Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 22.
Napsal: 19/12/2022, 06:01
Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 22.
Boje v západní Indii, severozápadní Barmě (Myanmar), japonských a Spojeneckých armád, sborů, divizí a pluků v roce 1944. Skica je volně na několika webech.
Bitva o Kohimu.
Byl začátek ledna roku 1944, když se 4. prapor The Royal West Kent Regiment, což byl vlastně teritoriální prapor vzniklý před II. světovou válkou, zúčastnil po boku 5. indické divize bojových akcí v Arakanu. Vojáci těchto útvarů se vlastně zapojili do bitvy o Tunel a v bojích jich tam padlo 200. Pak byli, ti co přežili ze 4. praporu, stejně jako zbytek vojáků 5. indické divize, převeleni z Arakanu do Assamu. Dne 29. března 1944 byla celá jednotka, a to i s vozy, mulami a zbraněmi a týlem naložena do letadel a přepravena do Dimapuru a již 30. března všichni dorazily do Kohimy.
Mapa obrany kohimského hřebenu, obrázek je volně na několika webech a zde byl zvětšen.
Okamžitě po svém příjezdu do Kohimy jim byl vymezen úsek, kde začali budovat zákopy a obranná postavení. Množily se totiž zprávy o japonském postupu. Historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str. 62, píše, cituji:
„Zatímco zaručené zprávy hovořily o velmi rychlém pochodu Japonců na Kohimu, byla 31. japonská divize pod velením generála Satoa na čas zastavena u Jessami a Kharasomu, téměř 50 kilometrů na východ od Kohimy. Zásluhu na dočasném zdržení japonského postupu mají prapory Assam Regiment a Assam Rifles, součást posádky Kohimě, které však byly relativně nezkušenými jednotkami.“
Většina historických spisovatelů, kteří se zabývají bitvami o Kohimu a Imphal, popisují Kohimu v roce 1944, jako malebné městečko, které leží přímo na hřebeni hor, přibližně v polovině cesty mezi Dimapurem na severozápadě a Imphalem na jihu.
Kohima samotná se nachází ve výšce 1 500 m.n.m., když v dané době bylo obehnáno hradbou hor vyšších než je samotné město, například je tam 3 000 metrů vysoká hora Pulabadze na jihozápadě.
Klikatá silnice vedoucí do Kohimy z Dimapuru se těsně před městem šplhá do strmého kopce a pak dál prochází kolem indické všeobecné nemocnice na IGH (Hospital) Spur. Středu města Kohimy v roce bitev (1944), tehdy dominovala velká a prostorná budova komisařství. Díky neobvyklému kopcovitému terénu byly v celém městě vybudovány terasy. No a konkrétně na terasách okolo komisařství se v té době nacházela také budova oblastního komisařství, tenisové kurty a Klub. Z domu Klubu patřícímu k tenisovému areálu byl krásný výhled na jih, kde ležely kopce, na kterých byly nedlouho před bitvami, které budou popisovány, vybudovány zásobovací sklady: „Garrison Hill, Kuki Piquet a Polní zásobovací stanice – Field Supply Depot (FSD).“ Ještě krátce po postavení jmenovaných skladů, byly zde také postaveny bambusové domky a nakonec také jakýsi „Sklad pro denní výdej – Daily Issue Store (DIS).“
Tehdejší zástupce komisaře, kterým byl Charles Pawsey, sloužil v Kohimě tehdy již 20 let a s místními lidmi, kteří žili v v opevněných vesnicích po okolí města, na vrcholcích hor okolo Kohimy, udržoval velmi dobré vztahy, což jak uvidíme, se velice vyplatilo oběma zainteresovaným stranám. Pawsey a Nagajové totiž v pozdějších dvou bitvách o město Kohimu sehráli velmi důležitou roli.
Sir Charles Ridle Pawsey, zástupce komisaře v Kohimě, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zvětšeno.
https://en.wikipedia.org/wiki/Charles_Pawsey
A nyní se zase ještě vracíme k 4. praporu The Royal West Kent Regiment (RWK), na samotný začátek jeho působení v oblasti. Když byl tehdy v březnu 1944, po celodenním kopání, dán vojákům rozkaz k okamžitému přesunu, poslali prý jednoho z vojáků na velitelství, aby se konkrétně zeptal: „Zda si konečně ti mizerní páprdové rozmyslí, co vlastně od nás chtějí“. Píše historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str. 63.
Jak se později ukázalo, nemohli tehdy vojáci tušit, že se měl jejich prapor stát obětí neshod na vyšších místech. Totiž „161. Brigáda, do které 4. prapor The Royal West Kent Regiment (RWK) náležel, stejně jako prapory 4/7 kšátrijský (4/7 Rajputs) a 1/1 pandžábský, spadaly pod velení brigádního generála Warena. Ten byl zděšen, když jednoho dne zjistil, že jeho (161. Brigáda) brigáda, jež byla součástí hrdé 5. Indické divize, má být vyčleněna pro jiné úkoly a dána pod velení oblastnímu důstojníkovi, generálu Rankingovi (oblastní či posádkoví důstojníci byli obvykle muži, kteří byli již příliš staří v bojující divizi). Ke strachu neměl daleko ani podplukovník Laverty, velitel praporu RWK, když se dozvěděl, že se má jeho prapor připojit k posádce v Kohimě, které velel plukovník Richards. Díky dalším podobným, osobním šarvátkám se již tak vážná situace ještě přiostřila.“
Dne 28. března 1944 se konala velitelská porada v Imphalu. Na této poradě se mimo běžných zásobovacích a válečných starostí dostalo i na postavení praporu Royal West Kent a generál Slim zde předložil k posouzení svoji předpověď dalšího postupu. Přímo řekl, že očekává, že Japonci ke Kohimě dorazí 3. dubna a do Dimapuru by pak mohli dorazit 10. dubna. Indické velitelství pak souhlasilo s vysláním XXXIII. sboru, který se skládal z 2. britské divize a čtyř samostatných brigád a jemuž velel generálporučík Montagu Stopford, na pomoc generálu Slimovi do Imphalu a Kohimy.
Zde viz foto, na kterém je generálporučík Montagu Stopford, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.
Generálporučík Stopford dorazil do Imphalu ještě ten samý den, kdy porada skončila, a okamžitě byl pověřen velením nad územím Kohimy a Dimapuru. Stopford tehdy za svou prioritu považoval vybudování obrany zásobovacího střediska v Dimapuru a ochranu železnice vedoucí do Leda. Pro své tehdejší rozhodnutí, které bylo pro celou situaci tak neobyčejně důležité, měl tehdy Stopford jen velice málo času. Nařídil pak generálu Rankingovi, oblastnímu veliteli v Kohimě, aby ihned zajistil obranu Dimapuru a teprve poté měl zajišťovat i obranu v Kohimě!!! „Tento rozkaz vedl Rankinga ke katastrofickému rozhodnutí stáhnout brigádního generála Warrena a jeho 161. Brigádu z Kohimy a přesunout ji do Nichugardského průsmyku (Nichugard Pass), který ležel jižně od Dimapuru, tzn. Bránit Dimapur a Kohimu nechat opuštěnou.“.
Ve stejné době rokoval v Kohimě brigádní generál Warren a plukovník Richards spolu s tehdejším zástupcem komisaře v Kohimě, Charlesem Pawseym, který se již během předešlých let (připomínám, že Pawsey sloužil v Kohimě 20 let) snažil o zajištění obrany Kohimy. Pawsey byl tehdy skutečně rozhořčen, že padlo rozhodnutí přesunout 161. Brigádu do Dimapuru, neboť tak byli ohroženi nejen Nagajové, tak i oba assámské prapory bojující u Jessami a Kharasomu. Je celkem pochopitelné, že s Pawseym souhlasili Warren i Richardson, protože kdyby Kohima padla okamžitě by to znamenalo nebezpečí pro celou 14. armádu a Stilwellovy jednotky na severu. Generál Warren se však domníval, že i kdyby v Kohimě zůstala jen jeho jednotka a zajišťovala obranu města, měli by Japonci jen pramalou šanci projít. Prý si byl s tím tak jist, že dokonce žádal, zda by se mohl kvůli tomu setkat s generálem Slimem. Bylo 30. března 1944, když se Warren setkává s Rankingem, který po ostré hádce jeho žádost zamítá. Tehdy se některým důstojníkům zdálo, že je osud Kohimy a Nagajů zpečetěn a Warren, Pawsey a Richardson zažívají chvíle smutku a zoufalství.
I když generál Slim nesouhlasil s rozkazem generála Stopforda, který nařizoval stažení 161. Brigády z Kohimy a Dimapuru, podpořil jeho rozhodnutí proti všem místním velitelům. Generál Stopford, který velice dobře znal rychlost a směr pochodu japonských vojsk, považoval za moudré soustředit veškeré své síly v Dimapuru, „avšak ani on, ani Slim nemohli tušit, že se (japonský generál) Sató nechystá k útoku na Dimapur!“
V samotné praxi pak se vojáci z praporu Royal West Kent dali na pochod z Kohimy dne 31. března 1944, když v samotné Kohimě zanechali generálu Richardsovi jen slabou obranu – „gurkhskou rotu, rotu praporu Burma Regiment a několik dalších menších jednotek.“ Jediný klad v Kohimě tehdy byl, že tam byly velké zásoby potravy a munice. Problémem však mohl být, že v Kohimě mohly nastat nepříjemné potíže s vodou. Totiž blízko budovy komisařství stály velké kovové nádrže, které byly velice snadno napadnutelné.
Generál Richards dostal rozkaz, „aby držel Kohimu jak nejdéle to bude možné, neboť mu již brzy přijdou na pomoc jednotky z praporu Assam Regiment (to ale až skončí jejich nasazení u Jessamy)“. Generál Richards pro obranu považoval zaslání několika rolí ostnatého drátu, které pochopitelné, jako jednotky u Sangshaku, nedostal. Nakonec musel Pawsey, pln zoufalství, nucen požádat své přátele Nagaje, aby obranu všech bunkrů zajistili tak, že před ně zarazí špičaté kůly.
Již 4. dubna 1944 dorazily do Dimapuru prvé jednotky z 2. divize. V ten samý den začala také porada, na které se setkali Stopford, Ranking a generálmajor Grover, který velel příchozí 2. divizi. Když Stopfords zjistil, že se v obraně Dimapuru nahromadilo větší množství vojáků, než kolik obrana potřebovala, rozhodl se, že odvolá 161. brigádu a pošle ji zpět do Kohimy.
Historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str. 64, k tomu všemu píše, cituji:
„Jistě si dokážete představit, jakou odezvu to v řadách této jednotky vyvolalo (jako všechna šoupání tam a hned zpět). Při postupu do Kohimy potkávali muži z praporu RWK (The Royal West Kent Regiment) davy prchajících vojáků a civilistů, kterým jen sebrali zbraně a střelivo a nechali je jít. Ačkoli byli Japonci již takřka na dohled od Kohimy, rozhodl se podplukovník Lawerty co nejrychleji dorazit se svým praporem do města. Zanedlouho po jejich příchodu začali Japonci s ostřelováním a během krátké chvíle zničili mnoho nákladních aut. Takový byl tedy začátek jedné z největších bitev druhé světové války.“
Boje v západní Indii, severozápadní Barmě (Myanmar), japonských a Spojeneckých armád, sborů, divizí a pluků v roce 1944. Skica je volně na několika webech.
Bitva o Kohimu.
Byl začátek ledna roku 1944, když se 4. prapor The Royal West Kent Regiment, což byl vlastně teritoriální prapor vzniklý před II. světovou válkou, zúčastnil po boku 5. indické divize bojových akcí v Arakanu. Vojáci těchto útvarů se vlastně zapojili do bitvy o Tunel a v bojích jich tam padlo 200. Pak byli, ti co přežili ze 4. praporu, stejně jako zbytek vojáků 5. indické divize, převeleni z Arakanu do Assamu. Dne 29. března 1944 byla celá jednotka, a to i s vozy, mulami a zbraněmi a týlem naložena do letadel a přepravena do Dimapuru a již 30. března všichni dorazily do Kohimy.
Mapa obrany kohimského hřebenu, obrázek je volně na několika webech a zde byl zvětšen.
Okamžitě po svém příjezdu do Kohimy jim byl vymezen úsek, kde začali budovat zákopy a obranná postavení. Množily se totiž zprávy o japonském postupu. Historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str. 62, píše, cituji:
„Zatímco zaručené zprávy hovořily o velmi rychlém pochodu Japonců na Kohimu, byla 31. japonská divize pod velením generála Satoa na čas zastavena u Jessami a Kharasomu, téměř 50 kilometrů na východ od Kohimy. Zásluhu na dočasném zdržení japonského postupu mají prapory Assam Regiment a Assam Rifles, součást posádky Kohimě, které však byly relativně nezkušenými jednotkami.“
Většina historických spisovatelů, kteří se zabývají bitvami o Kohimu a Imphal, popisují Kohimu v roce 1944, jako malebné městečko, které leží přímo na hřebeni hor, přibližně v polovině cesty mezi Dimapurem na severozápadě a Imphalem na jihu.
Kohima samotná se nachází ve výšce 1 500 m.n.m., když v dané době bylo obehnáno hradbou hor vyšších než je samotné město, například je tam 3 000 metrů vysoká hora Pulabadze na jihozápadě.
Klikatá silnice vedoucí do Kohimy z Dimapuru se těsně před městem šplhá do strmého kopce a pak dál prochází kolem indické všeobecné nemocnice na IGH (Hospital) Spur. Středu města Kohimy v roce bitev (1944), tehdy dominovala velká a prostorná budova komisařství. Díky neobvyklému kopcovitému terénu byly v celém městě vybudovány terasy. No a konkrétně na terasách okolo komisařství se v té době nacházela také budova oblastního komisařství, tenisové kurty a Klub. Z domu Klubu patřícímu k tenisovému areálu byl krásný výhled na jih, kde ležely kopce, na kterých byly nedlouho před bitvami, které budou popisovány, vybudovány zásobovací sklady: „Garrison Hill, Kuki Piquet a Polní zásobovací stanice – Field Supply Depot (FSD).“ Ještě krátce po postavení jmenovaných skladů, byly zde také postaveny bambusové domky a nakonec také jakýsi „Sklad pro denní výdej – Daily Issue Store (DIS).“
Tehdejší zástupce komisaře, kterým byl Charles Pawsey, sloužil v Kohimě tehdy již 20 let a s místními lidmi, kteří žili v v opevněných vesnicích po okolí města, na vrcholcích hor okolo Kohimy, udržoval velmi dobré vztahy, což jak uvidíme, se velice vyplatilo oběma zainteresovaným stranám. Pawsey a Nagajové totiž v pozdějších dvou bitvách o město Kohimu sehráli velmi důležitou roli.
Sir Charles Ridle Pawsey, zástupce komisaře v Kohimě, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zvětšeno.
https://en.wikipedia.org/wiki/Charles_Pawsey
A nyní se zase ještě vracíme k 4. praporu The Royal West Kent Regiment (RWK), na samotný začátek jeho působení v oblasti. Když byl tehdy v březnu 1944, po celodenním kopání, dán vojákům rozkaz k okamžitému přesunu, poslali prý jednoho z vojáků na velitelství, aby se konkrétně zeptal: „Zda si konečně ti mizerní páprdové rozmyslí, co vlastně od nás chtějí“. Píše historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str. 63.
Jak se později ukázalo, nemohli tehdy vojáci tušit, že se měl jejich prapor stát obětí neshod na vyšších místech. Totiž „161. Brigáda, do které 4. prapor The Royal West Kent Regiment (RWK) náležel, stejně jako prapory 4/7 kšátrijský (4/7 Rajputs) a 1/1 pandžábský, spadaly pod velení brigádního generála Warena. Ten byl zděšen, když jednoho dne zjistil, že jeho (161. Brigáda) brigáda, jež byla součástí hrdé 5. Indické divize, má být vyčleněna pro jiné úkoly a dána pod velení oblastnímu důstojníkovi, generálu Rankingovi (oblastní či posádkoví důstojníci byli obvykle muži, kteří byli již příliš staří v bojující divizi). Ke strachu neměl daleko ani podplukovník Laverty, velitel praporu RWK, když se dozvěděl, že se má jeho prapor připojit k posádce v Kohimě, které velel plukovník Richards. Díky dalším podobným, osobním šarvátkám se již tak vážná situace ještě přiostřila.“
Dne 28. března 1944 se konala velitelská porada v Imphalu. Na této poradě se mimo běžných zásobovacích a válečných starostí dostalo i na postavení praporu Royal West Kent a generál Slim zde předložil k posouzení svoji předpověď dalšího postupu. Přímo řekl, že očekává, že Japonci ke Kohimě dorazí 3. dubna a do Dimapuru by pak mohli dorazit 10. dubna. Indické velitelství pak souhlasilo s vysláním XXXIII. sboru, který se skládal z 2. britské divize a čtyř samostatných brigád a jemuž velel generálporučík Montagu Stopford, na pomoc generálu Slimovi do Imphalu a Kohimy.
Zde viz foto, na kterém je generálporučík Montagu Stopford, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.
Generálporučík Stopford dorazil do Imphalu ještě ten samý den, kdy porada skončila, a okamžitě byl pověřen velením nad územím Kohimy a Dimapuru. Stopford tehdy za svou prioritu považoval vybudování obrany zásobovacího střediska v Dimapuru a ochranu železnice vedoucí do Leda. Pro své tehdejší rozhodnutí, které bylo pro celou situaci tak neobyčejně důležité, měl tehdy Stopford jen velice málo času. Nařídil pak generálu Rankingovi, oblastnímu veliteli v Kohimě, aby ihned zajistil obranu Dimapuru a teprve poté měl zajišťovat i obranu v Kohimě!!! „Tento rozkaz vedl Rankinga ke katastrofickému rozhodnutí stáhnout brigádního generála Warrena a jeho 161. Brigádu z Kohimy a přesunout ji do Nichugardského průsmyku (Nichugard Pass), který ležel jižně od Dimapuru, tzn. Bránit Dimapur a Kohimu nechat opuštěnou.“.
Ve stejné době rokoval v Kohimě brigádní generál Warren a plukovník Richards spolu s tehdejším zástupcem komisaře v Kohimě, Charlesem Pawseym, který se již během předešlých let (připomínám, že Pawsey sloužil v Kohimě 20 let) snažil o zajištění obrany Kohimy. Pawsey byl tehdy skutečně rozhořčen, že padlo rozhodnutí přesunout 161. Brigádu do Dimapuru, neboť tak byli ohroženi nejen Nagajové, tak i oba assámské prapory bojující u Jessami a Kharasomu. Je celkem pochopitelné, že s Pawseym souhlasili Warren i Richardson, protože kdyby Kohima padla okamžitě by to znamenalo nebezpečí pro celou 14. armádu a Stilwellovy jednotky na severu. Generál Warren se však domníval, že i kdyby v Kohimě zůstala jen jeho jednotka a zajišťovala obranu města, měli by Japonci jen pramalou šanci projít. Prý si byl s tím tak jist, že dokonce žádal, zda by se mohl kvůli tomu setkat s generálem Slimem. Bylo 30. března 1944, když se Warren setkává s Rankingem, který po ostré hádce jeho žádost zamítá. Tehdy se některým důstojníkům zdálo, že je osud Kohimy a Nagajů zpečetěn a Warren, Pawsey a Richardson zažívají chvíle smutku a zoufalství.
I když generál Slim nesouhlasil s rozkazem generála Stopforda, který nařizoval stažení 161. Brigády z Kohimy a Dimapuru, podpořil jeho rozhodnutí proti všem místním velitelům. Generál Stopford, který velice dobře znal rychlost a směr pochodu japonských vojsk, považoval za moudré soustředit veškeré své síly v Dimapuru, „avšak ani on, ani Slim nemohli tušit, že se (japonský generál) Sató nechystá k útoku na Dimapur!“
V samotné praxi pak se vojáci z praporu Royal West Kent dali na pochod z Kohimy dne 31. března 1944, když v samotné Kohimě zanechali generálu Richardsovi jen slabou obranu – „gurkhskou rotu, rotu praporu Burma Regiment a několik dalších menších jednotek.“ Jediný klad v Kohimě tehdy byl, že tam byly velké zásoby potravy a munice. Problémem však mohl být, že v Kohimě mohly nastat nepříjemné potíže s vodou. Totiž blízko budovy komisařství stály velké kovové nádrže, které byly velice snadno napadnutelné.
Generál Richards dostal rozkaz, „aby držel Kohimu jak nejdéle to bude možné, neboť mu již brzy přijdou na pomoc jednotky z praporu Assam Regiment (to ale až skončí jejich nasazení u Jessamy)“. Generál Richards pro obranu považoval zaslání několika rolí ostnatého drátu, které pochopitelné, jako jednotky u Sangshaku, nedostal. Nakonec musel Pawsey, pln zoufalství, nucen požádat své přátele Nagaje, aby obranu všech bunkrů zajistili tak, že před ně zarazí špičaté kůly.
Již 4. dubna 1944 dorazily do Dimapuru prvé jednotky z 2. divize. V ten samý den začala také porada, na které se setkali Stopford, Ranking a generálmajor Grover, který velel příchozí 2. divizi. Když Stopfords zjistil, že se v obraně Dimapuru nahromadilo větší množství vojáků, než kolik obrana potřebovala, rozhodl se, že odvolá 161. brigádu a pošle ji zpět do Kohimy.
Historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str. 64, k tomu všemu píše, cituji:
„Jistě si dokážete představit, jakou odezvu to v řadách této jednotky vyvolalo (jako všechna šoupání tam a hned zpět). Při postupu do Kohimy potkávali muži z praporu RWK (The Royal West Kent Regiment) davy prchajících vojáků a civilistů, kterým jen sebrali zbraně a střelivo a nechali je jít. Ačkoli byli Japonci již takřka na dohled od Kohimy, rozhodl se podplukovník Lawerty co nejrychleji dorazit se svým praporem do města. Zanedlouho po jejich příchodu začali Japonci s ostřelováním a během krátké chvíle zničili mnoho nákladních aut. Takový byl tedy začátek jedné z největších bitev druhé světové války.“