Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 450.

Moderátoři: jarl, michan, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6824
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 450.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 450.
Náčrt

Obrázek

, na kterém jsou patrné manévry a boje o Austenův pahorek (Austenova hora), mezi 18. až 27. prosincem 1942 (zde je autorství skic, náčrtů:
https://www.ibiblio.org/hyperwar/USA/US ... index.html
). Bylo 17. prosince 1942, když se rota „L „ (Love) dostala do dotyku s japonskými oddíly. Příští den, tedy 18. prosince, vyslal plukovník Nelson dopředu zbytek 3. praporu. Ještě stejného dne odpoledne provedl generál Sebree (

Obrázek

General Edmund B. Sebree, foto je majetkem Wikipedie, pro Palbu zvětšeno), osobní průzkum oblasti a při prohlídce dospěl k názoru, že by plukovník Nelson určitě potřeboval ještě jeden prapor. Z těchto důvodů mu dodatečně přidělil 1. prapor (bez jedné roty). Další den, tedy 19. prosince hlásil 3. prapor, že před ním je 200 až 300 Japonců, kteří drží, velice dobře propojená a organizovaná obranná postavení. V dalších třech dnech, mezi 19., 20., a 21. prosincem, odráželi japonští kulometčíci svými nambusy omezené americké útoky, které byly podporovány letouny Douglass SBD-2 Dauntles (zde viz, ilustračně, foto

Obrázek

, pod kterým byl popisek_Douglas_SBD_2_Dauntless, dál pak přeloženo volně - z letadlové lodi USS Enterprise v říjnu 1941, foto je volně přístupné na několika webech, bylo zde několikrát zmenšeno.). Obrana Japonců byla vybudována v členěném shluku horských hřebenů, strží a skalnatých výčnělku, a to ve srubových bunkrech, ve kterých byli obránci velice dobře skryti a chráněni, proto dělostřelecká palba, byť velice přesná a hustá, stejně jako letecké bombardování střemhlavých bombardérů, nemělo žádoucí účinek. Z divizních hlášení pak, na str. 228., své knihy Bitva o Guadalcanal, generál v. v. Samuel B. Griffith II, Praha 2001, dál napsal, cituji: „Dne 21. prosince (plukovník) Nelson požádal o svůj 2. prapor. Měl nesnáze s dopravou vody a potravin. Vojáci ještě nebyli aklimatizováni, byli v bídném fyzickém stavu a nebyli o nic lépe schopni snášet úmorné vedro než Catesovi námořní pěšáci za akce ze 7. srpna. Ale plukovníkovi bylo oznámeno, že 2. prapor není k dispozici. Tvořil posádku pobřežních obranných postavení. Sebree odpověděl velmi stroze: ´Nežádejte už o 2. prapor. Konečné rozhodnutí´. Nelsonovi nezbývalo než toto odmrštění tiše spolknout. On i velitelé jeho praporů byli však bohatší o jednu zkušenost: na staré informace, a mezi ně patřily i Carlsonovi poznatky, je málokdy možno spoléhat.“
Další útok proti japonským obranným postavením byl stanovený na příští ráno, tedy na 22. prosince 1942. Plukovník Nelson si pro tento útok vyžádal nepřetržitou palebnou podporu v celém útočném prostoru 3. praporu a její neustálé překládání vpřed. Jeho požadavek byl schválen s tím, že plukovník okamžitě nařídil stažení svých útočných oddílů o 1 000 yardů zpět. Ráno pak dělostřelectvo pozemních sil a námořní pěchoty spustilo na japonská obranná postavení „nejtěžší palbu v dosavadní historii Guadalcanalu a letouny bušily do předpokládaných nepřátelských postavení“. Ihned jak byla dělostřelecká palba přeložena dál a letouny odlétly, nařídil plukovník Nelson, aby se prapor vrátil na výchozí čáru a ihned vyrazil do útoku. Jenomže celý pohyb útočných oddílů vpřed, do dřívějších postavení, zabral takřka, v zcela rozbitém terénu, celý den. V zápise bylo napsáno, že tak byla značná část cenných dělostřeleckých nábojů a velký počet pum, „zbytečně vyčerpána“. Útok tak nebyl uskutečněn, ale dopředu vyslané hlídky byly přesvědčeny, „že teď znají všeobecné hranice postavení, které Japonci nazvali Gifu. Nelson nařídil 1. praporu, aby se přemístil do nové oblasti soustředění a odtud vyrazil 27. prosince k útoku na toto opevněné postavení.“

Americký 1. prapor se pak rozvinul do útočné sestavy v husté džungli, postoupil k výchozí čáře, a tam byl zastaven. Bylo poledne čtrnáctého dne této útočné akce, která se během chvíle proměnila, po japonské palbě, v krvavé fiasko. Generál Patch

Obrázek

Foto, generál Patch
dal veliteli pluku svolení, aby povolal 2. prapor. Čerství vojáci 2. praporu se do pozic dostali až 31. prosince 1942.
A z divizních zápisů se k těmto dnům pak šlo dočíst následující dění, které podchytil a ohodnotil, na str. 229., generál v. v. Samuel B. Griffith II, cituji: „Asi v téže době plukovník Nelson, jenž mezitím onemocněl malárií a teď byl znepokojen velkými ztrátami a byl v neustálém napětí, přednesl rozumnou žádost, aby byl vystřídán. Od 19. do 30. prosince utrpěly jeho 1. a 3. prapor celkem 182 bojových ztrát. Dalších 131 důstojníků a mužů bylo evakuováno, mnozí z nich v takovém stavu, že ani nemohli stát. Morálka byla na nízkém stupni. Špatně plánované a neobratně prováděné útoky přinesly ten výsledek, že bylo zabito půl tuctu Japonců, ale do Gifu průlom učiněn nebyl.“
Podobně jako Vandegriftova námořní pěchota v srpnu, i Patchovy pěší oddíly v prosinci, se vlastně učily bojovat se sebou, stejně jako s přírodou a Japonci. Většina těch zasvěcených pak připomíná, že chyby byly podobné, špatná adaptace na počasí, špatný průzkum. Většina velitelů dělala zprvu podobné chyby, když po vylodění posílala oddíly hned proti silnému a v obraně zkušenému nepříteli, systémem – „hodit do vody a plav“. Chybné byly i pohyby sem a tam a v husté džungli, špatně bylo zabezpečeno i základní zásobování oddílů na čáře dotyku s nepřítelem. Není pak od věci, když se v hodnocení prosince 1942 objeví na str. 230., takovéto hodnocení od, Samuela B. Grifittha II.: „V akci u Austenova pahorku, která se protáhla až do lednových dnů a změnila se v úplná jatka, se ukázalo, že jak generálmajor Patch, tak jeho pobočník se musí mnohému odnaučit, a snad ještě naléhavěji mnohému naučit.“

Guadalcanal leden 1943.
Musíme se podívat trochu i do protivníkova tábora, a to po časové ose zpět, někde do listopadu a prosince 1942, kdy byly na císařském vrchním velitelství svolávány porady, na kterých se velice nerozhodně diskutovalo o tom co se situací na Šalamounových ostrovech a co s Gudalcanalem, nazývaném – „Ka“. Právě v těchto posledních dvou měsících roku 1942, se na těchto poradách, vyslovovali účastníci z řad pozemní a námořní složky, nejprve diskrétně a pak stále silněji, s obavami, „že Hjakutaka už nebude možno podporovat“. Oprávněný pesimismus štábních důstojníků, zprvu vyšší velitelské kruhy označovaly za „slabošský strach z možnosti porážky“ a vůbec nikdo prý tehdy nechtěl o tom veřejně na poradách přednášet a ani diskutovat…! Jeden z japonských historických pramenů (Seventeenth Army Operations, sv. VI., - a generál v.v. Samuel B. Grifith je na str. 231., doslova cituje.) uvádí: „Námořní důstojníci, kteří reprezentovali složku odpovědnou za dopravu zásob a posil pro 17. armádu, pohlíželi na situaci realističtěji než jejich kolegové z pozemní složky. Ztráty bojových lodí, zejména torpédoborců, působily námořnictvu vzrůstající starosti. Ještě kritičtější byl problém, jak nahrazovat letouny, piloty a letecké posádky. V polovině prosince už i nejoptimističtější plánovači téměř ztratili naději, že na ostrov ´Ka´ bude možno dopravit nezbytné množství posil a vrchní velitelství vyslalo styčnou skupinu, aby zjistila názory Spojené flotily, armády 8. oblasti, flotily jihovýchodní oblasti a 8. flotily. Konečný závěr vyzněl tak, že není naděje na úspěch. S tímto málo povzbudivým hodnocením se cestovatelé vrátili do Tokia a tam další zkoumání potvrdilo závěr, k němuž dospěli za své cesty.“
Celkové zjištění tedy ukazovalo, že zásobování a doplňování jednotek značně rozptýlených na všech Japonci obsazených územích a zabředlých do nekonečného tažení v Číně (prakticky od 30. let) působilo Císařskému Vrchnímu velení stále větší starosti. Ke všemu co válčiště potřebovala, bylo nezbytné mít stále více a více lodí všeho druhu, ale, jak se také ukazovalo, celkový počet lodí se den ze dne stále snižoval. Byly nečekaně moc vysoké ztráty. Na vině byla i zvýšená americká ponorková činnost proti dopravním spojům z Japonska k jižní zásobovací oblasti, která Japonsku přinášela vysoké ztráty. Japonská výroba lodí nestačila do provozu dávat tolik lodí, kolik jich začínalo být potápěno v čase. I to byl, vedle spojeneckých úspěchů na Guadalcanalu a na Nové Guineji, další činitel, který Japonce nutil zkrátit frontu.
Stejné historické zdroje pak dodávají fakt, který z toho vyplynul po všech japonských jednáních. „Dne 31. prosince 1942 se generál Gen Sugjama a admirál Osami Nagano dostavili ve slavnostní uniformě do císařského paláce. Zde získali panovníkův souhlas s ústupem z Guadalcanalu. Pozemní a námořní odbor pak vypracovaly obvyklou Ústřední dohodu a štábní důstojníci začali koncipovat rozkazy pro příslušné velitele. Vrchní velitelství tehdy uznalo, že toto rozhodnutí znamená závažný obrat ve válce v této oblasti.“
Začala jedna z nejtěžších akcí, doručení rozkazu o stažení japonské armády z Guadalcanalu, to když dne 4. ledna 1943 odevzdal nejprve důstojnický kurýr generálmajor Ajabe „Přísně tajný“ číslovaný opis armádního rozkazu generálporučíku Hitošimu Imamurovi

Obrázek

General Hitoshi Imamura
na jeho velitelství v Rabaulu. Velitel oblasti generál Imamura několik dní váhal, a to až na pokraji faktu, že rozkaz neuposlechne. Až když mu bylo dáno velice důrazně najevo, že předložený, velice nepříjemný pokyn byl vydán s císařským souhlasem, smířil se s tím, že musí nejen on, ale všichni jeho podřízení uposlechnout. Proti rozkazu o stažení z Guadalcanalu ostře protestoval i Vrchní námořní velitel v Rabaulu, viceadmirál Jiniči Kusaka

Obrázek

Viceadmirál Jinichi Kusaka
, který byl přesvědčen, že by následná evakuace určitě rozvrátila japonské strategické postavení na celém jihovýchodě a navíc demoralizovala jak pozemní vojska, tak i námořnictvo. Navíc tvrdil, že kromě toho by s ústupem Japonců přešla iniciativa na Američany v oblasti. Byla by posílena jejich sebedůvěra, což by jim umožnilo „zahájit bez obav akce proti našim zranitelným bodům“. Jelikož mu však všichni tvrdili, že již na posílení a průběžné zásobování není žádná naděje, že by bylo možno situaci zachránit, admirál Kusaka se neochotně „rozhodl spolupracovat s pozemními vojsky a společně využít všech prostředků, aby jednotky z Guadalcanalu byly evakuovány koncem ledna a počátkem února 1943.“

I když již bylo rozhodnuto o celkové evakuaci ostrova Guadalcanal, generál Ajabe všem kolem sebe vysvětloval, že akce na Nové Guineji budou vystupňovány. „Operační základny na Lae, Salamaui, Madangu a Wewaku budou posíleny na podporu obnoveného útoku na Port Moresby. Výstavba letišť na severních Šalamounových ostrovech se urychlí, ostrovy Nová Georgie a Santa Isabel budou bezpečně udrženy. Tento výčet budoucích plánů nikterak nepozvedl náladu v Rabaulu a velitel 8. oblasti (Imamura) k němu pociťoval nemenší odpor než admirál Kusaka, ale nakonec ustoupil od svého pevného odhodlání zničit nepřítele na Guadalcanalu a místo toho začal plánovat úkol, jaký ještě nebyl japonským pozemním vojskům nikdy uložen – ustoupit po moři.“
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6824
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 450.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 451.

A nyní pojďme zpět zase k Američanům na Guadalcanal. V době konce prosince 1942 a začátku ledna 1943, došlo na ostrově také ke změnám, neboť byla konečně dovezena 25. pěší divize, které velel generálmajor J. Lawton Collins

Obrázek

General J. Lawton Collins, foto je majetkem Wikipedie, pro Palbu zvětšeno.
(zde viz odkaz na skutečnost popsanou ve Wikipedii:
https://en.wikipedia.org/wiki/J._Lawton_Collins
). S divizí se na Guadalcanalu vylodil i 6. zesílený pluk námořní pěchoty, kterému velel plukovník Gilder T. Jackson. Všichni své tábory zřizovali pod zmrzačenými kokosovníky. Konečně byla, s příjezdem 6. pluku námořní pěchoty, doplněna na předepsané stavy, také 2. divize námořní pěchoty. Na str. 232., 233., své knihy Bitva o Guadalcanal, generál v. v. Samuel B. Griffith II, Praha 2001, popsal zvláštní a podivnou komplikaci, která se tak na Gudalcanalu, prý nepochybně náhodou, vyskytla: „Kdosi přišel na to, že velitel divize generálmajor Marston je služebně starší než generál Patch. Když však Patch přejímal funkci od Vandegrifta, slíbil mu Halsey, že ho jmenuje velitelem. Marston byl proto nahrazen svým nástupcem, brigádním generálem Alphonsem de Carre. Zatímco se tato motanice rozplétala, generál Marshall zaktivizoval XIV. sbor a Harmon jmenoval Patche jeho velitelem. Sebree převzal velení Americké divize.“

Obrázek

General Millard Filmore Harmon.
Po všech těchto změnách konečně nastal čas, kdy měl generál Patch na ostrově Guadalcanal tři divize, jejichž papírový počet zněl 40 000 mužů. Bylo to však velice ošidné, a také, zavádějící číslo. Obsahovalo totiž velké množství mužů, kteří nebyli schopni boje, a to zejména v Americké divizi. Collinsovy jednotky byly svěží a stejně tak tomu bylo u jednotek 6. pluku námořní pěchoty. Ale na druhé straně ani jediná střelecká rota ve všech devíti pěších plucích neměla předepsaný počet mužů a některé z nich byly dokonce hluboko pod předepsaným, či tabulkovým, stavem. Nicméně i tito všichni důstojníci a muži museli, jako vždy, nést právě to hlavní břemeno. To znamená, plížit se, kopat zákopy, ležet každou noc v blátě a hned ráno si probojovávat cestu dál. „Byli upocení a žízniví, přesto museli vyhledávat a umlčovat japonské kulomety, a když však šlo o zásobování vodou a vším dalším ostatním, včetně munice, byli opět, jako vždy poslední v řadě.“ Oni přece stáli přímo proti nepříteli, postěžoval si, na str. 233., generál v.v. Samuel B. Griffith.
Na Guadalacanalu se odehrály hned také další změny, to když se aktivoval XIV. sbor, s jehož aktivací odevzdal Woods funkci velitele (Cactus Force) svému nástupci. Nový ComAirCACTUS, brigádní generál námořní pěchoty Francis P. Mulcahey (

Obrázek

Generálmajor Francis P. Mulcahy, foto je majetkem Wikipedie a bylo zde pro Palbu zvětšeno. Zde je pak odkaz na Wikipedii:
https://en.wikipedia.org/wiki/Francis_P._Mulcahy
) zdědil tehdy velice prosperující podnik. Celé Hendersonovo letiště bylo tehdy značně rozšířeno, když všechny rozjezdové dráhy areálu již byly opatřeny drátěnkami, což znamenalo, že byl použitelné za každého počasí. Z letiště již tehdy startovaly létající pevnosti B-17 (zde viz foto

Obrázek

, ilustračně, Boening B-17E_1941., foto je volně přístupné na několika webech) k bombardovacím útokům na Rabaul. Na Hendersonově letišti byly dvoumotorové bombardéry a pro dálkový průzkum byla k dispozici letka Lockheedových Hudsonů s novozélandskou posádkou. Přístav v Tulagi byl prý, v tomto období, plný lodí, když z historických zápisů přímo plyne, a generál v. v., na str. 233., doslova píše: „Přístav Tulagi byl plný plavidel všemožných typů, téměř dva tucty člunů byly ve střehu, aby mařily ´krysí´, ´myší´a ´mravenčí´ akce. ´Ostrov´ (myšlen Guadalacanal) se počátkem ledna 1943 vzmáhal. Tu a tam se i promítaly filmy – ale nebyly tam ženy. Námořní ošetřovatelky, které přilétaly na Smithových DC-3

Obrázek

Ilustrační foto Douglas DC-3.
, musely při ´procházení uličkou´vyslechnout mnoho vtipných poznámek, když pocítily potřebu navštívit dobře střežený ´trůn´, který zvlášť pro ně postavili ženisté. ´Odměnou´ jim bylo, že sedadlo měly pečlivě vyložené smirkovým papírem.“
Když končil šestý měsíc, svým prvním zcela tichým týdnem, vyrazil americký 35. pěší pluk (velitel plukovník Robert B. McClure) z obranného perimetru, s cílem, aby převzal obléhání již vzpomínaného, Japonci opevněného a bráněného, bodu na GIFU, a aby, postupně, vytlačil Japonce z pahorku, nazývaném - „Mořský koník“. Což bylo asi tak jen 1 000 yardů na západ od GIFU. Jednalo se tehdy o jediná dvě, ještě stále organizovaně bráněná japonská postavení, která měli Japonci na východ od řeky Matanikau. Posádku těchto dvou bráněných postavení, tvořily japonské jednotky 124. a 128. pěšího pluku. Místa by přímo sama Američany neohrožovala. Ale! „Japonci však mohli z těchto dominujících postavení vyrážet k útokům na americký týl, ohrožovat zásobování a evakuaci, střílet po jednotlivcích a vyvíjet i jinou nepříjemnou vražednou činnost“.
Ze zpráv průzkumu a úvah jak útoky začít, bylo rozhodnuto, že by se měla tato dvě japonská obranná postavení nejprve izolovat. Následně pak jedno i druhé ohnisko likvidovat. Rychlé splnění úkolu dostal na starost 35. pěší pluk, kterému velel plukovník Robert B. McClure. Jeden z jeho praporů se měl přiblížit k bodu na Gifu a ostatní se prodíraly k postavení, ze kterého měly od jihu napadnout bod nazývaný „Mořský koník“. Další útvary pak dokončovaly přípravy k útoku.
Ještě třeba dodat, že Japonci, na které měl útok mířit, byli v dané době ve zbědovaném stavu. Ale je tady opět ono – Ale! Jejich historické prameny doslova říkají: „Hjakutakovy jednotky byly pouhou troskou armády. Všichni jeho příslušníci, i sám Hjakutake a jeho náčelník štábu, byli hladoví. Měli však střelivo. A odhodlanost. Budou bojovat a neustanou, dokud budou mít dosti sil, aby dokázali vložit zásobník do svého nambusu, pustit minu do hlavně minometu a stisknout spoušť. Je třeba se v úctě sklonit před důstojníky a muži této armády, která ač těžce pohmožděna, naprosto nebyla demoralizována.“ Tak proti takovéhle armádě, mužům, kteří byli doslova a do písmene odhodláni zemřít ve svých obranných postaveních, vyslal, tehdy, generál Patch, dne 10. ledna 1942, svůj čerstvě zrozený XIV. sbor.

Obrázek

Pohyby amerického 14. sboru do 10. ledna 1943.
Americký XIV. sbor své útoky zahájil nejprve na levém (vnitrozemském – nikoli od moře) křídle, dne 10. Ledna 1943 v 5 hodin 50 minut ráno, kdy celkem šest dělostřeleckých oddílů vypálilo prvních 6 000 ran na terénní útvar s tehdejším názvem „Cválající kůň“, západně od řeky Matanikau. Intenzivní dělostřelecká palba trvala celkem 30 minut. Když vybuchl poslední dělostřelecký granát, shodilo dvanáct stíhaček „po čtvrttunové pumě na předpokládaná japonská postavení. Pak následovalo 12 Douglass SBD-2 Dauntless, které za postupných střemhlavých letů shodily 36 325librových protibetonových střel na postavení nepřátelské pěchoty, která předtím minometčíci označili bílými dýmovnicemi.“ Napsal, ze sborového zápisu, na str. 234., v knize - Bitva o Guadalcanal, generál v. v. Samuel B. Griffith II, Praha 2001.
Po skončení dělostřelecké palby a leteckého bombardování, vyrazil rychle první prapor 27. pěšího pluku, z výchozí čáry a bez jakéhokoliv odporu se zmocnil cíle, s tehdejším názvem „Cválající kůň“. Po jeho levici narazil 3. prapor na sporadický odpor. Přes tento sporadický odpor se i třetímu praporu, do večera, podařilo dosáhnout stanoveného cíle.

Obrázek

Útoky a manévry amerického 14. sboru mezi 10. až 18. lednem 1943. Zde je pak odkaz na majitele obrázků, fota zde byla zmenšena:
https://www.ibiblio.org/hyperwar/USA/US ... index.html
Další den, tedy 11. ledna ráno, po opětovné dělostřelecké přípravě, vyrazily oba prapory znovu do útoku. Jenomže 3. prapor se dostal do nesnází, protože se k němu nedostala, do rána toho dne, voda. Vodu nosiči přinesli až v poledne, což znamenalo, že do té doby měl 3. prapor desítky dehydrovaných a vyčerpaných lidí, kteří se, pod bodavými paprsky slunce, zhroutili. Prapor se dopředu dostával jen velice pomalu a odpoledne, se velitel, podplukovník George E. Bush, musel rozhodnout, a raději stáhl své přední hlídky zpět do hájitelných postavení. Vrchol problému nastal, když se Bushův prapor dostal pod palbu japonských 90mm minometů, které, poměrně přesně zaměřily svou palbu, na několik skupin ustupujících vojáků. Byli mrtví, byli zranění.
Byl zde další den, 12. leden, a 3. prapor musel být vystřídán 2. praporem, který okamžitě zaútočil podél strmého travnatého hřebene směrem k velmi dobře ukrytým a silně Japonci obsazeným pozicím, u jižního cípu, který byl na tehdejších mapách označen jako „Pahorek 53“. Byl to tehdy legendární útok, což samozřejmě nemohli, útočící vojáci a důstojníci, ještě vědět. Nikdo netušil, „že osamělá bitva na tomto nevlídném pahorku přinese zaslouženou slávu jemu (2. praporu) i 25. divizi“.
Celé tažení na ostrově Guadalcanal se vlastně během celého svého průběhu vždy rozpadalo, i díky povaze tamějšího terénu, na řadu jednotlivých akcí čet, rot a praporů. Vlastně se dá říci, a tehdejší velitelé to potvrzují i do zápisů, „že velitel pluku a dokonce i velitel praporu, měl jen velmi malou možnost ovlivňovat rozpoutané bitvy“. Velitelé tak mohli maximálně vyžadovat pro průběh boje dělostřeleckou a leteckou podporu, a samozřejmě, na požádání – „zasazovat zálohy“. K tomu, na str. 235., dodává, v knize - Bitva o Guadalcanal, generál v. v. Samuel B. Griffith II, Praha 2001., následující: „Proto mladí rotní důstojníci a poddůstojníci, nadaní schopností vymýšlet a řídit smělé taktické plány, měli bohaté možnosti uplatňovat tento talent, který se nevyskytuje tak často, jak se mnozí domnívají. A právě bitva 13. ledna 1943 o jižní svah ´Cválajícího koně´se vyvinula v takovýto druh střetnutí, kde se vedly a kde nakonec rozhodovaly boje zblízka, při nichž se ruční granáty házely na vzdálenost necelých 20 yardů.“
Vůbec první problém, který musel tehdy vyřešit podplukovník Herbert V. Mitchell, jeho pobočník (čti i jako zástupce) kapitán Charles W. Davis a praporní štáb, bylo tehdy, „lokalizovat středisko japonského odporu, z něhož lehké a těžké kulomety střílely na každého, kdo vystoupil z úkrytu“. Bylo to strašně těžké, neboť museli po celý den, v úmorném vedru a bez kapky vody, vysílat dvě roty, každá byla na jednom ze svahů hřebene, znovu a znovu, aby se pokoušely přiblížit k jižnímu cípu „Cválajícího koně“. Vždy je však zastavila hustá palba japonských kulometů a minometů, a odpoledne již měli muži zcela černé oděvy od potu, prachu a špíny. Hrdla měli zcela vyprahlá a byli na zhroucení. Jedné důstojnické, trojčlené hlídce, kterou vedl pobočník velitele praporu, kapitán Charles W. Davis, se podařilo objevit japonská, vzájemně se „podporující postavení na Pahorku 53, který byl Mitchelovým cílem, a Davis byl přesvědčen, že by mohl větší z nich dobýt jen s malou hlídkou.“
Bylo těsně před polednem dne 13. ledna, když kapitán Charles W. Davis s dalšími pěti členy hlídky začal svůj zámysl uvádět v praxi. „Nejprve se přiblížili až na deset yardů, pak Japonce zasypali granáty a nakonec do obranného postavení vtrhli a většinu nepřátel v něm pobili“.
Dle zápisu o zteči, unikla jen hrstka Japonců, kteří se vyklopýtali z rozbitého obranného postavení a pak unikli do blízké džungle.

Obrázek

Útoky amerických oddílů 12. a 13. ledna 1943, autor náčrtů viz předchozí odkaz, náčrt byl několikrát zmenšen.
„Tomuto odvážnému úderu přihlížely stovky amerických vojáků na přilehlých hřebenech. Byl jím tak povzbuzeni, že zaútočili na zbývající japonská postavení na ´Cválajícím koni´ a dobyli je“ (na str. 257., je v knize - Bitva o Guadalacanal - k tomuto útoku poznámka č. 1., že citace je od - Miller, John ml.: Guadalcanal The Offensive, volně přeloženo – Ofenzíva na Guadalacanalu, Washington 1949, str. 276. Kapitán Davis byl později vyznamenán Medailí sti.). „Levé křídlo XIV. sboru bylo teď pevně zakotveno asi 4 500 yardů od moře a generálmajor Collins (velitel 25. pěší divize) tak získal potřebný manévrovací prostor.“ Napsal generál v. v. Samuel B. Griffith II, Praha 2001., ve své knize Bitva o Guadalcanal, na str. 235.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6824
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 450.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 452.

Již v prvém týdnu ledna 1943, bylo velitelství japonské 17. armády jasné, a to ze všech aktivit, že Američané chystají rozhodující nápor. Jenomže, vzhledem ke stavu armády nezbývalo generálu Hjakutakemu než vlastně jen „nabádat své vojáky, aby vydrželi.“ Neměl v té době již žádné zálohy k nějakému většímu, ale již ani menšímu, protiútoku, ba ani „k lokalizování amerických průlomů.“ Dne 10. ledna 1943, tedy vlastně ihned v první den americké ofenzívy, nechal Hjakutake spálit všechny tajné spisy 17. armády, a štábu vydal příkaz, aby se připravilo velitelství armády k evakuaci do Tassafarongy.
Situace vypadala skutečně neutěšeně, a tak ani nepřekvapuje, že obránci pevnůstky GIFU dostali svou poslední zásilku potravin a střeliva 13. ledna. To když malá skupinka nosičů pronikla nepozorovaně skrze americké linie. Ve stejném dni dostala 17. armáda, jako (zbývající) celek, rozkaz, aby svá postavení vyklidila. Z japonských historických pramenů (17th Army, Opns. sv.II..), „Možná izolovaní Japonci rozkaz záměrně ignorovali, možná přítomní vyšší důstojníci usoudili, že pokus o únik by se nezdařil; ať byl ale důvod jakýkoli, zůstali na místě a ještě několik dní odráželi útoky 2. praporu 35. pěšího pluku“ (poznámka je zde od: Miller, John ml.: Guadalcanal The Offensive, volně přeloženo – Ofenzíva na Guadalacanalu, Washington 1949, str. 293., který dokonce tvrdí, „že velitel pluku Oka /který měl velitelské stanoviště v džungli u horního toku Matanikau/, prý své jednotky asi 14. ledna opustil“. Ve skutečnosti dostal tehdy plukovník Oka rozkaz, aby se přesunul na nové stanoviště. Plukovní praporečník jej při tomto přesunu nedoprovázel a byl zabit. Později se plukovník dověděl, že plukovní prapor byl zanechán na dřívějším stanovišti, a sám šel pro něj. Když se s praporem vracel, byl zabit na pobřežní stezce za leteckého útoku. Posmrtně byl povýšen na generálmajora, stejně jako plukovník Ičiki. /historickým podkladem pro tyto doplňky je Mjazakiho korespondence/.“
Bylo 14. ledna 1943, když japonský kontraadmirál Tomidži Kojonaži, který ve funkci, již 29. prosince 1942 vystřídal admirála Tanaku, nyní jako velitel posilové skupiny torpédoborců, vyslal „Štěrbinou“, důležitý „expres“. (Tady je ukázka toho, jak formou poznámky, některým historikům, včetně elitního Morisona, v některém jejich prvním vydání, chyběla aktualizace. Morison v prvém vydání ještě nevěděl, že byl Tanaka nahrazen /29. prosince 1942/ admirálem Kojonažim. A uváděl stále Tanaku, v dalších vydáních různých historiků, to však bylo opraveno ve vydání druhém, jako u generála v. v. Samuel B. Griffithe II., Praha 2001 a dalších. ).Zde viz foto

Obrázek

, pod kterým je popisek_admiral Raizo_Tanaka, foto je volně na několika webech.
O tomto „důležitém expressu“ na str. 236., v knize - Bitva o Guadalcanal, generál v. v. Samuel B. Griffith II, Praha 2001., pak dále, píše:
„Noc byla temná, viditelnost chabá a torpédoborce se pomalu přiblížily k mysu Esperance. Když s obvyklou hbitostí vylodily pasažéry a náklad, zahájily rychlý únik. Za plavby narážely nejen na časté a prudké lijáky; čekalo na ně rovněž sedm hlídkových člunů. Ohňostroj trval jen pár minut, ale japonští kapitáni utržili několik těžkých ran. Dostali se do bezpečí. Dva hlídkové čluny byly v šarvátce poškozeny, ale tím nebyly zastrašeny jejich posádky., které dostaly pochvalu od Japonců: ´Nepřítel nasadil hlídkové čluny agresivně…, naše námořní plavidla musela jejich vinou spolknout několik hořkých pilulek – v mnoha případech naši dopravu zásob mimořádně ztížil´.“
Úderná skupina, kterou, ráno dne 15. ledna 1943, vyslalo velitelství Hendersonova letiště, sice objevila Japonce u pobřeží Nové Georgie, ale nedokázala, stejně jako se to nepodařilo, výše popsaným, hlídkovým člunům „vyšinout ´expres´ z jeho kolejí.“ Jedno velké pozitivum, se však ke dni 15. ledna 1943 přece jenom váže. Tento den se stal památným dnem Cactus Air Force, a především, v historii letectva námořní pěchoty, neboť toho dne "kapitán Joe Foss sestřelil tři japonské letouny, a získal tím prvenství mezi americkými elitními letci s 21 nepřátelskými letouny sestřelenými v souboji“. O celém příběhu kapitána Joe Fosse

Obrázek

Kapitán Joe Foss, foto je majetkem Wikipedie a bylo zde zvětšeno.
, píše anglická Wikipedie: /Captain Joe Foss Wikipedie - https://en.wikipedia.org/wiki/Joe_Foss
/, (V poznámce redakce (Praha 2001) něco o skutečných sestřelech v soubojích a o normálních sestřelech, jak vše bylo u námořní pěchoty tehdy započítáváno, ale i další fakta: Poznámka č. /4/ Jeden pilot námořní pěchoty, jeden pilot námořnictva a pět pilotů leteckých sil tento rekord překonali. Označení ´ v souboji´je tu důležité, neboť v letectvu bylo pilotovi uznáno zničení, i když zasáhl nepřátelský letoun na zemi. V námořnictvu a v námořní pěchotě se uznávaly jen nepřátelské letouny zničené v leteckém souboji. Foss byl vyznamenán Medailí cti a v listopadu 1962 byl komisařem americké ragbyové ligy. Několikrát poznamenal, že tato funkce mu působí více nesnází než japonští piloti.).
Ještě stejný den se s ostrovem Gudalacanal, konečně, rozloučili první sled 2. pluku námořní pěchoty. Tím, že odjel 2. pluk námořní pěchoty, zůstaly na ostrově, ve 2. divizi námořní pěchoty, již jen dva bojové útvary, ze kterých jeden, a to 8. pluk námořní pěchoty, potřeboval nutně oddech. Generál Patch proto 8. pluk stáhl na obranný perimetr a připravil k boji sdruženou divizi pozemní a námořní pěchoty (CAM), která byla složena z velitelství 2. divize námořní pěchoty, 6. pluku námořní pěchoty, 182. a 147. pěšího pluku. Takto improvizovaně složená divize pak dostala za úkol –„zaútočit podél pobřeží v druhé ofenzívní akci nového roku. Zahájení útoku bylo stanoveno na 22. ledna 1943.“

A nyní na chvilku opět zpět, po časové ose, k Japoncům.
O doručení rozkazu k vyklizení ostrova Guadalcanal, evakuaci japonských ozbrojených i neozbrojených složek, z japonských historických pramenů a japonské korespondence, viz Použité podklady, hovoří na str. 237., v knize - Bitva o Guadalcanal, generál v. v. Samuel B. Griffith II, Praha 2001., těmito slovy, cituji:

„Nepříjemný úkol doručit Imamurův rozkaz k evakuaci ostrova ´Ka´ a vysvětlit příslušné plány Hjakutakovi měl splnit podplukovník Kumao Imoto. Spolu se skupinou důstojníků a mužů operační divize 8. oblastní armády se vylodil u mysu Esperance 14. ledna 1943 několik minut před půlnocí a po krátkém oddechu se vydal k sídlu velitelství 17. armády. Každý důstojník a muž nesl tlumok o váze téměř 45 kilogramů, obsahující dárky pro útěchu – malé lahvičky whisky, sladkosti, sušené ryby a cigarety.“
Cesta, která začala hned brzy ráno, po rozbřesku, dne 15. ledna, nebyla pro japonskou skupinu důstojníků, včetně jejího začátku, vůbec lehká. Sotva ráno skupina se svým nelehkým úkolem vyrazila, objevily se americké letouny, které začaly celou pobřežní cestu bombardovat a ostřelovat kulomety, včetně nejbližšího okolí. Plukovník a jeho suita důstojníků, měla štěstí, že se mohla ukrýt za pokácené stromy. Když pak letadla odlétla, jak říká korespondence jednoho z nich a i historický popis o 17. armádě, vydali se na pochod k řece Bonegi. Po cestě uzřeli věci, které popisují tak, že „viděli těla četných japonských vojáků, kteří zemřeli hladem nebo v důsledku nemoci, a přesvědčili se, že zdravotní služba byla v žalostném stavu. Neradostná a často přerušovaná cesta trvala 18 hodin.“ Unavená skupina dorazila k ústí řeky Bonegi (po 18ti hodinách strastiplné cesty) v době, kdy již den přecházel v tropickou noc a stále prý jim ještě nad hlavami přelétaly letouny z Hendersonova letiště. Pak se objevila spojka, která celou skupinu odvedla od ústí řeky, proti proudu k oblasti, kde se nacházelo velitelství. Skupina byla zadržena stráží, která žádala heslo, což spojka samozřejmě uvedla. Strážný přesto požádal, aby mu řekli, kdo jsou, a pak teprve byli uvedeni k náčelníku štábu. Když se po hmatu dostali ke stanu, „generál Mijazaki zavolal Imota jménem a ten vstoupil do stanu, matně osvětleného dohořívající svíčkou.“
Tam poté plukovník Konuma, na uváděném místě nejvyšší štábní důstojník 17. armády, ležel na lůžku, které bylo vyrobeno z větví stromů. „Mijazaki sfoukl svíčku a Imoto začal, v zatemněném stanu, vysvětlovat své poselství. Když tak mluvil za hrobového ticha, uvědomoval si, že oba důstojníci byli ohromeni. Oba zřejmě očekávali, že přinesl rozkazy pro novou ofenzívu. Když Imoto domluvil, řekl Mijazaki stroze: ´Za nynějších okolností armáda ustoupit nemůže, i když byl dán takový rozkaz´. Teď naslouchal Imoto, když mu náčelník štábu vysvětloval situaci.
´Kdybychom podnikli ofenzívu, až dostaneme posily a dodatečné zásoby´, řekl Mjazaki, ´pak by se situace změnila. Jestliže však armáda posily a dodatečné zásoby dostat nemůže, pak nemáme jinou volbu než proniknout mezi nepřátele a do našich řad vnést poslední záblesk slávy´. K tomuto rozhodnutí dospěl Hjakutake se svými nejvyššími veliteli. Ustoupit, řekl náčelník štábu závěrem, by bylo ´obtížnější než kráčet po rozbouřených vlnách´.“
(původním historickým podkladem je zde Mijazakiho korespondence)-
Diskutující ve výměně názorů pokračovaly prakticky až do východu slunce. Když se pak zcela rozednilo, přiletěly americké stíhačky a bombardéry, které hledaly své cíle, a o chvíli později bylo slyšet neustávající tlumené zvuky prudké střelby. Po několika minutách byl plukovník Imoto přiveden k veliteli japonské 17. armády, generálu Hjakutakemu

Obrázek

General Hyakutake Haruyoshi, Wikipedie.
. Co vše se událo, vyprávěl pak Imoto před Mijazakim, který vše pro historiky popisuje ve své korespondenci následovně, cituji:
„Zastihl jsem ho, jak seděl na pokrývce v jeskyni, která byla vyhloubena pod kořeny velkého stromu. Odevzdal jsem mu rozkaz k ústupu příslušné plány a rovněž osobní dopis od generála Imamury. Naslouchal mému vysvětlení se zamhouřenýma očima. Když jsem domluvil, řekl velmi pomalu: ´Je to nadmíru závažný problém. Rád bych o tom chvíli uvažoval v klidu a sám. Prosím, nechte mě o samotě, dokud vás nezavolám.“
Bylo poledne onoho 16. ledna 1943, když byl plukovník Imoto znovu zavolán ke generálu Hjakutakovy, do jeho jeskyně. Generál začal prý mluvit velice pomalu a opatrně. „Je to pro mou armádu krajně obtížný úkol, aby za nynějších okolností ustoupila. Avšak rozkazy oblastní armády, vycházející z rozkazů císařových, musejí být vykonány stůj co stůj. Proto ukázněně příkazy splním.“
Od tohoto okamžiku bylo na veliteli 17. armády, aby rozkaz vysvětlil vyšším i nižším štábním důstojníkům, kteří poté měli to samé provést u oddílů. Projev, kterým oslovil své důstojníky, byl dle očitých svědků, u štábních důstojníků přijat velice nevraživě. Když generál domluvil, řekl prý jeden z důstojníků: „Teď nám opravdu nezbývá nic jiného než proniknout do nepřátelských řad a umřít se ctí.“ K tomu však plukovník Imoto dodal: „To není účelem navrhovaného postupu.“
V další všeobecné diskuzi, která následovala, a která trvala delší dobu, se nakonec všichni tam přítomní zavázali, že udělají všechno proto, aby zajistili potřebnou koordinaci při odchodu z ostrova.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6824
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 450.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 453.

Nejvyšší štábní důstojník japonské 17. armády, plukovník Konuma, se vydal 17. ledna 1943 přímo na frontu, to aby vysvětlil generálmajorům Marujamovi (

Obrázek

General Marujama, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo pro Palbu zvětšeno), a Sanovi, nové rozkazy, které byly odsouhlasené samotným císařem Hirohitem. Zpět na štáb armády se vrátil 18. ledna večer se zprávou, „že oba divizní velitelé ´se rozhodli plnit rozhodnutí velícího generála 17. armády“.
Stejného 18. ledna 1943, měl již americký XIV. sbor obsazena všechna dominující postavení 1 000 yardů na západ od řeky Matanikau. De Carrovi námořní pěšáci, stejně jako Collinsovi pozemní pěšáci, se v řečenou dobu zabývali již opevňováním pozic na dalších rozeklaných hřebenech, které se táhnou od mořského pobřeží 4 500 yardů dál do vnitrozemí, až vlastně k jižnímu cípu, který měli tehdy Američané zaznamenaný na mapách, jako „Cválajícího koně“. „Někteří z těchto Američanů a mnozí Japonci ještě nalezli násilnou smrt v posledních dvou týdnech, poslední bitvy na ´Ostrově smrti´.“
„Zde skončila ofenzíva (Japonců), která pohltila Malajsko, Guam, Filipíny Hongkong, Zadní a Přední Indii a Bismarcovo souostroví. Zde, poprvé v druhé světové válce, byla japonská armáda zastavena, zadržena, její plány byly zmařeny a připravovala se vyklidit pole. Přitom se však nevzdala odhodlání zasazovat i za ústupu protivníkům těžké rány.
Beze ztráty cti se její velitel připravoval zachránit ze 17. armády, co se dá, a s tímto zbytkem kráčet po rozbouřených vlnách.“
Tak zaznamenal konečné japonské rozhodnutí, do své knihy - Bitva o Gudalacanal, na str. 238., a 239., generál v. v. Samuel B. Griffith II, Praha 2001.


Závěrečné dějství v Bitvě o Guadalcanal.
Tak jako ve všech armádách, stejně tak i v japonské armádě, v lednu 1943, zůstal manévr ústupu tajemstvím pro řadové vojáky, důstojníky, kteří byli v předních liniích a v nejbližším okolí. Pravdu o ústupu z ostrova Guadalcanal znali jen ti nejvyšší velitelé. Že se něco děje, se řadový voják a důstojník dozvídal spíš jako, že se připravuje nějaká nová, větší ofenzíva! Na frontu na Guadalcanalu byl dokonce přivezen jeden cely nový a čerstvý prapor z Rabaulu, a to dne 15. ledna 1943, který měl verzi přípravy nové ofenzívy potvrzovat. Pak se ještě i oddíly, které na tom byly poměrně dobře zdravotně a fyzicky, vyslaly dopředu, aby vystřídaly vojáky a důstojníky, kteří byli tak zesláblí, že sotva stáli na nohou.
V tichosti byly vydány příkazy a přesné instrukce, že v případě nějakého manévru či pohybu, se musí přesným způsobem zničit nebo zakopat děla, vozidla i traktory. Střelivo, kromě nábojů pro osobní zbraně, všechny lehké a těžké kulomety, minomety, protitanková děla a houfnice se měly naházet do moře, nebo zakopat. O tom jak se starala japonská Logistika, tehdy se tomu říkalo týl, píše na str. 240., své knihy Bitva o Guadalcanal, generál v. v. Samuel B. Griffith II, Praha 2001., následující, cituji: „Železné zásoby potravin, dovezené torpédoborcem byly uskladněny v Kokumboně, Tassafaronze, Esperance a Kamimbu. Nemocní byli shromážděni v blízkosti mysu Esperance. Beznadějné nebo málo nadějné případy měly být ponechány na ostrově. To snad bylo kruté, ale teď bylo nade vše důležité zachránit ze 17. armády, co se zachránit dalo.“
Ve stejné době, ve které se Japonci připravovali k ústupu, nebo již začali ustupovat, začal naopak americký Patchův XIV. sbor postupovat směrem na západ. Americké dělostřelectvo prakticky každý den druhé dekády ledna začínal tím, že po dělostřelecké přípravě ráno, přilétly stíhačky a SBD, které po soustředěné dělostřelbě ostřelovaly a bombardovaly ve vnitrozemí horské hřebeny a pobřežní cesty. Každý den tak umírali jak Japonci, tak i Američané.
Postup amerických oddílů byl následující:
1/ Levé křídlo (jižní) – zde postupovaly dva pěší pluky, velice rychle podél horských svahů a dne 22. ledna 1943 již první prapor 27. pěšího pluku shlížel dolů na Kukumbonu. V celé této fázi ofenzívy utrpěla Collinsova divize přesně 300 ztrát (74 padlých, 226 raněných).
2/ Mezitím divize CAM, jejíž pravé křídlo bylo opřeno o pobřežní cestu, pokračovala v útoku a narazila na několik postavení, která Japonci hájili do posledního muže. Zde se zapsal do historie sboru velitel roty, kapitán Henry P. Crowe, který zpod svých divokých knírů, když se nedařilo, zařval na námořní pěšáky, to aby je nějak povzbudil v pokračování v útoku, který se Japoncům dařilo zastavit: „Zvdejte se čubčí syni. Za válení v těch posraných dírách vám purpurové srdce nikdo nedá“ (K tomuto útoku je připojena poznámka, ve které se píše: „Ztráty 2. divize námořní pěchoty: 278 padlých a nezvěstných, 932 raněných. Na 2. divizi námořní pěchoty připadalo téměř 50% ztrát.).

Obrázek

Závěrečný útok amerického XIV. sboru ke dni 22. ledna 1943, i s pohyby jeho jednotek, náčrt byl pro Palbu zmenšen.

Obrázek

Zde je ještě náčrt závěrečného útoku amerických jednotek proti GIFU, mezi dny 22. a 23. lednem 1943, kde je vidět i japonský únik protiútokem 23. ledna, zbytku jednotlivců, kteří přežili.
Právě v těchto posledních dnech měsíce ledna roku 1943, kdy „mořští orlové“ zahájili novou leteckou ofenzívu proti guadalcanalským letištím, hlásili opět pobřežní pozorovatelé, že se v Simpsonu a na Shortlandech soustřeďují bojové lodě a že japonská Spojená flotila opět vyplula z Truku. A právě tento pohyb, největší Jamamotovy flotily, hodnotili jak admirál Halsey, tak i generál Patch, jako další japonskou ofenzívu, její jasnou přípravu. Patch proto, po dohodě, zastavil svou ofenzívu a povolal dokonce svou 2. divizi nazpět, aby hájila letiště proti útoku Japonců z moře. Rozhodnutí se stalo předmětem kritiky, né vždy zcela nezaujaté. Psychologicky se tak „Japs“ podařilo dostat Američany tam, kde je chtěli mít. Období je hodnoceno jako, že se pokoušela americká strana spíše předpovídat, nežli skutečně jednat. A také, že se Halsey (zde viz foto

Obrázek

, pod kterým je popisek admirál William. F. Halsey, foto je volně na několika webech a bylo zde zmenšeno) s generálem Patchem přiklonili k opatrnosti…!
Bylo 1. února 1943 v 20:30 hodin, když první skupina, 2 316 zesláblých, vychrtlých, důstojníků a vojáků, zakotvilo blízko mysu Esperance, což bylo vše z původních 8 000, které generálmajor Tadajoši Sano přivedl na Guadalcanal. Za dvě hodiny se “expres“ kontradmirála Tomidži Kojonažiho (za Tanaku) vzdaloval od tohoto „Mysu Dobré naděje“, terénního útvaru, který dobře znaly námořníci, kteří sloužili pod Tanakou.
O tři noci později se, nerušeno Američany, nalodilo jádro Marujamovy Sendaiské divize. Nalodil se i Hjakutake se svými důstojníky. „Do 7. února vyplul z Kamimba sled plukovníka Macudy, málo přes 3 000 důstojníků a mužů.
V těchto třech nocích odvezlo námořnictvo z Guadalcanalu téměř 11 000 důstojníků a mužů. Na ostrově zanechalo na 21 000 mrtvol. Mnoho mrtvých leželo nepohřbeno tam, kde je skosily dělostřelecké granáty nebo ostřelující letouny. Jiní, teď zbaveni nemoci, únavy a hladu, se choulili mez kořeny gigantických stromů. Tam svírali kostnatýma rukama, jejichž pergamenová pokožka, teď byla pevně napjata, rezavějící hlavně pušek, s nimiž už nikdy nebudou mířit ani střílet.“


Obrázek

Náčrt finální fáze vyklizení ostrova Guadalcanalu Japonci, mezi 26. lednem až 9. únorem 1943.
Zde je autorství skic, náčrtů:
https://www.ibiblio.org/hyperwar/USA/US ... index.html
).
O západní části ostrova Guadalcanal se hovořilo jako tichém amfiteátru rozkladné smrti. Živými bytostmi tam byli jen ptáci a mravenci. Na místech bylo z celkového počtu mrtvých jen 8 000 zabito v boji a asi přes 12 300 vojáků tam zemřelo na následky zranění, nemoci či hladu. Z evakuovaných jich ještě 600 zemřelo dříve, než jim mohla být vůbec poskytnuta nějaká řádná lékařská pomoc. Dalších 3 000 se pomalu zotavovalo v týlových nemocnicích.
Onen „Malý Dunkirk“, jak jej označil náčelník štábu japonské 17. armády, byl prý vlastně malý zázrak, že se vůbec podařilo zachránit ještě tolik lidí. Jen prý díky podrobnému japonskému plánování a „příslovečnému vynikajícímu námořnímu umění. Ale příležitosti zničit Hjakutakovu armádu se nevyužilo a 10 000 ostřílených japonských vojáků bylo zachráněno, aby se mohli zúčastnit dalších bojů.“
Na str. 242., a 243., provedl ve své knize - Bitva o Gudalacanal, generál v. v. Samuel B. Griffith II, Praha 2001., celkové hodnocení, které popisuje následovně, cituji:
„Tažení na Guadalcanalu trvalo téměř na den šest měsíců. V této době bylo vybojováno šest námořních bitev a potopeno 65 bojových lodí (zde je pak poznámka /č. 3./, která se váže k počtům potopených lodí a zní: Ale ne všechny /potopené/ v námořních bitvách. Tento počet zahrnuje 17 bojových dopravních lodí, z nichž byl 16 japonských. Morison ve svém díle – History of United States Naval Operations in World War, sv. IV a V. str. 372., dopravní lodě nezahrnuje, ale uvádí 2 bitevní lodi, 3 letadlové lodi, 12 křižníků, 25 torpédoborců a 6 ponorek. Ponorky byly všechny japonské.). Japonské letecké ztráty byly ohromující. Přesná čísla nebyla nikdy zjištěna. Je známo, že námořní letectvo ztratilo v době od 7. srpna 1942 do 7. února 1943 přes 800 letounů, 2 362 pilotů a členů posádek. Japonské pozemní vojsko nebylo, podle slov generálmajora Kavagučiho, ´jedinou složkou, která nalezla hrob na Guadalcanalu´.“
Ve zkrácené verzi svého hodnocení pak také Grifith ještě uvádí: „Po Guadalcanalu mohli jedině (vyšší důstojníci v Tokiu) doufat, že konečná porážka se nestane úplnou katastrofou. Neboť na tomto ´bezvýznamném ostrově, obývaném jenom domorodci´ se ti, kdo nezavírali oči před skutečností, poučili, že zvítězit nemohou.“
Admirál Reizo Tanaka pak k tomu napsal: „Není sporu, že osud Japonska byl zpečetěn,
když byla dobojována bitva o Guadalcanal.“

Pro samotné Američany pak vzniklo poučení, „že džungle může být přítelem i nepřítelem. Že ostrovní válka požaduje od pozemních a námořních pěšáků, námořníků a letců vše, co jsou schopni ze sebe vydat. Že cesta k japonským ostrovům bude ještě dlouhá a krvavá. Ale Guadalcanal skoncoval s pochybnostmi. Zde přesvědčivě dokázali, že jsou schopni zvítězit.“

Když se každý člověk podívá na mapu všech rozlehlých oblastí jižního a středního Pacifiku, jasně vidí, „co ze strategického hlediska pro spojeneckou věc znamenalo dobytí Guadalcanalu a jeho úspěšná obrana.
Byla nejen odstraněna hrozba dlouhým dopravním trasám s Austrálií a Novým Zélandem, nýbrž spojenecká vojska se základnou na Guadalcanalu ohrožovala teď linii Palau-Marshallovy ostrovy, tvořící vnější obranný pás Japonska, za nímž nalézaly ochranu i Mariany.
Z Guadalcanalu pak jednoho dne vyplula 1. divize námořní pěchoty, aby dobyla Palauské ostrovy, a 3. divize, aby nejprve vypudila nepřítele z Bouganvillu a později dobyla Guam. Z guadalcanalských letišť vzlétaly v roce 1943 letouny, aby poskytovaly přímou podporu akcím proti Nové Georgii a Bouganvillu. A z těchto letišť též vycházely ustavičné letecké útoky na Rabaul, které tuto japonskou základnu izolovaly a odsoudily k nemohoucnosti.“



Tolik tedy k prvé části, kterou končíme právě vypuzením Japonců z Guadalcanalu a někdy zase ahoj u druhé části, která začne po Guadalcanalu a skončí – Bezpodmínečnou kapitulací Japonského císařství, v září 1945.


Použité podklady:


Alone on Guadalcanal. A Coastwatcher´s Story, Annapolis 2004., Sám na Guadalcanalu. Příběh pobřežního hlídače, Annapolis 2004. Clemens, Martin.
Americký orel proti vycházejícímu slunci, Alan Schom.
Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách, David Jordan a Andrew Wiest.
Bitva o Guadalcanal, Samuel B. Griffith II.
Boj o Filipíny, Miloš Hubáček.
Causa Dohihara, Josef Novotný.
Dějiny světa, Svazek X, za redakce: V. V.Kurasova (odpovědný redaktor), A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku, S. I. Roščin (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov.
Autorský kolektiv:
I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov.
Druhá světová válka den za dnem, Donald Sommerville.
Druhá světová válka, Martin Gilbert.
Duel v Pacifiku, Hrowe, H. Saunders.
Guadalcanal Diary, New York 1943, TREGASKIS, Richard.
LETOURNEAU, Roger – LETOURNEAU Dennis, Operation KE. The Cactus Air Force and the Japanese Withdrawal From Guadalcanal – přeloženo volně - Operace KE. Kaktusové letectvo a japonský ústup z Guadalcanalu., Annapolis 2012.
Jacobsen, Philip H., Station AL – Guadalcanal. A Full Service WWII Cryptologic Unit, Cryptologic 31, 2007, s. 57-75.
Japonská válka 1931 - 1945, Aleš Skřivan
Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt.
Krev slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války, Len Deighton.
Krvavá jatka I., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavá jatka II., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943. Dalibor Vácha, 2018.
Letecká esa proti Japonsku., Aces Against Japan, Hammel, Eric, New York 1992.
LINDSTROM, Lamont – WHITE, Geoffrey M., Island Encounters. Black and White Memories of the Pacific War – český překlad - Setkání na ostrově. Černobílé vzpomínky na válku v Pacifiku., Washington D. C. – London 1990, s. 48 n.
Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, Micuo Fučida, Masatake Okumiya.
Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku, Eric Hammel.
Nezapomenutelný Guadalcanal, MERILLAT, HERBERT C., Praha 2007.
No Bended Knee.The Batle for Guadalcanal New York 2004, s.66., Nejsme na kolenou. Bitva o Guadalcanal New York 2004, s. 66. TWINING, Merrill B.
Pacifik v Plamenech, Miloš Hubáček.
Pád nedobytné pevnosti Singapur, Peter H. Gryner.
Pearl Harbour, Ivan Brož.
Pearl Harbour to Guadalcanal. History of U. S. Marine Corps Operations in World War II. (Volume I. Washington 1958., Z Pearl Harbor na Guadalcanal. Historie operací US Marine Corps ve druhé světové válce. Svazek I.Washington 1958.). HOUGH, Frank O., Verle E., SHAW, Henry I. Jr.
Průvodce válkou v Pacifiku, Daniel Marston, editor.
Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001., Hoyt, Edwin P.
Speciální operace, William H. McRaven.
Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945, David M. Glanz.
Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt.
Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl), Edwin P. Hoyt.
Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945, Dan Van Der Vat.
Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje, Edwin P. Hoyt.
Vítězství v Barmě, David Rooney.
Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, PROLOG Lubomír Vejřík, 1994.
Záhady 2. světové války, William B. Breuer.
Zlomená křídla samurajů, Robert C. Mikesh.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=128 ... &start=560
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Asie, Japonsko a Čína 1931 - 1945“