Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 40.
Napsal: 30/1/2023, 05:56
Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 40.
Boje ve východní Indii, severozápadní Barmě (Myanmar), japonských a Spojeneckých armád, sborů, divizí a pluků v roce 1944. Skica je volně na několika webech.
Budeme zde pokračovat ve faktech, kterými jsme končili v Č 39, kde jsme si řekli, že první dubnové (1944) boje byly o silicharskou cestu tedy o cestu, která tehdy vedla z Bishenpuru na západ přes hory do Silcharu a zároveň i k tamějším zásobovacím skladům a letištním plochám v horním Assamu. Japonci to od průzkumu dobře věděli a byl to tedy pro ně vítaný a velice potřebný cíl, navíc zde bylo možno odříznout britskou obranu od oblasti Imphalu.
Historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str. 140., nás z historických deníků zavede do tehdejšího začínajícího dění na silicharské cestě, cituji:
„Po vysilujícím dvoutýdenním pochodu džunglí zaútočila 14. dubna skupina 20 dobrovolníků z japonského 215. pluku na tuto cestu a zničila most klenoucí se přes jednu z velkých propastí. Slim (generál, pozdější maršál) ve své knize popisuje celou událost tak, že všichni útočníci přišli při této akci o život, ale ve skutečnosti bylo zabito jen několik málo mužů a japonští vojáci se vrátili zpět, do svého tábora s gloriolou hrdinů. Tato událost odstartovala dlouhé období menších bojů v oblasti okolo Bishenpuru, které probíhaly mezi Janagidovou 33. divizí a Cowanovou 17. divizí podporovanou 32. Brigádou a během pokračujících bojů i dalšími jednotkami.“
32. indická pěší Brigáda ( brigádní generál Mackenzie), se po svém odchodu ze Shenamu rozložila přímo ve vesnici Bishenspur. Proti ní pak stály rozloženy japonské části Janagidova 214. a 215. pluku. Zprvu byla frontová linie celkem stabilní, a tak 32. Brigáda mohla poslat jednu rotu 9/14. Pandžábského praporu po silnici do Ningthounkhongu. Nikdo tehdy určitě netušil, že se během nadcházejících týdnů stane tato vesnice, s tak dlouhým jménem, obklopená hustě rostoucím bambusem, svědkem jedněch z nejkrvavějších a nejtvrdších bojů celé barmské války. Prostředí a zdejší bažinaté okolí, močály kolem jezera Logtak a vůbec, celkově i různě jinak nepříznivý terén – to vše si vynutilo zcela radikální změnu v bojové taktice. Úplně ta prvá srážka mezi dvěma rotami z pandžábského praporu a japonskými vojáky, která se odehrála u vesnice s tak dlouhým jménem – Ningthounkhong – a to 7. května 1944, dopadla pro Spojence neúspěšně a Pandžábští při boji ztratily velké množství vojáků. Něco dalšího pak od historika Davida Rooneye, z jeho knihy - Vítězství v Barmě, na str. 140., cituji:
„Těchto bojů se zúčastnily také tanky, ale brzy bylo zjištěno, že Japonci mají k dispozici 47 mm protitankové dělo. Tato zbraň byla daleko účinnější než jakákoli jiná, kterou japonská armáda do té doby použila. Poté, co byli Pandžábští přinuceni k ústupu, podnikl útok celý prapor 1/4. gurkhský, a to s podporou tanků Lee Grant z praporu 3. Caraniniers. Záhy však byly dva tanky zničeny a další dva poškozeny nebezpečným protitankovým dělem. Mackenzie si uvědomil, že Imphal je v této chvíli již zcela izolován, takže dokud nebude obležení tohoto města prolomeno, nelze očekávat žádné posily ani zásoby. Proto se rozhodl stáhnout se z Ningthounkhongu a neriskovat další zbytečné ztráty.“
Ale ani na japonské straně nebylo vše jen „narůžovo“, jak zde již na mnoha místech zaznělo. Japonská historiografie také vydávala svá svědectví o jejich problémech. Zde např. je zachyceno, že kdykoliv narazily předsunuté japonské jednotky na tvrdý odpor Spojenců a nemohly proto pokračovat v postupu dle plánu, okamžitě se strhla hádka mezi japonskými veliteli různých hodností a funkcí..!
Tak například již v polovině dubna byl velice ostře kritizován postup a metody velitele japonského 214. pěšího pluku, plukovníka Sakuma. Bylo při tom vyčítáno, že se mu stále nedařilo postoupit. Plukovník Sakuma dle historických zápisů tehdy odpověděl, že to tam bylo, jako kdyby „měl před sebou ocelovou stěnu“. V té době to bylo v japonských útvarech organizováno tak, že japonští velitelé včetně velice agresivního velitele 15. armády, generála Mutagučiho, byli většinou se svými velitelstvími situováni daleko od frontových linií, a tak ani nemohli vědět, co že se to na bitevním poli děje.
Plukovník Sakuma osobně byl na Imphálskou frontu vyslán v březnu 1944. K velení dostal ve svém 214. pěším pluku více než 4 000 mužů. Když se přibližoval konec dubna, v pluku mu zbývalo o něco méně než 1 000 zdravých a bojeschopných vojáků a důstojníků., tedy žádná „hitparáda“.
Bylo 22. dubna 1944, když na velitelství japonské 33. pěší divize generála Janagida přijel velitel japonské 15. armády generál Mataguči a ihned požadoval, aby mu někdo okamžitě vysvětlil, co se zde vlastně děje?
Generál Mutaguči, velitel japonské 15. armády, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zvětšeno.
Z japonských historických zdrojů pak historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str. 141., pokračuje, cituji:
„Nelíbila se mu práce generála Janagidy a jeho 33. divize a vyhrožoval, že nad ní sám převezme velení. Byl si tak jist vítězstvím, že si ze svého velitelství v Kalevě ´přivezl 20 žen útěchy´, které měly tvořit jakýsi nový základ Imphalu po jeho dobytí. Nevěděl vůbec nic o zdejší skutečné situaci, ale přesto vydal rozkaz k okamžitému útoku, i když jedna z rot 214. pluku byla v té době zredukována na 80 mužů a některé jiné dokonce až na dvacet. Když Mutaguči jmenoval nové divizní důstojníky, seděl Janagida ve svém stanu a odmítal se jmenování účastnit. Později se zkoušel s Mutagučim přít a vysvětlit mu své námitky, ale ostatní důstojníci jej v jeho úsilí nepodpořili. Mutaguči sám sdělil tajně náčelníkovi štábu 33. divize, že Janagida musí být co nejdříve převelen.“
Asi zde nebudeme polemizovat s poměry v japonské armádě…!
I když byla představena situace v japonské divizi, rozepře mezi Janagidou a Mutagučim, neznamenalo to podle historických zápisů, že by si japonská 33. pěší divize počínala zcela špatně. Zápisy dokonce říkají, že „33. pěší divize operovala stále velmi efektivně“.
Jednotky japonské 33. divize totiž neustále vyvíjely silný tlak na 32. indickou pěší Brigádu (velitel brigádní generál Mackenzie), jejíž předsunuté jednotky, podporovala svým dělostřelectvem 17. indická pěší divize (generálmajor Cowan). V bojích v začátku května měla indická 32. Brigáda pro svou podporu 20 děl včetně 25librových, 3,7palcové a 6librové houfnice. Všechno vyjmenované dělostřelectvo bylo používáno k podpoře 32. Brigády, tehdy zejména, v oblasti silicharské cesty a okolo tamějšího bodu 5846, který ležel asi tak na polovině cesty mezi Bishenpurem a na konci dubna tam zničeným mostem.
Zde viz náčrt prostoru, kde se odehrávala většina popisovaných bitev, náčrt je volně na mnoha webech, zde byl pro Palbu zvětšen.
Zápisy říkají, že při těchto bojích mělo dělostřelectvo velmi těžký a nesnadný úkol. Totiž tam šlo jen těžko zamířit na cíl, to proto, že frontová linie se měnila takřka každou hodinu, nebo půl dne. Popsána je takto přímo jedna epizoda. Historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str. 141., přímo o ní napsal, cituji:
„Indická jednotka usazená na kopci jménem Bastion (Bašta) se ocitla pod silným tlakem a byla nucena ustoupit. Z hory se již stáhly prakticky všechny jednotky a dělostřelci požádali o svolení k ostřelování tohoto pahorku, aby se zde nemohli Japonci zakopat. Rozkaz ke střelbě však vydán nebyl, protože se velitelé obávali, že by na kopci mohli být ještě nějací indičtí vojáci. Situace byla velmi napjatá. Ve tmě a v silném dešti šlo jen těžko odhadnout, jak daleko se Japonci při svém postupu dostali. Kvůli bezpečnosti byl dán rozkaz předsunutým jednotkám, aby spálily všechny tajné dokumenty a šifrovací kódy. Dělostřelečtí důstojníci, kteří neuměli urdsky, nebyli schopni se domluvit s indickými vojáky. Naštěstí brigádní důstojník urdštinu ovládal a vydal rozkaz k zastavení ústupu. Za rozbřesku pak podnikla celá jednotka za podpory tanků mohutný protiútok. Nebyl sice úspěšný, ale následující útok, který provedl indický paradesantní prapor s podporou tanků Stuart, pomohl při znovudobytí kopce, z něhož se nakonec podařilo Japonce vytlačit. Při této bitvě, o které se oficiální historie zmiňuje jen nepřímo, Japonci ztratili přes 300 svých mužů“.
Je tam však vidět ta rychle se měnící situace, tak těžká pro dělostřelce.
Ve stejné době pak prapory 1. Northamptons a 3/8. gurkhský z 32. Brigády vybojovaly sérii většinou krátkých a intenzivních bitev a bitviček s Japonci o již vzpomínaný bod 5846. Bylo to v oblasti, která byla porostlá hustou a takřka nepropustnou džunglí a bambusem. Při jedné takové bitvě, kdy si vojáci z praporu Northamptons proráželi cestu hustým bambusem, zaslechli před sebou podezřelý hluk a zpozorovali před sebou nějaký zvláštní pohyb. O chvíli později se ukázalo, že jde o japonskou hlídku, která se v hustém bambusovém porostu ztratila. Na pozici bodu 5846 oba prapory zformovaly silný obranný AB čtverec a díky tomuto obrannému opatření se jim podařilo odrazit a přestát velké množství nebezpečných japonských útoků, které ihned následovaly. Při těchto japonských útocích však obranné prapory ztratily více než 100 mužů. Japonci však měli mnohem větší ztráty. Konkrétně se zápisy zmiňují o tom, že „215. pěší pluk, kterému velel plukovník Sasahara, ztratil většinu svých vojáků v bojích na tiddimské silnici – z původních 4 800 mužů zůstalo jen 400 bojeschopných vojáků“.
Boje ve východní Indii, severozápadní Barmě (Myanmar), japonských a Spojeneckých armád, sborů, divizí a pluků v roce 1944. Skica je volně na několika webech.
Budeme zde pokračovat ve faktech, kterými jsme končili v Č 39, kde jsme si řekli, že první dubnové (1944) boje byly o silicharskou cestu tedy o cestu, která tehdy vedla z Bishenpuru na západ přes hory do Silcharu a zároveň i k tamějším zásobovacím skladům a letištním plochám v horním Assamu. Japonci to od průzkumu dobře věděli a byl to tedy pro ně vítaný a velice potřebný cíl, navíc zde bylo možno odříznout britskou obranu od oblasti Imphalu.
Historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str. 140., nás z historických deníků zavede do tehdejšího začínajícího dění na silicharské cestě, cituji:
„Po vysilujícím dvoutýdenním pochodu džunglí zaútočila 14. dubna skupina 20 dobrovolníků z japonského 215. pluku na tuto cestu a zničila most klenoucí se přes jednu z velkých propastí. Slim (generál, pozdější maršál) ve své knize popisuje celou událost tak, že všichni útočníci přišli při této akci o život, ale ve skutečnosti bylo zabito jen několik málo mužů a japonští vojáci se vrátili zpět, do svého tábora s gloriolou hrdinů. Tato událost odstartovala dlouhé období menších bojů v oblasti okolo Bishenpuru, které probíhaly mezi Janagidovou 33. divizí a Cowanovou 17. divizí podporovanou 32. Brigádou a během pokračujících bojů i dalšími jednotkami.“
32. indická pěší Brigáda ( brigádní generál Mackenzie), se po svém odchodu ze Shenamu rozložila přímo ve vesnici Bishenspur. Proti ní pak stály rozloženy japonské části Janagidova 214. a 215. pluku. Zprvu byla frontová linie celkem stabilní, a tak 32. Brigáda mohla poslat jednu rotu 9/14. Pandžábského praporu po silnici do Ningthounkhongu. Nikdo tehdy určitě netušil, že se během nadcházejících týdnů stane tato vesnice, s tak dlouhým jménem, obklopená hustě rostoucím bambusem, svědkem jedněch z nejkrvavějších a nejtvrdších bojů celé barmské války. Prostředí a zdejší bažinaté okolí, močály kolem jezera Logtak a vůbec, celkově i různě jinak nepříznivý terén – to vše si vynutilo zcela radikální změnu v bojové taktice. Úplně ta prvá srážka mezi dvěma rotami z pandžábského praporu a japonskými vojáky, která se odehrála u vesnice s tak dlouhým jménem – Ningthounkhong – a to 7. května 1944, dopadla pro Spojence neúspěšně a Pandžábští při boji ztratily velké množství vojáků. Něco dalšího pak od historika Davida Rooneye, z jeho knihy - Vítězství v Barmě, na str. 140., cituji:
„Těchto bojů se zúčastnily také tanky, ale brzy bylo zjištěno, že Japonci mají k dispozici 47 mm protitankové dělo. Tato zbraň byla daleko účinnější než jakákoli jiná, kterou japonská armáda do té doby použila. Poté, co byli Pandžábští přinuceni k ústupu, podnikl útok celý prapor 1/4. gurkhský, a to s podporou tanků Lee Grant z praporu 3. Caraniniers. Záhy však byly dva tanky zničeny a další dva poškozeny nebezpečným protitankovým dělem. Mackenzie si uvědomil, že Imphal je v této chvíli již zcela izolován, takže dokud nebude obležení tohoto města prolomeno, nelze očekávat žádné posily ani zásoby. Proto se rozhodl stáhnout se z Ningthounkhongu a neriskovat další zbytečné ztráty.“
Ale ani na japonské straně nebylo vše jen „narůžovo“, jak zde již na mnoha místech zaznělo. Japonská historiografie také vydávala svá svědectví o jejich problémech. Zde např. je zachyceno, že kdykoliv narazily předsunuté japonské jednotky na tvrdý odpor Spojenců a nemohly proto pokračovat v postupu dle plánu, okamžitě se strhla hádka mezi japonskými veliteli různých hodností a funkcí..!
Tak například již v polovině dubna byl velice ostře kritizován postup a metody velitele japonského 214. pěšího pluku, plukovníka Sakuma. Bylo při tom vyčítáno, že se mu stále nedařilo postoupit. Plukovník Sakuma dle historických zápisů tehdy odpověděl, že to tam bylo, jako kdyby „měl před sebou ocelovou stěnu“. V té době to bylo v japonských útvarech organizováno tak, že japonští velitelé včetně velice agresivního velitele 15. armády, generála Mutagučiho, byli většinou se svými velitelstvími situováni daleko od frontových linií, a tak ani nemohli vědět, co že se to na bitevním poli děje.
Plukovník Sakuma osobně byl na Imphálskou frontu vyslán v březnu 1944. K velení dostal ve svém 214. pěším pluku více než 4 000 mužů. Když se přibližoval konec dubna, v pluku mu zbývalo o něco méně než 1 000 zdravých a bojeschopných vojáků a důstojníků., tedy žádná „hitparáda“.
Bylo 22. dubna 1944, když na velitelství japonské 33. pěší divize generála Janagida přijel velitel japonské 15. armády generál Mataguči a ihned požadoval, aby mu někdo okamžitě vysvětlil, co se zde vlastně děje?
Generál Mutaguči, velitel japonské 15. armády, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zvětšeno.
Z japonských historických zdrojů pak historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str. 141., pokračuje, cituji:
„Nelíbila se mu práce generála Janagidy a jeho 33. divize a vyhrožoval, že nad ní sám převezme velení. Byl si tak jist vítězstvím, že si ze svého velitelství v Kalevě ´přivezl 20 žen útěchy´, které měly tvořit jakýsi nový základ Imphalu po jeho dobytí. Nevěděl vůbec nic o zdejší skutečné situaci, ale přesto vydal rozkaz k okamžitému útoku, i když jedna z rot 214. pluku byla v té době zredukována na 80 mužů a některé jiné dokonce až na dvacet. Když Mutaguči jmenoval nové divizní důstojníky, seděl Janagida ve svém stanu a odmítal se jmenování účastnit. Později se zkoušel s Mutagučim přít a vysvětlit mu své námitky, ale ostatní důstojníci jej v jeho úsilí nepodpořili. Mutaguči sám sdělil tajně náčelníkovi štábu 33. divize, že Janagida musí být co nejdříve převelen.“
Asi zde nebudeme polemizovat s poměry v japonské armádě…!
I když byla představena situace v japonské divizi, rozepře mezi Janagidou a Mutagučim, neznamenalo to podle historických zápisů, že by si japonská 33. pěší divize počínala zcela špatně. Zápisy dokonce říkají, že „33. pěší divize operovala stále velmi efektivně“.
Jednotky japonské 33. divize totiž neustále vyvíjely silný tlak na 32. indickou pěší Brigádu (velitel brigádní generál Mackenzie), jejíž předsunuté jednotky, podporovala svým dělostřelectvem 17. indická pěší divize (generálmajor Cowan). V bojích v začátku května měla indická 32. Brigáda pro svou podporu 20 děl včetně 25librových, 3,7palcové a 6librové houfnice. Všechno vyjmenované dělostřelectvo bylo používáno k podpoře 32. Brigády, tehdy zejména, v oblasti silicharské cesty a okolo tamějšího bodu 5846, který ležel asi tak na polovině cesty mezi Bishenpurem a na konci dubna tam zničeným mostem.
Zde viz náčrt prostoru, kde se odehrávala většina popisovaných bitev, náčrt je volně na mnoha webech, zde byl pro Palbu zvětšen.
Zápisy říkají, že při těchto bojích mělo dělostřelectvo velmi těžký a nesnadný úkol. Totiž tam šlo jen těžko zamířit na cíl, to proto, že frontová linie se měnila takřka každou hodinu, nebo půl dne. Popsána je takto přímo jedna epizoda. Historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str. 141., přímo o ní napsal, cituji:
„Indická jednotka usazená na kopci jménem Bastion (Bašta) se ocitla pod silným tlakem a byla nucena ustoupit. Z hory se již stáhly prakticky všechny jednotky a dělostřelci požádali o svolení k ostřelování tohoto pahorku, aby se zde nemohli Japonci zakopat. Rozkaz ke střelbě však vydán nebyl, protože se velitelé obávali, že by na kopci mohli být ještě nějací indičtí vojáci. Situace byla velmi napjatá. Ve tmě a v silném dešti šlo jen těžko odhadnout, jak daleko se Japonci při svém postupu dostali. Kvůli bezpečnosti byl dán rozkaz předsunutým jednotkám, aby spálily všechny tajné dokumenty a šifrovací kódy. Dělostřelečtí důstojníci, kteří neuměli urdsky, nebyli schopni se domluvit s indickými vojáky. Naštěstí brigádní důstojník urdštinu ovládal a vydal rozkaz k zastavení ústupu. Za rozbřesku pak podnikla celá jednotka za podpory tanků mohutný protiútok. Nebyl sice úspěšný, ale následující útok, který provedl indický paradesantní prapor s podporou tanků Stuart, pomohl při znovudobytí kopce, z něhož se nakonec podařilo Japonce vytlačit. Při této bitvě, o které se oficiální historie zmiňuje jen nepřímo, Japonci ztratili přes 300 svých mužů“.
Je tam však vidět ta rychle se měnící situace, tak těžká pro dělostřelce.
Ve stejné době pak prapory 1. Northamptons a 3/8. gurkhský z 32. Brigády vybojovaly sérii většinou krátkých a intenzivních bitev a bitviček s Japonci o již vzpomínaný bod 5846. Bylo to v oblasti, která byla porostlá hustou a takřka nepropustnou džunglí a bambusem. Při jedné takové bitvě, kdy si vojáci z praporu Northamptons proráželi cestu hustým bambusem, zaslechli před sebou podezřelý hluk a zpozorovali před sebou nějaký zvláštní pohyb. O chvíli později se ukázalo, že jde o japonskou hlídku, která se v hustém bambusovém porostu ztratila. Na pozici bodu 5846 oba prapory zformovaly silný obranný AB čtverec a díky tomuto obrannému opatření se jim podařilo odrazit a přestát velké množství nebezpečných japonských útoků, které ihned následovaly. Při těchto japonských útocích však obranné prapory ztratily více než 100 mužů. Japonci však měli mnohem větší ztráty. Konkrétně se zápisy zmiňují o tom, že „215. pěší pluk, kterému velel plukovník Sasahara, ztratil většinu svých vojáků v bojích na tiddimské silnici – z původních 4 800 mužů zůstalo jen 400 bojeschopných vojáků“.