což bylo o to bolestnější, že na 27. října připadá den Amerického válečného námořnictva, přičemž o vítězství Japonců nebylo pochyb.
Japonský vzdušný průzkum tedy nic neobjevil a admirálové řešili otázku zda pokračovat v pátrání či zavelet k návratu. Vzhledem k tomu, že na torpédoborcích docházela zásoba topného oleje a letadlové lodě neměly dostatek leteckého benzínu a torpéd, zvolil dopoledne Jamamoto druhou možnost, načež všechny lodě postupně mezi 28. a 30. říjnem zakotvily v laguně atolu Truk.
Japonská ponorka I-15
Souboj japonských a amerických letadlových lodí tentokrát bezesporu skončil vítězstvím Nipponu. Spojené loďstvo v bitvě u Santa Cruz (nepočítaje lehký křižník JURA ztracený o den dříve) nepřišlo o žádnou loď, přičemž vážněji poškozené byly pouze letadlová loď ŠÓKAKU a těžký křižník ČIKUMA, zatímco lehká letadlová loď ZUIHÓ utrpěla středně závažná poškození. Notně však prořídlo palubní letectvo, neboť Japonci ztratili 99 stíhaček a bombardérů.
Naproti tomu Američané přišli o těžkou letadlovou loď HORNET a torpédoborec PORTER, kdežto ENTERPRISE, torpédoborec SMITH a lehký křižník SAN JUAN vyvázly s poškozeními středního či lehčího rázu. Navíc po nějaký čas nemohli počítat s nasazením bitevní lodě SOUTH DAKOTA a torpédoborcem MAHAN poškozenými při vzájemné srážce. Nižší (byť přesto citelné) byly počty zničených letounů, neboť Spojenci odepsali 81 bombardérů a stíhaček, i když se většinou nejednalo o sestřelené letouny, ale stroje ztracené na mateřských lodích či kvůli nedostatku paliva.
Poškození Šókaku po bitvě u Santa Cruz
Jakmile Jamamoto obdržel Nagumovo hlášení o výsledku bitvy, údajně složil několik oslavných veršů, a ještě když 30. října společně s náčelníkem štábu Spojeného loďstva navštívili ŠÓKAKU, hodnotili výsledek bitvy jako velké vítězství. Rádio Tokio národu i světu oznámilo, že nepřítel přišel o tři letadlové lodě, jednu loď bitevní a několik menších jednotek. Císař Hirohito Spojenému loďstvu oficiálně poděkoval a Jamamoto dostal i gratulaci od premiéra Tódžóa, jenomže jakmile doznělo nadšené „Banzai!, Jamamoto stínal hlavy.
Už 11. listopadu byl Nagumo uvolněn z funkce velitele 3. loďstva a převelen na pevninu jako velitel námořní základny Sasebo. Nahradil jej viceadmirál Džisaburó Ozawa a ke změně došlo i na postu náčelníka štábu 3. loďstva. Jamamoto Nagumovi vyčítal zejména předčasné opuštění bojiště a neschopnost dorazit poškozenou ENTERPRISE, ale svoji roli patrně sehrála celková nespokojenost s Nagumovým velením v dosavadním průběhu kampaně.
Viceadmirál Džisaburó Ozawa
Brzy se totiž ukázalo, že bitvu u ostrovů Santa Cruz nelze označit jinak než jako Pyrrhovo vítězství, neboť bylo vykoupeno neúměrnými ztrátami v řadách leteckých osádek. Jestliže v legendární bitvě u Midway padlo 110 letců, nyní se řady mořských orlů ztenčily o 145 mužů. Konkrétně zahynulo 30 pilotů a 32 pozorovatelů střemhlavých bombardérů, 22 pilotů a 45 pozorovatelů a střelců torpédových bombardérů, k čemuž musíme připočítat i 16 pilotů stíhaček. Pro japonské námořní letectvo (jak palubní, tak z pozemních základen), představovala zdlouhavá bitva o Guadalcanal opravdovou katastrofu, ze které se již nevzpamatovalo.
Ze 765 letců řádících nad Pearl Harborem, padlo do konce října 1942 přes 400 mužů a věkový průměr velitelů leteckých skupin se jenom během bitvy u ostrovů Santa Cruz snížil o 4 roky. Dokonale vycvičené kádry, se kterými Země vycházejícího slunce vstupovala do války, během necelého roků vykrvácely, a třebaže byly průběžně doplňovány, narychlo vycvičení nováčci nemohli plnohodnotně zastoupit padlé veterány.
Korvetní kapitán Šigeharu Murata
Japoncům se vymstil jejich přístup. Zatímco úspěšní američtí bombardovací či stíhací velitelé (jako Vejtasa) byli stahování z první linie, aby osvojené dovednosti předali další generaci námořních letců, jejich protivníci většinou sloužili císaři až do dne, kdy našli svého přemožitele. To se nyní bolestivě projevilo zejména mezi veliteli leteckých skupin, neboť padli velitelé tří torpédových a dvou střemhlavých formací, přičemž za muže jako korvetní kapitáni Seki a Murata, ale i stíhací eso poručík Suzuki, adekvátní náhrada zkrátka nebyla.
ŚÓKAKU, ZUIKAKU i ZUIHÓ odpluly počátkem listopadu do Japonska, takže na Truku zůstaly pouze lehké letadlové lodě DŽUNJÓ a HIJÓ. ŠÓKAKU byl v Jokosuce až do března 1943 opravován, zatímco probíhal výcvik nových leteckých osádek. ZIUKAKU se sice po čase vrátil na Truk, ale žádných ofenzivních akcí se neúčastnil a později společně s lehkými letadlovými loděmi kryl evakuaci vojáku z Guadalcanalu.
Letadlová loď Enterprise
Pro Američany se prvořadou starostí stala oprava ENTERPRISE. Té se v přístavu Nouméy za asistence civilních dělníků, mořských včel a části posádky ujalo 60 specialistů z dílenské lodě VESTAL. Velitel opravárenského týmu ENTERPRISE odhadoval, že uvedení lodě do bojeschopného stavu zabere dobré tři týdny, jenomže Halsey nekompromisně prohlásil, že vypluje už za jedenáct dní. Přidělení muži se tedy vrhli do práce na tři směny, aby během této šibeniční lhůty napravily alespoň nejhorší poškození, načež ENTERPRISE skutečně 11. listopadu přístav opustila, Pravda, nemožnost zavřít vodotěsné dveře u některých zdeformovaných přepážek znepokojovala jejího velitele, a zablokování předního výtahu omezovalo letecký provoz, ale odhodlání posádky pomstít padlé kamarády jasně demonstroval nápis v palubním hangáru „Enterprise versus Japonsko“.
Tehdy měli Spojenci v jižním Pacifiku letadlovou loď ENTERPRISE, bitevní lodě WASHINGTON a SOUTH DAKOTA, křižníky SAN FRANCISCO, PENSACOLA, PORTLAND, NORTHAMPTON, HELENA, SAN DIEGO, JUNEAU a ATLANTA, 22 torpédoborců plus řadu ponorek a menších jednotek. To v úhrnu představovalo značnou sílu, byť je třeba zdůraznit, že námořní převaha Spojeného loďstva zůstala zachována.
Bitevní loď South Dakota
Z amerického pohledu shrnul výsledek bitvy admirál Nimitz: „Tato bitva nás stála životy mnoha statečných mužů, mnoho letadel a dvě lodě, jejichž ztrátu jsme si mohli těžko dovolit. Přes ztrátu leteckých skupin tří letadlových lodí a poškození řady lodí, nepřítel odplul se všemi svými loděmi. Přesto jsme znovu zastavili Japonce v jejich ofenzivě ke znovudobytí Guadalcanalu a rozbili sílu jejich palubního letectva v předvečer kritických dní v polovině listopadu.“
Jinak Spojenci příliš důvodů ke spokojenosti neměli. Opět se objevily problémy v komunikací, kdy velitelé jednotlivých leteckých formací nedostali hlášení o aktuální poloze nepřátelských letadlových lodí a při předávání hlášení o příletu první vlny důstojníkovi řídícímu stíhací letky došlo k neomluvitelnému zpoždění, nehledě na špatné navádění stíhačů. Výsledek bitvy vyvolal spor o koncepci nasazení letadlových lodí, pročež kontradmirál Murray kritizoval dosavadní systém autonomních operačních svazů, zatímco Kinkaind byl opačného názoru. Budoucnost dala za pravdu Murraymu, neboť soustředění nosičů letounů do většího celku usnadňovalo koordinaci činnosti stíhacích letek a umožnilo soustředit na útočníky palbu z více doprovodných lodí.
Kontradmirál Kinkaid
Spojenci sice ztratili HORNET, ale protože nepřítel měl poškozené dvě letadlové lodě, poměr sil se dramaticky nezměnil, tudíž námořnictvo mohlo nadále podporovat pěšáky na Guadalcanalu. Přesto se odpovědným činovníkům situace jevila natolik závažná, že Washington požádal britské Královské námořnictvo o převelení jedné těžké letadlové lodě na Pacifik, k čemuž došlo v prosinci 1942 po realizaci operace Torch. Jenomže než zapůjčený VICTORIOUS prošel úpravami pro použití amerických letounů, skončila v listopadu oprava SARATOGY a před koncem roku vstoupil do služby ESSEX, takže Američané VICTORIOUS využívali primárně jako nosič stíhaček chránících příslušný operační svaz.
Britská letadlová loď Victorious v Noumey
Bitva u ostrovů Santa Cruz představovala taktické vítězství Spojeného loďstva, ale ze strategického hlediska se jednalo o porážku Nipponu. Status quo zůstal zachován, což vzhledem ke spojenecké průmyslové převaze a zdecimování japonského palubního letectva předurčilo nejenom osud bitvy o Gaudalcanal, ale i celé tichomořské kampaně. Dobře si to uvědomoval i viceadmirál Nagumo, jenž při rozlučce s velitelem torpédoborce AMACUKAZE chmurně pronesl: „Jenom mezi námi, Haro, bitva byla pro Japonsko taktickým vítězstvím, ale strašnou strategickou ztrátou. Jak víte, v době svého pobytu ve Spojených státech jsem vypracoval speciální studii o americkém válečném potenciálu. Když zvážíme velkou průmyslovou převahu nepřítele, musíme drtivě vyhrávat každou bitvu. Tohle poslední vítězství nebylo bohužel drtivé.“ Budoucnost dala unavenému admirálovi za pravdu, ale k vítězství spojeneckého tábora vedla ještě trnitá cesta, neboť Japonci hodlali ve snaze ovládnout Guadalcanal pokračovat, takže americké i japonské vojáky a námořníky čekaly další tvrdé boje.
Zdroje použité k sérii Bitva u ostrovů Santa Cruz:
Больных А.: Дуэли авианосцев; Кульминация Второй мировой. Vydala nakladatelství Яуза Эксмо 2011.
Далл П.: Боевой путь Императорского японского флота. Vydalo nakladatelství Сфера 1997.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (1). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1986.
Hammel E.: Guadalcanal The Carrier Battles; The Pivotal Aircraft Carrier Battles of the Eastern Solomons and Santa Cruz. Vydalo nakladatelství Crown Publishers 1987.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Hubáček M.: Vítězství v Pacifiku; Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1999.
Hoyt E.: Guadalcanal; Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal 1942-1943. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2001.
Hrbek I. a J.: Námořní válka vrcholí; Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1995.
Lundstrom J.: The First Team and the Guadalcanal Campaign; Naval Fighter Combat from August to November 1942. Vydalo nakladatelství Naval Istitute Press 2005.
Skwiot M.: Monografie morskie (3) Shokaku Zuikaku. Vydalo nakladatelství A.J. PRESS 1994.
Морозов М., Грановский Е.: Гуадалканал Одна из переломных битв Второй мировой войны. Vydalo nakladatelství ЧеРо 1996.
Морисон С.: Американский ВМФ во Второй мировой войне; Борьба за Гуадалканал, август 1942 - февраль 1943. Vydalo nakladatelství АСТ 2002.
Переслегин С., Переслегина Е.: Тихоокеанская премьера. Moskva, Petrohrad 2001.
Полмар Н.: Авианосцы. Vydalo nakladatelství АСТ 2001.
Rose L.: Hornet. Vydalo nakladatelství Mustang 1997.
Сулига С.: Японские авианосцы Сёкаку и Дзуйкаку. Moskva 1995.
Tillman B.: Enterprise; America´s Fightingest Ship and the Men Who Helped Win World War II. Vydalo nakladatelství Simon & Schuster 2012.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Okrety 2012/11.
Morze Statki i Okrety; Wydanie specjalne 2014/5.
Okrety Wojenne; Numer specjalny 24.
Morze Statki i Okrety 2019/11,12.
Dokumentární seriál Letadlová loď Enterprise; díl čtvrtý Krvavé ostrovy Santa Cruz.
http://www.combinedfleet.com/kaigun.htm
http://www.radiodixie.cz/clanek/swede-v ... tremi-zery
http://www.navweaps.com/index_oob/OOB_W ... a-Cruz.php
https://www.history.navy.mil/content/hi ... lands.html
https://www.pacificwar.org.au/Guadalcan ... aCruz.html
Navíc amíci měli problémy v koordinaci větších svazů, necvičili to. Mysleli si, že dokážou sladit jednotlivé letky, když jsou od sebe desítky mil, to byla kravina tenkrát že jo. Průzkumná či bojová letadla měla omezený rádius doletu. Postupem času přišel radar, předsunuté křižníky, případně ponorky, které zlepšovaly možnosti detekce. Když tohle nebylo, tak vysílat průzkumná letadla bylo do určité míry nákladný z hlediska paliva, ale v podstatě kdo objevil první jiný svaz, či rozprostření celého uskupení, tak měl velkou výhodu.