PALBA.CZ

Project Phoenix Tactical Care píše: Milí přátelé,
Je nám líto, že Vám musíme oznámit smutnou zprávu. Taylor, zakladatel Projektu Phoenix, náš kamarád a hrdina, který osobně zachránil mnoho zraněných bojovníků na východní frontě a jehož výukou bojové medicíny prošly tisíce vojáků i civilistů, dne 15. 5. 2023 podlehl po několika týdnech boje svému těžkému zranění.
Taylor byl nositelem té nejlepší československé tradice. Mimo své nasazení v oblasti bojové medicíny organizoval také humanitární pomoc - od prvního dne války zajistil desítky dodávek do nedostupných oblastí, prováděl extrakce civilistů, koordinoval ohromující množství dobrovolníků. Budeme postrádat jeho pronikavou inteligenci, zkušenosti i výjimečnou míru erudice v oblasti válečných konfliktů.
Od začátku války pomoci plně obětoval svůj osobní i pracovní život, finance, spánek. Když mluvil o padlých a zraněných, v očích měl soucit. Svými činy nás opakovaně přesvědčil, že má smysl bojovat za lepší svět, že i v nejtěžších momentech je možné držet se svých morálních hodnot a jednat lidsky.
Chybí nám jeho černý humor ve chvílích, kdy kolem dopadaly rakety, schopnost nadchnout ostatní, takt i nadhled, se kterým předcházel konfliktům.
O svých zásluhách mluvil poskrovnu. Jeho nasazení, síla a láska nás inspirují k tomu, abychom se stále zlepšovali jako lidé a pomáhali ostatním. Taylorovo odhodlání a osobní statečnost založená na pevných zásadách spravedlnosti a svobody jsou pro nás příkladem, který bychom i my měli následovat.
Jeho pravou identitu nebudeme v tento moment zveřejňovat a vás všechny, zejména zástupce médií, důrazně žádáme i nadále o respektování soukromí rodiny a citlivosti celé záležitosti.
Děkujeme Vám za projevenou podporu a soustrast.

Cohen The Barbarian píše:...Problém je, že spousta z vás si mě tu idealizovala, něco mezi Mirkem Dušínem a Captain America. Prej hrdina... Pak je strašně jednoduchý vás zklamat. V čemkoli. Nejlepší na tom je, že každýho něčím jiným .D
Ale myslíte si, že jsem někdo, koho můžete dát do škatulky? Vaší škatulky? Někdo normální? Myslíte, že někdo z nás tady je normální? Myslíte, že někdo normální by šel bránit cizí zemi proti agresorovi co se považuje za jednu z největších armád, s velkou pravděpodobností, že tu i skončí? Na začátku války, nikdo z nás co sme jeli bránit Kyjev nepočítal s tím, že se vrátí domů. A ani teď to není jiný. Žije se tu rychle, je strašně jednoduchý umřít. Šturmová jednotka. Kamarád, se kterým jeden den sedíte na pivku a smějete se, až vás bolí břicho, druhej den už není. Ve vzácných okamžicích volna peníze tečou proudem, kluci se zasnubují s místníma holkama, zpívá se v karaoke baru... .)
Ale to je to, co nám všem chybělo od odchodu z různých armád světa, našli sme tu rodinu. Stejně postižený lidi. Žijeme spolu, jíme spolu, bojujem spolu, umíráme spolu. Vše je mnohem intenzivnější než v nudným obyčejným životě, velice rychle se oddělí zrno od plev a zůstanou jen ti nejlepší. Kamarádi... A to je to, co je nepřenosné. To nikdy nemůže žádnej civil pochopit a nejde mu to ani přiblížit, natož vysvětlit.
Real Brotherhood...
Takže se velice moc omlouvám všem těm z vás, který jsem nějakým způsobem zklamal, ale všechny mý povahový rysy, který možná nejsou zrovna líbivý, mainstreamový, vychází z reálných prožitků, nasbíraných za dvacet let mé kariéry, který si vy povětšinou nedokážete ani představit. Ještě jednou a za všechny, míň růžových brýlí a trošku víc tolerance prosíme ;)

https://twitter.com/barbarian_cohen/sta ... 6292155394

Český voják na Ukrajině píše:Měl jsem rozepsaný mnohem delší příspěvek, kritický k růžovým brýlím Západu, ale použiju jen část o ruské armádě. Pokusím se ještě více doplnit a poupravit ty rozumnější hlasy, které mají tendenci ji spíše nepodceňovat.
Kvůli tomu, že rusáci udělali tolik hloupostí, se na ně mnozí díváte jako na armádu hlupáků. Což Ukrajině vůbec nepomáhá.
Ty střízlivější vidím psát: pozor, je to silný nepřítel a má početní převahu. I když jsou hloupí, mají masivní počty vojáků a techniky i po těch obrovských ztrátách.
A pár lidí si všímá, že přes tu hloupost se dokáží i trochu učit a adaptovat.
Jenže oni nejsou hloupí. Ne všichni. Úplně stejně jako na ukrajinské straně mají dobré a špatné vojáky, dobré a špatné velitele, dobré a špatné jednotky.
Ale oni navíc mají o dost víc schopných specialistů. Teď se v poslední době na Západě opakuje, že se dokážou adaptovat. Že zlepšili třeba protivzdušnou obranu a elektronický boj. Ale ty měli velmi silné už od začátku invaze! Od samého začátku (a to ještě před invazí) je nebezpečné přijet na frontu se zapnutým mobilem a používat většinu typů vysílaček. Nebo vzletět s neupraveným dronem jistých značek.
Drony... říká se, kolik jich teď mají Ukrajinci. Souhra ruských dronů a dělostřelectva byla už minulý rok naprosto smrtící. Způsobila nejvíc ukrajinských ztrát (v průměru kolem 70 %). A rusáci jich mají hromady a hromady. Nejsem si jist, že Ukrajinci mají na počet víc.
Říkáte si, haha, dívejte, o kolik rusáci přišli tanků. Ano, ale protože je využívají aktivně, a i když o velkou část přišli z důvodů hlouposti či nezkušenosti posádek, se zbytkem pracují v útoku i v obraně tak, že způsobují velké problémy. Ukrajinci tohle v takové míře neumějí.
Stejně jako Ukrajinci pořádně nechápou podstatu vševojsku, v tom jsou rusáci taky lepší. Lépe vědí, jak dohromady poskládat jednotlivé typy zbraní a pracovat s jejich souhrou a vzájemným doplňováním.
Překvapení, že rusáci "teď" vymysleli kladení jedné miny na druhou, a jaké je to potvrzení jejich adaptace, předtím byli přece hloupí...
Ne. V průběhu dubna a května 2022 jsem prošel třemi školeními ohledně překonávání min a nástrah, a miny vrstvené na sebe byly takový kreativní základ ruských nástrah už tehdy. Příklady nám instruktor už na tom prvním školení ukazoval na fotkách toho, co rusáci zanechali kolem Kyjeva. A dokázali tam nachystat mnohem horší, mazanější věci. Vůbec mě nepřekvapují ty současné obranné linie. Překvapuje mě spíš to jejich podcenění.
Představy kolem toho, kdo koho vázal a oslaboval u Bachmutu, jsou taky poněkud optimistické. Rusák si zatím v klidu a bez vyrušení opevnil frontu na všech ostatních úsecích a následky vidíme při ofenzívě. Nechci naplno říkat, co si o ofenzívě myslím, ale naznačím, že příliš málo, příliš pozdě a na nesprávných místech. Mám soukromý tip a uvidím, jestli se potvrdí do konce roku.
Už jsem tu v nějakém komentáři psal (a mluvím o tom delší dobu), že mi ruská taktika poněkud připomíná římskou armádu před Mariovými reformami.
Tři řady, kde v první jsou ti nejhůře vybavení a nejméně zkušení (lat. hastati). Takový ekvivalent mobiků. Tyhle vidíte nejčastěji na videích a těmhle se smějete.
V druhé řadě ti, kteří už nějakými boji prošli a mají lepší vybavení, jsou připraveni zasáhnout, kdyby to první řada nezvládala a někde se bortila (lat. principes). Sem by se na ruské straně dali zařadit ti, co podepsali kontrakt, v nějakém tom boji už byli, nebo mají aspoň to vybavení.
A ve třetí řadě, tam jsou veteráni (lat. triarii). Ti nejzkušenější, nejschopnější, nejlépe vybavení. Ti se drží vzadu a hasí ty největší problémy v obraně, nebo jdou v útoku na jistotu až ve třetím sledu. Jsou cenní, proto jsou stranou sraček a tyhle na videích moc neuvidíte.
Ještě před všemi řadami bývají tzv. skirmishers (lat. velites, česky harcovníci), jejichž úkolem je otravovat nepřítele drobnými potyčkami a průzkumy bojem, občas mu působit lehké ztráty. Takový předvoj v útoku i obraně, který je nic moc vybavený, nic moc zkušený, víceméně postradatelný. Na ruské straně tohle v podstatě byla u Bachmutu úloha trestanců, na ukrajinské tahle úloha připadá často těm, co si myslí, jací jsou speciálové (například značná část cizinců). Přitom jsou právě jen tohle: velites.
Za těmi řadami jsou specialisté, kteří se občas pohybují blíž liniím nebo i na liniích, podle úkolů, ale obecně bývají v relativním bezpečí.
Výsměch a podceňování nepřítele jsou nebezpečné. Stejně jako nechat se zastrašit. Nebo podlehnout přehnaným představám o schopnostech vlastní armády. Ve všech případech to vede k nesprávné taktice, špatnému výběru podmínek boje a ke zbytečným ztrátám.
Jedině střízlivý a vyrovnaný pohled pomáhá efektivnímu boji.
Ruská armáda je post-sovětský moloch s amorálními strategickými postupy a značnou mírou tuposti na mnoha místech, ale je mnohem nebezpečnější, než si myslíte nebo si dokážete představit.

https://www.facebook.com/profile.php?id=100086532456109

Český voják na Ukrajině píše:Dnešního data jsem si všiml, když jsem z balení chleba sundal uzavírací bílý pásek s datem spotřeby a dal si ho na vestu, abych ho měl po ruce, až zas chleba budu schovávat.
Datum spotřeby je dnešní. Čtyři jedničky. Den veteránů.
Je to zajímavé, protože vždy na veterány myslím jako na nějaké cizí lidi. Ne na sebe nebo na kamarády, co znám. Ostatně oficiálně žádný veterán nejsem. Sice na UBD, kartu veterána, mám nárok už skoro rok a půl, ale u cizinců se tady na to dost kašle a obnáší to spoustu hloupé byrokracie, kterou se kvůli nám málokdo chce zabývat.

A tak je to se vším. Už dávno vím, jak tady vše funguje a je mi jasné, že budu jednou v ČR doplácet i zdravotní pojištění, protože tam pojišťovny chtějí výslovné potvrzení od zaměstnavatele v zahraničí... které mi s touhle byrokracií ukrajinská armáda nebude schopna dát.

A stejně tak můžu dlouhodobě předvídat, co se bude dít dál i z vojenského hlediska...

Můžete si všimnout, že vojáci mají tendence hodnotit stav věcí střízlivě a realisticky. Nenaskakují na wishful thinking, optimismus, propagandu...
Ne. Počítáme se vstupy, výstupy, variantami... a posuzujeme cenu jednotlivých akcí. Protože ta cena často může být život. Náš, kolegů, přátel.
Jistě jste si v poslední době všimli pokusů vyhodnotit vývoj situace, protože ke konci roku už začíná být většině lidí jasné, jaký je výsledek letošních snah.

Před rokem jsem v rozhovoru prohlásil, že je možné, aby Ukrajina do konce tohoto roku zvítězila... Pokud ji Západ bude podporovat. Jenže Západ podporoval málo. Nebo chcete-li, nedostatečně. Navíc jsem byl přesvědčen, že podpora Západu musí spočívat i v tom, že by tlačil Ukrajinu do reforem, včetně těch vojenských. A snažil se naučit ukrajinské velitele přemýšlet...
Bez toho nemůže být situace jiná, než je.

Jsou si toho vědomi vojáci. Jak vojenští analytici (pozor, ne ti "bezpečnostní" či další civilové), tak třeba Petr Pavel... A do jisté míry, podle jeho rozhovorů, i Valerij Zalužnyj. Do jisté míry. Protože mě poněkud překvapilo, čím vším byl překvapen, co nepředvídal a co zjišťoval. Myslel jsem, že člověk na jeho pozici bude mnohem kovanější ve vojenství... Ale pořád lepší, než ty slogany a marketing, co jsou slyšet od jiných.

Protože politici a nevojáci vždy budou hodnotit emočně. Budou věřit, doufat a spoléhat na jediný výsledek, který si přejí. Budou se kvůli tomu hádat a okřikovat kohokoliv, kdo neřekne přesně to, co chtějí slyšet. A pak budou často zklamáni, velmi zklamáni.
Voják si toto nemůže dovolit.

Lidé jsou překvapení, že ofenzíva selhala. Někteří se ještě snaží stále znovu a znovu redefinovat, co to ta ofenzíva vlastně je a jak probíhá... Stále nejsou schopni pochopit realitu, adaptovat se.

Budu teď působit jako já to říkal, ale... já to říkal. Mou červnovou skepsi v červenci vystřídalo přesvědčení, že není možné dosáhnout ani dílčích cílů ofenzívy.
A co víc.
Že válka víceméně už tehdy vstoupila nebo už jen potvrdila zimní vstup do poziční fáze (ne až teď, jak tvrdí Zalužnyj) a ani jedna strana není schopna dosáhnout svých operačních cílů. To jsem soukromě tvrdil nejpozději na konci července. Včetně toho, že ZSU může zapomenout i na Tokmak.

Už proto, že celá strategie a hlavně směry útoku byly špatně zvolené. Tvrdohlavě, typicky ukrajinsky přímo do těch nejsilněji opevněnych míst, kde rusáci útok čekali nejvíc a nejvíc se na něj připravili.
Já už od Bachmutu mám pocit, že se ukrajinské velení nechává vodit za nos a podléhá velení politickému. Což je špatně, protože to stojí především životy. A plýtvání personálem a vybavením na neefektivní operace bude vždy způsobovat geometrickou řadou problémy v následujících operacích. Protože každý zbytečně padlý voják a každý kus vybavení, zbraní a munice mohl pomoci zabránit ztrátě těch následujících... A další se na to nabalují a nabalují, jako kutálející se sněhová koule. Sněhová koule ztrát.
A tak se dostáváme víc a víc po strmé hladině ke středu maelströmu, který nás nakonec vtáhne pod hladinu... Této spirále je vždy nutno zabránit co největším ohledem na životy vojáků.
Zkušený voják je nenahraditelný. Sbírá zkušenosti měsíce a roky a má pak mnohem vyšší bojovou hodnotu než nováček se sebelepším základním výcvikem. Člověk je jediný prvek, který se v čase zdokonaluje. Tank se neučí. Dělo se neučí. Letadlo se neučí. Jedině člověk. Voják. Pošlete ho zbytečně na smrt... Veškerá jeho zkušenost přijde vniveč.

Pokud nemáte převahu nad nepřítelem, neutočíte. Je opravdu důležité to, na co se klade v AČR velký důraz: vševojsk, a útok jedině velkého celku na malý.
Útočíme do slabin nepřítele, ne do nejsilnějších míst. Nesnažíme se ho přetlačit silou, když tu sílu nemáme.

My tady na úseku, kde jsem, v této rotě, působíme v obraně útočícím rusákům ztráty v poměru třeba deset k nule. To znamená, že u nás není ani raněný. Proč? Protože tu je vše promyšlené, naplánované pro efektivní obranu a nikdo nás nežene do útoku, protože proti nám stojí silnější nepřítel. Pro nás by to byla sebevražda. Radši necháme opakovaně páchat sebevraždu nepřítele.
U něj to dělá efekt sněhové koule ztrát. A jednou to může být příčinou jeho pádu.
Ale bude to trvat. Všichni si myslí, jak všechno bude hned...

K tomu mám dvě věci.

Slyšel jsem teď, že ZSU dochází ráže 5.45 a bude se přecházet na 5.56. Zní to jako strašně zajímavá a aktuální informace. Jako by to bylo na spadnutí, že? Jenže poprvé jsem tuto informaci zaslechl už na začátku června... roku 22.
Včera jsem v jakémsi článku četl, jak rusáci začali teď používat kamikaze drony k útokům ne na techniku, ale na naše obranné pozice. Na lidi. Úplná novinka. Akorát... to dělají z mojí zkušenosti už tři měsíce. Ovšem z vyprávění kolegů je to ještě podstatně déle.

Můžete si myslet, jak máte skvělé informace. Může to být pravda. Ale garantuju vám, že já vím vždycky ještě něco navíc. Protože jsem tady. Vidím, slyším... a poslouchám ostatní své kamarády a známé podél fronty i mimo frontu.

Nepíšu sem proto, abych si dělal self promo. Nepíšu sem kvůli nějaké agendě, manipulaci, přípravě na nějakou finanční sbírku. Ano, částečně jsem s psaním sem před více než rokem začal, protože se potřebuju z toho všeho vypsat... Ale také chci, abyste pochopili, jaká je realita. Že to bude běh na dlouhou trať. Že to nebude lehké a spektakulární. A že Ukrajina, i přes nebo právě kvůli zhoršující se bezpečnostní situaci ve světě, bude dále potřebovat spoustu pomoci. Kolik jen jí dokážeme dát. Když budeme podléhat nadšení, rychle se vyčerpáme. I proto dělám ty své pauzy, a i proto jsem stále tady.
A abychom si uvědomili proč je to potřeba, stačí si poslechnout, proč tu je většina vojáků, kteří se nevyhýbají službě. Jsou z různých částí Ukrajiny, tedy nejde o vzdálenost od fronty. A nejčastěji slyšíte fráze jako "jsem tady kvůli své rodině" a "nechci, aby pideri přišli k nám domů".
To jsou nejčastěji slova veteránů...

Cohen The Barbarian píše:Včera jsem byl zase na převazu na chirurgii a tentokrát sem čekal tak 40 minut na chodbě, než na mě došla řada.
Postupně kolem mě prošli všichni z oddělení, prohodili pár slov, vítali mě jak ztracenýho syna .))
Přecejen sem tam byl raritka, jeden z hodně mála lidí z legie a ještě sem mluvil jejich řečí ;) Jedna sestra mě na poprvé nepoznala, až když ze zadu viděla moje jméno na vozejku tak se vrátila a smála se tomu ;) Od toho co mě vypustili do světa, jsem nabral zpátky deset kilo…
Byly to pěkný chvilky ;)

Ale až mě zamrazilo, jak všichni zestárli. Neviděli sme se 4 měsíce a většina jich zestárla o 4 roky. Až na primáře, ten je pořád stejně vysmátej a v pohodě ;) Nejmladší, nejusměvavější, nejhezčí a nejšikovnější sestřička měla kolem očí vrásky, jako by jí přibylo let deset. Ne že by byli v takovým zápřahu, je jich dost a směny fungují. To spíš to prostředí permanentního zmaru a že vidí umírat budoucnost svýho národa. Na tomto oddělení se dělaj zázraky i tak je ale bolest všudypřítomná a painkillery se rozdávaj po hrstech. Zvuky co se někdy ozývaj z převazovny nebo pokojů… Je to oddělení mezi smrtí a rehabilitací. Lidi jsou sice posekaní, ale už stabilní, tady se zavíraj rány, modelují pahýly, bojuje s infekcí… Na mým pokoji byl kluk s amputací pod kolenem. Po jedné, téměř finální operaci se probudil a brečel bolestí. Noc a den vyl nebo byl vypnutej tvrdýma drogama, nic mezi tím, až ho vzali znovu na sál, uřízli další kousek a pak už byl v pohodě. Asi se něco nepovedlo a narušili mu tam nějakej nerv? Nevím. Měli sme postele v protilehlých rozích místnosti, obličejem proti sobě a v jednom okamžiku tak skřípal zubama, že si ulomil přední zub. Zrovna sem na něj koukal, tak sem to měl v přímým přenosu. Luplo to, objevila se mu nahoře černá díra a ten zub odletěl snad metr daleko do jeho postele. Říkal sem si, že už sem viděl v životě ledasco, ale něco takovýho… FCUK! Popsal sem to doktorovi a za dvě hodiny, ještě ten večer, šel znovu na sál.
A celou dobu tam nad ním stála jeho přítelkyně, otírala mu pot z čela, dávala napít a brečela taky.

Každej si musí projít tímto malým očistcem, než je omilostněn a propuštěn.
Vojáci tu jsou placení podle zón. Zelená někde v zázemí 30-40k, pak oranžová až do červené, to je linie kontaktu a přímej boj. V červené zóně jsou lidé logicky placení nejvíc, 120-130k. Nemocnice se bere jako červená zóna a nikdo o tom nediskutuje. Ty bitvy, co se vedou tady, jsou někdy mnohem větší, než čištění nepřátelských zákopů. A doktoři, ti oproti tomu berou jen pakatel. Primář se z daleka nedostane ani na červenej a pomocná sestra, ta je tak do desítky. Hřiven!

Je na čase, abych jim něco vrátil. Před pár dnama mě jedna česká nemocnice oslovila se zajímavou nabídkou. Budou obměňovat na oddělení postele a vyřazený, stále krásný a funkční, polohovací, by rádi darovali na Ukrajinu. UA nemocnice o ně bude muset zažádat, aby to bylo oficiální, což samozřejmě nebude problém, bude se k nim muset zaplatit doprava a koupit nový matrace. Tady byste se mohli realizovat i vy ;) udělám na to malou sbírečku. Do armádní mašinérie se asi ještě pěknou chvilku nepodívám a poté co mi málem praskla žilka nad vrtulníčkem, se začnu realizovat tímto směrem.
Další sbírku bych rád udělal na takovej malej zázrak, vakuový kompresory k VAC-Systemu. Ty mašinky tu jedou bez přestávky dokud se nerozpadnou. Už za mě jich bylo málo a to jen na mně v nejtemnějším okamžiku hrčely tři zároveň. Včera bylo na oddělení vidět víc starých plastových harmonik než těchto elektrických. A rozdíl ve výsledku mezi mechanickou a elektrickou jsou světelný roky. Není tu někdo, kdo by se dokázal dostat tak aspoň k deseti kusům za nějakou rozumnou cenu? A jaká je vůbec cena? ;)
A nebo nejsou tu další nemocnice, který by dokázaly posunout vyřazenej materiál dál na UA? Dostane tu šanci na další život ;) Je tu spousta věcí z německých nemocnic, třeba i taková drobnost jako sklápěcí stolky k postelím by udělala spoustu radosti.

Rošťák píše:Zdravím,
teď to bude trochu osobní. 25. jsem odjížděl s pomocí na UA a vrátil se těsně před půlnocí 28. Byl jsem jak v Charkově, tak ve Lvově. Těsně jsem minul raketovej útok. Byly jsme s pomocí u 41. brigády, která je v OA Kupjansk. Při rozhovoru a náčelníkem štábu jsme dostali rychlé kafe, pracovalo se na předávacích dokumentech. V tu chvíli jsme byly přerušeni a byly jsme svědky likvidace ruského útoku v lesíku. Prostor snímán dronem v termu. 30+ ruských vojáků v chumlu. Pomocí normální a kazetové munice během pár minut zmizeli všichni. V tom lesíku nicméně byly vidět i ranění co vychládali z předchozího útoku. Dle informací bylo těchto útoků dnes několik a ještě několik jich stihnout (bylo cca 5 odpoledne). Jen k těm ztrátám, co se nám tu zdají neuvěřitelné, tohle bylo na prostoru cca fotbalového hřiště a úsek brigády je několik km. My si mimo poděkování za podporu dovezli i seznam materiálu, který by brigáda nutně potřebovala. Více se můžete dočíst tu. A kdyby jste nás chtěli podpořit, stačí napsat .)

Ps. velení 41. brigády moc děkuje za dlouhodobou podporu, kterou jim Češi poskytují. Moc díky!

Team 4 Ukraine píše:Poslední letošní výjezd s materiální pomocí.

Vánoce jsou pro všechny svátky klidu, míru a setkávání s přáteli a rodinou.

Ne jinak je to pro nás, nicméně, naši přátelé jsou od nás několik tisíc kilometrů a bojují se zlem. A i díky tomu my můžeme v klidu zasednou k večeři.

Takže několik našich členů večer 24. balí svá zavazadla a kontrolují materiál, bez něhož není radno se na UA pohybovat. Připravují dokumenty na hranice, předávací doklady. Za hluboké noci z 24 na 25. vyráží z různých míst České republiky tak, aby se potkali na skladu týmu v 7 ráno. Zde naloží vozidlo a zkontrolují, co je třeba. Potkají se s kancléřem, který jim dovezl několik maličkostí. Tentokrát v rámci času a rodinných závazků mohl vyjet tým T4U ve složení @rostakod , "Barťák" a "Shalom".

Osa vede přes Olomouc, kde se setkají s naším doktorem. Od něj převezmou mobilní ultrazvuk, jenž se dá připojit k mobilnímu telefonu. Klíčová součást této dodávky. Došel nám od dárce 22.12. odpoledne. Dále do Frýdlantu, pro zimní, zateplené boty a na Slovensko, kde u lidí z iniciativy Aktuálně pro Ukrajinu nakládají 30 ks skládacích zákopových kamínek. Poté zpět do Polska a nám již známou trasou ke Kupjansku. K naší 41. samostatné mech. brigádě. Tuto brigádu podporujeme již od začátku tohoto roku, a od léta také spolu s Dárkem pro Putina a Pamětí Národa, jako společný projekt.

Cestu tam jedou kluci nonstop, jsou už takoví, každá minuta, kdy už bude materiál v rukou našich vojáků, se počítá. Do Charkova tým přijíždí po 29 hodinách a ujetých cca 2 100 km. V Charkově se s klukama potkává příslušník SBI/DBR, jenž dohlíží nad pomocí AFU/ZSU. Jde o rychlé seznámení, předání kontaktů. Nicméně, situace je v prostoru OA Kupjansk napjatá, orkové tlačí vlnu za vlnou.

Chlapci se dozvídají, že je k místu, kde se potkají s příslušníky 41., doprovodí jedno vozidlo z vesničky, na půl cesty. Nejde o to, že by mohli zabloudit, cestu znají. Jde ale o jejich bezpečí a rychlý průjezd přes kontrolní stanoviště.

Na checkpointu se kluci potkávají s doprovodem, rychlé podání rukou, stanovení osy přesunu a oblíknutí do balistik ( přece jenom, tady už krom vojáků nejezdí nikdo a ruské Lancety doletí až sem). Poslední úsek se jede za tmy, tým míjí různá vojenská auta a checkpointy. Po chvíli, se mění doprovod, potkávají známého z 41. brigády. Tým se přesunuje na hlavní místo velení brigády. Tým sesedá z Vidmy za zvuků silné dělostřelecké palby, naštěstí ukrajinské. Nebe je jasné, hvězdy září a jediné, co je ruší jsou ukrajinské rakety jenž lítají směrem k útočícím orkům.

Tým se potkává s náčelníkem štábu, omlouvá se, ostatní plní jiné úkoly a on sám má plno práce, ale rychlou kávu si s českými přáteli rád dá. Než se stačí podepsat doklady a vypít trochu výborné kávy, jsou chlapci svědky likvidace jednoho z mnoha ruských útoků dělostřeleckou palbou. Dron přenáší obraz útoku 30+ orků v lesním porostu. Stačí několik minut a les je prázdný. V tomto útoku to bylo jednostranné, ztráty jen na straně orků, nebyl to dnes ani první, a ani poslední útok. Bohužel, efektivita je závislá na počtu munice, dostupnosti dronů, baterií a dalších pozorovacích prostředků. Zbytek rychlé kávy řeší kluci předávací dokumentaci k materiálu, baví se o nejbližších dodávkách a na co se máme zaměřit. Tým poznává nového velitele AEROROZVIDKY této brigády, zdraví se s ostatními, jako je velitel logistiky, či Natalie, šéfka zdravotního zabezpečení brigády.

Poté se jede vykládat. Tentokrát vše vykládáme na jednom místě. Na materiál, co patří jinam tam již čekají vozidla. Vykládáme několik beden termoprádla, další bedny ponožek, zimního oblečení, přes 100 párů zateplených holínek a zimních bot. Dále jsme doručili obrovskou televizi pro AEROROZVIDKU, vybavený zdravotnický batoh, 4 ks elektrocentrál, zmiňovaný ultrazvuk s gely, ohřívací deky a termofolie pro raněné, 10 ks skládacích nosítek, spacáky, několik krabic spotřebního lékařského materiálu a zákopová kamínka. Vše za světla čelovek, nejlépe pod červeným nebo modrým svitem, aby ruch nelákal útočné drony nepřítele.

Jakmile je auto prázdné, kluci se se všemi loučí. Je to rychlé. My děkujeme jim, že bojují, oni nám za pomoc. Kluci slibují, že jak to bude možné, dorazí další pomoc. Odpovědí je jim nejen poděkování, ale i to, že vědí, že je v tom nenecháme. Vždyť jsme tam skoro každý měsíc. Někdy i několikrát za měsíc.

Poté byl čas vyrazit domů. Po cestě se ještě tým zastavuje na večeři v Charkově, na jejímž konci začnou houkat sirény a město se během ostřelování ponoří do tmy. Chlapci pokračují do Poltavy, kde přenocují. Odtud vede cesta do Lvova a pak skrze Polsko domů. Poslední dorazí domů „Rošťák“ 28.12. chvilku před půlnocí.
Bohužel probuzení 29. je provázeno informacemi o největším raketovém úderu na Ukrajinská města tuto zimu. Místo odpočinku a pocitu zadostiučinění za odvedenou práci, se tým vrhá do další práce.

Líbí se vám naše činnost a chcete také podpořit pomoc Ukrajině? Prosím pošlete nám příspěvek na tento transparentní účet 2801169198/2010 nebo navštivte náš dobročinný eshop https://eshop.team4ukraine.eu .

Děkujeme!