Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 25.
Napsal: 26/12/2022, 06:11
Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 25.
Boje v západní Indii, severozápadní Barmě (Myanmar), japonských a Spojeneckých armád, sborů, divizí a pluků v roce 1944. Skica je volně na několika webech.
V deníku první bitvy o Kohimu je pak jeden zvláště tragických příběhů, o takřka hromadném hrobu raněných spojeneckých vojáků, o které se také staral i doktor John Yong (viz konec Č 6.). K tomuto hrůznému příběhu je třeba jen malé vysvětlení, že k shromažďování raněných byl pro nedostatek místa vybudován značně hluboký zákop, který ležel v palebném pásmu japonských minometů, které byly umístěny na Jail Hillu. Nejprve miny Japonců vybuchovaly nedaleko hlubokého zákopu, kde leželi ti nejvíce a nejvážněji zranění vojáci. Pak se stalo, že jedna mina dopadla přímo do zákopu, kde právě leželi ti nejvážněji ranění. Když se pak nosiči a kopáči snažili zachránit ještě snad nějaké žijící těžce raněné, a dostat je tak z hromady roztrhaných těl, krvácejících končetin, ozývaly se odtud táhlé, bolestné výkřiky. Ale tento hrůzný incident nebyl z těch posledních. „Do operačního sálu, kde právě doktor dokončil hodinu a půl trvající amputaci nohy, dopadla další japonská mina. Nehodu nepřežil nikdo z přítomných.“ Napsal na str. 71., historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě.
Mapa obrany kohimského hřebenu, obrázek je volně na několika webech a zde byl zvětšen.
Pokračujme dál historickými informacemi, které jsou napsány stále ještě u dne 9. dubna 1944. Ten den Japonci stále stupňovali tlak na obránce Kohimy.
Zde viz foto, na kterém je generálporučík Montagu Stopfford, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.
A tento den se i sešel generál Stopford (velitel XXXIII. sboru) s generálem Groverem (velitel 2. divize).
Všichni již tehdy věděli, že na Kohimu neútočí jen jeden japonský pluk, jak bylo odhadováno, ale celá japonská 31. divize pod velením generála Satóa. Generál Grover se tehdy na schůzce zavázal, že co nejdříve zprůchodní silnici do Kohimy a zároveň plánoval, že na Japonce zaútočí svými dvěma brigádami.
U Jotsomy se ještě ve stejný den, Japonci snažili, nepřetržitými útoky zdolat obranu Spojenců, ale spojenecká kulometná palba a granáty je pokaždé s úspěchem odrazily. Během 5ti dnů, pak u Jostsomy ležela spousta hnijících mrtvých těl. V zápisech stojí, že v té samé době obránci v Kohimě věřili, že již každým okamžikem dorazí z Jotsomy spojenecké jednotky a osvobodí je. Jenomže v Jotsomě sevřené jednotky Spojenců zatím stále bojovaly jen o holé přežití.
Bylo 10. dubna 1944, když generál Grover přikázal brigádnímu generálu Hawkinsovi a jeho 5. Brigádě (prapory Worcesters, Dorsets a Cameron Higlanders), aby provedli ze svých pozic poblíž města Zubzy přesun směrem ke Kohimě. Generál Warren (velitel 161. divize) ve stejné době zamýšlel uskutečnit, a to na vlastní zodpovědnost, ústup celé posádky do Jotsomy, ale generál Grover to zamítl. Další den, tedy 11. dubna, se 5. Brigáda, asi určitě vůbec poprvé, zapojila také do bojových akcí, a i když vlastně vůbec nebojovala, utrpěla velké ztráty. Grover a Hawkins vykonali tehdy obhlídku okolního terénu – zjistili tak, že okolo jsou strmě se tyčící hory a prudce se svažující kopce porostlé džunglí. Jejich probuzení se prý bylo ohromující. Zjistili tím totiž, „že jejich předchozí plány, ve kterých k terénu vůbec nepřihlíželi, byli vždy vlastně příliš optimistické a naivní“.
Je tak určitě pochopitelné, že se všechna nebezpečí a záludnosti terénu, v období bitvy o Kohimu, museli objevit v celé své nahotě. Zápisy říkají, že: „Stopford si myslel, že Grover postupuje příliš pomalu, Grover si myslel, že Hawkins a jeho 5. Brigáda postupuje příliš pomalu, Hawkins si myslel, že jeho předsunutý prapor postupuje příliš pomalu, ale ani jeden z nich neznal terén, v němž postup probíhal.“
Je nutno říci, že mnoho bitev u Kohimy, ale i u Imphalu, nebylo bitvami práporů či brigád, ale velmi často se jednalo jen o bitvy mezi rotami či dokonce četami (právě podle povahy terénu). No a tak i 2. divize Spojenců se musela přizpůsobit zcela neznámému prostředí, nové taktice vedení boje a také dopravě všeho za pomocí mul. I proto obdržela 400 kusů těchto zvířat. Bylo to v době kdy 5. Brigáda dorazila do Zubzy.
V popisované době dubna 1944 se u Kohimy bez ustání bojovalo. Vojáci Royal West Kents podnikli další z četných protiútoků a vytlačili Japonce z budovy komisařství. Ve stejné době trpěla posádka nedostatkem vody, léků, střeliva a granátů. Velení muselo proto požádat o vzdušné zásobování. Jejich území s budovou komisařství bylo dlouhé jen 250 metrů a leželo mezi pozicemi na Garrison Hillu a Kuki Piquet. Tehdy o stejné zásobování požádala též obležená jednotka v Jotsomě. Letadla skutečně se zásobami přilétla a po pozorovacím letu nad Kohimou daly znamení, že spatřily místo kam mají zásoby být shozeny. A jak to celé dopadlo, popisuje historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, str. 71., cituji:
„Jaké pak bylo zděšení přihlížejících vojáků, když tolik potřebné cisterny s vodou, zásoby potravin a střeliva padly do rukou Japoncům.
Zanedlouho přilétla další letadla se zásobami, které se již nyní podařilo shodit na správné místo, avšak po otevření krabic vojáci zjistili, že jim bylo posláno střelivo pro 3,7 palcové houfnice (94 mm), které se nacházely v Jotsomě. Dalším, všeobecným zklamáním pak bylo, když Japonci začali s devastující palbou, při které použili spadlé střelivo a minomety ukořistěné nedlouho předtím“.
Japonci v druhé dekádě dubna pokračovali s útoky ze všech stran. Tehdy snad nejtěžší boje probíhaly na území okolo „Polní zásobovací stanice FSD", kde se Japoncům dařilo udržet se navzdory mohutnému protiútoku tří praporů (Royal West Kents, Kšátrijského a Assam Rifles). V celém ležení panovaly otřesné podmínky, zejména co se týká raněných, kteří museli ležet jen na holé zemi. Navíc ještě v v otevřeném terénu a byli tak častokrát zasaženi bombou, či nějakým granátem. Morálka ve spojeneckých praporech rapidně poklesla, neboť prý každý tušil, že se již z bojiště živý nedostane. Zde pak je popis dalšího dění, který nalezl historik David Rooney, a popsal je ve své knize - Vítězství v Barmě, str. 71., cituji:
„13. dubna vydal posádkový velitel plukovník Richards zvláštní rozkaz, ve kterém blahopřál všem vojákům, děkoval jim za jejich statečnost a prosil, aby vytrvali, protože pomoc se už blíží. Ve skutečnosti se až druhý den sešel s Lavertym a Warrenem a všichni souhlasili s tím, že pokud nebudou osvobozeni, z obležení se vlastními silami nedostanou. Věděli, že jim jde na pomoc 2. divize, ale obležená posádka začala mít pochybnosti o tom, zda tato životně důležitá pomoc vůbec do města dorazí. Prapor RWK stále bránil pozice na FSD proti nepřetržitým japonským výpadům. Palbu obvykle zahajoval, až když se nepřítel přiblížil na vzdálenost 15 metrů, neboť její účinnost tak byla daleko větší. Do ležení se dostalo vždy jen několik Japonců, kteří vzápětí podlehli přesile. Jeden muž z praporu RWK upadl při střelbě do bezvědomí a probral se ve chvíli, kdy do jeho zákopu skočil japonský důstojník. Počkal si na příhodný moment, zabil jej holýma rukama a poté se opět vrátil ke svému kulometu Bren. Pokud byly letouny Dakota hrdiny celé bitvy o Barmu, pak byly lehké kulomety Bren zachránci pěšáků při bojových akcích v džungli.“
Bohužel pomoc pro město Kohimu v druhé dekádě dubna stále nepřicházela a její obránci, každý další den, pod stále větším a větším tlakem japonské 31. divize generála Satóa, propadali stále větší skepsi a zoufalství. Zatím se však spojenečtí vojáci 2. divize generála Grovera museli na vlastní kůži přesvědčovat o tom, jak dobře umí Japonci umístit své bunkry. Přesto však i Japonci utrpěli mnohdy citelné ztráty, to jako při jednom útoku na Zubzu, dne 13. dubna 1944, kdy v tomto útoku ztratili „96 svých vojáků, ze 100 útočících“ a v zápisech se objevovala fakta, že podobně vysoké ztráty, „nebyly v jejich jednotkách během těchto bojů ničím vyjímečným“. Jinak 5. Brigáda (prapory Worcesters, Dorsets a Cameron Higlanders), pod velením brigádního generála Hawkinse postupovala nezadržitelně vpřed a 14. dubna již byla připravena k útoku na Zubzu. Byl to útok, kdy vojáci této brigády spoléhali hlavně na minomety, dělostřelectvo a tanky. Historik David Rooney, popsal ve své knize - Vítězství v Barmě, str. 71., útok následovně, cituji:
„Ve 12.30 zahájila palbu děla a k nim se záhy připojily minomety. Poté zahájily útok tanky, které se vzápětí dostaly až k hřebenu a Japonci byli nuceni vzít nohy na ramena. Tak byla z tohoto území vytlačena celá japonská rota. Ještě toho dne se jeden prapor (Dorsets) vydal k rychlému pochodu a spojil se s obránci v Jotsomě. Avšak i poté projevil Warren obavu o vojáky v Kohimě. Strachoval se zejména o prapor RWK. Z původně 600 mužů jich bylo 250 těžce raněných a čekalo na evakuaci.“
Ve stejné době si generál Warren (velitel 161. divize) „uvědomoval nutnost, s kterou musí být vojáci co nejrychleji vysvobozeni z obležené Kohimy“. Stejně tak si byl Warren vědom velkého nebezpečí, které hrozilo z přítomnosti japonského dělostřelectva na Marema Ridge, ze kterého se daly velmi snadno kontrolovat přístupové cesty do města Kohima. Proto, nebo i možno říci přesto, generál Waren rozhodl, že datum osvobozovací akce posune, z 16. na 17. duben.
„Nevěděl však o tvrdých a krvavých bojích, které sváděli obránci Kohimy s Japonci, o útocích a náhlých obratech v bitvách a o stále se zmenšujícím území, které posádka v Kohimě bránila. 16. dubna provedla protiútok smíšená jednotka narychlo sestavená z praporů Assam Regiments a Assam Rifles (poblíž budovy komisařství a tenisových kurtů). Polní zásobovací stanici FSD měl stále v držení Royal West Kents, ale byl pomalu vytlačován stále dorážejícími Japonci. A když se pak ten den dozvěděli, že Warren znovu posunul datum osvobozovacích akcí, začali se vojáci ptát, kolik krve ještě musí být prolito.“
Boje v západní Indii, severozápadní Barmě (Myanmar), japonských a Spojeneckých armád, sborů, divizí a pluků v roce 1944. Skica je volně na několika webech.
V deníku první bitvy o Kohimu je pak jeden zvláště tragických příběhů, o takřka hromadném hrobu raněných spojeneckých vojáků, o které se také staral i doktor John Yong (viz konec Č 6.). K tomuto hrůznému příběhu je třeba jen malé vysvětlení, že k shromažďování raněných byl pro nedostatek místa vybudován značně hluboký zákop, který ležel v palebném pásmu japonských minometů, které byly umístěny na Jail Hillu. Nejprve miny Japonců vybuchovaly nedaleko hlubokého zákopu, kde leželi ti nejvíce a nejvážněji zranění vojáci. Pak se stalo, že jedna mina dopadla přímo do zákopu, kde právě leželi ti nejvážněji ranění. Když se pak nosiči a kopáči snažili zachránit ještě snad nějaké žijící těžce raněné, a dostat je tak z hromady roztrhaných těl, krvácejících končetin, ozývaly se odtud táhlé, bolestné výkřiky. Ale tento hrůzný incident nebyl z těch posledních. „Do operačního sálu, kde právě doktor dokončil hodinu a půl trvající amputaci nohy, dopadla další japonská mina. Nehodu nepřežil nikdo z přítomných.“ Napsal na str. 71., historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě.
Mapa obrany kohimského hřebenu, obrázek je volně na několika webech a zde byl zvětšen.
Pokračujme dál historickými informacemi, které jsou napsány stále ještě u dne 9. dubna 1944. Ten den Japonci stále stupňovali tlak na obránce Kohimy.
Zde viz foto, na kterém je generálporučík Montagu Stopfford, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.
A tento den se i sešel generál Stopford (velitel XXXIII. sboru) s generálem Groverem (velitel 2. divize).
Všichni již tehdy věděli, že na Kohimu neútočí jen jeden japonský pluk, jak bylo odhadováno, ale celá japonská 31. divize pod velením generála Satóa. Generál Grover se tehdy na schůzce zavázal, že co nejdříve zprůchodní silnici do Kohimy a zároveň plánoval, že na Japonce zaútočí svými dvěma brigádami.
U Jotsomy se ještě ve stejný den, Japonci snažili, nepřetržitými útoky zdolat obranu Spojenců, ale spojenecká kulometná palba a granáty je pokaždé s úspěchem odrazily. Během 5ti dnů, pak u Jostsomy ležela spousta hnijících mrtvých těl. V zápisech stojí, že v té samé době obránci v Kohimě věřili, že již každým okamžikem dorazí z Jotsomy spojenecké jednotky a osvobodí je. Jenomže v Jotsomě sevřené jednotky Spojenců zatím stále bojovaly jen o holé přežití.
Bylo 10. dubna 1944, když generál Grover přikázal brigádnímu generálu Hawkinsovi a jeho 5. Brigádě (prapory Worcesters, Dorsets a Cameron Higlanders), aby provedli ze svých pozic poblíž města Zubzy přesun směrem ke Kohimě. Generál Warren (velitel 161. divize) ve stejné době zamýšlel uskutečnit, a to na vlastní zodpovědnost, ústup celé posádky do Jotsomy, ale generál Grover to zamítl. Další den, tedy 11. dubna, se 5. Brigáda, asi určitě vůbec poprvé, zapojila také do bojových akcí, a i když vlastně vůbec nebojovala, utrpěla velké ztráty. Grover a Hawkins vykonali tehdy obhlídku okolního terénu – zjistili tak, že okolo jsou strmě se tyčící hory a prudce se svažující kopce porostlé džunglí. Jejich probuzení se prý bylo ohromující. Zjistili tím totiž, „že jejich předchozí plány, ve kterých k terénu vůbec nepřihlíželi, byli vždy vlastně příliš optimistické a naivní“.
Je tak určitě pochopitelné, že se všechna nebezpečí a záludnosti terénu, v období bitvy o Kohimu, museli objevit v celé své nahotě. Zápisy říkají, že: „Stopford si myslel, že Grover postupuje příliš pomalu, Grover si myslel, že Hawkins a jeho 5. Brigáda postupuje příliš pomalu, Hawkins si myslel, že jeho předsunutý prapor postupuje příliš pomalu, ale ani jeden z nich neznal terén, v němž postup probíhal.“
Je nutno říci, že mnoho bitev u Kohimy, ale i u Imphalu, nebylo bitvami práporů či brigád, ale velmi často se jednalo jen o bitvy mezi rotami či dokonce četami (právě podle povahy terénu). No a tak i 2. divize Spojenců se musela přizpůsobit zcela neznámému prostředí, nové taktice vedení boje a také dopravě všeho za pomocí mul. I proto obdržela 400 kusů těchto zvířat. Bylo to v době kdy 5. Brigáda dorazila do Zubzy.
V popisované době dubna 1944 se u Kohimy bez ustání bojovalo. Vojáci Royal West Kents podnikli další z četných protiútoků a vytlačili Japonce z budovy komisařství. Ve stejné době trpěla posádka nedostatkem vody, léků, střeliva a granátů. Velení muselo proto požádat o vzdušné zásobování. Jejich území s budovou komisařství bylo dlouhé jen 250 metrů a leželo mezi pozicemi na Garrison Hillu a Kuki Piquet. Tehdy o stejné zásobování požádala též obležená jednotka v Jotsomě. Letadla skutečně se zásobami přilétla a po pozorovacím letu nad Kohimou daly znamení, že spatřily místo kam mají zásoby být shozeny. A jak to celé dopadlo, popisuje historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, str. 71., cituji:
„Jaké pak bylo zděšení přihlížejících vojáků, když tolik potřebné cisterny s vodou, zásoby potravin a střeliva padly do rukou Japoncům.
Zanedlouho přilétla další letadla se zásobami, které se již nyní podařilo shodit na správné místo, avšak po otevření krabic vojáci zjistili, že jim bylo posláno střelivo pro 3,7 palcové houfnice (94 mm), které se nacházely v Jotsomě. Dalším, všeobecným zklamáním pak bylo, když Japonci začali s devastující palbou, při které použili spadlé střelivo a minomety ukořistěné nedlouho předtím“.
Japonci v druhé dekádě dubna pokračovali s útoky ze všech stran. Tehdy snad nejtěžší boje probíhaly na území okolo „Polní zásobovací stanice FSD", kde se Japoncům dařilo udržet se navzdory mohutnému protiútoku tří praporů (Royal West Kents, Kšátrijského a Assam Rifles). V celém ležení panovaly otřesné podmínky, zejména co se týká raněných, kteří museli ležet jen na holé zemi. Navíc ještě v v otevřeném terénu a byli tak častokrát zasaženi bombou, či nějakým granátem. Morálka ve spojeneckých praporech rapidně poklesla, neboť prý každý tušil, že se již z bojiště živý nedostane. Zde pak je popis dalšího dění, který nalezl historik David Rooney, a popsal je ve své knize - Vítězství v Barmě, str. 71., cituji:
„13. dubna vydal posádkový velitel plukovník Richards zvláštní rozkaz, ve kterém blahopřál všem vojákům, děkoval jim za jejich statečnost a prosil, aby vytrvali, protože pomoc se už blíží. Ve skutečnosti se až druhý den sešel s Lavertym a Warrenem a všichni souhlasili s tím, že pokud nebudou osvobozeni, z obležení se vlastními silami nedostanou. Věděli, že jim jde na pomoc 2. divize, ale obležená posádka začala mít pochybnosti o tom, zda tato životně důležitá pomoc vůbec do města dorazí. Prapor RWK stále bránil pozice na FSD proti nepřetržitým japonským výpadům. Palbu obvykle zahajoval, až když se nepřítel přiblížil na vzdálenost 15 metrů, neboť její účinnost tak byla daleko větší. Do ležení se dostalo vždy jen několik Japonců, kteří vzápětí podlehli přesile. Jeden muž z praporu RWK upadl při střelbě do bezvědomí a probral se ve chvíli, kdy do jeho zákopu skočil japonský důstojník. Počkal si na příhodný moment, zabil jej holýma rukama a poté se opět vrátil ke svému kulometu Bren. Pokud byly letouny Dakota hrdiny celé bitvy o Barmu, pak byly lehké kulomety Bren zachránci pěšáků při bojových akcích v džungli.“
Bohužel pomoc pro město Kohimu v druhé dekádě dubna stále nepřicházela a její obránci, každý další den, pod stále větším a větším tlakem japonské 31. divize generála Satóa, propadali stále větší skepsi a zoufalství. Zatím se však spojenečtí vojáci 2. divize generála Grovera museli na vlastní kůži přesvědčovat o tom, jak dobře umí Japonci umístit své bunkry. Přesto však i Japonci utrpěli mnohdy citelné ztráty, to jako při jednom útoku na Zubzu, dne 13. dubna 1944, kdy v tomto útoku ztratili „96 svých vojáků, ze 100 útočících“ a v zápisech se objevovala fakta, že podobně vysoké ztráty, „nebyly v jejich jednotkách během těchto bojů ničím vyjímečným“. Jinak 5. Brigáda (prapory Worcesters, Dorsets a Cameron Higlanders), pod velením brigádního generála Hawkinse postupovala nezadržitelně vpřed a 14. dubna již byla připravena k útoku na Zubzu. Byl to útok, kdy vojáci této brigády spoléhali hlavně na minomety, dělostřelectvo a tanky. Historik David Rooney, popsal ve své knize - Vítězství v Barmě, str. 71., útok následovně, cituji:
„Ve 12.30 zahájila palbu děla a k nim se záhy připojily minomety. Poté zahájily útok tanky, které se vzápětí dostaly až k hřebenu a Japonci byli nuceni vzít nohy na ramena. Tak byla z tohoto území vytlačena celá japonská rota. Ještě toho dne se jeden prapor (Dorsets) vydal k rychlému pochodu a spojil se s obránci v Jotsomě. Avšak i poté projevil Warren obavu o vojáky v Kohimě. Strachoval se zejména o prapor RWK. Z původně 600 mužů jich bylo 250 těžce raněných a čekalo na evakuaci.“
Ve stejné době si generál Warren (velitel 161. divize) „uvědomoval nutnost, s kterou musí být vojáci co nejrychleji vysvobozeni z obležené Kohimy“. Stejně tak si byl Warren vědom velkého nebezpečí, které hrozilo z přítomnosti japonského dělostřelectva na Marema Ridge, ze kterého se daly velmi snadno kontrolovat přístupové cesty do města Kohima. Proto, nebo i možno říci přesto, generál Waren rozhodl, že datum osvobozovací akce posune, z 16. na 17. duben.
„Nevěděl však o tvrdých a krvavých bojích, které sváděli obránci Kohimy s Japonci, o útocích a náhlých obratech v bitvách a o stále se zmenšujícím území, které posádka v Kohimě bránila. 16. dubna provedla protiútok smíšená jednotka narychlo sestavená z praporů Assam Regiments a Assam Rifles (poblíž budovy komisařství a tenisových kurtů). Polní zásobovací stanici FSD měl stále v držení Royal West Kents, ale byl pomalu vytlačován stále dorážejícími Japonci. A když se pak ten den dozvěděli, že Warren znovu posunul datum osvobozovacích akcí, začali se vojáci ptát, kolik krve ještě musí být prolito.“