Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 28.
Napsal: 2/1/2023, 06:38
Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 28.
Boje v západní Indii, severozápadní Barmě (Myanmar), japonských a Spojeneckých armád, sborů, divizí a pluků v roce 1944. Skica je volně na několika webech.
Jestliže dál listujeme historickou literaturou, která zachycuje dubnové boje o Kohimu, dozvíme se i navazující skutečnosti popsané mnou v Č 27., na konci. Pokračování popsaných bojů říká, že vojáci praporu Royal Berkshires podnikli útok, který pak nebyl tak krvavý, jako byl ten, který podnikli, 23. dubna 1944 Durhamští. Britům z praporu Royal Berkshires, se podařilo zlikvidovat velké množství japonských vojáků a důstojníků z 58. pluku (31. divize), když jejich vlastní ztráty byly skutečně na tato místa jen nepatrné.
Další ráno po výše popsaných útocích, 24. dubna 1944, velitel japonské 31. divize, generál Sató, obdržel zprávu o ztrátách při útocích. Výsledek obou útoků byl: „4 ze 7 rot, které se těchto útoků zúčastnily, byly vytlačeny a žádné území získáno nebylo. Divize si již nemohla dovolit ztratit větší množství mužů a Satoovi nezbývalo, než se rozhodnout, zda má uposlechnout Mutagučiho rozkazů a poslat jeden z pluků k Imphalu, kde operovala 15. divize.“ Píše historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str. 78.
Ve stejné době plánoval generál Grover, velitel britské 2. divize, že ke koordinovanému útoku na Kohimu rozestaví brigády své divize následovně:
6. Brigáda (prapory Royal Berks, Royal Welch Fusillers, Durham Light Infantry) podporována tanky měla za úkol postoupit k Polní zásobovací stanici FSD a na Jail Hill.
5. Brigáda (prapory Worcesters, Dorsets, Camerons) měla za úkol postoupit obloukem k severu a zaútočit na nagojskou vesnici, kterou držely v té době japonské předsunuté oddíly ze Satoovy divize.
4. Brigáda (prapory Royal Scots, Royal Norfolks, prapor Lancashire Fusiliers byl přidělen k 5. Brigádě) se měla přesunout velkým obloukem přes vesnici Khonoma až na horu Pulebadze a odtud měla zaútočit a obsadit Aradura Spur, a tím zablokovat cestu, která vedla z Kohimy na jih k Imphalu.
Jedním ze závažných faktorů, které však nebyly do plánu 2. Divize započítány, byla rychlost, „s jakou se ta která jednotka byla vůbec schopna přesunout se přes neprostupnou džungli, která pokrývala kopcovitý terén na západ od Kohimy“.
Zde viz náčrt prostoru, kde se odehrávala většina popisovaných bitev, náčrt je volně na mnoha webech, zde byl pro Palbu zvětšen.
Generál J. M. Lavrence Grover, velitel 2. indické pěší divize, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zvětšeno.
U 4. Brigády se zjistilo, že i když byly její oddíly popoháněny k co největšímu výkonu, a večer byly zcela vyčerpány, podařilo by se je přesunout za 1 den, jen asi o něco méně než o 2 kilometry. Příjemným zjištěním na druhé straně bylo, že oddíly poznaly, jak jsou Nagajové pohostinní a milí. Díky tomu, že se většinou znali se správcem Pawseyem z Kohimy, vstoupilo 300 nadšených nagajských mužů do britských jednotek, kde pak sloužili jako nosiči a průvodci. V době, kdy probíhaly bitvy, pak dokonce odnášeli raněné do bezpečí. Jejich pomoc stejným způsobem přivítali i muži z praporů Royal Scots a Royal Norfolks, kteří se vydali na pochod k hoře Pulabadze. Nagajové je dokonce varovali, že cestu, kterou si pro svůj pochod vybrali a která tehdy vedla přes neprostupnou džungli, neznají ani sami místní obyvatelé. Jenomže Britové trvali na svém. Nagajové, jak zněly zápisy, nikdy nechtěli za svou pomoc žádné peníze Avšak velitel britské 2. divize generál Grover, se postaral o to, že kdo pracoval z Nagajů pro britskou armádu, vždy dostal nějaké peníze.
Sir Charles Ridle Pawsey, zástupce komisaře v Kohimě, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zvětšeno.
https://en.wikipedia.org/wiki/Charles_Pawsey
V zápisech praporu Royal Norfolks se zachovaly i neshody a jeden větší incident, který popsal historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str. 79., cituji:
„Když se prapor Royal Norfolks připravoval na svůj pochod, došlo k incidentu, jenž velmi dobře ilustruje napjatou situaci, která zde těsně před vypuknutím bitvy panovala. Vojákům bylo přikázáno, aby si vzali zásoby na dva dny, 100 ostrých nábojů 3 palcové munice a dva granáty. Všichni již byli připraveni k odchodu, když velící důstojník Bob Scott, který tím snad myslel na pohodlí vojáků, vydal rozkaz, aby si vojáci vzali místo plechových přileb špičaté klobouky z rákosu. Úřední lékař však trval na tom, aby všichni muži měli na hlavách helmy, v čemž ho podpořil Grover. Není nutno zdůrazňovat, kdo na tyto zmatky ve vedení doplatil nejvíce, a že se řadoví vojáci začali na své nadřízené dívat s určitou nedůvěrou.“
Již ta prvá část pochodu praporů nebyla zrovna vůbec nějakou jednoduchou záležitostí. Pochod začínal totiž v noci a za neustálého deště a navíc v naprosto neschůdném terénu, kde za nějakou dobu ztratili cestu i nagajští průvodci. Čety a roty byly pak roztroušeny po celé trase pochodu. Než vůbec dosáhly vesnice Khonoma, panoval již mezi jednotlivými oddíly naprostý chaos. Hned další den, aby se vyrovnal časový deficit z minulé noci, byli svými důstojníky nuceni k většímu výkonu všichni vojáci, to přesto, že byli již na pokraji svých sil. Při pochodu si museli častokrát krátit cestu v takřka neprostupné džungli, přičemž nesli poměrně těžké náklady. Navíc stoupali i do 300 metrových svahů, ve vlhkém, dusném oparu a srdce jim při tom pumpovala jako o závod. Mnozí později přiznávali, že skoro necítili své nohy. Byl to rozdíl proti Nagajům, kteří byli celou cestu veselí a příkré svahy zvládali bez sebemenších problémů. Druhou noc pochodu strávili vojáci v provizorním táboře, neboť pro celkovou únavu nebyl další postup bez odpočinku možný. Všem byla zima, bylo vlhko, a je jasné, že nikdo si nemohl rozdělat oheň. Živit se mohli jen z vlhkých a rozlámaných sušenek, které zapíjeli vlažným čajem, nebo dostali jen studený guláš. Všichni přiznávali, že mnoho sil do dalšího dne vůbec nenabrali.
V zápise také stojí, že po několika dnech velmi namáhavého a nepříliš rychlého pochodu džunglí, navíc v hornatém terénu, při kterém museli překonávat výškové nerovnosti několika set metrů, si i brigádní generál Goschen uvědomil, že jsou jeho vojáci již na pokraji sil a proto nařídil jednodenní odpočinek. O kus dál se dozvíme, že tento jednodenní odpočinek příliš nikomu nepomohl. Navíc morálka se také nijak významně nepozvedla, i proto, že celá jednotka procházela ve vlhkém, oparem zahaleném údolí, které tam bylo navíc zarostlé slizkou, k lidem nepřátelskou vegetací. Vojáci velmi rychle našli pro okolní vegetaci a v nevalně vypadající název, kterému říkali „Údolí smrti“, nebo „Šťastné údolí“. To podle toho kdo jaký zastával druh humoru.
V popisovaném údolí narazili na japonskou hlídku a začaly problémy. Byla z toho přestřelka, ze které sice britská vojska vyšla vítězně, jenomže pro Japonce měl tento „příběh“ daleko větší význam (ale až po tomto setkání v boji). Prostě proto, že se pochod do Khonomy přestal být tajemstvím a Nagajové, kterým při boji zahynuli dva muži (nosiči), od jednotky odešli.
„Jeden z účastníků tohoto pochodu, Phil Dewey, který byl u Norfolků (Royal Norfolk), jako spojka, a byl tedy povinen nosit u sebe vysílačku, vzpomíná, že během tohoto příšerného pochodu a následné bitvy nikdy nevystřelil a ani nebyl zasažen. Pouze jeho vysílačku prý poškodila jakási zbloudilá kulka. Dále si vzpomíná na to, jak v jednom zaplaveném zákopu, aniž by předtím někdy ochutnal alkohol, do sebe naráz vyprázdnil celý svůj příděl rumu, a jak se mu za chvíli rozlilo po celém těle příjemné teplo. Další z účastníků, H. May, pracoval ve své rotě jako trubač a během bitev musel dávat signály, jako například: dvoupalcové minomety – vystřelit!, třípalcové minomety – vystřelit!, postup!, ústup!, a mnoho dalších.
Tento vysilující pochod skončil až příchodem obou praporů na okraj Aradura Spur. Vojáci dorazili na tato místa ve stavu naprostého vyčerpání, ale téměř ihned po svém příchodu byli napadeni japonskými vojsky.“
Ve stejné době, kdy se 4. Brigáda blížila Aradura Spur, dala se 5. Brigáda (prapory Worcesters, Lancashire Fusiliers, Camerons) na pochod z městečka Mereny směrem k nagojské vesnici. Tito vojáci si prožili mnoho těžkých chvil, neboť neměli žádné zkušenosti s pohyby v džungli. Je až překvapivé, jak říkají historické zápisy, že přesto svého cíle vojáci dosáhli, aniž se o tom Japonci dozvěděli. Ti totiž ve skutečnosti vůbec neočekávali, že by Britové mohli být již tak daleko vepředu.
Hlídka vojáků praporu Worcesters narazila při své obchůzce na jednoho japonského důstojníka, který seděl před svým stanem a právě přepočítával žold pro svou četu. Hlídka na něho po chvíli zaútočila a přitom zlikvidovala celou jeho jednotku. Peníze si pak odnesly do svého tábora i s mnoha dalšími cennými dokumenty. Celá 4. Brigáda pak zalehla, pozorovala a postupně i likvidovala všechny další japonské jednotky, které takto postupně přicházely do Meremy.
V zápise se pak dozvíme, že v konečné fázi bitvy o Kohimu bylo pak velmi snadno vybojováno mnoho důležitých vítězství. Dne 26. dubna byly prapory Worcesters, Lancashire Fusiliers utábořeny na kopci a vojáci byli připraveni na přijetí prvního nákladu leteckého zásobování, stejně jako na zásobovací pomoc, kterou jim zprostředkovávali neúnavní Nagajové.
V dalším textu píše historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str. 80., cituji:
„V době, kdy 4. a 5. Brigáda, postupovaly směrem ke svým cílovým pozicím, byla 6. Brigáda (prapory Berkshires, Dorsets a Durhams) nucena podstoupit několik tvrdých bojů s Japonci, a to zejména u budovy komisařství v samotné Kohimě. Tento terén, kde zemřelo tolik Japonců, Britů a Indů byl velmi neschůdný, neboť jej v podstatě tvořily několik metrů vysoké schody ležící mezi čtyřmi hlavními terasami – Klubem, tenisovými kurty, budovou komisařství a vstupní silnicí. Boj probíhal ve dne i v noci. Protivníci od sebe většinou nebyli vzdáleni více jak 20 metrů a obě strany měly velké ztráty. Japonci současně útočili na pozice na Garisson Hillu, které měl v držení prapor Durham Light Inflantry.“
Boje v západní Indii, severozápadní Barmě (Myanmar), japonských a Spojeneckých armád, sborů, divizí a pluků v roce 1944. Skica je volně na několika webech.
Jestliže dál listujeme historickou literaturou, která zachycuje dubnové boje o Kohimu, dozvíme se i navazující skutečnosti popsané mnou v Č 27., na konci. Pokračování popsaných bojů říká, že vojáci praporu Royal Berkshires podnikli útok, který pak nebyl tak krvavý, jako byl ten, který podnikli, 23. dubna 1944 Durhamští. Britům z praporu Royal Berkshires, se podařilo zlikvidovat velké množství japonských vojáků a důstojníků z 58. pluku (31. divize), když jejich vlastní ztráty byly skutečně na tato místa jen nepatrné.
Další ráno po výše popsaných útocích, 24. dubna 1944, velitel japonské 31. divize, generál Sató, obdržel zprávu o ztrátách při útocích. Výsledek obou útoků byl: „4 ze 7 rot, které se těchto útoků zúčastnily, byly vytlačeny a žádné území získáno nebylo. Divize si již nemohla dovolit ztratit větší množství mužů a Satoovi nezbývalo, než se rozhodnout, zda má uposlechnout Mutagučiho rozkazů a poslat jeden z pluků k Imphalu, kde operovala 15. divize.“ Píše historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str. 78.
Ve stejné době plánoval generál Grover, velitel britské 2. divize, že ke koordinovanému útoku na Kohimu rozestaví brigády své divize následovně:
6. Brigáda (prapory Royal Berks, Royal Welch Fusillers, Durham Light Infantry) podporována tanky měla za úkol postoupit k Polní zásobovací stanici FSD a na Jail Hill.
5. Brigáda (prapory Worcesters, Dorsets, Camerons) měla za úkol postoupit obloukem k severu a zaútočit na nagojskou vesnici, kterou držely v té době japonské předsunuté oddíly ze Satoovy divize.
4. Brigáda (prapory Royal Scots, Royal Norfolks, prapor Lancashire Fusiliers byl přidělen k 5. Brigádě) se měla přesunout velkým obloukem přes vesnici Khonoma až na horu Pulebadze a odtud měla zaútočit a obsadit Aradura Spur, a tím zablokovat cestu, která vedla z Kohimy na jih k Imphalu.
Jedním ze závažných faktorů, které však nebyly do plánu 2. Divize započítány, byla rychlost, „s jakou se ta která jednotka byla vůbec schopna přesunout se přes neprostupnou džungli, která pokrývala kopcovitý terén na západ od Kohimy“.
Zde viz náčrt prostoru, kde se odehrávala většina popisovaných bitev, náčrt je volně na mnoha webech, zde byl pro Palbu zvětšen.
Generál J. M. Lavrence Grover, velitel 2. indické pěší divize, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zvětšeno.
U 4. Brigády se zjistilo, že i když byly její oddíly popoháněny k co největšímu výkonu, a večer byly zcela vyčerpány, podařilo by se je přesunout za 1 den, jen asi o něco méně než o 2 kilometry. Příjemným zjištěním na druhé straně bylo, že oddíly poznaly, jak jsou Nagajové pohostinní a milí. Díky tomu, že se většinou znali se správcem Pawseyem z Kohimy, vstoupilo 300 nadšených nagajských mužů do britských jednotek, kde pak sloužili jako nosiči a průvodci. V době, kdy probíhaly bitvy, pak dokonce odnášeli raněné do bezpečí. Jejich pomoc stejným způsobem přivítali i muži z praporů Royal Scots a Royal Norfolks, kteří se vydali na pochod k hoře Pulabadze. Nagajové je dokonce varovali, že cestu, kterou si pro svůj pochod vybrali a která tehdy vedla přes neprostupnou džungli, neznají ani sami místní obyvatelé. Jenomže Britové trvali na svém. Nagajové, jak zněly zápisy, nikdy nechtěli za svou pomoc žádné peníze Avšak velitel britské 2. divize generál Grover, se postaral o to, že kdo pracoval z Nagajů pro britskou armádu, vždy dostal nějaké peníze.
Sir Charles Ridle Pawsey, zástupce komisaře v Kohimě, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zvětšeno.
https://en.wikipedia.org/wiki/Charles_Pawsey
V zápisech praporu Royal Norfolks se zachovaly i neshody a jeden větší incident, který popsal historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str. 79., cituji:
„Když se prapor Royal Norfolks připravoval na svůj pochod, došlo k incidentu, jenž velmi dobře ilustruje napjatou situaci, která zde těsně před vypuknutím bitvy panovala. Vojákům bylo přikázáno, aby si vzali zásoby na dva dny, 100 ostrých nábojů 3 palcové munice a dva granáty. Všichni již byli připraveni k odchodu, když velící důstojník Bob Scott, který tím snad myslel na pohodlí vojáků, vydal rozkaz, aby si vojáci vzali místo plechových přileb špičaté klobouky z rákosu. Úřední lékař však trval na tom, aby všichni muži měli na hlavách helmy, v čemž ho podpořil Grover. Není nutno zdůrazňovat, kdo na tyto zmatky ve vedení doplatil nejvíce, a že se řadoví vojáci začali na své nadřízené dívat s určitou nedůvěrou.“
Již ta prvá část pochodu praporů nebyla zrovna vůbec nějakou jednoduchou záležitostí. Pochod začínal totiž v noci a za neustálého deště a navíc v naprosto neschůdném terénu, kde za nějakou dobu ztratili cestu i nagajští průvodci. Čety a roty byly pak roztroušeny po celé trase pochodu. Než vůbec dosáhly vesnice Khonoma, panoval již mezi jednotlivými oddíly naprostý chaos. Hned další den, aby se vyrovnal časový deficit z minulé noci, byli svými důstojníky nuceni k většímu výkonu všichni vojáci, to přesto, že byli již na pokraji svých sil. Při pochodu si museli častokrát krátit cestu v takřka neprostupné džungli, přičemž nesli poměrně těžké náklady. Navíc stoupali i do 300 metrových svahů, ve vlhkém, dusném oparu a srdce jim při tom pumpovala jako o závod. Mnozí později přiznávali, že skoro necítili své nohy. Byl to rozdíl proti Nagajům, kteří byli celou cestu veselí a příkré svahy zvládali bez sebemenších problémů. Druhou noc pochodu strávili vojáci v provizorním táboře, neboť pro celkovou únavu nebyl další postup bez odpočinku možný. Všem byla zima, bylo vlhko, a je jasné, že nikdo si nemohl rozdělat oheň. Živit se mohli jen z vlhkých a rozlámaných sušenek, které zapíjeli vlažným čajem, nebo dostali jen studený guláš. Všichni přiznávali, že mnoho sil do dalšího dne vůbec nenabrali.
V zápise také stojí, že po několika dnech velmi namáhavého a nepříliš rychlého pochodu džunglí, navíc v hornatém terénu, při kterém museli překonávat výškové nerovnosti několika set metrů, si i brigádní generál Goschen uvědomil, že jsou jeho vojáci již na pokraji sil a proto nařídil jednodenní odpočinek. O kus dál se dozvíme, že tento jednodenní odpočinek příliš nikomu nepomohl. Navíc morálka se také nijak významně nepozvedla, i proto, že celá jednotka procházela ve vlhkém, oparem zahaleném údolí, které tam bylo navíc zarostlé slizkou, k lidem nepřátelskou vegetací. Vojáci velmi rychle našli pro okolní vegetaci a v nevalně vypadající název, kterému říkali „Údolí smrti“, nebo „Šťastné údolí“. To podle toho kdo jaký zastával druh humoru.
V popisovaném údolí narazili na japonskou hlídku a začaly problémy. Byla z toho přestřelka, ze které sice britská vojska vyšla vítězně, jenomže pro Japonce měl tento „příběh“ daleko větší význam (ale až po tomto setkání v boji). Prostě proto, že se pochod do Khonomy přestal být tajemstvím a Nagajové, kterým při boji zahynuli dva muži (nosiči), od jednotky odešli.
„Jeden z účastníků tohoto pochodu, Phil Dewey, který byl u Norfolků (Royal Norfolk), jako spojka, a byl tedy povinen nosit u sebe vysílačku, vzpomíná, že během tohoto příšerného pochodu a následné bitvy nikdy nevystřelil a ani nebyl zasažen. Pouze jeho vysílačku prý poškodila jakási zbloudilá kulka. Dále si vzpomíná na to, jak v jednom zaplaveném zákopu, aniž by předtím někdy ochutnal alkohol, do sebe naráz vyprázdnil celý svůj příděl rumu, a jak se mu za chvíli rozlilo po celém těle příjemné teplo. Další z účastníků, H. May, pracoval ve své rotě jako trubač a během bitev musel dávat signály, jako například: dvoupalcové minomety – vystřelit!, třípalcové minomety – vystřelit!, postup!, ústup!, a mnoho dalších.
Tento vysilující pochod skončil až příchodem obou praporů na okraj Aradura Spur. Vojáci dorazili na tato místa ve stavu naprostého vyčerpání, ale téměř ihned po svém příchodu byli napadeni japonskými vojsky.“
Ve stejné době, kdy se 4. Brigáda blížila Aradura Spur, dala se 5. Brigáda (prapory Worcesters, Lancashire Fusiliers, Camerons) na pochod z městečka Mereny směrem k nagojské vesnici. Tito vojáci si prožili mnoho těžkých chvil, neboť neměli žádné zkušenosti s pohyby v džungli. Je až překvapivé, jak říkají historické zápisy, že přesto svého cíle vojáci dosáhli, aniž se o tom Japonci dozvěděli. Ti totiž ve skutečnosti vůbec neočekávali, že by Britové mohli být již tak daleko vepředu.
Hlídka vojáků praporu Worcesters narazila při své obchůzce na jednoho japonského důstojníka, který seděl před svým stanem a právě přepočítával žold pro svou četu. Hlídka na něho po chvíli zaútočila a přitom zlikvidovala celou jeho jednotku. Peníze si pak odnesly do svého tábora i s mnoha dalšími cennými dokumenty. Celá 4. Brigáda pak zalehla, pozorovala a postupně i likvidovala všechny další japonské jednotky, které takto postupně přicházely do Meremy.
V zápise se pak dozvíme, že v konečné fázi bitvy o Kohimu bylo pak velmi snadno vybojováno mnoho důležitých vítězství. Dne 26. dubna byly prapory Worcesters, Lancashire Fusiliers utábořeny na kopci a vojáci byli připraveni na přijetí prvního nákladu leteckého zásobování, stejně jako na zásobovací pomoc, kterou jim zprostředkovávali neúnavní Nagajové.
V dalším textu píše historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str. 80., cituji:
„V době, kdy 4. a 5. Brigáda, postupovaly směrem ke svým cílovým pozicím, byla 6. Brigáda (prapory Berkshires, Dorsets a Durhams) nucena podstoupit několik tvrdých bojů s Japonci, a to zejména u budovy komisařství v samotné Kohimě. Tento terén, kde zemřelo tolik Japonců, Britů a Indů byl velmi neschůdný, neboť jej v podstatě tvořily několik metrů vysoké schody ležící mezi čtyřmi hlavními terasami – Klubem, tenisovými kurty, budovou komisařství a vstupní silnicí. Boj probíhal ve dne i v noci. Protivníci od sebe většinou nebyli vzdáleni více jak 20 metrů a obě strany měly velké ztráty. Japonci současně útočili na pozice na Garisson Hillu, které měl v držení prapor Durham Light Inflantry.“