Vasil Timkovič (1923-2023)
Napsal: 3/1/2023, 10:28
Válečný veterán Vasil Timkovič
Včera po půlnoci zemřel ve věku 99 let válečný veterán Vasil Timkovič. Byl vězněn v gulagu a později vstoupil do formující se československé jednotky v SSSR. Bojoval o Kyjev a Duklu. Po roce 1989 se zapojil do obnovení tradice Československé obce legionářské.
Vasil Timkovič se narodil 21. března 1923 ve vesnici Skotarskoe na Podkarpatské Rusi, tou dobou tedy na území Československé republiky, jako nejmladší ze čtyř dětí v rodině lesního správce Georga Timkoviče. Studoval na šedesát kilometrů vzdáleném gymnáziu v Mukačevě, později ve Svaljavě. Na podzim roku 1939, po okupaci Československa, kdy Podkarpatskou Rus zabralo Maďarsko, utekl spolu se dvěma spolužáky z gymnázia za hranice do Sovětského svazu. Doufali, že je Rusové přijmou přátelsky a dovolí jim bojovat za osvobození své vlasti. Namísto toho byli uvězněni v gulagu.
Chlapce chytili hned za hranicí a dopravili do polského města Skole. Následně je přesunuli do věznice v Charkově, kde byli odsouzeni na tři roky za nelegální přechod hranic. Vasil si je odpracoval v táboře Pečorlag (Pečorský nápravně pracovní tábor), kde stavěl železniční trať Vorkuta – Moskva. Těžké práci ani zdaleka neodpovídaly příděly jídla: "Tam byli rekordisté a stachanovci, to všechno za kus chleba, oni se udřeli a nepřežili. To není otázka najíst se chleba, ale otázka přežití." Říká se, že pod každým železničním pražcem leží jeden lidský život. Podmínky zde byly tak bídné, že byl rozhodnutý skončit se životem, což se mu ale nezdařilo.
Po skončení trestu, na sklonku roku 1942, dostal nabídku dobrovolně odjet do Buzuluku, kde se tou dobou formovala československá vojenská jednotka, z níž se později stal 1. československý armádní sbor. V Buzuluku podstoupil základní výcvik, jako spojař se účastnil osvobozování Kyjeva a bojů na Dukle. "Já jsem sloužil tenkrát u minometu a tam byl zkušenej velitel Bedřich. Ten povídá: Až spadne salva na tydle kopce, okamžitě přebíhejte. Tam bylo tolik raněných, prosili, ten měl ruku utrženou, ten nohu, a plakali. My jsme utíkali, abychom se odtud hned dostali pryč." Přes Slovensko se probojoval až ke Vsetínu, kde jej zastihl konec války. Jako občan předválečné Československé republiky viděl hlavní město Prahu poprvé v květnu 1945. Bylo mu 22 let.
Na Podkarpatskou Rus, která se po válce stala součástí Sovětského svazu, se natrvalo už nikdy nevrátil. Rodina ve Skotarském o něm neměla žádné zprávy, a tak ho nechala vyhledat Červeným křížem. Vasil Timkovič se následně do Skotarského vydal, avšak bohužel už nezastihl svého otce, kterého dva dny před jeho příjezdem odvedla NKVD. Bratr i tři sestry zůstali na Podkarpatské Rusi, Vasil Timkovič se vrátil do Československa. Usadil se v České Třebové, dostudoval střední školu a oženil se. Nadále zůstal u armády, do důchodu odešel v 57 letech v roce 1980.
Počátkem 90. let coby válečný veterán stál u zrodu místní jednoty Československé obce legionářské v Ústí nad Orlicí a dlouhá léta byl jejím předsedou. V Ústí se zasadil také o vznik pomníku a Parku československých legií a o vznik stejnojmenného parku také v České Třebové. Vasil Timkovič zemřel krátce po půlnoci 2. ledna roku 2023 ve věku 99 let.
Zdroj:
https://pardubice.rozhlas.cz/pribehy-z- ... -8072383/2
https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/va ... 021406_ara
https://mocr.army.cz/informacni-servis/ ... ic-241466/
https://cs.wikipedia.org/wiki/Vasil_Timkovi%C4%8D