Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 34.
Napsal: 16/1/2023, 06:14
Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 34.
Boje ve východní Indii, severozápadní Barmě (Myanmar), japonských a Spojeneckých armád, sborů, divizí a pluků v roce 1944. Skica je volně na několika webech.
Pokračujeme dál situací, kdy japonská 31. divize generála Sató dostala od svého velitele rozkaz k ústupu od Kohimy, a kdy zadní sebevražedný voj generála Mijazakiho odrazil útok spojeneckých sil.
Po tomto odraženém útoku se generál Mijazaki, ve vší tichosti, se svým zadním vojem, stáhl následující noci za ustupujícím oddíly. Vojáci japonského 58. a 124. pluku pak při ústupu pokračovali v budování silničních zátarasů a pastí v záloze. Při tomto ústupu došlo čas od času k boji, ze kterých jeden trval i pět dní, jako tomu bylo u Viswemy. Většina bojů se odehrávala za hustého deště a v rozbláceném terénu a ztráty na obou stranách byly vysoké. Takto postupně a organizovaně generál Mijazaki ustoupil se svými oddíly až za horský masiv Mao Songsang, ale „kromě jeho skupiny se japonský ústup měnil v bezhlavý úprk“. Britská 2. divize generála Grovera, se svými tanky, OT, ženisty i pěchotou postupovala stále vpřed. Během těchto popisovaných bojů si důstojníci a vojáci této divize vypracovali a osvojili nový způsob boje. Historik David Rooneye, jej ve své knize - Vítězství v Barmě, na str. 92., popisuje takto, cituji: „Spočíval v tom, že zatímco tanky útočily na japonské pozice, provedli ženisté průzkum terénu a pěchota obešla Japonce po jednom z křídel. Toto velmi chytré uspořádání však bylo častokrát kritizováno generálem Stopfordem (velitelem XXXIII. sboru) pro pomalost.“
Historické dokumenty z doby června 1944 hovoří o tom, že politické a vojenské půtky pokračovaly i nadále.
Admirál lord Mountbatten musel tehdy vynaložit veškerý svůj um a ohromné úsilí na získání dalších letounů, „zatímco IV. sbor uvnitř obleženého Imphalu a XXXIII. sbor, který si k Imphalu probojovával cestu, byly kritizovány veliteli, kteří seděli kdesi v teple daleko za frontou. Komentátoři z Dillí nebo dokonce až z Washingtonu, kteří nikdy neviděli japonský bunkr, rozvíjeli nerealistické teorie o konvoji, který by měl být k Imphalu dopraven. Ale jedna z kritik dopadla na úrodnou půdu. Ačkoli Slim podpořil činditskou operaci a vzdušné síly hrály při bitvě o Kohimu a o Imphal klíčovou úlohu, nikdy bojová letadla nepoužil k většímu útoku. I malá skupina letadel by bývala mohla pomoci vytlačit Mijazakův zadní voj a otevřít tak cestu do Imphalu daleko dřív.“
Japonské zápisy pak k tomu všemu dodávají, že právě Mijazakiho taktika boje tehdy směřovala k jedinému cíli – musel zadržet britský postup na tak dlouho, než se z této oblasti stáhne baterie 31. Brigády, která měla navíc asi 1 500 raněných na nosítkách. A k tomu jsou pak ještě dodána následující holá a tvrdá fakta:
„Tito ranění byli za vydatného monzunového deště přepravováni po strmých a úzkých cestách. Nosiči sami byli vyhladovělí k smrti. Jak Britové postupovali, situace Japonců se rychle zhoršovala. Stále více a více nahých a hnijících mrtvol, leželo přímo okolo cest a silnic mezi volně pohozenými zbraněmi a vojenskou výstrojí. A stále větší množství mrtvých neslo zřetelný důkaz o dobrovolném odchodu ze života.“
Zde viz náčrt prostoru, kde se odehrávala většina popisovaných bitev, náčrt je volně na mnoha webech, zde byl pro Palbu zvětšen.
Byl začátek června roku 1944, když se velitelství japonské 31. divize generál Satóa muselo přemístit přes rozblácenou cestu okolo mrtvol japonských vojáků k řece Čjintwin. Tam byl Sató přivítán Mutagučiho náčelníkem štábu 15. armády, který mu předal rozkaz, že má ústup okamžitě zastavit a všichni jeho vojáci se mají okamžitě obrátit a pochodovat na Imphal.
Okamžitě vznikla velmi rozčilená hádka, během které Sató několikrát prudce odmítl takový rozkaz vykonat, křičel, že bitva o Kohimu byla „jen fraška jednoho hlupáka a ujišťoval všechny přítomné, že velitelé v Singapuru i v Tokiu již dávno vědí, jaký tupec, že ten Mutaguči vlastně je“.
Ve stejné době se pak odehrával britský postup jednotek, který byl v té době velice rychlý, rychlejší než ústup Japonců.
V prvních sledech britských jednotek byly prapory Worcesters a Durham Light Infantry. Britské předsunuté oddíly s podporou tanků a OT smetly poslední zbytky japonských bránících se sil v této oblasti. Dne 22. června postoupili Durhamové, kteří předtím vedli útok na Kuki Piquet, až k mílovému kameni 108 a zde před sebou spozorovali něco podezřele vypadajícího. Ukázalo se však, že to byla 5. indická divize. „Silnice do Imphalu byla v britských rukou“! Za několik dní se po monzunech i zlepšilo počasí, neboť konečně vyšlo slunce a po silnici ihned začaly proudit kolony nákladních vozidel, nejvíce však směrem k obleženému Imphalu.
Historické prameny zde připomínají, že z psychologického hlediska to bylo pro Japonce velmi těžké. Museli se v té době vyrovnat s velice tvrdou realitou poražené a ustupující armády.
V té době jak generál Kawabe, který velel Barmské oblastní armádě v Rangúnu, tak i generál Mutaguči (velitel 15. armády) v Majmjo stále vydávali nové a nové rozkazy k útoku. Generál Mutaguči ještě 4. července 1944, nařídil 31, a 15. divizi provést útok na Palel, který ležel na jižním cípu imphalského obranného pásma, ale vůbec nic se nestalo. Žádná útočná odezva…!
Žádný útok se prostě neuskutečnil jednoduše z těch důvodů, že už nebyl nikde nikdo, kdo by byl schopen útočit. Zápisy hovoří o tom, že až 8. července Mutaguči konečně pochopil celou situaci a pak teprve zavelel k ústupu směrem k Čjintwinu, kde byla japonská vojska rozložena na počátku března roku 1944, tehdy ještě silná a plná odhodlání vzít Imphal a Kohimu jedním rozhodujícím útokem a to ještě před příchodem monzunů…! „Jeden z japonských pozorovatelů prohlásil, že tyto dvě bitvy byly nejhoršími dosud zaznamenanými porážkami v dějinách války.“
Generál Mutaguči, velitel japonské 15. armády, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zvětšeno.
Dne 5. července 1944 obdržel Sató zprávu o tom, že je zproštěn velení nad 31. divizí. Jak se tehdy slušelo a patřilo, pronesl řeč na rozloučenou, když mimo jiné i prohlásil větu, která pak byla zaznamenána i v historiografii, když nejprve mluvil o tom, že celá operace ztroskotala kvůli sobeckým snahám generála Mutagučiho, ale hned dodal, že 31. divize vykonala vše, co bylo její povinností. Památná jeho věta, která k tomu byla zaznamenána, je plná japonské mentality a zní: „Nikdy nás nic neoddělí od těch, kteří položili své životy v pekle Kohimy.“
Určité bilancování k bitvě o Kohimu zde pak dodává historik David Rooney, který ve své knize - Vítězství v Barmě, str. 92 dodává i čísla, cituji:
„V bitvě o Kohimu ztratily indické,gurkské a britské prapory přes 4 000 mužů (mrtví a těžce ranění). Japonci ztratili 3 000 mužů a 4 000 jich bylo těžce raněno, ale tento odhad je snad příliš nízký.
2. divize, která se podílela, na nejtěžších bojích, pokračovala spolu s celou 14. armádou v úspěšném postupu. Avšak triumfální okamžik tohoto vítězství byl velmi záhy pokažen odvoláním generála Grovera od 2. divize.
Posléze se na neformální schůzce setkal Churchill s řadovými vojáky a ptal se jich na podmínky, za jakých bojovali. Nikdo si nestěžoval, ale všichni se ptali na to, co je s ´jejich generálem´. Odvelení generála Grovera stále ještě hýbe žlučí některým veteránům od Kohimy. Jak krutá je to ironie, že generál Grover byl od 2. divize odvelen v ten samý den jako Sató od své!“
Na Garison Hillu, místě kus od města je hřbitov, ve kterém leží 1 200 bojovníků o Kohimu, je to památník věnovaný 2. divizi.
Garison Hill, Kohima, zde je to prostor po těžkých bojích v roce 1944, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.
Na památníku je vytesáno motto, které prý každý přeživší veterán nosil do smrti ve svém srdci:
„Až přijdeš domů,
řekni tam o nás všem,
že pro jejich budoucnost.
Zemřeli jsme v ten den.“
Tradice se nesla i dlouho po válce a pamětníci věděli, že podobný epitaf byl také napsán 14. dubna 1991 při příležitost založení nové katolické katedrály v Kohimě, kdy se setkali japonští veteráni 31. divize a britské 2. divize. Nyní je umístěn někde na svazích Aradura Spur, a to hned nad silnicí do Imphalu, odkud je vidět celá planina, na které se bitva o Kohimu odehrála.
O tom napsal v závěru bitvy o Kohimu, historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, str. 94, cituji:
„Toho odpoledne (onoho setkání) se v katedrále konal formální akt usmíření, na kterém bylo přítomno také mnoho místních Nagajů. Byly předčítány modlitby. Začali zástupci Japonců, pak Indů, Britů a nakonec Nagajů. Vrcholem celého aktu bylo, když biskup pronesl větu: ´Nabídněte sobě navzájem ruku ke společnému smíru´. Na tato slova se najednou zvedl jeden z britských delegátů, popošel až k japonské straně a potřásl rukou jednomu z veteránů. Tento akt však původně v programu vůbec nebyl! Poté se obě skupiny zvedly a delegáti si hromadně třásli pravicemi. Mnoho přítomných bylo tímto jednoduchým přátelským gestem dojato k slzám. Sám za sebe biskup prohlásil: ´Z katedrály je vidět pomník války, ale tohle, to byl pomník míru´.
Bohoslužba byla zakončena písní ´Make me a channel of your peace´ - (volně česky - , Učiň mě hlasem svého míru´.).“
Boje ve východní Indii, severozápadní Barmě (Myanmar), japonských a Spojeneckých armád, sborů, divizí a pluků v roce 1944. Skica je volně na několika webech.
Pokračujeme dál situací, kdy japonská 31. divize generála Sató dostala od svého velitele rozkaz k ústupu od Kohimy, a kdy zadní sebevražedný voj generála Mijazakiho odrazil útok spojeneckých sil.
Po tomto odraženém útoku se generál Mijazaki, ve vší tichosti, se svým zadním vojem, stáhl následující noci za ustupujícím oddíly. Vojáci japonského 58. a 124. pluku pak při ústupu pokračovali v budování silničních zátarasů a pastí v záloze. Při tomto ústupu došlo čas od času k boji, ze kterých jeden trval i pět dní, jako tomu bylo u Viswemy. Většina bojů se odehrávala za hustého deště a v rozbláceném terénu a ztráty na obou stranách byly vysoké. Takto postupně a organizovaně generál Mijazaki ustoupil se svými oddíly až za horský masiv Mao Songsang, ale „kromě jeho skupiny se japonský ústup měnil v bezhlavý úprk“. Britská 2. divize generála Grovera, se svými tanky, OT, ženisty i pěchotou postupovala stále vpřed. Během těchto popisovaných bojů si důstojníci a vojáci této divize vypracovali a osvojili nový způsob boje. Historik David Rooneye, jej ve své knize - Vítězství v Barmě, na str. 92., popisuje takto, cituji: „Spočíval v tom, že zatímco tanky útočily na japonské pozice, provedli ženisté průzkum terénu a pěchota obešla Japonce po jednom z křídel. Toto velmi chytré uspořádání však bylo častokrát kritizováno generálem Stopfordem (velitelem XXXIII. sboru) pro pomalost.“
Historické dokumenty z doby června 1944 hovoří o tom, že politické a vojenské půtky pokračovaly i nadále.
Admirál lord Mountbatten musel tehdy vynaložit veškerý svůj um a ohromné úsilí na získání dalších letounů, „zatímco IV. sbor uvnitř obleženého Imphalu a XXXIII. sbor, který si k Imphalu probojovával cestu, byly kritizovány veliteli, kteří seděli kdesi v teple daleko za frontou. Komentátoři z Dillí nebo dokonce až z Washingtonu, kteří nikdy neviděli japonský bunkr, rozvíjeli nerealistické teorie o konvoji, který by měl být k Imphalu dopraven. Ale jedna z kritik dopadla na úrodnou půdu. Ačkoli Slim podpořil činditskou operaci a vzdušné síly hrály při bitvě o Kohimu a o Imphal klíčovou úlohu, nikdy bojová letadla nepoužil k většímu útoku. I malá skupina letadel by bývala mohla pomoci vytlačit Mijazakův zadní voj a otevřít tak cestu do Imphalu daleko dřív.“
Japonské zápisy pak k tomu všemu dodávají, že právě Mijazakiho taktika boje tehdy směřovala k jedinému cíli – musel zadržet britský postup na tak dlouho, než se z této oblasti stáhne baterie 31. Brigády, která měla navíc asi 1 500 raněných na nosítkách. A k tomu jsou pak ještě dodána následující holá a tvrdá fakta:
„Tito ranění byli za vydatného monzunového deště přepravováni po strmých a úzkých cestách. Nosiči sami byli vyhladovělí k smrti. Jak Britové postupovali, situace Japonců se rychle zhoršovala. Stále více a více nahých a hnijících mrtvol, leželo přímo okolo cest a silnic mezi volně pohozenými zbraněmi a vojenskou výstrojí. A stále větší množství mrtvých neslo zřetelný důkaz o dobrovolném odchodu ze života.“
Zde viz náčrt prostoru, kde se odehrávala většina popisovaných bitev, náčrt je volně na mnoha webech, zde byl pro Palbu zvětšen.
Byl začátek června roku 1944, když se velitelství japonské 31. divize generál Satóa muselo přemístit přes rozblácenou cestu okolo mrtvol japonských vojáků k řece Čjintwin. Tam byl Sató přivítán Mutagučiho náčelníkem štábu 15. armády, který mu předal rozkaz, že má ústup okamžitě zastavit a všichni jeho vojáci se mají okamžitě obrátit a pochodovat na Imphal.
Okamžitě vznikla velmi rozčilená hádka, během které Sató několikrát prudce odmítl takový rozkaz vykonat, křičel, že bitva o Kohimu byla „jen fraška jednoho hlupáka a ujišťoval všechny přítomné, že velitelé v Singapuru i v Tokiu již dávno vědí, jaký tupec, že ten Mutaguči vlastně je“.
Ve stejné době se pak odehrával britský postup jednotek, který byl v té době velice rychlý, rychlejší než ústup Japonců.
V prvních sledech britských jednotek byly prapory Worcesters a Durham Light Infantry. Britské předsunuté oddíly s podporou tanků a OT smetly poslední zbytky japonských bránících se sil v této oblasti. Dne 22. června postoupili Durhamové, kteří předtím vedli útok na Kuki Piquet, až k mílovému kameni 108 a zde před sebou spozorovali něco podezřele vypadajícího. Ukázalo se však, že to byla 5. indická divize. „Silnice do Imphalu byla v britských rukou“! Za několik dní se po monzunech i zlepšilo počasí, neboť konečně vyšlo slunce a po silnici ihned začaly proudit kolony nákladních vozidel, nejvíce však směrem k obleženému Imphalu.
Historické prameny zde připomínají, že z psychologického hlediska to bylo pro Japonce velmi těžké. Museli se v té době vyrovnat s velice tvrdou realitou poražené a ustupující armády.
V té době jak generál Kawabe, který velel Barmské oblastní armádě v Rangúnu, tak i generál Mutaguči (velitel 15. armády) v Majmjo stále vydávali nové a nové rozkazy k útoku. Generál Mutaguči ještě 4. července 1944, nařídil 31, a 15. divizi provést útok na Palel, který ležel na jižním cípu imphalského obranného pásma, ale vůbec nic se nestalo. Žádná útočná odezva…!
Žádný útok se prostě neuskutečnil jednoduše z těch důvodů, že už nebyl nikde nikdo, kdo by byl schopen útočit. Zápisy hovoří o tom, že až 8. července Mutaguči konečně pochopil celou situaci a pak teprve zavelel k ústupu směrem k Čjintwinu, kde byla japonská vojska rozložena na počátku března roku 1944, tehdy ještě silná a plná odhodlání vzít Imphal a Kohimu jedním rozhodujícím útokem a to ještě před příchodem monzunů…! „Jeden z japonských pozorovatelů prohlásil, že tyto dvě bitvy byly nejhoršími dosud zaznamenanými porážkami v dějinách války.“
Generál Mutaguči, velitel japonské 15. armády, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zvětšeno.
Dne 5. července 1944 obdržel Sató zprávu o tom, že je zproštěn velení nad 31. divizí. Jak se tehdy slušelo a patřilo, pronesl řeč na rozloučenou, když mimo jiné i prohlásil větu, která pak byla zaznamenána i v historiografii, když nejprve mluvil o tom, že celá operace ztroskotala kvůli sobeckým snahám generála Mutagučiho, ale hned dodal, že 31. divize vykonala vše, co bylo její povinností. Památná jeho věta, která k tomu byla zaznamenána, je plná japonské mentality a zní: „Nikdy nás nic neoddělí od těch, kteří položili své životy v pekle Kohimy.“
Určité bilancování k bitvě o Kohimu zde pak dodává historik David Rooney, který ve své knize - Vítězství v Barmě, str. 92 dodává i čísla, cituji:
„V bitvě o Kohimu ztratily indické,gurkské a britské prapory přes 4 000 mužů (mrtví a těžce ranění). Japonci ztratili 3 000 mužů a 4 000 jich bylo těžce raněno, ale tento odhad je snad příliš nízký.
2. divize, která se podílela, na nejtěžších bojích, pokračovala spolu s celou 14. armádou v úspěšném postupu. Avšak triumfální okamžik tohoto vítězství byl velmi záhy pokažen odvoláním generála Grovera od 2. divize.
Posléze se na neformální schůzce setkal Churchill s řadovými vojáky a ptal se jich na podmínky, za jakých bojovali. Nikdo si nestěžoval, ale všichni se ptali na to, co je s ´jejich generálem´. Odvelení generála Grovera stále ještě hýbe žlučí některým veteránům od Kohimy. Jak krutá je to ironie, že generál Grover byl od 2. divize odvelen v ten samý den jako Sató od své!“
Na Garison Hillu, místě kus od města je hřbitov, ve kterém leží 1 200 bojovníků o Kohimu, je to památník věnovaný 2. divizi.
Garison Hill, Kohima, zde je to prostor po těžkých bojích v roce 1944, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.
Na památníku je vytesáno motto, které prý každý přeživší veterán nosil do smrti ve svém srdci:
„Až přijdeš domů,
řekni tam o nás všem,
že pro jejich budoucnost.
Zemřeli jsme v ten den.“
Tradice se nesla i dlouho po válce a pamětníci věděli, že podobný epitaf byl také napsán 14. dubna 1991 při příležitost založení nové katolické katedrály v Kohimě, kdy se setkali japonští veteráni 31. divize a britské 2. divize. Nyní je umístěn někde na svazích Aradura Spur, a to hned nad silnicí do Imphalu, odkud je vidět celá planina, na které se bitva o Kohimu odehrála.
O tom napsal v závěru bitvy o Kohimu, historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, str. 94, cituji:
„Toho odpoledne (onoho setkání) se v katedrále konal formální akt usmíření, na kterém bylo přítomno také mnoho místních Nagajů. Byly předčítány modlitby. Začali zástupci Japonců, pak Indů, Britů a nakonec Nagajů. Vrcholem celého aktu bylo, když biskup pronesl větu: ´Nabídněte sobě navzájem ruku ke společnému smíru´. Na tato slova se najednou zvedl jeden z britských delegátů, popošel až k japonské straně a potřásl rukou jednomu z veteránů. Tento akt však původně v programu vůbec nebyl! Poté se obě skupiny zvedly a delegáti si hromadně třásli pravicemi. Mnoho přítomných bylo tímto jednoduchým přátelským gestem dojato k slzám. Sám za sebe biskup prohlásil: ´Z katedrály je vidět pomník války, ale tohle, to byl pomník míru´.
Bohoslužba byla zakončena písní ´Make me a channel of your peace´ - (volně česky - , Učiň mě hlasem svého míru´.).“