Předpověď pro jednadvacáté století
Z knihy George Friedmana Předpověď pro jednadvacáté století. Argo, Dokořán, 2010, edice aliter. Knihu autor dokončil v roce 2006, takže nejpozději k tomuto roku je nutno vnímat autorovo datování typu „dnes“, „v současnosti“, „nyní“, či prostě jen užití přítomného čas.
… Rusko obnovuje starou sféru vlivu, a to bude pro Spojené státy nevyhnutelně představovat výzvu. Rusové budou směřovat na západ do rozložité severní evropské nížiny. Jakmile Rusko obnoví své síly, narazí ve třech pobaltských zemích - v Estonsku, v Litvě a v Lotyšsku - a také v Polsku na NATO, které je ovládáno Spojenými státy. Na začátku jednadvacátého století budou existovat další třecí plochy, ale až odezní americko-islámská válka, v nové studené válce vzniknou ohniska sporu mezi Ruskem a silami NATO. Rusové neodolají touze znovu si potvrdit vlastní sílu a Spojené státy neodolají touze se jim postavit. Ale Rusko v konečném důsledku nemůže vyhrát. Jeho zásadní vnitřní problémy, hluboký pokles populace a nízká úroveň infrastruktury nakonec způsobí, že dlouhodobé vyhlídky Ruska na přežití budou velice pochmurné. ...
… Kdyby se Západu podařilo získat převahu na Ukrajině, Rusko by se nemohlo nijak bránit. Jižní hranice s Běloruskem stejně jako jihozápadní hranice Ruska by byly otevřené. Navíc vzdálenost mezi Ukrajinou a západním Kazachstánem je asi čtyři sta mil, a to je prostor, přes který Rusko dokázalo uplatňovat svou moc na Kavkazu. Měli bychom tedy předpokládat, že za těchto okolností by Rusko ztratilo možnost kontrolovat Kavkaz a muselo by se stáhnout dále na sever od Čečenska. Rusové by opouštěli částí Ruské federace a jejich jižní strana by se stala silně zranitelnou. Rusko by se nadále rozkládalo, až by se vrátilo k hranicím ze středověku. Kdyby se Rusko roztříštilo do takové míry, vytvořilo by to v Eurasii chaos - proti tomu by Spojené státy neměly žádné námitky, neboť jak jsme již viděli, ambiciózní americká strategie byla vždycky zacílena na rozdrobení Eurasie jako na první linii obrany americké nadvlády na mořích. Takže Spojené státy mají mnoho důvodů, aby tento proces podporovaly: Rusové udělají všechno, aby takový proces zarazili. Když Rusko usoudilo, že se Spojené státy snaží i nadále v této oblasti škodit, Moskva zvolila strategii oživit svou sféru vlivu v oblastech bývalého Sovětského svazu. Velký nástup ruské moci skončil na Ukrajině. Ruský vliv nyní zesiluje ve třech směrech: ve Střední Asii, na Kavkazu a nevyhnutelně i na západě v poba1tských republikách a východní Evropě. Po dobu příští generace zhruba tak do roku 2020 bude hlavním zájmem Ruska rekonstrukce státu a zabezpečení jeho vlivu v tomto regionu. ...
… Skutečně vznětlivým bodem se však s největší pravděpodobností stane ruská západní hranice. Bělorusko uzavře s Ruskem spojenectví. Ze všech zemí bývalého Sovětského svazu prosazuje Bělorusko nejméně ekonomických a politických reforem a jeho největším zájmem je obnovit jakousi nástupnickou zemi po Sovětském svazu. Bělorusko má těsné vazby k Rusku a dovolí Rusům, aby přesunuli své síly zpátky k hranicím bývalého Sovětského svazu. Od pobaltských republik až po rumunské hranice se nachází region, kde byly hranice historicky nejasné a konflikty časté. Na severu se nachází rozsáhlá nížina, která se táhne od Pyrenejí až do Petrohradu. Právě tady se odehrávaly největší evropské války. Je to cesta, kterou si zvolil Napoleon i Hitler pro invazi do Ruska. Je zde jen málo přírodních překážek. Rusové tudíž musí posunout své hranice co nejvíce západním směrem, aby vytvořili obrannou zónu. Po druhé světové válce se dostali touto nížinou až do středního Německa. Dnes se stáhli na východ. Musí se tedy vrátit a dostat se co nejvíce na západ. To znamená, že pobaltské republiky a Polsko jsou stejně jako dříve problémem, který musí Rusko řešit. Přesné vymezení hranic ruského vlivu bude rozporuplné. Spojené státy - a země staré sovětské sféry - nebudou chtít, aby se Rusko rozpínalo příliš daleko. Poslední věc, kterou chtějí pobaltské republiky, je znovu se ocitnout pod ruskou nadvládou. To nechtějí ani státy na jih od severní evropské nížiny, obyvatelé Karpat. Bývalé sovětské satelity - zejména Polsko, Maďarsko a Rumunsko - to vnímají tak, že by návrat ruských sil k jejich hranicím by představoval ohrožení jejich vnitřní bezpečnosti. Vzhledem k tomu, že tyto země jsou dnes součástí NATO, jejich zájmy nezbytně ovlivňují zájmy Evropanů a Spojených států. Otevřenou otázkou zůstává, kde vznikne linie na západě. Je to historická otázka a v uplynulých sto letech představovala v Evropě klíčovou záležitost. V příštím desetiletí se Rusko nestane globální velmocí, ale nemá jinou volbu než se stát nejvýznamnější silou daného regionu. A to znamená, že se dostane do konfliktu s Evropou. Rusko-evropská hranice tak zůstává zlomovou linií. …
… Rusko tvoří východní část Evropy a opakovaně se dostávalo do rozporu se zbytkem Evropy. Napoleonské války, dvě světové války a studená válka - ty všechny se zabývaly, alespoň částečně, postavením Ruska a jeho vztahy se zbytkem Evropy. Žádná z těchto válek tuto otázku nevyřešila, protože nakonec sjednocené a nezávislé Rusko přežilo a triumfovalo. Problém spočívá v tom, že už samotná existence jednotného Ruska představuje pro Evropu zásadní potenciální hrozbu. Rusko je rozlehlý region s velkým počtem obyvatelstva. Je mnohem chudší než zbytek Evropy, ale má dvě velké ekonomické výhody - půdu a přírodní bohatství. Jako takové představuje Rusko neustálé pokušení pro evropské mocnosti, které v něm vidí příležitost rozšířit svou velikost a bohatství směrem na východ. Avšak z historického hlediska potkal Evropany, kteří napadli Rusko, vždy katastrofální konec. Když je neporazili Rusové, boje je tak vyčerpaly, že je porazil někdo jiný. Rusko občas vysílá své síly směrem na západ a ohrožuje Evropu nashromážděním velkého vojska. Jindy zůstává pasivní a nikdo si ho nevšímá, takže se najdou tací, kteří Rusko zneužívají. Ale během času vždy někdo zaplatí za to, že Rusko podcenil. Zdálo se, že jedině studená válka dokázala vyřešit ruskou otázku. Kdyby se Ruská federace rozpadla v devadesátých letech dvacátého století a region by se roztříštil do mnoha menších států, ruská síla by zmizela a s ní i hrozba, jakou Rusko v představuje pro Evropu. Kdyby se Američané, Evropané a Číňané spojili v útoku, ruská otázka by byla definitivně vyřešena. Avšak na konci dvacátého století byli Evropané příliš slabí a rozdělení, Číňané příliš izolovaní a zaměstnaní vnitropolitickými problémy a po 11. září 2001 soustředili Američané až příliš pozornost na válku s islámem, než aby jednaly rozhodně. Opatření, která Spojené státy přijaly, byla nedostatečná a nejasná. ...
… Evropskou scénu samozřejmě představuje oblast přímo západně od Ruska. V tomto regionu Rusko hraničí se třemi poba1tskými republikami, Estonskem, Litvou a Lotyšskem, a se dvěma nezávislými republikami, s Běloruskem a Ukrajinou. Všechny tyto republiky patřily do bývalého Sovětského svazu. Za těmito zeměmi leží pás bývalých sovětských satelitů: Polsko, Slovensko, Maďarsko, Rumunsko a Bulharsko. Rusové musí získat nadvládu v Bělorusku a na Ukrajině, aby zajistili základní národní bezpečnost. Pobaltské republiky jsou druhotné, ale jsou stále ještě důležité. Východní Evropa není kritická, dokud má Rusko hranici na jihu v Karpatech a silné nasazení na severu v evropské nížině. Avšak všechno se může samozřejmě zkomplikovat. Ukrajina a Bělorusko je pro Rusko vším. Kdyby měly tyto republiky padnout do rukou nepřítele - například se připojit k NATO -, Rusko by se ocitlo ve smrtelném ne- bezpečí. Moskva leží jen asi dvě stě mil od ruské hranice s Běloruskem, Ukrajina je méně než dvě stě mil od Volgogradu, bývalého Stalingradu. Rusko se ubránilo Napoleonovi i Hitlerovi svou hloubkou. Bez Běloruska a Ukrajiny neexistuje žádná hloubka, žádné rozsáhlé území, které mohou vyměnit za krev nepřítele. Je samozřejmě absurdní představit si, že NATO představuje pro Rusko hrozbu. Ale Rusové přemýšlejí v pojmech dvacetiletých cyklů a dobře vědí, jak rychle se absurdní může stát skutečným. Také vědí, že Spojené státy a NATO systematicky rozšířily svou moc přijetím nových členů do NATO: připojila se východní Evropa a pobaltské republiky. Jakmile se Spojené státy začaly snažit rekrutovat Ukrajinu do NATO, Rusové změnili názor jak na americké záměry, tak na Ukrajinu. Z ruského hlediska NATO rozšiřující se do Ukrajiny ohrožuje ruské zájmy stejným způsobem, jako kdyby se Varšavská smlouva přesunula do Mexika. …
… Tato severní evropská nížina je pro dobyvatele snadnou cestou. Evropský dobyvatel může mířit přímo na východ do Moskvy anebo na severozápad do Petrohradu. Během studené války byla vzdálenost mezi Petrohradem a hranicí NATO více než tisíc mil. Dnes se tato vzdálenost zkrátila na sedmdesát mil. To vysvětluje strategickou noční můru, kterou pro Rusko představují pobaltské země. Rusko bude potřebovat tenhle problém nějak vyřešit. Tři pobaltské republiky byly kdysi součástí Sovětského svazu. Po jeho rozpadu získala každá z nich nezávislost.
A pak v krátkém rozmezí každá z těchto zemí vstoupila do NATO. Jak jsme již viděli, Evropané jsou už příliš daleko ve svém dekadentním cyklu, aby měli ještě energii využít situace. Avšak Rusové nemají v úmyslu vystavit svou národní bezpečnost riziku. Viděli, jak Německo, které bylo v roce 1932 zcela ochromené, najednou v roce 1941 stálo před branami Moskvy. Začlenění pobaltských republik a Polska do NATO posunulo hranice NATO mimořádně blízko k srdci Ruska. Rusko muselo v uplynulých dvou stech letech čelit třikrát invazi a nemůže riskovat, že by přistoupilo na předpoklad, že NATO a jeho členské státy pro něj nepředstavují hrozbu. Z ruského hlediska je hlavní cesta pro invazi do země nejen široce otevřená, ale navíc je v rukách zemí, které otevřeně hlásají své nepřátelství vůči Rusku. Pobaltské republiky nikdy Rusku neprominuly, že je v minulosti okupovalo. Poláci jsou stejně nenávistní a v jádru nevěří ruským záměrům. Tyto země jsou nyní součástí NATO a tvoří přední linii. Za nimi se nachází Německo, což je země, které Rusko nedůvěřuje stejně tak, jako Poláci a pobaltské republiky nevěří Rusku. Rusové jsou nepochybně paranoidní, to však neznamená, že by neměli nepřátele nebo že jsou šílení. To by bylo hlavním bodem jakékoliv konfrontace. Rusové mohou žít s neutrálním pobaltským regionem. Život s pobaltským regionem, který je součástí NATO a blízký Američanům, je však riziko, které na sebe Rusové nemohou vzít. Na druhé straně Američané, kteří ustoupili ve Střední Asii a jsou obezřetní na Kavkazu, se nemohou stáhnout z pobaltského regionu. Jakýkoliv kompromis týkající se tří členů NATO by ve východní Evropě vyvolal paniku. Chování východní Evropy by bylo nepředvídatelné a možnost rozšíření ruského vlivu na západ by se zvýšila. Zájem Ruska je mnohem větší, ale americká pozice není zanedbatelná. Další tah Ruska povede pravděpodobně k dohodě s Běloruskem o společném obranném systému. Vztahy mezi Běloruskem a Ruskem mají dlouhou tradici, takže tohle bude jen přirozený návrat k dřívějšímu stavu. A to přivede ruskou armádu na hranici s pobaltskými republikami. Také to přivede ruskou armádu k polské hranici - a to nastartuje velice intenzivní konfrontaci. Poláci se bojí jak Ruska, tak Německa. Jsou v pastí mezi těmito dvěma zeměmi, nemají žádné přirozené přírodní bariéry a strach roste podle toho, kdo je v dané chvíli silnější. Na rozdíl od zbytku východní Evropy, která má proti Rusům alespoň přírodní bariéru v podobě Karpat a sdílí hranice s Ukrajinou a nikoliv s Ruskem, nachází se Polsko v nebezpečné severní evropské nížině. Až se Rusové vrátí v plné síle na jeho hranici během konfrontace s pobaltskými republikami, Polsko musí reagovat. K prosazení svého vlivu v pobaltských republikách budou mít Rusové k dispozici tři nástroje. Za prvé, tajné operace. Stejně jako Spojené státy financovaly a oživovaly nevládní organizace po celém světě i Rusové budou financovat a oživovat ruské menšiny v těchto zemích stejně jako všechny proruské prvky, které mohou existovat, nebo je lze koupit. Až Pobaltí potlačí tato hnutí, Rusko získá záminku pro použití druhého nástroje, totiž ekonomických sankcí. Konkrétně se to projeví tak, že omezí přísun zemního plynu do těchto republik. Nakonec začnou Rusové vyvíjet vojenský nátlak tím, že k této hranici přesunou značné množství vojenských sil. Není překvapením, že jak Poláci, tak pobaltské republiky si dobře pamatují nepředvídatelnost chování Rusů. Psychologický tlak bude obrovský. ...
… Avšak nejvíce bude záležet na Evropě, nikoliv na Kavkazu. S ohledem na přítomnost amerických sil nedojde ze strany Rusů k žádnému přímému útoku, a ani Američané nedovolí žádné dobrodružné výstřelky svým spojencům. Situace se vyvine tak, že Rusové budou hledat způsob, jak na Spojené státy zatlačit jinde v Evropě a v dalších částech světa. Například se budou snažit destabilizovat země na své hranici, jako jsou Slovensko a Bulharsko. Konfrontace se rozprostře podél celé hranice mezi Ruskem a zbytkem Evropy. Ruskou hlavní strategií bude snaha roztříštit NATO a izolovat východní Evropu. Klíčem k tomu budou Němci a hned po nich Francouzi. Nikdo z nich nechce další konfrontaci s Ruskem. Jsou to odlehlé národy a Německo je závislé na ruském zemním plynu. …
… Kolem roku 2015 vznikne nový blok států skládající se především ze starých sovětských satelitů a pobaltských republik. Tento blok bude mnohem energičtější než západní Evropa, neboť toho může hodně ztratit, takže se za mohutné podpory Spojených států rozvine s překvapující dynamikou. Rusko odpoví na tento americký mocenský tah tak, že se bude snažit tlačit na Spojené státy všude na světě. Například na Středním východě, kde bude nadále pokračovat nekonečný konflikt mezi Izraelem a Palestinou, Rusové zvýší vojenskou pomoc Arabům. Obecně vzato, jakmile se někde objeví protiamerický režim, okamžitě se dostaví ruská vojenská pomoc. Až do roku 2015 se bude jednat o nepříliš výraznou konfrontaci, která však do roku 2020 zintenzivní. Ani jedna země nebude chtít riskovat válku, ale obě strany budou manévrovat. Do roku 2020 se stane tato konfrontace ústředním globálním problémem - a každý ho bude vnímat jako trvalý. Konfrontace nebude tak všeobecná a široká jako studená válka. Rusové nejsou v pozici, aby mohli obsadit celou Eurasii, ani nebudou představovat globální hrozbu. Budou však znamenat regionální hrozbu a v takovém kontextu budou reagovat Spojené státy. Podél celé ruské hranice zavládne napětí, ale Spojené státy nebudou schopné (ani nebudou potřebovat) rozestavět totální vojenský kordón kolem Ruska, jaký kdysi vytvořily kolem Sovětského svazu. S ohledem na tuto konfrontaci se evropská závislost na energii dovážené především z Ruska stane strategickým bo- dem. Bude to mnohem bolestnější než v minulosti. Americká strategie přestane klást takový důraz na uhlovodíkové zdroje energie. Vzniklá situace přinutí Spojené státy, aby začaly rozvíjet alternativní zdroje energie. Rusko se jako dřív sou- středí spíše na existující průmyslová odvětví, než aby začalo rozvíjet nějaká nová. To bude znamenat zvýšenou produkci ropy a zemního plynu spíše než nové zdroje energie. Výsledkem bude, že Rusko nebude v čele technologického rozvoje, který zcela ovládne další období jednadvacátého století. ...
… Zhroucení Ruska na začátku dvacátých let jednadvacátého století zanechá Eurasii v naprostém chaosu. Sama Ruská federace pukne, jakmile povolí stisk Moskvy. Regiony, dokonce možná i včetně těch řídce obydlených u Tichého oceánu, se osamostatní, protože jejich zájmy v Pacifické pánvi pro ně budou atraktivnější než spojení s Ruskem. Čečensko a další muslimské regiony se odtrhnou. Karélie s úzkými vazbami na Skandinávii z federace vystoupí. Takový rozpad se neomezí jen na Rusko. Další země bývalého Sovětského svazu se také rozdrobí. Moskva na ně bude klást tak těžká břemena, až to bude nesnesitelné. Kde dříve pád Sovětského svazu vedl ke vzniku třídy oligarchů řídících ruskou ekonomiku, zrodí rozklad ve dvacátých letech jednadvacátého století regionální vůdce, kteří si půjdou vlastní cestou. …
… Tři země se ocitnou v mimořádně výhodné pozici, aby vytěžily z nastalé situace. Za prvé, Japonsko získá možnost využívat příležitosti v ruském námořním regionu a ve východní Číně. Za druhé, Turecko se ocitne v pozici, kdy se bude moci rozšířit severně na Kavkaz a možná i dále. Konečně aliance východoevropských zemí vedená Polskem, včetně pobaltských republik, Maďarska a Rumunska to bude považovat za příležitost nejen k návratu ke starším hranicím, ale také k vytvoření vlastní ochranné zóny před jakýmkoliv budoucím ruským státem. Tyto země tím získají další mocnou druhotnou výhodu: rozšířením vlastní moci se budou schopny ubránit tradičnímu západnímu nepříteli, Německu. Východoevropské země to budou vnímat jako příležitost - a nezbytnost - pro nové určení rovnováhy sil v regionu. …
… Během rusko-americké konfrontace v Evropě, která potrvá zhruba až do roku 2020, dojde k podružnému konfliktu na Kavkazu. Rusové se budou v tomto regionu tlačit na jih, znovu obsadí Gruzii a sjednotí se se svými spojenci v Arménii. Návrat ruské armády na tureckou hranici však povede k obrovské krizi v Turecku. Sto let po pádu Osmanské říše a po zrodu moderního Turecka se Turkové ocitnou pod stejnou hrozbou jako během studené války. Když se Rusko později rozpadne, Turkové dojdou kolem roku 2020 k nevyhnutelnému strategickému rozhodnutí. Nevsadí už podruhé na chaotickou ochrannou zónu, která je chránila před Rusy. Tentokrát se pohnou severněji hluboko na Kavkaz, aby si zajistili vlastní národní bezpečnost. …
… Faktem je, že když se podíváme na mapu, vidíme, že Turecko kdysi ovládalo Balkán, Kavkaz, Arabský poloostrova severní Afriku. Během dvacátých let jednadvacátého století se začne tato moc znovu prosazovat. Turecko bude rozhodující v konfrontaci s Ruskem, dokonce mnohem víc než Japonsko. Bospor, úžina spojující Egejské a Černé moře, blokuje Rusům přístup ke Středozemnímu moři. Turci historicky Bospor ovládali, a Rusko tudiž vnímá Turecko jako mocnost, která vždy znamenala překážku v ruských zájmech. V desátých a dvacátých letech jednadvacátého století se to nijak nezmění. Rusové potřebují přístup do Bosporu, aby se postavili Američanům na Balkánu. Turci vědí, že když Rusové tento přístup získají a podaří se jim dosáhnout svých geopolitických cílů, ohrozí to tureckou autonomii. Turci se tudíž rozhodnou setrvat v alianci se Spojenými státy proti Rusku. Následkem toho se Turkové stanou nástrojem Ameriky v protiruské strategii. Spojené státy podpoří Turecko, aby postoupilo dále severně na Kavkaz, a posílí turecký vliv v muslimských oblastech na Balkánu, stejně jako v arabských zemích na jihu. Pomohou Turkům rozšířit námořní síly - lodní, vzdušné i vesmírné -, které znamenají pro Rusy hrozbu v Černém moři. Požádají turecké námořnictvo, aby se podílelo na společných akcích ve Středozemním moři a využilo svou sílu k zablokování ruských výbojů v severní Africe. Spojené státy také udělají všechno pro to, aby podpořily turecký ekonomický rozvoj, což ještě více stimuluje beztak sílící tureckou ekonomiku. Když se Rusko nakonec zhroutí, Turci zůstanou v pozici, v jaké nebyli celé století. Turky bude obklopovat chaos a slabé země, takže budou moci ekonomicky ovlivňovat celý region. Všude bude rozmístěna obrovská vojenská síla. Až se Rusové zhroutí, celá regionální geopolitika se soustředí - bez jakéhokoliv úsilí z turecké strany – kolem Turků, kteří se stanou dominantní silou v regionu a budou uplatňovat svůj vliv ve všech směrech. Turecko se sice ještě nestane formálně říší, ale bude nepochybně nejvýznamnějším centrem islámského světa. …
… Nejhorlivějšími účastníky americké konfrontace s Rusy se stanou bývalé sovětské satelity, zejména pak Polsko. V určitém smyslu povedou tyto země Američany, spíš než aby byly samy vedeny. Jakmile by se Rusko znovu prosadilo, Polsko by mohlo ztratit všechno a Rusům by se mohlo bránit jen slabě. Pokud se Rusové vrátí na hranici, Polsko se obrátí na zbytek Evropy, aby ho s pomocí NATO podpořila. Německo a Francie projeví jen málo nadšení pro jakoukoliv konfrontaci, takže Polsko učiní to, co už v dějinách provedlo, když ho ohrožovalo Rusko nebo Německo - obrátí se na vnější mocnost, aby ho ochránila. V minulosti to nefungovalo. Záruky, které poskytly Francie a Británie v roce 1939, byly plané; tyto země nepodnikly vůbec nic, aby zachránily Polsko před Německem nebo Ruskem. Se Spojenými státy to bude jiné. Není to mocnost, která by ekonomicky nějak chřadla, ale mladý rázný a energický hazardní hráč. K příjemnému překvapení Polska projeví Spojené státy tolik síly, že dokáží Rusko zablokovat. Ve zbytku Evropy, zejména pak ve Francii a v Německu, převládnou mimořádně smíšené pocity ohledně americké převahy nad Rusy. Ve dvacátém století Evropa prožila studenou válku a bude zde jen malá vůle prožívat další. V době klesající populace by se mohlo Němcům i Francouzům ulevit, kdyby viděli roztříštěné Rusko, kde také poklesne počet obyvatel, ale i tak zůstane ještě dost velké. Na každý pád neuvidí příliš rádi silnou přítomnost armády Spojených států v Evropě mimo alianci NATO, kterou Evropané kdysi ovládali a pomocí níž krotili Spojené státy. Stejně tak si Německo, Francie a zbytek západní Evropy nezvykne na nově vzniklé sebevědomí Polska, České republiky, Slovenska, Maďarska a Rumunska. V těchto zemích vyvolá konfrontace s Ruskem paradoxně pocit většího bezpečí, zejména díky silným dvoustranným svazkům se Spojenými státy, s jejichž pomocí se snaží zablokovat ruskou moc. …
… Pád Ruska dodá východním Evropanům jak příležitost, tak potřebu přijmout mnohem agresivnější zahraniční politiku ve vztahu k východu. východní Evropa se stane nejdynamičtějším regionem v Evropě. S rozpadem Ruska rozšíří východoevropské země svou sféru vlivu na východ. Slováci, Maďaři a Rumuni vždy byli vůči Rusům nejméně zranitelní díky Karpatům, které tvořily přírodní bariéru. Poláci na severu evropské nížiny budou nejvíce zranitelní, přesto se projeví jako největší a potenciálně nejvýznamnější národ východní Evropy. Po rozpadu Ruska vyrazí Poláci jako první na východ ve snaze vybudovat ochrannou zónu v Bělorusku a na Ukrajině. Až Poláci prosadí svou moc, na východ od hor na Ukrajině prosadí svou moc rovněž karpatské země. Východní Evropa byla po dobu pěti set let v podstatě "zapadákovem" v pasti mezi velkými atlantickými evropskými velmocemi a Němci na jedné straně a s Rusy na straně druhé. Bezprostředně po rozpadu ruské moci se střed Evropy přesune na východ do východoevropských zemí, které uzavřou hluboké svazky se Spojenými státy. Politickou konfederaci pobaltských republik, Polska, Slovenska, Maďarska a Rumunska nepůjde uskutečnit. Mezi těmito zeměmi existuje až příliš mnoho kulturních a historických rozdílů. Ale je poměrně snadné představit si alespoň alianci některých těchto zemí, zejména pokud budou sdílet společný zájem posunout se směrem na východ. Přesně to učiní ve třicátých letech jednadvacátého století. Využijí své rostoucí ekonomické moci - jakož i vojenské moci, která vznikne díky úzké spolupráci s Američany - vytvoří alianci a při posunu na východ se nesetkají s žádným výrazným odporem. Naopak, v nastalém chaosu je mnohé země v tomto regionu vlastně uvítají jako stabilizační sílu. Problém vznikne při koordinaci posunu na východ a při snaze zabránit výraznějším konfliktům v určitých oblastech. Tento region je přirozeně vznětlivý, avšak ve dvacátých a třicátých letech to bude poslední věc, kterou si východní Evropané připustí. …
… Co se posunulo směrem na západ, se může posunout na východ, a jestliže se Rusko zhroutí, pak je posun východoevropských zemí směrem dále na východ nevyhnutelný. V tomto scénáři se stane Polsko hlavní a dynamickou evropskou mocností nejen samo o sobě, ale také jako vůdčí člen koalice východoevropských zemí. Rovnováha sil v Evropě v roce 2040 se tudíž přesune na východ. Celou Evropu postihne demografický problém, ale východní Evropa to dokáže vykompenzovat s pomocí komplikovaných a finančních vztahů, které Spojené státy tradičně udržují se spojenci. Východní Evropa by prozatím asi nemohla překonat západoevropské země v absolutním objemu jejich ekonomik, ale je zcela jisté, že předstihne západní Evropu svou rostoucí dynamikou. …
… Japonsko rozšíří svou moc, která zahrne jak přímořské Rusko, tak oblasti v Číně. Turecko posílí moc nejen na Kavkazu, ale také v celé oblasti na severovýchodě a na jihu. Polsko povede koalici východních Evropanů, kteří se posunou na východ hluboko do Běloruska a Ukrajiny. Spojené státy budou vnímat tento proces příznivě zhruba tak v prvním desetiletí jednadvacátého století, asi tak jako vnímaly svět v devadesátých letech dvacátého století. Polsko, Turecko a Japonsko budou spojenci Spojených států. Jejich zvýšená síla zpětně posílí Spojené státy. Pokud chceme moralizovat, lze argumentovat) že tyto země vlastně napomohou přinést svému spojenci prosperitu. Až do poloviny třicátých let jednadvacátého století tedy síla těchto tří zemí nadále poroste, což začnou Spojené státy vnímat s rozpaky. Kolem roku 2040 se stanou doslova nepřátelskými. Pátý geopolitický princip Spojených států zní postavit se jakékoli velmoci, která má kontrolu nad Eurasií. Náhle se ve stejnou chvíli objeví tři regionální velmoci, z nichž dvě Japonsko a Turecko, budou představovat i výrazné námořní velmoci - jedna v severozápadním Pacifiku a druhá ve Středozemním moři. …
… Otázka, která vyvstane kolem roku 2040, zní následovně: Jaký bude vztah mezi Spojenými státy a zbytkem světa? Na jedné straně budou Spojené státy tak mocné, že doslova každá jejich akce ovlivní někoho jiného na světě. Na druhé straně obrovská moc Spojených států (zvýšená zejména po rozpadu Ruska a v období čínské nestability) způsobí, že si budou moci dovolit být bezstarostné. Spojené státy jsou nebezpečné, když se však zaměří na nějaký problém, dokážou být ohromně nesmiřitelné. Svět se bude snažit Spojené státy blokovat, ale v praxi se to snadněji řekne, než provede. Ti, kteří se budou moci vyhnout konfrontaci se Spojenými státy, si zvolí spíše tuto cestu, protože riziko takového konfliktu bude příliš vysoké. Současně odměna za spolupráci bude zřejmě značná. S těmito protichůdnými tendencemi se různé mocnosti vyrovnají odlišným způsobem. Kolem roku 2040 bude nastolena nejdiskutabilnější otázka budoucnosti pacifické pánve. Konkrétněji půjde o severozápadní Pacifik a ještě úžeji o japonskou politiku vůči Číně a Sibiři. …
… Polsko vždy trápila noční můra, že bude současně napadeno Ruskem i Německem. Když se tak stane, jak k tomu došlo v roce 1939, Polsko nemá naději. Rozpad Ruska ve dvacátých letech jednadvacátého století tudíž pro Polsko znamená velkou příležitost, ale také nutnost. Stejně jako dříve Rusko nemělo jinou volbu než posouvat své ochranné zóny co nejvíce na západ, tak i Polsko zatouží posunout hranice co nejdále na východ.
Historicky mělo Polsko jen sotva takovou příležitost, neboť ho obléhaly a ovlivňovaly tři říše - Ruská, Německá a Rakousko-Uherská. Avšak v sedmnáctém století mělo Polsko šanci se rozšířit, neboť sousedilo s Německem a Ruskem a oba tyto státy byly roztříštěné. Navíc Rusko se na západě ještě ani nestačilo rozvinout v silnou mocnost. Polským problémem bylo vždycky nezajištěné jižní křídlo. V roce 2040 takový problém už pomine, protože ostatní východoevropské země sousedící s Ruskem se rozhodnou také horlivě budovat ochranné zóny na východě, neboť lekci z roku 1991 budou mít stále ještě v živé paměti. Avšak pro tento východní blok bude charakteristický ještě jeden rozměr, a sice ekonomický. Po sjednocení v roce 1871 se stalo Německo evropskou ekonomickou velmocí. Dokonce i po druhé světové válce, kdy Německo ztratilo politickou vůli a sebedůvěru, zůstalo nejdynamičtější ekonomikou na kontinentu. Po roce 2020 se však situace naprosto změní. Německou ekonomiku zatíží stárnoucí populace. Německý trend budování obrovských propojených metastruktur povede k dlouhodobé neefektivnosti. Německo si ponechá ekonomiku, která bude obrovská, ale stagnující. Německo, jakož i další země střední a západní Evropy, zasáhne celá řada vážných problémů. Avšak východní Evropané vybojovali druhou studenou válku (ve spojenectví s vedoucí technologickou mocností na světě, Spojenými státy). Studená válka je nejlepší ze všech válek, neboť pro zemi znamená zásadní stimul, a přitom ji nezničí. Mnoho technologických vymožeností, ze kterých Spojené státy čerpají obrovské výhody, se začnou po druhé studené válce vyrábět ve velkém a Polsko zaplaví americká technologie a odborné znalosti. Německo samotné nebude mít chuť, ani moc postavit se polskému bloku, jak se o tom ještě dále zmíníme. Avšak i tak si Němci bolestně uvědomí stoupající křivku východoevropské ekonomiky. Časem polský blok předčí moc střední a západní Evropy a dosáhne přesně toho, o čem Německo kdysi snilo. Polská aliance pohltí a rozvine západní část bývalé Ruské říše, a tím pádem vybuduje silný ekonomický blok značných rozměrů. Podstatnou slabinou polského bloku zůstane fakt, že se jeho země nacházejí z valné části ve vnitrozemí. …
Pokud někoho zajímá, jak to bude dál, nechť si knihu zakoupí.
