Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 43.
Napsal: 6/2/2023, 06:08
Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 43.
Boje ve východní Indii, severozápadní Barmě (Myanmar), japonských a Spojeneckých armád, sborů, divizí a pluků v roce 1944. Skica je volně na několika webech.
Protože bylo v oblasti japonského postupu 213. a 214. pluku na Imphal, kde se odehrála krutá a krvavá bitva za účasti 300 mul, nutno odvrátit hrozbu, bylo tam Spojenci odveleno několik jejich jednotek. Konkrétně se jednalo o jednotky z indické 20. a 17. divize, a také ještě záložní jednotky ze IV. sboru, generála Scoonese – 3/1. gurkhský prapor, 6/5. mahrattský prapor, prapor Frontier Force Regiment a také tanky z praporu 3. Carabiniers. Jako obvykle tam začala bitva ve hrozném zmatku, to když se útočící čety dostaly velmi rychle moc blízko k japonským pozicím a tak museli vojáci podstoupit nebezpečný boj muže proti muži. Jako vždy, tak také tentokrát japonští vojáci z 214. pluku (33. divize), stačili ve velice krátké době do příchodu britských jednotek, a to navzdory vyčerpání a únavě po třídenním nepřetržitém pochodu, „vybudovat na svých pozicích efektivní obranu“.
Japonský pluk se pak své obranné pozice bránil s vrozenou jim zavilostí, statečností a prohnaností, takže většina na ně spuštěných britských útoků byla za krátkou dobu vždy odražena. Po dvoudenním bezvýsledném boji, se generál Cowan, velitel indické 17. divize rozhodl posílit místní jednotky a povolal 50. indickou paradesantní brigádu, která byla po bitvě u Sangshaku zreorganizována a v té době byla i odpočatá.
Generálmajor D. T. Cowan (uprostřed, v brýlích), velitel indické 17. divize, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.
V nastalých bojích však obě strany ani poté neučinily v dalších bojích žádný významný pokrok. Vznikly jen opět další ztráty vojáků a to na obou stranách. Urychleně přisouvaným jednotkám pak docházela rychle munice a kolony, které měly střelivo přivážet, většinou zůstaly trčet někde kvůli blátu na cestách. V zápisech se objevila i příhoda, že se též stalo, že obsluha vysílačky se dostala do kontaktu s gurkhskou jednotkou, u níž již byli všichni důstojníci mrtví, a nikdo jiný tam v tu dobu neuměl anglicky. Nakonec prý tam k nějaké té domluvě, oč jde, došlo a díky tomu mohl proběhnout první úspěšný útok.
Dne 30. května se museli Japonci stáhnout z malého kopce, který měli prakticky v držení od začátku celé bitvy. Na místě boje Japonci zanechali více než 100 mrtvých svých kamarádů a také několik zajatců, jejichž stav však byl žalostný. Jeden z japonských zajatců vypověděl, že kromě něho byla při bojích pobita celá jeho rota. 214. pluk byl díky své izolaci od ostatních jednotek nucen posílat do své první linie i raněné a nemocné. A tehdejší boj vypadal tak, že všichni japonští vojáci včetně těch raněných a nemocných, museli stát celý den a noc v zákopu, a mnozí navíc po pás ve vodě, a čelit jak nepříteli, tak těžkému monzunovému dešti. Tehdy mnoho japonských vojáků trpělo malárií, nemocí beri-beri nebo úplavicí a v takovém stavu také čekali na další útok indických, gurkhských nebo britských jednotek, jejichž podmínky k boji prý byly nesrovnatelně lepší.
Plukovník Sakuma, velitel 214. pluku, tehdy prý vyslal skupinu asi 400 mužů k sekundárnímu zablokování silnice do Bishenpuru. Ti se na svých pozicích dobře zakopali, ale protože neměli k dispozici žádnou dělostřeleckou podporu, navíc vůbec žádná protitanková děla, útočící prapor tanků z 3. Carabiniers, jejich pozice velmi rychle dobyl a celou jednotku tam zmasakroval střelbou.
Zde viz náčrt prostoru, kde se odehrávala většina popisovaných bitev, náčrt je volně na mnoha webech, zde byl pro Palbu zvětšen.
Z 214. pluku, z 900 mužů, kteří tehdy vyrazili s plukovníkem Sakumou k pochodu, jich tak zbylo pouze 60. „Ti byli nakonec nuceni ustoupit.“ Historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str. 147., pak doslova o dvou slavných japonských plucích z 33. pěší divize píše, cituji:
„Dva proslulé japonské pluky, 214. a 215., byly poraženy a jako dobře a efektivně bojující jednotky již nebyly více použitelné. Některé prapory byly zredukovány na méně než 40 mužů, mezi nimiž ale bylo mnoho raněných a nemocných. Z některých rot zbyli jen tři vojáci a ani jeden důstojník. V 33. divizi jako celku nebyli zabiti důstojníci pouze u dvou praporů“.
Bylo 30. května 1944, když plukovník Sakuma, velitel 214. pluku věděl, že jeho kdysi výborná jednotka, jeho pluk, se neodvratně přibližuje ke katastrofě a že mu na pomoc přichází jen jeden prapor. Jenomže se zde trochu více zmýlil, neboť se brzy ukázalo, že onen prapor už není složen z čerstvých a odpočatých pěšáků, “ale z asi 250 raněných, nemocných a vyčerpaných lidí“. Ale pak ještě uviděl, že se z těch 250 jich 100 vůbec nedostalo přes nepřátelskou dělostřeleckou palbu k jeho velitelskému plukovnímu stanu. Byla to zároveň doba, kdy převzal velení nad dřívější Janagidovou 33. pěší divizí, generál Tanaka a při té příležitosti Tanaka vydal významně znějící rozkaz dne. Nebylo jistě vůbec těžké si představit, jaký účinek měl tento denní rozkaz na vyčerpané a hladové vojáky, z nichž mnozí, jak bylo už řečeno, byli buď vážně zraněni, nebo nemocní. Historie zaznamenala, co tehdy generál Tanaka řekl:
„Naše smrtonosná pěchota musí očekávat každým okamžikem vítězství, nepřítel je poražen…to učiní zásadní obrat ve velké asijské válce… očekávejte smrt, je lehčí než peříčko… bojujte, i kdyby byla celá divize zničena… pěchota musí být nositelem duchem prodchnutého způsobu boje. Všichni vojáci i důstojníci, bojujte s odvahou“. (historickým podkladem je – Ewans a Brett- James, Imphal, str. 305.).
Takto smrtonosný a agresivní tón generála Tanaky vyvolal prý tehdy odezvu spíše u jednotek, které byly dislokovány v oblasti Potsangbamu a Ningthoukhongu. Dne 7. května 1944, několik dní poté, co dorazily posily ze 154. pluku, který se nedávno přesunul z oblasti Arakanu, podnikli Japonci útok na krajní pozice Spojenců ve vesnici Ninghthounkhong. Zdejší pozice tehdy bránili vojáci z praporu West Yorks. Útok tam byl zcela směřován na předsunutou četu tohoto praporu, který měl tehdy 20 mužů, a jednotka bojovala s vypětím všech sil. V zápisech pak bylo napsáno, že seržant Turner, velitel této statečné čety, držel Japonce pomocí granátů na distanc, co nejdál, jak jen to šlo. Pětkrát šel do beden pro nové granáty, až se nakonec japonští vojáci stáhli.
Seržant Turner v tomto boji padl a posmrtně mu bylo uděleno vyznamenání VC. Japonští vojáci tam tehdy v této bitvě ztratili 60 z 80 mužů, ale i vojáci z praporu West Yorks měli těžké ztráty (50 mužů) a celý prapor musel být vyměněn za čerstvý.
I když byli Japonci v tomto boji poraženi, pokračovali v dalších útocích. Cílem těchto dalších útoků zde byly pozice bráněné 1/7. a 2/5 praporem ze 48. Indické pěší brigády. Byly to pozice, které ležely v jiné části Ningthoukhongu. Gurkhové byli na japonský útok dobře připraveni, ale Japonci v této situaci měli tak trochu navrch, neboť sebou měli lehčí tanky, které se mohly na tamějších bažinatých polích daleko lépe pohybovat, zatímco těžší britské tanky se propadaly do bahna. Štěstím Gurkhů bylo, že měli sebou tehdy novou zbraň – PIAT (pěchotní protitankový granátomet), což byl laciný, lehký, ale velmi účinný prostředek proti tehdejším japonským lehkým tankům. Historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str. 148., k tomu jak účinný PIAT byl, pak doslova napsal, cituji:
„O tom se také japonští tankisté velmi záhy na vlastní kůži přesvědčili. Gurkhové museli svést o své pozice velmi krutý boj, a to jak s útočící pěchotou, tak i s tanky. V průběhu nejtěžších bojů se jeden gurkhský voják, i přesto, že byl třikrát zraněn, doplazil k přednímu PIATu a zničil dva nejbližší tanky. Několik týdnů předtím mu byla udělena Medaile za zásluhy (MM), ale za tuto odvážnou akci získal vyznamenání VC."
A tak bylo později zapsáno, že ta strohá až smrtonosná slova generály Tanaky, dodala jen málo nadšení vojákům plukovníka Sakuma, velitele žalostnému zbytku, jeho 214. pluku. Na konci května se jeho zbytky jednotek musely stáhnout na linii u silicharské cesty, kde měly zatím proti sobě jen jednotky, jejichž stavy v předcházejících bojích též značně ztratily na síle.
Prapory Northampptons, gurkhský a pandžábský z 32. Brigády pokračovaly pak v obranných bojích v oblasti Mortar Bluffu a Water Piquet, poblíž bodu 5846.
I když měly tehdy Japonci velké ztráty, podařilo se jim provést mohutný útok na pozice Mortar Bluf. Jejich útok a následný protiútok se odehrával za prudkého deště.
Historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str. 148., 149, píše, cituji:
„Prapor Northamptons se tehdy zmenšil jen na dvě roty. Japonci však byli velmi brzy zahnáni do slepé uličky. Jedna z akcí názorně povahu těchto dlouhotrvajících bojů.
Jedna z gurkhských čet vedená svým velitelem Netrabahadurem podnikla protiútok s cílem znovu dobýt pozice Mortar Bluffu. Ve tmě a za deště se jí podařilo tento malý kopec obsadit, ale zanedlouho se ocitla pod těžkou nepřátelskou palbou. Její subadar (nalezl jsem major, ale v četě se mě to nezdá, spíše něco s třemi frčkami, jestli tak četař – spojař přes rádio.) udržoval nepřetržitý kontakt s velitelem praporu, zatímco tma i situace okolo houstly. Kolem čtvrté hodiny ranní bylo rádiové spojení přerušeno a na velitelství si uvědomili, že gurkhové padli. Jejich velitel byl několik dní poté nalezen mrtev, ale stále pevně svíral kukri dýku, která jistě ukončila život mnoha útočníků. Posmrtně mu bylo uděleno vyznamenání VC. Prudké boje pokračovaly. Během nich bylo uděleno několik dalších VC (VC -Victor Cross – Vítězný kříž – Kříž Vítězství) a dalších vyznamenání za statečnost.
Boje okolo bodu 5846 a podél silicharské cesty pokračovaly ještě v v červnu a červenci. Největší daň při nich zaplatily zejména prapory Northamptons a gurkhský.“
Boje ve východní Indii, severozápadní Barmě (Myanmar), japonských a Spojeneckých armád, sborů, divizí a pluků v roce 1944. Skica je volně na několika webech.
Protože bylo v oblasti japonského postupu 213. a 214. pluku na Imphal, kde se odehrála krutá a krvavá bitva za účasti 300 mul, nutno odvrátit hrozbu, bylo tam Spojenci odveleno několik jejich jednotek. Konkrétně se jednalo o jednotky z indické 20. a 17. divize, a také ještě záložní jednotky ze IV. sboru, generála Scoonese – 3/1. gurkhský prapor, 6/5. mahrattský prapor, prapor Frontier Force Regiment a také tanky z praporu 3. Carabiniers. Jako obvykle tam začala bitva ve hrozném zmatku, to když se útočící čety dostaly velmi rychle moc blízko k japonským pozicím a tak museli vojáci podstoupit nebezpečný boj muže proti muži. Jako vždy, tak také tentokrát japonští vojáci z 214. pluku (33. divize), stačili ve velice krátké době do příchodu britských jednotek, a to navzdory vyčerpání a únavě po třídenním nepřetržitém pochodu, „vybudovat na svých pozicích efektivní obranu“.
Japonský pluk se pak své obranné pozice bránil s vrozenou jim zavilostí, statečností a prohnaností, takže většina na ně spuštěných britských útoků byla za krátkou dobu vždy odražena. Po dvoudenním bezvýsledném boji, se generál Cowan, velitel indické 17. divize rozhodl posílit místní jednotky a povolal 50. indickou paradesantní brigádu, která byla po bitvě u Sangshaku zreorganizována a v té době byla i odpočatá.
Generálmajor D. T. Cowan (uprostřed, v brýlích), velitel indické 17. divize, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.
V nastalých bojích však obě strany ani poté neučinily v dalších bojích žádný významný pokrok. Vznikly jen opět další ztráty vojáků a to na obou stranách. Urychleně přisouvaným jednotkám pak docházela rychle munice a kolony, které měly střelivo přivážet, většinou zůstaly trčet někde kvůli blátu na cestách. V zápisech se objevila i příhoda, že se též stalo, že obsluha vysílačky se dostala do kontaktu s gurkhskou jednotkou, u níž již byli všichni důstojníci mrtví, a nikdo jiný tam v tu dobu neuměl anglicky. Nakonec prý tam k nějaké té domluvě, oč jde, došlo a díky tomu mohl proběhnout první úspěšný útok.
Dne 30. května se museli Japonci stáhnout z malého kopce, který měli prakticky v držení od začátku celé bitvy. Na místě boje Japonci zanechali více než 100 mrtvých svých kamarádů a také několik zajatců, jejichž stav však byl žalostný. Jeden z japonských zajatců vypověděl, že kromě něho byla při bojích pobita celá jeho rota. 214. pluk byl díky své izolaci od ostatních jednotek nucen posílat do své první linie i raněné a nemocné. A tehdejší boj vypadal tak, že všichni japonští vojáci včetně těch raněných a nemocných, museli stát celý den a noc v zákopu, a mnozí navíc po pás ve vodě, a čelit jak nepříteli, tak těžkému monzunovému dešti. Tehdy mnoho japonských vojáků trpělo malárií, nemocí beri-beri nebo úplavicí a v takovém stavu také čekali na další útok indických, gurkhských nebo britských jednotek, jejichž podmínky k boji prý byly nesrovnatelně lepší.
Plukovník Sakuma, velitel 214. pluku, tehdy prý vyslal skupinu asi 400 mužů k sekundárnímu zablokování silnice do Bishenpuru. Ti se na svých pozicích dobře zakopali, ale protože neměli k dispozici žádnou dělostřeleckou podporu, navíc vůbec žádná protitanková děla, útočící prapor tanků z 3. Carabiniers, jejich pozice velmi rychle dobyl a celou jednotku tam zmasakroval střelbou.
Zde viz náčrt prostoru, kde se odehrávala většina popisovaných bitev, náčrt je volně na mnoha webech, zde byl pro Palbu zvětšen.
Z 214. pluku, z 900 mužů, kteří tehdy vyrazili s plukovníkem Sakumou k pochodu, jich tak zbylo pouze 60. „Ti byli nakonec nuceni ustoupit.“ Historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str. 147., pak doslova o dvou slavných japonských plucích z 33. pěší divize píše, cituji:
„Dva proslulé japonské pluky, 214. a 215., byly poraženy a jako dobře a efektivně bojující jednotky již nebyly více použitelné. Některé prapory byly zredukovány na méně než 40 mužů, mezi nimiž ale bylo mnoho raněných a nemocných. Z některých rot zbyli jen tři vojáci a ani jeden důstojník. V 33. divizi jako celku nebyli zabiti důstojníci pouze u dvou praporů“.
Bylo 30. května 1944, když plukovník Sakuma, velitel 214. pluku věděl, že jeho kdysi výborná jednotka, jeho pluk, se neodvratně přibližuje ke katastrofě a že mu na pomoc přichází jen jeden prapor. Jenomže se zde trochu více zmýlil, neboť se brzy ukázalo, že onen prapor už není složen z čerstvých a odpočatých pěšáků, “ale z asi 250 raněných, nemocných a vyčerpaných lidí“. Ale pak ještě uviděl, že se z těch 250 jich 100 vůbec nedostalo přes nepřátelskou dělostřeleckou palbu k jeho velitelskému plukovnímu stanu. Byla to zároveň doba, kdy převzal velení nad dřívější Janagidovou 33. pěší divizí, generál Tanaka a při té příležitosti Tanaka vydal významně znějící rozkaz dne. Nebylo jistě vůbec těžké si představit, jaký účinek měl tento denní rozkaz na vyčerpané a hladové vojáky, z nichž mnozí, jak bylo už řečeno, byli buď vážně zraněni, nebo nemocní. Historie zaznamenala, co tehdy generál Tanaka řekl:
„Naše smrtonosná pěchota musí očekávat každým okamžikem vítězství, nepřítel je poražen…to učiní zásadní obrat ve velké asijské válce… očekávejte smrt, je lehčí než peříčko… bojujte, i kdyby byla celá divize zničena… pěchota musí být nositelem duchem prodchnutého způsobu boje. Všichni vojáci i důstojníci, bojujte s odvahou“. (historickým podkladem je – Ewans a Brett- James, Imphal, str. 305.).
Takto smrtonosný a agresivní tón generála Tanaky vyvolal prý tehdy odezvu spíše u jednotek, které byly dislokovány v oblasti Potsangbamu a Ningthoukhongu. Dne 7. května 1944, několik dní poté, co dorazily posily ze 154. pluku, který se nedávno přesunul z oblasti Arakanu, podnikli Japonci útok na krajní pozice Spojenců ve vesnici Ninghthounkhong. Zdejší pozice tehdy bránili vojáci z praporu West Yorks. Útok tam byl zcela směřován na předsunutou četu tohoto praporu, který měl tehdy 20 mužů, a jednotka bojovala s vypětím všech sil. V zápisech pak bylo napsáno, že seržant Turner, velitel této statečné čety, držel Japonce pomocí granátů na distanc, co nejdál, jak jen to šlo. Pětkrát šel do beden pro nové granáty, až se nakonec japonští vojáci stáhli.
Seržant Turner v tomto boji padl a posmrtně mu bylo uděleno vyznamenání VC. Japonští vojáci tam tehdy v této bitvě ztratili 60 z 80 mužů, ale i vojáci z praporu West Yorks měli těžké ztráty (50 mužů) a celý prapor musel být vyměněn za čerstvý.
I když byli Japonci v tomto boji poraženi, pokračovali v dalších útocích. Cílem těchto dalších útoků zde byly pozice bráněné 1/7. a 2/5 praporem ze 48. Indické pěší brigády. Byly to pozice, které ležely v jiné části Ningthoukhongu. Gurkhové byli na japonský útok dobře připraveni, ale Japonci v této situaci měli tak trochu navrch, neboť sebou měli lehčí tanky, které se mohly na tamějších bažinatých polích daleko lépe pohybovat, zatímco těžší britské tanky se propadaly do bahna. Štěstím Gurkhů bylo, že měli sebou tehdy novou zbraň – PIAT (pěchotní protitankový granátomet), což byl laciný, lehký, ale velmi účinný prostředek proti tehdejším japonským lehkým tankům. Historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str. 148., k tomu jak účinný PIAT byl, pak doslova napsal, cituji:
„O tom se také japonští tankisté velmi záhy na vlastní kůži přesvědčili. Gurkhové museli svést o své pozice velmi krutý boj, a to jak s útočící pěchotou, tak i s tanky. V průběhu nejtěžších bojů se jeden gurkhský voják, i přesto, že byl třikrát zraněn, doplazil k přednímu PIATu a zničil dva nejbližší tanky. Několik týdnů předtím mu byla udělena Medaile za zásluhy (MM), ale za tuto odvážnou akci získal vyznamenání VC."
A tak bylo později zapsáno, že ta strohá až smrtonosná slova generály Tanaky, dodala jen málo nadšení vojákům plukovníka Sakuma, velitele žalostnému zbytku, jeho 214. pluku. Na konci května se jeho zbytky jednotek musely stáhnout na linii u silicharské cesty, kde měly zatím proti sobě jen jednotky, jejichž stavy v předcházejících bojích též značně ztratily na síle.
Prapory Northampptons, gurkhský a pandžábský z 32. Brigády pokračovaly pak v obranných bojích v oblasti Mortar Bluffu a Water Piquet, poblíž bodu 5846.
I když měly tehdy Japonci velké ztráty, podařilo se jim provést mohutný útok na pozice Mortar Bluf. Jejich útok a následný protiútok se odehrával za prudkého deště.
Historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str. 148., 149, píše, cituji:
„Prapor Northamptons se tehdy zmenšil jen na dvě roty. Japonci však byli velmi brzy zahnáni do slepé uličky. Jedna z akcí názorně povahu těchto dlouhotrvajících bojů.
Jedna z gurkhských čet vedená svým velitelem Netrabahadurem podnikla protiútok s cílem znovu dobýt pozice Mortar Bluffu. Ve tmě a za deště se jí podařilo tento malý kopec obsadit, ale zanedlouho se ocitla pod těžkou nepřátelskou palbou. Její subadar (nalezl jsem major, ale v četě se mě to nezdá, spíše něco s třemi frčkami, jestli tak četař – spojař přes rádio.) udržoval nepřetržitý kontakt s velitelem praporu, zatímco tma i situace okolo houstly. Kolem čtvrté hodiny ranní bylo rádiové spojení přerušeno a na velitelství si uvědomili, že gurkhové padli. Jejich velitel byl několik dní poté nalezen mrtev, ale stále pevně svíral kukri dýku, která jistě ukončila život mnoha útočníků. Posmrtně mu bylo uděleno vyznamenání VC. Prudké boje pokračovaly. Během nich bylo uděleno několik dalších VC (VC -Victor Cross – Vítězný kříž – Kříž Vítězství) a dalších vyznamenání za statečnost.
Boje okolo bodu 5846 a podél silicharské cesty pokračovaly ještě v v červnu a červenci. Největší daň při nich zaplatily zejména prapory Northamptons a gurkhský.“