asdfr:
Aha, už rozumím, proč mi nadáváš, když se zkouším najít odpověď. Ono totiž se jedna forma asi postupně transformovala do té druhé formy, kterou jsem napsal. A proto dle mého názoru nejde napsat číslovkou konkrétní rok.
Hezky je to vidět na mém příkladu o otroctví v Egyptě/Sudánu:
Naprosto jednoduchá otázka - kdy skončilo v Egyptě/Sudánu násilné zotročování dospělých, kteří po svém zotročení měli nulová lidská práva a jejich osudem bylo sloužit jako otrok do té doby dokud toho budou fyzicky schopní?
těmi lidskými právy myslím např. to, aby vlastník otroka z
plezíru nemučil zotročeného člověka - na některé odkryté (ruka) i zakryté (prsa, břicho) těla bylo úmyslně a v souladu s tamní tradicí aplikováno nejen tetování, ale také umělé vyrábění jizev na těle otroka. Tj.čas od času pro ukrácení dlouhé chvíle vlastníka otroka: naříznout kůži břitvou a do nařízlé rány vetřít/nasypat sůl. Protože šlo o zjizvování otroka ženy, tak předpokládám, že smyslem zjizvování nebylo "identifikace" otroka aby se poznalo že jde o otroka, kdyby utekl = protože mimo dům musely ženské chodit zahalené.
Konkrétní příklad bezejmenné otrokyně, která jako zotročené dítě cca v 1877 dostala přezdívku "Bakhita" (po svém osvobození přijala jméno "Giuseppina Bakhita") - šlo o 114 umělých jizev zhruba za 10-ti letou část otroctví. Plus bičování a bití holí. Ten příběh je relativně známý
https://en.wikipedia.org/wiki/Josephine_Bakhita
Člověk který si zjistí pár detailů o konkrétní životním příběhu této otrokyně, tak zjistí, že v 1889 v Itálii probíhal soud, kdy "vlastník" otrokyně vedl soudní spor se severoitalskými řeholnicemi (jeptiškami), které se tu otrokyni snažili uchránit, když odmítala se spolu s rodinou svého italského "pána" vrátit z Itálie zpět do Egypta/Sudánu.
Tento konkrétní soudní rozsudek je prý připomínán až dodnes, neboť často bylo na tento rozsudek odkazována při pozdějších soudech (v Evropě) na přelomu 19. a 20. století, jak je to s vlastnictvím otroků v Evropě Svým způsobem totiž rozsudek nám totiž říká, že ještě ve druhé polovině 19. století v praxi v Evropě nebylo vyloučeno "vlastnit" lidskou bytost, která byla
násilně zotročena
A dle výkladu italského soudu o egyptském/sudánském právu byla Bakhita po část svého otrockého života otrokem nelegálně.
- Narozena v Sudánu cca 1869
- Zotročena v Sudánu cca 1877
- postupně přeprodávána až v 1883 tuto ženu cca 14-ti letou holku koupil jako otrokyni italský konzul v Sudánu (patrně šlo o honorárního konzula, nikoliv o přímého zaměstnance italského státu, ale tím si nejsem jist ... nicméně nenašel jsem, že by za Bakhitu platil penězi italského státu, nýbrž asi šlo o jeho vlastní peníze) - v rodině italského konzula v Sudánu získala jistý stupeň lidských práv, zejména skončilo trvalé mučení (zjizvování, bití)
- Rodina italského konzula odcestovala do Itálie v 1885
- V Itálii v 1885 získala nového vlastníka (nenašel jsem nic o konkrétní formě zcizení vlastnictví této holky ve věku 16-ti let, možná šlo o darovací smlouvu). Vlastníkem věci - holky jménem Bakhita - se stali manželé Michieli, kteří po otrokyni chtěli aby byla chůvou jejich dcery.
- V 1888 chtěla paní Michieli na několik měsíců navštívit svého manžela, který byl na dlouhodobé služební cestě v Sudánu. A proto paní Michieli odložila svoji malou dceru i její chůvu - otrokyni tj. věc jménem Bakhita do kláštera jeptišek.
- Někdy v průběhu roku 1889 se manželé Michieli na krátko vrátili do Itálie, protože se plánovali usadit natrvalo v Sudánu. V klášteře si vyzvedli svoji dcerku, ale když jejich věc - otrokyně Bakhita - zjistila, že z Itálie by musela odcestovat zpět do Sudánu, tak s prosíkem Bakhita požádali jeptišky, aby se jí zastali.
- Byl z toho soud - neboť manželé Michieli se domnívali, že jeptišky jim "kradou" jejich věc tj. v té době 20-ti letou ženu Bakhita.
-
A jeptišky zaplatila advokáta, aby se s manžely Michieli soudil jestli holka jménem Bakita je věc nebo lidská bytost.
- Dle názoru italského soudu (vydaného v 1889) o výkladu egyptského/sudánského práva se Bakhita z pohledu práva stala svobodnou v 1885... konkrétní znění rozsudku jsem nenašel, když jsem to kdysi hledal, ale dle obecného popisu se stala svobodnou, protože zcizení vlastnictví k věci - holce Bakhita - v roce 1885 bylo neplatné, neboť v Itálii v 1885 nešlo darovat člověka.
Když se na to podívám ze SUBJEKTIVNÍHO pohledu samotné Bakhity - v rodině manželů Micheli byla +- šťastná jako "najatá" chůva. Tj. Bakhita v Itálii netoužila být plně svobodným člověkem v našem dnešním smyslu slova. Být chůvou "za byt a stravu" jí vcelku vyhovovalo. Primární důvod proč se začala "vzpírat" byl její strach, že po návratu do Sudánu by mohla být opět prodána a že opět zažije mučení pro sadistickou zábavu svých nějakých nových majitelů v Sudánu.
Až následně po svém propuštění po rozhodnutí italské soudu, poté co Bakhita začala získávat základní vzdělávání (číst, psát, počítat,...) se Bakhita postupně zbavovala svého
subjektivně vnímaného statusu otroka.
Po čtyřech letech od svého osvobození byla v 1893 přijata do kláštera. Předtím Bakhitu nechtěli přijmout, neboť jeptišky tvrdili, že nejprve ať získá vzdělání. Proto jeptišky platili Bakhitě její vzdělání (= jako dospělý člověk byla moc stará na školní docházku do tehdejší úrovně "základní školy"). A teprve po získání aspoň nějakého vzdělání, ať se SVOBODNĚ rozhodne jak chce prožít zbytek života. Tj. ve svých 24-řech letech se Bakhita rozhodla že chce žít v klášteře.
Zpět k PRÁVNÍMU pohledu
Ovšem dle mého názoru by se Bakhita měla stát svobodnou o něco dříve (před příjezdem do Itálie) a to dle egyptsko/sudánského práva, neboť v okamžiku opuštění Egypta/Sudánu šlo o "export" otroka, což bylo zakázáno britsko-egyptsko/sudánskou dohodou z roku 1877
https://www.britannica.com/place/Sudan/ ... e#ref48941 Kromě exportu byl zakázán také "import" otroků... chápu-li správně to co jsem se dočetl, tak smyslem bylo zabránit dalšímu násilnému zotročování, ovšem lidé, kteří byli otroky, měli zůstat otroky až do konce života (nevím jak to bylo s jejich případnými dětmi).
Konec příběhu jedné otrokyně.
No jenže překvápko!!!, když se člověk dočte, že ještě v 30.-tých letech minulého století se v Egyptě/Sudánu vyskytovali otroci... Při průměrné délce života by se mělo jednat o zestárlé otroky, na konci své životní cesty, ale evidentně tomu tak nebylo. Tak platila nebo neplatila v Egyptě/Sudánu (okupovaném britskou koloniální správou) od r. 1877 právní úprava, že nedocházelo k násilnému zotročování dalších lidí
