Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 66.

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 66.

Boj o Kokodskou stezku, část 2., aneb Od hřebenu Imity k Buně a Goně.

Zde viz mapu Papui, na které je vyznačena Kokodská stezka a to s místy japonského vylodění Gona, Sanananda a Buna a i s místy bojů. Mapa byla na několika webech a zde byla zmenšena.
Když skončily všechny „střílečky“, a to i ty nejmenší u Imity, což bylo vlastně již na dohled spojeneckého přístavu a městu Port Moresby, museli se Japonci stáhnout, neboť by útočili do kopce. Ústupové manévry japonských oddílů byly úspěšné. Od Australanů se odpoutali takřka bez nějakých větších potíží a bojů.
Ten hlavní důvod, že se jim manévr stahování tak lehce dařil, byl skryt ve faktu, že Australané se nemohli ihned pustit do pronásledování. To proto, že očekávali tolik potřebné posily a také proto, že si bojové oddíly potřebovali nutně odpočinout. Navíc dle zápisů skutečně Australané netušili, co v té době vlastně Japonci plánují.
Dále pak z z původních historických zdrojů, kterými zde jsou: Bergerud, Eric, Touched with Fire. The Land War in the South Pacific, London – New York 1997, Dotek ohněm. Pozemní válka v jižním Pacifiku, Londýn - New York 1997., str. 266. až 267., a také Duffy, James P., Válka na konci světa. Zapomenutá bitva o Novou Guineu 1942-1945. New York 2016., str. 150., od českého spisovatele - Vácha Dalibor. Válka stínů. Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943., str. 54 až 56., z roku 2020., dozvídáme další historické dění, cituji:
„Pauza u (hřebenu) Imity se hodila k reorganizaci spojenecké zdravotní služby, která předtím fungovala s vypětím sil, a hlavně za pomoci častých improvizací. Protiútok na Kokodské stezce měl být podporován na všechno připravenou strukturou akutní péče a evakuace do nemocnic v Port Moresby.
Jednou z hlavních posil australských sil na nedaleké frontě byla 2./25. pěší brigáda, která do té doby stála v záloze v Port Moresby, na její místo přišla 3. října 2./16. pěší brigáda přímo z Austrálie. Kromě toho MacArthur hodlal do bojových operací nasadit Američany. Zde se jako zásadní problém ukazovala jejich nezkušenost, a to nikoli pouze nezkušenost v boji, ale hlavně nezkušenost, jak se chovat při pobytu v džungli.
MacArthur k nasazení určil americký 126. pěší pluk 32. pěší divize. Australané si pochopitelně uvědomovali potřebu početního zesílení jednotek určených k ofenzívě, přesto rozporovali bojovou připravenost americké pěchoty. MacArthur společně se spojeneckými veliteli vše vyřešili šalamounky. Zmiňovaný 126. pěší pluk neměl postupovat v hlavním směru protiofenzívy – ten kopíroval předchozí japonský postup. Američané se měli pohybovat po bočních trasách kokodské stezky – zejména po stezce Jaura. Ta vyrážela od Kapa Kapa (asi šedesát kilometrů východně od Port Moresby) přes pohoří Owena Stanleyho. Americký pluk měl plnit dvě funkce – krýt bok hlavního útoku a zároveň ohrožovat křídlo japonské obrany.
Asi devět stovek Američanů strávilo v džunglích zhruba čtyřicet dnů, aniž nakonec narazili na nepřítele a svedli jedinou bitvu! Zato našli asi třicet čokoládových vojáků (černé pleti) – příslušníků miličních praporů, které odřízla od zázemí prohraná bitva u Isuravy. Čokos byli v tragickém stavu, oblečení pouze v hadrech.
Američané směřovali k mostu přes řeku Kumisi u vesnice Wairopi na druhé straně pohoří Owena Stanleyho, kde měli odříznout ústupovou cestu nepříteli.“

Generál Douglas MacArthur, foto je majetkem Wikipedie.
A nyní též něco z japonských historických pramenů.
Bylo 24. září roku 1942, když obdržel japonský generál Horie dva velice důležité telegramy, které velice naléhavě sdělovaly náhled vrchního velení, a zároveň z nich bylo jasné, že velení zcela rezignuje (ale říkalo se v něm, že prozatím) na obsazení města a přístavu Port Moresby.
Podle těchto dvou telegramů se generálu Horie vydával od vrchního velení rozkaz, že se má stáhnout zpět. Zároveň má vyhledat vhodný prostor a tam své jednotky opevnit a na vybraných místech se udržet. V celém dalším návrhu od velení se říkalo, že prostor, kde se mají japonské oddíly udržet, má být situován okolo Buny a Gony, tedy míst, kde se Japonci původně také vylodili.
O tom, že návrh byl myšlen vážně, svědčila i ta skutečnost, že vesnice Buna dostala vyloděné posily s rozkazy k intenzivnějšímu vybudování obrany, fortifikací (budování obraných míst) u přístupových cest, a zároveň bylo tlačeno na vysílání posil pro potřeby vyčerpaných Horiových mužů.

Generál Tomitaro Horie, foto je majetkem Wikipedie, bylo zde zmenšeno.
Všechny tyto rozkazy se u generála Horii i u jeho štábu, setkaly s velkým nesouhlasem, ale nedovolil si ani velitel, ani štáb, s vrchním velením nesouhlasit. Byli zvyklí své nadřízené vrchní velení vždy uposlechnout. A tak se nakonec rozhodli podřídit se rozkazu velení, „přestože nechtěli ustoupit do hor, když měli vítězství zdánlivě přímo před sebou“.
A tak se, od 26. září 1942, začali jako první stahovat ranění a nemocní. Bylo také rozhodnuto o tom, že je nutné opustit jedno z horských děl, pro které došla munice. A tak dělostřelci vypálili ještě poslední ránu a poté poškodily závěr děla – jak říkají japonské historické zdroje.
Celé toto rozhodnutí japonského vrchního velení mělo souvislost děním na Guadalcanalu, který musel dostávat co nejvíce posil z Rabaulu a zde na Nové Guinei, se pak na Horiovy vojáky nedostávalo, ti pak zde zůstali hladoví a dle zápisů i zoufalí.
V době mezi 17. a 27. zářím, vysílalo australské velení do prostoru mezi Imitou a Ioribawou jednu průzkumnou hlídku za druhou a dotyk s nepřítelem takřka žádný. Stejně se však stále předpokládalo, že se někde v oblasti okolo Ioribawy Japonci dobře opevnili a očekávají útok. Tamější terén Australany z předchozí doby iritoval a deprimoval, přímý útok proti vesnici by je býval stál těžké ztráty a operace po křídlech se kvůli nasazení velkých sil zdál také špatným řešením.
Uvedené předchozí historické prameny pak na str. 146., a český historik Dalibor Vácha na str. 55., uvádí, cituji:
„Dne 28. září 1942 australská 2./25. pěší brigáda konečně vyrazila kupředu. Očekávala se tvrdá bitva, avšak nečekaným překvapením bylo, že nejdříve průzkumné oddíly a posléze pěší prapory samotné prošly bez střetu s Japonci až do Ioribawy a obsadily prostory, které před dvěma týdny v tvrdých bojích ztratily. Japonci za sebou zanechali desítky imobilních, vážně zraněných či nevyléčitelně nemocných nebožáků a každému dali dva ruční granáty, aby nepadli Spojencům do rukou živí. Je jasné, že mnoho z nich zemřelo dříve, než se k Australanům vůbec dostali, další své granáty použili. Pouze několik jednotlivců neschopných se odpálit padlo postupujícím Australanům do rukou.“
Byla to náhle zcela obrácená situace. Zde pak se dozvídáme, že jedním z důvodů, proč císařští vojáci vytlačili ty australské téměř až k místu, kde již Japonci tehdy uviděli na Port Moresby. Bylo faktem, že v jižní části tzv. Kokodské stezky nenalezli ustupující Australané místo, nebo terén, který by byl vhodný k nějaké té rozsáhlejší obraně. Již dne 3. října se pak předsunuté oddíly australské pěchoty dostaly k Brigade Hill, kde předtím bojovali, a kde nyní museli procházet velmi depresivním prostředím bitevního pole. Ještě po měsíci vojáci doslova zakopávali o mrtvoly svých spolubojovníků, které museli tehdy ve chvatu opouštět. Již zde vzpomínaný historik Anderson, Nikolas, kniha - To Kokoda – Ke Kokodě., str. 126., připomíná, že bylo vidět až hororové obrazy mrtvol zraněných Australanů, kteří byli ubodáni na nosítkách.
Jeden z vojáků vzpomínal: „Podél cesty byl kostry obrané dočista mravenci a dalším hmyzem. Během nočního odpočinku se z pralesa do našich nosů dobýval pach mrtvol, narychlo pohřbených nebo vůbec nepohřbených“. Napsal australský historický spisovatel Reid, Richard, v knize Kokoda 1942. Papua New Guinea. July- November - červenec- listopad 1942, Canberra 2002, str. 11.
Tehdy tamější terén vůbec nedovolil, aby mohl vzniknout nějaký delší obranný val, který by nešlo nějakým způsobem obejít po křídlech, nebo se nějak infiltrovat středem. Japonci generála Horii ustoupili poměrně daleko, a to až k vesnici Eora, která leží poblíž stejnojmenné říčky, asi tak ve třech čtvrtinách cesty mezi hřebenem Imita a vesnicí Kokoda.
Japonská vojska tehdy vyklidila údolí Myola, dno vyschlého jezera a nejlepší místo na jižní části Kokodské stezky k vytvoření improvizovaného zásobovacího letiště, spíše však místo pro letecké shozy. Nyní pak v opačném gardu odtud putovaly všechny letecky přepravené zásoby k bojujícím Australanům a nosiči na zpáteční cestě záplavami bahna vlekli zraněné na obvazovou stanici právě vyschlého jezera.

Ilustračně. Papuanští nosiči ve službách australské armády pomáhají nést zásoby po mostě přes řeku, mezi Nauro a Menari, říjen 1942. Foto je majetkem Wikipedie a bylo zde zmenšeno.
Jenomže se pak objevil problém velkého rozsahu, který spojenecké velení vůbec nepředpokládalo. Prudké dopady kontejnerů se střelivem způsobily jejich poškození, nejhůře dopadla tolik potřebná munice pro minomety, údajně až třetina střel byla k nepotřebě. Píše původní historický zdroj: Anderson, Nikolas, kniha - To Kokoda – Ke Kokodě., str. 153, a český spisovatel, historik Dalibor Vácha, str. 57.,

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 67.

U hřebenu Myola se pak jeden menší japonský oddíl pokusil, nedaleko již popsaného vyschlého jezera, dne 11. října 1942, zastavit postupující Australany. Navíc tomuto menšímu japonskému oddílu dorazila posila a Australané se nemohli hnout z místa. Zdejší velmi náročný terén nahrával Japoncům. V dalších třech dnech Australané zaútočili desetkrát, a ani jeden útok nebyl úspěšný, vždy se museli vrátit do výchozích pozic doslova se zkrvavenými hlavami.
Dne 15. října ještě před polednem vyrazili Australané do útoku s jasným úmyslem – tentokrát zvítězíme. A skutečně se jim to povedlo, ale vítězství to bylo bez soupeře, neboť Japonci se během předchozích hodin vytratili do džungle.

Mapa s vyznačením míst podél Kokoda stezky, vyznačena je i Myola. Mapa je majetkem Wikipedie a zde byla zvětšena.
Při postupu pak Australané nacházeli podél Kokodské stezky mrtvoly japonských vojáků. Bylo patrné, že nemálo japonských vojáků zemřelo ve strašných bolestech, a to i po požití nejedlých, nebo i zcela jedovatých kořínků, plodů a také listů. Mnoho dalších vyhladovělých a v horečkách se pohybujících japonských vojáků, pak ještě bloudilo po džungli. Australští i japonští historici (na str. 153., a také 150., a Reid, Richard, str. 11. a 12., uvedení v Č 66., pak potvrzují, stejně jako český historik Dalibor Vácha na str. 57. 58., a 59, píší také, „že nízké počty zajatců neměly důvod pouze v japonské neochotě se vzdát, ale také ve skutečnosti, že Australané neměli dostatek zásob případné zajatce živit, navíc k nim cítili čirou nenávist, a tak zajatce obvykle nebrali“.
Co k tomu dodat než jiná doba, jiné místo, jiná skutečnost života a neživota – válka!
V dalších řádcích historických děl, ze kterých jsem pak pro článek čerpal, je uváděn další fakt, který by se měl zde připomenout a který říká, „že kořínky a další těžko poživatelné náhražky potravin, kterými Japonci zčásti zaplnili svá břicha, poškozovaly jejich zažívací trakty i pokud se nejednalo o přímou otravu. Vše se nakonec sečetlo v nemocnicích v Buně a Goně, kde potom trpěly desítky nebožáků neschopných udržet a strávit normální jídlo.“
Templeton´s Crossing (překladač - Templetonův přechod) znamenal i další krvavou zastávku, která se také zapsala na této japonské dlouhé cestě. Na str. 57., a 58., 59., pak sestavil Dalibor Vácha, z uvedených historických děl v Č 66., tato a další fakta k japonské dlouhé cestě, a k předchozí větě (Templeton´s Crossing (překladač - Templetonův přechod), cituji:

„Nejedná se o žádný významný geografický bod globálního charakteru, pouze o přechod přes nepříliš širokou řeku Eoru. Přesto se zde bojovalo několik dní a boje do sebe vtáhly podstatnou část 2./25. brigády AIF. Střetnutí začalo 16. října, tehdy se postupující Australané dostali na dostřel (bylo uvedeno - pod obstřel) japonského dělostřelectva. Následující dva dny Australané podnikali soustředěné útoky proti japonskému levému východnímu křídlu, nicméně bez velkých úspěchů. Jejich nevýhodou bylo, že museli nejdříve z jednoho svahu sestoupit k říčce Eoře a pak po druhém svahu útočit nahoru. Ve dnech 19. a 20. října převzali tíhu útoků vojáci 2./16. brigády AIF, ale ani oni nedosáhli kýženého vítězství. Až 21. října zjistili, že nepřítel předcházející noci ustoupil. Další plácnutí do prázdna po několika dnech zoufalého útočení a nemalých ztrát (tento příběh od řeky Eory, je zde popsán českým spisovatelem Váchou podruhé, neboť je zde rozšířen ještě o další důležité detaily – má poznámka).“
Další boje pak pokračovaly mezi 22. a 29. říjnem, kdy se již bojovalo před vesnicí Eora. Též zde udělali Australané několik velkých taktických chyb, které je v této válce stály tehdy nejen čas, ale „bohužel“ hlavně desítky mrtvých a zraněných.
Velení australských oddílů totiž již na začátku trvalo na frontálních útocích proti v obraně dobře připraveným Japoncům. A teprve, když 27. a 28. října australské útočné oddíly vyrazili po křídlech, se Japonci začali stahovat. Byly to právě okamžiky, kdy Australané vyrazili po křídlech, kdy se jim tím, jako útočníkům, podařilo císařské vojáky překvapit. Jeden z těchto útočících Australanů poručík B. H. MacDougal z 2./3. Praporu AIF tak poprvé viděl Japonce utíkat, doslova prchat: „Vyrazili jsme proti nim, stříleli jsme od boku… průzkumníci vpředu padli, ale mužstvo pokračovalo kupředu od stromu ke stromu až do okamžiku, kdy jsme prošli předsunutými pozicemi do jejich hlavní linie. Najednou Japonci začali utíkat. Zahazovali zbraně a klopýtali hustými křovinami dolů ze svahu…“ Píše australský historický spisovatel Reid, R. na str. 12, a český historický spisovatel Vácha, D., na str. 58.
Takto popsaný japonský úprk pak směřoval k dopředu již vybranému záchytnému bodu, či místu, které se nacházelo o několik kilometrů dál po Kokodské stezce, k předělu mezi vesnicemi Oivi a Gorari. Znamená to, že ve vesnici Kokoda se Japonci vůbec nezdrželi a nechali jí Australanům bez boje.
Australské oddíly do vesnice Kokoda dorazily 2. listopadu a odpoledne dalšího dne, tedy 3. listopadu odpoledne, se tam konala ceremonie vztyčování vlajky Austrálie. Vztyčování vlajky tehdy proběhlo za hustého deště, jak je zaznamenáno i v zápisech, které sloužily pro historické podklady.
Australané dlouho neodpočívali, neboť nutně potřebovali zprovoznit malou kokodskou poštovní přistávací dráhu, kterou zprovoznili, a která pak sloužila jako další zásobovací místo. Stejně tak sloužila i pro evakuaci zraněných do Port Moresby.

Letecká ambulance Stinson L-1 Vigilant operující na Kokodě, listopad 1942. Foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.
Historik Duffy, James P., Válka na konci světa. Zapomenutá bitva o Novou Guineu 1942-1945. New York 2016., na str. 142., a Daniel Vácha na str. 58.,59., pak píše, cituji:
„Japonci se nehodlali zbavit strategicky výhodného terénu. Bojovalo se sice na relativně nedalekém Guadalcanalu, který odčerpával mnoho sil, a nakonec se stal hrobařem japonských nadějí v jižním Pacifiku, ale posily proudily i na Novou Guineu. Hned na konci srpna připluly transporty se zkušenými vojáky 41. pěšího pluku, začátkem září pak další stovky dělníků a členů týlových služeb. V té době se na Nové Guineji nalézalo 17 000 japonských válečníků, 13 000 podél severního pobřeží, zbytek bojoval a umíral na Kokodské stezce“.
No a na Nové Guineji pak došlo teprve v listopadu 1942 k větší bitvě mezi Oivi a Gorari.
Útočící Australané samotnou bitvu začali s velkým odhodláním. Jejich jedna polovina útočících oddílů šla přímo proti japonským obranným pozicím a druhá polovina oddílů se pokoušela japonskou obranu po křídle obejít.
Ty prvé srážky probíhaly již od 3. listopadu, a je psáno, že se australský postup zastavoval „o slušně připravené nepřátelské pozice“.
Bylo zjevně patrné, že útočící Australané momentálně čelně neprojdou, a byly tak nuceni počkat na posily, a zatím se útoky soustředily na obchvaty po křídlech.
I když se však Japonci proti čelním útokům zuřivě bránili, stále nedokázali zastavit australský útok po křídle a ani zničit jejich střed, který je ohrožoval neustálou palbou z automatických zbraní.
Problémem pro Australany byly i nemalé ztráty, které jim způsobovaly minometné přepady Japonců. Zdálo se, jakoby Japonci měli stále nevyčerpatelné zásoby munice.
Ve stejné době se generálmajor Horie velitel japonského Jižního odřadu na Nové Guinei, připravoval k přeformování svých jednotek, „když jim Australané vpadli do zad“.
Jak napovídají mnohé zde použité historické zápisy, v několika desítkách minut zmateného, „ale o to krutějšího boje se japonská obrana mezi Oivi a Gorari rozpadla“.
Tento boj znamenal, že od řečeného okamžiku Australané zcela ovládli hlavní Kokodskou stezku jak jižně od Oivi, tak severně od Gorari. Císařský generál Horie náhle neměl na vybranou, neboť jeho muži se ocitli v jakémsi polo obklíčení. Okamžitě musel dát rozkaz všechny dokumenty zničit a na místě zanechat těžší a objemnější techniku a vybavení a pokusit se pak okamžitě uniknout proniknutím hustou džunglí k Buně a jejímu přístavu.
A objevila se další nevšední situace, kdy australské oddíly útočily na čelo japonské obrany, zatímco křídelní oddíly uzavíraly, až zcela uzavřely obklíčení a odřízly tak nepřátelské čelo od jejího zbytku vojska. Japoncům tak nezbylo nic jiného než zcela opustit Kokodskou stezku.
A znovu se tak opakovala situace, jen ne tentokrát v útoku, kdy se japonské oddíly vnořily do džungle i s nemocnými a zraněnými. Jenomže rozdíl byl ten, že tentokrát to bylo se zásadním nedostatkem potravin, munice a léků.
Australané je vůbec nenechávali nadechnout a vytlačovali je podél břehů řeky Kumusi, demoralizovali je velice častou střelbou a nutili je jít do džungle stále hlouběji a hlouběji, kde již Japonci narazili na neprozkoumaná místa hustého pralesa. To vše byly oblasti, kde nebyly žádné stezky, a cesty, tak ty tam už nebyly vůbec. Jednalo se o skutečně hrůzný až hrozný ústup, který Japonci takto podstupovali.

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 68.
Stále se ještě seznamujeme s ústupem japonských oddílů po náhlém rozpadu jejich obrany u Oivi a Gorari. Australský historický spisovatel COLLIE, Craig – z japonského překladu - MARUTANI, Hajime, The Path of Infinity Sorrow, The Japanese on the Kokoda Track, Melbourne – Sydney – Auckland – London 2012, v českém překladu - MARUTANI, Hadžime, Cesta nekonečného smutku, Japonci na Kokodské stezce, Melbourne - Sydney - Auckland - Londýn 2012. Str. 185., a český historik Dalibor Vácha na str. 59., a 60., píše, cituji:

„U Kumusi i na jiných místech nechávali vojáci AIF improvizované nástražné nálože – obvykle z ručních granátů – a způsobovali ustupujícím krvavé ztráty. Japonci opustili další z horských houfnic, co tolik otravovaly Australany při pohybu fronty od Buny k Imitě, rozebrali ji a součásti zakopali v džungli. Sebevraždy zraněných, kteří nechtěli padnout protivníkovi do rukou, byly běžné v předchozí části kampaně, při ústupu prosili muži neschopní chůze nejbližší kamarády, aby jim se sebevraždou pomohli nebo je přímo zastřelili, pokud byli příliš zraněni či vyčerpání, aby spáchali sebevraždu sami. Nyní mezi Oivi a Gorari docházelo k další vlně sebevražd, jednu z nich spáchal poručík Takagi, velitel právě rozebraného a pohřbeného horského děla.“

Přibližně ve stejné době, o které je nyní řeč (bylo to 17. 11. 1942) se na papuánském severním pobřeží vylodilo 1 000 japonských vojáků s novým velitelem 144. pěšího pluku plukovníkem Jamamotem. Úkolem pluku nebylo útočit po Kokodské stezce proti australským oddílům.
144. pěší pluk měl totiž za úkol zajistit strategicky důležitou Bunu a její přístav, které měly zůstat nadále v rukou japonských invazních sil.
Dalších 500 japonských vojáků pak přistálo dne 18. Listopadu také v Buně. Pro převoz těchto všech sil použili Japonci své torpédoborce stejně, jako tomu bylo i na Guadalcanalu, neboť ty byly rychlejší, obratnější a lépe se dokázaly vyhýbat spojeneckým leteckým úderem. Torpédoborce byly samozřejmě i obratnější. Další jejich předností byla i rychlost plavby, takže jim plavba z Rabaulu do Buny a zpět, trvala mnohem kratší čas i s vykládkou, než byl čas, který takto strávily neohrabané nákladní lodě.
Japonské historické prameny, ze kterých je zde také čerpáno - MARUTANI, Hadžime, a australský historik a COLLIE, Craig, pak prostřednictvím jich i český historik Dalibor Vácha na str, 60, píše, cituji:

„Zřejmě 19. listopadu se generálmajor Horie pokusil na kanoi překročit (řeku ) Kumusi, následně chtěl pokračovat k Buně. Během překračování nebezpečné řeky se všechno zvrtlo a generálmajor se utopil i s částí svého štábu. Po převrácení kánoe se pokoušel plavat ke břehu, ale neměl dostatek sil, kalná voda řeky Kumusi se nad ním zavřela.
Horieho vojáci sice utrpěli velké ztráty, Australanům se je však nepodařilo obklíčit a pobít. Náročný terén japonským vojákům pomohl vyklouznout ze stahující se smyčky. Proběhlo několik nočních střetnutí plných explozí granátů, střelby a křiku, Japonci prchali džunglí se stále tenčícími se zásobami munice, o potravinách si mohli nechat zdát.“
Jak je však patrné tak japonští vojáci měli více štěstí než jejich velitel, neboť na improvizovaných vorech se jim podařilo zdárně překonat řeku Kumusi a pak se přidat ke svým spolubojovníkům poblíž obranného perimetru v okolí Buny. A to zhruba v době, kdy se k nim přiblížilo čelo australského útoku.
V těchto místech se pak v historických podkladech značně liší odhady, o množství přeživších vojáků, kteří se ještě před několika týdny těšili na vítězství u Port Moresby, jehož světla viděli v dáli.
Do boje na Kokodské stezce vyrazilo tehdy asi celkem 8 000 japonských císařských vojáků, když pak střízlivý odhad u mnohých uvádí, že se jich přes řeku Kumusi vracelo asi tisíc, k tomu je připočítáván jen malý počet evakuovaných zraněných a nemocných z první fáze operace (velké množství jich, těch zraněných a nemocných, zemřelo, spáchalo sebevraždu po cestě tam i zpět). Australský historik Duffy, James P., Válka na konci světa. Zapomenutá bitva o Novou Guineu 1942-1945. New York 2016., na str 152., český historik Dalibor Vácha na str. 61., citují nejprve slova jednoho japonského korespondenta, který byl svědkem návratu neúspěšných dobyvatelů z Kokodské cesty, když píší, cituji:

„Jejich uniformy byly propocené, zablácené, zakrvácené, rozervané na kusy. Viděli jsme pěšáky bez pušek, muže bez bot, kteří měli místo uniforem deky nebo pytle od rýže, muže podobné kostlivcům, kteří se zoufale opírali o své hole, muže, kteří se dokázali jen plazit kupředu…“.
Mnohem povzneseněji jsou o tom samém vzpomínky letce, který je i u nás dost známí z překladu japonských válečných knih, ve své době slavný letec Saburo Sakai Sakai S.: Zera nad Pacifikem. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994. – CAIDIN, Martin – SAITO, Fred, str. 129., kterého pak cituje Dalibor Vácha na stejné str. 61., když všichni v celém tažení po Kokodské stezce vidí hlavní díl porážky v terénu. Jeho slova místy připomínají slova režiséra, nebo také autora i s překladatelem, nějaké krvavé válečné hry „na prknech, která znamenají svět:

„Po několik měsíců se naše jednotky umíněně probojovávaly skrze nejhoršího nepřítele, jehož tvář nikdy nespatřily. Nepřítele, který je neostřeloval kulomety ani neposel zemi minami či granáty, ale který lačně polykal stovky mužů a svým zajatcům nikdy nevracel svobodu. Nadlidským výkonem se několik jednotek skutečně přiblížilo na vzdálenost několika kilometrů ke svému vytouženému cíli, baště Port Moresby. Avšak tyto úspěšné jednotky potkal pouze srdcervoucí neúspěch. Mnohem dříve, než byla operace u konce, nebo téměř ukončena, skončila naprostým krachem, neboť všichni muži zemřeli. Většina totálním vyhladověním v džungli, ze které nemohli najít úniku.“

O tom co zde bylo v citaci nyní napsáno, nechť si každý udělá obrázek sám.
My budeme pokračovat o faktu, který historická literatura nabízí v podobě textů o tom, že Spojenecké ztráty uváděné po bojích na Kokodské stezce asi taky nejsou vždy přesné. Zde pak je uvedeno, že Spojenecké ztráty o samotnou Kokodskou stezku (nikoliv tedy o Bunu a Gonu) bývají ve většině děl vyčíslovány na asi 600 mužů padlých, zraněných a nezvěstných. Nemocní, kterých určitě muselo být mnohem a mnohem víc, zde v číslech uváděni nejsou, neboť takové statistiky vlastně neexistují. Existují i proto takové domněnky, že vlastně nemocní byli v tom či onom čase, který se týkal bojů o Kokodské stezce, „snad všichni spojenečtí vojáci a mnozí se ve statistice objevili několikrát“.
Český historik Vácha Dalibor. Válka stínů. Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943., na str. 61, 62, čerpajíc z australského historika Bergerud, Eric, Touched with Fire. The Land War in the South Pacific, London – New York 1997, Dotek ohněm. Pozemní válka v jižním Pacifiku, Londýn - New York 1997., provádí následnou polemiku, cituji:

„Historik Eric Bergerud dokonce, a ne neodůvodněně, považuje finální bitvu u Oivi/Gorari za vynikající důkaz faktu, že příslušníci australské pěchoty se stali nejlepšími vojáky na jihopacifickém, možná celém pacifickém válčišti. Dokázali totiž inovovat taktiku boje v džungli natolik, že překonali i předpokládané mistry takového válčení – Japonce“.
Co však bylo určitě, v těchto listopadových bojích roku 1942, při většině bojových operací důležité, byl ten fakt, že Spojenci začali velice intenzivně a ve velkém využívat letecké zásobování. To když Američané přišli o improvizovanou flotilu svých pobřežních plavidel. Stalo se tak po japonských leteckých bombardováních. Nahradily proto dopravu zásob na místa určení svými letouny Douglas C-47 Skytrain.

Ilustračně: Americký dopravní letoun Douglas C-47 Skytrain shazuje zásoby australské 25. brigádě u vesnice Nauro v říjnu 1942. Foto je majetkem australského válečného muzea.
„Australané v té době stále záviseli na Kokodské stezce, na dopravě za pomoci stovek domorodých nosičů. Neexistence kvalitních přistávacích drah, tragické počasí, špatná orientace, nebezpečí při přeletu vysokého pohoří Owena Stanleyho (v nejvyšším bodě dosahuje necelých 2 600 metrů nad mořem a není to pouhé neustálé stoupání - mimochodem nejvyšší hora v pohoří Owena Stenleyho je Mount Victoria se svými 4 073 metry nad mořské výšky), nezkušenost pilotů a v neposlední řadě lovecké výpravy japonských stíhačů (z Rabaulu), to vše neustále navyšovalo ztráty amerického leteckého mostu.“


Použité historické podklady Pacifik 2:

- A Radio Konstrukční elektronika č. 1 ročník 2008
- A Radio Praktická elektronika č. 8 a 9 ročník 1988
Adams J.: If Mahan ran the Great Pacific War; An analysis of World War II naval strategy. Vydalo nakladatelství Indiana University Press 2008.
Anderson, Nicholas, To Kokoda, Do Kokody., Canberra., 2011.
Army operation in China; december 1941-december 1943 dostupné online
Ballantyne I.: Warspite; From Jutland Hero to Cold War Warrior. Vydalo nakladatelství Penn & Sword Maritime 2010.
Barnet C.: Bojujte s nepřítelem zblízka; Britské válečné námořnictvo za druhé světové války (IV). Vydalo nakladatelství Paseka 2008.
Bergerud, Eric, Touched with Fire. The Land War in the South Pacific, London – New York 1997, Dotek ohněm. Pozemní válka v jižním Pacifiku, Londýn - New York 1997.
Black J.: Midway and the Indian Ocean. dostupné online
Boyd C.: Yoshida A.: The Japanese submarine force and World War II. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 1995.
Boyd. A.: The Royal Navy in Eastern Waters; Linchpin of Victory 1935-1945. Vydalo nakladatelství Seaforth Publishing 2017.
Boyne W.: Srážka Titánů; Námořní bitvy 2. světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2001.
Breuer William B. Záhady 2. světové války.
Brown David. Kamikaze.
Brož Ivan. Pearl Harbour.
Calvert, Michael. Prisoner of Hope. Cape, 1952.
Clemens, Martin . Alone on Guadalcanal. A Coastwatcher´s Story, Annapolis 2004., Sám na Guadalcanalu. Příběh pobřežního hlídače, Annapolis 2004.
COLLIE, Craig – z japonského překladu - MARUTANI, Hajime, The Path of Infinity Sorrow, The Japanese on the Kokoda Track, Melbourne – Sydney – Auckland – London 2012, v českém překladu - MARUTANI, Hadžime, Cesta nekonečného smutku, Japonci na Kokodské stezce, Melbourne - Sydney - Auckland - Londýn 2012.
Copp T.: The Defence of Hong Kong December 1941 dostupné online
Cox J.: Blazing Star, Setting Sun; The Guadalcanal-Solomons Campaing November 1942-March 1943. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2020.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka I.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka II.
Daniel Marston, Průvodce válkou Pacifikem.
Deighton L.: Krev, slzy a pošetilost. Vydalo nakladatelství Argo 1999.
Duffy, James P., Válka na konci světa. Zapomenutá bitva o Novou Guineu 1942-1945. New York 2016.
Eric Hammel, New York 1992. Letecká esa proti Japonsku., Aces Against Japan.
Evan Thomas. Hřmící moře.
Fergusson, Bernard. Beyond the Chindwin, Collins, 1945.
Flisowski Z,: Od Morza Koralowego po Midway. Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poźnanskie 1981.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (1). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1986.
Franz M.: Bohaterowie najdluzszych dni; Desanty morskie II wojny światowej. Vydalo nakladatelství Widawnictwo naukowe PWN 2011..
Fučida Micuo, Okumiya Masatake. Midway, rozhodující bitva v Pacifiku.
Gilbert Martin. Druhá světová válka.
Glanz David M. Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945.
Griffith II. Samuel B. Bitva o Guadalcanal.
Griffith S.: Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1970.
Gryner Peter H. Pád nedobytné pevnosti Singapur.
Hammel E.: Guadalcanal The Carrier Battles; The Pivotal Aircraft Carrier Battles of the Eastern Solomons and Santa Cruz. Vydalo nakladatelství Crown Publishers 1987.
Hammel Eric. Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Historia Wojsko i Technika 2019/6.
Holmes H.: Poslední plavba. Vydalo nakladatelství Baronet 1998.
Hough R.: Naval Battles of the Twentieth Century. New York 2001.
Hough, Frank O., Verle E., SHAW, Henry I. Jr., Pearl Harbour to Guadalcanal. History of U. S. Marine Corps Operations in World War II. (Volume I. Washington 1958., Z Pearl Harbor na Guadalcanal. Historie operací US Marine Corps ve druhé světové válce. Svazek I.Washington 1958.).
Hoyt E.: Americké ponorky ve válce. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2000.
Hoyt E.: Guadalcanal; Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal 1942-1943. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2001.
Hoyt E.: Japonsko triumfuje. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2003.
Hoyt Edwin P. Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt.
Hoyt Edwin P. Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl).
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje.
Hoyt, Edwin P.Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001.
Hoyt, Edwin P. Bouře nad Gilbertovými ostrovy. Válka ve středním Tichomoří 1943.
Hoyt, Edwin P. Válka ve středním Tichomoří. Trnitá cesta k Mariánským ostrovům 1944.
Hrbek I. a J.: Námořní válka vrcholí; Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1995.
Hrbek J. a I.: Krvavé oceány. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Hubáček M.: Pacifik v plamenech. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Hubáček M.: Vítězství v Pacifiku; Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1999.
Hubáček Miloš. Boj o Filipíny.
Hubáček Miloš. Ofenzíva v Pacifiku, Praha 1987.
Hubáček Miloš. Pacifik v Plamenech.
Hubáček Miloš. Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima.
Hubáček Miloš. Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy.
Chaloupka J.: Námořní střetnutí v průběhu bitvy o Guadalcanal. Bakalářská práce dostupné online.
Churchill W.: Druhá světová válka (3); Velká aliance. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 1993.
Jacobsen, Philip H., Station AL – Guadalcanal. A Full Service WWII Cryptologic Unit, Cryptologic 31, 2007, s. 57-75.
Jones K.: Destroyer Squadron 23; Combat Exploits of Arleigh Burke´s Gallant Force. Annapolis Maryland 2012.
Jordan David a Wiest Andrew . Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách.
Kelly T.: Hurricane na Sumatře. [url=hhttps://docplayer.cz/12721744-Hurricane-na-sumatre-terence-kelly.html]dostupné online[/url]
Kol. aut.: Krvavá jatka I a II. Vydalo nakladatelství Mustang 1994 a 1995.
Kurasov V. V. (odpovědný redaktor), za redakce: A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského. Dějiny světa, Svazek X.
Kurowski F.: Na všech mořích; Boje křižníků za druhé světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2017.
Lai B.: Hong Kong 1941-45; First strike in the Pacific War. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing.
LETOURNEAU, Roger – LETOURNEAU Dennis, Operation KE. The Cactus Air Force and the Japanese Withdrawal From Guadalcanal – přeloženo volně - Operace KE. Kaktusové letectvo a japonský ústup z Guadalcanalu., Annapolis 2012.
LINDSTROM, Lamont – WHITE, Geoffrey M., Island Encounters. Black and White Memories of the Pacific War – český překlad - Setkání na ostrově. Černobílé vzpomínky na válku v Pacifiku., Washington D. C. – London 1990, s. 48 n.
Lohnstein M.: Royal Netherlands East Indies Army 1936-42. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2018.
Lundstrom J.: The First Team and the Guadalcanal Campaign; Naval Fighter Combat from August to November 1942. Vydalo nakladatelství Naval Istitute Press 2005.
Masters, John. The Road Past Mandalay. Joseph, 1961.
Marston Daniel, editor. Průvodce válkou v Pacifiku.
Mayer S. L. Japonská válečná mašinérie.
Mc Raven William H. Speciální operace.
Mead, Peter. Orde Wingate and the Historians.Merlin Books, 1987.
Merillat Herbert C., Praha 2007. Nezapomenutelný Guadalcanal.
Mikesh Robert C. Zlomená křídla samurajů.
Militaria 2009/2.
Morza Statki i Okrety 2005/5, 2005/4.
Morze Statki i Okrety 2004/2, 2004/3, 2008/10, 2012/2, 2012/3, 2014/1-2.
Orita Z.: Banzai! Paměti kapitána japonské ponorky. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2020.
Parkin R.: Blood On The Sea; American Destroyers Lost In World War II. Vydalo nakladatelství Da Capo Press 2001.
River Ch.: The Turning Points in the Pacific: Battle of Midway and the Guadalcanal Campaign.
Rooney David. Vítězství v Barmě.
Rose L.: Hornet. Vydalo nakladatelství Mustang 1997.
Roščin S. I. (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov. Autorský kolektiv: I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov. Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku.
Sakai S.: Zera nad Pacifikem. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Saunders H., Hrowe. Duel v Pacifiku.
Schom Alan. Americký orel proti vycházejícímu slunci.
Skřivan A.: Cestou samurajů. Vydalo nakladatelství Themis 2005.
Skřivan Aleš. Japonská válka 1931 – 1945.
Skřivan Aleš, Pád Niponu.
Skwiot M.: Monografie morskie (3) Shokaku Zuikaku. Vydalo nakladatelství A.J. PRESS 1994.
Sommerville Donald. Druhá světová válka den za dnem.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Still M.: The naval battles for Guadalcanal 1942; Clash for supremacy in the Pacific. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2013.
Stille M.: Křižníky USA vs Japonské křižníky; Guadalcanal 1942. Vydalo nakladatelství Grada Publishing 2010.
Stille M.: USN Battleship vs IJN Battleship: The Pacific 1942-44. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2017.
Sykes, Christopher. Orde Wingate. Collins, 1959.
Švanda. R.: Pevnost Asie. Náchod 2013.
Technika Wojskowa Historia 2012/4.
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2015/5, 2015/6, 2016/1.
The Operations of the Navy in the Dutch East Indies and the Bay of Bengal. Vydalo nakladatelství Leiden University Press 2018. dostupné online.
Thompson, Sir Robert. Make For The Hills. Leo Cooper, 1989.
Tillman B.: Enterprise; America´s Fightingest Ship and the Men Who Helped Win World War II. Vydalo nakladatelství Simon & Schuster 2012.
Tregaskis Richard. Guadalcanal Diary, New York 1943.
Tulloch, Derek. Wingate in Peace and War. Macdonald, 1972.
TWINING, Merrill B.No Bended Knee.The Batle for Guadalcanal New York 2004, s.66., Nejsme na kolenou. Bitva o Guadalcanal New York 2004, s. 66.
Vácha Dalibor. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Vácha Dalibor. Válka stínů. Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Vácha Dalibor, 2018. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Vejřík Lubomír, 1994. Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, Prolog.
Walker Allan S., Austrálie ve válce 1939-1945. Série pět. Medici. Svazek III. ostrovní tažení, Camberra 1957.
Womack T.: The Allied Defense of the Malay Barrier, 1941-1942. Vydalo nakladatelství McFarland and Company 2016.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

viewtopic.php?t=8051&start=640