9mm Repetierpistole M.12
Napsal: 4/12/2021, 15:25
9mm Repetierpistole M.12
„Nr. 3864x aneb příběh staré bambitky“
„Nr. 3864x aneb příběh staré bambitky“
Prolog
Někdo sbírá známky, někdo autíčka od matchboxu, a někdo i třeba plakáty nahatých holek. Já krom jiného sbírám zbraně. No sbírám, ono není sběratelství jako sběratelství. V mém konkrétním případě se vůbec nejedná o nějakou monumentální činnost co do počtu, či honění sčíslovaných částí a součástí až do největšího možného zbla. Subjektivně to spíše vnímám jako snahu o reálný, respektive hmatetelný kontak s historií.
Četba Velkého cirkusu a Moře v plamenech ve mne již od mala nastartovala zájem o historii válek, který se v průběhu času přeléval chvíli jedním, chvíli druhým směrem, aby v posledních několika málo letech se ustálil v raných létech budování armády RČS. Samozřejmě, že tato záliba mne v průběhu času zavála do mnoha vojenských muzeí, na mnoho tématických výstav, historických akcí apod. Většinu těchto záležitostí pak spojoval jeden signifikantní znak, jedna věc, která jim byla vlastní, a to cedulka NESAHAT! Myslím, že právě tato cedulka tkví za jistou originalitou mého sběrateství. Já jsem si prostě chtěl sáhnout, a mimochodem i vystřelit. Ještě než se ale dostaneme k samotnému povídání, považuji za nutné vysvětlit ještě okolnosti doprovázející získání mého zbrojního průkazu. Věci, respektive dokladu, k vlastnictví a provozování funkční zbraně jaksi nezbytné.
Jako v té době již dlouholetý příslušník jednoho nejmenovaného ozbrojeného sboru jsem pocítil nutkavou potřebu vlastnit zbrojní průkaz někdy kolem roku sedm osm, což však není až tak podstatné. Podstatné ovšem je, že zcela neprozíravě jsem si tehdy zažádal pouze o skupiny B a E. Ne, že by mi šlo o 500 Kč navíc za „Áčkovou“ skupinu (sběratelské zbraně), ale prostě v té době jsem byl věren zásadě, že pořádnej kvér má především střílet, má mít kliku s kuličkou na konci a jeho střela nejde u úsťové energie pod 3 000 J. Zkrátka, toužil jsem po opakavačce, ideálně čs. mauseru vz. 24, a s ní chodit střílet „na kilo“ jak se mi zlíbí. Pulírování železa ve vitríně? Nic pro mne. A na to „Béčko“ prostě stačilo. Kamarádovo doporučení, „udělej si i Áčko vole, nikdy nevíš kdy ho budeš potřebovat“,jsem blbec nebral v potaz. A tak se i stalo.
Tak jak plynuly roky, postupoval i vývoj mého zbrojního chrastění. Krom staré báby (vz.24), kterou nedám z ruky, jsem si později pořídil finskou M.39, aby sem ji, iditot, zase prodal. Následovala semiautomatika L1A1, ta se také neohřála. Dále potuněná Kosa (vz.58) a třeba i ptákovina s názvem RV-85. Nic, po létech experimentování jsem se utvrdil, že na dřevo s klikou prostě nic nemá. A tak na běžnou střelbu jsem si zase pořídil Fina, tentokrát M.27, a zároveň jsem začal pošilhávat pro přímotažce Steyr M.95. Štuc jsem nakonec zakoupil v Říši.
Jak je z výše uvedeného patrné, ať to byla ta nebo ta, vždy se jednalo o dlouhou zbraň. S ohledem na svoji zásadu mne zkrátka krátké zbraně u srdce nikdy moc nebraly. S popisovanou výjimkou tedy. Svým způsobem to mělo co dělat s tím, že jsem v práci svého času a z pozice svého zařazení střílel všemi možnými i nemožnými zůsoby více než dost. Opravdu dost. A snad možná i tím, že zatímco mi střelba z opakovačky přes železná mířidla na dlouhou distanc šla vždy. Abych z krátké dosáhl nějakého kloudného výsledku, musel jsem to vždy oddřít. Asi dva roky před covidem se však tento můj doposud neústupný postoj začal pomaličku měnit. Tak jak sílil můj zájem o histoii počátečního období naší armády, s nezbytným přesahem do let Velké války, začal jsem pošílhávat po Steyeru M.12. A proč právě po něm? No, zejména se jednalo o zbraň, s níž na frontách Velké války bojovalo nemálo našich dědů a pradědů, a která zároveň nedlouho po té stála u zrodu republiky. Nicméně, neméně důležitým faktorem bylo, že se mi jednoduše líbila. Jakási hybridní konstrukce na tehdejší dobu poměrně moderního tvaru, ne nepodobnému legendárnímu Coltu M1911, a poněkud archaické nabíjení pomocí nábojového pásku do nábojové schránky, ve mne zřejmě stále evokovola opakovačku.
Pošilhávat je však jedna věc, stát se majitelem věc druhá. Již tehdy jich bylo na trhu jako šafránu, přičemž cena běžně oscilovala dle stavu od 15 000,- do 25 000,- Kč. Tolik se mi však za krátkou zbraň dávat nechtělo. Mám těch koníčků přece jenom drobet více. A tak můj zájem začínal a končil jen u příležitostného monitoringu trhu, co kdybych přece jen jednoho dne narazil na opravdu dobrej kauf.
Nr. 3864x
Part I
Ten den nastal někdy v únoru dvacátého roku, kdy jsem při ranní kávě nastartoval v práci počítač a na „huntingbazaru“ jsem narazil na nabídku inzerující M.12 za osm a půl tisíce. Dle přiložených fotek bylo evidentní, že pistole nemá původní střenky, je zcela bez koroze a má nový brynýr. Brynýr ale krásný, jako s fabriky. Ne ty dnešní pseudorestaurátorské omyly. Cena dobrá, pistole krásná, sběratelská hodnota nulová, nicméně budu z ní přece střílet, tak což. Během chvilky jsem se rozhodl. Obratem jsem kontakoval prodejce, z něhož se vyklubal vcelku příjemý chlapík jehož jediným problémem bylo, že byl z Brna. Ale když člověk miluje, není co řešit, že.
Na druhý den jsem si vzal dovolenou, od mojí půjčil auto (to moje žere jednou tolik) a ráno vyrazil richtung Brno. Cca čtyřista kilometrů jsem dal za čtyři a půl hodiny, cesta byla dobrá, dé jednička v pohodě, jen u Větrného Jeníkova jsem z protisměru vyfasoval šutr do čelního skla. Nicméně, zdálo se, že bez větších následků. Omyl. S chlapíkem jsem se sešel v jeho práci, na první pohled vyšší manager, ale jak jsem již výše uvedl, byl fajn. Prohodili jsme pár zdvořilostních frází, vyměnili papíry, já zkontroloval výrobní číslo vyplatil ho a frčel zpět. Celé tato operace nezabrala více než dvacet minut. „Bezva“.
Při jízdě zpět jsem občas mrknul na pistoli. Vypadala úplně jak na fotkách v inzerátu. Celý rám a závěr byl vyleštěn a nádherně nabrynýrován. Škoda že s tím vyleštěním zařval i název výrobce a rok výroby na levé straně závěru, nicméně přejímací značka zůstala zachována. Nu což, střenky také nic moc, aspoň mám přes zimu co schánět. Netrvalo však dlouho a doposud dobrá nálada se vytratila v cuku letu ta tam. Asi sto kilometrů před Prahou jsem totiž na úrovni stěračů objevil asi třicet čísel dlouhou prasklinu čelního skla, která neměla tendenci se zmenšovat. Ba právě naopak. „Do prdele, ten šutr!“ A tak místo myšlenek na novej přírustek se mi po celý zbytek zpáteční cesty honilo hlavou, zda-li má Golf vůbec pojištěné čelní sklo (naštěstí ho měl).
S přihlášením zbraně jsem neotálel, a hned druhý den po práci jsem zašel jako hrdý majitel na oddělení zbraní PČR. Z počátku příjimací procedůra probíhala zcela ve standardním režimu, ovšem do té doby, co se začala hledat tormentační značka. „Asi bude pod střenkama“. Ne, nebyla. Nebyla ani nikde schovaná na rámu. Nebyla prostě nikde! „Do prdele“. A už to začalo. „Vy ale nemáte Áčko, jak je to možné, a že vám to vůbec prodal? A proč ho nemáte, proč jste si ho tehdy neudělal?“ No nic, problémy umím řešit vcelku rychle, policista byl rovněž normální a vcelku vstřícný, tak jsme se domluvili, že hned zítra zajedu do Prahy a tu tormentaci si nechám udělat. A tak se stalo. Kolega jel shodou okolností něco řešit na balistiku, tak jsem se mu vnutil do auta a následujícího dne ráno hned v šest ráno jsme frčeli.
Ještě před samotným podáním žádosti o tormentaci na úřad (Český úřad pro zkoušení zbraní a střeliva) jsem musel někde sehnat minimálně dva kusy střeliva, nezbytné k provedení zkoušky. Poněkud specifická ráže 9x23mm Steyr se zrovna po šuplíkách neválí, zajeli jsme tedy ihned po příjezdu do Práglu na Vinohrady, do jednoho takového malého šikovného krámku, kde maj skladem snad i potitankovej kanón. No, jak se to vezme. Chtěl jsem si koupit rovnou dvě krabičky, avšak jaké bylo mé i prodavačovo překvapení, že ať hledal kde hledal, nic nenacházel. „No sakra, snad to nevyhnije na takovéhle kravině, přece nebudu jezdit celý den po Praze a schánět krmení“. Za neustálého povzbuzování nakonec ale prodavač slavil úspěch. Navíc za svoji i moji vytrvalost mi k nábojům grátis nadělil pásek z 7,62x25 Tokarev pasující do Steyeru. „Borec“.
Náboje jsem tedy měl, mohl jsem vyrazit na nedaleký úřad. Ve zkušebně opět zpočátku probíhalo vše tak jak mělo, pozorný čtenář jistě už ovšem tuší. Cca po dvaceti minutách vylezl z poza šoupacího okna technik v ruce drží hlaveň a říká „to nepůjde, tady jak máte ten uzamykací ozub to vypadá, že je zaletovaná prasklinka“. „Coó, to si snad dělá kozy ne“ říkám si. Juknu na to drobet blíže a opravdu, v těch místech jakoby trošku prosvítala měděná barva. "No ty vogo". Kapesní rengen běžně sebou nenosím a hádat se asi nemá smysl. „Tak si ji nechte jako sběratelskou ne, vždyť vo co jde“, říká dál technik. „No voco, já nemám Áčko“. „Tak to máte blbý“, zalezl za šoupačku a bylo po hehe. „Mne mrdne“.
Ráno druhého dne na to, jsem tedy jako schlíplá slepice odkvačil na zbraně a poručíkovi nadělil neradostnou novinu. Pistole vzápětí putovala do erárního trezoru a já si toho dne podal žádost o rozíšření zbrojního pasu o to nešťastné Áčko. Víceméně jsem však měl štěstí na chlapa, poněvad tak nebo tak se jednalo o přestupek na úseku zbraní. Rozumní policajti zkrátka ještě nevymřeli, alelůja. No jo, ale to jsem ještě netušil že na dveře bouchá Covid!
Part II
Jak dlouho trvalo čekání na pozvánku ke zkoušce není podstatné, nicméně někdy v létě po odeznění první vlny přišla. Vzhledem k tomu že na získání Áčka je zapotřebí de facto nejnižší počet bodů ze všech skupin zbrojního průkazu, testovým otázkám se věnoval tomu adekvátní čas. Díky lockdownu absentující střelbu jsem pak ošulil domácím sušením ze služební zbraně, což by mělo k praktické zkoušce stačit. No. Jist vlastní neporazitelností a v předtuše blízkého návratu „mazlíka“ do rukou právoplatného majitele jsem si ještě před samotnou zkouškou zašel k doktoru pro potvrzení o způsobilosti. A pak konečně po téměř půl roce nadešel den D. Testové otázky jsem s ohledem na čas jim věnovaný zvládnul bravůrně a šlo se na praktickou. Ke zborce a rozborce jsem si vybral „pětasedmu“ (CZ 75), subjektivně se mi rozebírá lépe. Hned na počátku mne drobet zarazilo, že namísto obvyklého jednoho přítomného policisty byly u zkoušky dva, ale co už. Od komisaře zazněl pokyn k bezpečnému vybití zbraně, což jsem se záhy pokusil udělat. Jen co jsem však uchopil pistoli za pažbičku, ozvalo se „STOP odložte zbraň“. "Coo, to si snad dělá prdel ne, o co mu jde?". "Měl jste prst na spoušti, je mi líto, dáte si opáčko“. "No ty vole, co to mele, jakej prst na spoušti, nejsem přece kokot. A jak na to mohl vůbec vidět, stál mi po levé straně, pistole byla na pravo při mé pravé ruce, navíc pažbickou otočená do leva, takže jsem ji musel podebrat. Viděl hovno". No prostě mazec, pro mne naprosto nepochopitelné, ale hádejte se s komisařem, že. Jako schlíplá a nasraná slepice jsem tedy nasedl do auta a jel do práce. Co tam se dělo ani popisovat nebudu, chtěl bych je vidět, mistry. No nic, s myšlenkou na reparát za čtrnác dni jsem tuto křivdu postupně vytěsnil z hlavy a pro sichr doma sušil a sušil. A sušil.
Za necelé dva týdny jsem se opět dostavil na místo činu, které doznalo jistých změn. Komisař byl jiný, neutrálního vzhledu, a policajt byl již ve standardu, tudíž jeden. Přítomní žadatelé byli samí propadlíci, takže nebylo co řešit a po krátkém proslovu se šlo rovnou na věc. Pro manimpulaci jsem si opět vybral pětasedmu, cak cak a bylo hotovo. „Tak mi to ještě ukažte támhle s tou sedmnáctkou“, čapnu Glocka do pazour natáhnu závěr, a vzápětí mi to došlo. "Kokot, co kokot, kokot dřevěný!" Já idiot nevyhodil zásobník. „STOP odložte zbraň". Oproti první zkoušce bych si za toto sám dobrovolně nakopal prdel, jako se to ostatně při výcviku dělá.
O tom, co se následně dělo v práci opět raději pomlčím. Mazlíkovi jsem tak mohl zase dát na minimálně šest měsíců valé.
Part III
Nervy drásající čekání na uplynutí lhůty k podání nové žádosti o to slavné Áčko jsem tedy alespoň věnoval shánění ke zbrani nezbytných doplňků. Což se mi také v podobě krásné kožené repliky Ersatz pouzdra, šňůry a originálního pásku podařilo. Náladu mi rovněž vylepšil dopis z Police, kterou již nebavilo skladovat mi mazlíka ve svém trezoru a tak jsem ho musel přepsat na kamaráda. Nemálo radosti mi taktéž způsobila mezi tím v platnost vstoupivší novela zákona o zbraních, implementující evropská moudra do českého právního řádu. Fakt paráda.
Nicméně, šest měsíců uteklo jako voda, přehnala se druhá, po ní i třetí covidová vlna a já šel opět na věc. Lékaře jsem tentokrát zkušeně vynechal, v práci jsem takticky o tom pomlčel a s nasušenými stovkami hodin vyrazil na zkoušku. Komisař byl opět někdo jiný, od pohledu asi nejhorší z dosavadních. Řekl bych, že klasická štábní krysa s nadváhou a nafrčenými předpisy. Teorie proběhla opět na pohodu a šlo se na praktickou, a opět s pětasedmou. Cak cak, ještě rána jistoty a je hotovo. Na ránu jistoty jsem se vyprdl a protože zvyk je zvyk, reflexivně jem stáhl kohoutek zpět, ....... KOKOT! Týpek na mne zírá a říká „jako dobrý no, ale když už jste si to zkomplikoval tím kohoutkem, měl jste si tam mezi něj a úderník dát ještě prst. Co kdyby jste ho měl spocenej a ujel vám. Uvidíme se příště“. "Mne vomejou, ty vole to snad není možný". Chápete to, já nepochopil.
Za deset dní jsem tedy varazil na další reparát. Na střelnici jsem přišel o trochu dříve, a tak jsem ještě zastihl paralelní sokolovskou skupinu opravkářů. Seděli tam bez roušek a komisař, ten co mě vyhodil za ten zásobník, jim zrovna rozdával odfajfkované žádosti a gratuloval k absolvování. Po chvíli se dostavil náš borec a rovnou z chodu velel roušky nasadit. Jeho kolega hodil oči v sloup a po anglicku zmizel. Pro absolvování opravky jsem tentokrát vybral Glocka, bo nemá kohoutek a sichr je sichr, co kdyby. Cak cak a vertig. No super a je to, ještě trefit třikrát terč a je vymalováno. K praktické střelbě byly připraveny pětasedmi Shadow, super. Super? "A pane komisař, myslíte že by jsme si mohli před střelbou sundat roušky"? „Ne, to dáte.“ "No ty vole to je mamlas". „Brýle, sluchátka nasadit, … pálit“ Nástřelné rány jsem měl v nádherném soustřelu, v rámci praktické střelby by tak neměl být příliš velký problém nasázet tři povinné zásahy někde kolem desítky, zkrátka, mazlík byl na dosah. No jo, ale problém byl drobet v tom, že při přebíjení jsem si nechal nasazené brýle, které se mi začaly díky roušce drobet mlžit, no drobet. „Pálit“. Při první ráně jsem ještě desítku rozpoznal, při další ráně snad také a třetí šla intuitivně někam do míst kde měl být terč. "Do piče to snad není možný". S klepajícím se prstem na tlačítku jsem si přivolal terč a s otevřenou hubou zíral na výsledek. Jedna víceméně desítka, druhá rána dole na šesté, asi dva centimetry nad krajem terče, a třetí? Devátá hodina přesně na lajně. Krve by se ve mne nedořezal. "Mám to". Komisař se ke mne přišoural a klepaje mi na rameno říká „hehe, tady má někdo štěstí“, píp. Štěstí ale bohužel neměl vedle stojící kluk, mimochodem policajt, který viděl uplně stejný hovno a podle toho to také dopadlo. Za mne však alelůja, štěstí přeje vytrvalým.
S oštemplovaným a signovaným glejtem o zvládnutí zkoušky jsem po té již příliš nekvaltoval. Další týden jsem si zašel za doktorem, přičemž onen slavnostní den nastal 24. července Léta páně 2021, kdy jsem se dostavil s kámošem k přepisu na policii. Steyer byl konečně můj. O pět dní později jsem pak ukončil po pětadvaceti letech služební poměr a stal se ze mne civil. Konec dobrý, všechno dobré.
Resumé
A jaké z toho tedy plyne ponaučení? Tak za prvé, sběratelství zbraní nění jen o sčíslovaných částech kvérů, originální patině, hloubkové korozi apod. Neboť každá zbraň má svoji storry, svůj příběh. A ten je o to cenější, je-li majiteli znám. Obzvláště, mohl-li se na něm majitel zbraně přímo podílet. Dnes už například vím, že po celé té shora uvedené anabázi, mazlík z domu, ani za zlaté prase, nepůjde.
A za druhé? Je-li pro tebe střílení denním chlebem, střílíš-li z každé pozice, i třeba s nohama za hlavou. Za oporu používáš třeba i kolegovo tělo. Chodíš-li ve vláčku i na malou stranu. Věř tomu, že budeš-li dělat zbroják, či ho jen rozšiřovat, toto vše ti uškodí. Je třeba zapomenout na to, jak to chodí v praxi a při výcviku, ale s pokorou přijmout roli zelenáče.
Mazlík.
Nicméně i tak bych do toho ještě šel, byla to otázka cti 
A ked ju aj poskodi, tak ju mas aj tak uz kupenu, takze je to tvoj problem. Inak u vas v CR som daval robit tormentaciu dva krat a stale to trvalo 2 mesiace. Fuu...
