Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 46.
Napsal: 13/2/2023, 06:03
Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 46.
Boje ve východní Indii, severozápadní Barmě (Myanmar), japonských a Spojeneckých armád, sborů, divizí a pluků v roce 1944. Skica je volně na několika webech.
Bylo 13. dubna 1944, v 11.30 před polednem, když se dvě dograské roty s několika tanky přiblížily velice blízko k nerovnému, něco přes 5 km dlouhému vrcholku hřebenu a to v bitvě u Nungshigumu (začátek viz u konce Č 45). V době kdy skončila krycí dělostřelecká palba, se rozjely tanky. Svah před nimi byl však tak příkré, že nešlo, ani při maximálním sklonu hlavně, zamířit na japonské bunkry, takže velitel každého tanku musel mít vystrčenou hlavu z poklopu a sám řídit palbu. A takto se pak tanky dostaly až k předním krytům, když několik japonských vojáků vyskočilo a snažilo se upevnit na tanky nebezpečné magnetické miny. Velitelé tanků naštěstí pomocí pistolí a granátů nebezpečí brzy odvrátili, avšak hned několik z nich vše zaplatilo svým životem. Co se dělo na samotném vrcholu hřebene pak z několika historických pramenů popisuje historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str., 154., cituji:
„Během několika minut po dosažení vrcholu se rozpoutal krutý boj. Tanky popojížděly po centimetrech vpřed, ale čekala je zde pouze zkáza. Nejdříve jeden pak dva a nakonec pět velitelů přišlo o život, mnoho jich bylo zraněno. Uprostřed nejzuřivějšího boje se jeden z tanků při zdolávání hřebene převrátil a ke zděšení všech dole přihlížejících, včetně velitelů, spadl asi o 30 metrů níž. Je to div, že se osádce tanku nic vážnějšího nestalo, a že ani tank nebyl příliš poškozen. Bylo nutné jen vyměnit pás. Tento stroj pak hned druhý den vyjel opět do boje.“
Další činnost pěchoty i tanků v boji o hřeben nebyla pak vůbec koordinována, což pak vedlo k dalším ztrátám. Zápisy účastníků to dokládají různými příklady, jako ten, který zachytil jeden z účastníků, který si zapsal, že jeden z dograských se musel vyšplhat postupně na jeden každý tank a vysvětlovat velitelům tanků svůj záměr a kam mají jet a co dělat v nejbližším čase. A tak se situace stávala stále kritičtější. Všichni velitelé tanků byli záhy buď již po smrti, nebo vážně raněni. Zdálo se, že se tento důležitý tankový útok s pěchotou nevydaří. O tom co následovalo, po těchto popsaných okamžicích, píše historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str., 154., cituji:
"To, že byli Japonci nakonec poraženi, je zásluha seržanta Craddocka z praporu 3. Carabiniers a důstojníka dograské jednotky Subadara Rambir Singha. Japonská obrana se soustředila okolo tří hlubokých bunkrů, které celkem snadno odolaly vzdušnému i dělostřeleckému útoku. Craddock a Rambir Singh se rozhodli dostat se s tanky k těmto bunkrům a krýt jejich palbou postup pěchoty s nasazenými bajonety. Dograští se dostali až na několik metrů od japonských bunkrů, ale přesto byli odraženi. Craddock a Rambir Singh se opět rychle poradili a poté dostali nahoru další tank, který měl vjet přímo na japonský bunkr. To již obránci nevydrželi a těsně předtím, než se tento tank rozjel, vylezli z krytu a utekli."
Velitel 51. pluku plukovník Omoto sledoval, podobně jako druhá strana, velmi pečlivě průběh celé bitvy. Nejprve si vůbec nepřipouštěl, že by tanky mohly nějak ohrozit japonské pozice, ale když viděl svým dalekohledem konečný tankový útok, zakřičel: ´Je po nás´!“ (Historickým podkladem je: Louis Allen, str. 257.)
Zde viz náčrt prostoru, kde se odehrávala většina popisovaných bitev, náčrt je volně na mnoha webech, zde byl pro Palbu zvětšen.
Netrvalo tak dlouho po dobytí popsaných míst, když se, ke stanu plukovníka Omota, velitele 51. pěšího pluku, doplazil jeden z japonských důstojníků, který přežil, a sdělil mu, že japonský prapor na Nungshigumu byl poražen a zlikvidován útočícími tanky. Hlásil též, že všichni japonští důstojníci byli mrtví nebo vážně ranění, takže následný protiútok se nesetkal s úspěchem. Následně se Omotův 51. pluk stáhl z oblasti vrcholku u Nungshigumu. Na místě prý musel zanechat asi 250 mrtvých a také velké množství zbraní a dalšího materiálu.
Po této bitvě u Nungshigumu, si velitelé obou válčících stran velice rychle uvědomili, celý význam této bitvy. Spojenecké velitelství IV. sboru generála Scoonese, zamýšlelo využít tohoto vítězství a vyslalo ihned 1. Brigádu (McCoy) 23. divize k obchvatu Japonců z boku a k obsazení velitelství 15. divize generála Jamaučiho u Khasomu. 1. Brigáda (prapory Seaforts, 1/16. pandžábský a 1. Patialas) se 16. horskou baterií se na cestu severovýchodním směrem vydala ihned, jak jen to bylo možné.
Generál G. P. A. Scoones, velitel IV. sboru, foto je majetkem Wikipedie, zde bylo zmenšeno.
Po vykonání celého přesunu, zaútočila 1. Brigáda s podporou letadel RAF, na Khasom.
Seaforts pak vtrhli do vesnice a vyhnali japonskou posádku, zatímco pandžábští a Patialas zaútočili na ostatní japonské pozice v této oblasti.
O dobytí všech pozic, se všechny tři prapory, a to urychleně, zakopaly a postavily zátarasy z ostnatých drátů, protože protiútok bylo možno očekávat velmi brzy. Za velmi krátkou dobu, po skončení této spojenecké akce, postoupila 37. Brigáda (3/3., 3/5., a 3/10. Gurkhský prapor) směrem na sever z Kamengu a vyčistila území od Jangangpokpi až k pozicím 1. Brigády u Khasomu . 23. divize měla, dle zápisu, tehdy celkem snadnou práci, protože japonská 15. divize se stahovala velmi rychle, ale začátkem května byla odvelena, aby nahradila 20. divizi v shenamském sedle.
Dopad Britského vítězství na japonskou 15. divizi generála Jamaučiho byl okamžitý, a to zvláště na jednotky´, které ležely na severozápadě. Tedy na ty, které měly v držení silnici do Kohimy poblíž Sengmai. Kdyby se stáhl plukovník Omoto, velitel 51. japonského pluku z oblasti kolem Nungshigumu, okamžitě by tím ohrozil 60. pluk (plukovník Macamura), který měl v držení Sengmai. To mohl rozhodnout jedině velitel 15. divize Jamauči. Tomu se k jeho momentální dlouhé nemoci, dle zápisů, přidala i jakási velká nerozhodnost a pocit, že situace je bezvýchodná. Byl seznámen i s ohromnými ztrátami na lidech, a i faktem, že proti britským tankům nemůže postavit nic, co by zcela řešilo obranu. V té době prý velice dlouho a velice pečlivě zvažoval, a nakonec u něho zvítězilo rozhodnutí pro stažení 51. pluku, který v té době nebyl prakticky schopen žádné větší ofenzívy a ani menších protiútoků…! O této době napsal, historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str., 155, z japonských zápisů, cituji:
„Později japonští historici připisovali tomuto prý mylnému rozhodnutí, které bylo přijato dříve, než Mutagučiho 3 divize překročily Čjintwin (řeku), největší podíl na japonské porážce v Barmě.“
Jamauči tedy vydal rozkaz k ústupu svému 51. pluku (plukovník Omoto) od Nungshigumu. To přesto, že měl stále ještě některé další své jednotky stále roztroušené v oblasti Kanglatongbi u silnice do Kohimy, a též i v horách u Mapao. I z těchto pozic mohli Japonci sledovat město Imphal a jeho obranu, letiště i zásobovací sklady. Ale i tyto japonské oddíly se již velice brzy musely postavit tam postupující indické 5. pěší divizi. Ovšem tyto boje, ve srovnání s bitvou u Nungshigumu byly jen takovou rutinní záležitostí. Byla to 9. Brigáda, která začala pomalu tlačit japonské oddíly směrem ke hřebeni Mapao Ridge. „Díky jedné z akcí získal Jemadar Hafíz ze 3.džátského praporu vyznamenání VC za odvahu a statečné velení při útoku na nepřátelské pozice na Mapao. Japonci se kvůli neohroženému postupu jeho praporu dali zbaběle na útěk, takže hora byla pak přejmenována na Runaway Hill (Hora útěku).“ Z historických zápisů napsal historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str., 156.
Ale indičtí a britští vojáci z 5. divize byli také nuceni svést boje s japonskými jednotkami i v horách okolo Mapao. Totiž japonští vojáci dobře věděli, že jsou zcela izolováni od ostatních jednotek a není tedy vůbec žádná šance, že dostanou nějaké posily a už vůbec ne žádné čerstvé zásoby. Bylo v jejich výchově, „že tím více vzrostla jejich bojovnost a odvaha“.
V takto vzniklé nebezpečné situaci přispěchala na pomoc spojeneckým oddílům 9. Brigáda.
Tehdy prapor 2. West Yorks sehrál pak v následujících bojích jednu z rozhodujících rolí. Pro všechny začala jakási podivná válka, na kterou je, svým způsobem, připravovali nejvyšší velitelé. Historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str., 156, k tomu napsal, cituji:
„Několik týdnů strávili vojáci hlídkováním na svých nepříjemných a vzdálených pozicích, kdy se vize budoucnosti vůbec neshodovala s optimismem vrchního velení. Věděli, že se jedná o válku mezi četami nebo nejvýš rotami, ale postup velení jejich praporu je přinejmenším udivoval. Zatímco se ostatní jednotky hrdě hlásily k Mountbattenovi, West Yorkům se tento frajírek Flash Harry příliš nezamlouval. Když jednou mluvil o připravovaném postupu do Rangúnu a Singapuru, zamumlal jeden z vojáků: ´To se tedy sakra projdem´. Přijel dokonce sám Slim, navštívil osobně každou četu a pohovořil si s vojáky. Ačkoli nebyla osvěta na tak špatné úrovni, tehdy vojáci vůbec nevěděli, koho mají před sebou.“
Zde viz foto generála Slima, velitele 14. armády, pozdějšího britského maršála. Foto je volně na mnoha webech.
Na rozdíl od někdy odmítavého postoje, někdy až cynicky tvrdého postoje vůči nadřízeným panoval v těchto jednotce při její nové roli silný pocit sounáležitosti.
„Profesor Kenneth Ingham, který v tomto praporu sloužil, vzpomíná na ohromující solidaritu vojína Ike Burneyho. Byl při boji raněn a měl být převelen do yorského praporu Duke of Wellington´s. To znamenalo být z obležení dopraven letadlem do Indie. Prosil velitele čety, aby to nějak zařídil, že se mu nechce opustit své kamarády ze 7. čety. Jeho převoz se nakonec neuskutečnil. Za několik dní se na něj přišel dotyčný důstojník podívat. Barney byl po kolena ve vodě v zákopu, zatímco kolem již zuřila válka. Tehdy prý řekl: ´Děkuji, pane, že jste vše zařídil. Jsem strašně rád mezi svými´.
Za nějaký čas velitel obdržel krátkou pozvánku od 7. čety: ´Chtěli jsme Vás poprosit, zda byste s námi nepovečeřel. Musíte si ale přinést vlastní ešus´.“
Boje ve východní Indii, severozápadní Barmě (Myanmar), japonských a Spojeneckých armád, sborů, divizí a pluků v roce 1944. Skica je volně na několika webech.
Bylo 13. dubna 1944, v 11.30 před polednem, když se dvě dograské roty s několika tanky přiblížily velice blízko k nerovnému, něco přes 5 km dlouhému vrcholku hřebenu a to v bitvě u Nungshigumu (začátek viz u konce Č 45). V době kdy skončila krycí dělostřelecká palba, se rozjely tanky. Svah před nimi byl však tak příkré, že nešlo, ani při maximálním sklonu hlavně, zamířit na japonské bunkry, takže velitel každého tanku musel mít vystrčenou hlavu z poklopu a sám řídit palbu. A takto se pak tanky dostaly až k předním krytům, když několik japonských vojáků vyskočilo a snažilo se upevnit na tanky nebezpečné magnetické miny. Velitelé tanků naštěstí pomocí pistolí a granátů nebezpečí brzy odvrátili, avšak hned několik z nich vše zaplatilo svým životem. Co se dělo na samotném vrcholu hřebene pak z několika historických pramenů popisuje historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str., 154., cituji:
„Během několika minut po dosažení vrcholu se rozpoutal krutý boj. Tanky popojížděly po centimetrech vpřed, ale čekala je zde pouze zkáza. Nejdříve jeden pak dva a nakonec pět velitelů přišlo o život, mnoho jich bylo zraněno. Uprostřed nejzuřivějšího boje se jeden z tanků při zdolávání hřebene převrátil a ke zděšení všech dole přihlížejících, včetně velitelů, spadl asi o 30 metrů níž. Je to div, že se osádce tanku nic vážnějšího nestalo, a že ani tank nebyl příliš poškozen. Bylo nutné jen vyměnit pás. Tento stroj pak hned druhý den vyjel opět do boje.“
Další činnost pěchoty i tanků v boji o hřeben nebyla pak vůbec koordinována, což pak vedlo k dalším ztrátám. Zápisy účastníků to dokládají různými příklady, jako ten, který zachytil jeden z účastníků, který si zapsal, že jeden z dograských se musel vyšplhat postupně na jeden každý tank a vysvětlovat velitelům tanků svůj záměr a kam mají jet a co dělat v nejbližším čase. A tak se situace stávala stále kritičtější. Všichni velitelé tanků byli záhy buď již po smrti, nebo vážně raněni. Zdálo se, že se tento důležitý tankový útok s pěchotou nevydaří. O tom co následovalo, po těchto popsaných okamžicích, píše historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str., 154., cituji:
"To, že byli Japonci nakonec poraženi, je zásluha seržanta Craddocka z praporu 3. Carabiniers a důstojníka dograské jednotky Subadara Rambir Singha. Japonská obrana se soustředila okolo tří hlubokých bunkrů, které celkem snadno odolaly vzdušnému i dělostřeleckému útoku. Craddock a Rambir Singh se rozhodli dostat se s tanky k těmto bunkrům a krýt jejich palbou postup pěchoty s nasazenými bajonety. Dograští se dostali až na několik metrů od japonských bunkrů, ale přesto byli odraženi. Craddock a Rambir Singh se opět rychle poradili a poté dostali nahoru další tank, který měl vjet přímo na japonský bunkr. To již obránci nevydrželi a těsně předtím, než se tento tank rozjel, vylezli z krytu a utekli."
Velitel 51. pluku plukovník Omoto sledoval, podobně jako druhá strana, velmi pečlivě průběh celé bitvy. Nejprve si vůbec nepřipouštěl, že by tanky mohly nějak ohrozit japonské pozice, ale když viděl svým dalekohledem konečný tankový útok, zakřičel: ´Je po nás´!“ (Historickým podkladem je: Louis Allen, str. 257.)
Zde viz náčrt prostoru, kde se odehrávala většina popisovaných bitev, náčrt je volně na mnoha webech, zde byl pro Palbu zvětšen.
Netrvalo tak dlouho po dobytí popsaných míst, když se, ke stanu plukovníka Omota, velitele 51. pěšího pluku, doplazil jeden z japonských důstojníků, který přežil, a sdělil mu, že japonský prapor na Nungshigumu byl poražen a zlikvidován útočícími tanky. Hlásil též, že všichni japonští důstojníci byli mrtví nebo vážně ranění, takže následný protiútok se nesetkal s úspěchem. Následně se Omotův 51. pluk stáhl z oblasti vrcholku u Nungshigumu. Na místě prý musel zanechat asi 250 mrtvých a také velké množství zbraní a dalšího materiálu.
Po této bitvě u Nungshigumu, si velitelé obou válčících stran velice rychle uvědomili, celý význam této bitvy. Spojenecké velitelství IV. sboru generála Scoonese, zamýšlelo využít tohoto vítězství a vyslalo ihned 1. Brigádu (McCoy) 23. divize k obchvatu Japonců z boku a k obsazení velitelství 15. divize generála Jamaučiho u Khasomu. 1. Brigáda (prapory Seaforts, 1/16. pandžábský a 1. Patialas) se 16. horskou baterií se na cestu severovýchodním směrem vydala ihned, jak jen to bylo možné.
Generál G. P. A. Scoones, velitel IV. sboru, foto je majetkem Wikipedie, zde bylo zmenšeno.
Po vykonání celého přesunu, zaútočila 1. Brigáda s podporou letadel RAF, na Khasom.
Seaforts pak vtrhli do vesnice a vyhnali japonskou posádku, zatímco pandžábští a Patialas zaútočili na ostatní japonské pozice v této oblasti.
O dobytí všech pozic, se všechny tři prapory, a to urychleně, zakopaly a postavily zátarasy z ostnatých drátů, protože protiútok bylo možno očekávat velmi brzy. Za velmi krátkou dobu, po skončení této spojenecké akce, postoupila 37. Brigáda (3/3., 3/5., a 3/10. Gurkhský prapor) směrem na sever z Kamengu a vyčistila území od Jangangpokpi až k pozicím 1. Brigády u Khasomu . 23. divize měla, dle zápisu, tehdy celkem snadnou práci, protože japonská 15. divize se stahovala velmi rychle, ale začátkem května byla odvelena, aby nahradila 20. divizi v shenamském sedle.
Dopad Britského vítězství na japonskou 15. divizi generála Jamaučiho byl okamžitý, a to zvláště na jednotky´, které ležely na severozápadě. Tedy na ty, které měly v držení silnici do Kohimy poblíž Sengmai. Kdyby se stáhl plukovník Omoto, velitel 51. japonského pluku z oblasti kolem Nungshigumu, okamžitě by tím ohrozil 60. pluk (plukovník Macamura), který měl v držení Sengmai. To mohl rozhodnout jedině velitel 15. divize Jamauči. Tomu se k jeho momentální dlouhé nemoci, dle zápisů, přidala i jakási velká nerozhodnost a pocit, že situace je bezvýchodná. Byl seznámen i s ohromnými ztrátami na lidech, a i faktem, že proti britským tankům nemůže postavit nic, co by zcela řešilo obranu. V té době prý velice dlouho a velice pečlivě zvažoval, a nakonec u něho zvítězilo rozhodnutí pro stažení 51. pluku, který v té době nebyl prakticky schopen žádné větší ofenzívy a ani menších protiútoků…! O této době napsal, historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str., 155, z japonských zápisů, cituji:
„Později japonští historici připisovali tomuto prý mylnému rozhodnutí, které bylo přijato dříve, než Mutagučiho 3 divize překročily Čjintwin (řeku), největší podíl na japonské porážce v Barmě.“
Jamauči tedy vydal rozkaz k ústupu svému 51. pluku (plukovník Omoto) od Nungshigumu. To přesto, že měl stále ještě některé další své jednotky stále roztroušené v oblasti Kanglatongbi u silnice do Kohimy, a též i v horách u Mapao. I z těchto pozic mohli Japonci sledovat město Imphal a jeho obranu, letiště i zásobovací sklady. Ale i tyto japonské oddíly se již velice brzy musely postavit tam postupující indické 5. pěší divizi. Ovšem tyto boje, ve srovnání s bitvou u Nungshigumu byly jen takovou rutinní záležitostí. Byla to 9. Brigáda, která začala pomalu tlačit japonské oddíly směrem ke hřebeni Mapao Ridge. „Díky jedné z akcí získal Jemadar Hafíz ze 3.džátského praporu vyznamenání VC za odvahu a statečné velení při útoku na nepřátelské pozice na Mapao. Japonci se kvůli neohroženému postupu jeho praporu dali zbaběle na útěk, takže hora byla pak přejmenována na Runaway Hill (Hora útěku).“ Z historických zápisů napsal historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str., 156.
Ale indičtí a britští vojáci z 5. divize byli také nuceni svést boje s japonskými jednotkami i v horách okolo Mapao. Totiž japonští vojáci dobře věděli, že jsou zcela izolováni od ostatních jednotek a není tedy vůbec žádná šance, že dostanou nějaké posily a už vůbec ne žádné čerstvé zásoby. Bylo v jejich výchově, „že tím více vzrostla jejich bojovnost a odvaha“.
V takto vzniklé nebezpečné situaci přispěchala na pomoc spojeneckým oddílům 9. Brigáda.
Tehdy prapor 2. West Yorks sehrál pak v následujících bojích jednu z rozhodujících rolí. Pro všechny začala jakási podivná válka, na kterou je, svým způsobem, připravovali nejvyšší velitelé. Historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str., 156, k tomu napsal, cituji:
„Několik týdnů strávili vojáci hlídkováním na svých nepříjemných a vzdálených pozicích, kdy se vize budoucnosti vůbec neshodovala s optimismem vrchního velení. Věděli, že se jedná o válku mezi četami nebo nejvýš rotami, ale postup velení jejich praporu je přinejmenším udivoval. Zatímco se ostatní jednotky hrdě hlásily k Mountbattenovi, West Yorkům se tento frajírek Flash Harry příliš nezamlouval. Když jednou mluvil o připravovaném postupu do Rangúnu a Singapuru, zamumlal jeden z vojáků: ´To se tedy sakra projdem´. Přijel dokonce sám Slim, navštívil osobně každou četu a pohovořil si s vojáky. Ačkoli nebyla osvěta na tak špatné úrovni, tehdy vojáci vůbec nevěděli, koho mají před sebou.“
Zde viz foto generála Slima, velitele 14. armády, pozdějšího britského maršála. Foto je volně na mnoha webech.
Na rozdíl od někdy odmítavého postoje, někdy až cynicky tvrdého postoje vůči nadřízeným panoval v těchto jednotce při její nové roli silný pocit sounáležitosti.
„Profesor Kenneth Ingham, který v tomto praporu sloužil, vzpomíná na ohromující solidaritu vojína Ike Burneyho. Byl při boji raněn a měl být převelen do yorského praporu Duke of Wellington´s. To znamenalo být z obležení dopraven letadlem do Indie. Prosil velitele čety, aby to nějak zařídil, že se mu nechce opustit své kamarády ze 7. čety. Jeho převoz se nakonec neuskutečnil. Za několik dní se na něj přišel dotyčný důstojník podívat. Barney byl po kolena ve vodě v zákopu, zatímco kolem již zuřila válka. Tehdy prý řekl: ´Děkuji, pane, že jste vše zařídil. Jsem strašně rád mezi svými´.
Za nějaký čas velitel obdržel krátkou pozvánku od 7. čety: ´Chtěli jsme Vás poprosit, zda byste s námi nepovečeřel. Musíte si ale přinést vlastní ešus´.“