Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 69.

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 69.

Obsazení vesnic Buna a Gona, na východní m pobřeží Nové Guineje.

Japonská obrana v oblasti Buny, Gony a Sananandy mezi 16. a 21. listopadem 1942. Foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.
Japonská obranná linie, její fortifikace mezi vesnicemi Buna a Gona byla skutečně příkladem japonského opevňovacího umění. Obrana Japonců měřila na délku přibližně jedenáct mil (asi tak 17,7 km) tamějšího pobřeží, a v největší své hloubce, měřilo opevnění asi čtyři míle (přibližně 6,4 km). Celá tato obranná linie měla pak své hlavní opěrné body ve jmenovaných vesnicích Buna a Gona a ještě též další dva opěrné body byly i ve vsích Sanananda a Giruwa.
A tou skutečně nejlépe využitou přírodní překážkou v takto uspořádané fortifikace obrany v oblasti Buna a Gona byly tamější pobřežní bažiny, ve kterých „se hladina páchnoucí vody, zvedala s každým přílivem“. Napsal český historik Dalibor Vácha na str. 63. a 64., a pak i s použitím historického podkladu: Australský historický spisovatel COLLIE, Craig – z japonského překladu - MARUTANI, Hajime, The Path of Infinity Sorrow, The Japanese on the Kokoda Track, Melbourne – Sydney – Auckland – London 2012, v českém překladu - MARUTANI, Hadžime, Cesta nekonečného smutku, Japonci na Kokodské stezce, Melbourne - Sydney - Auckland - Londýn 2012. Str. 194., dál píše, cituji:
„Japonci neměli k dispozici žádné těžké strojní vybavení, o buldozerech si mohli nechat zdát. Vše museli vykopat vlastníma rukama.
Kromě klasických střeleckých okopů tvořila obranu kulometná hnízda s dobře vybranými palebnými zónami, většinou vzájemně se překrývajícími. Taktéž nevelké množství dělostřelectva se jim povedlo rozmístit skvěle. A nelze zapomínat na desítky odstřelovačů, kteří se zamaskováni pohybovali okolo možných přístupových cest a způsobovali útočníkům, včetně již dorazivší 32. americké pěší divize, velké ztráty.“
V dalších textech, které již zde byly prezentovány, se lze pak dozvědět, o vybudované obraně, a i o tom, že Japonci mimo již napsaného výše, postavili ještě další stovky malých a velkých bunkrů a krytých střeleckých postavení, vzájemně se překrývajících palbou.
Část takto vybudovaných malých a velkých bunkrů, byla pak vybudována z kmenů kokosových palem, vylepšených nasypanou zeminou, popřípadě ještě vyztuženou kamením, když v samotném jádru bunkru byly silné ocelové pláty, nebo také sudy naplněné kameny, a hlínou.
Když byly bunkry zakryty vrstvou zeminy, byly tam pak zasazeny tropické rostliny, které ještě před započatým bojem stihly se rozrůst a vytvořily zakrytí celé obranné linie. Linie tím sice nebyla neprůstřelná, ale určitě byla hůře odhadnutelná.
K vybavení celé bojové linie patřil i polní lazaret, který byl umístěn v Buně. Byl jako ostatní japonské polní nemocnice, jen situace tam byla o něco zoufalejší. Japonský historický zdroj MURATTANI,H, str. 194, a český historik Vácha na str. 63., 64., upřesňuje stav, cituji:
„Neměli léky, opět chybělo hlavně morfium a léčiva proti malárii. Vysoká vlhkost vzduchu ničila jakékoliv nedostatkové lékařské i přímo chirurgické vybavení, cokoliv kovového okamžitě zrezavělo, plátno stanů se rozpadalo a zraněných přibývalo. Zdravotní personál v nemocnici i na frontě se hroutil z přemíry práce a zapisoval své ztráty v přepadech, při ostřelování, bombardování a na následky prodělaných chorob. Docházelo k pokusům evakuovat nejvážněji nemocné či zraněné na lodích, zejména torpédoborcích, které do Buny přivážely zásoby. Na počátku prosince (1942) využili Japonci i pomalejší nákladní plavidlo, což se jim okamžitě vymstilo – americká letadla bárku cestou do Rabaulu poslala ke dnu a část evakuovaných se utopila.“
A nyní opět zpět, ke spojeneckým silám. Na bojištích Papua Nová Guinea nadále narůstala přítomnost amerických jednotek, generál MacArthur tak mohl dosadit do velení tamějšího armádního sboru určeného ke zlomení japonských obránců generálmajora Roberta L. Eichelbergera, veterána první světové války.
V historických pramenech je pak řečena ke generálmajorovi taková zajímavost, že právě generál Eichelberger byl s americkými jednotkami během ruské občanské války v Rusku, konkrétně to bylo v Přímoří (oblast Vladivostoku), kde se prakticky nemohl nesetkat s československými legionáři. Napsal český historik Dalibor Vácha, na str. 64., ve svých knihách Ostrovy v bouři. Každodenní život československých legionářů ve víru občanské války 1918-1920, Praha 2016; FIC, Victor Miloslav, Československé legie v Rusku a boj za vznik Československa 1914-1918 I-IV, Praha – Brno 2006-2014., a dodává, cituji:
„Vždyť původní odůvodnění odjezdu US Army do Ruska byla přece pomoc českým a slovenským dobrovolníkům. Navíc je dobré připomenout, že Američané tehdy působili v Rusku po boku Japonců, svých nynějších nepřátel na severním pobřeží Nové Guineje.“

Sir Thomas Blamley (vlevo) a vedle něho generálmajor Robert L. Eichelberger 1942. Foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zvětšeno.
Spojenecké oddíly Australanů a Američanů, pod velením generála MacArthura, začaly své útoky proti Buně, jako strategicky široce pojatou bojovou operaci. Při jím řízených útocích nechtěl americký generál nic ponechat náhodě. Ještě v říjnu 1942 nechal MacArthur obsadit letiště v misii Wanigela, i my jsme se seznámili s faktem, že bývalé křesťanské misie hrály na tamějších bojištích velkou roli. Těžká technika jako jsou buldozery a především jeřáby a nákladní automobily dopravily k misii část australské 18. brigády posílené o americké ženisty a protiletadlové oddíly. Všechny zamýšlené plány tehdy říkaly, že se musí rozšířit letiště a veškerý rozšířený prostor bude použit pro následné útoky na Bunu. Generál MacArthur již slyšel předtím o problémech, které měly jednotky na úzkých cestách a v prostorech Kokodské stezky a to nechtěl dopustit.

Generál Douglas MacArthur, foto je majetkem Wikipedie.
Bylo 14. října 1942, když rozšířené letiště ve Wanigele bylo již schopno přijímat velké množství nákladních letounů a ty tak mohly dopravit na Novou Guineu podstatnou část amerického 128. pěšího pluku a též australské průzkumníky, i s jejich vybavením a zásobami. Dopravované oddíly se pak měli z letiště Wanigely přesunout do Pongani, tedy na vzdálenost třicet mil (asi 48 km). A stejně jako předtím se ukázalo, že příroda na Nové Guineji je proti, a americká pěchota nebyla schopna se takto náročným terénem plným bažin prostě a jednoduše prodrat.
K dalšímu pak český historik Vácha, Dalibor, na str. 65., dodává, cituji:
„Od 17. října se začali zejména Američané přesunovat do Pongani jinou cestou, ne o mnoho snazší, ale přece jenom výhodnější. Pongani se mělo proměnit v předsunutou základnu k útoku na Bunu, proto malá flotila člunů a barží do Pongani odvážela kromě vojáků také velké množství zásob. Bohužel tu neexistovalo žádné použitelné přístaviště, proto musely čluny kotvit daleko od břehu a všechno se dopravovalo na pevninu v malých loďkách, dřina to byla nepředstavitelná. Současně se začalo pracovat na nedaleké přistávací ploše, bohužel vojáci zpočátku disponovali pouze ručním nářadím shazovaným z letadel“.
Američané si tehdy vypracovali možná dobrý plán k překonávání nejtvrdších japonských obranných pozic, ale jak příroda, tak i Japonci nejprve ukázali svou nevyzpytatelnost.
Když se části americké 32. pěší divize nalodily na své čluny, které přistály poblíž Buny, chtěli pak američtí vojáci přistát poblíž Buny a napadnout Japonce z pro ně překvapivého směru. Jenomže tuto adhoc improvizovanou americkou vyloďovací flotilu objevily japonské stíhačky a uspořádaly na ní doslova hon. Stíhačky nad americkou flotilu přilétly před soumrakem, to když tuto flotilu opustily spojenecké stíhací krytí. Japoncům se povedlo většinu člunů potopit a při tom jim zničily i velké množství potřebných zásob. Bylo asi skutečně překvapivé, že při tomto nečekaném útoku nedošlo k žádným velkým americkým ztrátám na personálu. Většina Američanů přežila a dostala se na břeh, i když většinou byli beze zbraní a jen se zlomkem výstroje. Nepříjemná byla ztráta těžkých kulometů ráže 12,7mm a minometů 81mm, které šly ke dnu i se zásobami munice.
Zvláštní bylo, že se tak stalo přesto, že předtím americká pěchota prováděla pravidelnou průzkumnou činnost ve většině bunské obrany. O japonských pozicích věděli mnohé, když něco z toho se dozvídali též při častém leteckém průzkumu. Znova se zde ukázalo, to, co nové americké jednotky vždy nevěděly a neuvědomovaly si, tedy, že Japonci jsou extrémně zdatní v maskování. K dalšímu pak český historik Vácha, Dalibor, na str. 65., 66., ještě dodává, cituji:
„Američané postupující z vnitrozemí museli nejdříve čtyři dny překonávat odpor předsunutých postavení, teprve poté se ponořili – mnohdy doslova – do bažinatého kraje, kde Japonci na vyvýšeninách v mokřinách vystavěli hlavní obranu. Vysoké sebevědomí Američanů navozené nepravdivými zprávami o tom, že Japonci se složí sami, že jsou vyčerpaní, bez munice a umírají na tropické nemoci, se rozpadlo po pár dnech krutých bojů. Japonci opravdu byli vyčerpaní, nemocní, ale nehodlali se vzdát. Od 16. listopadu 1942 můžeme mluvit o bitvě o Bunu, i když operace probíhaly již více než týden před tímto dnem.“

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 70.
Již další den, tedy 17. Listopadu 1942, dorazilo na pomoc americké pěchotě dalších přibližně tisíc vojáků, které i se zásobami dovezly rychlé torpédoborce. A o týden později se stejným způsobem vylodilo dalších 500 pěšáků.
Český historik Dalibor Vácha na str. 66. a 67., s použitím historického podkladu: Australský historický spisovatel COLLIE, Craig – z japonského překladu - MARUTANI, Hajime, The Path of Infinity Sorrow, The Japanese on the Kokoda Track, Melbourne – Sydney – Auckland – London 2012, v českém překladu - MARUTANI, Hadžime, Cesta nekonečného smutku, Japonci na Kokodské stezce, Melbourne - Sydney - Auckland - Londýn 2012. Str. 208., dál napsal, cituji:
„A zásobování? Jistě, že císařští vojáci byli odříznuti od pravidelného přísunu zásob, zásobovací konvoje často nedorazily, zničilo nebo odehnalo je americké a australské letectvo, ale spojenecké jednotky na tom nebyly dle vzpomínek současníků lépe. Jednou stranou těchto problémů byly prodlužující se zásobovací linie a jejich malá kapacita. Druhou stranou byla technická nedostatečnost zbraní ve vražedném klimatu severního pobřežního pásma Nové Guineje. Neblahým způsobem prosluly zejména minomety, které měly nahradit nedostatkové dělostřelectvo a jež byly po několika dnech takřka nepoužitelné.“
Dne 19. listopadu 1942 začali Američané svůj hlavní útok. Do této první zteče nastoupilo 650 mužů z amerického oddílů nazvaného Warren Force, kteří však útok skončili dřív, než stačili rozvinout rojnice. Totiž japonská palba z kulometů a pušek prostě nedovolila nezkušeným Američanům postupovat. Američtí vojáci nevěděli kam střílet, protože Japonci byli tak dobře maskováni, že i tady je důvod, proč se této válce říkalo – „Válka stínů“. Američané skutečně stříleli po stínech, míhajících se v džungli, a mnohdy poprvé nestříleli vůbec, jen se snažili krýt. Velkým problémem zde byla podpůrná palba z minometů, která měla útok podporovat. To proto, že minometné střely vybuchovaly v korunách stromů. Stejný historický podklad říká, cituji: „Ani jeden ze směru útoků z 19. listopadu se neukázal jako úspěšný, útočníci utrpěli velké ztráty a stáhli se do výchozích pozic. Měli velké štěstí, že Japonci nebyli schopní provést protiútok, chaos a ztráty by jen narostly. Po leteckých úderech se útočilo znovu 20. i 21. listopadu se stejně mizernými výsledky.“
Terén, ve kterém se Američané potřebovali probojovat, byl všechno, jen ne k tomu vhodný.
Terén vykazoval známky, že se zde budou nuceni jejich vojáci probojovávat jedině silou, protože nejen terén, ale i japonská obranná postavení zde nedovolovala žádné velké manévry. Jak už bylo napsáno výše, americké letecké údery se ukazovaly jako neúspěšné, určitě nebyly takové, aby pěchota mohla po rozbití bunkrů postupovat. Totiž část amerických letounů shodila bomby do moře a část letounů je hodila americké pěchotě přímo na hlavu. Bombardování způsobilo ztrátu v řádech desítek amerických pěšáků, když mrtvých z nich bylo šest. Ukazovalo se, že boje by proběhly v podmínkách, které znamenalo ztrátu rádiového spojení, a to mezi veliteli a jejich oddíly. To znamenalo, že koordinace spojeneckých útoků se musela znovu domluvit a sladění koordinace se provádělo dle hodinek. „Místo radiotelegrafického a telefonního spojení se využívalo spojek.“ Český historik Dalibor Vácha pak na str. 67., z původního zdroje - MARUTANI, Hadžime, str. 208., - COLLIE, Craig, dál píše, cituji:
„Během 26. listopadu Američané znovu vyvinuli tlak proti obraně v Buně. Jejich důstojníci panikařili z nulového postupu, generál Douglas MacArthur zuřil, nepředpokládal, že operace k vyčištění nevelké oblasti při severním pobřeží Papuy bude trvat tak dlouho a přinese s sebou extrémně těžké ztráty. Jeho hlavní motivací bylo uštědřit Japoncům stejně ponižující porážku, jakou on utrpěl na Filipínách, Buna pro něj představovala pouze první krok na cestě k návratu na Filipíny, nic víc. Zmíněného 26. listopadu obráncům pomohlo postřelování z dorazivších stíhaček, o čtyři dny později se útok odrazil od obranných pozic a skončil v bažinách. Na konci listopadu museli Američané odepsat asi pět set padlých či zraněných a zneschopněných různými chorobami nemluvě.“
Tady je nutno ještě podotknout, že i Australané měli během těchto dvou týdnů bojů o pobřežní oblast Papuy nezanedbatelné vlastní ztráty.
V těchto okamžicích se zdálo, že Japonci vybudovaná obrana je neprostupná, obránci se bránili tak efektivně a zuřivě, že to některé oddíly ještě nikdy neviděly. Později bylo pro všechny překvapivé zjištění, že převážná většina osádek těchto japonských bunkrů a střeleckých postavení (ale to nejen u Buny, ale i u Gony) byli muži s původně nebojových japonských jednotek. Jednalo se mimo jiné i o dobrovolníky z Formosy, kteří na ostrov Papua Nová Guinea přijeli pouze jako příslušníci pracovních oddílů, nebo jako nosiči.
Ke všemu bychom měli podotknout, že v nekonečném vlhku se rozpadaly nejen boty, oblečení, pokrývky hlavy, ale také bedny na transport veškeré munice. V tamějších podmínkách se jednalo o gigantický problém, neboť zásobovači a dopravci neměli čím dřevěné, okované bedny nahradit. Znovu a znovu se ukazovalo, že ztráty vybavení a zásob z důvodu náročného podnebí jsou někdy zcela neúnosné. Ale problémy náročného podnebí tohoto bojiště se netýkaly jen beden na munici. Například i těžké kulomety měly své další problémy. Totiž nábojové pásy do těžkých kulometů se v dané době dodávaly jako plátěné a to stejně, jako na všech bojištích, které zažily předtím tzv. Velkou válku – 1. světovou válku. Totiž tyto plátěné kulometné pásy se buď rozpadly úplně, nebo vlivem vlhkosti natolik ztratily tvar, že nedokázaly správně podávat munici do hlavně kulometu. Nejhorší prý na tom bylo, že se, z těchto důvodů zde popsaných, pásy zasekávaly až škodolibě pravidelně v době, kdy to nejméně kulometčík potřeboval. Vznikla tak nutná přestávka z důvodů konsolidace sil a přípravy k dalšímu boji. Podívejme se tedy nejprve na to, jak vypadali útočící Američané.
O tom, jak tehdy skutečně vypadali útočící Američané z 32. pěší divize, napsal jeden z novinářů, který byl přítomen na bojišti, cituji z výše uvedených historických pramenů:
„Byli vyzáblí, s hluboko zapadlýma očima. Pokrývaly je tropické vředy, neholili se, jejich tváře se skrývaly v rozcuchaných plnovousech. Pouze někteří měli spodní prádlo nebo ponožky. Na botách často neměli podrážky, protože jim je vcuclo všudypřítomné páchnoucí bahno. Sami netušili, že většina z nich má neustávající horečku, při jedné přestávce v boji se zdravotník pokusil je obejít s teploměrem, sami byli překvapeni, že šedesát z nich má zvýšenou teplotu nebo horečku. Jednoho za druhým sklátila malárie, horečka dengue, dyzentérie nebo tyfus.“
Při všem tom nelze zapomenout, že byli podvyživení, neboť většina jednotek v první linii přežívala tehdy dlouhou dobu pouze na polních dávkách bez jakéhokoli přísunu čerstvých potravin. Jeden z historiků, Walker Allan S., Australia in the War of 1939 – 1945. Serises Five. Medici. Volume III. the Island Campaigns, Camberra 1957. - Austrálie ve válce 1939-1945. Série pět. Medici. Svazek III. ostrovní tažení, Camberra 1957, str. 7., psal o jejich stavu. Píše že trpěli avitaminózou dlouhodobého ražení, která též souvisí s onemocněním, nazývaném beri beri, které se nejčastěji vyskytují u domorodého obyvatelstva, a v tomto případě decimovalo nosiče obou bojujících stran.

Mapa s vyznačením míst podél Kokoda stezky. Mapa je majetkem Wikipedie a zde byla zvětšena.
Těch různých nemocí bylo hodně, o tom nejbizardnějším onemocnění, či zdravotním problému se hovoří u Australanů na Kokodské stezce, kde trpěli vyrážkou a alergií, která pocházela ze špatně přebarvených uniforem. Australané tam tehdy měli na počátku bojů k dispozici již řečené khaki soupravy, které nebyly pro boj v džungli vhodné z důvodů maskování. A tak prý si pomohli velice jednoduše, všechny své uniformy naházeli do velkých kotlů a na poslední minutu přidali zelenou barvu. Tehdy netušili, že takto rychle „nabarvené“ uniformy budou pouštět ve vyšších teplotách barvu, a právě toto barvivo dráždilo pokožku již takto vším možných zkoušených australských pěšáků (Informace pochází od historika - Anderson, Nicholas, str. 118. ( Viz., Použité historické podklady). Těch problémů spojených s chorobami tam bylo mnohem víc. Některé byly vyvolány úpornými průjmy, zejména americkou dyzentérií, která devastovala jejich uniformy. A tak si někteří rozřízli kalhoty na zadcích, neboť nechtěli utrácet čas s jejich stahováním. Jiní šli ještě dál a v bojové zóně se pohybovali bez kalhot. Problémy dyzentérie se prý projevovaly nejen průjmem, ale také bolestivým zvracením, někdy spíš dávením naprázdno, to proto, že nemocní v sobě dokázali udržet ani vodu.
Mnohem větší problémy se projevovaly u Japonců, kteří tam, na ostrově Papua Nová Guinea, měli mnohem větší problémy. Historik Duffy, James P., Válka na konci světa. Zapomenutá bitva o Novou Guineu 1942-1945. New York 2016., str. 174., a český historik Vácha Dalibor na str. 68., píše, cituji:
„Už jsme neměli žádné jídlo, jedli jsme kůru ze stromů a trávu. V jiných oddílech muži pojídali maso padlých Australanů. Není co jíst.“
Hubáček Miloš. Ofenzíva v Pacifiku, Praha 1987., str. 53. píše, cituji:
„Boje byly tak tvrdé a Japonci natolik neústupní, že místy bojovali v plynových maskách, protože jejich obranné pozice se topily v mrtvolách, které nebylo jak pohřbít.“
Historik Anderson, Nicholas, str. 141., viz. Použité podklady, píše, cituji:
„Zřejmě první záznamy o japonském kanibalismu ze zoufalství pochází z října 1942, kdy vojáci z 25. praporu AIF nalezli v opuštěném japonském ležení balík masa identifikovaného přivolaným lékařem, jako lidské připravené k úpravě a konzumaci.“
Český historik Dalibor Vácha na str. 68. a 69., s použitím historického podkladu: Australský historický spisovatel COLLIE, Craig – z japonského překladu - MARUTANI, Hajime, The Path of Infinity Sorrow, The Japanese on the Kokoda Track, Melbourne – Sydney – Auckland – London 2012, v českém překladu - MARUTANI, Hadžime, Cesta nekonečného smutku, Japonci na Kokodské stezce, Melbourne - Sydney - Auckland - Londýn 2012. Str. 208., píše o tom, jak na tom byli Japonci, cituji:
„Pojídání mrtvol nepřátel stálo mezi nimi a smrtí, ve většině případů to neodvratitelný osud pouze o něco odsunulo.“

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 71.

Český historik Dalibor Vácha na str. 68. a 69., s použitím historického podkladu: Australský historický spisovatel COLLIE, Craig – z japonského překladu - MARUTANI, Hajime, The Path of Infinity Sorrow, The Japanese on the Kokoda Track, Melbourne – Sydney – Auckland – London 2012, v českém překladu - MARUTANI, Hadžime, Cesta nekonečného smutku, Japonci na Kokodské stezce, Melbourne - Sydney - Auckland - Londýn 2012. Str. 208., dále píše o tom, jak účinné a v jakém směru bylo spojenecké letectvo, cituji:
„Hustá džungle taktéž zabraňovala spojeneckému letectvu v účinné blízké podpoře bojujících pěšáků, bombardování předpokládaných japonských bodů a shromaždišť jednoduše nebylo efektivní. Mnohem záslužnější práci vykonávaly bombardéry při ničení nepřátelských námořních konvojů, které se snažily do oblasti dopravit posily a tolik potřebné zásoby, včetně těch nejpotřebnějších – munice a zdravotnických potřeb.“
Vzniklá válka v džungli u Buny se postupně měnila ve rvačku, přesněji řečeno, ve značně nepravidelně vedenou partyzánskou válku z obou stran. Tehdy nejtěžší boje probíhaly v oblasti nazývané „Trojúhelník“, což byla obranná pozice, kterou ze dvou stran kryly pralesní říčky. Jeden z pozdějších veteránů – Ernest Gerber – později vzpomínal na to, že celá americká 32. pěší divize měla vlastně při útocích na „Trojúhelník“ k dispozici jednu jedinou houfnici ráže 105mm. Australským jednotkám se sice podařilo do stejných míst dostat letecky – shozem – několik pětadvacetiliberních kanónů (kanony ráže 87,6 mm), ale ta jejich využitelnost prý byla dost diskutabilní. Houfnice se prý daly použít spíše při střelbě napřímo, což nebylo příliš ideální při dělostřelecké podpoře útoku. Další potíže vznikaly s dopravou munice k dělům. Při některých shozech z letadla se stávalo, že třetina materiálu, včetně nedostatkové munice byla dopadem ne zem zničena. Někdy se zase shozy rozptýlily natolik po ploše, že nebylo možné je vůbec nalézt. Dalším velkým problémem v řečené lokalitě „Trojúhelník“ bylo, že jakýkoliv přesun děl po bojišti se v hlubokém bahně stal nemožností.

Ilustračně: Australané od 14. polního pluku táhnou pětadvacetiliberní dělo při přesunu na pozice u Uberi. Foto je majetkem australského muzea a zde bylo zvětšeno.
Zde je třeba si říci, že dělostřelectvo a taktéž nějaké lehké tanky, byly dovezeny, do této oblasti bojiště Buna - Gona, tedy oblasti „Trojúhelník“, více než měsíc poté, co MacArthur nechal zahájit celou zde popisovanou ofenzívu. Nasazení tanků na Kokodské stezce sebou přineslo nejprve velké dohady, kdy Američané si mysleli, že v oblasti „Trojúhelník“ budou nevhodné. Australané, jejich velení bylo jiného mínění, a na převozních bárkách (barže) se jim povedlo dostat k bojišti celkem 12 lehkých tanků M3 Stuart americké výroby, které pak byly zařazeny do 6. obrněného pluku.

Ilustračně, americký lehký tank M3 Stuart z roku 1941, foto je majetkem Bundesarchivu a bylo zde zmenšeno.
Již první tankový útok, který proběhl v polovině prosince 1942, přinesl v oblasti „Trojúhelník“ velký úspěch. A tím se zjistilo, že japonské obranné linie předtím obléhané po několik týdnů a zdánlivě neproniknutelné, se tankovým útokem zhroutily okamžitě. Napsat se to dá snadno, ale fakta říkaly, že tankový útok tak snadný nebyl. Tanky z 6. obrněného pluku a jejich doprovodná pěchota měly při útoku velké ztráty. Přesto, že tomu tak bylo, povedlo se v japonské obraně provést slušnou trhlinu. Český historik Dalibor Vácha z výše uvedených historických zdrojů, na str. 70., 71., píše, cituji:
„Teprve tam a tehdy vznikala taktická doktrína pro využití obrněných sil v bojích v džungli, australští tankisté neměli před 13. prosincem 1942 žádné zkušenosti s válčením v takovém terénu.
Do boje se dostala též americká 41. pěší divize, dosud nepříliš zkušená. Jejím úkolem určily obsazení oblasti Sananandy. Pamětníci jedním hlasem dodávají, že i v kontextu strašlivého bojiště Buna/Gona vystupovala Sanananda do popředí hrůzou tamější neprostupné bažiny. Válčilo se zejména o část stezky, která u Sananandy bažinami procházela. Kdo ovládal stezku, vládl bojišti. Když 41. pěší divize vystřídala unavené Australany a krajany z (americké) 32. pěší divize, měli v ruce více trumfů Japonci, protože jednoduše přehradili stezku a odolávali všem útokům na dobře připravené obranné pozice. Zdálo se, že obchvat není možný.“
Sananandu, jako takovou, měli nakonec obsadit Australané, konkrétně pak jednotky pravidelné armády AIF, kterým se však příliš nedařilo, „což způsobovala jejich velká únava a postupem času neochota riskovat při sebevražedných útocích na bytelně postavené japonské linie. Druhý týden v prosinci došlo ke střídání, na bojiště dorazila australská milice – nezkušený 39. prapor, ale mnohem zelenější jednotky, pro něž se měl boj o Sananandu stát křtem krví.
"A opravdu, křest australských domobranců se skutečně konal. Milice zaútočila 7. prosince, její velitelé zřejmě toužili mít všechno rychle za sebou. První útok se utopil v bažinách a krvi, padlo nebo bylo zraněno 250 Australanů. Druhý útok – následoval okamžitě – stál útočníky 150 mužů. Domobrana tak během jediného dne přišla o čtyři sta mužů a ukázalo se, že jistá předchozí ‚pasivita‘ AIF na úseku nebyla způsobena pouze únavou jeho vojáků.“
Pak se stalo, že se nevelkému oddílu amerických pěšáků pod velením kapitána pěchoty Mereditha Hugginse podařilo japonská postavení konečně obejít děsivým terénem a postavit pak pečlivě bráněný zásek v japonském týlu. A tento zásek se posléze povedlo posílit. Bergerud, Eric, Touched with Fire. The Land War in the South Pacific, London – New York 1997, Dotek ohněm. Pozemní válka v jižním Pacifiku, Londýn - New York 1997., str. 369., a český historik Dalibor Vácha na str. 71., píše, cituji:

„Tím Američané odřízli hlavní japonské obranné postavení na stezce u Sananandy od zbytku císařské obrany. Meredith Huggins sám vzpomínal, že jeho nezkušení vojáci se báli džungle snad ještě víc než Japonců. Nebylo jednoduché je řídit ve zmatených bojích v hustém podrostu a udržovat jejich bojovou morálku na potřebné výši.“
Americká jednotka kapitána Hugginse se pak Japoncům i se svým velitelem bránila při jejich protiútocích na prostoru, který, dle jejich odhadu, nepřesahoval ani 300 metrů čtverečních. V jednotce v obraně tehdy bylo jen několik desítek mužů a všichni byli ve vodou zatopených zákopech. Americká jednotka tehdy trpěla nedostatkem všeho, od pitné vody počínaje a postupně i nedostatkem munice. Vojáci kapitána Hugginse trpěli různými chorobami, mezi kterými převládala tzv. „zákopová noha“ (Zákopová noha /anglicky trench foot/ vzniká v důsledku dlouhodobého vystavení dolních končetin nízké teplotě a vlhkosti. Na rozdíl od omrzlin zde nehraje roli teplota pod bodem mrazu, ale teploty 0 - 16°C. Dochází k postižení měkkých tkání (hlavně nervů), které se projevuje ztrátou citlivosti a brněním, následuje výrazná bolestivost a vznik otoků i puchýřů).
Pak se stalo, že byl vážně zraněn, 8. prosince 1942, americký kapitán Huggins a musel být evakuován. O 8 dní později, tedy 16. prosince ztratily americké hlavní síly s oddílem u zásek veškerý kontakt, nebylo možné s ním dosáhnout spojení, a to ani za pomocí spojek. Úmrtnost mezi nimi se blížila ke sto procentům.
Výše uvedené historické zdroje a český historik z nich, pak na str. 71. Dodává, cituji:
„Australská jízdní jednotka – v džungli samozřejmě bez koní – se k Američanům obklíčeným v záseku probojovala až 18. prosince, pět dní poté, co spojenecké velení ztratilo s tamějším oddílem veškeré spojení. Australští kavaleristé zřejmě nečekali, že najdou někoho živého, ale našli, rychle posílili Hugginsův zásek a ustanovili další pozici v nitru japonské obrany, nazvanou zásek Kano. I Japoncům muselo být jasné, že porážka není daleko. Australská milice postupovala kupředu za cenu velkých ztrát, vykousla další část japonského perimetru a zastavila se. Po pádu Gony se do prostoru začaly přemisťovat silnější australské formace a vyvíjely tlak na muže generála Ody, velitele japonské obrany. Dne 22. prosince se konečně Američané z Hugginsova záseku dostali pryč, došlo k jejich vystřídání.“
Všechny probíhající i navazující bojové operace vyžadovaly však stále problém Sananandy vyřešit jejím dobytím. Historické podklady hovoří o tom, že Australany v té době znepokojovala pasivita Američanů, kteří utrpěli velké ztráty v bojových operacích a také i fakt, že se začaly až příliš, v následné době, masívně rozšiřovat tropické choroby. Některé australské i americké oddíly během pár týdnů ztratily i čtyři pětiny mužstva.
„Opětovné nasazení americké 32. pěší divize a zintenzivnění operací konečně přineslo kýžený úspěch. Organizovaná japonská obrana v této části bojiště se zhroutila až ke konci prosince 1942 s masívním nasazením dělostřelectva a obrněných sil, nicméně vojáky z 32. divize čekaly další tvrdé srážky, když museli vyčistit prostor od rozptýlených bojůvek nepřátel, kteří se – jak už bylo obvyklé – odmítali vzdát.“


Použité historické podklady Pacifik 2:

- A Radio Konstrukční elektronika č. 1 ročník 2008
- A Radio Praktická elektronika č. 8 a 9 ročník 1988
Adams J.: If Mahan ran the Great Pacific War; An analysis of World War II naval strategy. Vydalo nakladatelství Indiana University Press 2008.
Anderson, Nicholas, To Kokoda, Do Kokody., Canberra., 2011.
Army operation in China; december 1941-december 1943 dostupné online
Ballantyne I.: Warspite; From Jutland Hero to Cold War Warrior. Vydalo nakladatelství Penn & Sword Maritime 2010.
Barnet C.: Bojujte s nepřítelem zblízka; Britské válečné námořnictvo za druhé světové války (IV). Vydalo nakladatelství Paseka 2008.
Bergerud, Eric, Touched with Fire. The Land War in the South Pacific, London – New York 1997, Dotek ohněm. Pozemní válka v jižním Pacifiku, Londýn - New York 1997.
Black J.: Midway and the Indian Ocean. dostupné online
Boyd C.: Yoshida A.: The Japanese submarine force and World War II. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 1995.
Boyd. A.: The Royal Navy in Eastern Waters; Linchpin of Victory 1935-1945. Vydalo nakladatelství Seaforth Publishing 2017.
Boyne W.: Srážka Titánů; Námořní bitvy 2. světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2001.
Breuer William B. Záhady 2. světové války.
Brown David. Kamikaze.
Brož Ivan. Pearl Harbour.
Calvert, Michael. Prisoner of Hope. Cape, 1952.
Clemens, Martin . Alone on Guadalcanal. A Coastwatcher´s Story, Annapolis 2004., Sám na Guadalcanalu. Příběh pobřežního hlídače, Annapolis 2004.
COLLIE, Craig – z japonského překladu - MARUTANI, Hajime, The Path of Infinity Sorrow, The Japanese on the Kokoda Track, Melbourne – Sydney – Auckland – London 2012, v českém překladu - MARUTANI, Hadžime, Cesta nekonečného smutku, Japonci na Kokodské stezce, Melbourne - Sydney - Auckland - Londýn 2012.
Copp T.: The Defence of Hong Kong December 1941 dostupné online
Cox J.: Blazing Star, Setting Sun; The Guadalcanal-Solomons Campaing November 1942-March 1943. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2020.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka I.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka II.
Daniel Marston, Průvodce válkou Pacifikem.
Deighton L.: Krev, slzy a pošetilost. Vydalo nakladatelství Argo 1999.
Duffy, James P., Válka na konci světa. Zapomenutá bitva o Novou Guineu 1942-1945. New York 2016.
Eric Hammel, New York 1992. Letecká esa proti Japonsku., Aces Against Japan.
Evan Thomas. Hřmící moře.
Fergusson, Bernard. Beyond the Chindwin, Collins, 1945.
Flisowski Z,: Od Morza Koralowego po Midway. Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poźnanskie 1981.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (1). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1986.
Franz M.: Bohaterowie najdluzszych dni; Desanty morskie II wojny światowej. Vydalo nakladatelství Widawnictwo naukowe PWN 2011..
Fučida Micuo, Okumiya Masatake. Midway, rozhodující bitva v Pacifiku.
Gilbert Martin. Druhá světová válka.
Glanz David M. Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945.
Griffith II. Samuel B. Bitva o Guadalcanal.
Griffith S.: Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1970.
Gryner Peter H. Pád nedobytné pevnosti Singapur.
Hammel E.: Guadalcanal The Carrier Battles; The Pivotal Aircraft Carrier Battles of the Eastern Solomons and Santa Cruz. Vydalo nakladatelství Crown Publishers 1987.
Hammel Eric. Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Historia Wojsko i Technika 2019/6.
Holmes H.: Poslední plavba. Vydalo nakladatelství Baronet 1998.
Hough R.: Naval Battles of the Twentieth Century. New York 2001.
Hough, Frank O., Verle E., SHAW, Henry I. Jr., Pearl Harbour to Guadalcanal. History of U. S. Marine Corps Operations in World War II. (Volume I. Washington 1958., Z Pearl Harbor na Guadalcanal. Historie operací US Marine Corps ve druhé světové válce. Svazek I.Washington 1958.).
Hoyt E.: Americké ponorky ve válce. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2000.
Hoyt E.: Guadalcanal; Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal 1942-1943. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2001.
Hoyt E.: Japonsko triumfuje. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2003.
Hoyt Edwin P. Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt.
Hoyt Edwin P. Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl).
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje.
Hoyt, Edwin P. Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001.
Hoyt, Edwin P. Bouře nad Gilbertovými ostrovy. Válka ve středním Tichomoří 1943.
Hoyt, Edwin P. Válka ve středním Tichomoří. Trnitá cesta k Mariánským ostrovům 1944.
Hrbek I. a J.: Námořní válka vrcholí; Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1995.
Hrbek J. a I.: Krvavé oceány. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Hubáček M.: Pacifik v plamenech. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Hubáček M.: Vítězství v Pacifiku; Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1999.
Hubáček Miloš. Boj o Filipíny.
Hubáček Miloš. Ofenzíva v Pacifiku, Praha 1987.
Hubáček Miloš. Pacifik v Plamenech.
Hubáček Miloš. Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima.
Hubáček Miloš. Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy.
Chaloupka J.: Námořní střetnutí v průběhu bitvy o Guadalcanal. Bakalářská práce dostupné online.
Churchill W.: Druhá světová válka (3); Velká aliance. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 1993.
Jacobsen, Philip H., Station AL – Guadalcanal. A Full Service WWII Cryptologic Unit, Cryptologic 31, 2007, s. 57-75.
Jones K.: Destroyer Squadron 23; Combat Exploits of Arleigh Burke´s Gallant Force. Annapolis Maryland 2012.
Jordan David a Wiest Andrew . Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách.
Kelly T.: Hurricane na Sumatře. [url=hhttps://docplayer.cz/12721744-Hurricane-na-sumatre-terence-kelly.html]dostupné online[/url]
Kol. aut.: Krvavá jatka I a II. Vydalo nakladatelství Mustang 1994 a 1995.
Kurasov V. V. (odpovědný redaktor), za redakce: A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského. Dějiny světa, Svazek X.
Kurowski F.: Na všech mořích; Boje křižníků za druhé světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2017.
Lai B.: Hong Kong 1941-45; First strike in the Pacific War. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing.
LETOURNEAU, Roger – LETOURNEAU Dennis, Operation KE. The Cactus Air Force and the Japanese Withdrawal From Guadalcanal – přeloženo volně - Operace KE. Kaktusové letectvo a japonský ústup z Guadalcanalu., Annapolis 2012.
LINDSTROM, Lamont – WHITE, Geoffrey M., Island Encounters. Black and White Memories of the Pacific War – český překlad - Setkání na ostrově. Černobílé vzpomínky na válku v Pacifiku., Washington D. C. – London 1990, s. 48 n.
Lohnstein M.: Royal Netherlands East Indies Army 1936-42. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2018.
Lundstrom J.: The First Team and the Guadalcanal Campaign; Naval Fighter Combat from August to November 1942. Vydalo nakladatelství Naval Istitute Press 2005.
Masters, John. The Road Past Mandalay. Joseph, 1961.
Marston Daniel, editor. Průvodce válkou v Pacifiku.
Mayer S. L. Japonská válečná mašinérie.
Mc Raven William H. Speciální operace.
Mead, Peter. Orde Wingate and the Historians.Merlin Books, 1987.
Merillat Herbert C., Praha 2007. Nezapomenutelný Guadalcanal.
Mikesh Robert C. Zlomená křídla samurajů.
Militaria 2009/2.
Morza Statki i Okrety 2005/5, 2005/4.
Morze Statki i Okrety 2004/2, 2004/3, 2008/10, 2012/2, 2012/3, 2014/1-2.
Orita Z.: Banzai! Paměti kapitána japonské ponorky. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2020.
Parkin R.: Blood On The Sea; American Destroyers Lost In World War II. Vydalo nakladatelství Da Capo Press 2001.
River Ch.: The Turning Points in the Pacific: Battle of Midway and the Guadalcanal Campaign.
Rooney David. Vítězství v Barmě.
Rose L.: Hornet. Vydalo nakladatelství Mustang 1997.
Roščin S. I. (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov. Autorský kolektiv: I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov. Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku.
Sakai S.: Zera nad Pacifikem. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Saunders H., Hrowe. Duel v Pacifiku.
Schom Alan. Americký orel proti vycházejícímu slunci.
Skřivan A.: Cestou samurajů. Vydalo nakladatelství Themis 2005.
Skřivan Aleš. Japonská válka 1931 – 1945.
Skřivan Aleš, Pád Niponu.
Skwiot M.: Monografie morskie (3) Shokaku Zuikaku. Vydalo nakladatelství A.J. PRESS 1994.
Sommerville Donald. Druhá světová válka den za dnem.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Still M.: The naval battles for Guadalcanal 1942; Clash for supremacy in the Pacific. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2013.
Stille M.: Křižníky USA vs Japonské křižníky; Guadalcanal 1942. Vydalo nakladatelství Grada Publishing 2010.
Stille M.: USN Battleship vs IJN Battleship: The Pacific 1942-44. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2017.
Sykes, Christopher. Orde Wingate. Collins, 1959.
Švanda. R.: Pevnost Asie. Náchod 2013.
Technika Wojskowa Historia 2012/4.
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2015/5, 2015/6, 2016/1.
The Operations of the Navy in the Dutch East Indies and the Bay of Bengal. Vydalo nakladatelství Leiden University Press 2018. dostupné online.
Thompson, Sir Robert. Make For The Hills. Leo Cooper, 1989.
Tillman B.: Enterprise; America´s Fightingest Ship and the Men Who Helped Win World War II. Vydalo nakladatelství Simon & Schuster 2012.
Tregaskis Richard. Guadalcanal Diary, New York 1943.
Tulloch, Derek. Wingate in Peace and War. Macdonald, 1972.
TWINING, Merrill B.No Bended Knee.The Batle for Guadalcanal New York 2004, s.66., Nejsme na kolenou. Bitva o Guadalcanal New York 2004, s. 66.
Vácha Dalibor. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Vácha Dalibor. Válka stínů. Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Vácha Dalibor, 2018. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Vejřík Lubomír, 1994. Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, Prolog.
Walker Allan S., Austrálie ve válce 1939-1945. Série pět. Medici. Svazek III. ostrovní tažení, Camberra 1957.
Womack T.: The Allied Defense of the Malay Barrier, 1941-1942. Vydalo nakladatelství McFarland and Company 2016.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

viewtopic.php?t=8051&start=640