PALBA.CZ

První padlý voják ruské invaze (2022)

Více než čtyři roky zpátky jsem pátral o prvních padlých vojácích První světové války (1914), tak si dneska dáme příběh prvního ukrajinského vojáka z počátku ruské invaze (2022). Jeho osud zmapoval The Guardian a podotýká, že vzhledem k chaosu během prvních hodin invaze je těžké říct, kdo je opravdu prvním padlým. Vše nicméně nasvědčuje tomu, že jím byl Denys Tkač, který bránil svou vlast na okraji obce Zorynivka na východě Luhanské oblasti, nedaleko hranic s Ruskem. Dle svědectví pamětníků tam byla noc na 24. února jako každá jiná, dokud kolem třetí hodiny ranní nepřišla vysílačkou zpráva, že na ukrajinském území byli v oblasti spatřeni neznámí ozbrojení muži. "Během pozorování jsme zaznamenali skupinu lidí, která se pohybovala naším směrem, a Denys učinil rozhodnutí stáhnout se," popisuje jednadvacetiletý četař Artem Umanec, který také sloužil v Zorynivce. Tkač pak řekl, že bude muže následovat, jakmile se všichni přesunou. Rusové v následujících vteřinách ale zahájili palbu a střely prorazily kovové stěny staré chaty, v níž se ukrýval. Krátce před čtvrtou hodinou ráno tak padl zřejmě první muž z řad ukrajinské armády. Ruský útok na Zorynivku byl pak podle pohraniční služby taktéž prvním úderem na ukrajinské území toho rána.
Manželka Oksana, když uslyšela výstřely a nemohla se Denysovi dovolat, vyrazila autem za ním. Osmiletého syna a malou dceru Dominiku (za dva týdny měli slavit její narozeniny) nechala u matky. Cestou potkávala v protisměru ruské tanky a rozhodla se zachránit alespoň manželovy ostatky. Ještě než u kontrolního stanoviště vystoupila z auta, uviděla u trosek jeho prostřílené tělo. "Nechápu, jak mohli do jednoho člověka napálit tolik kulek. Všechno kolem bylo pokryté nábojnicemi, asfalt kolem něj i chata. Všechno bylo prostřílené." Nedaleko postávající ruští vojáci ji (a další civilisty) nechali odvést tělo manžela a vrátit se s ním domů do vesnice Mykilsk. Následující měsíce popisuje jako nejtěžší období svého života a v létě se rozhodla odejít s dětmi na západ Ukrajiny. Tkačovi rodiče se měsíc po jeho smrti přestěhovali do Ruska a dnes podle Oksany dokonce pochybují, jestli jejich syna opravdu zabila ruská armáda. Oksana si nedávno vyzvedla manželovu medaili za statečnost.

https://www.theguardian.com/world/2023/ ... n-invasion
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/zahr ... lek-226568

Zemřel obránce Azovstalu Oleg Mudrak zvaný "Suharem". V ruském zajetí strávil půl roku a přežil i lágr v Olenivce. Tragickou zprávu zveřejnil jeho synovec Danilo na svém Instagramu.


Dobrovolnice, vojačka a bojová medička z 93. brigády, Yana "Yara" Rychlitska (29), byla zabita poblíž Bachmutu při evakuaci zraněných.

https://twitter.com/maria_avdv/status/1 ... 4635347968


Dvouletá Julija drží portrét svého otce vedle jeho hrobu. Major Andrii Verchohliad sloužil v ozbrojených silách Ukrajiny a byl zabit v Doněcké oblasti.

https://twitter.com/Gerashchenko_en/sta ... 62/photo/1

Ukrajinská armáda zjistila identitu zajatého vojáka z videa, na kterém neozbrojený zvolá "Sláva Ukrajině", načež je před kamerou zastřelen palbou z několika automatických zbraní. Má se jednat o vojáka jménem Oleksandr Igorevič Macijevskij z 163. praporu 119. brigády teritoriální obrany z města Nižyn. Později jej identifikovali spolubojovníci.
Oleksandr se narodil 10. května 1980 a celý život strávil v Nižyn. Před válkou neměl žádné zkušenosti s armádou, přesto se hned po začátku ruské invaze 24. února dobrovolně přihlásil k místní jednotce, která bránila Černihivskou oblast. Byl to muž s velmi tvrdým charakterem, ale v boji se na něj mohli spolehnout jak spolubojovníci tak i velitelé. V listopadu byla jeho jednotka přesunuta do Bachmutské oblasti. Když byla u Soledaru proražena fronta, byl vyslán 163. prapor k pomoci zbývajícím obráncům. Od samého rána 30. prosince zaujala rota palebné podpory, ve které Oleksandr sloužil jako odstřelovač, pozice v oblasti města Soledar v Doněcké oblasti. Měli se dostat do kontaktu s nepřítelem, zakopat se a držet nové pozice. Rusové byli blízko ale bylo známo kde přesně se nacházejí. Kvůli složitému terénu a samotné rozloze, nebylo možné držet jednotku pohromadě a tak četa zaujala obranu v několika samostatných pozicích. Hustý lesní porost neumožňoval vzájemné vizuální krytí. Na krajním křídle bylo umístěno 5 vojáků spolu s Oleksandrem Macijevským. Téměř okamžitě byla nová linie napadena z východu nepřítelem a boje trvaly 12 hodin. Nižynská teritoriální obrana udržela všechny pozice, krom jediné. Během bitvy byl ztracen kontakt s Oleksandrovou jednotkou a pokusy vojáků o obnovení kontaktu se dostaly pod palbu nepřítele a bylo tak jasné, že jejich pozice byla dobyta. Co přesně se během bitvy stalo, není známo. Oleksander šel do bitvy v plné bojové výstroji. Byl odstřelovačem roty palebné podpory, ale kvůli jistým okolnostem šel do této bitvy s obyčejným kulometem. Zmíněné video bylo zřejmě natočeno poté, co byl za neznámých okolností zajat, protože na záběrech nemá žádné vybavení. Spolubojovníci si jsou jisti, že Macijevskij udělal všechno správně, nevzdal se, ale byl náhle zajat, aniž by měl příležitost bojovat. K tomu mohlo dojít kvůli obtížné situaci na bojišti, kdy nepřítel mohl vpadnout do jejich pozic zezadu nebo z boku. V únoru 2023 bylo jeho tělo a dvou dalších vojáků, vráceno domů (na zbylá dvě těla se stále čeká). Pohřben byl 14. února na hřbitově v Nižynu. Ve městě žije jeho matka a devatenáctiletý syn.
Oleksandrovu matku navštívili spolubojovníci a informovali ji o jeho osudu Chování hrdiny zajatého během bitvy, který plnil úkol ve velmi obtížném prostředí, dalece přesahuje obvyklé požadavky na výkon vojenské povinnosti. Rusové, kteří video zveřejnili, se pokusili jeho památku ponížit. Video, které má zachycovat zastřelení neozbrojeného válečného zajatce, vyvolalo na Ukrajině obrovskou odezvu. Prezident Volodymyr Zelenskyj slíbil, že pachatelé budou dopadeni a potrestáni. Stejně se vyjádřil i ministr zahraničí Dmytro Kuleba. Na sociálních sítích se mezitím z vojáka stal oslavovaný hrdina.

https://www.facebook.com/butusov.yuriy/ ... 6jmetbtRel

Padl hrdina Ukrajiny Dmytro Kotsjubajlo

"Stalo se to před našima očima. Do poslední chvíle jsme věřili. Do poslední chvíle jsme se modlili. Vypadali jste nesmrtelní," zveřejnili fotografové Konstantin a Vlada Liberovy poslední fotoreportáž s padlým hrdinou Ukrajiny "Da Vincim". "Před včerejškem jsi přede mnou najel tankem do nepřátelského výsadku a potom jsi vedl lidi do útoku. A oni bez přemýšlení šli za tebou, protože věřili svému veliteli." Druhý den jsi holýma rukama a kýblem vody uhasili hořící tank, přičemž se k němu každý bál byť jen přiblížit. Hrdina Ukrajiny. Nejlepší z nejlepších. Bojovník, přítel, legenda. Stalo se to před našima očima. Během ostřelování jsi nám řekl abychom zůstali v krytu. Výbuchy, spousta výbuchů. Za minutu křičí: Medika! doktor! Da Vinci! Věřili jsme do poslední chvíle. Modlili jsme se až do konce. Byl jsi ten nejstatečnější člověk, kterého jsme znali. Zdál ses nesmrtelný. Až do konce našich dnů budeme hrdí, že jsme tě poznali. Hrdinové neumírají," popsali fotografové tyto snímky.
Včera 7. března padl u Bachmutu sedmadvacetiletý Dmytro Kotsjubajlo (1995-2023), který se do paměti Ukrajinců zapsal jako nejmladší velitel praporu v historii ukrajinské armády i první dobrovolník, který získal titul hrdina Ukrajiny. Hrdina, ikonická a odvážná osobnost. Přezdívalo se mu "Da Vinci", prý proto, že sám sebe nazýval umělcem války. Na setkání s ním zavzpomínal Martin Ocknecht, dokumentarista organizace Paměť národa. S Kotsjubajlem se setkal v roce 2016, kdy s ním vedl rozhovor pro Český rozhlas. "Setkání s ním bylo velice zvláštní. Měl strašně chladné oči, to vás u dvacetiletého kluka překvapí. Čekal bych to u padesátiletého chlapa. Byl to hrozně zvláštní člověk. Ještě dlouho mě z toho setkání mrazilo," popisuje Ocknecht, podle kterého měl mladý voják na pažbě samopalu vyryté zářezy, které značily, kolik lidí zabil. Kotsjubajlo se už v roce 2014, když mu bylo pouhých 18 let, účastnil bojů na Majdanu, kde Ukrajinci povstali proti vládě tehdejšího prezidenta Viktora Janukovyče. Připojil se k dobrovolnickému sboru Pravý sektor, který suploval tehdy slabou ukrajinskou armádu, a bojoval proti Rusům na Donbase. Ještě coby dobrovolník, v létě 2021 získal titul hrdina Ukrajiny, tedy nejvyšší ukrajinské státní vyznamenání. V listopadu 2022 se sbor stal součástí ukrajinské armády a Dmytro stanul v čele jednoho z praporů armádní brigády, kterému se následně začalo přezdívat "Da Vinciho vlci". Ukrajinský prezident Zelenskyj informoval o Kotsjubajlově smrti jako o úmrtí "ukrajinského hrdiny, ikonické a odvážné osobnosti, která bránila důstojnost ukrajinského lidu". Také ukrajinská média a sociální sítě jsou těchto slov plná.

https://esu.com.ua/article-77556
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/zahr ... let-227302
https://uk.wikipedia.org/wiki/%D0%9A%D0 ... 0%B8%D1%87

Otec padl spolu se synem. V bojích o Bachmut padl Oleg "Choma" Chomjuk a jeho syn Nikita zvaný "Turista". Dělostřelecký granát explodoval kousek od jejich hlav. Zítra, 10. března, se v Kyjevě uskuteční smuteční rozloučení a ve 13:00 proběhne jejich pohřeb na Lesním hřbitově.

Rase píše: ↑8/3/2023, 20:06Padl hrdina Ukrajiny Dmytro Kotsjubajlo zvaný "Da Vincim".

Dnešního pohřbu "Da Vinciho" se zúčastnily vojenské i politické špičky Ukrajiny. Do Kyjeva dorazila rovněž finská premiérka Sanna Marinová. Spolu s ukrajinským prezidentem přišla do Michajlovské katedrály ke smutečnímu rozloučení s Dmytrem Kotsjubajlem.

https://twitter.com/zonov_sl/status/1634161972638896129

Taras Savčuk (volací znak "Vovkulak") padl 22. prosince 2022 při plnění bojové mise u obce Bilohorivka v Luhanské oblasti. Bylo mu 29 let.
Taras se narodil ve městě Zoločiv ve Lvovské oblasti, ale studoval a žil ve Lvově. Po ukončení studia pracoval v IT společnosti Abto Software. Měl rád dobrou kávu, cyklistiku a jezdil s kamarády na hory. V roce 2013 se účastnil Revoluce důstojnosti a o rok později se přidal k armádě bránit vlast. Sloužil u 54. a 131. samostatného průzkumného praporu. Byť utrpěl zranění, tak v únoru 2022 šel Taras znovu do války. Některé zdroje uvádějí, že padl u Bilohorivky v Luhanské oblasti, jiné uvádějí Bachmut. Na Štědrý den, 25. prosince, se vrátilo jeho tělo do rodného Zoločivu, kde bylo pohřbeno. Na slavnostní rozloučení přišly desítky lidí.

https://freeradio.com.ua/ru/mynuta-molc ... a-bakhmut/

Maksym Galiničev, 22, mistr Evropy v juniorském boxu, zemřel při obraně Ukrajiny v Luhanské oblasti. Maksym narukoval jako dobrovolník a poté, co byl zraněn a zotavil se, se dvakrát vrátil do předních linií. Věčná vzpomínka na hrdinu.

Popravený ukrajinský spisovatel Vakulenko

Je tomu rok, co okupanti unesli a později popravili ukrajinského spisovatele Volodymyra Vakulenka.
Dne 24. března 2022 v 11 hodin vyjel k domu manželů Vakulenkových autobus se značkou "Z" a utrženými posuvnými dveřmi. Rusové Volodymyra popadli, hodili do autobusu a odvezli směrem na Izjum. Od té doby byl pohřešován. Ještě o den dříve se mu podařilo pod třešní na svém dvoře zakopat vojenský deník, který po osvobození Izjumu spolu se spisovatelovým otcem našla Victoria Amelina. V současné době je deník vystaven v Charkovském literárním muzeu, brzy jej vydá také nakladatelství Vivat. A toto je poslední záznam v deníku, pořízený 21. března, na Den poezie:
"<Mimochodem, jsou sny> Občas na hodinu nebo dvě vypneš, něco se ti zdá. První období se mi zdálo o číslech, starých kalendářích, známostech, snil jsem i o klucích, jako bych je objímal, setkání s nimi. Bojím se pomyslet na to, co se jim stalo. V prvních dnech okupace jsem to trochu vzdal kvůli svému polohladovému stavu. Teď jsem se ovládl, dokonce jsem pomalu oral zahradu a přinesl brambory do domu. Ptáčci cvrlikají jen ráno, odpoledne ani od vran neuslyšíte vzteklý pláč. Nakonec večer mě zachraňuje zapnutá hudba můj mobil - nahrál jsem ještě před válkou: "Joryj Kłoc", "Jeremiášův nářek", "Gorgisheli" atd. A dnes, na Den poezie, mě přivítal malý brusinkový klíček na obloze a přes jejich "kudrlinky" jako by bylo slyšet: "Všechno bude Ukrajina! Věřím ve vítězství!"
Vakulenko zmizel na konci března ve vesnici Kapitolivka (asi 8 kilometrů od Izjumu), které se zmocnili ruští vojáci. Okupanti vyhledali všechny zdejší válečné veterány, příslušníky sil územní obrany a jejich příbuzné, zaměstnance různých státních institucí, dobrovolníky a lidi, kteří zastávali aktivní proukrajinské postoje. Ruská armáda dostala seznamy takových osob od místních kolaborantů. Matka spisovatele zjistila, kde jeho únosci bydlí, a požádala je, aby jejího syna pustili. Bylo jí však řečeno, že Vakulenko byl odvezen z Ukrajiny. Poté, co Izjum v září osvobodily ukrajinské síly, bylo ve městě nalezeno hromadné pohřebiště s více než 400 těly. Pohřební správa, která mrtvé pochovala, si vedla podrobné záznamy a pod číslem 319 byl uveden Vakulenko, což potvrdily i následné testy DNA. Volodymyr Vakulenko byl básník a autor několika knih pro děti. Na Ukrajině byl velmi oceňovaným spisovatelem, byl laureátem mezinárodní literární ceny Olesa Uljaněnka, celoukrajinské soutěže Lese Martovyče a mezinárodní soutěže Korunovace slov. Za své literární počiny obdržel Stříbrný trojzubec k 20. výročí nezávislosti Ukrajiny. Zůstal po něm syn trpící autismem.

Přesunuto do hospody.

Vzpomínka na Jurije Kerpatenka, šéfdirigenta Chersonské filharmonie, který byl na podzim 2022 zastřelen za to, že odmítl spolupracovat s okupanty. V únoru 2023 byl posmrtně vyznamenán Řádem "Za odvahu" III. třídy.
Jurij Leonidovyč Kerpatenko (1976-2022) byl od roku 2004 hlavním dirigentem chersonského Hudebního a dramatického divadla Mykoly Kuliše. Od roku 2000 také působil v Chersonské filharmonii. Během ruské okupace Chersonské oblasti Kerpatenko dával veřejně najevo své protiruské postoje na Facebooku až do května 2022. V září s ním rodinní příslušníci ztratili kontakt. Ministerstvo kultury a informační politiky Ukrajiny oznámilo, že se odmítl zúčastnit koncertu, plánovaného na 1. října ruskými okupanty. Koncert měl být důkazem údajného "obnovení pokojného mírového života" v Chersonu. Později ministerstvo informovalo, že byl Kerpatenko zastřelen ve svém domě ruskou armádou. Jeho smrt byla oznámena 14. října, ale s umělcem se lidé mohli rozloučit až 19. prosince, kdy už nad Chersonem vlála ukrajinská vlajka. "Zvláště dráždivá pro zástupce ruských zvláštních služeb byla skutečnost, že Kerpatenko byl rusky mluvící člověk. Vyrůstal na ruské kultuře a ruské hudbě, měl také v Rusku mnohé přátele. Jasně však nastínil hranici mezi ruskou kulturou a způsobem, jakým ji Putinův režim používá pro své zločinné účely," uvedl novinář Oleg Elisejev. Ukrajinská spisovatelka Victoria Amelina v souvislosti s Kerpatenkovou násilnou smrtí připomněla osud ukrajinského dramatika Mykoly Kuliše, na jehož počest je pojmenováno divadlo, kde byl Kerpatenko hlavním dirigentem. Kuliš byl v prosinci 1934 zatčen agenty NKVD a poslán do soloveckého gulagu. Patřil do jednoho ze "ztracených transportů" vězňů z roku 1937. Dne 3. listopadu 1937 byl zastřelen s dalšími 289 příslušníky ukrajinské inteligence na tradičním místě bolševických masakrů zvaném Sandarmoh v Karélii.

Zraněním podlehl mistr světa v kickboxu

Čtyřnásobný mistr světa v kickboxu Vitalij Merinov zemřel v nemocnici poté, co utrpěl zranění na frontě. Jeho jméno se tak přidává na seznam sportovců, o které Ukrajina kvůli ruské agresi přišla. "Vitalij Merinov odešel do války v první den plnohodnotné invaze. Během jedné z bitev utrpěl střelné zranění nohy od šrapnelu. Uzdravil se, vrátil se na frontu a bránil Ukrajinu až do posledního dechu," napsal na facebooku starosta města Ivano-Frankivsk, kde Vitalij působil jako člen výkonného výboru městské rady. Třiatřicetiletý Vitalij měl kromě čtyř titulů mistra světa v kickboxu na kontě také ocenění mistra Ukrajiny ve všestranném boji (tj. unifight). V posledních letech pak působil také jako trenér. "Za tak krátký život toho Vitalij dokázal neuvěřitelně mnoho a hlavně dokázal sjednotit, vychovat a vytrénovat mnoho chlapců a dívek, pro které se stal nejen trenérem, ale i přítelem, rádcem, otcem a vzorem slušnosti. Během svého života pomohl mnoha lidem slovem i skutkem," vzpomíná na padlého vojáka sportovní klub, kde působil. Na sportovce, který po sobě zanechal manželku a dvouletou dceru, už vzpomínají také jeho kamarádi. "Smutek, bolest a prázdnota, protože můj přítel je pryč. Kéž by to nebylo skutečné," napsal na instagramu Andrij Gatty. "Odvážný bojovníku, příteli, Vitaliji, budeš všem chybět." Jméno Vitalije se tak nyní přidalo na dlouhý seznam ukrajinských sportovců, kteří zemřeli v důsledku ruské agrese.

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/spor ... oxu-228779

Ukrajinská učitelka, veřejná aktivistka a fotografka, Iryna Tsvila byla zabita 25. února 2022, během útoku ruských obrněných jednotek na Kyjev. Tehdy padl v boji také její manžel. Narodila se 29. dubna 1969 v Kyjevské oblasti. Po získání pedagogického vzdělání pracovala na Kyjevské mezinárodní škole "Meridian" (do roku 2006). Měla také soukromou doučovací praxi. Před Revolucí důstojnosti byla zahradní architektkou, vytvářela růžové zahrady a skleníky. Revoluci strávila na Majdanu, kde i fotografovala. V létě 2014 se Tsvila připojila k praporu Sič bojujícímu na Donbase. Tehdy dostala přezdívku "Linza", protože se nedokázala odloučit od svého fotoaparátu. Později sloužila pro brigádu ukrajinské národní gardy. V roce 2017 uspořádala vlastní výstavu ve vesnici Svjatopetrovskij. Zabývala se také psaním, podílela se na vydání knihy Hlasy války - příběhy veteránů. V roce 2018 se Tsvila vrátila do civilu, vytvořila vlastní značku květinových šperků "Verba". Dne 24. února 2022 se bez váhání vydala bránit Kyjev. Zemřela hned druhý den, 25. února, ve vesnici Dymer, kde se sváděly urputné boje s ruskými nájezdníky, kteří se snažili proniknout do hlavního města. Prezident Ukrajiny dekretem č. 689/2022 posmrtně udělil vojačce Iryně Tsvile Řád Bohdana Chmelnického III. stupně "za osobní odvahu a obětavé činy, projevené při obraně státní suverenity a územní celistvosti Ukrajiny, loajalitu k vojenské přísaze." Dne 6. května 2022 byla ulice Oleksandra Bloka ve městě Brovary přejmenována na počest Iryny.

Zdá se, že genocida je jediným strategickým záměrem Putina, který se daří podle plánu

Vzpomínka na velitele letecké eskadry podplukovníka Oleksandra Žibrova, který padl v boji hned prvního dne války, při bojové misi nad Chersonskou oblastí. Dodnes jeho tělo zůstává na okupovaném území, nad kterým 24. února sestřelila jeho letadlo nepřátelská střela. Před smrtí podplukovník dokončil svůj úkol - podařilo se mu shodit bomby na kolonu nepřátelské techniky postupující z Krymu, aby dobyla Cherson. Jednalo se o pontonová vozidla určená k násilnému přechodu řeky. Poté letadlo, již zachvácené plameny, spadlo přímo do stejné kolony. Nebo jej tam poslal sám? Tato otázka již nebude zodpovězena. Tělo podplukovníka našli poblíž trosek letadla místní obyvatelé. Pohřbili jej v Chaplince, v okupované Chersonské oblasti. Podplukovník Žibrov byl tehdy velitelem dvojice dvou Su-25. Pilot druhého stroje vzpomíná, že již nad cílem spatřil záblesk vpravo a v mžiku se útočný letoun podplukovníka proměnil v hořící kouli. "Sotva se mi podařilo uhnout. Shodili jsme bomby, začaly odpaly raket, v tu chvíli došlo k záblesku a letadlo nebylo vidět, skoro jeden plamen. Nic dalšího jsem neviděl." Oleksandr Žibrov pocházel z dynastie vojenských pilotů, a tak si po absolvování školy v Kropyvnyckém zvolil stejné povolání a vstoupil do Charkovského institutu pilotů ukrajinského letectva. Po výcviku se ze staršího pilota vypracoval na velitele letky. Podplukovník Alexandr sloužil od roku 1998 jako velitel letky 299. brigády útočného letectva. Učil mladé piloty – a učil dobře. Za zvláštní odvahu a sebeobětování, projevené při obraně státní suverenity a územní celistvosti Ukrajiny, věrnost vojenské přísaze, dekretem prezidenta Ukrajiny ze dne 26. března 2022, byl podplukovník Oleksandr Žibrov posmrtně vyznamenán řádem Bohdana Chmelnického III. třídy.

https://kp.ua/incidents/a650795-otets-p ... o-letchika

Jejich svatební fotografie se staly virálními, kolovaly po sociálních sítích a otiskl je i The Times. Příslušníci 112. brigády teritoriální obrany, Vjačeslav Chochljuk a Anastasia Mohina, se vzali loni v dubnu na Starokyjivska Hora v Kyjevě. Letos 27. dubna se Anastasia rozloučila se svým milovaným na hřbitově Bajkovo. O smrti svého manžela napsala na svém profilu na Instagramu: "Vdova ve 25. Bylo mi 17, když jsme se potkali. Nevím, jak bez tebe žít, nepamatuji si jaké to je. Smáli jsme se, že jsi nikdy neměl s tchánem tak blízký vztah, vzpomněli jsme si, jak jsi seděl na jeho ramenou, když jsme dělali maskování. Věz, že to byl on, kdo tě ten den vytáhl z trosek."

Američan Christopher James Campbell, který zemřel pro Ukrajinu u Bachmutu, byl pohřben v Kyjevě. "Chris byl podle svého posledního přání pohřben na Ukrajině, v zemi, kterou miloval a kde našel svou lásku, za kterou položil život," napsal otec nevěsty zesnulého. Podle jeho matky Christopher snil o tom, že si po válce koupí farmu v horách a "bude s láskou svého života". Američan se také učil ukrajinsky, aby požádal o ruku své milované od jejích rodičů v jejich rodném jazyce, a nevěsta řekla, že on sám se stal Ukrajincem.

https://www.radiosvoboda.org/a/viyna-ko ... 99844.html
https://www.npr.org/2023/05/06/11744559 ... om-america

Velmi smutne, kolko dobrych ludi musi zomriet, kvoli chorej hlave jedneho deda z KGB ukryteho v bunkri.

Ukrajinský hokejista Oleksandr Chmil padl při osvobozování Bachmutu. Reprezentoval Ukrajinu na mistrovství Evropy juniorů 1998 (hrál 6 zápasů a vstřelil 2 góly) a na mistrovství světa mládeže 2000 (7 zápasů, 1 gól a 1 asistence). Zúčastnil se také univerziády (2005). Na profesionální úrovni hrál 18 let. Jeho největším úspěchem bylo ukrajinské mistrovství 2007 s ATEK Kyjev. Ve své kariéře získal na národních kluzištích další tři medaile. Od začátku války s Ruskem se 42letý muž angažoval v obraně vlasti. Nejprve bránil hlavní město v útvaru Kyjevské teritoriální obrany a poté jako voják ukrajinských ozbrojených sil plnil bojové úkoly v nejnebezpečnějších regionech země.

https://twitter.com/heraskevych/status/ ... 6435533826

U Bachmutu padl Oleh Siryj, několikanásobný mistr Ukrajiny a reprezentant na singlkánoi i deblkánoi ve slalomu na divoké vodě. Zůstala po něm žena a dcera. Čest jeho památce.


Manželka Vitalije Kyrkach-Antoněnka, dobrovolníka, který padl na frontě, porodila jejich dítě 19. května 2023. Oznámila to na své facebookové stránce: "Prosím, všichni, kdo znají mého manžela, blahopřejte mu k tomu, že se stal otcem. Kdokoli ve Slovjansku, navštivte ho a darujte Vitasikovi květiny." Svou malou dcerku už nikdy nebude moci obejmout, ale Vitalij na ni tolik čekal. Snili jsme spolu o tomto dni, představovali si naši radost a hrdost, když budeme moci držet své prvorozené v náručí. Děkujeme všem, kteří nám celou tu dobu pomáhali, díky vaší podpoře jsme během těchto nejstrašnějších šesti měsíců cítili péči," napsala Natalija. Vitalij byl původem z Doněcké oblasti a padl v boji s ruskými útočníky v Luhanské oblasti 9. listopadu 2022.