PALBA.CZ

Krev, pot a slzy na Karin Plaža. Uběhlo třicet let od chvíle, kdy se začala psát nová kapitola dějin české armády
autor: MARIE KOLDINSKÁ

Historička specializující se na novodobé vojenské dějiny a akce českých vojáků v zahraničí přináší dosud nepublikovaná svědectví příslušníků československého praporu UNPROFOR, kterým se v lednu roku 1993 podařilo z takřka beznadějné situace zachránit třiapadesát francouzských vojáků odříznutých srbskými ozbrojenci na chorvatském pobřeží.

„Je ticho, ale to ticho je tak strašné, že slyším bít svoje srdce. Kam se podívám, tam je tma. Na očích mám šátek, který páchne od nafty. Cítím vlhko a plíseň, kroky se rozléhají jako v katedrále při poslední mši. Vřískot ocelových dveří mi zaráží spánky do hlavy, těžká bota mě udeří do ramene, pažba samopalu se zastaví o moje žebra. Přestanu na chvíli dýchat, mám zavázané oči, ale cítím, jak můj dech vyráží v podobě páry před rty. Další úder pěstí na nos a ústa. Necítím zuby, rty ani nos. Mokro na zemi mě studí do hlavy, boků, ramene. Necítím za chvíli už vůbec nic, omdlel jsem… Za pár hodin jsme v řadě vedle sebe tak, jak se na vojáky patří, jenomže klečíme na kolenou a hlavami ke zdi potřísněné krví. Slyšíme srbochorvatštinu a našeho velitele. Močíme do maskáčů a špína kolem nás naznačuje, že jsme na hranici života a smrti.“

Tak vzpomíná na leden 1993 Ladislav Páteček, jeden z vojáků, kteří se zúčastnili záchranné akce na Karin Plaža. Oddíl pod velením tehdejšího majora Petra Pavla a dalších důstojníků složený z příslušníků původně ještě československého praporu mise UNPROFOR zachránil třiapadesát francouzských vojáků zablokovaných Srby v první linii a vyzvedl i ostatky dvou padlých, které roztrhala minometná palba.

Všichni Češi a Slováci se vrátili živí a zdraví. Na jejich základnu v Borje jim pak přiletěl osobně poděkovat ministr obrany Francie Pierre Joxe.

„Mám v lednu narozeniny, ale už si nevybavím, zda jsem je tehdy stihl oslavit, protože Karin Plaža zastínila všechny vzpomínky na tu dobu,“ vzpomíná tehdy čtyřiadvacetiletý Pavel Vymetálek, další voják, který se akce zúčastnil. Páteček měl jedenadvacáté narozeniny slavit začátkem února, ale i on si při vzpomínkách na dobu před třiceti lety vybavuje úspěšnou akci, ne oslavu.



Událost byla občas připomínána v médiích nebo v pamětech aktérů. Vzpomínali na ni velitelé – Petr Pavel, Aleš Opata, Karel Klinovský, Stanislav Zaplatílek, nedávno i jeden ze zachráněných Francouzů Eric Zanolini. Mě jako historičku však s blížícím se třicátým výročím záchranné akce zajímal také pohled z druhé strany – očima vojáků, nejen důstojníků.

Před čtyřmi lety jsem začala sbírat materiál k dějinám zahraničních misí Armády ČR po roce 1989 – cokoli, co může posloužit jako pramen k rekonstrukci průběhu takových akcí, jako byla Karin Plaža, ale i každodenního života na misích nebo vyrovnávání se s životní realitou doma po návratu z misí. Původně jsem měla v plánu jen shromáždit podklady k novému vydání knihy Válka a armáda v českých dějinách z roku 2008, kterou jsem chtěla pro potřeby druhého vydání rozšířit a doplnit do ní kapitoly mapující nejnovější historii. Díky mimořádné vstřícnosti mnoha novodobých válečných veteránů mám dnes materiál na několik knih, který jsem už využila i jinak – s režisérem Davidem Slabým jsme natočili tříhodinovou dokumentární trilogii Zahraniční mise, která měla premiéru v České televizi loni v říjnu.

Ruce svázané mandátem OSN
Dokumentace k misím od Perského zálivu přes bývalou Jugoslávii až po Afghánistán a Mali je stejně různorodá jako zkušenosti účastníků a jejich potřeba je sdělovat veřejnosti. Ne každý se chce podělit o traumata, plynoucí z ohrožení vlastního života či životů kamarádů, případně z hrůz, jimž bylo vystaveno civilní obyvatelstvo, a jimž vojáci – zvláště ti vyslaní do zahraničí v rámci mírových sil OSN – nemohli aktivně čelit, protože jejich mandát byl omezený na jejich sektor a zbraně mohli použít jen na svou obranu.

Úvodem citovaná slova Ladislava Pátečka jsou jiného druhu. Své vzpomínky vydal, přičemž vycházel z deníků, které si psal na misích, některé nepublikované texty mi zaslal, jiné zveřejnil na Facebooku. Další vojáci mi poskytli rozhovory, zapůjčili fotky, videa či soukromé poznámky, předali kontakty na kolegy. Z jejich svědectví vyvstává obraz, který je mnohem syrovější než jeho dosavadní mediální prezentace.

V něčem se však shoduje se vzpomínkami velitelů – v ochotě jít do akce a zachránit francouzské kolegy (protože „oni by to pro nás přece udělali taky“), ve schopnosti improvizovat a empaticky reagovat na chování znesvářených Srbů a Chorvatů, a konečně i v trpném smíření se s faktem, že doma není nikdo prorokem, a že ocenění zásluh často přichází spíše od cizích než od vlastních.

Najít a evakuovat
Československý prapor pod velením podplukovníka, dnes brigádního generála ve výslužbě Karla Blahny působil pod záštitou OSN v bývalé Jugoslávii v rámci mise UNPROFOR od března 1992. Byl nasazen poblíž Plitvických jezer, v překrásných lokalitách známých z filmů o Vinnetouovi. Dnes jde o součást Chorvatska, ale tehdy byla oblast od Kninu na jihu až po Karlovac na severu označována jako Republika Srbská Krajina.

Příslušníci československéko kontingentu měli bránit střetům Srbů a Chorvatů. Budovali kontrolní stanoviště, vyjížděli na patroly, chránili civilisty, spolupracovali s dalšími jednotkami – v jižním sektoru šlo o Francouze a Keňany. Počátkem roku 1993 do života vojáků zasáhlo dělení Československa, které nakonec vyústilo v rozdělení praporu na českou a slovenskou část. A právě v lednu 1993 obdržel velitel praporu žádost o pomoc – cílem bylo najít a evakuovat francouzské vojáky v sektoru, kde na rozdíl od Keňanů a Francouzů mohli díky své schopnosti domluvit se s místními operovat prakticky jen příslušníci československého praporu.

Karel Blahna stanul před těžkým dilematem. „Modré barety“, kterým velel, nebyly určeny k nasazení v bojových akcích. Při evakuaci spojeneckých vojáků hrozilo československým příslušníkům mírových jednotek OSN zranění i smrt. Navíc celá mise probíhala až dosud velmi úspěšně a Blahnovo působení se chýlilo ke konci – na jaře ho měl střídat plukovník Vladimír Braun. S vědomím, že za možný neúspěch akce ponese jakožto velitel praporu následky, se rozhodl spojencům pomoci.

Jugoslávie není Alžírsko
Francouzi se do nezáviděníhodné situace dostali do určité míry vlastní vinou. Šlo o vojáky Osmé pěší divize, ne o legionáře, jak se někdy mylně uvádí (prapor Francouzské cizinecké legie působil v Sarajevu, nikoli v sektoru Jih). Schopnost Francouzů dorozumět se se Srby a Chorvaty byla oproti Čechům a Slovákům velmi omezená, a to nejen kvůli jazykové bariéře. „Francouzům pořád nedocházelo, že nejsou v Čadu nebo v Alžírsku. Že tady jim k domluvě s místními nestačí hlaveň kulometu,“ napsal jeden z veteránů z mise UNPROFOR v diskusi na Facebooku.

Situace, která vygradovala zablokováním Francouzů, pravděpodobně vzešla z nedorozumění. Do oblasti opakovaně vpadlo chorvatské komando, za nímž zůstávaly vypleněné vesnice a často i zabití Srbové. Při jednom z vpádů ho pronásledovala srbská jednotka, ale nedostala se přes stanoviště střežené Francouzi – ti nechali projet jen dvě vozidla, ostatní zadrželi.

Dle veteránů, s nimiž jsem mluvila, Francouzi špatně vyhodnotili situaci, možná i proto, že se se Srby nedokázali dorozumět. Zjevně předpokládali, že zadržením většiny srbského konvoje zabrání konfliktu. Chorvatské komando však přepadlo obě srbská vozidla a jejich osádky povraždilo. Třiadvacet zabitých, z nichž mnozí byli zohaveni, pohřbili Srbové do provizorních hrobů vedle silnice, po níž jezdili příslušníci mise UNPROFOR.

Děsivé memento, evokující hrůzy předchozích krvavých balkánských konfliktů, mělo vojákům OSN připomínat, co si místní myslí o jejich mandátu – jak Srbové, tak Chorvaté od nich očekávali ozbrojenou pomoc, ne snahu vzájemně je izolovat a bránit jim v pokračování bojů.

Zůstaňte na pozicích a braňte se
Po tomto excesu zesílila averze místních Srbů vůči Francouzům i jejich snaha vojáky mírových sil izolovat a zabránit jim v jakýchkoli akcích. Když k velení československého praporu dorazila žádost o záchranu Francouzů z obklíčení, zformovala se jednotka o padesáti osmi lidech v deseti obrněných transportérech, doprovázená několika tatrovkami vezoucími proviant pod velením majora Petra Pavla, který nejen znal lokalitu, ale také uměl francouzsky.

Průběh následujících dní lze skládat jako mozaiku z útržků informací, přičemž každý z účastníků si vybavuje především to, co prožil on osobně.

„Chorvatská ofenziva rozdělila náš oddíl na dvě části. Jedněm se povedlo se na chorvatské straně skrýt i s těžce raněným vojákem, ostatní se ukryli na srbské straně se dvěma mrtvými a čtyřmi zraněnými. Zůstali jsme uvězněni na dvou stanovištích několik dní přímo v první bojové linii… Řekli mi, zůstaňte na pozicích a jenom se braňte. Ale jak se máte bránit proti tankům a dělům, když máte jen rakety, útočné pušky a samopaly?“ vzpomíná jeden ze zachráněných Francouzů, Eric Zanolini.

Úvodem citovaný Ladislav Páteček se dostal přímo na Karin Plaža. „Minometné granáty padaly asi padesát metrů od nás, cítil jsem, jak mi stéká pot po zádech, a přitom mrzlo, až praštilo. Mezi stromy jsme rozpoznávali obrysy základny, která byla v plamenech. Ubytovací buňky byly od minometných granátů jako cedník. Objevili jsme vojáka, kterému chybělo chodidlo pravé nohy. Vytáhli jsme obvazy, vložili je do rány a pevně zaškrtili nohu pod kolenem. Fixem jsem na jeho tvář napsal čas zaškrcení, poté jsme se vydali na cestu ke shromaždišti. Ostatní nakládali další raněné a my jsme naložili našeho vojáka. Minometný útok ustal, podíval jsem se na hodinky, bylo po třetí hodině ranní. Major zkontroloval počty Francouzů a spojil se s operačním důstojníkem, zda počty souhlasí. Poté spočítal osádky obou vozidel a vyrazili jsme do nejbližší nemocnice.“

Aleš Opata vzpomíná, že stihli naložit i těla dvou padlých francouzských vojáků. Ostatky v černých pytlích zmasakrované minometnou palbou si jejich spolubojovníci vzali při převozu mezi sebe.

Sbírali je po kouskách do pytlů
Podle Petra Pavla byli Francouzi zablokováni na celkem čtyřech místech. Pavel Vymetálek, tehdy už veterán z operace Pouštní bouře, řídil jeden ze dvou „skotů“ (OT-64 SKOT, tj. střední kolový obrněný transportér, pozn. autorky) směřujících pro další skupinu Francouzů. V každém jelo nejvýš pět lidí včetně velitele vozidla a srbské tlumočnice – muselo tam zůstat místo pro část evakuovaných, až se je podaří najít.

„Když jsme pro ně přijeli, trvalo to celé nanejvýš patnáct nebo dvacet minut,“ vzpomíná Vymetálek. Obě „otéčka“ se zachráněnými Francouzi pak dorazila na základnu UNPROFOR u města Benkovac.

„Bylo mi čtyřiadvacet a v tom věku člověk neřeší, že by se smrt mohla týkat i jeho,“ vysvětluje Vymetálek, proč se obratem hlásil znovu do akce. Velení se ale snažilo rozložit míru rizika mezi všechny přítomné a nevystavovat bezprostřednímu ohrožení opakovaně tytéž vojáky. Osádka Vymetálkova „otéčka“ doplněná o dva příslušníky keňského praporu měla místo záchrany další skupiny odjet na Karin Plaža, odkud už byli mezitím všichni přeživší Francouzi odvezeni do bezpečí.

Zbývalo vyzvednout francouzský obrněný transportér VAB a poslední zbytky těl obou padlých. „Keňané, kteří tam přijeli s námi, je sbírali po kouskách do pytlů,“ vzpomíná Vymetálek na pláž, která dnes patří k oblíbeným letoviskům, ale tehdy prý byla eldorádem vyhladovělých toulavých psů.

Protože se všechny Francouze během několika dnů podařilo evakuovat do Benkovace a celá operace zatím nebyla detailně popsána, vzniká občas dojem, že „prostě přijeli, naložili je a odvezli“, jak se nedávno vyjádřil jistý diskutující v jedné z facebookových skupin zaměřených na průběh mise UNPROFOR. Z výše citovaného svědectví Ladislava Pátečka plyne, že realita byla mnohem drastičtější.

Vzpomíná na to i jeden z důstojníků Stanislav Zaplatílek: „Když jsem měl dvacet minut samopal u hlavy a srbský voják mi říkal, že mě zabije, protože se právě dozvěděl, že mu zabili ženu a dvě děti, a že je mu to jedno, že už nemá co ztratit.“

Se samopalem v týle
Rozvaha, vyjednávací schopnosti velitelů i empatie vůči frustrovaným Srbům – ona schopnost přesně odhadnout, kdy je čas na vstřícnost a kdy je naopak lepší na slovní agresi odpovědět slovní agresí, která se ale nesměla zvrhnout ve fyzický atak – vyústily v úspěch celé akce. Petr Pavel vzpomíná na srbský samopal ve svém týle v momentě, kdy spolu se svými muži posloužil Srbům jako živý štít na dostřel od chorvatských pozic.

Podobnou zkušenost popisují i Aleš Opata a Karel Klinovský. O jeho schopnosti „seřvat“ v kritických chvílích kohokoli mluví účastníci akce s obdivem dodnes. Od svých mužů si vysloužil přezdívku „Klíňák“, od Srbů „Jebiga“ podle vulgární nadávky v jejich jazyce, kterou při dohadování s nimi nadužíval tak efektivně, že to údajně vždy fungovalo.

Velící důstojníci i vojáci se shodují v pocitech po úspěšné akci. Na francouzské základně se jim dostalo okázalého přivítání. Petr Pavel vzpomíná, jak špinaví, zarostlí a zcela vyčerpaní procházeli špalírem Francouzů v nažehlených polních uniformách s bílými šátky a rukavicemi. Nechybělo šampaňské v lahvi s hrdlem obřadně odseknutým šavlí.

Pavel Vymetálek si vybavuje, jak v kinosále na základně popíjel s francouzskými vojáky pivo z plechovek a sledoval televizi, v níž běžela reportáž z Paříže o přistání letadla s ostatky dvou padlých vojáků, které krátce předtím vyzvedli na Karin Plaža.

A nečekat vděk
Příjezd na československou základnu UNPROFOR vrátil všechny zúčastněné z euforie do reality. Nepřivítal je nikdo, dostali den volna, aby se mohli oholit a odpočinout si před návratem k běžné služební rutině. Major Petr Pavel byl pokárán, že se během akce pravidelně nehlásil svému nadřízenému. Karel Blahna vzpomíná, jak velký kámen mu spadl ze srdce, když viděl všechny své vojáky živé a zdravé.

Podle Ladislava Pátečka hrozilo velitelům údajně odvolání zpět do Česka za to, že se účastníci akce dostali načas do zajetí, a v Praze se tudíž objevila snaha vyhodnotit ji jako neúspěšnou: „Kalachy u hlav a na kolenou… Ovšem to, co se podařilo našim velitelům, je nevyvratitelný fakt… Major přinesl to nejlepší pití, co se dalo sehnat, a načal s námi první lahev jednadvacetileté skotské.“

Hrozba zpochybnění celé akce z vlastních řad se rozplynula ve chvíli, kdy na československou základnu Borje přiletěl ministr obrany Francie a osobně poděkoval velícím důstojníkům. Později se stali prvními československými občany od druhé světové války vyznamenanými francouzským válečným křížem.

V záchranné akci uplatnili naši vojáci vše, v čem na misích od Perského zálivu přes bývalou Jugoslávii až po Afghánistán vynikali a díky čemu se i z riskantních operací vraceli zpravidla v pořádku. Empatie vůči často nevyzpytatelným protivníkům, schopnost improvizace, ale i síla překonat zklamání z toho, jaký respekt umí prokázat spolubojovníkům cizí a jakou přezíravost vlastní lidé – to vše se jim mělo ještě mnohokrát hodit.

Po třiceti letech i ti tehdy nevyznamenaní sice často odbydou své vzpomínky mávnutím rukou, ale přece jen připouštějí, že „by bylo příjemný“ dostat nějaký ten „plíšek“, sejít se a zavzpomínat na chvíle, kdy krev, pot a slzy na Karin Plaža začaly psát poslední kapitolu z historie československé armády a první kapitolu z historie nově se formující armády samostatné České republiky.