Bitva u Tassafarongy
Díl první
Díl první
Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945 č. 445.
Ani po sérii pozemních a námořních nezdarů v polovině listopadu 1942 Tokio na ovládnutí Guadalcanalu nerezignovalo. Naopak. Vytlačení Spojenců z tohoto ostrova pro Císařský hlavní stan nadále představovalo prioritu, ale vzhledem k tomu, že se většina nově přidělených armádních jednotek nalézala ve vzdálených oblastech, padlo rozhodnutí další ofenzivu odložil minimálně do poloviny ledna 1943. Do té doby měla vyčerpaná posádka držet pozice a vyčkat na přísun posil.
Zároveň Japonsko přikročilo k reorganizaci pozemních sil, takže už 16. listopadu byl generálporučík H. Imamura jmenován velitelem 8. oblastní armády s velitelstvím v Rabaulu. Do jeho velitelské kompetence spadaly operace v prostoru Nové Guineje a Šalomounových ostrovů, což znamená, že Hjakutakeho 17. armáda na Guadalcanalu nyní podléhala Imamurovi. Zároveň došlo k zahájení přesunu vojáků do Rabaulu (v lednu se jich shromáždilo 50 000) a do jižního Pacifiku se vydalo i přes 100 armádních letadel majících podpořit oslabené námořní letectvo, čemuž mělo napomoci dokončení letiště v Mundě na Nové Georgii.
Generálporučík Hitaši Imamura
Velitel Spojeného loďstva admirál I. Jamamoto se sice rozhodnutí hlavního stanu podřídil, ale zároveň se netajil názorem, že by nejraději „Ostrov smrti“ vyklidil a v Severních Šalomounech vybudoval novou obranou linii opírající se o dobře vybavenou základnu Rabaul na Nové Británii. Japonští generálové však byli opačného mínění, takže flota Země vycházejícího slunce dostala za úkol zabezpečit přepravu posil a válečného materiálu. Vzhledem ke spojenecké vzdušné převaze bylo ovšem zřejmé, že vyslání dalšího velkého konvoje nepřichází v úvahu, tudíž bylo nutné najít alternativní způsob přepravy.
Proto měla každý den z Buinu na jihu ostrova Bougainville vyplout jedna ponorka směrem k západním cípu Guadalcanalu, který byl vybrán jako vyloďovací místo pro tolik potřebné potraviny, munici a léčiva. Tento nevděčný úkol Hirohitovi žraloci nepřijali s pochopením, pročež velitel 6. loďstva viceadmirál T. Komacu musel reptající ponorkáře utišit poukazem na zoufalou situaci vojáků odkázaných na pomoc námořnictva, jejichž jediným dostupným zdrojem potravin byly kokosové ořechy, ryby a divoká zvěř.
Ponorka I-176
Jako první na Guadalcanal 25. listopadu dopravila proviant I-176, kterou však po vylodění pouhých 11 tun potravin odehnal torpédoborec MCCALLA. Všem bylo samozřejmě jasné, že se jedná o nouzové řešení, které sice dokáže vojáky udržet při životě, ale nemůže změnit poměr sil na ostrově. Každá ponorka totiž mohla naložit pouze 20-30 tun nákladu, což hladovějícím Japoncům stačilo sotva na jeden den.
Proto se ke Guadalcanalu vydávala také malá plavidla a vlečné barže, které se však stávaly terčem vzdušných útoků, takže nezbylo jiné řešení než tento úkol svěřit rychlým torpédoborcům majících šanci pod rouškou tmy proniknout k japonským pozicím a do rozednění se vzdálit do bezpečnějších vod.
Kontradmirál Raizó Tanaka
Šalomounovy ostrovy stále spadaly do působnosti 8. loďstva viceadmirála G. Mikawy, ale provedení zásobovacích plaveb dolehlo na bedra posádek 2. eskadry torpédoborců osvědčeného kontradmirála Raizó Tanaky. Veterán guadalcanalské kampaně a věčný kritik nasazení torpédoborců coby transportních plavidel neprojevil nad tímto úkolem o nic větší nadšení než ponorkáři, ale ani jemu nezbylo než se vůli nadřízených podvolit.
Aby synové Nipponu zkrátili čas vykládky, rozhodli se použít metodu vyzkoušenou před nedávnem na Nové Guineji. Proto námořníci vyčistili staré benzínové sudy, z části je naplnili nákladem (asi 150 kg) určeným ostrovní posádce, zaletovali víka a navzájem svázané barely naložili na paluby torpédoborců. Tanakovi muži dostali za úkol sudy se zásobami a zdravotnickým materiálem dopravit na místo vykládky, kontaktovat vojáky na břehu a svrhnout je přes palubu. Poté měly tažná lana převzít posádky pobřežních plavidel a odtáhnout zásilku ke břehu. V praxi při použití této metody docházelo k velkým ztrátám, ale zoufalá situace si žádala zoufalá řešení a efektivnější způsob přepravy Japonci zkrátka neměli.
Viceadmirál Guniči Mikawa
Celkem měl Tanaka za tmavých nocí na přelomu listopadu a prosince provést pět zásobovacích plaveb, aby naplno využil příhodné měsíční fáze. První operace tohoto druhu připadla na noc z 30. listopadu na 1. prosince a jejím provedením Mikawa pověřil torpédoborce OJAŠIO, KUROŠIO, MAKINAMI, KAGERÓ, KAWAKAZE a SUZUKAZE, kryté torpédoborci NAGANAMI a TAKANAMI. Tanakův svaz opustil základnu na Shortlandských ostrovech v noci z 29. na 30. listopadu. Kvůli oklamání protivníka osm lodí nejprve proplulo Bougainvillskou úžinou, načež se stočilo na východ, minulo Roncadorský útes a teprve v poledne kázal Tanaka přejít na jižní kurs a zvýšit rychlost nejprve na 24 a později na 30 uzlů, aby jeho formace proplula mezi ostrovy Malaita a Santa Isabel a v určený čas dosáhla Guadalcanalu.
Podle plánu se OJAŠIO, KUROŠIO, MAKINAMI, KAGERÓ, KAWAKAZE a SUZUKAZE měly ve 23:30 přiblížit k vytipovaným úsekům pobřeží poblíž mysu Tassafaronga a pod ochranou zbývajících torpédoborců vylodit menší množství vojáků a ostrovní posádkou toužebně očekávaný náklad. Celkem Japonci disponovali 46 děly ráže 127 mm a 64 torpédomety, ale protože každá z šestice transportních jednotek převážela 240, respektive 200 barelů s nákladem, posádky před vyplutím vyložily část munice a veškerá záložní torpéda, takže plně bojeschopné zůstaly pouze vlajkový NAGANAMI a sesterský TAKANAMI. To pro případ, že by se Američané pokusili zásobovací operaci překazit představovalo značný handicap, obzvláště kdyby se jim podařilo zaskočit japonské torpédoborce během vyloďování, kdy nemohly využít svoji rychlost a představovaly snadný cíl pro nepřátelská děla a torpédomety.
Torpédoborec Takanami
Opatrný Tanaka hodlal nejprve vyslat na průzkum TAKANAMI a teprve po zprávě o nepřítomnosti spojeneckých válečných lodí hodlal rozdělit transportní torpédoborce na dvě uskupení a zahájit vykládku. Odpoledne dostal zprávu o devíti nepřátelských transportech chráněných tuctem torpédoborců, načež podřízeným velitelům sdělil: „Je pravděpodobné, že se dnes v noci střetneme s nepřátelským uskupením. Ačkoliv je našim hlavním posláním vylodění zásob, všichni musíme být připraveni k boji. Pokud k němu dojde, chopte se iniciativy a zničte nepřítele.“ Aby se jeho lodě předčasně neprozradily, nařídil nejprve provést torpédový útok a teprve poté zahájit palbu.
Zatímco se večer 30. listopadu nevelký svaz japonských válečných lodí blížil ke Guadalcanalu ze severu, z opačného směru už od předešlého dne spěchalo k ostrovu nepoměrně silnější uskupení mající za úkol zásobovací operaci překazit. Spojenecký vzdušný průzkum sice Tanakovy torpédoborce neodhalil, ale velitel oblasti Jižního Pacifiku admirál W. Halsey dostal nejprve varovaní od pobřežního pozorovatele P. Massona a později vyplutí většího množství lodí potvrdily rozluštěné depeše určené 17. armádě. O složení nepřátelského svazu a jeho úkolu sice panovaly pochybnosti, neboť rozvědka zatím nezjistila, že Japonci přešli na nový způsob zásobování ostrova, ale jakékoliv uskupení blížící se ke Guadalcanalu nebylo možné ignorovat, takže Halsey naplánoval protiakci.
Čihaja Maru ještě pod nizozemskou vlajkou
I Spojenci v uplynulých týdnech posilovali pozemní, letecké i námořní síly v této oblasti. Na Hendersonově letišti stálo přes 100 strojů včetně středních bombardérů B-26 Marauder a těžkých B-17, což umožnilo podnikat vzdušné útoky nejenom na plavidla snažící se proniknout Štěrbinou ke Guadalcanalu, ale i na japonské námořní základny. Spojenecké bombardéry např. 29. listopadu na kotvišti u Shortlandských ostrovů poškodily dva torpédoborce a o den dříve u pobřeží Nové Georgie zasáhly transport ČIHAJA MARU.
Prozatím však osádky bombardérů limitoval nedostatek paliva, což měl napravit parník ALCHIBA (6198 BRT) vypluvší společně s dopravní lodí BARNETT 21. listopadu z Nové Kaledonie. Třebaže konvoj dostal silnou eskortu, při vykládce u mysu Lunga pronikla na kotviště trpasličí ponorka HA-10 dopravená na místo ponorkou I-16. Zásah torpéda do předolodí způsobil silný výbuch, načež velitel ALCHIBY nechal hořící loď usadit na mělčinu několik mil od Lungy.
xxx
Hořící Alchiba u pobřeží Guadalcanalu a transport japonské miniponorky
Americkému Tichooceánskému námořnictvu se nedávno do služby vrátil těžký letadlový nosič SARATOGA a admirál Halsey koncem listopadu nově disponoval i moderními bitevními loděmi NORTH CAROLINA a INDIANA, několika křižníky a torpédoborci doplněnými staršími obrněnci COLORADO a MARYLAND. K přepravě letadel na Novou Kaledonii a Espiritu Santo sloužily eskortní letadlové lodě NASSAU a ALTAMAHA a současně došlo i k vylepšení námořní báze na ostrůvku Tulagi odkud nyní mohlo operovat 15 torpédových člunů.
Halsey proto provedl reorganizaci námořních sil. Operačnímu svazu zformovanému kolem SARATOGY velel kontradmirál De Witte Ramsey. Uskupení doprovázející ENTERPRISE nyní podléhalo kontradmirálovi F. Shermanovi, a 64. operačnímu svazu zahrnujícímu bitevní lodě WASHINGTON a NORTH CAROLINA, ke kterým se později přidala INDIANA, velel nadále kontradmirál W. Lee. MARYLAND a COLORADO zůstávaly v záloze a podléhaly kontradmirálovi H. Hillovi.
Velitel oblasti Jižního Pacifiku viceadmirál William Halsey
Nás však bude zajímat formace vytvořená na Halseyho rozkaz 24. listopadu jako náhrada za uskupení kontradmirála Callaghana rozbité v první bitvě u Guadalcanalu, k čemuž patrně přispělo memorandum, jež vypracoval Nimitzův štábní důstojník M. Deyo. Ten na základě analýzy dosavadního průběhu guadalcanalské kampaně dospěl k názoru, že časté používání křižníků a torpédoborců k doprovodu zásobovacích konvojů velitelství oblasti Jižního Pacifiku zbytečně připravuje o jednotky vhodné k nasazení proti plavbám „Tokijského expresu“. Řešení představovalo vytvoření samostatné formace, jejímž primárním zadáním bylo znemožnit nepřátelským lodím zásobování Guadalcanalu, přičemž informace rozvědky o rostoucím počtu japonských lodí na Shortladských ostrovech dávaly tušit, že Jamamoto cosi chystá.
Hlavní základnou nově vytvořeného 67. operačního svazu se stalo Espiritu Santo. Zpočátku jej tvořily těžké křižníky NORTHAMPTON, PENSACOLA a NEW ORLEANS, lehký křižník HONOLULU a torpédoborce FLETCHER, PERKINS, DRAYTON a MAURY. Velitelem Halsey překvapivě jmenoval kontradmirála T. Kinkaida zvyklého velet operačním svazům letadlových lodí. Z jeho pohledu šlo o nespornou degradaci patrně zapříčiněnou Halseyho nespokojeností s Kinkaidovým počínáním v bitvě u ostrovů Santa Cruz.
Kontradmirál Thomas Kinkaid
Ať už si Kinkaid o této změně myslel cokoliv, pustil se svědomitě do plnění povinností a už 27. listopadu vypracoval nový operační plán. Ten předpokládal soustředit torpédoborce do jedné předsunuté formace, zatímco křižníky rozdělil na dvě uskupení. V každé formaci byla nejméně jedna loď nesoucí moderní pátrací radar systému SG, což mělo zajistit včasné odhalení protivníka, přičemž hydroplány dostaly za úkol v případě potřeby před zahájením palby nad nepřátelskými loděmi shodit světlice. Kinkaid totiž dospěl k závěru, že zapnutí lodních reflektorů je kontraproduktivní, takže jejich použití v bitvě zakázal, a nařídil na nejmenší možnou míru omezit i používání identifikačních světelných signálů.
Bitvu měly nepozorovaně zahájit předsunuté torpédoborce, a teprve ve chvíli kdy vypuštěné „rybky“ doplavou k cíli, hodlal Kinkaid do boje zapojit křižníky. Ty se k nepřítely neměly přiblížit blíže než na šest mil, což umožňovalo vést účinnou palbu a zároveň jak doufal křižníky ochránit před obávanými japonskými torpédy. Americké torpédoborce dostaly rozkaz se po vypuštění torpéd vzdálit od japonských lodí natolik, aby neomezovaly palbu hlavních sil a později bojovat s nepřátelskými torpédoborci či dalšími jednotkami ostřelovanými americkými křižníky.
Kontradmirál Carleton Wright
Kinkaidův plán bezpochyby představoval krok správným směrem, ale k jeho osvojení potřebovaly posádky čas, který jim nepřátelé neposkytli. Ostatně velitel Tichooceánského loďstva admirál Nimitz 28. listopadu Kinkaida jmenoval velitelem námořních sil v severním Pacifiku. Po nedávné smrti kontradmirálů Scotta a Callaghana nemělo velitelství oblasti Jižního Pacifiku kandidátů na velení větších uskupení nazbyt, takže uvolněné místo velitele 67. operačního svazu po něm zaujal bojem nezakalený kontradmirál Carleton Wright.
Spěšné převelení zkušeného válečníka (udajně na jeho žádost) na okrajové bojiště vznáší otázku, zda Nimitz tímto tahem nechtěl předejít názorovým třenicím mezi Halseym a Kinkaidem. Každopádně se načasování této admirálské rošády ukázalo jako nešťastné, neboť Wright s těžkým křižníkem MINNEAPOLIS připlul na Espiritu Santo teprve 28. listopadu a už následující den vyplul do ostré akce. Ano, 29. listopadu svolal velitelskou poradu, na které přijal Kinkaidův bojový plán, ale delší čas k seznámení s novým působištěm nedostal. Halsey totiž nejprve 67. operačnímu svazu nařídil tzv. 12hodinovou pohotovost, načež ve 22:40 následoval rozkaz vyplout ke Guadalcanalu a ve 23. hod. následujícího dne dorazit k mysu Tassafaronga a znemožnit Japoncům vykládku zásob.
Těžký křižník Northampton
67. operační svaz opustil Espiritu Santo krátce po 23. hod. a zamířil na sever, aby z východu obeplul Guadalcanal, pronikl úžinou Lengo do Průlivu se železným dnem a napadl japonské transportní a válečné lodě. Od cíle jej dělila vzdálenost 580 mil, takže aby Wright dodržel časový harmonogram, hnaly se jeho lodě rychlostí 28 uzlů. Na čele se držely torpédoborce fregatního kapitána W. Coleho ve složení FLETCHER, PERKINS, MAURY a DRAYTON, za nimi pluly Wrightovy hlavní síly tvořené těžkými křižníky MINNEAPOLIS, PENSACOLA a NEW ORLEANS, následované lehkým křižníkem HONOLULU a těžkým NORTHAMPTON podléhajících kontradmirálovi M. Tisdalemu. Bezesporu se jednalo o silné avšak nevyvážené uskupení, neboť na pět křižníků připadly pouhé čtyři torpédoborce.
Protože se v průběhu válečné kampaně již nejednou ukázalo, že přítomnost hydroplánů na lodních palubách v bitevní vřavě zvyšuje riziko požáru, Wright 30. listopadu v 16:30 poslal část strojů zpět na Espirito Santo, zatímco ostatní přeletěly na Tulagi, aby na vyžádání osvětlily japonské lodě v Železném průlivu. Bohužel oné noci panovalo bezvětří, takže se hydroplány nedokázaly včas odlepit od mořské hladiny rovné jako zrcadlo, a Wright zahájil bitvu bez jejich pomoci.
Kontradmirál Mahlon Tisdale
Aby na Wrightovy lodě omylem nezaútočily americké torpédové čluny, dostali jejich velitelé rozkaz odplout na Tulagi, ale přesto se jeho uskupení v úzkém průlivu Lengo div nesrazilo s opačným směrem plujícím konvojem prázdných transportních lodí doprovázených torpédoborci, přičemž se LANSON a LARDNER (9. divize torpédoborců) na Halseyho rozkaz připojily k 67. operačnímu svazu. Protože Wright nechtěl porušit rádiové ticho a předání instrukcí signální lampou jejich veliteli fregatnímu kapitánovi L. Abercrombimu by zabralo příliš času, nevěděl co si s touto nevyžádanou posilou nemající moderní radiolokátor počít, zařadil je za Tisdaleho křižníky. Abercrombie tedy neznal bojový plán ani identifikační signály, takže se umístění LANSONA a LARDNERA na konec kýlové linie jeví logické, ale v očekávané bitevní vřavě od nich nebylo možné očekávat větší přínos.
Jedenáct zatemněných lodí s hvězdnatými vlajkami na stěžních plulo rychlostí 20 uzlů podél pobřeží Guadalcanalu. Ve 22:38 přešli Američané manévrem „všichni naráz“ na kurs 280 stupňů a nyní pluli ve frontální formaci. Obsluhy radiolokátorů typu SG seděly u zapnutých přístrojů, ale velitelé dostali rozkaz nepoužívat ostatní radary s výjimkou dělostřeleckých typu FC, neboť Spojenci věděli, že je Japonci dokáží detekovat.
Operátor radaru typu SG
Všechny posádky už dříve přešly do režimu bojové pohotovosti, takže byly připravené změřit síly s nenáviděnými protivníky. Kvůli husté oblačnosti a zašlému Měsíci panovala špatná viditelnost, což nahrávalo Američanům vlastnícím kvalitní radiolokátory. Proto když se ve 23:06 na obrazovce přístroje vlajkového křižníku ve vzdálenosti přibližně 21 000 m objevil první kontakt, zdálo se že Wright využije příznivé situace a slabšího protivníka rozdrtí. Spojenci totiž disponovali 37 kanóny ráže 203 mm, 15 ráže 152 mm, doplněnými 68 zbraněmi ráže 127mm a 67 torpédomety, takže měli všechny předpoklady zasadit Nipponu drtivý úder.
Japonské torpédoborce se ve 21:40 přiblížily na dohled ostrova Savo, načež minuly mys Esperance a ve 22:40 vpluly do Železného průlivu. Na čele formace byl OJAŠIO, za nimž následovaly KUROŠIO, KAGERÓ, MAKINAMI, NAGANAMI, KAWAKAZE a SUZUKAZE, kdežto TAKANAMI se pohyboval poněkud severněji, aby provedl průzkum a kryl transportní torpédoborce ze směru volného moře. Na palubách panovala napjatá atmosféra. Hlídky proklínající špatné meteorologické podmínky nočními dalekohledy pozorně propátrávaly tmu černou jako pás mistra v karate, připravené při sebemenším náznaku přítomnosti nepřátelských lodí vyhlásit poplach, zatímco námořníci se chystali ke svržení sudů přes palubu.
Torpédoborec Naganami
Ve 23. hod. se japonská formace rozdělila. KAWAKAZE a SUZUKAZE kryté Tanakovým NAGANAMI se přiblížily k ústí řeky Urasami, zatímco námořní kapitán T. Sató s OJAŠIO, KUROŠIO, KAGERÓ a MAKINAMI zvýšil rychlost a zamířil k Tassafaronze. Sotva se námořníci na KAWAKAZE a SUZUKAZE pustili do práce, obdržel Tanaka alarmující hlášení od fregatního kapitána M. Ogury z TAKANAMI: „Nepřátelské lodě na 100. stupni identifikovány jako tři torpédoborce.“ A protože vzápětí přišla doplňující informace o sedmi lodích, Tanaka vyloďování okamžitě přerušil a v souladu s bojovým plánem a vlastním naturelem se rozhodl nepřítele napadnout a zničit.
Torpédoborec Fletcher
Nepoměrně lepší výchozí pozici však zaujímali Američané. Poté co Wright radiofonem nahlásil velitelům jednotlivých lodích přítomnost nepřátel, nařídil vytvořit kýlovou linii a změnit kurs na západoseverozápad vedoucí jeho svaz do prostoru mezi Guadalcanalem a ostrovem Savo. Zároveň povolil použití všech typů radarů, na jejichž obrazovkách se objevily četné kontakty. Zdálo se, že technická převaha Spojencům přinese výhodu prvního výstřelů a následného převzetí bojové iniciativy, jelikož KAWAKAZE a SUZUKAZE měly zastavené stroje a i obsluhy zbraní na všech transportních lodích (s výjimkou mužů u torpédometů) opustily bojové posty a připravovaly se na svržení sudů s nákladem. Jenomže my už teď můžeme prozradit, že se kontradmirál Wright zařadil do dlouhého seznamu spojeneckých velitelů, kteří tuto výhodu trestuhodně promrhali.
Zdroje použité k článku Bitva u Tassafarongy:
Cox J.: Blazing Star, Setting Sun; The Guadalcanal-Solomons Campaing November 1942-March 1943. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2020.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (1). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1986.
Hubáček M.: Vítězství v Pacifiku; Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1999.
Hoyt E.: Guadalcanal; Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal 1942-1943. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2001.
Hrbek I. a J.: Námořní válka vrcholí; Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1995.
Chaloupka J.: Námořní střetnutí v průběhu bitvy o Guadalcanal. Bakalářská práce dostupné online.
Jones K.: Destroyer Squadron 23; Combat Exploits of Arleigh Burke´s Gallant Force. Annapolis Maryland 2012.
Морозов М.: Гуадалканал; Одна из переломных битв Второй мировой войны (2). Vydalo nakladatelství ЧеРо 1996.
Морисон С.: Американский ВМФ во Второй мировой войне; Борьба за Гуадалканал, август 1942 - февраль 1943. Vydalo nakladatelství АСТ 2002.
Orita Z.: Banzai! Paměti kapitána japonské ponorky. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2020.
Переслегин С., Переслегина Е.: Тихоокеанская премьера. Moskva, Petrohrad 2001.
Still M.: The naval battles for Guadalcanal 1942; Clash for supremacy in the Pacific. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2013.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Okrety 2011/9.
Морская Кампания 2007/9.
Navygaming 2020/3.
Okrety Wojenne; numer specjalny 40.
Морская коллекция 2013/6.
http://www.combinedfleet.com/kaigun.htm
https://www.rebellionresearch.com/battl ... ong-lances
https://www.history.navy.mil/content/hi ... ronga.html
https://www.history.navy.mil/research/l ... -1942.html
