Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 31.
Napsal: 9/1/2023, 06:13
Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 31.
Mapa obrany kohimského hřebenu, obrázek je volně na několika webech a zde byl zvětšen.
V předchozím Č 30., jsme se stali, dne 11. května 1944, účastníky útoku praporů 1. Queen´s Royal Regiment a pandžábský praporu na Jail Hill a DIS u Kohimy. V konci dne se podařilo pandžábskému praporu, a to bez jakéhokoli odporu Japonců obsadit Pimple Hill a i Berkshirové získali kontrolu nad Polní zásobovací stanicí FSD.
Noc z 11. na 12. května pak probíhala za hrozného lijáku a v neustálé japonské palbě. A v té době noci se vydali vojáci praporu 1. Queen´s Royal Regiment na postup, tentokráte však již s podporou tanků, které dostaly za úkol postarat se o dosud nezničené japonské bunkry. Tanky se místy dostaly až na 10 metrů od předsunutých pozic praporů Queen´s k japonským bunkrům, a z této vzdálenosti do nich pálily. A tak se stalo, k překvapení útočících Britů, že předsunuté oddíly uviděly Japonce utíkat. Nejprve to prý byl jeden, pak dva a nakonec asi dvacet japonských vojáků.
Odpoledne dne 12. května 1944 pak znovu zaútočily prapory 4/15. Pandžábský a Berskshires, a to i s podporou tanků na Sklad pro denní výdej DIS a na Polní zásobovací stanici FSD. A opět se ukázal japonský odpor jako nepřekonatelný, ale střelba z tanků byla daleko účinnější než zbraně, které v té době měli Japonci, tedy granáty a těžké kulomety. A tak byly ničeny jedna pevnůstka za druhou. Berkshirové pak obsadili celý, tak důležitý kopec, na kterém se nacházela Polní zásobovací stanice FSD a zároveň tam objevily ohromný bunkr se spoustou potravin, munice i děl. Útočné prapory ihned zabezpečily obranu takto dobytých pozic a připravily se na další těžkou a deštivou noc. Brzy ráno byly vyslány na průzkum hlídky s úkolem, zjistit jak vypadá situace před spojeneckými oddíly. Jedna z hlídek pak objevila několik prázdných japonských bunkrů. Na vrcholku Jail Hillu byl vzápětí nalezen bunkr, „který by v případě potřeby mohl pojmout až 50 mužů a který byl navíc spojen podzemními chodbami a dalšími úkryty“.
Vojáci a důstojníci praporu Berkshires, spolu s vojáky pandžábského praporu mezitím postoupili přes DIS a FSD, a prapor Royal Welch Fusilirers dorazili na Kuki Piquet, který však byl postupujícími vojáky nalezen zcela bez japonských obránců. „Zde byl nalezen další z důkazů krutosti japonských vojáků – zajatí britští vojáci z praporu Royal West Kents přivázaní u stromu a propíchání při bajonetovém výcviku japonských vojáků.“
Bylo 13. května ráno, když byly dobyty zpět další strategicky nejdůležitější pozice obrany Kohimy. Japonci však stále měli ještě v držení budovu komisařství a stále jí nadále bránili proti útočícímu praporu Dorsets a jeho tankům. Prapor Dorsets zde bojoval již osmnáctý den.
Všechny každodenní boje byly velice tvrdé a krvavé a většina jich byla boj muže proti muži. Na britské straně zemřelo 75 vojáků a mnoho jich bylo těžce i lehce zraněno. Ženisté pak pomocí buldozerů protáhli novou cestu pro tanky, aby se mohly bezpečně vyšplhat na kopec, až na úroveň, kde stála budova komisařství. V takto vyhloubené cestě pak spolu s tanky byly připraveny i 3,7palcové houfnice (cca 93,9 mm - 94 mm).
Historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str. 86, k tomuto útoku napsal, cituji:
„14. května se seržant Waterhouse dostal se svým tankem až k tenisovým kurtům. Odtud zahájil palbu na dosud nezničené bunkry. Byl podporován houfnicí, která vystřelila asi 50 šrapnelů. Předsunuté čety praporu Dorsets již byly připraveny k útoku, když najednou odněkud vyběhlo asi 50 Japonců, kteří utíkali ze svých pozic. Vojáci okamžitě zahájili postup. Tank houfnice ve střelbě neustávaly. Jejich cílem byla teď budova komisařství, Konečně bylo celé území ´vyčištěno´ a nakonec tu bylo nalezeno ještě asi 60 japonských mrtvol. Poprvé od 5. dubna se na kohimském hřebeni nebojovalo.“
Zde viz tenisové kurty po bojích, foto je majetkem Wikipedie, zde bylo zvětšeno.
Všechny historické prameny, které popisují Druhou bitvu o Kohimu se vzácně shodují na tom, že tato těžce, tvrdě a krvavě vybojovaná vítězství o kohimské body a kohimský hřeben, velice pozdvihla morálku všech bojovníků, kteří tam tehdy byli.
Samozřejmě, že průvodním jevem těchto bojů pak bylo, že byli všichni vojáci, za mnoho dní bojů v předsunutých postaveních, zarostlí a špinaví, protože příděl vody 1/2 litru na den, samozřejmě neumožňoval mytí, oholit se a vyprat prádlo. Je zachycena vzpomínka jednoho z takových vojáků, který vzpomíná, „že si jednou 20 dní nesundal boty, neměnil spodní prádlo a že jeho svršky byly nasáklé krví a potem a umazané od bláta. Častokrát se stalo, že mělké latríny byly zasažené střelou a jejich obsah rozmetán do okolí, takže ke konci bojů trpělo nemálo vojáků těžkými průjmy. Jediná voda byla až v Zubze, kde bylo dokonce možné použít ke koupeli celý dvěstělitrový sud, ale jen málo jednotek se sem dostalo.“
Kdo z nás četl více takovýchto detailnějších popisů z válečných literatur tak určitě ví, že takové poznatky mělo hodně vojáků ze všech bojišť druhé světové války, a nejen z té!
Stejně tak si někteří důstojníci a vojáci od Kohimy vzpomněli i na některé další věci, které jim v delším obklíčení znepříjemňovaly tehdejší obtížný život. Příkladem jsou záplavy různých úředních papírů, které jim přivezla letecká pošta, když například jedna z brigád obdržela uprostřed bitvy doslova balík dokumentů. Jedny dokumenty vyžadovaly rozpis plateb pro uklízeče a čističe za rok 1943, další dokumenty se ptaly na osud tří stolů, které si brigáda zapůjčila v roce 1942 a další „koniny“. Špatné podmínky u Kohimy se ještě více samozřejmě zhoršily, když přišly monzunové deště, které začaly již v dubnu a poté pokračovaly celý květen. Muži v obraně byli nuceni stále žít ve zpola zatopených zákopech. Vojáci měli stále vodou nasáklé boty i všechno oblečení a navíc neměly žádné jiné, do kterého by se převlékly. Nebylo nic, co by je chránilo před deštěm. „Jediným jejich potěšením bylo, když z letadel shodili nové zásoby a kuchař mohl vojákům připravit teplý guláš, ovoce a horký čaj.“
Během těchto bojů u Kohimy utrpěly všechny předsunuté oddíly velké ztráty a každým dnem se pak rozrůstal počet raněných. O strastiplné a zdlouhavé cestě raněného do zázemí, píše asi nejpoutavěji a nejpřesněji z brigádního zápisu, historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str. 86, cituji:
„Voják, který byl postřelen v oblasti nagojské vesnice, musel být přepraven nagojskými nosiči dolů na silnici. Tato cesta nebyla nijak lehká – trvala tři hodiny a vedla přes nebezpečný horský terén. Poté se raněný vydal na 60kilometrovou jízdu do Dimapuru a pak ještě dva dny vlakem do nemocnice v Shillongu. Úřední lékař tehdy tvrdil, že tuto namáhavou cestu přežije takové množství jen zázrakem. Jejich životy však velkou měrou závisely na oddanosti, trpělivosti, vytrvalosti a odvaze nagojských nosičů, kteří, ač velice riskovali, odnášeli raněné přímo z bitevního pole. Pošta, jež obvykle zlepšovala vojákům náladu, však nepřinášela jen radost. V jednom z lazaretů obdržel těžce raněný voják dopis. Za několik minut uslyšela službu konající sestra hluk, ale když nahlédla do pokoje, bylo již pozdě. Raněný nehybně ležel s podřezaným hrdlem. V dopise stálo, že jeho manželka žije s někým jiným.“
Velitel 77. Brigády, brigádní generál Calvert, jeden z nejúspěšnějších činditských velitelů, představený již při jejich operacích, měl pro své a nejen své vojáky připravené povzbuzení ve formě takového rčení: „jestli jste na tom špatně, je na tom dvakrát hůř nepřítel.“
Generál Calvert, úplně vlevo, foto je majetkem Wikipedie, zde bylo zvětšeno.
A že měl pravdu, se ukázalo u Kohimy! V době kdy k Britům přilétala každým dnem letadla se zásobami a čerstvými posilami, Japonci bojovali bez posil, leteckého a jiného zásobování, bez tanků a se snižujícími se zásobami munice. Jeden z historiků, Loius Allen tehdy napsal: „Jediné vysvobození, ve které nyní mohli doufat (Japonci), byla smrt.“ Jestli se někdy a někde ukazovala japonská houževnatost a odvaha a ona se na mnoha bojištích ukazovala, tak u Kohimy a Imphalu jí bylo skutečně mnoho. Japonci jí projevovali jak při útocích, kdy i jeden voják, jehož celá jednotka byla zlikvidována, beze strachu pokračoval v boji, tak při tvrdohlavé a promyšlené obraně. Při všech bitvách o Kohimu byli japonští vojáci uschováni v bunkru a tiše trpící malárií nebo úplavicí, připraveni zastavit nepřítele palbou z těžkého kulometu nebo několika granáty. Když generál Sató velitel japonské 31. divize poprvé dosáhl ke Kohimě, zaútočil na město s plnou silou a se vší odvahou. Přestože jeho divize utrpěla poměrně těžké ztráty, byla stále ve velice dobrém postavení a její morálka vůbec neklesala.
Generál Kótaku Sató, velitel japonské 31. pěší divize, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zvětšeno.
O všem dalším k této Satoově divizi a jejím plukům, píše historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str. 87, cituji:
„Jeho tři pluky – 124., 138., a 58., poslednímu velel agresivní a temperamentní Mijazaki – byly velmi dobře vycvičeny a prověřeny předchozími bitvami. Situace divize se začala zhoršovat, když se 5. dubna nepodařilo uskutečnit zdrcující útok na kohimskou posádku, kterou tehdy vedl prapor Royal West Kents. Tento den byl totiž zároveň také dnem, kdy Japoncům došly zásoby, které plánoval obnovit v dobyté Kohimě. Tehdy se také začíná prohlubovat vzájemná nedůvěra mezi Satoem a Mutagučim (velitelem japonské 15. armády). Od 5. do 18. dubna obdržely Satoovy jednotky pouze munici a několik kartonů s cigaretami. V den, kdy obležení skončilo, a to hlavně díky příchodu britské 2. divize, Mutaguči nařídil Satoovi, aby 29. dubna vzal Kohimu útokem a poté poslal jeden pluk a horský prapor do Imphalu. Jak se však útočné postavení japonských vojsk poznenáhlu měnilo na postavení obranné, bylo pro Satóa nemožné, aby odtud dislokoval byť jen jedinou četu. Sató již předtím nesouhlasil s Mutagučiho návrhem přímého postupu na Dimapur, a jeho námitky byly tehdy podpořeny velitelstvím Barmské oblasti (HQ Burma Area), ale nyní se nalézal v daleko složitější a nebezpečnější situaci.“
Mapa obrany kohimského hřebenu, obrázek je volně na několika webech a zde byl zvětšen.
V předchozím Č 30., jsme se stali, dne 11. května 1944, účastníky útoku praporů 1. Queen´s Royal Regiment a pandžábský praporu na Jail Hill a DIS u Kohimy. V konci dne se podařilo pandžábskému praporu, a to bez jakéhokoli odporu Japonců obsadit Pimple Hill a i Berkshirové získali kontrolu nad Polní zásobovací stanicí FSD.
Noc z 11. na 12. května pak probíhala za hrozného lijáku a v neustálé japonské palbě. A v té době noci se vydali vojáci praporu 1. Queen´s Royal Regiment na postup, tentokráte však již s podporou tanků, které dostaly za úkol postarat se o dosud nezničené japonské bunkry. Tanky se místy dostaly až na 10 metrů od předsunutých pozic praporů Queen´s k japonským bunkrům, a z této vzdálenosti do nich pálily. A tak se stalo, k překvapení útočících Britů, že předsunuté oddíly uviděly Japonce utíkat. Nejprve to prý byl jeden, pak dva a nakonec asi dvacet japonských vojáků.
Odpoledne dne 12. května 1944 pak znovu zaútočily prapory 4/15. Pandžábský a Berskshires, a to i s podporou tanků na Sklad pro denní výdej DIS a na Polní zásobovací stanici FSD. A opět se ukázal japonský odpor jako nepřekonatelný, ale střelba z tanků byla daleko účinnější než zbraně, které v té době měli Japonci, tedy granáty a těžké kulomety. A tak byly ničeny jedna pevnůstka za druhou. Berkshirové pak obsadili celý, tak důležitý kopec, na kterém se nacházela Polní zásobovací stanice FSD a zároveň tam objevily ohromný bunkr se spoustou potravin, munice i děl. Útočné prapory ihned zabezpečily obranu takto dobytých pozic a připravily se na další těžkou a deštivou noc. Brzy ráno byly vyslány na průzkum hlídky s úkolem, zjistit jak vypadá situace před spojeneckými oddíly. Jedna z hlídek pak objevila několik prázdných japonských bunkrů. Na vrcholku Jail Hillu byl vzápětí nalezen bunkr, „který by v případě potřeby mohl pojmout až 50 mužů a který byl navíc spojen podzemními chodbami a dalšími úkryty“.
Vojáci a důstojníci praporu Berkshires, spolu s vojáky pandžábského praporu mezitím postoupili přes DIS a FSD, a prapor Royal Welch Fusilirers dorazili na Kuki Piquet, který však byl postupujícími vojáky nalezen zcela bez japonských obránců. „Zde byl nalezen další z důkazů krutosti japonských vojáků – zajatí britští vojáci z praporu Royal West Kents přivázaní u stromu a propíchání při bajonetovém výcviku japonských vojáků.“
Bylo 13. května ráno, když byly dobyty zpět další strategicky nejdůležitější pozice obrany Kohimy. Japonci však stále měli ještě v držení budovu komisařství a stále jí nadále bránili proti útočícímu praporu Dorsets a jeho tankům. Prapor Dorsets zde bojoval již osmnáctý den.
Všechny každodenní boje byly velice tvrdé a krvavé a většina jich byla boj muže proti muži. Na britské straně zemřelo 75 vojáků a mnoho jich bylo těžce i lehce zraněno. Ženisté pak pomocí buldozerů protáhli novou cestu pro tanky, aby se mohly bezpečně vyšplhat na kopec, až na úroveň, kde stála budova komisařství. V takto vyhloubené cestě pak spolu s tanky byly připraveny i 3,7palcové houfnice (cca 93,9 mm - 94 mm).
Historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str. 86, k tomuto útoku napsal, cituji:
„14. května se seržant Waterhouse dostal se svým tankem až k tenisovým kurtům. Odtud zahájil palbu na dosud nezničené bunkry. Byl podporován houfnicí, která vystřelila asi 50 šrapnelů. Předsunuté čety praporu Dorsets již byly připraveny k útoku, když najednou odněkud vyběhlo asi 50 Japonců, kteří utíkali ze svých pozic. Vojáci okamžitě zahájili postup. Tank houfnice ve střelbě neustávaly. Jejich cílem byla teď budova komisařství, Konečně bylo celé území ´vyčištěno´ a nakonec tu bylo nalezeno ještě asi 60 japonských mrtvol. Poprvé od 5. dubna se na kohimském hřebeni nebojovalo.“
Zde viz tenisové kurty po bojích, foto je majetkem Wikipedie, zde bylo zvětšeno.
Všechny historické prameny, které popisují Druhou bitvu o Kohimu se vzácně shodují na tom, že tato těžce, tvrdě a krvavě vybojovaná vítězství o kohimské body a kohimský hřeben, velice pozdvihla morálku všech bojovníků, kteří tam tehdy byli.
Samozřejmě, že průvodním jevem těchto bojů pak bylo, že byli všichni vojáci, za mnoho dní bojů v předsunutých postaveních, zarostlí a špinaví, protože příděl vody 1/2 litru na den, samozřejmě neumožňoval mytí, oholit se a vyprat prádlo. Je zachycena vzpomínka jednoho z takových vojáků, který vzpomíná, „že si jednou 20 dní nesundal boty, neměnil spodní prádlo a že jeho svršky byly nasáklé krví a potem a umazané od bláta. Častokrát se stalo, že mělké latríny byly zasažené střelou a jejich obsah rozmetán do okolí, takže ke konci bojů trpělo nemálo vojáků těžkými průjmy. Jediná voda byla až v Zubze, kde bylo dokonce možné použít ke koupeli celý dvěstělitrový sud, ale jen málo jednotek se sem dostalo.“
Kdo z nás četl více takovýchto detailnějších popisů z válečných literatur tak určitě ví, že takové poznatky mělo hodně vojáků ze všech bojišť druhé světové války, a nejen z té!
Stejně tak si někteří důstojníci a vojáci od Kohimy vzpomněli i na některé další věci, které jim v delším obklíčení znepříjemňovaly tehdejší obtížný život. Příkladem jsou záplavy různých úředních papírů, které jim přivezla letecká pošta, když například jedna z brigád obdržela uprostřed bitvy doslova balík dokumentů. Jedny dokumenty vyžadovaly rozpis plateb pro uklízeče a čističe za rok 1943, další dokumenty se ptaly na osud tří stolů, které si brigáda zapůjčila v roce 1942 a další „koniny“. Špatné podmínky u Kohimy se ještě více samozřejmě zhoršily, když přišly monzunové deště, které začaly již v dubnu a poté pokračovaly celý květen. Muži v obraně byli nuceni stále žít ve zpola zatopených zákopech. Vojáci měli stále vodou nasáklé boty i všechno oblečení a navíc neměly žádné jiné, do kterého by se převlékly. Nebylo nic, co by je chránilo před deštěm. „Jediným jejich potěšením bylo, když z letadel shodili nové zásoby a kuchař mohl vojákům připravit teplý guláš, ovoce a horký čaj.“
Během těchto bojů u Kohimy utrpěly všechny předsunuté oddíly velké ztráty a každým dnem se pak rozrůstal počet raněných. O strastiplné a zdlouhavé cestě raněného do zázemí, píše asi nejpoutavěji a nejpřesněji z brigádního zápisu, historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str. 86, cituji:
„Voják, který byl postřelen v oblasti nagojské vesnice, musel být přepraven nagojskými nosiči dolů na silnici. Tato cesta nebyla nijak lehká – trvala tři hodiny a vedla přes nebezpečný horský terén. Poté se raněný vydal na 60kilometrovou jízdu do Dimapuru a pak ještě dva dny vlakem do nemocnice v Shillongu. Úřední lékař tehdy tvrdil, že tuto namáhavou cestu přežije takové množství jen zázrakem. Jejich životy však velkou měrou závisely na oddanosti, trpělivosti, vytrvalosti a odvaze nagojských nosičů, kteří, ač velice riskovali, odnášeli raněné přímo z bitevního pole. Pošta, jež obvykle zlepšovala vojákům náladu, však nepřinášela jen radost. V jednom z lazaretů obdržel těžce raněný voják dopis. Za několik minut uslyšela službu konající sestra hluk, ale když nahlédla do pokoje, bylo již pozdě. Raněný nehybně ležel s podřezaným hrdlem. V dopise stálo, že jeho manželka žije s někým jiným.“
Velitel 77. Brigády, brigádní generál Calvert, jeden z nejúspěšnějších činditských velitelů, představený již při jejich operacích, měl pro své a nejen své vojáky připravené povzbuzení ve formě takového rčení: „jestli jste na tom špatně, je na tom dvakrát hůř nepřítel.“
Generál Calvert, úplně vlevo, foto je majetkem Wikipedie, zde bylo zvětšeno.
A že měl pravdu, se ukázalo u Kohimy! V době kdy k Britům přilétala každým dnem letadla se zásobami a čerstvými posilami, Japonci bojovali bez posil, leteckého a jiného zásobování, bez tanků a se snižujícími se zásobami munice. Jeden z historiků, Loius Allen tehdy napsal: „Jediné vysvobození, ve které nyní mohli doufat (Japonci), byla smrt.“ Jestli se někdy a někde ukazovala japonská houževnatost a odvaha a ona se na mnoha bojištích ukazovala, tak u Kohimy a Imphalu jí bylo skutečně mnoho. Japonci jí projevovali jak při útocích, kdy i jeden voják, jehož celá jednotka byla zlikvidována, beze strachu pokračoval v boji, tak při tvrdohlavé a promyšlené obraně. Při všech bitvách o Kohimu byli japonští vojáci uschováni v bunkru a tiše trpící malárií nebo úplavicí, připraveni zastavit nepřítele palbou z těžkého kulometu nebo několika granáty. Když generál Sató velitel japonské 31. divize poprvé dosáhl ke Kohimě, zaútočil na město s plnou silou a se vší odvahou. Přestože jeho divize utrpěla poměrně těžké ztráty, byla stále ve velice dobrém postavení a její morálka vůbec neklesala.
Generál Kótaku Sató, velitel japonské 31. pěší divize, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zvětšeno.
O všem dalším k této Satoově divizi a jejím plukům, píše historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str. 87, cituji:
„Jeho tři pluky – 124., 138., a 58., poslednímu velel agresivní a temperamentní Mijazaki – byly velmi dobře vycvičeny a prověřeny předchozími bitvami. Situace divize se začala zhoršovat, když se 5. dubna nepodařilo uskutečnit zdrcující útok na kohimskou posádku, kterou tehdy vedl prapor Royal West Kents. Tento den byl totiž zároveň také dnem, kdy Japoncům došly zásoby, které plánoval obnovit v dobyté Kohimě. Tehdy se také začíná prohlubovat vzájemná nedůvěra mezi Satoem a Mutagučim (velitelem japonské 15. armády). Od 5. do 18. dubna obdržely Satoovy jednotky pouze munici a několik kartonů s cigaretami. V den, kdy obležení skončilo, a to hlavně díky příchodu britské 2. divize, Mutaguči nařídil Satoovi, aby 29. dubna vzal Kohimu útokem a poté poslal jeden pluk a horský prapor do Imphalu. Jak se však útočné postavení japonských vojsk poznenáhlu měnilo na postavení obranné, bylo pro Satóa nemožné, aby odtud dislokoval byť jen jedinou četu. Sató již předtím nesouhlasil s Mutagučiho návrhem přímého postupu na Dimapur, a jeho námitky byly tehdy podpořeny velitelstvím Barmské oblasti (HQ Burma Area), ale nyní se nalézal v daleko složitější a nebezpečnější situaci.“