Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945 č. 446.

Moderátoři: michan, jarl, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4079
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945 č. 446.

Příspěvek od jarl »

Bitva u Tassafarongy

Díl druhý

Obrázek

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945 č. 446.

Čelní americké torpédoborce mezitím zvýšily rychlost na 25 uzlů. Fregatní kapitán Cole na FLETCHEROVI se ve 23:16 dožadoval povolení k torpédovému útoku na lodě plující protilehlým kursem a míjející jej ve vzdálenosti pouhých 6400 m. Ale Wright bůh ví proč stále nepovažoval vzdálenost ani úhel odpálení torpéd za ideální, a když o čtyři minuty později konečně souhlasil, bylo nutné nejprve pozměnit nastavení torpéd.

Ve 23:21 FLETCHER ve dvou salvách odpálil deset torpéd, načež i PERKINS a DRAYTON dohromady vypustily také deset „rybek“. Jenomže nepřátelské lodě mezitím propluly kolem Coleho torpédoborců, takže se nalézaly v nevhodných úhlech a navíc torpéda nastavená na 27uzlovou rychlost musela cíle dohánět, tudíž Japonci dostali čas na úhybný manévr a torpéda za 200 000 dolarů explodovala na guadalcanalské pláži.

Obrázek
Torpédoborec Fletcher

Coleho torpédoborce nyní v souladu s instrukcemi zamířily k ostrovu Savo, aby uvolnily prostor Wrightovým křižníkům. Připomínám, že Kinkaidův bitevní plán křižníkům předepisoval vyčkat se zahájením palby na výsledek torpédového ataku, jenomže americký kontradmirál se již dříve rozhodl tuto část plánu ignorovat. Proto sotva první „rybky“ zmizely ve vodním živlu, ozval se v radiofonech signál „Roger! Opakuji Roger!“ znamenající povel zahájit palbu.

FLETCHER se zaměřil na KUROŠIO, ale většina křižníků a torpédoborců si jako hlavní cíl vybrala TAKANAMI. Ostřelovaný torpédoborec se zahalil dýmovou clonou a po obratu o 180 stupňů zamířil do úžiny mezi Guadalcanalem a ostrovem Savo, ale krupobití desítek granátů ráže 127-203 mm neunikl. „Protože se nalézal nejblíže k Američanům, jeho odraz zářil na obrazovkách radarů jako oheň svatého Eliáše.“ Píše S. Morison. „Začal dostávat zásahy od Američanů a v sebeobraně zahájil odvetnou palbu. Co následovalo byla geometrická řada: čím více střílel, tím více na něj bylo stříleno a tím více zásahů inkasoval.“

Na těžce zkoušené lodi vzplálo několik požárů přitahujících pozornost spojeneckých dělostřelců. TAKANAMI brzy ztratil chod, ale třebaže operátorům radaru na PENSACOLE zmizel z obrazovek takže ohlásili zničení cíle, udržel se na hladině a ve 23:22 nechal fregatní kapitán M. Ogura vypustit salvu osmi torpéd doufajíce, že oplatí nepříteli ránu ranou a bohové mu ještě před zkázou jeho plavidla dopřejí satisfakci.

Obrázek
Torpédoborec Takanami

V Průlivu se železným dnem se tak jako už mnohokráte předtím rozhořela zuřivá námořní bitva. Nad mořem hřměly dělové salvy, zatímco pod hladinou hledala cíl americká i japonská torpéda. Námořní kapitán Sató se takticky držel blízko břehu, aby siluety jeho lodí splývaly s temnou masou guadalcanalského pobřeží a falešná echa mátla obsluhy radarů. Ano, Coleho i Wrightovy lodě podle instrukcí vystřelovaly osvětlovací granáty, ale jejich efekt byl kvůli temným mrakům zanedbatelný, zatímco polohu amerických křižníků prozrazovaly zášlehy z děl. Později Satóovy torpédoborce změnily kurs na severozápad, a po zaujetí vhodné pozice asi ve 23:30 vyslaly KUROŠIO a OJAŠIO na PENSACOLU deset „Dlouhých kopí“.

Dodejme, že tento těžký křižník připomínal díky masivnímu stěžni a rozmístění dělových věží bitevní loď třídy TEXAS, což mnoha členům posádky dost možná zachránilo život, neboť Japonci nastavili rychlost torpéd podle maximální rychlosti těchto starých obrněnců, takže všechna minula.

Na paralelní kurs s Američany přešel i kouřovou clonu vypouštějící vlajkový NAGANAMI, jenž se tímto manévrem vyhnul torpédové salvě z PERKINSE, a jako nepřesná se ukázala i palba z lehkého křižníku HONOLULU a torpédoborce DRAYTON. Na severozápad spěšně mířily i SUZUKAZE a KAWAKAZE, přičemž KAWAKAZE si sice vzali na mušku dělostřelci z křižníku MINNEAPOLIS, ale žádný z 203mm granátů nenašel cíl, třebaže obsluhy radaru ohlásily jeho potopení.

Obrázek
Torpédoborec Suzukaze

Americký kontradmirál mohl být s dosavadním průběhem bitvy náramně spokojen, neboť se zdálo, že zničil několik nepřátelských lodí, aniž by jeho svaz jakkoliv utrpěl. Jeho křižníky pluly stále v kýlové linii v pořadí MINNEAPOLIS, NEW ORLEANS, PENSACOLA, HONOLULU a NORTHAMPTON, zatímco torpédoborce LAMSON a LARDNER po ostřelování vlastními křižníky odpluly na sever.

Spojenecké křižníky dodržovaly 900m rozestupy a pokračovaly v divoké palbě, tudíž v pekelném rachotu námořníci neslyšeli Smrtku nedočkavě si brousící pověstnou kosu. Ke křižníkům se totiž blížila zkáza v podobě japonských „Dlouhých kopí“. Jako první zakusila na vlastní kůži jejich účinnost posádka MINNEAPOLISU. Ručičky na palubních hodinách ukazovaly 23:27, když vlajkovou loď do levoboku takřka současně zasáhla dvě torpéda z TAKANAMI. Křižník o výtlaku 10 000 tun se otřásl jako postřelený bizon, takže všichni na velitelském můstku upadli. „Vypadalo to jako by se loď srazila s ledovcem nebo s Empire State Building nejvyšším newyorským mrakodrapem.“ Vzpomínal později jeden z přeživších členů posádky.

Obrázek
Těžký křižník Minneapolis při dělostřeleckém cvičení

Předolodí v délce 18 m se za hlasitého skřípotu týraného kovu takřka oddělilo od zbytku trupu a pod úhlem 70 stupňů se zanořilo pod hladinu. Jelikož první torpédo zasáhlo křižník poblíž palivové nádrže pro hydroplány, k zakaboněné obloze vyšlehly plameny a mořská voda vzedmutá silou exploze vystoupala až do výšky lodních stěžňů. Následné cunami potlouklo řadu námořníků a dva muže smetlo přes palubu, ale zároveň přidusilo požáry. Zmáčený námořní kapitán Ch. Rosendahl, jenž si za své počínání v kritických okamžicích vysloužil Námořní kříž, s úlevou zjistil, že MINNEAPOLIS se sice drží na hladině, ale kvůli zanořenému předolodí nemůže dobře manévrovat.

Obrázek
Minneapolis s urvaným předolodím

Přepážky oddělující od sebe kotelny č. 1, 2 a 3 však nevydržely enormní zátěž a po zastavení dodávek elektřiny se odmlčela lodní děla, přičemž zahynulo téměř kompletní osazenstvo předních kotelen. Celkový počet zabitých členů posádky se vyšplhal na přijatelných 37 mužů, k nimž musíme připočítat i 26 zraněných. Vzhledem k ochromení vlajkové lodě se Wright rozhodl zamířit k Lunze a předat velení 67. operačního svaz kontradmirálovi Tisdalemu, což se mu kvůli nefungujícímu spojení podařilo teprve se značným zpožděním.

Protože MINNEAPOLIS prudce snížil rychlost, kormidelník na NEW ORLEANSU musel na rozkaz námořního kapitána C. Ropera spěšně otočit kormidlem doprava, což jej přivedlo do dráhy dalšího „smrtícího doutníku“ z TAKANAMI. Exploze 490 kg TNT na úrovní 36. žebra přivedla k výbuchu i přední magacín obsahující 49 leteckých bomb, 5 hlubiných pum a 73 kg výbušnin. I tentokrát vzplál letecký benzín. Tančící plameny šlehající vysoko nad stěžeň pronikly do dělové věže č. 2, přičemž se přehnaly manipulační místností a skladištěm výmetných náloží, a třebaže tuny vody vzedmuté silou exploze zabránily ohni proniknout do skladiště 203mm projektilů, došlo k velkým lidským ztrátám a těžce poškozený křižník bojoval o život.

Obrázek
Námořní kapitán Roper na New Orleansu po bitvě u Tassafarongy

Strašlivý výbuch oderval předolodí v prostoru mezi dělovými věžemi od zbytku trupu, přičemž oddělená část na několika místech poškodila levý bok, což později nenapravitelní vtipálci interpretovali tak, že se NEW ORLEANS stal jedinou lodí v dějinách, která taranovala sebe samu. Do trupu sice vniklo množství vody, ale bezprostřední nebezpečí potopení nehrozilo, přičemž křižník neztratil ani schopnost pohybu vlastní silou a většina děl byla připravena k palbě.

Během nechtěného kontaktu s odervanou přídí však došlo k poškození jedné z lodních vrtulí, a protože nefungovala ani radiostanice, gyrokompas, dělostřelecký radar a další přístroje, chopil se iniciativy fregatní kapitán Riggs. Na jeho rozkaz zmrzačený NEW ORLEANS zabočil na pravobok a rychlostí pěti uzlů se vydal k provizornímu kotvišti na ostrůvku Tulagi. Zahynulo 183 můžů a dalších 20 vyhledalo pomoc zdravotníků. Mezi mrtvými byl i velitel havarijních čet poručík H. Hayter a jemu podřízení důstojníci R. Haines a A. Foreman udušení při plnění povinností jedovatými zplodinami, za což všichni obdrželi Námořní kříž. Stejné ocenění dostal i námořní kapitán Roper a fregatní kapitán Riggs byl oceněn vyznamenáním Záslužná legie.

ObrázekxxxObrázek
Richard Haines (vlevo) a Hubert Hayter

Teprve nyní se nad bojištěm objevily americké hydroplány, ale protože piloti nemohli navázat spojení s vlajkovou lodí, připravené světlice neshodili a pouze kroužili nad Železným průlivem a pasivně sledovali dění pod sebou. Jeden z letců poté co spatřil tři hořící lodě, optimisticky usoudil, že se jedná o Japonce, ale skutečnost byla mnohem horší. 67. operační svaz během několika minut odepsal dva těžce poškozené křižníky, přičemž i obsluhy torpédometů na lodích z Tanakovy skupiny čekaly na svoji příležitost.

Jakmile zasažené MINNEAPOLIS a NEW ORLEANS prudce zpomalily, nařídil fregatní kapitán Keeler na PENSACOLE obeplout hořící lodě zleva, čímž z křižníku učinil skvěle viditelný cíl. Ve 23:32 NAGANAMI vyslal osm torpéd na cíl identifikovaný opět jako bitevní loď třídy TEXAS, načež plnou torpédovou salvu odpálily i KAWAKAZE a OJAŠIO, zatímco KUROŠIO vyprázdnil pouze dvě (?) „roury“. I japonská „supertorpéda“ nastavená na rychlost přesahující 40 uzlů potřebovala k dosažení cíle několik minut, takže PENSACOLA měl teoreticky dostatek času na úhybný manévr, ale protože v temné noci hlídky nespatřily hrozící nebezpečí, jedno nelezlo cíl.

Nad PENSACOLOU mezitím nebezpečně nízko prosvištěla dělová salva z MINNEAPOLISU, zatímco PENSACOLA ostřeloval 7300 m vzdálený NAGANAMI chybně rozpoznaný jako křižník třídy MOGAMI či JÚBARI. Již po několika salvách zmizel kontakt z obrazovky radaru, což námořní kapitán F. Lowe vyhodnotil jako zničení cíle a přenesl palbu na další jednotku vzdálenou 5486 m. Bohužel kanonýrům došla pohotovostní zásoba osvětlovacích granátů, takže velitelé věží zaměřovali děla podle údajů z předního dělostřeleckého radaru bez možnosti vizuálně kontrolovat dopady granátů.

Obrázek
Těžký křižník Pensacola

Přesto cíl (patrně stále NAGANAMI) po sedmé salvě zmizel z obrazovky radiolokátoru, což bylo opět považováno za jeho zničení, třebaže žádný torpédoborec z Tanakovy skupiny během bitvy neinkasoval přímý zásah. Dodejme, že i v předchozích střetech Američané chybně hlásili zničení nepřátelských lodí, ale nikdy v takovém množství jako v bitvě u Tassafarongy.

Následně se dělostřelci zaměřili na jednotku vzdálenou 10 973 m (pravděpodobně SUZUKAZE či KAWAKAZE), ale jelikož salva z dělové věže č. 3 vyřadila zadní dělostřelecký radar, primární artilerie křižníku se odmlčela. Potom byla ohlášena neznámá loď na pravoboku, která však pote co se nad ní rozzářily osvětlovací granáty, vyslala spojenecký rozpoznávací signál, což HONOLULU uchránilo před „přátelským“ ostřelováním.

Obrázek
Torpédoborec Naganami

Několik minut poté co PENSACOLA přešel na původní kurs, zasáhlo jej ve 23:39 torpédo ve středolodí na úrovni žebra č. 103. Dodnes není zřejmé, která loď vypustila toto „Dlouhé kopí“, ale zato jsou dobře zdokumentované jeho tragické následky. Výbuch, jenž mnohé z osazenstva velitelského můstku srazil jako kuželky, vyrval v levém boku otvor o délce přes 13 m, načež PENSACOLA vybočil ostře doleva a masivní průnik vody do podpalubí brzy způsobil 13stupňový náklon. Mimo provoz se ocitlo několik dělových věží, ale největší starosti kapitánovi Lowemu činily ohnivé jazyky vydatně přiživované topným olejem tryskajícím z prorvané palivové nádrže. Plameny zachvátily zadní strojovnu, horní palubu, stěžeň a prostor kolem zadního střediska řízení palby, a protože hasičům ztěžovalo práci poškození hlavní požární magistrály a proděravění mnoha hadic, hrozilo nebezpečí, že se posádce situace vymkne z rukou.

Sílící požár a voda v podpalubí oddělily zadolodí od zbytku křižníku. Také došlo k zaplavení zadní strojovny a kotelny, odkud vyvázl pouze jeden šťastlivec, ale přední strojní oddělení zůstalo v provozu, takže PENSACOLA neztratil chod a reagoval na pohyb kormidelního kola, tudíž Lowe nařídil změnit kurs k ostrůvku Tulagi. Obrat se sice podařil, ale notně ztenčená posádka ještě neměla vyhráno, neboť Japonci byli odhodláni hořící „bitevní loď“ dorazit.

Obrázek
Námořní kapitán Frank Lowe

Naštěstí pro Američany sudy na přeplněné palubě překážely obsluhám torpédometů na MAKINAMI natolik, že nakonec na PENSACOLU ve 23:35 vypustil torpédovou salvu pouze KAGERÓ, přičemž se všechna čtyři „Dlouhá kopí“ těžce zkoušenému křižníku vyhnula a zmizela ve tmě hledajíce náhradní cíl.

PENSACOLA se osmiuzlovou rychlostí odploužil z bojiště, ale byť se povedlo vyrovnat náklon na levobok, požáry se nedařilo dostat pod kontrolu, takže nejprve explodovalo střelivo do protiletadlových kanónů, a i když velitel nařídil zatopit muniční sklad pod věží č. 3, voda v rozpálených prostorách časem vyvřela, takže námořníky později potrápily postupné výbuchy 150 těžkých projektilů tvořící pekelný ohňostroj. Přesto se ohnivou vlečkou doprovázená loď připomínající vlasatou kometu udržela na hladině, ale oné nezapomenutelné noci vydechlo naposledy 125 členů posádky a dalších 72 utrpělo nejrůznější zranění, přičemž námořní kapitán Lowe obdržel za své počínání Námořní kříž.

Obrázek
Robert Hayler už jako viceadmirál

Za PENSACOLOU plující HONOLULU na příkaz námořního kapitána R. Haylera zvýšil rychlost na třicet uzlů a za divokého kličkování obeplul hořící MINNEAPOLIS a NEW ORLEANS z pravé strany, aby nepřitáhl nežádoucí pozornost japonských torpédometčíků. Díky tomu se dokázal smrtící hrozbě vyhnout a vrátil se na původní kurs, ale jeho radar nelokalizoval žádný cíl, tudíž po vystřelení několika osvětlovacích granátů palbu zastavil. Vzhledem ke ztrátě spojení s poškozeným MINNEAPOLISEM se kontradmirál Tisdale rozhodl převzít velení. Poté nařídil od západu obeplout ostrov Savo, shromáždit bojeschopné lodě a pokusit se znovu napadnout Tanakovy torpédoborce.

Kolonu amerických křižníků uzavíral NORTHAMPTON. Námořní kapitán W. Kitts rovněž nařídil takticky obeplout MINNEAPOLIS a NEW ORLEANS zprava, aby se jeho loď nedostala mezi nepřítele a hořící křižníky. Bohužel nezvýšil rychlost, takže když hlídky ve 23:48 ohlásily dvě torpéda, na poslední chvíli nařízený úhybný manévr nevyšel a u levoboku se vzedmuly gejzíry doprovázené hlasitou explozí. Pravděpodobně se jednalo o torpéda adresovaná původně PENSACOLE, přičemž první vybuchlo na úrovni 108. zatímco druhé 98. žebra, a jak píše E. Hoyt otevřela trup „jako když otvírák na konzervy rozpárá konzervu s fazolemi.“

Obrázek
Těžký křižník Northampton

V zadolodí se vytvořil obrovský otvor a stejně jako u PENSACOLY došlo k narušení palivových tanků, takže topný olej smíšený s leteckým benzínem vytvořil hořlavou směs měnící křižník v planoucí fakuli. Plameny přivedly k výbuchu munici pro sekundární děla, což vedlo k poničení vnitřních přepážek. Mořská voda zalila zadní strojovnu, pročež došlo ke značnému náklonu na levobok, který se posádka marně pokoušela vyrovnat. Sice se podařilo zprovoznit jednu lodní vrtuli, avšak vody v podpalubí přibývalo podstatně rychleji, nežli se zkracovala vzdálenost dělicí potápějící se loď od Tulagi, takže se kapitán Kitts a jeho muži volky nevolky smiřovali se skutečností, že se NORTHAMPTON stane obětí prokletých „Dlouhých kopí“. Jakmile se v 01:15 náklon zvětšil na 23 stupňů, nařídil velitel zahájit evakuaci posádky, ale sám společně z příslušníky havarijních družstev zůstal na svém místě, za což i on získal Námořní kříž.

Pilotům hydroplánů stále kroužících nad Železným průlivem se naskytl obraz zkázy a zmaru. Během pouhých dvaceti minut Spojenci napočítali čtyři vážně poškozené těžké křižníky, takže Tisdale mohl proti sedmi bojeschopným japonským torpédoborcům postavit pouze jeden lehký křižník a šest torpédoborců. Navíc HONOLULU, FLETCHER, DRAYTON, MAURY i PERKINS obeplouvaly ostrov Savo, tudíž k ochraně zasažených lodí zůstaly k dispozici jenom LAMSON a LARDNER.

Obrázek
Poškození Northamptonu v bitvě u Tassafarongy

Průběh bitvy rozmetal všechny spojenecké kalkulace a nyní hrozilo, že papírově mnohonásobně slabší protivník 67. operační svaz smete z hladiny Železného průlivu a uštědří Spojencům stejnou lekci jako v srpnu viceadmirál Mikawa. „Bylo to během guadalcanalské kampaně potřetí, kdy byli Japonci zaskočeni.“ Píše J. Cox. „Admirál Gótó u mysu Esperance, admirál Abe během bitvy o Guadalcanal a teď admirál Tanaka. Jenomže Raizó Tanaka nebyl Aritomo Gótó, který nepochopil čemu čelí, ani Hiroaki Abe, jehož paralyzovala panika.“

Tanaka bleskově vyhodnotil situaci a zvolil optimální řešení, které jeho uskupení ochránilo před vážnějšími ztrátami a nepřítele přivedlo na pokraj zkázy, neboť tvrdý výcvik v nočním boji a výkonná torpéda triumfovaly nad početní převahou a hmotností boční salvy. Pravda, na počátku přestřelky ocelová lavina ochromila TAKANAMI, ale ostatní torpédoborce zásahu unikly a chaotická spojenecká palba k ničemu nevedla, neboť japonské lodě utrpěly pouze několik škrábanců způsobených střepinami.

Obrázek
Schéma bitvy u Tassafarongy

Synové Nipponu dosáhli skvělého vítězství, ale k přednostem dobrých velitelů patří i umění reálně zvážit vlastní síly a nenechat se zaslepit prvotním úspěchem, takže Tanaka ve 23:44 nařídil všem torpédoborcům odplout na určené shromaždiště. Jeho muži mezitím odpálili téměř všechna torpéda a bylo zbytečné pokoušet štěstěnu s prázdnými vrhači, tím spíše, že kolem jeho lodí propluly „rybky“ vypuštěné DRAYTONEM. Navíc se dalo očekávat, že po rozednění přiletí bombardéry z Hendersonova letiště, takže japonský kontradmirál v 01:30 vydal rozkaz ke stažení, načež jeho svaz obeplul mys Esperance a vysokou rychlostí zamířil do Štěrbiny.

Protože TAKANAMI neodpovídal na rádiové výzvy, pověřil Tanaka OJAŠIO a KUROŠIO nalezením nezvěstného plavidla. Jejich pátrání bylo v 0:15 korunováno úspěchem, ale záhy se ukázalo, že hluboce zanořený torpédoborec nebude možné odvléci, pročež se fregatní kapitán H. Takeuči a korvetní kapitán H. Azuma rozhodli zachránit alespoň posádku. Mezitím však americké lodě obepluly Savo a zamířily na jih pátrajíce po nepříteli. To sice Tanakovi uvolnilo únikovou trasu do Štěrbiny, ale OJAŠIO a KUROŠIO před přesilou ustoupily, takže se TAKANAMI po 2 hod. potopil i s 211 námořníky. Američané vylovili 26 mužů a dalších 33 na člunech doplulo ke břehu, kde rozmnožili počet hladových krků odkázaných na pomoc námořnictva.

Obrázek
Kontradmirál Mahlon Tisdale

Zatímco vítězné Tanakovo uskupení spěšně odplouvalo na severozápad, aby se do rozednění vzdálilo od ostrovního letiště, kontradmirál Tisdale stále počítal s dalším bojem. Během obeplouvání Sava sice na nepřítele nenarazil, ale nikdo nemohl vyloučit, že se na obrazovkách radarů opět rozzáří kontakty, a začne druhé kolo námořního duelu. Pilot jednoho hydroplánu skutečně ohlásil nepřátelský torpédoborec vysazující na břeh vojáky, načež HONOLULU změnil kurs a dělostřelci si hýčkali naději na zkorigování nepříznivého skóre, ale brzy vyšlo najevo, že se jedná o ztroskotaný transportní parník. Následně HONOLULU ještě jednou po směru hodinových ručiček obeplul Savo, načež Tisdale konečně uvěřil, že Japonci bojiště opustili a věnoval se záchraně poškozených lodí.

Můžeme konstatovat, že pokud se Američané mohli po bitvě vůbec něčím utěšovat, byl to famózní výkon jejich havarijních týmů. Ty zúročily draze nabyté zkušenosti z předchozích střetů, a je hlavně jejich zásluha, že se Tassafaronga neproměnila v obdobnou katastrofu jako bitva u ostrova Savo.

Obrázek
Lehký křižník Honolulu

Na MINNEAPOLISU nechal strojní důstojník korvetní kapitán A. Parker naplnit kotle v neporušené kotelně mořskou vodou, takže loď neztratila zdroj energie a mohla se rychlostí tří uzlů vydat k osmnáct mil vzdálenému Tulagi. Námořníci přetížený křižník odlehčili vypuštěním části paliva a svržením části 152mm granátů a výmetných náloží do moře, ale přesto, že se k němu připojily LAMSON a LARDNER, visel jeho osud na vlásku. Posádka si úlevně vydechla teprve ve chvíli, kdy z remorkéru BOBOLINK přetáhli hadice a jeho pumpy začaly odčerpávat vodu z trupu MINNEAPOLISU, který se přece jen doploužil k Tulagi.

Ráno 1. prosince dosáhly relativně bezpečného kotviště i NEW ORLEANS a PENSACOLA, avšak na palubě PENSACOLY stále zuřil požár, který se podařilo udolat až s přispěním torpédoborce PERKINS. Zmrzačené lodě Američané zakryli maskovacími sítěmi a palmovými ratolestmi, přičemž se modlili, aby se neobjevily nepřátelské bombardéry a nezhatily jejich titánské úsilí. K Tulagi připlul i HONOLULU, načež Wright nařídil Tisdalemu odplout s nepoškozeným křižníkem a torpédoborci LAMSON a LARDNER na Espiritu Santo, kde shodily kotvy 1. prosince.

Obrázek
Zamaskovaný New Orleans u Tulagi

NORTHAMPTONU však nebylo pomoci. Proto v 02:40 námořní kapitán Kitts marný boj ukončil a společně s hrstkou statečných hrozivě nakloněnou palubu opustil, načež se NORTHAMPTON krátce po 3. hod. převrátil a potopil. Kupodivu zemřelo pouze 58 důstojníků a námořníků, zatímco ostatních 773 vylovily FLETCHER s DRAYTONEM a dopravily je na Espiritu Santo.

Připlutím poškozených křižníků na Tulagi však jejich velitelům starosti o osud svěřených lodí neskončily, neboť bylo nutné poškozené trupy co nejrychleji zaslepit alespoň natolik, aby dokázaly přeplout do nejbližší loděnice. K tomuto účelu se na Tulagi přemístili zkušení pracovníci z dílenské lodě VESTAL, ale jejich práci znesnadňovala skutečnost, že si na provizorní základně museli jako s hlavním materiálem vystačit s kmeny kokosových palem. Přesto už 6. prosince opustil ostrůvek PENSACOLA následovaný o šest dní později MINNEAPOLISEM a NEW ORLEANSEM. Všechny s několika mezipřistáními kvůli dalším opravám dopluly do loděnic na Havajských ostrovech a Spojených státech, načež se do podzimu 1943 vrátily do služby.

Obrázek
Minneapolis po provizorní opravě u Tulagi

Tassafaronga byla poslední z řady velkých námořních bitev odehrávajících se v r. 1942 v okolí Guadalcanalu a skončila ostudnou porážkou Spojenců, kteří ztratili těžký křižník a další tři utrpěly vážná poškození, kdežto Spojené loďstvo odepsalo pouze jeden torpédoborec. Vzhledem k poměru sil se jedná o jednu z nejhorších porážek v historii Amerického námořnictva a je s podivem, že na karieru kontradmirála Wrighta neměla fatální vliv, což možná souviselo s tím, že jeho nadřízení na základě bojových hlášení věřili, že nepříteli potopil řadu lodí. Ztratil však důvěru podřízených, takže byl převelen do Washingtonu, ale v roce 1944 se na moře vrátil jako velitel 4. divize křižníků.

Třebaže Wright nedodržením původního plánu a váhavostí na počátku bitvy přispěl ke spojeneckému debaklu, byly mu tyto prohřešky prominuty s odůvodněním, že převzal 67. operační svaz teprve krátce před vyplutím, a velitel Tichooceánského loďstva Nimitz ani jeho přímý nadřízený Halsey jej z porážky nevinili. Naopak Halseyho kritice neunikl fregatní kapitán Cole, jemuž bylo vytýkáno, že se předčasně odpoutal z boje a tím umožnil japonským torpédoborců uniknout. To vedlo k paradoxní situaci, že Kinkaidův bitevní plán porušující Wright dostal Námořní kříž, kdežto Cole plnící předepsané úkoly byl nepřímo obviněn z podílu na šokující porážce.

Obrázek
Kontradmirál Carleton Wright

Skutečnou příčinu spojeneckého fiaska můžeme hledat hlavně ve špatné taktice nasazení torpédoborců, jejichž velitelé měli v podstatě svázané ruce a bez souhlasu velícího admirála nesměli zahájit bitvu. S tím souvisela i nespolehlivost amerických torpéd Mark XV a jejich obecně nízké technické parametry na hony zaostávající za japonskými standartními torpédy patřícími ke světové špičce. Právě tato věru ničivá zbraň rozhodla o triumfu Země vycházejícího slunce, takže není divu, že se bitva u Tassafarongy také nazývá „Nocí dlouhých kopí“. Je zajímavé, že Američané si stále nebyli ochotni připustit, že Nippon disponuje nepoměrně lepšími torpédy, a Wright byl přesvědčen, že torpéda, která zdecimovala jeho svaz, musely odpálit nepřátelské ponorky.

Dalším faktorem byla zarážející nepřesnost americké dělostřelby zaměřované takřka výhradně podle údajů z radiolokátorů, které však v blízkosti pobřeží nefungovaly spolehlivě, a chybějící moderní prostředky řízení palby. Proto se zpočátku dělostřelba soustředila hlavně na nešťastný TAKANAMI, zatímco ostatní japonské torpédoborce si mohly nerušeně vybírat cíle. Pro ilustrační představu o počtu spotřebovaných granátů uveďme, že PENSACOLA vyslal na nepřítele na 200 projektilů ráže 203 mm, avšak s výjimkou palby na TAKANAMI se vesměs jednalo o plýtvání municí.

Obrázek
Kontradmirál Raizó Tanaka

Naopak kontradmirál Tanaka si brilantním vítězstvím zajistil zařazení mezi legendy války na vlnách Pacifiku, a Tassafaronga bývá prezentována jako jedno z nejpozoruhodnějších námořních vítězství. To často vede až k nekritické adoraci této bezesporu nevšední osobnosti, a zapomíná se že k japonskému vítězství významně přispěl i iniciativní námořní kapitán Sató a nakonec i prosté válečnické štěstí, které v druhé námořní bitvě u Guadalcanalu naopak postrádal viceadmirál Kondó.

Nesmíme také zapomínat, že Tanaka vyplul na moře s úkolem dopravit ostrovní posádce zásoby, kterýžto záměr Spojenci za strašlivou cenu překazili. Proto Jamamoto vítězného kontradmirála po návratu na Shortlandy nezahrnul chválou, nýbrž kritikou, přičemž Tanaka sebekriticky uznal, že se měl po opětovném zformovaní bojové sestavy ke Guadalcanalu vrátit a zadaný úkol dokončit.

Obrázek
Torpédoborec Terezuki

Proto byla 2. eskadra torpédoborců neprodleně posílena a v období od 3. do 12. prosince podnikla další tři zásobovací plavby, které však neskončily očekávaným úspěchem. Sice se podařilo přepravit 2700 sudů, ale k adresátovi této hromadné zásilky se jich dostalo pouze 530. Navíc se množily japonské ztráty. Halsey po drtivé porážce již nechtěl pokoušet štěstí, což ovšem neznamená, že by „Tokijský expres“ nenarážel na odpor. Přes den musel čelit spojeneckým bombardérům, zatímco v noci se v Železném průlivu stával cílem nájezdů amerických torpédových člunů z Tulagi.

Už 3. prosince letecké útoky lehce poškodily torpédoborec MAKINAMI a o čtyři dny později prorvala exploze pumy obšívku na torpédoborci NOWAKI. Činily se i posádky torpédových člunů těžících z dobré práce rozvědky, které v noci z 3. na 4. prosince poslaly ke dnu ponorku I-3 i s nevyloženými zásobami a 12. prosince potopily Tanakův vlajkový torpédoborec TEREZUKI, přičemž silou exploze omráčený kontradmirál utrpěl zranění kyčle a ramene.

Obrázek
Ponorka I-3

Tanaka už dříve v rozhovoru s viceadmirálem Mikawou vyjádřil názor, že zásobování posádky tímto způsobem k úspěchu nepovede a jediné smysluplné řešení představuje vyklizení ostrova, a nyní dokonce vypracoval memorandum doporučující evakuaci Guadalcanalu. To bylo velitelstvím Spojeného loďstva vyhodnoceno jako nežádoucí iniciativa, načež po Vánocích 1942 Tanaka obdržel opožděný dárek v podobě odvolání z funkce. Následovalo přeložení do Singapuru a na okrajové bojiště u pobřeží Barmy, takže se tento válečník v našem líčení dalších námořních bitev již neobjeví.

Ve skutečnosti Jamomoto zastával stejný názor jako jeho odvolaný podřízený, pročež po sérii neúspěchů v polovině prosince kvůli nevhodnému měsíčnímu cyklu další noční plavby „Tokijského expresu“ zastavil a zároveň ukončil i zásobování ostrova prostřednictvím ponorek. To definitivně odřízlo posádku Guadalcanalu od přísunu zásob a odsoudilo Hirohitovy vojáky k dalšímu strádání a je nutné zdůraznit, že k tomu svým dílem přispěli i spojenečtí námořníci, kteří našli smrt v bitvě u Tassafarongy.

Zdroje použité k článku Bitva u Tassafarongy:
Cox J.: Blazing Star, Setting Sun; The Guadalcanal-Solomons Campaing November 1942-March 1943. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2020.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (1). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1986.
Hubáček M.: Vítězství v Pacifiku; Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1999.
Hoyt E.: Guadalcanal; Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal 1942-1943. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2001.
Hrbek I. a J.: Námořní válka vrcholí; Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1995.
Chaloupka J.: Námořní střetnutí v průběhu bitvy o Guadalcanal. Bakalářská práce dostupné online.
Jones K.: Destroyer Squadron 23; Combat Exploits of Arleigh Burke´s Gallant Force. Annapolis Maryland 2012.
Морозов М.: Гуадалканал; Одна из переломных битв Второй мировой войны (2). Vydalo nakladatelství ЧеРо 1996.
Морисон С.: Американский ВМФ во Второй мировой войне; Борьба за Гуадалканал, август 1942 - февраль 1943. Vydalo nakladatelství АСТ 2002.
Orita Z.: Banzai! Paměti kapitána japonské ponorky. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2020.
Переслегин С., Переслегина Е.: Тихоокеанская премьера. Moskva, Petrohrad 2001.
Still M.: The naval battles for Guadalcanal 1942; Clash for supremacy in the Pacific. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2013.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Okrety 2011/9.
Морская Кампания 2007/9.
Navygaming 2020/3.
Okrety Wojenne; numer specjalny 40.
Морская коллекция 2013/6.
http://www.combinedfleet.com/kaigun.htm
https://www.rebellionresearch.com/battl ... ong-lances
https://www.history.navy.mil/content/hi ... ronga.html
https://www.history.navy.mil/research/l ... -1942.html
https://www.ibiblio.org/hyperwar/USN/US ... index.html
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
T-35
štábní rotmistr
štábní rotmistr
Příspěvky: 234
Registrován: 29/12/2013, 23:22

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945 č. 446.

Příspěvek od T-35 »

Zajímavé že v této bitvě byla těžkým křižníkům vyčítána nízká kadence palby hlavních děl. Jednak nebyla přece špatná ve srovnání s křižníky jiných států a ani to nevypadá že by kadence děl nějakým výraznějším způsobem mohla za to že bitvu USA prohrálo.
strojmir
nadporučík
nadporučík
Příspěvky: 871
Registrován: 19/3/2011, 22:23

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945 č. 446.

Příspěvek od strojmir »

Aneb, jeden z mnoha příběhů té války na téma, jak se zbavit schopného velitele. Na druhou stranu Tanaka takto narozdíl od mnoha svých spolubojovníků nakonec dožil v poklidu své dny.
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4079
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945 č. 446.

Příspěvek od jarl »

T-35 píše:Zajímavé že v této bitvě byla těžkým křižníkům vyčítána nízká kadence palby hlavních děl. Jednak nebyla přece špatná ve srovnání s křižníky jiných států a ani to nevypadá že by kadence děl nějakým výraznějším způsobem mohla za to že bitvu USA prohrálo.
Ta kadence nebyla americkým těžkým křižníkům vyčítána ve srovnání s jejich protějšky z jiných námořnictev, ale obecně. Děla ráže 203 mm samozřejmě střílela pomaleji než kanóny na lehkých křižnících a torpédoborcích, takže se Američané po Tassafaronze rozhodli je pokud možno do dalších nočních bitev nenasazovat. Jinak je pravda, že v bitvě u Tassafarongy nebyl hlavní americký problém kadence ale přesnost palby, což se netýkalo jenom těžkých křižníků, ale i Honolulu a torpédoborců.
strojmir píše:Aneb, jeden z mnoha příběhů té války na téma, jak se zbavit schopného velitele. Na druhou stranu Tanaka takto narozdíl od mnoha svých spolubojovníků nakonec dožil v poklidu své dny.
Opravdu to můžeme brát tak, že Tanaka si po převelení v ústraní plnil své povinnosti (byl i povýšen na viceadmirála) a v relativním klidu se dožil konce války. Třeba by si v dalších bitvách pokazil svoje renomé, neboť Američané se z chyb u Tassafarongy poučili, takže přepracovali taktiku nasazení torpédoborců a stali se Japoncům důstojnými soupeři. Takhle se do historie zapsal jako brilantní válečník odvolaný za své názory z centra dění. Možná je ale něco pravdy i na názoru, že jej Spojenci záměrně glorifikovali, aby zakryli vlastní chyby. Dočetl jsem se, že v Japonsku tak dobře hodnocen není.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
Micuhide Akechi
rotmistr
rotmistr
Příspěvky: 141
Registrován: 11/10/2006, 11:13
Bydliště: Příbram

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945 č. 446.

Příspěvek od Micuhide Akechi »

Třeba jej Japonci považovali za nepříliš úspěšného transportního velitele:
- U Midway vedl transportní konvoj, který byl den před samotnou bitvou objeven a bombardován. Zdá se, že Japonci měli pocit, že se Tanaka dostal příliš dopředu. Ale na vině spíš bylo odhalení operace a posílení letectva na Midway.
- V srpnu doprovázel konvoj tří transportních lodí na Guadalcanal. Nagumo mu měl proklestit cestu, to se ale v bitvě u Šalamounových ostrovů moc nepovedlo. Tanaka potom pokračoval dál sám, ale smlsly si na něm letadla z Hendersonova letiště. Po ztrátě jedné transportní lodě a poškození vlajkového křižníku Džincú musel Tanaka nařídit návrat.
- V polovině října doprovázel velký konvoj 8 dopravních lodí ke Guadalcanalu. Tam se, především díky silnému ostřelování letiště, tentokrát všechny dostaly. Další den však bylo po opakovaných útocích několik lodí zničeno a zbytek musel odplout bez úplného vyložení nákladu.
- O měsíc později doprovázel ještě větší konvoj 11 transportních lodí. Většina byla zničena ještě cestou. S posledními čtyřmi sice k ránu dorazil ke Guadalcanalu, ale ihned je opustil a lodě byly zničeny ještě před vyložením.
- A nakonec transport zásobovacích sudů na konci listopadu, který vyústil v bitvu u Tassafarongy. Japonci sice způsobili Američanům velké škody, ale doručili jen minimum zásob, pokud vůbec nějaké. Cíl mise tak nebyl splněn.

Takže otázka zní, proč vlastně považujeme Tanaku za vynikajícího velitele? To je jen taková nadsázka, nic mu nevyčítám. Koneckonců jeho torpédoborce pracovaly dobře. I tak to vypadá, že jej Američané opravdu poněkud glorifikovali.
Uživatelský avatar
Zemakt
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 11468
Registrován: 28/8/2008, 11:14
Bydliště: Cheb

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945 č. 446.

Příspěvek od Zemakt »

Protože byl vytrvalý? :)
No, nebyly to zrovna lehké úkoly. Jako strkat prsty do mlýnku na maso. Zas a zas
ObrázekObrázek

"Voni fotr, řekněte jim tam, že se jim na jejich párky vyserem!"
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4079
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945 č. 446.

Příspěvek od jarl »

Zdá se, že Japonci své námořní velitele hodnotili hlavně podle splnění zadaných úkolů, což se Tanakovi často nedařilo, a moc nepřihlíželi k dalším okolnostem. Co třeba mohl u Tassafarongy udělat navíc, aby splnil úkol dopravit ostrovní posádce zásoby? I kdyby se do Železného průlivu později vrátil a dorazil některé poškozené americké křižníky, i tak by narazil na silný odpor a neměl možnost navázat spojení s vojáky a ty zásoby jim v klidu předat. Na druhou stranu při své poslední plavbě se zachoval dost lehkovážně. I když jeho posádky shodily do vody přepravované sudy, místo aby rychle zmizel, pustil se do souboje s nepřátelskými torpédovými čluny a zbytečně přišel o vlajkový torpédoborec.

Bezpochyby to byl odvážný a úspěšný námořní velitel, ale ta glorifikace jeho osoby je patrně přehnaná. Řekl bych, že za tím stojí Morison, jehož impozantní dílo se stalo předlohou pro několik generací západních publicistů. Morison zdůrazňuje úpornost s jakou se pokoušel plnit zadané úkoly (houževnatý Tanaka), ale dost možná pod dojmem prohrané bitvy u Tassafarongy podvědomě zdůrazňuje jeho velitelské kvality, aby částečně ospravedlnil americkou porážku.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Odpovědět

Zpět na „Asie, Japonsko a Čína 1931 - 1945“