Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 1.

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 1.


Barma 1942, až osvobození Rangúnu, květen 1945.

Příprava zbraní Japonců, britsko-indických jednotek, jednotek čínské armády, VB a USA, rok 1942 až 1944.

Mapa Barmy a pomezí Indie_1941_1942. Kreslil Roz:

Historik Daniel Marston nejen jako editor své knihy - Průvodce válkou v Pacifiku, od Pearl Harboru po Hirošimu, v - Kapitola 6, Poučení z porážky, Barmské tažení, na str. 107, 108, 109., a 110., (z anglického originálu – The Pacific War Companion: From Pearl Harbor to Hiroshima, B4U Publishing. s.r.o., 2013), ale i v pojednání o historii tohoto konfliktu, právě v - Kapitola 6., napsal doslova o dění u hranic Indie a Barmy v letech 1942/1943, o tom co mělo následovat: „Doba mezi prvním barmským tažením a japonskými ofenzivami v roce 1944 představovala pro britské a indické jednotky v Indii zkušební období. Na Brity ještě čekala porážka v Arakanu, také poměrně úspěšné operace Činditů a vytvoření zcela nového systému výcviku, doktríny a nových velitelských struktur: Velitelství jihovýchodní Asie (SEAC, South-East Asie Command).“
V mnoha dalších historických pramenech, viz Použité podklady, se pak dozvídáme další a podobně stejná fakta jako od Davida Rooneyho, který vydal po studiích historických dokumentů své dílo – Vítězství v Barmě. Historickou knihu Vítězství v Barmě vydalo Nakladatelství Mustang s. r. o., jako svou 61. publikaci (edice MILITARY, svazek 4). Plzeň 1995, vydání 1. Kniha Vítězství v Barmě, pak na str. 15, 16 a i dále hovoří o tom, co následovalo po ústupu v roce 1942 do období monzunu. Fakta zde pak konstatuji dle podkladů, viz Použité podklady. Pro spojenecké jednotky jinak černý květen 1942 přece jenom znamenal, že byl zastaven, díky i prudkým monzunovým dešťům, japonský postup k hranicím Barmy a Indie. Ve stejné době také začaly ihned přípravy k protiútokům, které velice záležely, jak se tehdy, ale především později ukázalo, na schopnostech a také nezlomném elánu generála Slima

Zde viz foto generála Slima, pozdějšího britského maršála. Foto je volně na mnoha webech.
Již při ústupu směrem k hranicím Barmy a do Indie se rodil „hrubý plán vojenských akcí“, které měly a musely následovat.
Samotní vojáci Barmské divize, kteří došli až k hranicím Barmy a Indie, dostali pušky, 50 nábojů a žold na zhruba 3 měsíce. Ihned pak následoval rozkaz, že se musí vrátit do svých vesnic a tam mají vyčkat do příchodu britských jednotek.
Historické zápisy z oné doby říkají, že během ústupu Barmský sbor v bojích s Japonci, a při ústupu k indickým hranicím, ztratil 13 tisíc svých bojovníků, kteří byli buď zabiti, těžce zraněni nebo pohřešováni. Ne všichni, kteří přežili, byli schopni dalšího boje – mnoho vojáků bylo nutno poslat do nemocnic ve východní Indii. Problémem bylo, že tyto nemocnice tehdy nebyly vůbec připraveny na tak obrovský nápor těžce nemocných a umírajících pacientů.
A byl to právě generál Slim, který předtím bojoval v Africe a na Středním východě, který když se seznámil se situací, jako svůj prvý úkol řešil návštěvu lazaretů. Tam se seznámil se stavem a poté se ihned snažil pozici nemocných a raněných řešit, a veškerá strádání vojákům ulehčit.
Připomínám, že generál Slim přebral velení XV. sboru v červenci 1942 v Barrackbore u Kalkaty (Indie). Pod svým velením tak měl dvě divize:
14. divizi, které velel generál Lloyd, a která měla svou základnu v Chittagongu (Indie), která střežila oblast Arakanu (Barmské území u hranic s Indií).
a
26. indickou divizi, která měla svou základnu v Kalkatě. Divize měla za úkol zajišťovat vnitřní bezpečnost v Bengálsku a také Biháru, tzn. na většině území severovýchodní Indie.
Na některé události neměl generál Slim však, po převzetí XV. sboru, ihned zcela svůj vliv. Musel totiž nejprve (po starostech se zraněnými) dohlédnout na obranu jižní Indie a jejího velmi dlouhého mořského pobřeží. To proto, že tehdy existovala velice reálná možnost, že se Japonci na něm někde vylodí, nebo také, že se jejich jednotky vylodí proti proudu řeky Brahmaputry, a budou postupovat do vnitrozemí. Odtud byla zase velice snadná cesta k útoku na město Kalkata. Generál Slim, ale i ostatní velitelé tehdy, po ústupu, neměli dostatek prostředků všechna místa pečlivě bránit. K dispozici byl tehdy, pro obranu na tak velkém prostoru, jen malý počet letadel. Bylo velkým štěstím oné doby, že Japonci takto, v tuto dobu nezaútočili.
Ovšem v srpnu roku 1942 musel Slim se svými vojáky čelit jiným, velmi vážným problémům při zajišťováním vnitřní bezpečnosti přímo v Indii. Právě v tomto měsíci začal totiž Mahátma Gándhí se svou kampaní za nezávislost Indie a svým tzv. „nenásilným protestem“ se snažil o odchod Britů ze země. Historik David Rooney, na str. 16. O tomto průběhu napsal, cituji:
„Zprvu tak vehementně proklamované nenásilí však velmi záhy přerostlo v ozbrojené povstání, které ohrožovalo vojáky na jejich nejzranitelnějším místě. Všechny železnice a silnice zajišťující spojení s barmskou frontovou linií začínaly v Kalkatě a procházely územím Bengálska, které se stalo dějištěm největších nepokojů. Povstalci zde měli na svědomí časté útoky na železnice, nádraží, návěstidla, semafory a dokonce samotné vlaky. Mnohokrát se stalo, že ze zastaveného vlaku (pumou) vyvlekli cestující, většinou Evropany a venku je ubili k smrti. V Kalkatě, kde bylo lokalizováno mnoho vojenských oddílů, se dařilo nepokoje tišit, ale obrana železničních cest v Bengálsku a Biháru nebyla téměř možná. Slim byl nucen posílit vnitřní obranu o 57 praporů, jejichž původním úkolem byl speciální výcvik pro boj v džungli. Navíc ho trápil fakt, že situace, která vznikla díky protibritské revoltě, nahrávala japonským agresorům.“
Pro samotnou spojeneckou armádu, britsko-indické jednotky, stejně jako pro všechny další, čínské a americké oddíly, byla pak úplně nejhorší situace právě v tom, že protestující stoupenci Gándího ohrožovaly železnici a její budování z Kalkaty (z přístavu) až do Leda.
Historické dokumenty vydávají svá svědectví o tehdejším dění v Indii a na hranicích s Barmou, zároveň se z nich dozvídáme fakt, jak byla postupně budována železnice Kalkata – Ledo, železnice přes dva indické kraje, Bihár a Bengálsko, a jak byla také dobudována.
Železnice Kalkata – Ledo byl důležitý spoj, po kterém byla (spolu s pozdější nezbytnou leteckou a námořní dopravou) zásobována spojenecká armáda, která pak vyhnala Japonce z celé Barmy. Příběh je to plný nejen technických dat, ale i příběhů národů a jejich spojení, aby byly zabezpečeny potřeby armád, které chtěly, po roce 1942, od západu, vyhnat Japonce nejen z Barmy, ale i z ostatních států v pevninské Asii.
O nebezpečí, které tehdy Barmskému sboru od stoupenců Gándího, díky jejich útokům na železnici hrozilo, hovoří tehdejší nedokonalost tohoto spojení. Tehdy, ale již od roku 1939, pak červenec, srpen 1942, trasa směřovala z Kalkaty na severovýchod do Dimapuru (tam byla odbočka i do Impalu – jednomu z pozdějších bojišť), z Dimapuru pak přímo do města Ledo, kde bylo tehdy centrum Stilwellových vojenských oddílů lokalizovaných v severní Barmě. V Ledu byly zároveň i zásobovací sklady pro letecké vzdušné mosty The Hump do Číny.
Celá trasa však nebyla o stejném rozchodu kolejnic. Z Kalkaty vedla nejprve asi 320 km železnice o normálním rozchodu kolejnic, pak se však musel veškerý náklad jak lidí, tak vojenského materiálu přeložit na úzkokolejku, která pak pokračovala celých dalších 400 km. To však nic nebylo. Dále bylo nutno jednotlivé vagóny naložit na nákladní čluny, které je převezly přes velice široký tok řeky Brahmaputry, kde byly vagóny znovu seřazeny do vlakové soupravy. Celý vojenský náklad pak putoval dalších 250 kilometrů do Dimapuru a z Dimapuru ještě dalších 300 km do konečné stanice Ledo…!
A právě tato dlouhá, neobvyklá trasa, po které proudila veškerá rozmanitá vojenská pomoc určená jednotkám bránícím tehdy v postupu Japoncům, byla zásahy Gandího stoupenců velice nestabilní, což musí být asi každému jasné.
O celém následném řešení tehdejší železnice Kalkata - Ledo, podává obraz historický popis, který nalezl David Rooney, který na str. 16., píše, cituji:
„V roce 1939 byla kapacita železnice 600 tun nákladů za den, koncem roku 1943 dosáhla 2 500 tun a nakonec se šesti americkým železničním praporům, které disponovaly vysoce výkonným personálem a moderním vybavením, podařilo přepravovat více než 4 000 tun nákladů denně. Indové naštěstí netušili důležitost této železnice a ani nebyli ve spojení s Japonci.“

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 2.
Mezi Indií a Barmou se tehdy (1942 až 1943) nebudovala jen železnice, ale probíhal tam již delší dobu i program budování důležitých silnic. Indičtí, britští a američtí ženisté tam totiž nějakou dobu před ústupovým rokem 1942, budovali 3 velice potřebné, strategicky velice důležité silnice, které byly nezbytně nutné jak pro obranu, tak později pro ofenzívu do Barmy.
Prvá silnice vedla na východ do jednoho z krajů Barmy do Arakanu. Zvláštní byla (pro nás Evropany) tím, že zde byl nedostatek kamene pro budování cesty a tak se musely postavit pece na výrobu cihel, když to byly právě cihly, co tvořilo základ budované cesty.
Druhá ze silnic pak směřovala z města Dimapur (Indie, kraj Bengálsko, sousedící s Barmou) dále přes Kohimu a Imphal do Tiddimu (Tiddim byl již v severní Barmě, všechna tato zde jmenovaná a zvýrazněná místa a města a nejen ona, byla v roce 1944, místy těžkých obranných a útočných bojů, mezi Japonci a britsko-indickými jednotkami).
Třetí, Američany budovaná silnice, byl spoj, který vedl z Dimapuru na sever do Leda a odtud pak směrem k Myítkyině (Myitkyina je město na severu Barmy, směrem k Číně. Viz pozdější směr a cíl - obnovení tzv. Barmské cesty z Číny do Barmy).

Mapa z pomezí Indie a Barmy, s místy jako je Ledo, Imphal a další. Foto je volně na několika webech.
V době kdy probíhala krize se zajištěním vnitřní bezpečnosti v Indii (Nepokoje Gándího kampaně v oblasti Bengálska), bylo velitelství XV. sboru přesunuto do města Ranchi ( kraj Bihár), protože generál Slim mohl tak konečně zahájit v tomto kraji bojový výcvik svých divizí.
Tam se také začal zvětšovat jeho sbor, když nejprve pod jeho velení přišly 70. divize a 50. obrněná divize, následně pak indická 7., 5. a 20. divize. Byly to právě tyto posledně jmenované divize, které sehrály největší a nejdůležitější roli při nejdůležitějších obranných a útočných bitvách o Kohimu a Imphal.
Součástí plánu a příprav na další konsolidaci dění, po všech ústupech do severní Barmy a jižní Indie bylo, že generála Slim, chtěl udržet spojení s čínským generálem Sunem a s dvěma divizemi, které také do Indie dorazily při ústupu v roce 1942. Všeobecně byl čínský generál Sun uznáván i z bojů, které vedl při ústupu. Ve svých historických dílech, generál Slim, vzdává hold Stilwellovi, že se mu podařilo přesvědčit Čankajška, aby tyto dvě divize, ale i generála Suna, ponechal v Indii a zároveň se mu i podařilo přesvědčit Indy, že je mají přijmout. Stilwel též dokázal od britské strany získat pro Číňany nejen peníze, ale i výzbroj.

Zde viz foto generála Stilwella, Čankajška a jeho ženy. Foto je volně na několika webech.
Američané pak i kvůli tomuto generálu přeletěli The Hump (Hrb – Himaláje, viz více zde:
https://cs.wikipedia.org/wiki/The_Hump
) a nastoupili v Indii do výcviku, kdy později zásobovali letecky nejen Čindity, ale i v Kohimě a Imphalu jednotky na několika stovkách čtverečních metrů…. Překlad redakce v knize
historika Davida Rooneyho, na str. 17., co přesně napsal generál Slim ve svém díle, aby vyjádřil poctu Stilwellovi, doslova zní, cituji: „Stilwell byl skvělý, protože přiměl Čankajška, aby nám poskytl vojáky, přesvědčil Indy, že mají přijmout od Britů pro ně peníze a výzbroj. Američané kvůli němu přeletěli The Hump a nastoupili v Indii do výcviku.“

Právě zde dostal generál, pozdější maršál, Slim příležitost, aby své letité zkušenosti využil k tomu vycvičit své vojáky (pochopitelně za pomoci důstojníků, kteří budou plnit jeho záměry a cílené rozkazy) k boji tak, aby uměli z úporné obrany přejít do vítězného útoku. Tento cíl, samozřejmě, v té době, po všech porážkách nebyl vůbec lehký. Slim na to však šel skutečně „od lesa“! Pečlivě nejen četl všechna hlášení, která z období ústupů vznikla, ale především studoval Japonskou taktiku boje a postupu. Dozvěděl se tak fakt, že Japonci se nevyhýbali bojům v neproniknutelné džungli Barmy, ale že ji dokonce vyhledávali, neboť tam bylo možno použít skryté manévry - „taktiku obchvatu“ (viz např. knihu - Pád nedobytné pevnosti Singapur, Peter H. Gryner, str, 72 až 88, Edwin P. Hoyt, str. 43 až 83. ale i další, viz Použité podklady). Při této taktice se Japonci pokoušeli „dostat se ustupujícímu Barmskému sboru do týla a vybudovat si pak na jeho cestách dobře bráněné zátarasy“. Generál Slim tak při výcviku v džungli vyžadoval: využití jejího neproniknutelného prostředí – „hlídková aktivita, obranné formace při napadení, žádný frontový (frontální) útok, tanky mohou být užity všude kromě močálů“ (David Rooney, Vítězství v Barmě /Plzeň 1995, 1 vydání/ na str. 17). Závěrečný výcvik měl pak za úkol, naučit velitele i vojáky, aby byli i v takto nepřípustném terénu stále, bdělý a iniciativní, „neboť jenom tak bylo možno nepřítele zničit“.
Již v těchto začátcích výcviku, se podařilo generálu Slimovi navázat styk, s velitelstvím RAF (Roayal Air Force – Britské královské letectvo) a USAAF (United States Air Force – Letectvo vojska Spojených států – Armádní letectvo USA), i když tehdy, myšleno při výcviku, jeho služby hned tolik nepotřeboval. Jak uvidíme, udělal dobře, neboť později, nejen při obraně Imphalu a Kohimy se to vyplatilo. Letecké zásobování bylo v následném neproniknutelném terénu, kde probíhaly boje, více než potřebné.

První ofenzíva v Arakanu, červenec 1942 až duben, květen 1943.
Do slibně se rozvíjejícího se výcviku generála Slima však zasáhla, dá se říci „vyšší moc“. Jak bylo zjištěno z historických dokumentů, na nátlak ministerského předsedy Winstona Churchilla, vydal generál Wavel Východní armádě, tehdy pod velením generála Irwina, rozkaz provést ofenzívu a postoupit do Barmy a to do oblasti Arakanu. Byl červenec 1942, ale v tehdejším prostředí a stavu výcviku byly prapory jen částečně připraveny až v září 1942.
Jeden z několika použitých historických pramenů, historik Daniel Marston nejen jako editor své knihy - Průvodce válkou v Pacifiku, od Pearl Harboru po Hirošimu, v - Kapitola 6, Poučení z porážky, Barmské tažení, na str. 109 (z anglického originálu – The Pacific War Companion: From Pearl Harbor to Hiroshima, B4U Publishing. s.r.o., 2013), píše doslova, cituji:
„Provedení omezené ofenzívy v oblasti Arakanu (pozn. překl.: původní jméno dnešního státu Rakhine v Myanmaru – Barmském svazu) zajišťovalo indické velitelství a štáb Východní armády (Eastern Army /Operační velitelství, XV. armádní sbor, se o plánu nedovědělo celé týdny/). V červenci 1942, jen několik měsíců po porážce v Barmě, měla proběhnout menší ofenzíva s cílem vyčistit poloostrov Mayu a obsadit ostrov Aykab s jeho strategickou rozjezdovou dráhou, který se nacházel 145 kilometrů (90 mil) za britskou frontovou linií. Poloostrov Mayu tvoří horské pásmo pokryté džunglí vysoké 610 metrů (2 000 stop). Zpravodajské informace uváděly, že oblast chrání pouze čtyři japonské prapory. Britské a indické síly určené pro tuto operaci nebyly složeny z veteránů a měly z boje v džungli jen minimální zkušenosti.
Po projednání řady návrhů, mezi něž patřil také návrh na obojživelnou operaci, byla operace zahájena (až) v prosinci 1942 podle jednoduchého plánu. Hlavní složku představovala 14. divize podléhající Východní armádě vedené generálporučíkem N. M. Irwinem.“

V samotné útočné ofenzívě postoupila 14. divize do Dombaiku (v kraji Arakan, již v západním Barmském území), kde se jen krátce jednotky zastavily. Ale i ta krátká přestávka v útoku stačila Japoncům k tomu, aby své jednotky rychle zformovaly a vybudovaly před útočícími indicko-britskými jednotkami obranné bunkry. Na těchto japonských bunkrech byl britský postup zastaven a generál Irwin začal postupně nasazovat do boje další a další (méně zkušené) jednotky (celkem se jednalo o 5 brigád), to vše ve snaze podpory 14. divize. Do bitvy bylo zasazeno také několik rot tanků, které Japonci velmi rychle svým dělostřelectvem zničily.
V těchto bojích konce roku 1942 neměl generála Slim žádnou odpovědnost, a jen sledoval debakl generála Irwina se stále většími obavami.
Generál Irwin pak v březnu roku 1943 vydal rozkaz, aby se Slim osobně účastnil útoku u Arakanu, ale nedal mu vůbec žádnou možnost vést nějaké samostatné akce dle jeho zkušeností a poznatků a to ani na jeho vlastní zodpovědnost.
Když generál Slim přijel do Arakanu, nalezl tam jen ustrašené vojáky, kteří v té době prožívali okamžiky panické hrůzy. Při jedné příležitosti se přímo stalo, že 2 indické divize na sebe začaly střílet. Jeden z tehdy přítomných vojenských pozorovatelů z vyšších štábů tak mohl s klidem situaci parodovat, když prohlásil, cituji z Použité historické prameny: „Konečně jsme jednu bitvu vyhrály“.
Historik David Rooney, na str. 18, k celé situaci pak doslova napsal, cituji:
„Generál Lloyd (velitel 14. divize), který zavrhl Slimovy rady v domnění, že se v džungli nedá bojovat, dal 18. března 1943 rozkaz k zahájení konečného útoku. Ten byl zakrátko zastaven, což se neobešlo bez velkých ztrát, a navíc se Japonci velmi rychle prodrali ´tzv. nepropustnou´ džunglí, odřízli jednu brigádu, poté i druhou, která se hned rozpadla (47. brigáda), a nakonec se dostali i do týlu třetí (6. brigáda).“
Ještě s většími detaily a pojmenováním japonské divize, situaci vylíčil historik Daniel Marston, který na str. 110., po pojmenování, že v březnu byla situace patová, pak doslova napsal:
„V tom okamžiku přešla japonská 55. divize do útoku proti britským a indickým jednotkám na severní straně pohoří Mayu. Japonci pronikli do mezer mezi jednotkami i do jejich zázemí. Opět využili terén ve svůj prospěch Britové a Indové, stále značně závislí na pozemních přesunech na silnicích, pohoří nezajistili. Jednotky na straně odvrácené od Rathedaungu byly nuceny se stáhnout k řece Mayu.“
Samotný ústup dalších brigád pak pokračoval i koncem dubna 1943. Generál Irwin se rozhodl dosadit za velitele 14. divize místo generála Lloyda, generála Lomaxe, a zároveň pověřit generála Slima velením nad jednotkami v Arakanu.
Generál Slim pak s generálem Lomaxem zorganizovali stažení jednotek na sever od Maundgaw (blízko severních hranic Barmy s Indií), kteří tak chtěli s rychlým příchodem monzunového období zastavit útoky Japonců.
Arakanská porážka velice poničila sebevědomí, které tehdy XV. sbor měl.
„Opět se objevil staronový strach před bojem v džungli, a také morálka klesla na nebezpečně nízkou úroveň.“

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 3.
A právě v období neúspěchů ofenzívy britsko-indického XV. sboru v Arakanu, vznikla zásadní rozepře ve velení Východní armády, kterou popisují historické zdroje. Výstižně a vyčerpávajícím způsobem ji popsal Historik David Rooney, v knize Vítězství v Barmě, když píše na str. 19., cituji:

"Incident v Arakanu také vypovídá o dalším aspektu moderní války – o intenzivní a někdy i záštiplné rivalitě mezi veliteli, která ve spojeneckých vojscích panovala a která byla Japonci vítána. (Generál) Irwin, velící Východní armádě, schválně nepouštěl Slima k operaci v Arakanu, i když Lloyd velmi nutně potřeboval podporu z velitelství. Až když Japonci získali v oblasti strategicky dobré postavení, pověřil jej velením. O několik týdnů později pak telegrafoval Slimovi, že je tohoto úkolu zproštěn. V těchto momentech byl Slim rozhodnut odejít domů a dát se k domobraně. Ve své knize Defeat Into Victory (Z porážky vítězství) se o této události velkodušně nezmiňuje, pouze zaznamenává, že 23. května 1943 byl na místo generála Irwina dosazen generál Giffard. Slimův životopisec Ronald Lewin nám však o tomto incidentu podává podrobnější informace. Popisuje, jak Irwin, který nedlouho předtím odeslal kabelogram oznamující Slimovi, že je zproštěn velení, obdržel při návštěvě Imphalu telegram, který zprošťoval velení jeho. Poté poslal Slimovi následující vzkaz: ´Nemáte padáka. Já ano´.
Slim se s Giffardem, se kterým jej později poutalo dlouhotrvající přátelství, sešel ve skutečnosti v Díllí ke krátké poradě. Jedna z otázek však zůstávala nevyjasněná: ´chtěl se Irwin Slima zbavit tím, že mu předal velení na konci akce, když již nebyla žádná naděje na úspěch´?“

Gen_Noel_MacKintosh_Stuart_Irwin_22.jpg (14.66 KiB) Zobrazeno 2303 x

Generál Irwin. Foto je majetkem Wikipedie.
Na str. 110., stejnou lapálii popisuje, velice zjednodušeně, a snad i elegantněji a jednodušeji, historik Daniel Marston, nejen jako editor své knihy - Průvodce válkou v Pacifiku, od Pearl Harboru po Hirošimu, v - Kapitola 6, Poučení z porážky, Barmské tažení, když napsal o tomto incidentu v souvislosti s postupem a útokem Japonců zásadní věty, cituji:

„Japonci, kteří byli stále v pohybu, vzápětí napadli dopravní cesty zásobující jednotky na západní straně pohoří a donutili je ustoupit na sever. Pátého dubna (1943) byl konečně Slim pověřen vytvořením velitelství armádního sboru s úkolem napravit neustále se zhoršující situaci. Po dalším měsíci bojů a neustálých ústupů se zbytek 14. divize a připojených brigád vrátil do výchozích pozic. Kromě toho, že operace byla naprosto neúspěšná, poškodila již tak křehkou morálku britských a indických jednotek v Indii. Důsledkem operace bylo rovněž nahrazení Irwina na postu velitele Východní armády generálem sirem Georgem Giffardem.“
Nikdo pak nepochyboval o tom, že úspěchy při reorganizaci britsko-indického XV. sboru nezůstaly ve vyšším velení zapomenuty, i proto byl generál Slim povolán 15. října 1943 do Dillí, kde mu bylo oficiálně svěřeno velení nad 14. armádou.
V té samé době byl na místo generála Wavella, který se stal vicekrálem Indie, dosazen generál Auchinleck, a ihned po nástupu do své funkce svolal poradu, která řešila otázku zásobování Slimovy 14. armády. Generál Slim řešení porady uvítal, později se vyjádřil tak, že řešení Auchinlecka bylo skvělé, neboť dokázalo během několika měsíců postavit „dosavadní zastaralý a nepružný systém zásobování na takovou úroveň, která umožnila zabezpečovat 14. armádu dostatečným množstvím potravin, munice, zbraní i strojů, což následně přispělo k úspěšnému tažení v Imphalu a Kohimě, a dále pak k postupu do Rangúnu“.
Tady je však ještě nutno říci, že ještě v listopadu roku 1943, nebyla situace pro půlmilionovou 14. armádu zcela dobrá, neboť potravinové příděly byly ještě nedostatečné, třeba oproti armádám v Evropě… Vojska měla nedostatek takřka všeho – od nábojů pro pušky a lehké kulomety typu Bren až po náboje do houfnic – a problémy s jejich dopravou snižoval tehdy jakékoliv šance na úspěšnou vojenskou akci armády jako celku na minimum.
Daleko větší těžkosti však způsoboval zdravotní stav mužstva. Tehdy, v roce 1943 připadalo na jednoho raněného 120 nemocných. „Malárií bylo ten rok nakaženo 84% lidí, k čemuž však musíme dodat, že mnoho dalších onemocnělo úplavicí, tyfem a jinými tropickými nemocemi. Slim měl proto velmi těžkou práci. Nový lék Mepacrine byl sice v prevenci proti malárii účinný, avšak vojáci jej odmítali brát, protože být nakažený malárií znamenalo evakuaci do lazaretu v Indii s možností, že se dotyčný již nikdy nemusí na frontu vrátit. Slim se rozhodl proti tomu rázně zakročit. Ke každé jednotce poslal kontroly, které měly za úkol dozírat na podávání Mepacrinu, a v jednotce, v níž byl zdravých méně než 95% vojáků, okamžitě vyměnil velícího důstojníka, což byl nucen provést třikrát“.
V době budování veškerého fungujícího týlu, to byli lékaři a zdravotníci, kteří se podíleli na založení jednotek „Forward Treatment“ (volně přeloženo – Předsunuté jednotky pro ošetření, ošetřovatelé v přední linii), což znamenalo, že vojáci zranění a nemocní mohli být ošetřeni přímo v týlu své jednotky, tedy nedaleko frontové linie. Tak se mohli velmi brzy po vyléčení vrátit ke svým jednotkám a bojovat dále. Sloužilo to i k odrazení simulantů. Přítomnost těchto zdravotnických jednotek dávala všem na vědomí, že vážně ranění budou letadlem dopravováni do moderních lazaretů. Velmi to přispívalo k zlepšení bojové morálky všech jednotek.

Strategické problémy a jejich řešení Spojenci v Pacifiku.
Pro mnoho oblastí boje proti uskupení OSA měla zásadní význam konference Spojenců od 19. srpna až do 24. srpna 1943 v Québecu (Kanada), kde byli přítomní tehdy i vedoucí státníci Roosevelt a Churchill a jejich náčelníci generálních štábů. Na konferenci bylo projednáno mnoho a mnoho otázek, včetně takových jako byly změny v organizacích štábů, ale i směry zaměření budoucích úderů proti Ose. Některé důležité údaje o vzniku nových velitelských struktur (i v Barmském tažení) nalezneme na str. 113, u historika Daniela Marstona, nejen jako editor své knihy - Průvodce válkou v Pacifiku, od Pearl Harboru po Hirošimu, ale i jako autora, Kapitoly 6, Poučení z porážky, Barmské tažení:

„Po konferenci v Québecu v srpnu 1943 se velitelská struktura pro barmské tažení změnila od základu. V srpnu 1943 vzniklo Velitelství jihovýchodní Asie (SEAC) v čele s admirálem lordem Loiusem Mountbattenem, i když formálně získalo operační velitelské pravomoci až 15.-16. listopadu 1943 (V poznámce 9, je napsáno více k tomuto velitelství – Velitelství bylo zřízeno na Cejlonu. SEAC mělo původně za úkol podnikat obojživelné útoky na Japonce v Barmě, Malajsku a v Nizozemské východní Indii. Když strategické obavy v Evropě /přípravy na OVERLORD/ převážily nad potřebami SEAC, byl plný rozvoj obojživelné části tohoto velitelství odložen na rok 1945. Nicméně formálně mělo SEAC pod svým velením všechny letecké, námořní a pozemní jednotky bojující proti Japoncům v Barmě a Malajsku, včetně amerických a čínských leteckých a pozemních sil v severní Barmě spadajících pod velitelství severní bojové oblasti /Northern Combat Area Command, NCAC/, jemuž velel generálporučík Stilwell. Jedenáctá armádní skupina byla onou organizací, která propojovala Velitelství Indie a SEAC. Hlavní pozemní složku SEAC představovala 14. armáda – původně Východní armáda, jíž velel generálporučík William Slim. Ten věděl, že se jeho jednotky budou muset kvůli strategickým problémům kolem obojživelných jednotek probojovat do Barmy po zemi. Čtrnácté armádě podléhal IV. sbor – 23., 17. a později 20. indická divize rozmístěné v Assamu a XV. sbor – původně 26. indická divize, od počátku podzimu 7. indická divize a později v roce 1943 také 5. indická divize – rozmístěné v oblasti Arakanu.).
Indické velitelství, generální štáb Indie, mělo poskytovat logistické a výcvikové zázemí pro SEAC. Od července 1943 stál v jeho čele generál Claude Auchinebleck. Generál Slim při hovoru o Auchenblickovi řekl: „Čtrnáctá armáda od prvopočátků až po konečné vítězství dluží mnoho jeho nesobecké podpoře, která nikdy nezakolísala. Bez něj a toho, co pro nás udělala indická armáda, bychom nemohli existovat, a už vůbec ne porazit nepřítele“ (slova mají svůj podklad v díle – Slim. Defeat into Victory - Volně přeloženo – Z porážky vítězství, str. 176.).
Poučeni z předešlých bojů (nepovedená Ofenzíva v Arakanu) uvědomili si všichni příslušníci SEAC a 14. armády nezbytnost letecké podpory. Královské letectvo a letectvo americké armády obdržely lepší letadla a zvýšil se počet stíhacích, bombardovacích a dopravních perutí. Obě letectva vyrazila do boje za získání převahy na nebi nad východní Indií a Barmou. Letecké jednotky byly rozděleny pod jednotlivá velitelství. Jednalo se o 3. taktickou leteckou armádu, Strategickou leteckou armádu a Velitelství dopravního letectva.

Zde viz admirál, Lord Mountbatten. Foto je majetkem Wikipedie.


Použité historické podklady Pacifik 2.
- A Radio Konstrukční elektronika č. 1 ročník 2008
- A Radio Praktická elektronika č. 8 a 9 ročník 1988
Adams J.: If Mahan ran the Great Pacific War; An analysis of World War II naval strategy. Vydalo nakladatelství Indiana University Press 2008.
Army operation in China; december 1941-december 1943 dostupné online
Ballantyne I.: Warspite; From Jutland Hero to Cold War Warrior. Vydalo nakladatelství Penn & Sword Maritime 2010.
Barnet C.: Bojujte s nepřítelem zblízka; Britské válečné námořnictvo za druhé světové války (IV). Vydalo nakladatelství Paseka 2008.
Black J.: Midway and the Indian Ocean. dostupné online
Boyd C.: Yoshida A.: The Japanese submarine force and World War II. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 1995.
Boyd. A.: The Royal Navy in Eastern Waters; Linchpin of Victory 1935-1945. Vydalo nakladatelství Seaforth Publishing 2017.
Boyne W.: Srážka Titánů; Námořní bitvy 2. světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2001.
Breuer William B. Záhady 2. světové války.
Brown David. Kamikaze.
Brož Ivan. Pearl Harbour.
Calvert, Michael. Prisoner of Hope. Cape, 1952.
Clemens, Martin . Alone on Guadalcanal. A Coastwatcher´s Story, Annapolis 2004., Sám na Guadalcanalu. Příběh pobřežního hlídače, Annapolis 2004.
Copp T.: The Defence of Hong Kong December 1941 dostupné online
Cox J.: Blazing Star, Setting Sun; The Guadalcanal-Solomons Campaing November 1942-March 1943. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2020.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka I.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka II.
Daniel Marston, Průvodce válkou Pacifikem.
Deighton L.: Krev, slzy a pošetilost. Vydalo nakladatelství Argo 1999.
Deighton Len. Krev slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války.
Dokumentární seriál Letadlová loď Enterprise; díl čtvrtý Krvavé ostrovy Santa Cruz.
Eric Hammel, New York 1992. Letecká esa proti Japonsku., Aces Against Japan.
Evan Thomas. Hřmící moře.
Fergusson, Bernard. Beyond the Chindwin, Collins, 1945.
Flisowski Z,: Od Morza Koralowego po Midway. Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poźnanskie 1981.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (1). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1986.
Franz M.: Bohaterowie najdluzszych dni; Desanty morskie II wojny światowej. Vydalo nakladatelství Widawnictwo naukowe PWN 2011..
Fučida Micuo, Okumiya Masatake. Midway, rozhodující bitva v Pacifiku.
Gilbert Martin. Druhá světová válka.
Glanz David M. Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945.
Griffith II. Samuel B. Bitva o Guadalcanal.
Griffith S.: Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1970.
Gryner Peter H. Pád nedobytné pevnosti Singapur.
Hammel E.: Guadalcanal The Carrier Battles; The Pivotal Aircraft Carrier Battles of the Eastern Solomons and Santa Cruz. Vydalo nakladatelství Crown Publishers 1987.
Hammel Eric. Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Historia Wojsko i Technika 2019/6.
Holmes H.: Poslední plavba. Vydalo nakladatelství Baronet 1998.
Hough R.: Naval Battles of the Twentieth Century. New York 2001.
Hough, Frank O., Verle E., SHAW, Henry I. Jr., Pearl Harbour to Guadalcanal. History of U. S. Marine Corps Operations in World War II. (Volume I. Washington 1958., Z Pearl Harbor na Guadalcanal. Historie operací US Marine Corps ve druhé světové válce. Svazek I.Washington 1958.).
Hoyt E.: Americké ponorky ve válce. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2000.
Hoyt E.: Guadalcanal; Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal 1942-1943. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2001.
Hoyt E.: Japonsko triumfuje. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2003.
Hoyt Edwin P. Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt.
Hoyt Edwin P. Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl).
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje.
Hoyt, Edwin P.Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001.
Hrbek I. a J.: Námořní válka vrcholí; Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1995.
Hrbek J. a I.: Krvavé oceány. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Hubáček M.: Pacifik v plamenech. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Hubáček M.: Vítězství v Pacifiku; Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1999.
Hubáček Miloš. Boj o Filipíny.
Hubáček Miloš. Pacifik v Plamenech.
Hubáček Miloš. Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima.
Hubáček Miloš. Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy.
Chaloupka J.: Námořní střetnutí v průběhu bitvy o Guadalcanal. Bakalářská práce dostupné online.
Churchill W.: Druhá světová válka (3); Velká aliance. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 1993.
Jacobsen, Philip H., Station AL – Guadalcanal. A Full Service WWII Cryptologic Unit, Cryptologic 31, 2007, s. 57-75.
Jones K.: Destroyer Squadron 23; Combat Exploits of Arleigh Burke´s Gallant Force. Annapolis Maryland 2012.
Jordan David a Wiest Andrew . Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách.
Kelly T.: Hurricane na Sumatře. [url=hhttps://docplayer.cz/12721744-Hurricane-na-sumatre-terence-kelly.html]dostupné online[/url]
Kol. aut.: „Зеро!“ Японская авиация во Второй мировой войне. Vydalo nakladatelství АСТ 2001.
Kol. aut.: Krvavá jatka I a II. Vydalo nakladatelství Mustang 1994 a 1995.
Kol. aut.: Krvavá jatka I a II. Vydalo nakladatelství Mustang 1994 a 1995.
Kurasov V. V. (odpovědný redaktor), za redakce: A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského. Dějiny světa, Svazek X.
Kurowski F.: Na všech mořích; Boje křižníků za druhé světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2017.
Lai B.: Hong Kong 1941-45; First strike in the Pacific War. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing.
LETOURNEAU, Roger – LETOURNEAU Dennis, Operation KE. The Cactus Air Force and the Japanese Withdrawal From Guadalcanal – přeloženo volně - Operace KE. Kaktusové letectvo a japonský ústup z Guadalcanalu., Annapolis 2012.
LINDSTROM, Lamont – WHITE, Geoffrey M., Island Encounters. Black and White Memories of the Pacific War – český překlad - Setkání na ostrově. Černobílé vzpomínky na válku v Pacifiku., Washington D. C. – London 1990, s. 48 n.
Lohnstein M.: Royal Netherlands East Indies Army 1936-42. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2018.
Lundstrom J.: The First Team and the Guadalcanal Campaign; Naval Fighter Combat from August to November 1942. Vydalo nakladatelství Naval Istitute Press 2005.
Masters, John. The Road Past Mandalay. Joseph, 1961.
Marston Daniel, editor. Průvodce válkou v Pacifiku.
Mayer S. L. Japonská válečná mašinérie.
Mc Raven William H. Speciální operace.
Mead, Peter. Orde Wingate and the Historians.Merlin Books, 1987.
Merillat Herbert C., Praha 2007. Nezapomenutelný Guadalcanal.
Mikesh Robert C. Zlomená křídla samurajů.
Militaria 2009/2.
Morza Statki i Okrety 2005/5, 2005/4.
Morze Statki i Okrety 2004/2, 2004/3, 2008/10, 2012/2, 2012/3, 2014/1-2.
Morze Statki i Okrety 2009/1, 2009/2, 2013/2, Morze Statki i Okrety numer specjalny 2008/1; Wojna na Pacyfiku.
Morze Statki i Okrety 2019/11,12.
Morze Statki i Okrety; numer specjalny 2008/1 .
Morze Statki i Okrety; Wydanie specjalne 2014/5.
Motze Statki i Okrety 2009/6,7,8, 2012/11.
Navygaming 2015/5.
Navygaming 2020/3.
Navygaming World of Warships 2025/4; Крейсер Новый Орлеан.
Novotný F.: Veleobři oceánů. Vydalo nakladatelství Albatros 2003.
Novotný Josef. Causa Dohihara.
O´Hara V.: The U.S. Navy Against the Axis: Surface Combat, 1941-1945. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 2007.
Okrety Wojenne numer 19, numer 20, numer 22, numer specjalny 67, 1993/1, 1999/3, 2012/6, 2014/2, 2014/3, 2018/6,
Orita Z.: Banzai! Paměti kapitána japonské ponorky. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2020.
Parkin R.: Blood On The Sea; American Destroyers Lost In World War II. Vydalo nakladatelství Da Capo Press 2001.
River Ch.: The Turning Points in the Pacific: Battle of Midway and the Guadalcanal Campaign.
Rooney David. Vítězství v Barmě.
Rose L.: Hornet. Vydalo nakladatelství Mustang 1997.
Roščin S. I. (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov. Autorský kolektiv: I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov. Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku.
Sakai S.: Zera nad Pacifikem. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Saunders H., Hrowe. Duel v Pacifiku.
Schom Alan. Americký orel proti vycházejícímu slunci.
Skřivan A.: Cestou samurajů. Vydalo nakladatelství Themis 2005.
Skřivan Aleš. Japonská válka 1931 – 1945.
Skřivan Aleš, Pád Niponu.
Skwiot M.: Monografie morskie (3) Shokaku Zuikaku. Vydalo nakladatelství A.J. PRESS 1994.
Sommerville Donald. Druhá světová válka den za dnem.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Still M.: The naval battles for Guadalcanal 1942; Clash for supremacy in the Pacific. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2013.
Stille M.: Křižníky USA vs Japonské křižníky; Guadalcanal 1942. Vydalo nakladatelství Grada Publishing 2010.
Stille M.: USN Battleship vs IJN Battleship: The Pacific 1942-44. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2017.
Sykes, Christopher. Orde Wingate. Collins, 1959.
Švanda. R.: Pevnost Asie. Náchod 2013.
Technika Wojskowa Historia 2012/4.
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2015/5, 2015/6, 2016/1.
The Operations of the Navy in the Dutch East Indies and the Bay of Bengal. Vydalo nakladatelství Leiden University Press 2018. dostupné online.
Thompson, Sir Robert. Make For The Hills. Leo Cooper, 1989.
Tillman B.: Enterprise; America´s Fightingest Ship and the Men Who Helped Win World War II. Vydalo nakladatelství Simon & Schuster 2012.
Tregaskis Richard. Guadalcanal Diary, New York 1943.
Tulloch, Derek. Wingate in Peace and War. Macdonald, 1972.
TWINING, Merrill B.No Bended Knee.The Batle for Guadalcanal New York 2004, s.66., Nejsme na kolenou. Bitva o Guadalcanal New York 2004, s. 66.
Vácha Dalibor. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Vácha Dalibor, 2018. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Vejřík Lubomír, 1994. Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, Prolog.
Womack T.: The Allied Defense of the Malay Barrier, 1941-1942. Vydalo nakladatelství McFarland and Company 2016.



Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

viewtopic.php?t=8051&start=580