Jan Eskymo Welzl
Dobrodruh, průzkumník, vynálezce, eskymácký náčelník a svérázný moravský rodák Jan Eskymo Welzl (1868-1948), procestoval Arktidu a domorodé obyvatelstvo Novosibiřských ostrovů jej nazývalo "Moojok Ojaak" (Pojídač medvědů). Jeho nevšední osudy se staly námětem divadelních i filmových děl, a jeho postava je považována za jeden z předobrazů proslulého Járy Cimrmana. V rodném Zábřehu vítá návštěvníky na nádraží Welzlova socha, městem vede jeho naučná stezka a má zde i expozici.
Jako prvorozený syn se Jan Welzl narodil 15. srpna 1868 v Zábřehu. Otec záhy zemřel, a matce pomáhal Jan v mlékařském krámku. Však mu v rodném městě neřekli jinak než "Tvarohový Hanes", mamince zase "Butter Klára" (Máslová Klára). Po škole, která chlapci příliš neříkala, se Welzl vyučil zámečníkem, a coby šestnáctiletý vyrazil do Vídně, k Jaderskému moři a na Balkán. V říjnu 1888 musel nastoupit na vojnu k pevnostnímu dělostřelectvu. "Už nikdá potem sem nic takového nezkusil. A byl jsem v pralesách na Sibirii. Zelený voči vlků byly dokola kolem za tech nocí. Aji potem mně bylo mockrát všelijak a kolikrát se mně zdálo, že poslední hodinka mé smrti je tu, ale nikdá se mně tak špatně nevedlo, jak dyž sem musel slóžit tři roky na vojně. Byl jsem tam hrozně zvotročené."
Po návratu z vojny se chvíli zdržel doma, ale po smrti matky se rozhodl procestovat svět. V Hamburku se uchytil na zámořském parníku, přičemž pracoval jako topič, strojník a pomocník v kuchyni. Vystoupil kdesi u Vladivostoku a přijal práci na stavbě Transsibiřské magistrály. Po večerech naslouchal vyprávěním o nekonečných pláních "zlatého severu" s jeho kožešinovým a zlatým bohatstvím. Brzy vyrazil do neprobádaných pustin Sibiře, kde se nemusel nikomu podřizovat. Většina lidí došla pouze do Jakutska, ne však náš hrdina. S koníkem a károu, později se sobím spřežením, vyrazil dál na severovýchod. Občas bloudil, jelikož neměl mapu, kompas a neznal ani místní jazyky. Dokonale výstižný je jeho výrok "Prondu-prondu, neprondu-neprondu." Je až neuvěřitelné, jakou trasu urazil sám a bez odpovídajícího vybavení. Verchojansk, Kolyma, Čukotka, Medvědí ostrovy.
"V Irkutsku jsem se dlouho nezdržoval. Koupil jsem si koně a malý vozík s dvěma koly, živobytí, střelivo a pušky, a pustil jsem se na život a na smrt do strašlivých pustin a tmavých lesů sibiřských. Hodlal jsem dostihnouti oblasti střední řeky Leny. Nejdříve jsem musel projíti krajem bez lidí a cest, pustinou Ust-Uda, kde se křižuje tisíce všelijakých stezek, kde se končí všecko a kde má člověk dojem, jako by odcházel na onen svět. Ani památky tam nebylo, která by ukázala, kam která stezka vede, zablouditi tam na věky bylo by hračkou. Vlasy mně vstávaly na hlavě hrůzou, když jsem přicházel místy k hromadám kostí. Byly to pozůstatky vlků ubitých různými cestovateli, kteří si tudy probíjeli cestu. Dnes jistě tam není o mnoho lépe."
Na velrybářské lodi se dostal až na Novosibiřské souostroví v Severním ledovém oceánu a kapitán jej vysadil na Velkém Ljachovském ostrově. Sníh zde leží po dobu devíti měsíců, průměrná lednová teplota je minus třicet stupňů Celsia, červencová čtyři stupně nad nulou. Žijí zde sobi, polární lišky a lední medvědi. Právě ty Welzl úspěšně lovil, zabýval se obchodem a příležitostně prodával uhlí, které se na ostrově nachází v povrchových výchozech. Zaměstnal domorodce, kteří nakládali uhlí na káru, kterou pak se psím spřežením dovezl na pobřeží. Palivo prodával lodníkům do parních kotlů a topil s ním ve své zemljance. Se psím spřežením rozvážel poštu. S přáteli zakoupil starší velrybářskou loď, na níž rozváželi kožešiny, jídlo, střelivo a léky od Aljašky po Sibiř. S Inuity neměl problémy, jelikož s nimi jednal jako se sobě rovnými. Roku 1903 byl dokonce zvolen náčelníkem a nejvyšším soudcem.
Na severu prožil skoro třicet let a nejspíš by tu i zůstal, nebýt nešťastného ztroskotání lodi Seven Sisters někde u Seatlu roku 1924. Zachránil si pouze holý život. Vzhledem k absenci dokladů a podezření ze špionáže, byl vyhoštěn zpět do Evropy. V Hamburku se pokoušel prodávat zeleninu či malovat "polární" obrazy. Začal si dopisovat s Rudolfem Těsnohlídkem, z čehož později vznikla celá kniha. Práce to ale musela být nelehká, jak vyplývá ze zoufalých spisovatelových proseb: "Pane Welzl, prosím, nepište svoje dopisy česky, ale jakoukoliv řečí, kterou dobře znáte!"
Roku 1928 se polární světoběžník vrátil do Prahy, kde byl dokonce pozván k prezidentu Masarykovi, a v prosinci do rodného Zábřehu. Navštěvoval známé, vyjížděl do okolních měst a vesnic, kde míval v nabitých sálech přednášky o svých neuvěřitelných dobrodružstvích na "Zlatém severu". Na jaře jej pozvali redaktoři Lidových novin Eduard Valenta a Bedřich Golombek do Brna, aby zde vyprávěl své životní příběhy, tak vznikly knihy, které mu (v úpravě obou redaktorů) zajistily nesmrtelnost nejen u nás, ale i ve světě: Po stopách polárních pokladů, Ledové povídky, Trampoty eskymáckého náčelníka v Evropě a především Třicet let na Zlatém severu.
Evropské konvence a touha po ledových pláních a drsné severské přírodě přiměly Welzla vydat se zpět. Své putování skončil v Dawson City, na kanadsko-americké hranici, jelikož dál na Novou Sibiř se již nedostal. Začal pracovat pro železniční a paroplavební společnost, ale už v roce 1930 si poranil záda a od té doby žil ze státní podpory. Vzdal se svého snu o návratu k Eskymákům, ale začal se zarputilostí sobě vlastní pracovat na vynálezu perpetuum mobile. Žil samotářsky, bez přátel, jen se svým psem. Zemřel na infarkt 19. září 1948 ve věku 80 let a přítel Black Mike jej pohřbil na obecním hřbitově v Dawson City. K jeho ztracenému a znovunalezenému hrobu dnes přijíždí stovky návštěvníků ročně. V roce 1998 byla v Zábřehu na Moravě odhalena jeho socha od Stanislava Lacha. Ve zdejším muzeu je Welzlovi věnována místnost s jeho artefakty, a mimo jiné je po něm v Zábřehu pojmenována i ulice.
Zdroj:
http://tourism.zabreh.cz/mesto-a-okoli/ ... LQgwp9ZNi8
https://zpravy.tiscali.cz/skutecny-jara ... yby-298547
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Eskymo_Welzl
