Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 19.

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 19.
V době konce února a začátku března 1944, kdy se v prostoru Imphalu a Kohimy začalo schylovat k dalším bitvám, „začala se opět vířit také dosud klidná diplomatická hladina“.
V této situaci japonská 31. divize generála Satóoa začala znamenat velké nebezpečí pro město Kohimu a generál Stilwell byl tedy nucen zpomalit svůj postup, protože pokud by se Japoncům podařilo obsadit důležité město Dimapur, byl by se svými čínskými jednotkami zcela odříznut od veškerých zásob.

Zde viz foto generála Satóa, velitele japonské 31. divize, foto je majetkem Wikipedie, zde bylo zvětšeno.

Tvrdou, až doslova nemilosrdnou kritiku, obsahoval deníček generála Stilwella, kde kritizuje nejen Brita, Lorda Mountbattena, ale i ostatní. Pro nás z ní vypsal historik David Rooney, ze své knihy - Vítězství v Barmě, str. 118, tato slova, cituji: „Kdyby už vypadl ten Louis, který, abych to neřekl příliš naplno, má pořád tu svou křivou nohu až za krkem… Proboha, ti šikmooký dokážou nadělat v tak krátké době takový nepořádek.“ Tak toto tedy byly poznámky, kterými historii obohatil tehdejší zástupce vrchního velitele SEAC! Stilwell sám byl obklopen jen svými bezvýhradnými následovníky a díky jeho bezohlednému přístupu k Britům se problémy, které byly spojovány s celou tehdy činditskou operací Thursday jen prohlubovaly. Bylo to v době, kdy vrcholila bitva u Kohimy, a kdy generál Čankajšek vydal rozkaz k zastavení postupu všech čínských divizí v severozápadní Barmě. Což jak víme, byla doba, kdy byla spuštěna Operace Thursday, operace, která citelně oslabila japonské zásobování. Historik dodává – „jaká nadšená solidarita se Spojenci!“
Ve stejné době musel také generál Wingate učinit závěrečné vystupování na politické a vojenské scéně. To když veškerý světový tisk informoval o Operaci Thursday, jako o hromadných přesunech 14. armády, a tehdy prý Wingate dostal doslova záchvat nekontrolovatelného vzteku (vždyť to byla přece operace Činditů do japonského týlu - né!) .
Generál Wingate tehdy cítil v prohlášeních urážku ze strany generálního velitelství v Díllí a okamžitě prý telegrafoval svůj protest Mountbattenovi. „V odpovědi Mountbatten konstatuje, že celá informace o operaci byla formulována tak, aby v ní měl největší místo právě Wingate a jeho jednotky. Nakonec připojil zajímavou poznámku: ´Už je mi nyní jasné, proč máte tak velký úspěch v dělání si nepřátel z lidí, kteří by mohli být jinak na vaší straně´.“
Ale i ohodnocení generála Slima je zajímavé, i když ze zcela odlišného pohledu (viz historický podklad: Defeat into Victory, str. 266.). Generál Slim prý souhlasil s uveřejněním Wingatevoa jména, protože řekl: „Japonci budou nejpravděpodobněji, pokud tedy uveřejníme Wingateovo jméno, brát celou akci jako ubohou reprízu podobného tažení v roce 1943 (účast menšího počtu Činditů a třetinové ztráty…)."
Celé se to pak vyvinulo tak, že generál Wingate obdržel nakonec telegram od britského ministerského předsedy jeho Veličenstva Churchilla, který mu gratuloval k nebývalému úspěchu Operace Thursday. Historiografie pak připomíná, že Wingateova odpověď na Churchillův telegram obsahovala mimo jiné i žádost o přidělení několika letek Dakot DC-3 a ještě dodal, že kdyby akce měla být opravdu úspěšná, „je zde reálná možnost zničení čtyř japonských divizí (15., 31., 33., a 18.)".

Generálmajor Wingate, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.
Telegram generála Wingatea končil pak slovy: „Mám Slimovu plnou důvěru“.
A právě tato poslední věta způsobila nakonec roztržku mezi Slimem a Wingatem, cituji od historika Davida Rooneyho, z jeho knihy - Vítězství v Barmě, str. 119.:
„Slim později popřel, že by Wingatea v požadavku o letadla někdy podporoval, ale Tulloch, Wingateův náčelník štábu, potvrdil, že je to pravda, že si to ověřil přímo u Slimova náčelníka štábu. 24. března poslal Mountbatten na velitelství Speciálních jednotek mnoho díků a gratulace od předsedy vlády a příslib čtyř letek Dakot DC-3 s tím, že Wingate má ve všem jeho plnou podporu. Bohužel, Wingate zemřel ještě předtím, než k němu tato zpráva dorazila.“
A o Wingateově nešťastné smrti bude pak i následující článek.

Smrt generála Wingatea.
Brigádní generál Wingate odletěl za svými Čindity až 24. března 1944, tedy po 19ti dnech od začátku Operace Thursday, a to V Mitchellu B-25 do pevnosti zvané „Brodway“. Celý prvý den měl co dělat – „navštívil White City, kde se setkal s brigádním generálem Calvertem, poté odletěl do Aberdeenu´, ze kterého nedlouho předtím odjel Fergusson, a nakonec po návratu do ´Brodwaye´ odletěl zpět do Imphalu“.

Mapa operace Thursday, mapa je majetkem Wikipedie, zde byly upraveny rozměry.
V městě a v té době i pevnosti Impal se pak setkal s leteckým maršálem Baldwinem, se kterým prodiskutovával problémy, které má s komunikací s novým velitelstvím v Sylhetu.
Baldwin poté odletěl a Wingate si vzal Mitchela B-25, ve kterém přilétl ráno. Asi v 17,00 nabídl Wingate, který měl letět do Lalaghatu, doprovod několika válečným zpravodajům a zanedlouho s nimi odletěl. „V krátkém odstupu za nimi letěl Baldwin. O hodinu později havaroval Wingateův letoun v horách poblíž Bishenpuru. Nehodu nikdo nepřežil.“ Píše historik David Rooney, ve své knihy - Vítězství v Barmě, str. 119. A poté nám přibližuje okolnosti, které se k celému případu váží. Nejprve se dozvíme, že při bližším studia všech okolností smrti generála Wingateho existuje celá řada navzájem si odporujících svědectví. Jedno ze svědectví pocházejících od leteckého maršála Baldwina říká, že si byl letecký maršál jistý, že až na několik izolovaných bouřek bylo počasí mezi Imphalem a Silcharem dobré a že neměl s letem „po téměř identické trase jako letoun před ním žádné problémy“. Ovšem pilot 194. letky, který tou dobou letěl do Imphalu vypověděl, že prý počasí bylo velmi špatné a viditelnost naprosto nedostatečná. „A také další svědectví protiřečí Baldwinovi. Mluví se v něm o tom, že Wingate startoval ´v podělaném slejváku´. Teprve po mnoha letech se Tulloch dověděl, že zatímco Mitchell B-25 stál na brodwayském letišti, technici hlásili plukovníku Romerovi, který byl na Brodwayi velícím důstojníkem, že nalezli závadu na jednom z motorů, jenž ´neběžel´ na plný výkon. Chtěli motor opravit, ale báli se, že se Wingate rozčílí kvůli dalšímu zpoždění. Romer o závadě Wingateovi pověděl, není však známo, jak na to Wingate reagoval.“

Air marshall Baldwin, foto je majetkem Wikipedie, zde bylo zvětšeno.
Po velice důkladném pátrání bylo letadlo objeveno již následujícího dne, tedy 25. března a dne 27. března pak hlídka předběžnou identifikaci rozbitého Mitchella B-25 potvrdila. Wingateův náčelník štábu Tulloch vydal rozkaz dne, ve kterém všechny Činidty informoval o smrti jejich velitele generálmajora Winateho a zároveň tam dodal, „že nejlepší poctou pro tohoto zemřelého válečníka bude co nejrychlejší splnění jeho cílů.“
A následovalo to, co následovat muselo, a bylo to pro generála Slima hledání a následovné jmenování Wingateho nástupce. Velkou překážkou okamžitého a správného nástupce byl ten fakt, že v popisované době konce března 1944 probíhaly bitvy o Kohimu a Imphal, které pro všechny znamenaly velké vypětí sil a nedostatek času prakticky všech lidí, kteří měli o tom rozhodnout. Vše začínalo tím, že generál Slim volal nejprve Tullochovi a žádal jej o radu v jinak velice choulostivé situaci, která nesnášela, na druhé straně odklad. O této situaci píše historik David Rooney, ve své knihy - Vítězství v Barmě, str. 120, následující fakta, která byla v mnoha historických dokumentech uvedena následovně, cituji:
„Bylo totiž nutno co nejrychleji nalézt schopného velitele věřícího Wingateho filozofii boje, takového, který má všechny předpoklady dovézt Operaci Thursday do úspěšného konce a zároveň ji bránit před nemilosrdnými kritikami staré gardy indické armády. Bez jakéhokoli vysvětlení Tulloch do této funkce navrhl generála Lentaignea, který vedl 111. BRIGÁDU. Sám sebe nenavrhl z toho důvodu, že ještě nikdy předtím nevelel bojovému útvaru v nasazení. Ze stejného důvodu nejspíš také nenavrhl generála Symese. Tulloch doporučil Lentaignea i přes to, že se všichni domnívali, že si s Wingatem rozumějí a on jako jediný věděl, že vztahy mezi nimi byly vždycky napjaté. Panovala mezi nimi jistá dlouhodobá antipatie. Lentaigne se řadil mezi ty, kteří Wingateovým teoriím a nápadům nevěřili.“
O návrhu Wingateova náčelníka štábu generála Tullocha na nového velitele Činditů, hovoří historiografie tak, že zrovna generál Lentaigne, byl návrh velice podezřelý, neboť tehdy všichni již věděli, že jeho „111. BRIGÁDA zažila debakl po výsadku v Chowringhe. Sám generál Lentaigne byl ´prý´ příliš starý, a velice rychle se unavil. Navíc na své důstojníky v brigádě „neměl dobrý vliv“. Historik Rooney si kladl otázku: „Nebo si snad Tulloch myslel, že Lentaigne jako gurkhský důstojník by byl pro generála Slima, který měl v čele svých jednotek Gurkhy, nejvhodnější kandidát?
Co však bylo jisté, určitě by se dalo s generálem Lentaignem daleko lépe manipulovat než Wingateem."

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 20.
Generál Lentaigne určitě neměl mít v nové funkci takové možnosti, jaké měl generál Wingate, který, když se mu něco nelíbilo, mohl volat přímo Winstona Churchilla. V době, o které je momentálně psáno se v nastávajícím čase, z generála Lentaigne stával, čím dál více, ustaraný muž, „který vzbuzoval důvěru jen u několika málo vojáků“. Jeho neštěstím v kariéře bylo, že „prošel neblahou zkušeností vést bitvu, když mu ani jeden z podřízených důstojníků nevěří“. Všichni i později tvrdili, že „zcela jednoznačně přispěl i k porážce Fergussonových jednotek u Indaw, a dále i tím, že Japoncům nepřímo naznačil místo spojeneckého útoku. Ani s Čindity nebyl zajedno a navíc se domníval (naštěstí mylný názor), že pevnosti Broadway a White City co nevidět padnou do japonských rukou. Thompson kategoricky prohlašuje, "Lentaignovo jmenování byl hluboký omyl" (historické dílo: Sir Robert Thompson, Make for the Hils, česky: Vydejte se do Hils., s. 54.).
Zajímavé je, že ačkoli byl Calvert jedním z nejúspěšnějších činditských velitelů, nikdy nebylo jeho jméno zmíněno ve spojitosti s nástupnictvím po Wingateovi.

Generál Lentaigne, nástupce generála Wingateho, foto je majetkem Wikipedie, zde bylo zvětšeno.
"Všichni jej považovali jen za dobrého bojovníka, člověka, který se dobře vyzná v bitevní vřavě. Byl to však také muž s dobrými nápady a bystrým uvažováním. Byl i výborným ženistou a měl by jistě plnou důvěru každého činditského vojáka.“ Píše historik David Rooney, ve své knihy - Vítězství v Barmě, str. 120.
Dále pak historické prameny říkají, že generál Slim udělal velkou chybu, když přijal návrh generála Tullocha, že novým velitelem za Wingatea bude Lentaigne a zcela přehlížel také zásluhy a schopnosti generála Symese, který vedl 70. divizi před jejím rozpadem (doplnění ostatních útvarů). I když byl Symes Wingateovi oddán, byl mu však vždy spíše rovnocenným partnerem a své skvělé velitelské schopnosti prokázal několikrát během Wingateovi nemoci na podzim 1943. Po jmenování nového velitele Činditů byl generál Symes právem velmi rozčilen, když mu Tulloch oznámil, „že byl na místo Wingateova nástupce jmenován Lentaigne. Nakonec se vypravil přímo za Slimem." Symesův deník (podkladem je Louis Allen, s. 350.) hovoří podrobně o tomto neplodném setkání. Generál Slim se nejprve hájil tím, že vůbec nevěděl, že Symes pracuje na velitelství. A ani prý nevěděl jakou má funkci… Pak zase prohlásil, že návrh na Lentaigna podal Tulloch – později to ovšem popřel – a nakonec řekl, že celé rozhodnutí bylo prý učiněno ve hrozném spěchu a že nebyl vůbec žádný čas o nějakém tom vhodném kandidátovi přemýšlet. Bylo známo, že generál Symes s Wingateovým náčelníkem štábu Tullochem nikdy nevycházel dobře a tak se zdálo, že jej právě kvůli tomu náčelník štábu nenavrhl jako následníka po Wingateovi. Je též známo, že nespokojený Symes, který po setkání se Slimem, ve kterém ničeho nedosáhl, obrátil nejdříve na Giffarda a poté i na samotného náčelníka generálního štábu britského impéria se žádostí o zproštění funkce.
Bylo však zcela jasné, že Wingateova smrt „zasadila nemilosrdnou ránu všem Činditům, ale operace Thursday musela pokračovat“. Stejně jasné však také bylo, že rozjeté bitvy probíhající na „Broadwayi, ve White City a na silnici do Bhamo",nemohly být kvůli smrti Winagatea ani na okamžik nějak přerušeny!
Historici také konstatovali, že – „Přípravenost činditských jednotek ve White City a v Broadwayi, které vedl generál Calvert, podcenilo japonské vyšší velení. Díky tomu, že činditská blokáda zásobovacích tras byla úspěšná a Matagučimu pomalu docházely síly stejně jako jednotkám střetnuvších se se Stilwellem, zahájili Japonci 6. dubna hromadný útok na White City. Tento útok začal těžkým ostřelováním Mawlu, White City a letiště.
7. dubna pak Japonci do bojů zasadili i letadla – 27 bombardérů, z nichž bylo později 12 zničeno. Ta provedla v ten den zničující nálet. Poté následovaly akce pěchoty. Každý takový útok však byl okamžitě odražen a Japonci při nich utrpěli těžké ztráty. 10. dubna přiletěl na místo Lentaigne a bylo dohodnuto, že Calvert provede protiútok. Dalších šest dní pak zuřila bitva mezi obránci White City a japonskými dobyvateli. Ke konci bitvy měla japonská nezávislá smíšená brigáda (Japanese Intependent Mixed Brigade) více než 50% ztráty a byla tak přinucena k ústupu na jih směrem k Indaw. Také Čindité utrpěli těžké ztráty, a to hlavně díky nové japonské zbrani – 6palcovému minometu.“ Píše historik David Rooney, ve své knihy - Vítězství v Barmě, str. 121.


Poslední tažení Činditů.
Bylo dva týdny po bitvě, kterou svedli Čindité u White City, když nový velitel, generál Lentaigne, nařídil (na základě rozkazu, který dostal od generála Slima) 16. Brigádě, aby odletěla z pevnosti Aberdeen. Opuštěny měly být zároveň Broadway, White City. U Blackpoolu (asi 60 kilometrů od Indaw) měly být postaveny další zátarasy na silnici a železnici vedoucí do Mogaungu a Myitkyiny. Tenhle Slimův rozkaz však ve své podstatě předznamenal konec všech původně zamyšlených činditských operací v Operace Thursday.
Po všech těch úspěšných bojových akcích u Broadwaye a ve White City, měly být tamější jednotky dopraveny do bezpečné oblasti, kde by byly doplněny, znovu ještě vycvičeny a opět měly být použity v dalších činditských operacích. Jenomže všechna Slimova rozhodnutí prý již tehdy nesla známky, že on Wingatea vlastně nikdy nepodporoval, „a už vůbec ne jeho koncept bojových operací. Wingate, který měl za sebou i Churchilla, by nikdy nepřijal tak potupný rozkaz (v té době, když se Činditům dařilo), který byl prakticky posledním hřebíčkem do činditské rakve.

Zde viz foto generála Slima, pozdějšího britského maršála. Foto je volně na mnoha webech.
Bylo tehdy přímo záhadou proč všechny činditské jednotky na Slimův rozkaz „reagovaly naprosto bez jakéhokoli protestu“. Historik David Rooney, ve své knihy - Vítězství v Barmě, str. 121 a 122., o celém dál píše, cituji:
„77. Brigáda, 14. Brigáda a 3. západoafrická brigáda opustily své pevnosti a začaly se přesunem na sever k Blackpoolu. Jejich přesun přinesl nečekaně dobré výsledky. V tu dobu si totiž Japonci začali uvědomovat nebezpečí, které hrozilo z pevnosti Broadwaye a White City, a přesunuli celou 53. divizi k útoku na White City. Japonci zaútočili na pevnost, aby vzápětí zjistili, že zde již nikdo není. Čindité z pevnosti odešli den předtím. Zatímco se již zmíněné tři brigády vydaly na pochod směrem k Blackpoolu, 111. Brigáda šla jinudy a do Blackpoolu dorazila 7. května. Tuto brigádu vedl major John Masters, protože Morris, který byl oficiálně velitele, vedl jinou část brigády nahoru po bahamské cestě. Blackpool splňoval jen málo požadavků na postavení pevnosti a ještě dříve, než mohla 111. Brigáda zajistit jeho účinnou obranu, Japonci zaútočili.“
Z dalších studií oné doby plyne, že generál Slim své rozhodnutí opustit všechny činditské pevnosti zavelel rozkazem, který přišel velmi brzy – 17. května 1944. V rozkaze také bylo, velením nad všemi tzv. Speciálními jednotkami, je svěřeno generálu Stilwellovi. Generál Slim pak toto své rozhodnutí zdůvodňoval tím, že se činditské jednotky tou dobou stahovaly k Mogaungu a Myitkyiněm což vlastně byly Stilwellov hlavní cíle dalšího postupu. A právě tento rozkaz jasně prokazoval, že generál Slim „vůbec nepochopil celou ideu chinditských operací a samotné Čindity tak odsoudil k jisté záhubě, která je v jedovatých Stilwellových rukou určitě čekala“. Bohužel generál Lentaigne byl ve své funkci teprve krátkou dobu několika týdnů za které se stačil dostat zcela pod vliv generála Slima, takže ani se Stilwellem nebyly žádné hádky. Jen generálové Calvert a Fergusson naopak o Čindity bojovali až do konce. Stále prosazovali návrh udržet pevnost ještě několik dní a pak teprve se stáhnout a jednotku přebudovat a zreorganizovat.
„Silnějším argumentem hovořícím proti opuštění pevnosti je ten, že vybudování pevnosti bylo nejlepším příkladem činditské strategie, zatímco přesun brigád k Blackpoolu, kde měly provést útok na velmi dobře bráněné japonské pozice, naprosto změnil jejich roli. Sám Slim dokonce jednou prohlásil, že činditské jednotky nejsou vycvičeny, ani vybaveny jako normální pěchota, ale nyní je s klidem dal pod Stilwellovo velení, kde měly jako pěší jednotky operovat, a to navíc bez podpory dělostřelectva nebo obrněných vozů.“
Takovou ne zrovna všední zajímavostí na celé události bylo to, že Slimův rozkaz prý Stilwella velmi rozčílil, neboť se domníval, že „šikmooký“ dobrovolně odcházejí z pevnosti a uvolňují tím cesty pro japonské zásobovače a čerstvé posily, což se vlastně skutečně stalo. „Zase je ti zatracení žluťáskové zradili“. Všichni asi tušíme, že celé toto rozhodnutí, které jsme si nyní přečetli, bylo samozřejmě od základů špatné a pro samotné Čindity mělo později doslova katastrofální následky (…jako pěchota). Prostě to byla tragická chyba, díky které činditské jednotky ztratily při svém posledním tažení a nasazení mnoho svých vojáků. Vždyť do doby, než generál Wingate tragicky zahynul, byli Čindité používáni v úloze, ke které byli připravováni a cvičeni a způsobili nepříteli ztrátu více než 12 000 mužů, zatímco jejich vlastní ztráty byly zanedbatelné. Naproti tomu u Blackpoolu se věci měly vyvíjet zcela jinak.
Již samotný přesun Činditů z Broadwaye do Blackpoolu, se ukázal jako velice náročná a riskantní záležitost. 77. Brigáda vlastně dorazila na své místo 17. května 1944 – zrovna v ten samý den, kdy generál Slim předal velení nad Čindity Stilwellovi. Byla to stejná doba, kdy do této oblasti dorazila celá japonská 53. divize. Ačkoli generál Stilwell od svých průzkumů věděl, o chystaném japonském útoku na Blackpool, nařídil Činditům provést okamžitý útok na Mogaung. Věděl také, že Japonci zde mají přes 4 000 mužů a město je velmi dobře opevněno…!

Zde viz foto generála Stilwella, Čankajška a jeho ženy. Foto je volně na několika webech.
Vznikla tak zcela nová situace, dle které většina Činditů byla nucena vykonávat roli, na kterou nebyla ani vycvičena, ani vyzbrojena, ale Morrisovy oddíly stále plnily původní čindistké průzkumné a přepadové úlohy. Tyto Morrisovy oddíly byly součástí 111. Brigády. Ještě na počátku celé operace Thursday přistály Morissovy oddíly na Chowringhee a odtud se daly na pochod směrem k Mytkyině po silnici vedoucí z Bhamo. Již od začátku března začaly operovat a své akce skončily v květnu 1944. Během celé této ne zrovna krátké doby, velmi dobře blokovaly silnici, takže jen několika málo japonským autům se podařilo projet. Celý tento komplex, který zajišťoval blokování cest do Mogaungu, Bhama a silnice vedoucí do Indaw k Matagučiho jednotkám, se s opuštěním Broadwaye musel zákonitě rozpadnout.

Zde viz náčrt prostoru, kde se odehrávala většina popisovaných bitev, náčrt je volně na mnoha webech, zde byl pro Palbu zvětšen.

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 21.
Byl konec května 1944, když postoupily tři činditské brigády – 77., 111., a 3. Západoafrická brigáda - spolu s Morrisovými oddíly z Bhama do Myitkyiny a stanuly tak v čele Stilwellových jednotek v oblasti Mogaungu a Myitkyiny. 17. května se podařilo, a to díky odvážnému výpadu Merrill´s Marauders, obsadit myitkyinské letiště, ale i přes to, že byly jednotky letecky zásobovány, se nepodařilo Stilwellovým jednotkám město dobýt. Generála Stilwella prý tento neúspěch velice rozčílil a jeho nenávist k Britům prý ještě více vzrostla. Boatnerovi, což byl Stilwellův náčelník štábu, který prý svému nadřízenému dával jen takové informace, které sám pokládal za vhodné, bylo řečeno, že město musí být dobyto za každou cenu. On naproti tomu rozkázal Morrisovým oddílům dobýt za každou cenu vesnici Maigna. Americký štáb informoval Gurkhy, že tato vesnice není obsazena, a Japonci zde prý mají jen hlídky. Poté začal Stilwellův štáb kritizovat Gurkhy pro nedostatek odvahy. Tím opět vzrostlo tehdy již všudypřítomné napětí na obou stranách.
A vznikaly další problémy. V době prvé poloviny června 1944, když obléhali vojáci Merrill´s Marauders, spolu s 20 000 Číňany Myitkyinu, byla jejich akce neúspěšná, „což přivádělo Stilwella k zuřivosti.“ A to až k takové zuřivosti, „že znenadání dal rozkaz, aby Gurkhové obsadili za každou cenu vesnici Maigna. Tehdy se počet Gurkhů pohyboval asi okolo 500 a jejich útok tak z pochopitelných důvodů ztroskotal. Nakonec Stilwell prohlásil, že největší podíl na neúspěchu u Myitkyiny mají Gurkhové, ačkoli Myitkyinu tehdy obléhalo 25 000 vojáků.
Jeho posedlost právě Myitkyinou byla zřejmě vyvolána tlakem amerického štábu, který plánoval obnovit letecký most a ropovod do Číny, aby byly co nejvíce redukovány náklady na udržování leteckého mostu The Hump.
Stilwellův antagonismus vůči Britům se den ode dne stupňoval. 3. června podal Mountbattenovi stížnost na 77. Brigádu, které vytýkal neposlušnost a odmítnutí rozkazu k útoku na Mogaung, a na Morrisovy oddíly, jež také odmítaly splnit jeho rozkazy. Mountbatten posílá na místo Slima, jediného britského důstojníka, s nímž Stilwell neodmítal spolupracovat, aby zkontroloval, zda je všechno v pořádku. Dále uvědomil Stlwella, že z jeho vlastního štábu docházejí zcela odlišné zprávy – např. od Boatnera.“ Píše na str. 123., historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě.
Pojďme a pokračujme v tom, jak probíhaly v čase čindistké události. Jsme ještě stále na počátku měsíce června 1944, což znamenalo, že 111. Brigáda, 14. Brigáda a 3. Západoafrická brigáda, byly soustředěny poblíž jezera Indaw, které bylo tehdy používáno jako přistávací plocha pro letadla, evakující raněné a nemocné vojáky, protože mnoho dalších letišť bylo po dobu trvání monzunových dešťů vyřazeno zcela z provozu. Jmenované brigády totiž, po těžkých ztrátách, které utrpěly u Blackpoolu a Mogaungu, musely zákonitě provádět svoji reorganizaci a doplňování stavů. Jeden z nejvěrohodnějších historických zdrojů, John Masters, který tehdy velel 111. Brigádě, později napsal v knize: The Road Past Mandalay – česky - Cesta kolem Mandalay (s. 279), „že morálka nebezpečně poklesla, protože řadoví vojáci se domnívali, že je chce Stilwell poslat na jistou smrt.“
I když generál Slim tak trochu v tlumení vášní generála Stilwella uspěl, stejně se po ukončení jeho návštěvy dostal Stilwell opět do ráže, a nařídil 77. Brigádě „obsadit Mogaung za každou cenu“. A prý to sousloví „za každou cenu“ se pak stalo vtipným rčením, které prý mělo charakterizovat Čindity.
Generál Calvert tehdy vypracoval velmi pečlivý plán zamyšleného útoku, který skutečně začal 6. června, kdy brigáda měla ještě 2 000 mužů. Jenomže po velice dlouhém pochodu tamější džunglí byli všichni muži velice unaveni, hovořilo se o tom, že všichni byli na pokraji lidských sil. Navíc jich mnoho trpělo malárií, úplavicí nebo tyfem. Samotná bitva pokračovala druhým dnem, když se na britské straně počítaly ztráty, a ty činily okolo 300 mužů.
Muselo se však bojovat dál a generálu Calvertovi začaly docházet zprávy, že je každý prapor zredukován na úroveň roty. Dne 13. června se počet bojeschopných vojáků již pohyboval u čísla 550, když navíc začaly být velké potíže s odvozem raněných a mrtvých z bojiště. Neustálé těžké ostřelování, které tehdy Japonci vedli z téměř nedostupných pozic, způsobovalo v britských a gurkhských řadách vojáků a důstojníků, každým dnem těžké ztráty.
Bylo 14. června, když generál Calvert poslal jednoho ze svých velitelů za generálem Stilwellem, to aby jej upozornil na krizovou situaci u činditských jednotek. Přesto že měly Čindité tehdy stále narůstající ztráty, nechal generál Calvert pokračovat v útoku, který byl dokonce 16. června podpořen leteckým bombardováním. Pak následovalo ostřelování japonských pozic minomety (400 střel) a následně pěchotní útok. Tento útok měl částečný úspěch – Japonci ztratili 150 mužů. Za krátký čas pak ke generálu Calvertovi dorazila zpráva, že jdou Číňané k Mogungu Činditům na pomoc. Vidina podpory prý tehdy nebývale rychle, alespoň „trochu“ pozvedla u Činditů morálku.

Generál Calvert (zcela vlevo), foto je majetkem Wikipedie, zde bylo zmenšeno.
Protože generál Calvert tehdy znal dobře Číňany a věděl, že neradi podnikají přímé frontové útoky, „zařídil podle toho i plánovaný konečný útok“, který měly provést jeho vysílené jednotky.
„Během následující noci došlo k dalšímu náletu na japonské pozice, pak následovalo ostřelování minomety (1 000 střel) a poté ještě zaútočily prapory gurkský, South Staffords a Lancashire Fusiliers. Vojáci měli samopaly, granáty a plamenomety, Číňané zaútočili na jednom z křídel, u Aleniny se jim nepodařilo dosáhnout cílových pozic, což způsobilo další ztráty na britské straně. Nakonec byli nuceni se stáhnout. Čindité pokračovali v boji proti Japoncům několik dalších dní a 27. června, při konečném krvavém boji, kterého se odmítli Číňané zúčastnit, byli Japonci vytlačeni. Početní stav 77. Brigády po boji dosahoval jen asi 800 mužů (u Mogaungu ztratila polovinu svých vojáků).“ Píše historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, str. 124.
Přes veškerou svou obětavost a doslovné obětování, která při této bitvě Čindité zažili, se k nim i nadále zachoval generál Stilwell naprosto nevhodně až cynicky a způsobil jim další příkoří. To když nechal ve světových rozhlasových stanicích vysílat zprávu, “že americké jednotky s jednotkami Čankajškovy armády obsadily Mogaung“!
To už prý generál Calvert nevydržel a sebral veškerou svou odvahu a zatelefonoval Stilwellovi: „Jestli tomu dobře rozumím, tak Číňané obsadili Mogaung. Vemte prosím na vědomí, že se nás to velmi dotklo.“ ( Dosl. ´Understand Chinese have taken Mogaung. Please record we have taken umbrage´).“ Činditové se prý pak nějakou dobu velice posmívali, protože Stilwellův syn, který byl důstojníkem výzvědné služby tvrdil, že „umbrage“ je prý asi nějaká, velice malá vesnička, že jí nemůže nalézt na mapě.
Bohužel události, které potom následovaly, měly pro 77. Brigádu nedozírné následky. Ztratila totiž opět několik dalších stovek mužů (díky únavě, zranění při boji, nebo nemoc).
Byly to i epidemie, které u brigády zachvacovaly stále větší počet vojáků, kteří byli vysíleni a jejichž imunita a obranyschopnost organismu byla proto velmi nízká. Někdy stačilo se jen říznout do prstu a byla z toho otrava krve. Lord Mountbatten, který byl zneklidněn zprávami o podmínkách, které panují u Činditů, přiletěl za generálem Stilwellem, aby s ním prodiskutoval stažení Speciálních jednotek.

Zde viz admirál, Lord Mountbatten. Foto je majetkem Wikipedie.
Stilwell jej prý přivítal tvrzením, že činditští důstojníci ve svých zprávách o stavu Činditů, svým nadřízeným jen lžou. Později souhlasil, aby skupina anglo-amerických lékařů, provedla u Činditů lékařskou prohlídka. „Lékařská zpráva byla otřesná. Všichni vojáci byli podle této zprávy fyzicky i psychicky zcela vyčerpáni, mnoho jich přežilo několik záchvatů malárie, ale stále byli nuceni bojovat. Většina vojáků měla velmi nepříjemné, svědivé potničky po celém těle a zanícené rány. Stále se zvyšoval počet zemřelých na cerebrální malárii a tyfus. Jakmile Mountbatten obdržel tuto zprávu, nařídil Stilwellovi, aby okamžitě zařídil převoz nemocných a raněných. Stilwell v odpovědi zlostně naznačil, že on zásadně nenechává bojovat ty vojáky, kteří jsou nemocní. Mountbatten se rozhodl vyslat několik důstojníků, aby dohlédli na průběh evakuace. Byl to od něj velmi chytrý tah, zvláště proto, že v dohlížecí skupině byli důstojníci z Merrill´s Marauders, se kterými Stilwell nakládal stejně jako s Čindity.“
Nakonec bylo v nejvyšším velení dohodnuto, že 77. Brigáda a 111. Brigáda, budou evakuovány do bezpečí. Další dvě brigády, tedy 14. Brigáda a 3. Západoafrická brigáda se z bojišť v Barmě dostaly až v srpnu 1944, když padlo město Myitkyina.
Zachoval se výrok: „Je velmi trpké vědět, že s činditskými brigádami zacházelo vrchní velení jako s prašivinou.“
K tomu již zde vzpomínaný historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, str. 125., vypisuje své hodnocení těmito větami, cituji:
„Toto tragické vyústění celé činditské operace, kdy byly stovky vojáků dopraveny do lazaretů v Indiii, způsobily krátkozraké a mnohdy zcela nepochopitelné předsudky generála Stilwella, zvláště jeho nesmírná nenávist ke všemu britskému. Jejich problémy však způsobilo i Slimovo rozhodnutí o jejich využití v roli pěchoty a o předání těchto jednotek pod Stilwellovo velení. Všichni Činditové dodnes věří, že kdyby byl tehdy Wingate naživu, nikdy by k této katastrofě nedošlo.
Čindité se v Indii zotavovali několik měsíců. Pak Mountbatten rozhodl, že jejich jednotky budou rozpuštěny. Tehdy napsal: „Bylo hrozné souhlasit s jejich rozpuštěním. Ale nyní, kdy je celá naše armáda má jako svůj vzor, nejsou nám zapotřebí. Teď jsme všichni Činditové.“
A již řečený historik David Rooney na stejné straně 125., vše ukončuje slovy:
„Tato slova jsou jakousi náplastí pro všechny vojáky Speciálních jednotek, kteří se té doby dožili. Byla však Mountbattenova slova opravdu upřímná?“


Použité historické podklady Pacifik 2.


- A Radio Konstrukční elektronika č. 1 ročník 2008
- A Radio Praktická elektronika č. 8 a 9 ročník 1988
Adams J.: If Mahan ran the Great Pacific War; An analysis of World War II naval strategy. Vydalo nakladatelství Indiana University Press 2008.
Army operation in China; december 1941-december 1943 dostupné online
Ballantyne I.: Warspite; From Jutland Hero to Cold War Warrior. Vydalo nakladatelství Penn & Sword Maritime 2010.
Barnet C.: Bojujte s nepřítelem zblízka; Britské válečné námořnictvo za druhé světové války (IV). Vydalo nakladatelství Paseka 2008.
Black J.: Midway and the Indian Ocean. dostupné online
Boyd C.: Yoshida A.: The Japanese submarine force and World War II. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 1995.
Boyd. A.: The Royal Navy in Eastern Waters; Linchpin of Victory 1935-1945. Vydalo nakladatelství Seaforth Publishing 2017.
Boyne W.: Srážka Titánů; Námořní bitvy 2. světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2001.
Breuer William B. Záhady 2. světové války.
Brown David. Kamikaze.
Brož Ivan. Pearl Harbour.
Calvert, Michael. Prisoner of Hope. Cape, 1952.
Clemens, Martin . Alone on Guadalcanal. A Coastwatcher´s Story, Annapolis 2004., Sám na Guadalcanalu. Příběh pobřežního hlídače, Annapolis 2004.
Copp T.: The Defence of Hong Kong December 1941 dostupné online
Cox J.: Blazing Star, Setting Sun; The Guadalcanal-Solomons Campaing November 1942-March 1943. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2020.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka I.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka II.
Daniel Marston, Průvodce válkou Pacifikem.
Deighton L.: Krev, slzy a pošetilost. Vydalo nakladatelství Argo 1999.
Deighton Len. Krev slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války.
Dokumentární seriál Letadlová loď Enterprise; díl čtvrtý Krvavé ostrovy Santa Cruz.
Eric Hammel, New York 1992. Letecká esa proti Japonsku., Aces Against Japan.
Evan Thomas. Hřmící moře.
Fergusson, Bernard. Beyond the Chindwin, Collins, 1945.
Flisowski Z,: Od Morza Koralowego po Midway. Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poźnanskie 1981.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (1). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1986.
Franz M.: Bohaterowie najdluzszych dni; Desanty morskie II wojny światowej. Vydalo nakladatelství Widawnictwo naukowe PWN 2011..
Fučida Micuo, Okumiya Masatake. Midway, rozhodující bitva v Pacifiku.
Gilbert Martin. Druhá světová válka.
Glanz David M. Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945.
Griffith II. Samuel B. Bitva o Guadalcanal.
Griffith S.: Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1970.
Gryner Peter H. Pád nedobytné pevnosti Singapur.
Hammel E.: Guadalcanal The Carrier Battles; The Pivotal Aircraft Carrier Battles of the Eastern Solomons and Santa Cruz. Vydalo nakladatelství Crown Publishers 1987.
Hammel Eric. Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Historia Wojsko i Technika 2019/6.
Holmes H.: Poslední plavba. Vydalo nakladatelství Baronet 1998.
Hough R.: Naval Battles of the Twentieth Century. New York 2001.
Hough, Frank O., Verle E., SHAW, Henry I. Jr., Pearl Harbour to Guadalcanal. History of U. S. Marine Corps Operations in World War II. (Volume I. Washington 1958., Z Pearl Harbor na Guadalcanal. Historie operací US Marine Corps ve druhé světové válce. Svazek I.Washington 1958.).
Hoyt E.: Americké ponorky ve válce. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2000.
Hoyt E.: Guadalcanal; Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal 1942-1943. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2001.
Hoyt E.: Japonsko triumfuje. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2003.
Hoyt Edwin P. Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt.
Hoyt Edwin P. Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl).
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje.
Hoyt, Edwin P.Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001.
Hrbek I. a J.: Námořní válka vrcholí; Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1995.
Hrbek J. a I.: Krvavé oceány. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Hubáček M.: Pacifik v plamenech. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Hubáček M.: Vítězství v Pacifiku; Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1999.
Hubáček Miloš. Boj o Filipíny.
Hubáček Miloš. Pacifik v Plamenech.
Hubáček Miloš. Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima.
Hubáček Miloš. Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy.
Chaloupka J.: Námořní střetnutí v průběhu bitvy o Guadalcanal. Bakalářská práce dostupné online.
Churchill W.: Druhá světová válka (3); Velká aliance. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 1993.
Jacobsen, Philip H., Station AL – Guadalcanal. A Full Service WWII Cryptologic Unit, Cryptologic 31, 2007, s. 57-75.
Jones K.: Destroyer Squadron 23; Combat Exploits of Arleigh Burke´s Gallant Force. Annapolis Maryland 2012.
Jordan David a Wiest Andrew . Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách.
Kelly T.: Hurricane na Sumatře. [url=hhttps://docplayer.cz/12721744-Hurricane-na-sumatre-terence-kelly.html]dostupné online[/url]
Kol. aut.: „Зеро!“ Японская авиация во Второй мировой войне. Vydalo nakladatelství АСТ 2001.
Kol. aut.: Krvavá jatka I a II. Vydalo nakladatelství Mustang 1994 a 1995.
Kol. aut.: Krvavá jatka I a II. Vydalo nakladatelství Mustang 1994 a 1995.
Kurasov V. V. (odpovědný redaktor), za redakce: A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského. Dějiny světa, Svazek X.
Kurowski F.: Na všech mořích; Boje křižníků za druhé světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2017.
Lai B.: Hong Kong 1941-45; First strike in the Pacific War. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing.
LETOURNEAU, Roger – LETOURNEAU Dennis, Operation KE. The Cactus Air Force and the Japanese Withdrawal From Guadalcanal – přeloženo volně - Operace KE. Kaktusové letectvo a japonský ústup z Guadalcanalu., Annapolis 2012.
LINDSTROM, Lamont – WHITE, Geoffrey M., Island Encounters. Black and White Memories of the Pacific War – český překlad - Setkání na ostrově. Černobílé vzpomínky na válku v Pacifiku., Washington D. C. – London 1990, s. 48 n.
Lohnstein M.: Royal Netherlands East Indies Army 1936-42. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2018.
Lundstrom J.: The First Team and the Guadalcanal Campaign; Naval Fighter Combat from August to November 1942. Vydalo nakladatelství Naval Istitute Press 2005.
Masters, John. The Road Past Mandalay. Joseph, 1961.
Marston Daniel, editor. Průvodce válkou v Pacifiku.
Mayer S. L. Japonská válečná mašinérie.
Mc Raven William H. Speciální operace.
Mead, Peter. Orde Wingate and the Historians.Merlin Books, 1987.
Merillat Herbert C., Praha 2007. Nezapomenutelný Guadalcanal.
Mikesh Robert C. Zlomená křídla samurajů.
Militaria 2009/2.
Morza Statki i Okrety 2005/5, 2005/4.
Morze Statki i Okrety 2004/2, 2004/3, 2008/10, 2012/2, 2012/3, 2014/1-2.
Morze Statki i Okrety 2009/1, 2009/2, 2013/2, Morze Statki i Okrety numer specjalny 2008/1; Wojna na Pacyfiku.
Morze Statki i Okrety 2019/11,12.
Morze Statki i Okrety; numer specjalny 2008/1 .
Morze Statki i Okrety; Wydanie specjalne 2014/5.
Motze Statki i Okrety 2009/6,7,8, 2012/11.
Navygaming 2015/5.
Navygaming 2020/3.
Navygaming World of Warships 2025/4; Крейсер Новый Орлеан.
Novotný F.: Veleobři oceánů. Vydalo nakladatelství Albatros 2003.
Novotný Josef. Causa Dohihara.
O´Hara V.: The U.S. Navy Against the Axis: Surface Combat, 1941-1945. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 2007.
Orita Z.: Banzai! Paměti kapitána japonské ponorky. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2020.
Parkin R.: Blood On The Sea; American Destroyers Lost In World War II. Vydalo nakladatelství Da Capo Press 2001.
River Ch.: The Turning Points in the Pacific: Battle of Midway and the Guadalcanal Campaign.
Rooney David. Vítězství v Barmě.
Rose L.: Hornet. Vydalo nakladatelství Mustang 1997.
Roščin S. I. (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov. Autorský kolektiv: I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov. Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku.
Sakai S.: Zera nad Pacifikem. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Saunders H., Hrowe. Duel v Pacifiku.
Schom Alan. Americký orel proti vycházejícímu slunci.
Skřivan A.: Cestou samurajů. Vydalo nakladatelství Themis 2005.
Skřivan Aleš. Japonská válka 1931 – 1945.
Skřivan Aleš, Pád Niponu.
Skwiot M.: Monografie morskie (3) Shokaku Zuikaku. Vydalo nakladatelství A.J. PRESS 1994.
Sommerville Donald. Druhá světová válka den za dnem.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Still M.: The naval battles for Guadalcanal 1942; Clash for supremacy in the Pacific. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2013.
Stille M.: Křižníky USA vs Japonské křižníky; Guadalcanal 1942. Vydalo nakladatelství Grada Publishing 2010.
Stille M.: USN Battleship vs IJN Battleship: The Pacific 1942-44. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2017.
Sykes, Christopher. Orde Wingate. Collins, 1959.
Švanda. R.: Pevnost Asie. Náchod 2013.
Technika Wojskowa Historia 2012/4.
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2015/5, 2015/6, 2016/1.
The Operations of the Navy in the Dutch East Indies and the Bay of Bengal. Vydalo nakladatelství Leiden University Press 2018. dostupné online.
Thompson, Sir Robert. Make For The Hills. Leo Cooper, 1989.
Tillman B.: Enterprise; America´s Fightingest Ship and the Men Who Helped Win World War II. Vydalo nakladatelství Simon & Schuster 2012.
Tregaskis Richard. Guadalcanal Diary, New York 1943.
Tulloch, Derek. Wingate in Peace and War. Macdonald, 1972.
TWINING, Merrill B.No Bended Knee.The Batle for Guadalcanal New York 2004, s.66., Nejsme na kolenou. Bitva o Guadalcanal New York 2004, s. 66.
Vácha Dalibor. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Vácha Dalibor, 2018. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Vejřík Lubomír, 1994. Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, Prolog.
Womack T.: The Allied Defense of the Malay Barrier, 1941-1942. Vydalo nakladatelství McFarland and Company 2016.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

viewtopic.php?t=8051&start=600