Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 1.
Napsal: 31/10/2022, 06:07
Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 1.
Barma 1942, až osvobození Rangúnu, květen 1945.
Příprava zbraní Japonců, britsko-indických jednotek, jednotek čínské armády, VB a USA, rok 1942 až 1944.
Mapa Barmy a pomezí Indie_1941_1942. Kreslil Roz:
Historik Daniel Marston nejen jako editor své knihy - Průvodce válkou v Pacifiku, od Pearl Harboru po Hirošimu, v - Kapitola 6, Poučení z porážky, Barmské tažení, na str. 107, 108, 109., a 110., (z anglického originálu – The Pacific War Companion: From Pearl Harbor to Hiroshima, B4U Publishing. s.r.o., 2013), ale i v pojednání o historii tohoto konfliktu, právě v - Kapitola 6., napsal doslova o dění u hranic Indie a Barmy v letech 1942/1943, o tom co mělo následovat: „Doba mezi prvním barmským tažením a japonskými ofenzivami v roce 1944 představovala pro britské a indické jednotky v Indii zkušební období. Na Brity ještě čekala porážka v Arakanu, také poměrně úspěšné operace Činditů a vytvoření zcela nového systému výcviku, doktríny a nových velitelských struktur: Velitelství jihovýchodní Asie (SEAC, South-East Asie Command).“
V mnoha dalších historických pramenech, viz Použité podklady, se pak dozvídáme další a podobně stejná fakta jako od Davida Rooneyho, který vydal po studiích historických dokumentů své dílo – Vítězství v Barmě. Historickou knihu Vítězství v Barmě vydalo Nakladatelství Mustang s. r. o., jako svou 61. publikaci (edice MILITARY, svazek 4). Plzeň 1995, vydání 1. Kniha Vítězství v Barmě, pak na str. 15, 16 a i dále hovoří o tom, co následovalo po ústupu v roce 1942 do období monzunu. Fakta zde pak konstatuji dle podkladů, viz Použité podklady. Pro spojenecké jednotky jinak černý květen 1942 přece jenom znamenal, že byl zastaven, díky i prudkým monzunovým dešťům, japonský postup k hranicím Barmy a Indie. Ve stejné době také začaly ihned přípravy k protiútokům, které velice záležely, jak se tehdy, ale především později ukázalo, na schopnostech a také nezlomném elánu generála Slima
Zde viz foto generála Slima, pozdějšího britského maršála. Foto je volně na mnoha webech.
Již při ústupu směrem k hranicím Barmy a do Indie se rodil „hrubý plán vojenských akcí“, které měly a musely následovat.
Samotní vojáci Barmské divize, kteří došli až k hranicím Barmy a Indie, dostali pušky, 50 nábojů a žold na zhruba 3 měsíce. Ihned pak následoval rozkaz, že se musí vrátit do svých vesnic a tam mají vyčkat do příchodu britských jednotek.
Historické zápisy z oné doby říkají, že během ústupu Barmský sbor v bojích s Japonci, a při ústupu k indickým hranicím, ztratil 13 tisíc svých bojovníků, kteří byli buď zabiti, těžce zraněni nebo pohřešováni. Ne všichni, kteří přežili, byli schopni dalšího boje – mnoho vojáků bylo nutno poslat do nemocnic ve východní Indii. Problémem bylo, že tyto nemocnice tehdy nebyly vůbec připraveny na tak obrovský nápor těžce nemocných a umírajících pacientů.
A byl to právě generál Slim, který předtím bojoval v Africe a na Středním východě, který když se seznámil se situací, jako svůj prvý úkol řešil návštěvu lazaretů. Tam se seznámil se stavem a poté se ihned snažil pozici nemocných a raněných řešit, a veškerá strádání vojákům ulehčit.
Připomínám, že generál Slim přebral velení XV. sboru v červenci 1942 v Barrackbore u Kalkaty (Indie). Pod svým velením tak měl dvě divize:
14. divizi, které velel generál Lloyd, a která měla svou základnu v Chittagongu (Indie), která střežila oblast Arakanu (Barmské území u hranic s Indií).
a
26. indickou divizi, která měla svou základnu v Kalkatě. Divize měla za úkol zajišťovat vnitřní bezpečnost v Bengálsku a také Biháru, tzn. na většině území severovýchodní Indie.
Na některé události neměl generál Slim však, po převzetí XV. sboru, ihned zcela svůj vliv. Musel totiž nejprve (po starostech se zraněnými) dohlédnout na obranu jižní Indie a jejího velmi dlouhého mořského pobřeží. To proto, že tehdy existovala velice reálná možnost, že se Japonci na něm někde vylodí, nebo také, že se jejich jednotky vylodí proti proudu řeky Brahmaputry, a budou postupovat do vnitrozemí. Odtud byla zase velice snadná cesta k útoku na město Kalkata. Generál Slim, ale i ostatní velitelé tehdy, po ústupu, neměli dostatek prostředků všechna místa pečlivě bránit. K dispozici byl tehdy, pro obranu na tak velkém prostoru, jen malý počet letadel. Bylo velkým štěstím oné doby, že Japonci takto, v tuto dobu nezaútočili.
Ovšem v srpnu roku 1942 musel Slim se svými vojáky čelit jiným, velmi vážným problémům při zajišťováním vnitřní bezpečnosti přímo v Indii. Právě v tomto měsíci začal totiž Mahátma Gándhí se svou kampaní za nezávislost Indie a svým tzv. „nenásilným protestem“ se snažil o odchod Britů ze země. Historik David Rooney, na str. 16. O tomto průběhu napsal, cituji:
„Zprvu tak vehementně proklamované nenásilí však velmi záhy přerostlo v ozbrojené povstání, které ohrožovalo vojáky na jejich nejzranitelnějším místě. Všechny železnice a silnice zajišťující spojení s barmskou frontovou linií začínaly v Kalkatě a procházely územím Bengálska, které se stalo dějištěm největších nepokojů. Povstalci zde měli na svědomí časté útoky na železnice, nádraží, návěstidla, semafory a dokonce samotné vlaky. Mnohokrát se stalo, že ze zastaveného vlaku (pumou) vyvlekli cestující, většinou Evropany a venku je ubili k smrti. V Kalkatě, kde bylo lokalizováno mnoho vojenských oddílů, se dařilo nepokoje tišit, ale obrana železničních cest v Bengálsku a Biháru nebyla téměř možná. Slim byl nucen posílit vnitřní obranu o 57 praporů, jejichž původním úkolem byl speciální výcvik pro boj v džungli. Navíc ho trápil fakt, že situace, která vznikla díky protibritské revoltě, nahrávala japonským agresorům.“
Pro samotnou spojeneckou armádu, britsko-indické jednotky, stejně jako pro všechny další, čínské a americké oddíly, byla pak úplně nejhorší situace právě v tom, že protestující stoupenci Gándího ohrožovaly železnici a její budování z Kalkaty (z přístavu) až do Leda.
Historické dokumenty vydávají svá svědectví o tehdejším dění v Indii a na hranicích s Barmou, zároveň se z nich dozvídáme fakt, jak byla postupně budována železnice Kalkata – Ledo, železnice přes dva indické kraje, Bihár a Bengálsko, a jak byla také dobudována.
Železnice Kalkata – Ledo byl důležitý spoj, po kterém byla (spolu s pozdější nezbytnou leteckou a námořní dopravou) zásobována spojenecká armáda, která pak vyhnala Japonce z celé Barmy. Příběh je to plný nejen technických dat, ale i příběhů národů a jejich spojení, aby byly zabezpečeny potřeby armád, které chtěly, po roce 1942, od západu, vyhnat Japonce nejen z Barmy, ale i z ostatních států v pevninské Asii.
O nebezpečí, které tehdy Barmskému sboru od stoupenců Gándího, díky jejich útokům na železnici hrozilo, hovoří tehdejší nedokonalost tohoto spojení. Tehdy, ale již od roku 1939, pak červenec, srpen 1942, trasa směřovala z Kalkaty na severovýchod do Dimapuru (tam byla odbočka i do Impalu – jednomu z pozdějších bojišť), z Dimapuru pak přímo do města Ledo, kde bylo tehdy centrum Stilwellových vojenských oddílů lokalizovaných v severní Barmě. V Ledu byly zároveň i zásobovací sklady pro letecké vzdušné mosty The Hump do Číny.
Celá trasa však nebyla o stejném rozchodu kolejnic. Z Kalkaty vedla nejprve asi 320 km železnice o normálním rozchodu kolejnic, pak se však musel veškerý náklad jak lidí, tak vojenského materiálu přeložit na úzkokolejku, která pak pokračovala celých dalších 400 km. To však nic nebylo. Dále bylo nutno jednotlivé vagóny naložit na nákladní čluny, které je převezly přes velice široký tok řeky Brahmaputry, kde byly vagóny znovu seřazeny do vlakové soupravy. Celý vojenský náklad pak putoval dalších 250 kilometrů do Dimapuru a z Dimapuru ještě dalších 300 km do konečné stanice Ledo…!
A právě tato dlouhá, neobvyklá trasa, po které proudila veškerá rozmanitá vojenská pomoc určená jednotkám bránícím tehdy v postupu Japoncům, byla zásahy Gandího stoupenců velice nestabilní, což musí být asi každému jasné.
O celém následném řešení tehdejší železnice Kalkata - Ledo, podává obraz historický popis, který nalezl David Rooney, který na str. 16., píše, cituji:
„V roce 1939 byla kapacita železnice 600 tun nákladů za den, koncem roku 1943 dosáhla 2 500 tun a nakonec se šesti americkým železničním praporům, které disponovaly vysoce výkonným personálem a moderním vybavením, podařilo přepravovat více než 4 000 tun nákladů denně. Indové naštěstí netušili důležitost této železnice a ani nebyli ve spojení s Japonci.“
Barma 1942, až osvobození Rangúnu, květen 1945.
Příprava zbraní Japonců, britsko-indických jednotek, jednotek čínské armády, VB a USA, rok 1942 až 1944.
Mapa Barmy a pomezí Indie_1941_1942. Kreslil Roz:
Historik Daniel Marston nejen jako editor své knihy - Průvodce válkou v Pacifiku, od Pearl Harboru po Hirošimu, v - Kapitola 6, Poučení z porážky, Barmské tažení, na str. 107, 108, 109., a 110., (z anglického originálu – The Pacific War Companion: From Pearl Harbor to Hiroshima, B4U Publishing. s.r.o., 2013), ale i v pojednání o historii tohoto konfliktu, právě v - Kapitola 6., napsal doslova o dění u hranic Indie a Barmy v letech 1942/1943, o tom co mělo následovat: „Doba mezi prvním barmským tažením a japonskými ofenzivami v roce 1944 představovala pro britské a indické jednotky v Indii zkušební období. Na Brity ještě čekala porážka v Arakanu, také poměrně úspěšné operace Činditů a vytvoření zcela nového systému výcviku, doktríny a nových velitelských struktur: Velitelství jihovýchodní Asie (SEAC, South-East Asie Command).“
V mnoha dalších historických pramenech, viz Použité podklady, se pak dozvídáme další a podobně stejná fakta jako od Davida Rooneyho, který vydal po studiích historických dokumentů své dílo – Vítězství v Barmě. Historickou knihu Vítězství v Barmě vydalo Nakladatelství Mustang s. r. o., jako svou 61. publikaci (edice MILITARY, svazek 4). Plzeň 1995, vydání 1. Kniha Vítězství v Barmě, pak na str. 15, 16 a i dále hovoří o tom, co následovalo po ústupu v roce 1942 do období monzunu. Fakta zde pak konstatuji dle podkladů, viz Použité podklady. Pro spojenecké jednotky jinak černý květen 1942 přece jenom znamenal, že byl zastaven, díky i prudkým monzunovým dešťům, japonský postup k hranicím Barmy a Indie. Ve stejné době také začaly ihned přípravy k protiútokům, které velice záležely, jak se tehdy, ale především později ukázalo, na schopnostech a také nezlomném elánu generála Slima
Zde viz foto generála Slima, pozdějšího britského maršála. Foto je volně na mnoha webech.
Již při ústupu směrem k hranicím Barmy a do Indie se rodil „hrubý plán vojenských akcí“, které měly a musely následovat.
Samotní vojáci Barmské divize, kteří došli až k hranicím Barmy a Indie, dostali pušky, 50 nábojů a žold na zhruba 3 měsíce. Ihned pak následoval rozkaz, že se musí vrátit do svých vesnic a tam mají vyčkat do příchodu britských jednotek.
Historické zápisy z oné doby říkají, že během ústupu Barmský sbor v bojích s Japonci, a při ústupu k indickým hranicím, ztratil 13 tisíc svých bojovníků, kteří byli buď zabiti, těžce zraněni nebo pohřešováni. Ne všichni, kteří přežili, byli schopni dalšího boje – mnoho vojáků bylo nutno poslat do nemocnic ve východní Indii. Problémem bylo, že tyto nemocnice tehdy nebyly vůbec připraveny na tak obrovský nápor těžce nemocných a umírajících pacientů.
A byl to právě generál Slim, který předtím bojoval v Africe a na Středním východě, který když se seznámil se situací, jako svůj prvý úkol řešil návštěvu lazaretů. Tam se seznámil se stavem a poté se ihned snažil pozici nemocných a raněných řešit, a veškerá strádání vojákům ulehčit.
Připomínám, že generál Slim přebral velení XV. sboru v červenci 1942 v Barrackbore u Kalkaty (Indie). Pod svým velením tak měl dvě divize:
14. divizi, které velel generál Lloyd, a která měla svou základnu v Chittagongu (Indie), která střežila oblast Arakanu (Barmské území u hranic s Indií).
a
26. indickou divizi, která měla svou základnu v Kalkatě. Divize měla za úkol zajišťovat vnitřní bezpečnost v Bengálsku a také Biháru, tzn. na většině území severovýchodní Indie.
Na některé události neměl generál Slim však, po převzetí XV. sboru, ihned zcela svůj vliv. Musel totiž nejprve (po starostech se zraněnými) dohlédnout na obranu jižní Indie a jejího velmi dlouhého mořského pobřeží. To proto, že tehdy existovala velice reálná možnost, že se Japonci na něm někde vylodí, nebo také, že se jejich jednotky vylodí proti proudu řeky Brahmaputry, a budou postupovat do vnitrozemí. Odtud byla zase velice snadná cesta k útoku na město Kalkata. Generál Slim, ale i ostatní velitelé tehdy, po ústupu, neměli dostatek prostředků všechna místa pečlivě bránit. K dispozici byl tehdy, pro obranu na tak velkém prostoru, jen malý počet letadel. Bylo velkým štěstím oné doby, že Japonci takto, v tuto dobu nezaútočili.
Ovšem v srpnu roku 1942 musel Slim se svými vojáky čelit jiným, velmi vážným problémům při zajišťováním vnitřní bezpečnosti přímo v Indii. Právě v tomto měsíci začal totiž Mahátma Gándhí se svou kampaní za nezávislost Indie a svým tzv. „nenásilným protestem“ se snažil o odchod Britů ze země. Historik David Rooney, na str. 16. O tomto průběhu napsal, cituji:
„Zprvu tak vehementně proklamované nenásilí však velmi záhy přerostlo v ozbrojené povstání, které ohrožovalo vojáky na jejich nejzranitelnějším místě. Všechny železnice a silnice zajišťující spojení s barmskou frontovou linií začínaly v Kalkatě a procházely územím Bengálska, které se stalo dějištěm největších nepokojů. Povstalci zde měli na svědomí časté útoky na železnice, nádraží, návěstidla, semafory a dokonce samotné vlaky. Mnohokrát se stalo, že ze zastaveného vlaku (pumou) vyvlekli cestující, většinou Evropany a venku je ubili k smrti. V Kalkatě, kde bylo lokalizováno mnoho vojenských oddílů, se dařilo nepokoje tišit, ale obrana železničních cest v Bengálsku a Biháru nebyla téměř možná. Slim byl nucen posílit vnitřní obranu o 57 praporů, jejichž původním úkolem byl speciální výcvik pro boj v džungli. Navíc ho trápil fakt, že situace, která vznikla díky protibritské revoltě, nahrávala japonským agresorům.“
Pro samotnou spojeneckou armádu, britsko-indické jednotky, stejně jako pro všechny další, čínské a americké oddíly, byla pak úplně nejhorší situace právě v tom, že protestující stoupenci Gándího ohrožovaly železnici a její budování z Kalkaty (z přístavu) až do Leda.
Historické dokumenty vydávají svá svědectví o tehdejším dění v Indii a na hranicích s Barmou, zároveň se z nich dozvídáme fakt, jak byla postupně budována železnice Kalkata – Ledo, železnice přes dva indické kraje, Bihár a Bengálsko, a jak byla také dobudována.
Železnice Kalkata – Ledo byl důležitý spoj, po kterém byla (spolu s pozdější nezbytnou leteckou a námořní dopravou) zásobována spojenecká armáda, která pak vyhnala Japonce z celé Barmy. Příběh je to plný nejen technických dat, ale i příběhů národů a jejich spojení, aby byly zabezpečeny potřeby armád, které chtěly, po roce 1942, od západu, vyhnat Japonce nejen z Barmy, ale i z ostatních států v pevninské Asii.
O nebezpečí, které tehdy Barmskému sboru od stoupenců Gándího, díky jejich útokům na železnici hrozilo, hovoří tehdejší nedokonalost tohoto spojení. Tehdy, ale již od roku 1939, pak červenec, srpen 1942, trasa směřovala z Kalkaty na severovýchod do Dimapuru (tam byla odbočka i do Impalu – jednomu z pozdějších bojišť), z Dimapuru pak přímo do města Ledo, kde bylo tehdy centrum Stilwellových vojenských oddílů lokalizovaných v severní Barmě. V Ledu byly zároveň i zásobovací sklady pro letecké vzdušné mosty The Hump do Číny.
Celá trasa však nebyla o stejném rozchodu kolejnic. Z Kalkaty vedla nejprve asi 320 km železnice o normálním rozchodu kolejnic, pak se však musel veškerý náklad jak lidí, tak vojenského materiálu přeložit na úzkokolejku, která pak pokračovala celých dalších 400 km. To však nic nebylo. Dále bylo nutno jednotlivé vagóny naložit na nákladní čluny, které je převezly přes velice široký tok řeky Brahmaputry, kde byly vagóny znovu seřazeny do vlakové soupravy. Celý vojenský náklad pak putoval dalších 250 kilometrů do Dimapuru a z Dimapuru ještě dalších 300 km do konečné stanice Ledo…!
A právě tato dlouhá, neobvyklá trasa, po které proudila veškerá rozmanitá vojenská pomoc určená jednotkám bránícím tehdy v postupu Japoncům, byla zásahy Gandího stoupenců velice nestabilní, což musí být asi každému jasné.
O celém následném řešení tehdejší železnice Kalkata - Ledo, podává obraz historický popis, který nalezl David Rooney, který na str. 16., píše, cituji:
„V roce 1939 byla kapacita železnice 600 tun nákladů za den, koncem roku 1943 dosáhla 2 500 tun a nakonec se šesti americkým železničním praporům, které disponovaly vysoce výkonným personálem a moderním vybavením, podařilo přepravovat více než 4 000 tun nákladů denně. Indové naštěstí netušili důležitost této železnice a ani nebyli ve spojení s Japonci.“