Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 66.
Napsal: 3/4/2023, 09:06
Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 66.
Boj o Kokodskou stezku, část 2., aneb Od hřebenu Imity k Buně a Goně.
Zde viz mapu Papui, na které je vyznačena Kokodská stezka a to s místy japonského vylodění Gona, Sanananda a Buna a i s místy bojů. Mapa byla na několika webech a zde byla zmenšena.
Když skončily všechny „střílečky“, a to i ty nejmenší u Imity, což bylo vlastně již na dohled spojeneckého přístavu a městu Port Moresby, museli se Japonci stáhnout, neboť by útočili do kopce. Ústupové manévry japonských oddílů byly úspěšné. Od Australanů se odpoutali takřka bez nějakých větších potíží a bojů.
Ten hlavní důvod, že se jim manévr stahování tak lehce dařil, byl skryt ve faktu, že Australané se nemohli ihned pustit do pronásledování. To proto, že očekávali tolik potřebné posily a také proto, že si bojové oddíly potřebovali nutně odpočinout. Navíc dle zápisů skutečně Australané netušili, co v té době vlastně Japonci plánují.
Dále pak z z původních historických zdrojů, kterými zde jsou: Bergerud, Eric, Touched with Fire. The Land War in the South Pacific, London – New York 1997, Dotek ohněm. Pozemní válka v jižním Pacifiku, Londýn - New York 1997., str. 266. až 267., a také Duffy, James P., Válka na konci světa. Zapomenutá bitva o Novou Guineu 1942-1945. New York 2016., str. 150., od českého spisovatele - Vácha Dalibor. Válka stínů. Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943., str. 54 až 56., z roku 2020., dozvídáme další historické dění, cituji:
„Pauza u (hřebenu) Imity se hodila k reorganizaci spojenecké zdravotní služby, která předtím fungovala s vypětím sil, a hlavně za pomoci častých improvizací. Protiútok na Kokodské stezce měl být podporován na všechno připravenou strukturou akutní péče a evakuace do nemocnic v Port Moresby.
Jednou z hlavních posil australských sil na nedaleké frontě byla 2./25. pěší brigáda, která do té doby stála v záloze v Port Moresby, na její místo přišla 3. října 2./16. pěší brigáda přímo z Austrálie. Kromě toho MacArthur hodlal do bojových operací nasadit Američany. Zde se jako zásadní problém ukazovala jejich nezkušenost, a to nikoli pouze nezkušenost v boji, ale hlavně nezkušenost, jak se chovat při pobytu v džungli.
MacArthur k nasazení určil americký 126. pěší pluk 32. pěší divize. Australané si pochopitelně uvědomovali potřebu početního zesílení jednotek určených k ofenzívě, přesto rozporovali bojovou připravenost americké pěchoty. MacArthur společně se spojeneckými veliteli vše vyřešili šalamounky. Zmiňovaný 126. pěší pluk neměl postupovat v hlavním směru protiofenzívy – ten kopíroval předchozí japonský postup. Američané se měli pohybovat po bočních trasách kokodské stezky – zejména po stezce Jaura. Ta vyrážela od Kapa Kapa (asi šedesát kilometrů východně od Port Moresby) přes pohoří Owena Stanleyho. Americký pluk měl plnit dvě funkce – krýt bok hlavního útoku a zároveň ohrožovat křídlo japonské obrany.
Asi devět stovek Američanů strávilo v džunglích zhruba čtyřicet dnů, aniž nakonec narazili na nepřítele a svedli jedinou bitvu! Zato našli asi třicet čokoládových vojáků (černé pleti) – příslušníků miličních praporů, které odřízla od zázemí prohraná bitva u Isuravy. Čokos byli v tragickém stavu, oblečení pouze v hadrech.
Američané směřovali k mostu přes řeku Kumisi u vesnice Wairopi na druhé straně pohoří Owena Stanleyho, kde měli odříznout ústupovou cestu nepříteli.“
Generál Douglas MacArthur, foto je majetkem Wikipedie.
A nyní též něco z japonských historických pramenů.
Bylo 24. září roku 1942, když obdržel japonský generál Horie dva velice důležité telegramy, které velice naléhavě sdělovaly náhled vrchního velení, a zároveň z nich bylo jasné, že velení zcela rezignuje (ale říkalo se v něm, že prozatím) na obsazení města a přístavu Port Moresby.
Podle těchto dvou telegramů se generálu Horie vydával od vrchního velení rozkaz, že se má stáhnout zpět. Zároveň má vyhledat vhodný prostor a tam své jednotky opevnit a na vybraných místech se udržet. V celém dalším návrhu od velení se říkalo, že prostor, kde se mají japonské oddíly udržet, má být situován okolo Buny a Gony, tedy míst, kde se Japonci původně také vylodili.
O tom, že návrh byl myšlen vážně, svědčila i ta skutečnost, že vesnice Buna dostala vyloděné posily s rozkazy k intenzivnějšímu vybudování obrany, fortifikací (budování obraných míst) u přístupových cest, a zároveň bylo tlačeno na vysílání posil pro potřeby vyčerpaných Horiových mužů.
Generál Tomitaro Horie, foto je majetkem Wikipedie, bylo zde zmenšeno.
Všechny tyto rozkazy se u generála Horii i u jeho štábu, setkaly s velkým nesouhlasem, ale nedovolil si ani velitel, ani štáb, s vrchním velením nesouhlasit. Byli zvyklí své nadřízené vrchní velení vždy uposlechnout. A tak se nakonec rozhodli podřídit se rozkazu velení, „přestože nechtěli ustoupit do hor, když měli vítězství zdánlivě přímo před sebou“.
A tak se, od 26. září 1942, začali jako první stahovat ranění a nemocní. Bylo také rozhodnuto o tom, že je nutné opustit jedno z horských děl, pro které došla munice. A tak dělostřelci vypálili ještě poslední ránu a poté poškodily závěr děla – jak říkají japonské historické zdroje.
Celé toto rozhodnutí japonského vrchního velení mělo souvislost děním na Guadalcanalu, který musel dostávat co nejvíce posil z Rabaulu a zde na Nové Guinei, se pak na Horiovy vojáky nedostávalo, ti pak zde zůstali hladoví a dle zápisů i zoufalí.
V době mezi 17. a 27. zářím, vysílalo australské velení do prostoru mezi Imitou a Ioribawou jednu průzkumnou hlídku za druhou a dotyk s nepřítelem takřka žádný. Stejně se však stále předpokládalo, že se někde v oblasti okolo Ioribawy Japonci dobře opevnili a očekávají útok. Tamější terén Australany z předchozí doby iritoval a deprimoval, přímý útok proti vesnici by je býval stál těžké ztráty a operace po křídlech se kvůli nasazení velkých sil zdál také špatným řešením.
Uvedené předchozí historické prameny pak na str. 146., a český historik Dalibor Vácha na str. 55., uvádí, cituji:
„Dne 28. září 1942 australská 2./25. pěší brigáda konečně vyrazila kupředu. Očekávala se tvrdá bitva, avšak nečekaným překvapením bylo, že nejdříve průzkumné oddíly a posléze pěší prapory samotné prošly bez střetu s Japonci až do Ioribawy a obsadily prostory, které před dvěma týdny v tvrdých bojích ztratily. Japonci za sebou zanechali desítky imobilních, vážně zraněných či nevyléčitelně nemocných nebožáků a každému dali dva ruční granáty, aby nepadli Spojencům do rukou živí. Je jasné, že mnoho z nich zemřelo dříve, než se k Australanům vůbec dostali, další své granáty použili. Pouze několik jednotlivců neschopných se odpálit padlo postupujícím Australanům do rukou.“
Byla to náhle zcela obrácená situace. Zde pak se dozvídáme, že jedním z důvodů, proč císařští vojáci vytlačili ty australské téměř až k místu, kde již Japonci tehdy uviděli na Port Moresby. Bylo faktem, že v jižní části tzv. Kokodské stezky nenalezli ustupující Australané místo, nebo terén, který by byl vhodný k nějaké té rozsáhlejší obraně. Již dne 3. října se pak předsunuté oddíly australské pěchoty dostaly k Brigade Hill, kde předtím bojovali, a kde nyní museli procházet velmi depresivním prostředím bitevního pole. Ještě po měsíci vojáci doslova zakopávali o mrtvoly svých spolubojovníků, které museli tehdy ve chvatu opouštět. Již zde vzpomínaný historik Anderson, Nikolas, kniha - To Kokoda – Ke Kokodě., str. 126., připomíná, že bylo vidět až hororové obrazy mrtvol zraněných Australanů, kteří byli ubodáni na nosítkách.
Jeden z vojáků vzpomínal: „Podél cesty byl kostry obrané dočista mravenci a dalším hmyzem. Během nočního odpočinku se z pralesa do našich nosů dobýval pach mrtvol, narychlo pohřbených nebo vůbec nepohřbených“. Napsal australský historický spisovatel Reid, Richard, v knize Kokoda 1942. Papua New Guinea. July- November - červenec- listopad 1942, Canberra 2002, str. 11.
Tehdy tamější terén vůbec nedovolil, aby mohl vzniknout nějaký delší obranný val, který by nešlo nějakým způsobem obejít po křídlech, nebo se nějak infiltrovat středem. Japonci generála Horii ustoupili poměrně daleko, a to až k vesnici Eora, která leží poblíž stejnojmenné říčky, asi tak ve třech čtvrtinách cesty mezi hřebenem Imita a vesnicí Kokoda.
Japonská vojska tehdy vyklidila údolí Myola, dno vyschlého jezera a nejlepší místo na jižní části Kokodské stezky k vytvoření improvizovaného zásobovacího letiště, spíše však místo pro letecké shozy. Nyní pak v opačném gardu odtud putovaly všechny letecky přepravené zásoby k bojujícím Australanům a nosiči na zpáteční cestě záplavami bahna vlekli zraněné na obvazovou stanici právě vyschlého jezera.
Ilustračně. Papuanští nosiči ve službách australské armády pomáhají nést zásoby po mostě přes řeku, mezi Nauro a Menari, říjen 1942. Foto je majetkem Wikipedie a bylo zde zmenšeno.
Jenomže se pak objevil problém velkého rozsahu, který spojenecké velení vůbec nepředpokládalo. Prudké dopady kontejnerů se střelivem způsobily jejich poškození, nejhůře dopadla tolik potřebná munice pro minomety, údajně až třetina střel byla k nepotřebě. Píše původní historický zdroj: Anderson, Nikolas, kniha - To Kokoda – Ke Kokodě., str. 153, a český spisovatel, historik Dalibor Vácha, str. 57.,
Boj o Kokodskou stezku, část 2., aneb Od hřebenu Imity k Buně a Goně.
Zde viz mapu Papui, na které je vyznačena Kokodská stezka a to s místy japonského vylodění Gona, Sanananda a Buna a i s místy bojů. Mapa byla na několika webech a zde byla zmenšena.
Když skončily všechny „střílečky“, a to i ty nejmenší u Imity, což bylo vlastně již na dohled spojeneckého přístavu a městu Port Moresby, museli se Japonci stáhnout, neboť by útočili do kopce. Ústupové manévry japonských oddílů byly úspěšné. Od Australanů se odpoutali takřka bez nějakých větších potíží a bojů.
Ten hlavní důvod, že se jim manévr stahování tak lehce dařil, byl skryt ve faktu, že Australané se nemohli ihned pustit do pronásledování. To proto, že očekávali tolik potřebné posily a také proto, že si bojové oddíly potřebovali nutně odpočinout. Navíc dle zápisů skutečně Australané netušili, co v té době vlastně Japonci plánují.
Dále pak z z původních historických zdrojů, kterými zde jsou: Bergerud, Eric, Touched with Fire. The Land War in the South Pacific, London – New York 1997, Dotek ohněm. Pozemní válka v jižním Pacifiku, Londýn - New York 1997., str. 266. až 267., a také Duffy, James P., Válka na konci světa. Zapomenutá bitva o Novou Guineu 1942-1945. New York 2016., str. 150., od českého spisovatele - Vácha Dalibor. Válka stínů. Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943., str. 54 až 56., z roku 2020., dozvídáme další historické dění, cituji:
„Pauza u (hřebenu) Imity se hodila k reorganizaci spojenecké zdravotní služby, která předtím fungovala s vypětím sil, a hlavně za pomoci častých improvizací. Protiútok na Kokodské stezce měl být podporován na všechno připravenou strukturou akutní péče a evakuace do nemocnic v Port Moresby.
Jednou z hlavních posil australských sil na nedaleké frontě byla 2./25. pěší brigáda, která do té doby stála v záloze v Port Moresby, na její místo přišla 3. října 2./16. pěší brigáda přímo z Austrálie. Kromě toho MacArthur hodlal do bojových operací nasadit Američany. Zde se jako zásadní problém ukazovala jejich nezkušenost, a to nikoli pouze nezkušenost v boji, ale hlavně nezkušenost, jak se chovat při pobytu v džungli.
MacArthur k nasazení určil americký 126. pěší pluk 32. pěší divize. Australané si pochopitelně uvědomovali potřebu početního zesílení jednotek určených k ofenzívě, přesto rozporovali bojovou připravenost americké pěchoty. MacArthur společně se spojeneckými veliteli vše vyřešili šalamounky. Zmiňovaný 126. pěší pluk neměl postupovat v hlavním směru protiofenzívy – ten kopíroval předchozí japonský postup. Američané se měli pohybovat po bočních trasách kokodské stezky – zejména po stezce Jaura. Ta vyrážela od Kapa Kapa (asi šedesát kilometrů východně od Port Moresby) přes pohoří Owena Stanleyho. Americký pluk měl plnit dvě funkce – krýt bok hlavního útoku a zároveň ohrožovat křídlo japonské obrany.
Asi devět stovek Američanů strávilo v džunglích zhruba čtyřicet dnů, aniž nakonec narazili na nepřítele a svedli jedinou bitvu! Zato našli asi třicet čokoládových vojáků (černé pleti) – příslušníků miličních praporů, které odřízla od zázemí prohraná bitva u Isuravy. Čokos byli v tragickém stavu, oblečení pouze v hadrech.
Američané směřovali k mostu přes řeku Kumisi u vesnice Wairopi na druhé straně pohoří Owena Stanleyho, kde měli odříznout ústupovou cestu nepříteli.“
Generál Douglas MacArthur, foto je majetkem Wikipedie.
A nyní též něco z japonských historických pramenů.
Bylo 24. září roku 1942, když obdržel japonský generál Horie dva velice důležité telegramy, které velice naléhavě sdělovaly náhled vrchního velení, a zároveň z nich bylo jasné, že velení zcela rezignuje (ale říkalo se v něm, že prozatím) na obsazení města a přístavu Port Moresby.
Podle těchto dvou telegramů se generálu Horie vydával od vrchního velení rozkaz, že se má stáhnout zpět. Zároveň má vyhledat vhodný prostor a tam své jednotky opevnit a na vybraných místech se udržet. V celém dalším návrhu od velení se říkalo, že prostor, kde se mají japonské oddíly udržet, má být situován okolo Buny a Gony, tedy míst, kde se Japonci původně také vylodili.
O tom, že návrh byl myšlen vážně, svědčila i ta skutečnost, že vesnice Buna dostala vyloděné posily s rozkazy k intenzivnějšímu vybudování obrany, fortifikací (budování obraných míst) u přístupových cest, a zároveň bylo tlačeno na vysílání posil pro potřeby vyčerpaných Horiových mužů.
Generál Tomitaro Horie, foto je majetkem Wikipedie, bylo zde zmenšeno.
Všechny tyto rozkazy se u generála Horii i u jeho štábu, setkaly s velkým nesouhlasem, ale nedovolil si ani velitel, ani štáb, s vrchním velením nesouhlasit. Byli zvyklí své nadřízené vrchní velení vždy uposlechnout. A tak se nakonec rozhodli podřídit se rozkazu velení, „přestože nechtěli ustoupit do hor, když měli vítězství zdánlivě přímo před sebou“.
A tak se, od 26. září 1942, začali jako první stahovat ranění a nemocní. Bylo také rozhodnuto o tom, že je nutné opustit jedno z horských děl, pro které došla munice. A tak dělostřelci vypálili ještě poslední ránu a poté poškodily závěr děla – jak říkají japonské historické zdroje.
Celé toto rozhodnutí japonského vrchního velení mělo souvislost děním na Guadalcanalu, který musel dostávat co nejvíce posil z Rabaulu a zde na Nové Guinei, se pak na Horiovy vojáky nedostávalo, ti pak zde zůstali hladoví a dle zápisů i zoufalí.
V době mezi 17. a 27. zářím, vysílalo australské velení do prostoru mezi Imitou a Ioribawou jednu průzkumnou hlídku za druhou a dotyk s nepřítelem takřka žádný. Stejně se však stále předpokládalo, že se někde v oblasti okolo Ioribawy Japonci dobře opevnili a očekávají útok. Tamější terén Australany z předchozí doby iritoval a deprimoval, přímý útok proti vesnici by je býval stál těžké ztráty a operace po křídlech se kvůli nasazení velkých sil zdál také špatným řešením.
Uvedené předchozí historické prameny pak na str. 146., a český historik Dalibor Vácha na str. 55., uvádí, cituji:
„Dne 28. září 1942 australská 2./25. pěší brigáda konečně vyrazila kupředu. Očekávala se tvrdá bitva, avšak nečekaným překvapením bylo, že nejdříve průzkumné oddíly a posléze pěší prapory samotné prošly bez střetu s Japonci až do Ioribawy a obsadily prostory, které před dvěma týdny v tvrdých bojích ztratily. Japonci za sebou zanechali desítky imobilních, vážně zraněných či nevyléčitelně nemocných nebožáků a každému dali dva ruční granáty, aby nepadli Spojencům do rukou živí. Je jasné, že mnoho z nich zemřelo dříve, než se k Australanům vůbec dostali, další své granáty použili. Pouze několik jednotlivců neschopných se odpálit padlo postupujícím Australanům do rukou.“
Byla to náhle zcela obrácená situace. Zde pak se dozvídáme, že jedním z důvodů, proč císařští vojáci vytlačili ty australské téměř až k místu, kde již Japonci tehdy uviděli na Port Moresby. Bylo faktem, že v jižní části tzv. Kokodské stezky nenalezli ustupující Australané místo, nebo terén, který by byl vhodný k nějaké té rozsáhlejší obraně. Již dne 3. října se pak předsunuté oddíly australské pěchoty dostaly k Brigade Hill, kde předtím bojovali, a kde nyní museli procházet velmi depresivním prostředím bitevního pole. Ještě po měsíci vojáci doslova zakopávali o mrtvoly svých spolubojovníků, které museli tehdy ve chvatu opouštět. Již zde vzpomínaný historik Anderson, Nikolas, kniha - To Kokoda – Ke Kokodě., str. 126., připomíná, že bylo vidět až hororové obrazy mrtvol zraněných Australanů, kteří byli ubodáni na nosítkách.
Jeden z vojáků vzpomínal: „Podél cesty byl kostry obrané dočista mravenci a dalším hmyzem. Během nočního odpočinku se z pralesa do našich nosů dobýval pach mrtvol, narychlo pohřbených nebo vůbec nepohřbených“. Napsal australský historický spisovatel Reid, Richard, v knize Kokoda 1942. Papua New Guinea. July- November - červenec- listopad 1942, Canberra 2002, str. 11.
Tehdy tamější terén vůbec nedovolil, aby mohl vzniknout nějaký delší obranný val, který by nešlo nějakým způsobem obejít po křídlech, nebo se nějak infiltrovat středem. Japonci generála Horii ustoupili poměrně daleko, a to až k vesnici Eora, která leží poblíž stejnojmenné říčky, asi tak ve třech čtvrtinách cesty mezi hřebenem Imita a vesnicí Kokoda.
Japonská vojska tehdy vyklidila údolí Myola, dno vyschlého jezera a nejlepší místo na jižní části Kokodské stezky k vytvoření improvizovaného zásobovacího letiště, spíše však místo pro letecké shozy. Nyní pak v opačném gardu odtud putovaly všechny letecky přepravené zásoby k bojujícím Australanům a nosiči na zpáteční cestě záplavami bahna vlekli zraněné na obvazovou stanici právě vyschlého jezera.
Ilustračně. Papuanští nosiči ve službách australské armády pomáhají nést zásoby po mostě přes řeku, mezi Nauro a Menari, říjen 1942. Foto je majetkem Wikipedie a bylo zde zmenšeno.
Jenomže se pak objevil problém velkého rozsahu, který spojenecké velení vůbec nepředpokládalo. Prudké dopady kontejnerů se střelivem způsobily jejich poškození, nejhůře dopadla tolik potřebná munice pro minomety, údajně až třetina střel byla k nepotřebě. Píše původní historický zdroj: Anderson, Nikolas, kniha - To Kokoda – Ke Kokodě., str. 153, a český spisovatel, historik Dalibor Vácha, str. 57.,