Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 432.

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 432.
Zde viz foto ilustračního náčrtu čtyř map



, na kterých jsou, na prvé mapě, americké útoky po vylodění ve dnech 7. a 8. srpna 1942. Na dalším, druhém náčrtu, je ostrov Guadalcanal s místy, která jsou zmiňována také v textu. Třetí náčrt zachycuje japonský útok v září stejného roku a čtvrtý náčrt je pak o říjnovém japonském útoku. Náčrt, jakož i jednotlivé mapy, je, jsou, pak volně na několika webech a vše bylo pro Palbu zmenšeno (Zde pak, v dalších dvou odkazech, po přiblížení a nastavení velikosti kolečkem, a následně i vyhledáním, viz ostrov Florida, jehož nejnovější dnešní název je - Nggela Sule:
https://mapy.cz/zemepisna?x=158.0992790 ... z=7&lgnd=1
za což děkuji kolegovi Mrfelix, ještě také děkuji i kolegovi Zemaktovi, viz zde z Wikipedie:
https://en.wikipedia.org/wiki/Nggela_Islands

Stejně jako po námořní Bitvě u Midway, japonská propaganda opět své veřejnosti, po Bitvě u Santa Cruz, probíhající mezi 25. až 27 říjnem 1942 (viz kolega Jarl v Č 429., 430., a 431.), lhala. Ale nejen své veřejnosti, neboť i Císařské vrchní velení bylo uvedeno v omyl, když vlastní ztráty lodí byly potlačeny a americké ztráty lodí byly silně „nafouknuty“. Japonská propaganda tvrdila, „že bitva u Santa Cruz stála Američany dvě bitevní lodi a tři letadlové lodi, které byly potopeny, přičemž další lodi byly těžce poškozeny“ (slova s kurzívou pocházejí z historického zdroje: generálmajor v.v Samuel B. Griffith, kniha - Bitva o Guadalcanal, str. 179., II. vydání – Praha 2001). Stejný autor pak ještě na předchozí straně, tedy str. 178., uvádí ukázku zavádějících informací japonského rozhlasu, který vysílal v čínském, japonském, francouzském a anglickém jazyce, ve faktech o Bitvě u Santa Cruz. Všichni kdo rozhlas poslouchali, se měli dozvědět, že japonské „nepřemožitelné námořnictvo“ znovu „dosáhlo skvělých válečných výsledků, a vepsalo tak novou kapitolu do dějin námořního válčení“. Následoval výčet celkového souhrnu, datovaný k 28. říjnu 1942, a všichni japonští mluvčí, ve jmenovaných jazycích oznamovali, „že od zahájení válečných akcí bylo 609 nepřátelských vojenských a dopravních lodí potopeno, 131 poškozeno a 9 zajato. Uvedli také počet spojeneckých letounů, které byly dosud sestřeleny nebo jinak zničeny: 3 702.“
Nyní se vrátíme ještě na chvíli po časové ose zpět na Guadalcanal, před námořní Bitvu u Santa Cruz, abychom si popsali některé důležité události, které se vztahují právě ke konci třetí dekády října roku 1942. Začneme japonskou stranou, která v té době utrpěla pozemní porážku do 24. října (viz předchozí Č 427., a poté až Č 428.).
Císařské Vrchní velitelství pozemních sil, přes všechny dosavadní porážky na Guadalcanalu, stále považovalo za možné tam pokračovat v ofenzívě, když bude neustále a soustavně, soustřeďovat na ostrově bojové jednotky. Bojové jednotky měly být v útoku vždy podporovány námořními děly, leteckým bombardováním a vlastním dělostřeleckou palbou. Z japonských dostupných historických pramenů (též i, z 17th Army Opns. Sv. II.) generálmajor v.v Samuel B. Griffith, kniha - Bitva o Guadalcanal, str. 179., II. vydání – Praha 2001), pak o dalším doslova píše: „Strategie podnikání překvapivých útoků zblízka měla být nahrazena přímým masívním tlakem. Na základě tohoto rozhodnutí doplnilo Vrchní velitelství bojový stav 17. armády 21. nezávislou smíšenou brigádou (bez jednoho praporu, který tvořil posádku na ostrově Wake) a nařídilo 51. divizi, aby se přesunula do Rabaulu. Plukovník Takuširo Hattori, náčelník operačního oddělení Vrchního velitelství, byl jmenován operačním styčným důstojníkem u Hjakutakova štábu. Podle nových plánů se
měly všechny síly soustředit u horního toku Lungy a západně od Matanikau. Plukovník Šodži, jenž byl blízko výběžku Koli s více než 2 000 muži, kteří zbyli z Marujamova křídla, dostal rozkaz, aby 3. listopadu 1942 začal postupovat kolem perimetru.“ Jenomže když byli japonští důstojníci na frontě seznamováni s tímto zcela novým plánem, stále více prý pochybovali, že by mohl být úspěšný jakýkoliv plán, „který by nezajistil neutralizaci amerických leteckých sil v cílové oblasti“. Japonští důstojníci, ze svých vlastních zkušeností, byli přesvědčeni, že musí být nejprve zcela zlomen americký odpor, a to nejméně masívním bombardováním jejich pozic, kde budou bombardéry kryty silným stíhačkovým krytím. Zástupci těchto důstojníků pak dostali možnost přednést své názory Císařskému vrchnímu velitelství. Ve stejné době doporučoval admirál Mikava (zde viz foto



, pod kterým je popisek admirál Gunichi Mikawa, foto je volně na několika webech) svou “jedinou možnost“, která spočívala v tom vyčkat s dalšími pokusy vysílat posily, až se v Rabaulu shromáždí velký počet bombardérů a až budou do Buinu přisunuta dodatečná Zera. „Ale k našemu politování vrchní velitelství neústupně trvalo na posilování Guadalcanalu…“ (zde je pak uveden historický podklad, ze kterého byla celá úvaha použita: Tanaka, Raizo, s pomocí Rogera Pineaua: Japan´s Losing Struggle for Guadalcanal – česky volně přeloženo - Japonský prohraný boj o Guadalcanal (Annapolis, United States Naval Institute Proceedings, I – červenec, II – srpen, 1965), II, str. 818.). Tolik tedy o japonské straně bojů. A nyní se ve stejném časovém období přesuneme k americké straně boje.
Americké námořnictvo v době třetí dekády měsíce října 1942, poskytovalo admirálu Halseymu (zde viz foto



, pod kterým je popisek admirál William. F. Halsey, foto je volně na několika webech a bylo zde zmenšeno) všechno, co tehdy mělo, jen potřebných stíhaček byl ale na Guadalcanalu zase katastrofální nedostatek. „Marshall a Arnold nebyli ochotni poskytnout další letouny. Oba byli plně zaměřeni na soustředění sil ve Spojeném království (Operace BOLERO) a na připravovanou operaci TORCH. O přesunu amerických sil na britské ostrovy a invazi do severní Afriky, rozhodli americký prezident s britským ministerským předsedou na základě strategie, která předpokládala likvidaci evropské Osy před rozvinutím velké ofenzívy v Tichomoří. Marshal a Arnold se tak dostaly do velmi nepříjemné situace“, píše generálmajor v.v Samuel B. Griffith, kniha - Bitva o Guadalcanal, str. 180., II. vydání – Praha 2001 (V následné poznámce č. /7/, na str. 253., této knihy, je pak následující text k tomu co bylo kurzívou zesíleno: „Ještě dnes /určitě ještě v osmdesátkách 20. století – má poznámka/ se námořní pěšáci dokážou rozhorlit nad tím, co někteří nazývají ´zradou´ Guadalcanalu. Hlavními viníky, jak dokazují /obvykle nevybíravými slovy/ zastánci tohoto názoru, byli MacArthur, Arnold a Marshall. Ale Halseymu nic nebránilo odvolat všechny stíhačky z týlových oblastí a neučinil to. Obvykle se zapomíná na základní problém, že totiž kapacita letišť na Guadalcanalu neumožňovala činnost dalších letounů. To by se dalo vyřešit leteckým mostem pro přepravu materiálu a personálu z Nové Kaledonie, ale zde by zase vznikl problém, jak udržovat v provozu letouny obstarávající tuto kyvadlovou přepravu. Zásoby pohonných hmot na tomto ostrově byly omezené a operační podmínky poměrně primitivní.“).
A tak v popisované době byly na řešení dvě vzájemně se vylučující strany – admirál King za Tichomoří - a za vyřízení Osy v Evropě, jako priorita, to byl Roosevelt a Churchill, které bezvýhradně podporovali britští náčelníci štábů (zde je pak k dispozici ještě jedna poznámka u Griffitha, která je napsána na str. 253. knihy, ve které se jako /8/ píše: „Britští náčelnici štábů měli tehdy jen chabý zájem o Tichomoří. Za nepřítele, který musí být potřen nejdříve, považovali Hitlera. Stejně pak hovoří většina historiků i v - Použité podklady.).
Ale jak to tak všeobecně bývá, „nic není jen černobílé“, i v tomto případě bylo i něco jinak. Veškeré americké historické prameny z daného období hovoří o velkém Rooseveltovi (zde viz foto



, pod kterým byl popisek, F_D_Roosevelt, foto je volně přístupné na několika webech.), který prý „po celé dlouhé říjnové týdny pozoroval situaci na Šalamounových ostrovech se vzrůstajícím znepokojením“. No, a když se mu zdálo, po nějakém čase, neúnosné zdráhání Výboru náčelníků štábu, že neposilují Guadalcanal o další větší množství zdrojů, aby se muži na ostrově mohli lépe bránit, zaslal náčelníkům štábu - 24. října 1942 - memorandum, následujícího znění: „V jihozápadním Tichomoří bych považoval za naléhavé dopravit tam co nejvíce zbraní, aby se udržel Guadalcanal, a až obstojí v nynější krizi, aby se tam posílalo střelivo, letouny a posádky k využití úspěchu.“ Píše generálmajor v.v Samuel B. Griffith, na str. 180. Stejné nebo podobné je o Rooseveltovi i v dalších historických zdrojích, viz Použité podklady.

Důležitost Gudalacanalu si v době října 1942, uvědomovalo jak Tokio, tak i Washington. Náhle se stal ostrov symbolem, který přesahoval „jeho význam strategického postavení v obvyklém vojenském smyslu slova“, píše nejen Griffith na stejné stránce 180., aby pak pokračoval větou: „V obou hlavních městech se tento ostrov stal symbolem a jeho udržení věcí národní cti.“
Ve stejné době konce měsíce října, přesněji 27. října 1942, napsal americký list New York Times slova o tom, že žádný z odpovědných činitelů ve Washingtonu „by si netroufal předpovídat, jak nynější střetnutí dopadne“, ale prý se všichni dovedou shodnout na tom, že se tam bude bojovat „až do konečného rozhodnutí“. Aby pak autor článku pokračoval slovy, že boje pravděpodobně „určí běh války v jihozápadním Tichomoří pro příští rok“. O těch, kdo tehdy rozhodovali, co má být, pak na stejné straně Griffith dodává: Knox (zde viz foto



, pod kterým je popisek_Harold_Stark_admiral_Frank_Knox, na fotu vpravo, foto je volně na několika webech), se odmítl vyjádřit a King (zde viz foto



, pod kterým byl popisek_admiral_Ernest_J_King_, foto je volně přístupné na několika webech a zde bylo zmenšeno.), který nenáviděl novináře stejně vášnivě jako kdysi generál z americké občanské války William Tecumseh Shermann zachovával obvyklé ledové mlčení. V Pearl Harboru se Nimitz (zde viz foto



, pod kterým byl popisek, admirál Chester W. Nimitz, foto pochází z amerického námořního archivu.), omezil na poznámku, že "krize ještě nevyvrcholila.“
Méně pesimistický postoj se projevoval na Guadalcanalu, kde divizní operační středisko připravovalo plány, jak vytlačit Japonce na západ od řeky Poha a zřídit předsunuté bojové postavení u Kokunbony.

Boje na Guadalcanalu, konec října, začátek listopadu 1942.
Vraťme se ještě na chvíli, před „Memorandum prezidenta Roosevelta z 24. října 1942 “, které bylo adresováno „Výboru náčelníků štábů“, aby byla podniknuta některá opatření k posílení amerických postavení v Tichomoří.
Bylo 19. října 1942, když generál Marshall, náčelník „Výboru náčelníků štábů“, nařídil pohotovost pro 25. divizi (velitel generálmajor J. Lawton Collins). Jednalo se o divizi, která tehdy konala posádkové služby na Havaji. Měla být okamžitě připravena, aby se na rozkaz mohl přesunout buď do Halseyho, nebo MacArthurovi oblasti. A další den, tedy 20. října 1942, „zrušil viceadmirál Halsey operaci Ndeni a nařídil 147. pěšímu pluku (který byl předtím vyčleněn z 37. divize a určen pro okupační služby), aby se připravil k přesunu na frontu“, píše generálmajor v.v Samuel B. Griffith, kniha - Bitva o Guadalcanal, str. 181., II. vydání – Praha 2001).

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 433.

A došlo k dalším pohybům, které měly i nečekané problémy, když se např., předsunutý sled americké 43. pěší divize, který se také přesunoval, po cestě pro nehodu zdržel. Totiž adaptovaná (pro přepravu vojsk a jejich vybavení, nově uzpůsobená) transpacifická osobní loď President Coolidge, na které se ve stejné době, přesouval, jeden pluk k Espiritu Santo, narazila při vplouvání do přístavu na dvě americké miny a potopila se. I když byly ztráty na životech jen malé, pro momentální situaci, dle popisu, bylo horší, že „s lodí utonula celá plukovní výstroj“. A i tak, o této nehodě, píše generálmajor v.v Samuel B. Griffith, kniha - Bitva o Guadalcanal, str. 181., II. vydání – Praha 2001, následující věty. "Tato nehoda však nebyla katastrofální. Na cestě k ostrovu byly i další jednotky, mezi nimi zesílený 8. pluk námořní pěchoty (velitel plukovník Richard H. Jeschke) ze Samoy, dělostřelecké útvar, ´mořské včely´ a úderný prapor námořní pěchoty (velitel podplukovník Evans F. Carlson). Co nejdříve měli též přibýt dodateční piloti a letouny. V této chvíli jich bylo více zapotřebí než čerstvých bojových jednotek, neboť dne 26. října měl (generál) Geiger celkem 29 bojeschopných letounů: 12 Wildcatů, 11 SBD-2, 3 P-400, 3 P-39. Většina z nich potřebovala opravu“.

Ve stejné době, kdy se zbědované japonské jednotky generála Marujamy, doslova vlekly nevlídnou džunglí, směrem na jih od Austenova pahorku, a plukovník Šodži se prodíral, směrem na východ, k výběžku Koli, věnoval se generál Vandegrift (zde viz foto



, na kterém je divizní velitelství, ve kterém sedí generál Vandegrift, Guadalcanal 1942, foto je majetkem US NAVY a bylo zde zvětšeno.) svým plánům dalšího útoku přes řeku Matanikau. Z Tulagi nechal dopravit na Guadalcanal zesílený 2. pluk námořní pěchoty (kterému ale chyběl jeden pěší prapor), kterému velel plukovník John M. Arthur. Tyto jednotky se měly zúčastnit postupu k řece Poha, což bylo asi 1,5 míle na západ od Kokunbony. Nařídil pak pohotovost 5. pluku námořní pěchoty a také zesílenému 3. praporu 7. pluku („velrybářské skupině“). Podle plánu měl být útok zahájen dne 1. listopadu, ihned za svítání. Útok měl být podporován soustředěnou dělostřeleckou palbou a ze vzduchu jej měly podporovat střemhlavé bombardéry, a palba lodních děl pak i z moře.
Celou touto útočnou akcí si nechtěl generál Vandegrift a jeho štáb, jen vynutit krvavý přechod řeky Matanikau přes písčité ústí, „nýbrž 5. pluk měl řeku překročit po pěchotních mostech, vybudovaných ženisty z prken a prázdných benzinových sudů. ´Verlybářská skupin´ měla ještě výše přebrodit Matanikau, zaútočit západním směrem a chránit pak levé křídlo 5. pluku. Velením celé této akce byl pověřen plukovník Edson (zde viz foto



, na kterém je plukovník Merrit A. Edson, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo několikrát zvětšeno), který v tomto nepříjemném sousedství strávil mnoho času.“, píše na str. 181., 182., generálmajor v.v Samuel B. Griffith. A tak trochu dokládá i fakt, že po válce bývá asi každý tak trochu “generál“, když pak ještě na str. 182., pokračuje slovy: „Důmyslnější plán by vyžadoval, aby 2. pluk námořní pěchoty, podporovaný zbývajícím praporem 164. pluku, udeřil podél pobřežní cesty, ´verlybářská skupina´ by prováděla obchvatný pohyb na Arthurově levém (vnitrozemském) křídle a Edsonův ostřílený 5. pluk by rázným úderem od moře zatím pronikl do nitra japonských pozic mezi Kokumbonu a Tassafarongou. O takovém nebo podobném plánu se sice uvažovalo, ale některé úvahy mluvily proti jeho přijetí.“
Generál se svým štábem si uvědomoval, že je třeba co nejrychleji využít porážky generála Marujamy (zde viz foto



, pod kterým byl popisek, general Marujama, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo pro Palbu zvětšeno.). Poté musí následovat, a to co nejrychleji, samozřejmě po předběžném průzkumu, podrobný průzkum pobřežních oblastí na západ, a to až k zátoce s názvem Doma. Měli totiž velmi špatnou zkušenost z těchto oblastí z konce září, kdy divize přišla, pro neznalost sily jednotek nepřítele, takřka o celý prapor podplukovníka Pullera (zde viz více o podplukovníku Pullerovy:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=73&t=3649

) a starou chybu nechtěl generál Vandegrift opakovat.
Jako druhý úkol svého plánu, promýšleli fakt, že by byl útok vlastně první bojovou akcí Arthurova útvaru, a dokud neprojde útvar křest ohněm, je velice obtížné zhodnotit jeho skutečnou bojeschopnost. Muselo se brát v úvahu, jaký bude velitel, kolísavý, váhavý či opatrný? Bude jednat ukvapeně, neuváženě a bude dbát vždy na boční zajištění? A právě pro ty neznámé bylo jasné, že musí 2. pluk mít zajištění, které mu poskytne 5. pluk.
Jako třetí se v celé útočné činnosti musí poskytnout, obchvatné boční akci, soustavná námořní a letecká podpora a v té tkvěla podstata celé věci, celé útočné boční akce!
Z celého promýšlení pak nakonec stejně, se všemi podporami boků, a útočnou podporou vyplynulo, „že je možný jedině útok přímý“.
Plán počítal s tím, že ženisté divize začnou již 31. října 1942 o půlnoci stavět celkem 3 lávky přes řeku Matanikau. Již za svítání ženisté práci dokončili a pět minut a chvíli nato spustilo dělostřelectvo plukovníka del Valla první plánovanou soustředěnou palbu do prostor útoku 5. pluku. Letouny SBD-2 Dauntless (zde viz, ilustračně, foto



, pod kterým byl popisek_Douglas_SBD_2_Dauntless, dál pak přeloženo volně - z letadlové lodi USS Enterprise v říjnu 1941, foto je volně přístupné na několika webech, bylo zde několikrát zmenšeno.) a P-39 přelétaly nad příbřežní cestou, když 19 létajících pevností B-17 (zde viz foto



, pod kterým byl popisek, Boening B-17E_1941., foto je volně přístupné na několika webech), přilétnuvších z Espiritu Santo, shodilo „350 stolibrových pum na Kokunbonu; San Francisko, Helena a torpédoborec Sterret, které v noci znemožňovaly nepřátelský pohyb po pobřeží cestě, se hned přiblížily k výběžku Cruz, aby mohly zahájit palbu zblízka, píše generálmajor v.v Samuel B. Griffith, kniha - Bitva o Guadalcanal, str. 182., II. vydání – Praha 2001., a poté následně pokračuje, na str. 183., slovy:
„Řeka (Matanikau) byla překročena podle plánu a útok byl zahájen v sedm hodin. Ale Japonci byli dobře zakopáni. U pobřeží narazil 1. prapor 5. pluku na zatvrzelý odpor. Nalevo od něho se 2. prapor (major Lewis W. Walt) probíjel kupředu a ještě dále ve vnitrozemí ´velrybářská skupina´narážela jen na izolované skupinky Japonců.“ Ihned za postupujícími oddíly 5. pluku, začali ženisté překlenovat řeku Matanikau desetitunovým mostem pro vozidla. Ještě před setměním dne 1. listopadu roku 1942, se plukovník Edson, se svými oddíly, zastavil před výběžkem Cruz a vojska se připravila na přenocování. Všechny jeho jednotky však ještě předtím, zaujaly co nejvýhodnější místo pro plánovaný soustředěný útok, který měl začít hned příští ráno.
Když se 2. listopadu ráno rozednilo, nařídil plukovník Edson, veliteli 2. praporu majoru Weltovi, jednomu z nejagresivnějších důstojníků, kteří z guadalcanálského tažení vzešli, aby se svým praporem udělal obrat o 90° doprava a pak zaútočil směrem k moři. Útok se začal dařit a ještě dopoledne toho dne se jednotky majora Walta dostaly až k pobřeží západně od výběžku Cruz. Celý tento útok znamenal, že Japonci – v odhadované síle jednoho praporu - byli v pasti. Pak poručil plukovník Edson, aby Arthurův 2. pluk postoupil směrem dopředu. Druhý pluk rozčleněn na prapory, předešel poté 5. pluk a začal postupovat dále směrem na západ. V dané době měl tak, po těchto manévrech, Edson nasazeno všechno, co měl, „ale potřeboval ještě více, jestliže chtěl rychle dosáhnout zamyšlených výsledků. Divize uvolnila 1. prapor 164. pluku (podplukovník Frank Richards) a Edson ho použil jako zálohy.“
Bylo úterý dne 3. listopadu, když 5. pluk zcela dokončil likvidaci kapsy u výběžku Cruz; „bylo napočítáno přes 300 mrtvých Japonců, ukořistěno 12 protitankových děl, jedna houfnice a 34 kulometů“. Na rozkaz generála Vandegrifta, odevzdal plukovník Edson velení plukovníku Arthurovi a spolu s 5. plukem se vrátil na obranný perimetr.
Ve stejné době Japonci podnikali zoufalé pokusy, aby postup amerických jednotek na západ zastavili. Generál Marujama byl ve stejné době příliš daleko, u horního toku řeky Lungy, a s jeho pomocí tak nemohly jednotky počítat. Velitel 17, armády, generál Hjakutake (zde viz foto



, pod kterým byl popisek_Hyakutake_Haruyoshi, velitel 17. armády, foto bylo několikrát zvětšeno, a je majetkem Encyklopedie) musel nechat vznikající díry v obraně zacpávat „personálem z armádního velitelství, nemocnými, raněnými, ženisty a příslušníky služeb; každý muž schopný držet zbraň byl narychlo vyslán z týlu bojovat dopředu“. Píše na str. 183., 184., generálmajor v.v Samuel B. Griffith.
Ještě za soumraku dne třetího dne ofenzívy, vytlačili americké jednotky japonské oddíly na postavení asi tak 1 míle západně od výběžku Cruz a v tu dobu odeslal generál Hjakutake depeši, aby byly okamžitě vyslány na pomoc další posily. Na Shortlandech tehdy, generálmajor Takeo Ito, velitel pěší složky 38. divize, požadavek velitel 17. armády očekával a okamžitě začal s naloďováním velitelské skupiny a také 228. pěšího pluku (bez 3. praporu). Ještě téže noci, tedy z 3. na 4. listopadu, dopravilo celkem „17 torpédoborců jeho vojáky bezpečně do Kamimba a Tassafarongy“.
Generál Ito neztrácel čas, a ihned jak jednotky začaly přistávat, hned se začaly řadit a vyrážely na pochod směrem na východ.
Ve stejné době, kdy pokračoval útok na západ od Matanikau, se v Tetere se vytvářela zcela nová situace, neboť tam došel plukovník Šodži asi s 2 500 důstojníky a muži svého pravého křídla, kteří přežili noční útoky z konce října. V prostoru Tetere nalezl Šodži 131 opuštěných raněných vojáků. Přestože měl sám velký nedostatek zdravotnického personálu i léků, nechal poskytnout raněným to nejnutnější ošetření.
Když se pak plukovník Šodži vydal se svými oddíly na pochod směrem k pobřeží, bylo mu řečeno, že 3. listopadu, přibližně o půlnoci, se blízko Koli vylodí posily. V noci 2. listopadu proto vydal Šodži svým hladovým vojákům dvojitou dávku rýže.

Stejného dne 3. listopadu 1942, „informovala Halseyho zpravodajská služba Vandegrifta, že ´expres´přibude příští noci a bude vyloďovat blízko Koli“ (zde byla redakční poznámka, která zní: „Japonské operační depeše byly často zachycovány a dešifrovány v Pearl Harboru a ve Washingtonu“. Více o tom viz také v Č 435.).

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 434.
Zde viz samostatný náčrt



, pod kterým byl popisek _ostrovy_Guadalcanal, Tulagi, Gavutu a Florida /nově o Floridě, Nggela Sulu, viz výše/, náčrt je volně na několika webech a zde byl zmenšen. Po otevření náčrtu mapy, je vidět i místo, kde nad řekou Lungou západně, je řeka Matanikau a směrem
k moři i vesnička Matanikau. Patrná jsou i další místa, která jsou pak v textu, jako Koli.
Ve stejný den 2. listopadu 1942, dostal Hanneken z velení divize rozkaz, aby se svým osvědčeným, ale již silně unaveným praporem, začal s přesunem po cestě na východ. Bylo 3. listopadu, když k večeru přebrodil Hanneken, po dvanáctihodinovém pochodu řeku Metaponu, asi tak tři míle na západ od výběžku Koli, a připravil se přivítat nezvané, nepřátelské návštěvníky z moře. Nevěděl, že necelou míli na východ, u zátoky Gavaga, se japonský plukovník Šodži chystal přivítat své čerstvé jednotky a zásoby rýže a munice. Shodou všech tehdejších náhod nevěděl ani jeden z velitelů o přítomnosti druhého.
Bylo kolem půlnoci, když pobřežní pozorovatelé postřehli siluety pěti lodí a správně je identifikovali jako jednu dopravní loď, křižník a tři torpédoborce. Stíny se stále více přibližovaly ke břehu a o chvíli mělo nastat vyloďování, ale u Gavagy. Byla temná noc, měsíc nesvítil, a Hanneken se rozhodoval, zda má zasáhnout. V nastalé situaci nemohl ani podat hlášení na divizi, že japonská akce začíná. Spojaři měli totiž radiové přístroje promočené deštěm a stálým namáčením při brodění přes údolí zaplavená přílivem a přes řeku. Přes všechny řečené problémy se Hanneken rozhodl, že zaútočí hned časně ráno. Ihned jak jeho roty vyrazily, narazily vzápětí na skupinu Japonců, která pochodovala směrem k výběžku Koli.
Oběma stranám netrvalo dlouho, aby se vzpamatovaly z počátečního překvapení, ale Japonci byli přece jen o něco rychlejší a již v několika minutách byli američtí pěšáci terčem palby lehkých houfnic a také minometů. V době, kdy se začal boj stupňovat, byl americký prapor napaden z týlu. Hanneken se proto rozhodl ustoupit, a příštích šest hodin, byl nucen provádět ústup, který byl, vzhledem k okolnostem, úspěšný. Již k večeru se Hannekenův prapor dostal na západní břeh řeky Nalimbiu a jeho radisté konečně ohlásili, že se jim podařilo navázat spojení s divizí.
Generál Vandegrift okamžitě nařídil, aby byla spuštěna odlehčovací akce. Vyslal letouny, aby bombardovaly a ostřelovaly příbřežní oblasti na východ od Nalimbiu. Křižníky a torpédoborce, které před několika dny, ostřelovaly výběžek Cruz, okamžitě vypluly plnou parou směrem k východu. Letounům se v takovém terénu moc nedařilo, což popsal v divizním bojovém deníku zapisovatel, a pro nás vypsal - generálmajor v.v Samuel B. Griffith, kniha - Bitva o Guadalcanal, str. 184., 185., II. vydání – Praha 2001), cituji:

„17.17. Vlastní letouny nás ostřelují a bombardují.
17.35. Letouny nás bombardují. Zakažte jim to.

17.35. Žádám všechny letouny zastavit bombardování, než se situace vyjasní.
Zatímco americké letouny zabíjely a zraňovaly americké vojáky, Pullerův prapor nastoupil v Kukumi na vyloďovací čluny a Moorův 164. pluk (bez Richardsova praporu, který byl nasazen na západním křídle) vyrazil od perimetru, aby obklíčil nepřítele z jihu.“

Ve stejné době, kdy dle plánu divizního velení, bojovali jak námořní pěšáci, tak i pozemní pěšáci ve vyčišťovacích akcích západně od výběžku Cruz a jiní pak u řeky Nalimbiu, začínal admirál Kelly Turner (zde viz foto



, pod kterým byl popisek viceadmirál Richmond_Kelly_Turner, foto je volně na několika webech.) jednu ze svých několika nejnesmyslnějších akcí celé tichomořské války u zálivu Aola, což je asi tak třicet mil východně od výběžku Koli.
Jak vypověděli nejen zápisy, ale i očití svědkové, admirál Turner byl celé dva měsíce posedlý myšlenkou, že se musí vybudovat u Aoly ústupové postavení s letištěm. Od Vandegrifta počínaje, přes Geigra (zde viz foto



, pod kterým je popisek_general Roy S. Geiger, foto je majetkem Wikipedie, pro Palbu bylo zvětšeno), Woodse, McCaina i Fitche, všichni pohlíželi na jeho plán s jednomyslným odporem. Jenomže admirál měl období, kdy naprosto, umíněně, dokázal získat pro svou myšlenku své vyšší nadřízené, když nejprve Ghromleyho a pak i Halseyho. Na str. 185., své knihy Bitva o Guadalcanal, generálmajor v.v Samuel B. Griffith, celou nesmyslnost této akce popisuje, když přesvědčil své nadřízené, slovy, cituji: „Proto když Turner dopravoval 8. pluk námořní pěchoty do Lungy, vysadil Carlsonův 2. úderný prapor 164. Pluku, 500 ´mořských včel´ (jichž bylo naléhavě zapotřebí pro letiště a jiné objekty uvnitř perimetru), protiletadlové a pobřežní dělostřelectvo námořní pěchoty a baterii divizního dělostřelectva v Aole s úkolem vybudovat tu letištní plochu. ´Mořské včely´ se pustily chrabře do díla, ale bažinatý terén, na němž je Turner vysadil, byl pro stavbu naprosto nevhodný. V tomto smyslu se už dříve vylovila ženijní skupina námořní pěchoty, která tu provedla pečlivý průzkum.“
Budovalo se a budovalo a až o měsíc později, když velitel divize Vandegrift, další pak Harmon (zde viz foto



, pod kterým byl popisek, general Millard Filmore Harmon, foto je majetkem Wikipedie a pro Palbu bylo několikrát zmenšeno.), Geiger a Fitch znovu protestovali a poukazovali na jasné nesmyslnosti, admirál Turner celou akci skončil. Trochu té nesmyslnosti pokračovalo v tom, že nasazení vojáci na nesmyslnou stavbu, museli čekat na místě, a to celé týdny, než byli odtud odvezeni. Celé toto dění pak na str. 185., své knihy Samuel B. Griffith končí slovy: „Pokaždé když Turner odložil svůj admirálský sextant a pletl se do řemesla generálům, dopadlo to katastrofálně. Aola nebyla výjimkou.“

Když se účtovalo na divizním velitelství, bylo patrné, že postup amerických jednotek na západě ostrova byl „neuspokojivý“, k čemuž se připočítalo před momentem popisovaný neúspěch s letištěm admirála Turnera. Rozhodnutí generála Vandegrifta pak znělo, „likvidovat Japonce na východě“. Generála Vandegrift tak ke dni 4. listopadu 1942, nechal dočasně přerušit akce u výběžku Cruz, zároveň nařídil plukovníku Rupertsovi, který byl na Tulagi, aby převzal taktické velení u Koli. Ruperts nejprve vyslechl Hannekenovo hlášení, vyslechl také domorodé průzkumníky a dospěl pak názoru, že v okolí působení je vlastně více Japonců, než se předtím domníval a rozhodl proto, že vyčká s útokem, dokud se nedostaví ještě i jednotky, kterým velel plukovník Moore.
Když tehdy američtí vojáci dostali rozkaz, aby překročili řeku asi 3 000 yardů na sever, dostal japonský generál Šodži rozkaz, aby se okamžitě stáhl k hornímu toku řeky Lungy. Ustoupil k Tetere, u zátoky Gavaga ponechal asi 500 mužů, aby Američany zaměstnávali, zatímco on bude s ostatními ustupovat k jihu. Ztráty, které utrpěl Šodži u Nalimbiu, byly nepatrné. Mezitím štáb velitelství 1. divize námořní pěchoty, nařídilo Carlsonovi (jak se ukázalo opožděně), aby udeřil na ústupovou cestu z Aoly a zasáhl proti Japoncům z týlu.
Byla sobota 7. listopadu 1942, když se dva Moorovy prapory dostaly k moři. Během svého postupu narazily jen na hrstku Japonců a svedly s nimi potyčku, která byla hlučná co do střelby, ale nekrvavá a nakonec skončila nerozhodně, když Japonci nakonec zmizeli. Kombinovaný americký útočný oddíl pak zahájil opatrný postup k řece Metaponě.
Když se přiblížil soumrak, jednotky se zakopaly, aby mohly odrazit eventuální pokus Japonců o vylodění, ale nic podobného se nestalo. Další den, 8. listopadu, útočící Američané obklíčili japonská postavení u Gavagy a vzápětí se rozpoutalo několik tvrdých bojů zblízka. Jednoho z velitelů, plukovníka Rupertse zde zachvátila dengue (v poznámce je zde uvedeno redakcí: „Dengue je prudké infekční onemocnění virem skupiny arbovirů. Má chřipkový charakter. Virus přenáší komár aedes aegypti.). Velení celého útoku převzal pak brigádní generál pozemních vojsk Edmund B. Sebree, který Moora doprovázel jako pozorovatel (pozorný čtenář již vidí, že pozemní vojsko se pozorovateli ve velení, připravovalo na převzetí bojů na Guadalcanalu).
V popisovanou dobu, neděli 8. listopadu, byl na Guadalcanalu na návštěvě admirál Halsey. Chtěl návštěvu udělat od doby, kdy se stal ComSoPacem, ale pro seznamování se s novou funkcí musel návštěvu několikrát odložit. Admirál Halsey byl na Guadalcanalu velice spokojen, prý „skoro s každou minutou – svého krátkého pobytu na ostrově“.
Generál Vandegrift admirálu Halseymu ukázal, při projížďce v džípu, všechna známá místa, vzal jej k „Tenaru“, k Hřebenu, k Hendersonovu letišti (zde viz foto



, pod kterým byl popisek, Hendersonovo letiště. Foto bylo pro potřebu palby zvětšeno.) a také k řece Matanikau, a dalším místům, která byla při bojích od srpna důležitá a významná pro každého námořního i pozemního pěšáka a jejich velitele, kteří do 8. listopadu na ostrově bojovali.
V noci z 8. na 9. listopadu přiletěla „pračka Charlie“ a vykonala svou obtěžující cestu nad ostrovem. Japonské torpédoborce, po osvětlení, ostřelovaly letiště Henderson. Oba, jak Vandegrift, tak Halsey, to měli tak, tak, že se jim podařilo vběhnout do velitelského krytu. Zahlédli ještě, když se snášela osvětlovací puma, jak Pepperovy světlomety „začaly protkávat oblohu, protiletadlová děla zapraskala a ´Charlie´ vypnul motor. Po několika nekonečných vteřinách se ozval dutý výbuch dvěstěpadesátilibrové pumy. V dalším pak generálmajor v.v Samuel B. Griffith, v knize - Bitva o Guadalcanal, str. 186., II. vydání – Praha 2001, píše tato svá slova uvedená i v denním hlášení, o návštěvě, cituji: Halsey šťouchl chlupatou pěstí do pískového pytle a řekl: ´Je to solidní stavba, Archie´. Z pytle, se začal tenkým pramínkem sypat písek, zazářila další osvětlovací puma, znovu zazněl výbuch. ´Charlie´ se bručivě vzdaloval k západu. Byl ohlášen konec poplachu. Když Halsey vylézal z krytu, zpuchřelý pytel praskl. Divizní proroci, jichž bylo nejméně 15 000, to považovali za dobré znamení.“
Příští den ráno, tedy 9. listopadu 1942, nový ComSo Pac, admirál Halsey, ještě před snídaní udělil několik vyznamenání, po které uspořádal kratičkou „tiskovku“. Jeden, zde je hovořeno „ o trochu nejapném novináři“, se admirála Halseyho zeptal, jak asi dlouho ještě válka může trvat.
„Dokud je to neomrzí“, odsekl prý mu tehdy Halsey.
Další z novinářů se pak zeptal, jako ComSoPaca, jak hodlá vyhrát tažení v Tichomoří, a dostal velmi rychlou a též velmi krátkou odpověď, kterými byl tehdy i admirál Halsey znám.
„Zabíjet Japonce, zabíjet Japonce a pořád je zabíjet“, odpověděl admirál Halsey. K tomu ještě dodává přítomný podplukovník, pozdější generálmajor v.v Samuel B. Griffith, ve své knize - Bitva o Guadalcanal, str. 187., II. vydání – Praha 2001., a ještě pokračuje slovy, cituji:
„Než se vydal na zpáteční cestu do Nouméje, řekl Halsey Vandegriftovi, že na Guadalcanalu poznal nejskvělejší partu, jakou kdy spatřil.“

Vrátíme se ještě do neděle 8. listopadu, kdy se udála jedna, pro letectvo na Gudalacanalu důležitá změna. Ten den při návštěvě Halseyho, mu podával hlášení o situaci v letectvu na Guadalcanalu, nový velitel letectva brigádní generál námořní pěchoty Louis Woods (zde viz foto



, pod kterým je popisek, general Woods Louis E, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo mnohokrát pro Palbu zmenšeno.), který právě den předtím vystřídal generála Geigera, a tím prakticky zdědil i jeho neoficiální titul, který zněl „ComAirCactus“. I zde opět pana generála ve výslužbě, tehdy podplukovníka Samuela B. Griffitha, paměť, a umění v zápisech nalézt, nezklamaly, a on na str. 187., doslova mohl napsat, cituji: „V týdnu před jeho jmenováním dostalo 1. křídlo význačné posily. Koncem října přibyla na Novou Kaledonii II. letecká skupina námořní pěchoty (podplukovník William O. Brice) a její velitel začal vysílat letouny a piloty do akce. Dne 1. listopadu přibyl se svou letkou 132 major Joseph Sailer ml., který se pak stal jedním z nejodvážnějších střemhlav útočících pilotů druhé světové války; 2. listopadu přilétl major Paul Fontana s devíti stíhacími piloty VMF (stíhací letka námořní pěchoty) 112. Dlouho očekávané Lightingy zatím dodány nebyly, ale přibyla letka torpédových letounů námořní pěchoty, jíž velel podplukovník Paul Moret.“

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 435.

Ve stejné době prvé dekády měsíce listopadu, dva letouny, u kterých nebyl udán typ, dokončily mapování celé západní poloviny ostrova Guadalcanal. Znamenalo to, že již během týdne po skončení jejich práce byly konečně k dispozici přesné mapy této části ostrova.
A ještě jedna důležitá událost se pojí s počátkem listopadu, totiž v této době „mořské včely“ přeměnily část džungle západně od Kukumi v novou a důležitou letištní plochu, tzv. „druhou stíhací“.
Také dělostřelectvu přivezly nákladní lodě dvě baterie 155 mm děl, a tak jejich palba, díky zvětšenému dostřelu, mohla pronikat mnohem hlouběji do japonského týlu. Byly dovezeny i další kanony a houfnice a tak nově povýšený generál del Valle (zde viz ,“ilustračně“, foto



, pod kterým je popisek – Colonel Pedro del Valle, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zvětšeno pro Palbu), velel nyní konečně, všestranně pohyblivým dělostřeleckým oddílům.
A co Japonci v době počátků listopadu 1942? U Japonců bylo vše, v prvé dekádě listopadu, mnohem těžší, ti se museli „vůbec nejvíce“ starat nejprve sami o sebe. Dělali to však skutečně velkoryse. Z jejich historických pramenů (17th Armmy Opns. Sv. II) plyne, cituji od generálmajor v.v Samuel B. Griffith, z jeho knihy - Bitva o Guadalcanal, str. 187., 188., II. vydání – Praha 2001., o Japoncích následující věty: Japonci byli v tomto období zaměstnáni na vlastním písečku. Ve dnech 2., 5., 7., 8., 9. a 10. listopadu dovezly dva křižníky a 65 torpédoborců na ostrov zásoby a jednotky. Dne 7 listopadu dopravilo jedenáct tankových torpédoborců přes 1 300 důstojníků a mužů prvního sledu 38. divize do Tassafarongy; o dva dny později přibyl bezpečně, nočním ´expresem´, velitel divize generálporučík Tadajoši se svým štábem, personálem velitelství a více než 600 vojáky. Obě tyto skupiny byly napadeny letouny z Hendersonova letiště, když se přiblížily k Russelovým ostrovům, ale ani na jedné z nich nebyly způsobeny těžší ztráty.
Velký souboj pokračoval.“

Listopadové boje na Guadalcanalu a v jeho okolí.
V předchozích článcích jsme opustili americké pěší a námořní jednotky u Gavanagy a nyní tedy v těchto místech budeme akci postupně dokončovat. Ještě než budeme v jejich akcích pokračovat, dodám sem svými slovy a citací, velmi důležitém fakt a z něho plynoucí rozvoj, rozvědné činnosti na Guadalcanalu, který se váže právě k období, konce října a prvé dekády a druhé dekády listopadu. Již zde také použitý další historický zdroj, kterým je PhDr. Dalibor Vácha, Ph.D. – kniha - Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943., Nakladatelství Epocha, Pražská vydavatelská společnost, Praha 2018., str. 80., který nalezl v anglofonní historické literatuře pojednání, i s historickým dílem, a jeho autorem, mnohé a který nám nyní představí příchod jednotky s radiovou a kryptologickou stanicí, která sloužila přímo divizní rozvědce na ostrově Guadalcanal. Doktor přírodních věd Dalibor Vácha nejprve píše, že americký divizní štáb (on sám osobně píše - Američané) o japonských přípravách „rámcově“ (neboť mnohé informace měl štáb samozřejmě i od svých pátračů na všech ostrovech), od mnou řečené doby, „věděl“, neboť byla do provozu uvedená a nasazená „radiová a kryptologická stanice na Guadalcanalu. Ta se soustředila na zachycování a rozkódování depeší směřujících k císařským jednotkám na ostrově. Malé skupině techniků se povedlo Vandegriftovi dodat poměrně slušné množství relevantních, takticky využitelných informací (zde je původním zdrojem informací: Jacobsen, Philip H., Station AL – Guadalcanal. A Full Service WWII Cryptologic Unit, Cryptologic 31, 2007, s. 57-75.).“
A my se již konečně opět vraťme do oblasti Gavanagy, kde byli Japonci uzavřeni v obklíčení a 8. pluk námořní pěchoty a americký velitel Arthur, dostal od štábu divize rozkaz, aby pokračoval v postupu k řece Poha. K 8. pluku námořní pěchoty byl ještě připojen Jeschkův pluk (bez jednoho praporu). A tak v pondělí 9. listopadu zahájil pochod k perimetru. Tohle pondělí bylo nevlídné, pršelo a jednotky Arthura postupovaly skutečně velmi pomalu.
Další den, v úterý 10. listopadu, bylo úplně opačné počasí, pálilo slunce s prudkostí, na kterou nebyli ani důstojníci, ani vojáci, nově na Guadalcanalu, zvyklí, a Jeschkovy dosud neaklimatizované prapory (vzpomeňme na příjezd a postup prvých jednotek na Guadalcanalu, 7. a 8. srpna) prošly sice časně ráno prvními liniemi, ale pak se jejich postup skoro zastavil. Totiž přetížení vojáci, museli procházet údolím, kde se museli prodírat vysokou trávou. Museli nést své kulomety a minomety, a není proto divné, že těžce lapali po dechu. Vše pak ještě vláčeli po úbočích hřebenů; „pražící slunce jim rozpalovalo přilby, hlavně byly tak horké, že se na ně nedalo sáhnout. Příštího dne bylo vedro ještě úmornější; pluk postoupil o pouhých 400 yardů (zde je u Samuela B. Grifitha, na str. 253., poznámka/1/, ve které se píše: Okolnosti, za nichž byl tento pluk poprvé nasazen do boje, jsou příznačné pro operační improvizaci, jaká se projevovala v celém tažení. Jeschke nedostal předběžné rozkazy, nebyla mu poskytnuta příležitost k osobnímu průzkumu; nedostal podrobné letecké snímky, třebaže existovaly.)".
Den 11. listopadu nebyl na Guadalcanalu nijak příjemným dnem (Byl to den výročí příměří ve skončení Velké války 1918), a určitě nepřipomínal „sváteční den“.
Japonci ten den podnikli 2 letecké útoky na cíle na ostrově, a utrpěli jen o něco málo větší ztráty, než sami způsobily – poměr - 11 Zer: 7 Wildcatů (zde viz. – ilustračně - foto



, pod kterým byl popisek A6M Zero nad Malajsií, foto je volně na několika webech).. Zde doslova pozdější generálmajor v.v Samuel B. Griffith, na str. 189, píše, cituji:
„Mořští orlové už ztratili značnou část nadšení, jimiž se vyznačovali za dřívějších náletů na Guadalcanal. Posádky Bett (zde viz foto



, pod kterým je popisek, G_4M_Betty, foto je volně přístupné na několika webech), "zejména krajních bombardérů – které byly obvykle střemhlavými Wildcaty F4F-4 (zde viz ilustračně foto



, pod kterým byl popisek – Grumman_F4F_4_Wildcat, foto je majetkem archivu US Navy, pro Palbu byla upravena velikost fota. Foto bylo na několika webech.) "´vyřízeny´ první- zaujímaly teď odevzdaný postoj těch, kdo jsou si vědomi blížícího se konce, jenž může být oddalován jen po čtyřiadvacetihodinových přídavcích.“
Pomalé tempo, kterým se pěší a námořní pěchota, ve dnech 9., 10. listopadu, pohybovala v útočné akci západně od výběžku Cruz, vzhledem ke zprávám, které měl od rozvědky, znepokojilo velitele divize generála Vandegifta. Totiž dostal přehled situace vypracovaný Halseyho štábem, o hrozivých pohybech japonského válečného loďstva v prostoru tzv. „Štěrbiny“ (což byla předzvěst Bitvy u Guadalcanalu, ve dnech 13. až 15. listopadu 1942, viz kolega Jarl). Po celkovém zhodnocení situace štábem, generál Vandegrift rozhodl, že odvolá všechny své jednotky ze západního břehu Matanikau. A okamžitě je nechá připravovat se k odražení japonského útoku, který se, ze zpráv rozvědky, jevil jako pravděpodobný!
Bylo 11. Listopadu 1942 odpoledne, když generál Vandegrift nařídil Arthurovi, aby své jednotky stáhl do obranného perimetru. „Jeho námořní pěšáci s sebou přivlekli 11 nepřátelských houfnic a protitankových děl, 32 kulometů a 28 minometů. Z vojáků, kteří se zúčastnili bojů, bylo 65 zabito a 125 raněno. Japonské ztráty v této poslední fázi útoku nebyly nikdy zjištěny“, píše generálmajor v.v Samuel B. Griffith, na str. 189.

My jsme však sledovali ještě jedno útočné počínání, a to na východě, u řeky Gavanagy, kde se Japonci, již po několikáté pokoušely probít se z obklíčení. Všechny historické prameny zde uváděné říkají, že se to podařilo jen některým. Jádro obklíčených japonských sil v tomto místě bylo blokováno – palbou z jihu, východu a západu a také mořem ze severu. Těmto japonským oddílům pak zbývalo jen několik hodin, někde minut života a dne 12. listopadu 1942 byli ti neústupní obránci buď zabiti, nebo spáchali sebevraždu. Jak dokládají zápisy: „Na místech boje zůstalo ležet nepohřbeno 450 Japonců. Ale jejich oběť umožnila Šodžimu, aby se svými 2 000 muži nerušeně vyrazil na jih a na západ. Clemensovi průzkumníci tento pohyb hlásili a Carlson, který pospíchal na západ k Tetere, dostal rozkaz, aby pronikl do džungle a stíhal Šodžiho. Jeho útvar vyrazil směrem k pramenům řeky Nalesuny.
U Gavanagy bylo zabito 40 Američanů, raněno 120, mezi nimi nezmar plukovník Puller (zraněn). Kořist zahrnovala značné množství rýže, dvě houfnice, minomety, kulomety, samopaly a padesát skládacích vyloďovacích člunů. Sabree dostal rozkaz, aby všechny ukořistěné potraviny a všechnu výzbroj okamžitě zničil a vrtil se do perimetru.“
V dalším textu pak, nejen Samuel B,. Griffith, ale i jiné historické zdroje, viz Použité podklady, stejně, nebo obdobně, popisují první, a počátek druhé dekády slovy, cituji z Griffithovi – Bitva o Guadalcanal, str. 191.: „Za deset listopadových dnů překročily celkové bojové ztráty podstatně číslo 400 – v akcích na západě bylo 71 zabitých a pohřešovaných a 193 raněných, u Nalimbiu a Gavanagy bylo 160 zabitých a raněných. To byla poměrně vysoká cena, neboť na západě nebylo nic trvale získáno. Naproti tomu akce na východním boku odstranily možnost jakékoli bezprostřední hrozby z této strany.
Ti, kteří tyto akce přežili, později vyprávěli, že prvních jedenáct listopadových dnů byl na ostrově ´klid´. A klid tu byl, ovšem jen v porovnání s velmi živými zářijovými a říjnovými dny a s dny nejbližší budoucnosti.“



V dalším bude pokračovat pan kolega Jarl /pěti pondělky/, námořní Bitvou u Guadalcanalu, z 13. až 15. listopadu 1942.


Použité podklady:

Alone on Guadalcanal. A Coastwatcher´s Story, Annapolis 2004., Sám na Guadalcanalu. Příběh pobřežního hlídače, Annapolis 2004. Clemens, Martin.
Americký orel proti vycházejícímu slunci, Alan Schom.
Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách, David Jordan a Andrew Wiest.
Bitva o Guadalcanal, Samuel B. Griffith II.
Boj o Filipíny, Miloš Hubáček.
Causa Dohihara, Josef Novotný.
Dějiny světa, Svazek X, za redakce: V. V.Kurasova (odpovědný redaktor), A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku, S. I. Roščin (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov.
Autorský kolektiv:
I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov.
Druhá světová válka den za dnem, Donald Sommerville.
Druhá světová válka, Martin Gilbert.
Duel v Pacifiku, Hrowe, H. Saunders.
Guadalcanal Diary, New York 1943, TREGASKIS, Richard.
LETOURNEAU, Roger – LETOURNEAU Dennis, Operation KE. The Cactus Air Force and the Japanese Withdrawal From Guadalcanal – přeloženo volně - Operace KE. Kaktusové letectvo a japonský ústup z Guadalcanalu., Annapolis 2012.
Jacobsen, Philip H., Station AL – Guadalcanal. A Full Service WWII Cryptologic Unit, Cryptologic 31, 2007, s. 57-75.
Japonská válka 1931 - 1945, Aleš Skřivan
Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt.
Krev slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války, Len Deighton.
Krvavá jatka I., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavá jatka II., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943. Dalibor Vácha, 2018.
Letecká esa proti Japonsku., Aces Against Japan, Hammel, Eric, New York 1992.
LINDSTROM, Lamont – WHITE, Geoffrey M., Island Encounters. Black and White Memories of the Pacific War – český překlad - Setkání na ostrově. Černobílé vzpomínky na válku v Pacifiku., Washington D. C. – London 1990, s. 48 n.
Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, Micuo Fučida, Masatake Okumiya.
Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku, Eric Hammel.
Nezapomenutelný Guadalcanal, MERILLAT, HERBERT C., Praha 2007.
No Bended Knee.The Batle for Guadalcanal New York 2004, s.66., Nejsme na kolenou. Bitva o Guadalcanal New York 2004, s. 66. TWINING, Merrill B.
Pacifik v Plamenech, Miloš Hubáček.
Pád nedobytné pevnosti Singapur, Peter H. Gryner.
Pearl Harbour, Ivan Brož.
Pearl Harbour to Guadalcanal. History of U. S. Marine Corps Operations in World War II. (Volume I. Washington 1958., Z Pearl Harbor na Guadalcanal. Historie operací US Marine Corps ve druhé světové válce. Svazek I.Washington 1958.). HOUGH, Frank O., Verle E., SHAW, Henry I. Jr.
Průvodce válkou v Pacifiku, Daniel Marston, editor.
Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001., Hoyt, Edwin P.
Speciální operace, William H. McRaven.
Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945, David M. Glanz.
Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt.
Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl), Edwin P. Hoyt.
Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945, Dan Van Der Vat.
Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje, Edwin P. Hoyt.
Vítězství v Barmě, David Rooney.
Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, PROLOG Lubomír Vejřík, 1994.
Záhady 2. světové války, William B. Breuer.
Zlomená křídla samurajů, Robert C. Mikesh.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=128 ... &start=540