Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 72.

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 72.

Boje u Gony.

Japonská obrana v oblasti Buny, Gony a Sananandy mezi 16. a 21. listopadem 1942. Foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.
Zde je nutné si na začátku říci, že japonská obrana Gony, se vlastně opírala o pevný bod v podobě stejnojmenné anglikánské misie a všech jejich přilehlých budov, které se také staly součástí obranné zóny, stejně jako dvě další vesnice Gona a Kikuri (vzhledem k neustále se opakujícím názvům je někdy orientace v oblasti poměrně problematická – poznámku na str. 72., své knihy Válka stínů, boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943, napsal český historik Dalibor Vácha). Japonští ženisté ručně vykopali velkou spoustu zákopů. Připravili tam velké množství střeleckých postavení pro kulomety, a jak bylo již zvykem, či pravidlem, pečlivě naplánovali vzájemně se překrývající palebné zóny.
Australský historický spisovatel COLLIE, Craig – z japonského překladu - MARUTANI, Hajime, The Path of Infinity Sorrow, The Japanese on the Kokoda Track, Melbourne – Sydney – Auckland – London 2012, v českém překladu - MARUTANI, Hadžime, Cesta nekonečného smutku, Japonci na Kokodské stezce, Melbourne - Sydney - Auckland - Londýn 2012., dále Bergerud, Eric, Touched with Fire. The Land War in the South Pacific, London – New York 1997, Dotek ohněm. Pozemní válka v jižním Pacifiku, Londýn - New York 1997., z jejichž historických podkladů pak čerpal český historik Vácha Dalibor. - Válka stínů. Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943., píše na str. 72., až 77., cituji:

„Zatímco proti Buně nastupovali Američané, obsazení Gony dostali za úkol Australané. I zde se měli setkat převážně s původně nebojovými formacemi, pouze menšina obránců pocházela ze zbytků pěchotních uskupení s dobrým výcvikem a slušným velením. Stejně jako u Buny hrál obráncům do karet těžký terén a zmiňované vynikající obranné zóny s množstvím lehkých a těžkých kulometů za podpory minometných družstev. Japonci neměli co ztratit, nesměli ustoupit, bojovali o holý život a v jejich případě o to nejcennější, co každý z nich měl – o čest.“

Bitva o Gonu začala prakticky dne 19. listopadu 1942. To když se čelo útočné kolony Australanů pokusilo dobýt japonskou přední linii přímo z chodu a nasadilo své zesílené patroly do útoku, kterým se vojáci snažili prorazit. Samozřejmě, že tento útok se nevydařil!
Australané při útoku, postupovali neuspořádaně, prakticky nevědouce, kde jsou pozice Japonců. Patroly se velice rychle dostaly pod těžkou palbu japonských kulometů a minometů z velice dobře maskovaných pozic. První fáze útoků australských oddílů, složených z patrol a později i silnějších oddílů pravidelné armády AIF, ohmatávající přední obranu Japonců, v době prvé fáze ofenzívy, mezi 19. až 23. listopadem, měla jen malé územní zisky a pro Australany znamenala dvě stě mrtvých a zraněných. Nejhorší z toho bylo, že se nepodařilo zcela rozkrýt japonskou obranu. Japonská obrana tak dobře splynula s tamějším terénem, že se jí nepodařilo rozkrýt ani leteckým průzkumem. Prvé útoky se vyznačovaly také tím faktem, že japonští odstřelovači dostali za úkol soustředit se na důstojníky, kteří tak měli v prvních útocích velké ztráty. Po tomto zjištění se pak důstojníci AIF snažili nenosit své odznaky hodností. Japonští odstřelovači je však poznávali dle chování v boji, a ztráty se zprvu nezmenšovaly.
Následovaly porady australského velení AIF, ze kterých vyplynulo, že je nutné koncentrovat minometné týmy a dělostřelecké baterie k proražení japonské obrany v prostoru Gony. Ze stejných historických pramenů, český historik Vácha, str. 73, pak o tom co po australské koncentraci palby dělostřeleckých a minometných oddílů, nebo týmů u Bony následovalo, cituji:

"Australské dělostřelecké a minometné týmy,“ způsobovaly škody na japonských bunkrech, pobíjely jejich posádky, vojáci ale stále nebyli schopni dostat se příliš kupředu a vyrazit v linii zásadní průlom. Prvního přibližného úspěchu dosáhli 28. listopadu s obsazením vesnice Banumi, která kryla východní část obranného perimetru. 29. listopadu dopadly mezi Japonce stovky bomb a australský útok konečně uspěl, jelikož část japonských předních linií padla a Australané vydrželi následující protiútok. Synové vycházejícího slunce neměli sílu, umírali v palbě i na nemoci, došlo jim jídlo, ztráta Gony tak byla pouhou otázkou času.“

Japoncům se během prvého prosincového týdne, podařilo z Rabaulu vyslat jen menší posily na nákladních lodích. Ty však ještě během plavby utrpěly ztráty. Jen přibližně 500 mužů se pak vylodilo nedaleko těžce zakoušené obrany Gony a tam se zapojilo do boje. Byla to jen malá pomoc pro japonské obránce, která mohla jen utrpení prodloužit, těžko však by šlo porážku odvrátit.
V Goně od 7. prosince probíhalo každodenní spojenecké ostřelování minomety a houfnicemi, které ničilo tamější japonskou obranu, především v prostoru křesťanské misie a středu obrany. Do útoku proti gonské misii pak nastoupil již zde vzpomínaný australský 39. prapor milice. Dle uvedených historických zdrojů se tomuto australskému praporu příliš nedařilo, neboť „několikrát uvázl v japonské kulometné palbě, při další jiné příležitosti se pak stal terčem ostřelování od vlastních stíhaček“.
Dále je pak nutno napsat, že se spojenecké útoky velmi často zcela zastavily v tamějších bažinách. Takové bojové operace v šeru džungle, nebo noční tmě znamenaly zároveň těžké šoky a ohromný nápor na psychický stav útočících jednotek.
„Zřejmě 39. prapor přinesl do boje novou taktiku, 8. prosince brzy ráno vyrazili jeho vojáci z pozic před začátkem palebné přípravy, do japonských zákopů tak vpadli těsně po ukončení ostřelování. Změna taktiky společně s koordinovaným útokem z více míst obránce dokonale překvapila. Zabíjelo se celý den, veteráni 39. praporu nakonec pronikli do japonských obranných pozic a vyřadili z boje hlavní linii zákopů a bunkrů. Jejich nepřítel neměl k dispozici žádné dostatečně silné zálohy, aby je nasadil proti dílčím průlomům, co se během odpoledne a večera slévaly v jeden velký.“ Píše z výše uvedených historických pramenů, ve své knize Válka stínů. Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943, na str. 73., český historik PhDr. Dalibor Vácha, PhD.
V dalším pokračování se pak dozvídáme, že se střílelo i v noci z 8. na 9. prosince 1942, čímž vlastně bitva o gonskou křesťanskou misii, jeden z těch hlavních obranných bodů, fakticky skončila. Z celého tohoto obranného sektoru v Boně se pak podařilo uprchnout jen několika desítkám Japonců. Australané se poté soustředili právě na tyto uprchlíky, na které pořádali doslova hon.
Jako další krok v dobývání, následovala slaběji obsazená vesnice Gona. Bylo 11. prosince roku 1942, když australské předsunuté hlídky narazily na japonské obranné pozice a otestovaly si jejich obranu. Jenomže následoval rychlý japonský protiútok, který předsunuté hlídky Australanů zahnal na ústup. Australané tak byli nuceni přisunout další posily a vesnici bráněnou pouhými dvěma stovkami japonských vojáků (část z nich dorazila na ostrov relativně nedávno), obklíčili, posléze je ostřelovali z děl a minometů a tak se snažili Japonce zlikvidovat, když jim ničili jeden bunkr za druhým. Bylo to vlastně další zlepšení taktiky boje, což snižovalo australské ztráty (které však přesto byly stále hodnoceny jako vysoké). Zásadní pomoc taktice australských oddílů pak skutečně přinesly lehké tanky,

Lehký tank M3 Stuart u Bony, prosinec 1942. Foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.
zvýšení počtu houfnic a používání transportérů typu Bren Carrier britské výroby. Bren Carrier byl mimo jiné používán i k přepravě materiálu a munice, k přepravě zraněných z fronty, stejně jako i k podpoře v útoku, jak hovoří australské historické zápisy.

Ilustračně: Bren Carrier v roce 1941. Foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.
Český historik Dalibor Vácha, přispívá pak na str. 74. 75., z výše uvedených australských historických pramenů ještě i s problémy a komplikacemi, které ve spojeneckých kruzích vznikaly, cituji
„Komplikace existovaly i na vskutku nejvyšší úrovni. Spojenecké velení umístěné v Austrálii sestávalo z australské a americké strany, kdy americkou reprezentoval samorostlý generál Douglas MacArthur, s nímž bylo někdy obtížné vyjít. Hned po první fázi operací, kdy japonské síly zdánlivě bez odporu pokračovaly přes ves Kokodu k Port Moresby, neomaleně kritizoval australskou domobranu a rozčiloval se, jak mohou před Japonci utíkat. Domníval se totiž na základě zpravodajci dodaných chybných informací, že Spojenci mají na bojišti převahu.
Pomalý postup spojeneckých sil napříč poloostrovem a potom bolestný pat v oblasti Buny a Gony dováděl MacArhura k šílenství. Vždyť také původního velitele operace generála Edwina F. Hardinga nahradil americký generálporučík Robert L. Eichelberger, dosavadní velící důstojník amerického armádního sboru skládajícího se z již bojující 32. Pěší divize a k boji se připravující 41. pěší divize. MacArthur zuřil, když četl hlášení z front u Bony a Gony.
Eichelberger dostal rozkaz co nejrychleji oblast zpacifikovat, nebo při operacích padnout, typicky nadnesené MacArthurovo vyjadřování v plné kráse.
Hned první útok, který Eichelberger nařídil, sice dosáhl jistých úspěchů, ale dle pamětníků se proměnil v krvavou lázeň. Pamětník Henry Dearsch mimo jiné poznamenal Eichelbergerův útok byl masakr´.“
Použité výroky pocházejí od historika Bergerud, Eric, Touched with Fire. The Land War in the South Pacific, London – New York 1997, Dotek ohněm. Pozemní válka v jižním Pacifiku, Londýn - New York 1997., str. 219.

Sir Thomas Blamley (vlevo) a vedle něho generálmajor Robert L. Eichelberger 1942. Foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zvětšeno.

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 73.
Australský historický spisovatel COLLIE, Craig – z japonského překladu - MARUTANI, Hajime, The Path of Infinity Sorrow, The Japanese on the Kokoda Track, Melbourne – Sydney – Auckland – London 2012, v českém překladu - MARUTANI, Hadžime, Cesta nekonečného smutku, Japonci na Kokodské stezce, Melbourne - Sydney - Auckland - Londýn 2012., dále Bergerud, Eric, Touched with Fire. The Land War in the South Pacific, London – New York 1997, Dotek ohněm. Pozemní válka v jižním Pacifiku, Londýn - New York 1997., z jejichž historických podkladů pak čerpal český historik Vácha Dalibor. - Válka stínů. Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943., píše na str. 75., cituji:
„Generál MacArthur kritizoval vojáky obou (amerických) divizí, zejména té 32. pěší divize (ta druhá byla i americká 41 pěší divize, která se jen nedávno zapojila do bojů)., což nepřidalo na náladě. Ještě větší kritiku vyvolávala americká nezkušenost a někdy i bohorovnost mezi australskými spojenci. Je jisté, že Australané nezapomněli na to, co negativního o nich tvrdil MacArthur během prvních bojů na Kokodské stezce.
Nicméně je pravdou, že obě americké divize měly velké ztráty i kvůli začátečnickým chybám a neohrabanému velení.“

Generál Douglas MacArthur, foto je majetkem Wikipedie.
V popisované době měl generál Eichelberger hned několik důležitých podmínek k tomu, aby mohl zdárně, rychle a vítězně zakončit boje v Buně. Žádal od velení tanky, dále 105 mm houfnice a také plamenomety. Bohužel požadované plamenomety nebyly ještě na bojišti v Asii, bojích na ostrovech v Pacifiku, dostatečně vyzkoušeny. Velení zajistilo houfnice 105 mm, vylodily se také zmiňované lehké tanky M3 Stuart z australského tankového praporu a dokonce došlo i k nasazení plamenometů. Výše uvedený australský historik a překladatel COLLIE, Craig a Marutani, Hadžime, na str. 241., český historik Vácha na str. 75., nešťastné nasazení plamenometů popisuje na str. 75., těmito slovy: „První plamenometný útok na japonský bunkr se proměnil v masakr, celý čtyřčlenný americký plamenometný tým uhořel, popřípadě byl postřílen obránci.“
Avšak celý spojenecký útok se měl postupně podařit s použitím všech dalších nových zbraní.
Samotná zteč japonských pozic začínala dne 17. prosince 1942 proti Buně silnou a přesnou palbou 105 mm houfnic a minometů, když poté vyrazila do útoku zkušená australská pěchota za podpory, dle stejných historických pramenů, zřejmě sedmi lehkými tanky Stuart M3, které následovala již ne tak „zelená“ americká pěchota. Cílem všech bylo, zcela rozbít střed japonské obrany a postupně dosáhnout bunské přistávací dráhy.

Ilustračně: Houfnice ráže 105 mm, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.
V nasazení tanků byl zaznamenán zásadní rozdíl, způsobily Japoncům skutečně velké ztráty svou palbou z bezprostřední blízkosti, kterou ničily jejich dosud zdánlivě zcela nepřekonatelné a pečlivě maskované bunkry a až na pobřeží teprve utrpěly ztrátu jednoho stroje, který skončil v plamenech. Poškozen byl ještě druhý tank a to až při postupu proti letišti, ale ten se ještě dokázal stáhnout do bezpečí.
Když na bojiště k K bunskému letišti dorazily posily v podobě dalších lehkých tanků M3 Stuart, ihned se v útoku pokračovalo. Při dalším postupu se pak podařilo útočníkům, zničit Japoncům 24 pevností a pevnůstek a japonský obránce byl nucen se stáhnout přes říčku Simeni. Za sebou pak nechali Japonci zničený most přes tuto řeku a tak se spojenecký útok musel zastavit, neboť další postup vpřed byl v v těžkém a podmáčeném terénu nemožný. Američané nepřestávali se soustředěnou palbou svého dělostřelectva do řad protivníka a zároveň se pokoušeli most přes řeku Simeni opravit. Záznamy a i vyprávění vojáků z obou stran bojů říká, že Japoncům v té době již bylo jasné, že jejich porážka je za dveřmi, jenomže jejich mentalita je nutila bojovat do posledního náboje a granátu.
Když pak byl dne 24. prosince 1942 most přes řeku konečně opraven, vyrazily tanky s pěchotou do dalšího boje v nepřehledném terénu na druhé straně řeky. V následujících pěti dnech proběhly brutální boje muže proti muži, „Japonci podnikli řadu sebevražedných útoků, docházela jim munice, často museli používat kořistní spojenecké pušky“.
Následně se pak japonské zbývající oddíly stahovaly na kokosové plantáže, kde se pokoušely Američany a Australany znovu zastavovat, ale bylo patrné, že již neměly tolik sil. Japonská obrana se postupně rozpadala na vzájemně zcela izolované kapsy, které následně ničily svou palbou spojenecké tanky a soustředěná dělostřelecká a minometná palba.
A tak pomalu končila „Bitva o Bunu“ a Američany, Australany a Japonce čekaly „pouhé“ dozvuky bojů, v nichž zahynuly, nebo byly zraněny, další desítky a stovky mužů.
Ve stejné době konce měsíce prosince 1942 pak probíhaly též v oblasti tzv. „Trojúhelník“ (viz Č 71.), těžké vyčišťovací operace, kde téměř vykrvácela americká 32. pěší divize.
Během dne 19. prosince 1942 tam Japonci dokázali americký útok přes tamější řeku Entrance zastavit a způsobit americkým útočným oddílům velké ztráty. Na Štědrý den, tedy 24. prosince 1942, Američané prorazili v japonské obraně první díru v jinak zcela kompaktní obraně.
Když bylo 30. prosince 1942, měli již Japonci v oblasti „Trojúhelník“, jen asi tak 300 vojáků, kteří byli s velkými výhradami (nemocní, lehce či středně zranění) schopni boje, přesto však zastavili opět americký útok. Na Nový rok 1943 pak stále ještě probíhaly přestřelky a další srážky muže proti muži a do toho se v hustém podrostu zapojily i tanky. Část japonské posádky se stále pokoušela dosáhnout dosud nezničených plavidel na nedaleké pláži.
Zabíjení v oblasti „Trojúhelník“, zatím nekončilo!
Kruté boje okolo vesnic Buny a Gony skončily úplnou porážkou císařské armády a zbytky japonských formací různé velikosti, ale i jednotlivci pak bloudili po velice členitém bojišti, a už ani neměli sílu dál bojovat. Zajatce tehdy pak nebrala ani jedna z bojujících stran.
Je zdokumentováno a hovoří o tom i historické podklady na začátku tohoto článku, že je nemálo případů, „kdy Australané či Američané postřílely bezmocné zajatce. Důvodů pro takto nemilosrdné chování byl (prý, dle zápisů z vyprávění očitých svědků obou stran) bylo mnoho, včetně krvavého japonského zacházení s jakýmkoliv spojeneckým vojákem, který jim padl do rukou. Stopy mučení nacházeli Australané a Američané na tělech svých spolubojovníků roztroušených podél Kokodské stezky i v blízkosti pobřeží. Jedni z prvních Japonců byli skutečně zajati až u Menari, v průběhu října 1942!
A v následujících měsících se počty zajatců nijak dramaticky nezvyšovaly.
Bergerud, Eric, Touched with Fire. The Land War in the South Pacific, London – New York 1997, Dotek ohněm. Pozemní válka v jižním Pacifiku, Londýn - New York 1997., na str. 420., a také i 419., z jejichž historických podkladů pak čerpal český historik Dalibor Vácha - Válka stínů. Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943., píše na str. 76 a 77., též cituji:
„Vítězové nalezli ve vesnici Gona sedm stovek mrtvých Japonců.
´Gona byla v troskách, mrtví Japonci a Australané všude okolo.
Nepřítel se evidentně nepokoušel ani pohřbívat své mrtvé celé dny, některé mrtvoly tam zjevně ležely mnoho dní. Zápach byl strašlivý…“ Bergerud, Eric, Dotek ohněm. Str. 420.
Muži, které vyzpovídal historik Eric Bergeroud v souvislosti s ukončením bojů v Buně a Goně, ukazují vskutku nejhorší ze všech strašných tváří války na Nové Guineji.
´Bojiště bylo strašlivé. Palmy byly plné děr nebo vyvrácené. Všude byly krátery… mrtví Japonci byli prostě všude. Zranění Japonci házeli granáty, nebo na ně lehli, aby spáchali sebevraždu. Viděl jsem jednoho, který klepal granátem /měl nárazové zápalky – pozn. D.V./ o paži, aby se odpálil´.“


Poslední boje v Sananandě a ve Wau.
Bylo 18. prosince roku 1942, když Japonci ještě vylodili několik stovek svých mužů, a to jako posil, které se však na místo určení – do Bony a Guny – nedostali a byli nuceni se stáhnout do Sananandy, která ležela právě mezi těmito dvěma vesnicemi. Samotná vesnice Sanananda již předtím byla oním tvrdým jádrem celé bunské obrany. Bylo to místo, o kterém již řečené historické podklady tvrdí, že vlastně nemělo být nikdy dobyto.
Australský historický spisovatel COLLIE, Craig – z japonského překladu - MARUTANI, Hajime, The Path of Infinity Sorrow, The Japanese on the Kokoda Track, Melbourne – Sydney – Auckland – London 2012, v českém překladu - MARUTANI, Hadžime, Cesta nekonečného smutku, Japonci na Kokodské stezce, Melbourne - Sydney - Auckland - Londýn 2012., str. 260, z jejichž historických podkladů pak čerpal český historik Vácha Dalibor. - Válka stínů. Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943., píše o Sanandě dále, a to na str. 78., cituji:
„Nedá se říci, že by se obránci Sananandy třikrát denně přejídali, ale pořád měli více zásob než předchozí, již obsazené opěrné body. Lépe na tom byli i s municí a dalším vybavením“.
Tolik tedy k seznámení s nově příchozími k Sananandě. Australsko-americké jednotky proti o trochu lépe zásobovaným japonským obráncům Sananandy nasadili do útoku tanky, měli však velkou smůlu v tom, že se obráncům podařilo včas zaminovat nejvhodnější přístupové cesty. Proto byl útok vedený Američany 8. a 9. ledna roku 1943 zastaven na minách. Totiž právě 9. ledna vyrazily tři lehké tanky Stuart M3 po takové jedné z cest, ze které nešlo odbočit. Vedoucímu tanku, který měl náhle nedostatek prostoru k manévrování, se stalo, že najížděl před hlaveň jednoho z posledních japonských funkčních protitankových děl. Tohle dělo mělo navíc ještě munici. Již po prvém výstřelu byl tank Stuart, jedoucí v čele, vyřazen z boje. Podobný osud bohužel očekával i druhý tank za ním. „Japonské sebevražedné komando nazvané ´Nikukohan´ se vrhlo na dva nemobilní tanky s náložemi, zápalnými lahvemi a všichni jeho členové zemřeli při úspěšné likvidaci obrněnců.
Tato nepříjemná a bohužel i tragická bojová akce rozhodla o faktu, že spojenecké velení již netrvalo na dalších svých čelních útocích na „sananandskou kapsu“.
Spojenecké velení dále pak ještě rozhodlo, že Japonce nechá vyhladovět, a budou pobiti dělostřeleckou a minometnou palbou. No a z historiografie i japonské pak plyne, že japonští velitelé v Sananandě neustávali ve svých prosbách o posily a zásoby, které zasílali do Rabaulu. Odtud však jen slyšeli, aby se drželi a přecházeli do protiútoků, japonské velení totiž již v Rabaulu vědělo, že prohrálo, o něco později nařídilo ústup.
A tak se tyto zbytky japonských sil ze Sananandy připojily k tomu, co zbylo z japonských oddílů, či zbytků od Buny a Gony.

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 74.
Během následné evakuace Japonců, která proběhla z 19. až 21. ledna 1943, se pak povedlo odvést z prostoru Bony a Gony a Sananandy pouhopouhých asi 800 mužů. Což znamenalo, že více než desetkrát tolik mužů Japonci při bunské operaci nevratně ztratili na zabitých…?!
Z vypočítaných minimálně 8 000, padlo do spojeneckého zajetí (čísla se dle D.V. - Dalibor Vácha, různí, ale odhady se pohybují mezi jedním a dvěma sty zajatci), všichni ostatní padli, nebo zemřeli na následky chorob či zranění.
Z výše uvedených historických zdrojů, Dalibor Vácha – str. 79., cituji:
„Ani ztráty Američanů a Australanů nebyly nejmenší, dosáhly společně 2 300 padlých mnohem více zraněných, a prakticky každý ze spojeneckých vojáků, byl minimálně jednou, spíš pak vícekrát obětí jedné či více nebezpečných chorob.“
Již v průběhu bunské operace, tedy přesněji však v lednu 1943, Australané přesunuly hlavní zátěž zásobování svých jednotek na letectvo, což ale neznamenalo, že by po Kokodské stezce neprobíhalo i zásobování pomocí nosičů.
A právě v této době také došlo k jakémusi “pobočnému“ střetnutí hlavní kampaně, a to u Wau (Wau se nachází severovýchodně od Buny a Gony).
Osídlení ve Wau bylo soustředěno okolo tamějšího zlatého dolu a zvětšená osada tam měla dokonce něco jako malé letiště. V době prosince 1942 a ledna 1943, byly v oblasti Wau nepravidelné australské oddíly, které se samy označovaly za Kanga Force (volně přeloženo – společnost klokanů), které byly doplněné dalšími ozbrojenci a čítaly asi 500 bojovníků.
Japonské ozbrojené síly tam tehdy proti Wau nasadily šestinásobný počet svých vojáků. Osada a oblast Wau totiž svou geografickou polohou znamenalo výhodu, jako začátek jiné stezky, která taktéž přecházela přes pohoří Owena Stanleyho, a to až do Port Moresby.
Japonské útočné a expediční oddíly pocházely z většiny 102. pěšího pluku, dále z praporu 14. dělostřeleckého pluku a ženijních, pomocných a dopravních jednotek a oddílů. A právě tento útočný oddíl tzv. „Okabe“ (pojmenovaný podle velícího důstojníka celého odřadu) si prý vůbec nepřipouštěl, že by nad Australany mohl nezvítězit…!
Japonský konvoj vyplul z Rabaulu, stal se cílem silných spojeneckých náletů, když spojenečtí piloti nárokovali desítky sestřelených japonských strojů (zřejmé prý bylo, že počty letadel sestřelených byly nadsazené), potopili pak jednu transportní loď a druhou poškodili. Generál Okabe přišel při těchto náletech o několik set mužů (konkrétně prý asi o 350) a hlavně o vzácné zásoby zdravotnického materiálu. Odřad však stále zůstal plně bojeschopný.
Australsko-japonští historici uvedení na začátku článku a také český historik Dalibor Vácha na str. 79., a 80., dále uvádí, cituji:

"Generál Toru Okabe se vylodil na papuánském pobřeží u Lae 6. ledna 1943 a přesunul se na baržích (vyloďovací bárky) k Salamue (Salamua je na pobřeží severovýchodně od Wau), kam dorazil 16. ledna a kde pak si zřídil svůj velitelský stan. Nehodlal poslat proti Wau všechno, proto vybral plukovníka Maruoku, dal mu k dispozici necelé tři tisíce vojáků a rozkázal prodrat se džunglí až ke, třicet mil vzdálenému letišti ve Wau. Třicet mil se z pohledu na mapu nezdá mnoho, nicméně cesta trvala více než deset dní a byla plná přestřelek a léček, početně slabší Australané se snažili Maruokovy muže zpomalit ze všech sil, početně se vyrovnat nemohli, zato znali zcela perfektně terén.“

Když bylo o japonském postupu něco známo, velice rychle se začala ve Wau rozšiřovat tamější letištní plocha. V době, kdy se zcela vyčerpaní, ale velice houževnatí japonští útočníci přiblížili, australské letouny C-47 proudily na miniaturní letiště (které prý bylo navíc i do kopce, respektive z kopce) s posilami jak mužstva, tak i výzbroje. Jádro posil přilétajících do Wau byla 17. australská pěší brigáda.

Ilustračně: Americký dopravní letoun Douglas C-47 Skytrain shazuje zásoby australské 25. brigádě u vesnice Nauro v říjnu 1942. Foto je majetkem australského válečného muzea.
Bylo 27. ledna 1943, když se japonské oddíly pod velením plukovníka Maruoka doslova vydrápali na hřeben, který je konečně dělil od jejich cíle. Všichni prý byli unavení, hladoví, zkrvavení neutuchajícími srážkami s malými australskými přepadovými oddíly, které jen pár krát vystřelily a hned zase zmizely v džungli. Japonce nebylo možné zastavit dál od Wau, proto pronikli k přistávací ploše, jednotky vysedávající z transportních letounů se zapojovaly do boje ihned. Muži vyskákali ze strojů na blátivou přistávací plochu a hnali se do nepříliš vzdálených obranných pozic.
Ze stejných historických zdrojů pak D. H. str. 80., cituji:

„Několik japonských útoků se utopilo v krvi a na letištní plochu stále dosedaly další a další spojenecké letouny. Australanům se povedlo vysadit tolik mužstva a zbraní včetně baterie pětadvacetiliberních děl, že i když ještě okolo 31. ledna 1943 nebyl výsledek bitvy rozhodnutý, v následujícím týdnu spojenecká přesila zatlačila Japonce zpátky do džungle a fakticky je rozprášila. Maruoka od 1. února zvažoval ústup, vrchní velení mu ho však schválilo až 13. února, kdy jeho oddíl nemohl provádět žádné operace, protože se fakticky rozpadl. Do Salamue se Maruoka vrátil s pouhou polovinou počtu mužů, s nimiž proti Wau vyrazil. Mezitím 26. (23.) ledna 1943 byla oficiálně ukončena australsko-americká operace proti Buně a MacArthur vyhlížel novou ofenzívu proti Salamue a Lae.“.

Další operace na Nové Guinei musely být lépe zkoordinovány. Proběhl tak výcvik v koordinaci pozemních, námořních a vzdušných sil při několika obojživelných a výsadkových operacích.
Bylo 4. září 1943, když 9. australská divize, která se o několik měsíců dříve vrátila ze Středního východu, provedla obojživelnou operaci východně od Lae. Další den, tedy 5. září, přistál v Nadzabu, který leží od Lae směrem do vnitrozemí, americký pluk výsadkářů. První jednotky 7. australské divize byly v tu dobu přepraveny na letiště Nadzabu a postupovaly dál na Lae od západu. Samotné město Lae bylo dobyto 16. září, Salamaua pak padla už dříve, tedy 11. září 1943. Australské oddíly stále projevovaly velkou iniciativu a pokračovaly v ofenzívě. Jejich 7. divize poté obrátila směr osy postupu, přesunula letecky své jednotky dopředu a vstoupila do údolí Ramu, kde se jí podařilo zajistit prostory pro vybudování dalších polních letišť.
Bylo 2. října, když se australská 9. divize vylodila u Finschhafenu. Přes zuřivé protiútoky Japonců se Australanům podařilo vyčistit oblast, včetně obsazení klíčové hory Sattelberg, který obsadili až 25. listopadu 1943.
Typickou scénu pak popisuje profesor David Horner, kapitola 8, příspěvek zemí ANZAC (Australian and New Zealand Army Corps) na str. 154., když píše, cituji:

„Australské tanky a dělostřelectvo konečný útok na Sattelberg podporovaly, ale úspěch nakonec zajistila statečnost a obratnost pěchoty v přední linii. Seržant Tom Derrick velel četě v čele útoku, když přišel rozkaz velitele praporu k ústupu. Derrick přesvědčoval velitele roty: ‚Vykašlete se na velícího. Dejte mi 20 minut a ten flek bude náš‘ (historickým podkladem zde je Coates, John. Bravery Above Blunder: The 9th Australian Division at Finschhafen, Sattelberg, and Sio. Melbourne: Oxford University Press, 1999., str. 226.). Po téměř kolmém svahu pokrytém džunglí mohl jít v čele jen jeden muž. Ani pokud okolo zrovna nezuří válka, není téměř možné se po svahu vyšplhat, i když použijete obě ruce a nohy. Derrick, krytý ostatními příslušníky družstva, vyšplhal sám na skalní stěnu. Držel se přitom jednou rukou a druhou házel ruční granáty, zastavoval se, jen aby vystřelil z pušky. Vyčistil deset kulometných hnízd a za soumraku se dostal na otevřenou planinku těsně pod vrcholem. Na hřebeni zůstalo 15 mrtvých Japonců. Derrickovo družstvo obsadilo kótu. Té noci se zbylí Japonci stáhli.
Při udělení Viktoriina kříže Derrick řekl, že se mu to povedlo hlavně díky pomoci ostatních příslušníků družstva.“

Ve stejné době se australská 7. divize přemístila do pohoří Finisterre, jemuž dominoval velice ostrý hřeben Shaggy Ridge. Jeho nejvyšší vrchol byl dobyt dne 31. ledna 1944. Poté australská 11. divize vystřídala 7. divizi a 24. dubna 1944 vstoupila do Medangu na pobřeží Nové Guineie, kde se pak setkala s předvojem 5. divize. 5. divize poté střídala australskou 9. divizi a postupovala podél pobřeží. V popisované době již americké jednotky přebíraly zodpovědnost za hlavní ofenzívu a tak se většina australských divizí vracela do Austrlálie k odpočinku a dalšímu výcviku.
O celém tažení na Nové Guinei v roce 1943 je možno říci, že bylo tím největším a nejsložitějším tažením na jakém se Austrálie během 2. světové války podílela. Stejný historický pramen, David Horner str. 154., 155., pak dodává, cituji:

„Mezi březnem 1943 a dubnem 1944 nasadila Austrálie pod (generálem) Blameym pět pěších divizí a ztratila 1 200 mužů, japonské ztráty ve stejném období činily asi 35 000 mužů. Tažení zahrnovalo první obojživelné výsadky na silně bráněném pobřeží, kterým velel MacArthur, a celé tažení velmi záviselo na letecké přepravě vojáků. Australané prokázali, že zvládli taktiku a techniku boje v džungli, a v tomto směru byli lepší než Japonci.“


Použité historické podklady Pacifik 2:

- A Radio Konstrukční elektronika č. 1 ročník 2008
- A Radio Praktická elektronika č. 8 a 9 ročník 1988
Adams J.: If Mahan ran the Great Pacific War; An analysis of World War II naval strategy. Vydalo nakladatelství Indiana University Press 2008.
Anderson, Nicholas, To Kokoda, Do Kokody., Canberra., 2011.
Army operation in China; december 1941-december 1943 dostupné online
Ballantyne I.: Warspite; From Jutland Hero to Cold War Warrior. Vydalo nakladatelství Penn & Sword Maritime 2010.
Barnet C.: Bojujte s nepřítelem zblízka; Britské válečné námořnictvo za druhé světové války (IV). Vydalo nakladatelství Paseka 2008.
Bergerud, Eric, Touched with Fire. The Land War in the South Pacific, London – New York 1997, Dotek ohněm. Pozemní válka v jižním Pacifiku, Londýn - New York 1997.
Black J.: Midway and the Indian Ocean. dostupné online
Boyd C.: Yoshida A.: The Japanese submarine force and World War II. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 1995.
Boyd. A.: The Royal Navy in Eastern Waters; Linchpin of Victory 1935-1945. Vydalo nakladatelství Seaforth Publishing 2017.
Boyne W.: Srážka Titánů; Námořní bitvy 2. světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2001.
Breuer William B. Záhady 2. světové války.
Brown David. Kamikaze.
Brož Ivan. Pearl Harbour.
Calvert, Michael. Prisoner of Hope. Cape, 1952.
Clemens, Martin . Alone on Guadalcanal. A Coastwatcher´s Story, Annapolis 2004., Sám na Guadalcanalu. Příběh pobřežního hlídače, Annapolis 2004.
COLLIE, Craig – z japonského překladu - MARUTANI, Hajime, The Path of Infinity Sorrow, The Japanese on the Kokoda Track, Melbourne – Sydney – Auckland – London 2012, v českém překladu - MARUTANI, Hadžime, Cesta nekonečného smutku, Japonci na Kokodské stezce, Melbourne - Sydney - Auckland - Londýn 2012.
Copp T.: The Defence of Hong Kong December 1941 dostupné online
Cox J.: Blazing Star, Setting Sun; The Guadalcanal-Solomons Campaing November 1942-March 1943. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2020.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka I.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka II.
Daniel Marston, Průvodce válkou Pacifikem.
Deighton L.: Krev, slzy a pošetilost. Vydalo nakladatelství Argo 1999.
Duffy, James P., Válka na konci světa. Zapomenutá bitva o Novou Guineu 1942-1945. New York 2016.
Eric Hammel, New York 1992. Letecká esa proti Japonsku., Aces Against Japan.
Evan Thomas. Hřmící moře.
Fergusson, Bernard. Beyond the Chindwin, Collins, 1945.
Flisowski Z,: Od Morza Koralowego po Midway. Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poźnanskie 1981.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (1). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1986.
Franz M.: Bohaterowie najdluzszych dni; Desanty morskie II wojny światowej. Vydalo nakladatelství Widawnictwo naukowe PWN 2011..
Fučida Micuo, Okumiya Masatake. Midway, rozhodující bitva v Pacifiku.
Gilbert Martin. Druhá světová válka.
Glanz David M. Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945.
Griffith II. Samuel B. Bitva o Guadalcanal.
Griffith S.: Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1970.
Gryner Peter H. Pád nedobytné pevnosti Singapur.
Hammel E.: Guadalcanal The Carrier Battles; The Pivotal Aircraft Carrier Battles of the Eastern Solomons and Santa Cruz. Vydalo nakladatelství Crown Publishers 1987.
Hammel Eric. Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Historia Wojsko i Technika 2019/6.
Holmes H.: Poslední plavba. Vydalo nakladatelství Baronet 1998.
Hough R.: Naval Battles of the Twentieth Century. New York 2001.
Hough, Frank O., Verle E., SHAW, Henry I. Jr., Pearl Harbour to Guadalcanal. History of U. S. Marine Corps Operations in World War II. (Volume I. Washington 1958., Z Pearl Harbor na Guadalcanal. Historie operací US Marine Corps ve druhé světové válce. Svazek I.Washington 1958.).
Hoyt E.: Americké ponorky ve válce. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2000.
Hoyt E.: Guadalcanal; Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal 1942-1943. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2001.
Hoyt E.: Japonsko triumfuje. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2003.
Hoyt Edwin P. Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt.
Hoyt Edwin P. Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl).
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje.
Hoyt, Edwin P. Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001.
Hoyt, Edwin P. Bouře nad Gilbertovými ostrovy. Válka ve středním Tichomoří 1943.
Hoyt, Edwin P. Válka ve středním Tichomoří. Trnitá cesta k Mariánským ostrovům 1944.
Hrbek I. a J.: Námořní válka vrcholí; Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1995.
Hrbek J. a I.: Krvavé oceány. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Hubáček M.: Pacifik v plamenech. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Hubáček M.: Vítězství v Pacifiku; Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1999.
Hubáček Miloš. Boj o Filipíny.
Hubáček Miloš. Ofenzíva v Pacifiku, Praha 1987.
Hubáček Miloš. Pacifik v Plamenech.
Hubáček Miloš. Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima.
Hubáček Miloš. Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy.
Chaloupka J.: Námořní střetnutí v průběhu bitvy o Guadalcanal. Bakalářská práce dostupné online.
Churchill W.: Druhá světová válka (3); Velká aliance. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 1993.
Jacobsen, Philip H., Station AL – Guadalcanal. A Full Service WWII Cryptologic Unit, Cryptologic 31, 2007, s. 57-75.
Jones K.: Destroyer Squadron 23; Combat Exploits of Arleigh Burke´s Gallant Force. Annapolis Maryland 2012.
Jordan David a Wiest Andrew . Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách.
Kelly T.: Hurricane na Sumatře. [url=hhttps://docplayer.cz/12721744-Hurricane-na-sumatre-terence-kelly.html]dostupné online[/url]
Kol. aut.: Krvavá jatka I a II. Vydalo nakladatelství Mustang 1994 a 1995.
Kurasov V. V. (odpovědný redaktor), za redakce: A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského. Dějiny světa, Svazek X.
Kurowski F.: Na všech mořích; Boje křižníků za druhé světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2017.
Lai B.: Hong Kong 1941-45; First strike in the Pacific War. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing.
LETOURNEAU, Roger – LETOURNEAU Dennis, Operation KE. The Cactus Air Force and the Japanese Withdrawal From Guadalcanal – přeloženo volně - Operace KE. Kaktusové letectvo a japonský ústup z Guadalcanalu., Annapolis 2012.
LINDSTROM, Lamont – WHITE, Geoffrey M., Island Encounters. Black and White Memories of the Pacific War – český překlad - Setkání na ostrově. Černobílé vzpomínky na válku v Pacifiku., Washington D. C. – London 1990, s. 48 n.
Lohnstein M.: Royal Netherlands East Indies Army 1936-42. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2018.
Lundstrom J.: The First Team and the Guadalcanal Campaign; Naval Fighter Combat from August to November 1942. Vydalo nakladatelství Naval Istitute Press 2005.
Masters, John. The Road Past Mandalay. Joseph, 1961.
Marston Daniel, editor. Průvodce válkou v Pacifiku.
Mayer S. L. Japonská válečná mašinérie.
Mc Raven William H. Speciální operace.
Mead, Peter. Orde Wingate and the Historians.Merlin Books, 1987.
Merillat Herbert C., Praha 2007. Nezapomenutelný Guadalcanal.
Mikesh Robert C. Zlomená křídla samurajů.
Militaria 2009/2.
Morza Statki i Okrety 2005/5, 2005/4.
Morze Statki i Okrety 2004/2, 2004/3, 2008/10, 2012/2, 2012/3, 2014/1-2.
Orita Z.: Banzai! Paměti kapitána japonské ponorky. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2020.
Parkin R.: Blood On The Sea; American Destroyers Lost In World War II. Vydalo nakladatelství Da Capo Press 2001.
River Ch.: The Turning Points in the Pacific: Battle of Midway and the Guadalcanal Campaign.
Rooney David. Vítězství v Barmě.
Rose L.: Hornet. Vydalo nakladatelství Mustang 1997.
Roščin S. I. (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov. Autorský kolektiv: I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov. Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku.
Sakai S.: Zera nad Pacifikem. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Saunders H., Hrowe. Duel v Pacifiku.
Schom Alan. Americký orel proti vycházejícímu slunci.
Skřivan A.: Cestou samurajů. Vydalo nakladatelství Themis 2005.
Skřivan Aleš. Japonská válka 1931 – 1945.
Skřivan Aleš, Pád Niponu.
Skwiot M.: Monografie morskie (3) Shokaku Zuikaku. Vydalo nakladatelství A.J. PRESS 1994.
Sommerville Donald. Druhá světová válka den za dnem.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Still M.: The naval battles for Guadalcanal 1942; Clash for supremacy in the Pacific. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2013.
Stille M.: Křižníky USA vs Japonské křižníky; Guadalcanal 1942. Vydalo nakladatelství Grada Publishing 2010.
Stille M.: USN Battleship vs IJN Battleship: The Pacific 1942-44. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2017.
Sykes, Christopher. Orde Wingate. Collins, 1959.
Švanda. R.: Pevnost Asie. Náchod 2013.
Technika Wojskowa Historia 2012/4.
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2015/5, 2015/6, 2016/1.
The Operations of the Navy in the Dutch East Indies and the Bay of Bengal. Vydalo nakladatelství Leiden University Press 2018. dostupné online.
Thompson, Sir Robert. Make For The Hills. Leo Cooper, 1989.
Tillman B.: Enterprise; America´s Fightingest Ship and the Men Who Helped Win World War II. Vydalo nakladatelství Simon & Schuster 2012.
Tregaskis Richard. Guadalcanal Diary, New York 1943.
Tulloch, Derek. Wingate in Peace and War. Macdonald, 1972.
TWINING, Merrill B.No Bended Knee.The Batle for Guadalcanal New York 2004, s.66., Nejsme na kolenou. Bitva o Guadalcanal New York 2004, s. 66.
Vácha Dalibor. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Vácha Dalibor. Válka stínů. Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Vácha Dalibor, 2018. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Vejřík Lubomír, 1994. Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, Prolog.
Walker Allan S., Austrálie ve válce 1939-1945. Série pět. Medici. Svazek III. ostrovní tažení, Camberra 1957.
Womack T.: The Allied Defense of the Malay Barrier, 1941-1942. Vydalo nakladatelství McFarland and Company 2016.

Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

viewtopic.php?t=8051&start=640